CO ODLIŠUJE NAŠI STRANU: Politická kontinuita, která sahá od Marxe a Engelse k Leninovi, k založení Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie; třídní boj Komunistické levice proti degeneraci Internacionály, boj proti teorii „socialismu v jedné zemi“ a stalinistické kontrarevoluci; odmítání všech lidových front a národních odbojových bloků; boj proti principům a praxi buržoazní demokracie, proti politice mezitřídní spolupráce a politické a odborové třídní kolaboraci, proti jakékoliv formě oportunismu a nacionalismu; obtížný úkol obnovy marxistické doktríny a revolučního orgánu par excellence – třídní strany – v kontaktu s dělnickou třídou a jejím každodenním bojem v opozici proti kapitalismu a buržoaznímu útlaku; boj proti osobnostní a volební politice, proti jakékoliv formě indiferentismu, chvostismu, movementismu či avanturistické praxi „ozbrojeného boje“; podpora jakéhokoli proletářského boje, který se rozchází se sociálním smírem a odmítá podřízení se mezitřídnímu kolaborantismu; podpora veškerého úsilí o reorganizaci proletářské třídy na základě ekonomického sdružování s perspektivou rozsáhlého obnovení třídního boje, proletářského internacionalismu a revolučního antikapitalistického boje.
Program Mezinárodní komunistické strany
Mezinárodní komunistická strana je ustavena na základě následujících zásad formulovaných v Livornu v roce 1921 při založení Komunistické strany Itálie (sekce Komunistické internacionály) :
1. V současném kapitalistickém společenském režimu se rozvíjí stále rostoucí rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy, což vyvolává protiklad zájmů a třídní boj mezi proletariátem a vládnoucí buržoazií.
2. Dnešní výrobní vztahy jsou chráněny mocí buržoazního státu, který bez ohledu na formu zastupitelského systému a uplatňování volební demokracie představuje orgán obrany zájmů kapitalistické třídy.
3. Proletariát nemůže zničit ani změnit systém kapitalistických výrobních vztahů, z něhož pramení jeho vykořisťování, bez násilného odstranění buržoazní moci.
4. Nepostradatelným orgánem revolučního boje proletariátu je třídní strana. Komunistická strana sdružuje nejpokročilejší a nejrozhodnější část proletariátu; sjednocuje úsilí pracujících mas tím, že jejich boje za skupinové zájmy a případné dílčí problémy přetváří ve všeobecný boj za revoluční osvobození proletariátu. Úkolem strany je šířit revoluční teorii uvnitř mas, organizovat materiální prostředky akce, vést dělnickou třídu během jejího boje a zajišťovat historickou kontinuitu a mezinárodní jednotu hnutí.
5. Poté, co rozmetal moc kapitalistického státu, musí proletariát zcela zničit starý státní aparát, aby se zorganizoval jako vládnoucí třída a nastolil vlastní diktaturu; přitom zbaví buržoazii a příslušníky buržoazní třídy všech politických práv a funkcí, dokud společensky přežívají, a zřídí orgány nového režimu výhradně na produktivní třídě. Takový je program, který si komunistická strana vytyčuje a který ji charakterizuje. Je to tedy tato strana, která výlučně reprezentuje, organizuje a řídí diktaturu proletariátu. Nezbytnou obranu proletářského státu proti všem kontrarevolučním podnětům lze zajistit pouze tím, že buržoazii a stranám, které jsou nepřáteli proletářské diktatury, budou odňaty všechny prostředky agitace a politické propagandy a tím, že proletariát bude disponovat ozbrojenou organizací, aby mohl odrazit všechny vnitřní i vnější útoky.
6. Pouze síla proletářského státu bude schopna systematicky uvádět v život nezbytná intervenční opatření do vztahů společenské ekonomiky, jejichž prostřednictvím bude docházet k nahrazování kapitalistického systému kolektivním řízením výroby a distribuce.
