Co odlišuje naši stranu

CO ODLIŠUJE NAŠI STRANU: Politická kontinuita, která sahá od Marxe a Engelse k Leninovi, k založení Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie; třídní boj Komunistické levice proti degeneraci Internacionály, boj proti teorii „socialismu v jedné zemi“ a stalinistické kontrarevoluci; odmítání všech lidových front a národních odbojových bloků; boj proti principům a praxi buržoazní demokracie, proti politice mezitřídní spolupráce a politické a odborové třídní kolaboraci, proti jakékoliv formě oportunismu a nacionalismu; obtížný úkol obnovy marxistické doktríny a revolučního orgánu par excellence – třídní strany – v kontaktu s dělnickou třídou a jejím každodenním bojem v opozici proti kapitalismu a buržoaznímu útlaku; boj proti osobnostní a volební politice, proti jakékoliv formě indiferentismu, chvostismu, movementismu či avanturistické praxi „ozbrojeného boje“; podpora jakéhokoli proletářského boje, který se rozchází se sociálním smírem a odmítá podřízení se mezitřídnímu kolaborantismu; podpora veškerého úsilí o reorganizaci proletářské třídy na základě ekonomického sdružování s perspektivou rozsáhlého obnovení třídního boje, proletářského internacionalismu a revolučního antikapitalistického boje.

Text „Distingue il nostro partito“ (Co odlišuje naši stranu) byl poprvé napsaný po krizi Internacionalistické komunistické strany (Partito comunista internazionalista, PCInt) v letech 1951–1952, která vyústila v rozkol mezi frakcí, která pokračovala ve své činnosti se starým periodikem Battaglia comunista, a další, která dala vzniknout nové organizaci (dále pojmenované Internacionalistická komunistická strana) s novým periodikem Il programma comunista; tento text byl trvale umísťován hned vedle názvu periodika strany, aby lépe vystihl jeho politické pozice nejen ve vztahu k dalšímu periodiku, ale i obecně. Od té doby bylo tedy „Co nás odlišuje“ nedílnou součástí oficiální prezentace strany, která prostřednictvím svých tiskových orgánů – nejprve novin a poté dalších periodik a časopisů – otevřeně deklarovala své historické pozice, svůj původ a charakteristické stanoviska.

Tento text, původně zhuštěnější, uváděl, že to, co naši stranu odlišuje, je „politická kontinuita, která sahá od Marxe k Leninovi, k založení Třetí internacionály, k Livornu 1921, k boji komunistické levice proti degeneraci Moskvy, k odmítání lidových front a partyzánských bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, v kontaktu s dělnickou třídou, vně osobnostního a volebnímu politikaření“. Poprvé byl vydán v Battaglia comunista, č. 5, 6.–20. března 1952, poté, co se zasedání tehdejšího ústředního orgánu strany (který se ještě nazýval ústřední výbor), rozhodlo zveřejnit v těchto novinách komuniké a text „Base per l’organizzazione 1952“ (1).

V té době ti, kdo se podíleli na politické činnosti, všeobecně věděli, že přihlašovat se k „Livornu 1921“ znamená, hlásit se k založení Komunistické strany Itálie (sekce Komunistické internacionály; PCd’I), které se uskutečnilo právě v tomto městě, a její neústupné linii vedené komunistickou levicí (Amadeo Bordiga, Umberto Terracini, Bruno Fortichiari, Ruggero Grieco, abychom jmenovali jen několik známých soudruhů), a nikoli Gramscim, který nijak zásadně nepřispěl k zakládajícím tezím PCd’I. Naopak, pokud někdo mluvil o Gramscim, měl nepochybně v úmyslu odkázat na Italskou komunistickou stranu (Partito comunista italiano; PCI), k níž Gramsci naopak přispěl rozhodným způsobem, zejména v tezích přednesených na sjezdu PCd’I v roce 1926 v Lyonu (teze, které byly zcela v souladu se stalinismem a v protikladu k tezím předloženým levicí), stranu později vedenou Togliattim, zcela závislou na Moskvě, tj. tou dobou stalinizovanou bolševickou stranu; odkazoval na stranu, která přijala teze demokracie (jako by buržoazie v té době navždy neopustila metodu demokratické vlády ve prospěch fašistické metody, a úkolem proletariátu by bylo především „zvednout z bahna“ prapor demokracie, který buržoazie odhodila); odkazoval na stranu, která prosazovala lidové fronty, národní bloky v partyzánském odboji proti nacismu-fašismu, aby mohla být znovu nastolena demokracie (která pro skutečné marxisty nikdy nebyla „neutrální“, ale pouze „buržoazní“). Když se oficiální historiografie zabývala počátky Komunistické strany Itálie, tak v ojedinělých případech, když hovořila o komunistické levici (Bordiga atd.), to bylo s cílem odsoudit ji jako „extremistický“ a „sektářský“ proud, který byl „naštěstí“ poražen proudem Gramsciho a stalinismem, falešně prezentovaným jako „pokračovatelé leninismu“.