7. Tato přeměna hospodářství a následně celého společenského života povede k postupnému odstranění nutnosti politického státu, který postupně ustoupí racionální správě lidských činností.
* * *
Vzhledem k situaci v kapitalistickém světě a v dělnickém hnutí po druhé světové válce je stanovisko strany následující:
8. V průběhu první poloviny dvacátého století se kapitalistický společenský systém rozvíjel, v ekonomické oblasti vytvářením monopolních trustů mezi zaměstnavateli a snahami kontrolovat a řídit výrobu a směnu dle centrálního plánování se státním řízením celých výrobních odvětví. V politické oblasti docházelo k nárůstu policejního a vojenského potenciálu státu, přičemž vlády přijímaly stále totalitnější způsoby vlády. To vše nejsou ani nové typy společenské organizace při přechodu od kapitalismu k socialismu, ani návraty předburžoazních politických režimů. Naopak, jsou to jednoznačné formy stále bezprostřednějšího a výlučnějšího výkonu moci a řízení státu ze strany nejrozvinutějších sil kapitálu.
Toto směřování vylučuje progresivní, pacifistické interpretace vývoje buržoazního režimu a potvrzuje marxistickou predikci soustředění a šikování proti sobě stojících třídních sil. Aby mohl proletariát čelit rostoucímu potenciálu svých nepřátel s zesílenou revoluční energií, musí odmítnout iluzorní znovuoživování demokratického liberalismu a ústavních záruk. Strana to nesmí přijmout ani jako prostředek agitace ; musí jednou provždy historicky skoncovat s praxí spojenectví, a to i pro přechodné záležitosti, ať už s buržoazními či maloburžoazními stranami, nebo s pseudodělnickými stranami s reformistickým programem.
9. Celosvětové imperialistické války ukazují, že kritické stadium rozkladu kapitalismu je nevyhnutelné, protože kapitalismus vstoupil do období, kdy jeho expanze namísto toho, aby znamenala neustálý vzrůst výrobních sil, je podmíněna opakovanou a neustále se zvětšující destrukcí. Tyto války způsobily opakované hluboké krize v celosvětových organizacích pracujících, protože jim dominantní třídy dokázaly vnutit vojenskou a národní soudržnost s tou či onou z válčících stran. Opačným historickým východiskem, za které bojujeme, je znovuzažehnutí třídního boje vedoucího k občanské válce, zničení všech mezinárodních koalic znovuustavením Mezinárodní komunistické strany jakožto na jakékoli existující politické či vojenské moci nezávislé síly.
10. Proletářský stát, jelikož jeho aparát je prostředkem a zbraní boje v historickém přechodném období, nečerpá svou organizační sílu z ústavních norem ani z jakýchkoli schémat zastupitelského systému. Nejúplnějším historickým příkladem takového státu jsou doposud sověty (dělnické rady), které se vytvořily během Říjnové revoluce v roce 1917, při níž se dělnická třída ozbrojila pod vedením bolševické strany. Po rozpuštění ústavodárného shromáždění se staly výlučnými orgány moci odrážejícími útoky zahraničních buržoazních vlád a potlačujícími ve vlastní zemi rebelie poražených tříd, středních a maloburžoazních vrstev a oportunistických stran, které se v rozhodujících momentech nevyhnutelně spojují s kontrarevolucí.
11. Obranu proletářského režimu před nebezpečím degenerace, které je neodmyslitelně spjato s neúspěchy a možnými ústupy v práci na hospodářské a společenské transformaci - jejíž kompletní realizace je nemyslitelná v rámci jen jedné země - může zajistit pouze neustálá koordinace politiky dělnického státu a jednotného mezinárodního boje proletariátu, neustávajícího jak v době míru, tak v době války, každé země proti vlastní buržoazii a jejímu státnímu a vojenskému aparátu. Tuto koordinaci lze zajistit pouze prostřednictvím politické a programové kontroly světové komunistické strany nad aparáty států, v nichž dělnická třída uchopila moc.
Mezinárodní komunistická strana
Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program
www.pcint.org