Tehdy, když někdo mluvil o „degeneraci Moskvy“, bylo jasné, že má na mysli Třetí internacionálu, která měla své ústředí v Moskvě, a o tom, co komunistická levice považovala za politickou degeneraci započatou sérií taktických a politických ústupků, které se prosadily prostřednictvím formulací, o nichž se soudilo, že budou „lépe přijímány“ velkými masami mezinárodního a především evropského proletariátu, jako je „dělnická vláda“ (namísto „diktatury proletariátu“, motta považovaného za příliš rázné a řízné pro dělníky zvyklé na demokracii); „politická“ jednotná fronta v iluzi, že dokáže přetáhnout na frontu revoluce reformní proudy a strany, které svými postoji a činy dostatečně prokázaly, že jsou vrozeně protirevoluční; s přechodnými taktickými postoji, aby se uspokojily údajně rozdílné „situace“ v různých zemích atd. až po antimarxistickou teorii „socialismu v jedné zemi“.

Třídní boje komunistické levice, zejména v Itálii a evropských zemích, kam se uchýlili italští militanti komunistické levice, aby unikli fašistické represi, navzdory nelítostné a více než dvacetileté stalinské propagandě proti nim, byly stále živé v paměti a v řadách proletariátu v 50. a 60. letech. Bylo dobře známo, že leví komunisté, „bordigisté“, jak byli již tehdy nazýváni tací, kteří hájili a řídili se ustavujícími tezemi Komunistické internacionály a PCd’I, neustále vedli teoretický a politický nekompromisní boj proti jakémukoliv podvolení se principům a praktikám demokracie, proti jakémukoliv podvolení se dělnickému či intelektuálnímu sektářství, tudíž proti jakékoliv degeneraci strany a ještě více Internacionály, a to jak na taktické rovině (politické fronty, parlamentarismus atd.), tak i na politické rovině (dělnická vláda, demokratický antifašismus atd.), jakož i na organizační úrovni („sympatizující“ strany atd.) a na teoretické rovině (socialismus v jedné zemi, teorie útoku atd.).

V letech 1925–1926 byla italská komunistická levice prakticky jediná, kdo tvrdil, že v Rusku nebyl vybudován socialismus, ale kapitalismus; a že teorie „socialismu v jedné zemi“ nebyla ničím jiným než plodem buržoazní kontrarevoluční ofenzívy, která ve stalinismu spatřila smrtící třetí oportunistickou vlnu, která zničí bolševickou stranu Lenina, Komunistickou internacionálu a na dlouhou dobu jakékoliv možné revoluční obrození mezinárodního dělnického hnutí. Což se stalo. Byli jsme známí jako ti, kteří tvrdili, že „Rusko není socialistické“; a jako ti, kteří tvrdili, že Stalin, se spoluúčastí největších představitelů staré bolševické gardy na teoretických ústupcích, ale především na základě porážky třídního a revolučního hnutí v západní Evropě, jehož symbolem jsou dějiny německé strany, obrátil marxistickou teorii naruby překroucením jejích pojmů a terminologie k potřebám kapitalistického vývoje v Rusku a pochopitelným zájmům jeho státu tím, že zfalšoval diktaturu kapitálu v Rusku jako diktaturu „proletariátu“. Celá ta stalinistická propaganda vydávaná za „marxismus-leninismus“ byla jen překroucením marxistické teorie ve snaze vydávat Stalina za jediného skutečného pokračovatele Lenina. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, a čas ukázal, že stalinistická kontrarevoluce nebyla ničím jiným než tou nejdalekosáhlejší a nejhlubší buržoazní kontrarevolucí na mezinárodní úrovni a svým nelítostným potlačením celé bolševické staré gardy v Rusku i mimo něj (dokonce až tak, že se zbavila nezdolného Trockého ze strachu, že by mohl nějakým způsobem hodit vidle do válečných aliancí, které Stalin plánoval s ohledem na druhou světovou imperialistickou válku) kanibalističtější než Thiersovo potlačení poražených pařížských komunardů roku 1871.

Komunistická levice, zejména ta italská, po mnoha varováních na mezinárodní úrovni před nebezpečím degenerace samotné Internacionály a zejména Bolševické strany, a to jak na taktické úrovni – prostřednictvím nejednoznačných a zásadně mylných receptur, jako je jednotná politická fronta, přijetí tendenčně „národních“ cest k revoluci – tak na organizační úrovni – prostřednictvím akceptování členství jako „sympatizujících stran“ v Komunistické internacionále, a především prostřednictvím organizačního a ideologického terorismu vnuceného stalinismem na obranu ruských „státních pohnutek“ – vedla svou hlavní bitvu proti teorii „socialismu v jedné zemi“, která v roce 1926 historicky znamenala naprostý rozchod stalinismu s marxismem, s teorií proletářské a komunistické revoluce; a rozchod mezi komunistickou levicí a gramscistickým vedením Komunistické strany Itálie.

Od té doby se komunisté náležící k proudu levice a ukrývající se v zahraničí, aby unikli fašistickým represím, reorganizují v takzvané „Frazione all’estero“ (Frazione del Partito comunista italiano; Zahraniční frakce, Frakce Italské komunistické strany), jejímž prostřednictvím vyvinuli veškeré úsilí zůstat v úzkém sepětí s programem Livorna z roku 1921 a s texty levice konzistentně názorově shodnými až do sjezdu v Lyonu roku 1926 a s ustavujícími tezemi Komunistické internacionály z let 1919 a 1920. Druhá imperialistická jatka rozvrátila každou potenciální mezi-imperialistickou rovnováhu a znovu postavila před těch několik zbývajících revolučních sil, které ještě zůstaly spojené s boji revolučního cyklu ruského Října a se vznikem Komunistické internacionály, vážné události a současně politickou nutnost znovu dobýt teoretické dědictví marxismu, pokřivené a rozervané silami kontrarevoluce.

V práci na teoretické obnově marxismu a v úsilí o znovuobnovení třídní strany, po skončení nejhlubšího kontrarevolučního cyklu s účastí v národních a partyzánských blocích bývalých komunistických stran na druhém světovém imperialistickém masakru a spoluúčastí na poválečné hospodářské obnově, již v roce 1943 a pak zejména v prvním období po druhé světové válce se italská komunistická levice, jediný proud, který zůstal ukotven v revolučním marxismu a který byl ve skutečnosti schopen obecně zhodnotit revoluce a kontrarevoluce; obnovil svou činnost, zorganizoval se do strany (v té době „Internacionalistické komunistické strany“) a v roce 1952 se znovu objevil na historické scéně na jasných, definitivních teoretických a programových základech, v dokonalé návaznosti na linii, která sahá od Marxe-Engelse k Leninovi, až k založení Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie.

Stalinismus byl a ještě dlouho bude hlavním nepřítelem, se kterým se proletářské a komunistické hnutí kdy setkalo na své historické cestě, a to kvůli své dvojí roli: jako hlavní oportunistické síly vzešlé z degenerace revolučních komunistických stran a v kontinuitě se sociální demokracií a jako buržoazní státní síly založené na urychleném kapitalistickém vývoji Ruska. Odlišovat se od stalinismu, tj. od národně-komunistické interpretace marxismu, a od z toho vyplývajícího napomáhání jiným třídám, a bojovat proti němu bylo pro každého marxistického konzistentního komunistu nejen nepostradatelné, ale i životně důležité.

Bezprostředně po skončení války je mezi různými snahami o politickou reorganizaci také výzva „Appello per la riorganizzazione internazionale del movimento rivoluzionario marxista“ (Výzva k mezinárodní reorganizaci marxistického revolučního hnutí) (2) napsaná ve francouzštině v roce 1949 jako návrh programového manifestu k mezinárodnímu rozšíření a určená všem silám, které se prohlašovaly za revolučně marxistické a byly ochotny „přijmout a vzít si za své tvrdé lekce nejprve z dlouhých desetiletí degenerace světového komunistického hnutí, a pak z pádu do propasti ‚stalinistické‘ kontrarevoluce“.

Kritika stalinismu, přicházející v té době od různých skupin a často umně podporovaná a řízená demokratickými buržoazními silami napojenými na západní imperialistické mocnosti, nebyla vskutku pro komunistickou levici dostatečná. Bylo nutné vzít si z kontrarevolucí poučení v plném rozsahu a znovu nabýt správných teoretických a programových základů nefalšovaného revolučního marxismu. Za tímto účelem výzva poté, co objasnila obrovskou krizi mezinárodního proletářského hnutí, a s přihlédnutím k prvním příznakům reakce na stalinismus, trvala na tom, aby byly pevně stanoveny některé stěžejní body: přihlášení se ke zbraním revoluce – násilí, diktatuře, teroru; úplný rozchod s tradicí válečných spojenectví, partyzánskými a národně osvobozeneckými frontami; historické popření obranářství („obranářství“ spočívá v tvrzení, že proletariát sice zůstává v současném společenském systému podřízenou třídou, ale přesto hrozí zhoršení jeho podmínek, pokud budou ohroženy některé instituce současného společenského uspořádání, např. zastupitelský systém, parlamentarismus atd.) a federalismu mezi státy; odsouzení společných společenských programů a politických front s nenámezdními třídami; proklamace kapitalistického charakteru ruské společenské struktury; odmítnutí veškeré podpory ruskému imperiálnímu militarismu, otevřený defétismus vůči tomu americkému.

Nacházíme se v roce 1949, čtyři roky po skončení druhého imperialistického vraždění, na vrcholu stalinismu a antifašistického odbojářství, v době, kdy všechny „komunistické“ strany napojené na Moskvu a dotované jí přísahaly věčnou věrnost ideologickému, politickému a společenskému rámci stalinské kontrarevoluce a kdy si každá pro sebe vytyčila vlastní „národní cestu k socialismu“ v souladu s degenerovanou teoretickou tezí socialismu v jedné zemi. Poučení z kontrarevolucí čerpaly pouze skutečné síly komunistické levice, zejména v její italské části; ani trockismus, jistě antistalinistický, ani tisíce druhů spontaneistických a imediatistických skupin nebyly schopné vyvodit rozhodující ponaučení: a ani nemohly vzhledem k teoretické a ideologické zátěži, kterou si s sebou nesly. Všechny byly tak či onak spojeny s ideologií demokratického a antifašistického odboje, přestože používaly terminologii a pojmy, které mohly připomínat marxismus, a byly vězni mýtu demokracie: některé ji chtěly „přímou“, a ne „parlamentní“, některé ji chtěly „proletářskou“, a ne „buržoazní“, některé ji chtěly „pokrokovou“, a ne „konzervativní“, některé ji chtěly „lidovou“, a ne „třídní“, některé ji chtěly „novou“, a ne „starou“, některé ji chtěly navrh „politické“ i „ekonomickou“, jiné ji chtěly „národní“, a ne „imperialistickou“; ale vždy nenávratně chtěly demokracii.

Dalším důležitým bodem k odlišení linie strany od linie všech ostatních „levicových“ a „krajně levicových“ stran byl pro komunistickou levici vždy ten, který souvisel obecně s demokracií, volbami, parlamentarismem.

V roce 1919 položil otázku parlamentarismu na mezinárodní scéně Zinovjev a poté Lenin (který s Bucharinem vypracoval teze k této otázce, které byly předložené, zdůvodněné a obhajované na II. sjezdu Komunistické internacionály v roce 1920) ve formě taktiky revolučního parlamentarismu. Cíl této taktiky byl společný všem tehdejším komunistům: zničit buržoazní parlament, a tím parlamentarismus se všemi z něj vyplývajícími stranami zastupujícími různé zájmové skupiny v zemi, od buržoazních přes monarchistické až po sociální demokraty. Parlamentní demokracie není metodou vlády, která usnadňuje prosazování zájmů většiny obyvatelstva (proletářského, rolnického a deklasovaných vrstev), ale je metodou buržoazní vlády, která klame většinu obyvatelstva v oblasti práv a zájmů, zatímco ve skutečnosti jen zakrývá usilovnou obranu zájmů buržoazních průmyslových, obchodních a finančních skupin, které si čas od času – ve svém nezastavitelném soupeření – zajišťují vedení vlád a státu. Jak to bez obalu prohlásil Lenin v knize „Stát a revoluce“, buržoazní demokracie dává čas od času většině obyvatel země příležitost zvolit ty, kteří je budou utlačovat až do příštích voleb.

Protiklad mezi abstencionismem italské komunistické levice a revolučním parlamentarismem Lenina a Bucharina nebyl nikdy protikladem principiálním, nýbrž taktickým. Bordiga a Lenin byli zcela v souladu v základní myšlence zničení buržoazního státu a všech jeho institucí (tedy včetně parlamentu) a jeho nahrazení proletářským státem; tudíž stavěli diktaturu proletariátu uplatňovanou samotnou komunistickou stranou do protikladu k diktatuře buržoazie, kterou vykonávají její různé strany (takové spektrum stran sloužící obraně kapitalismu a vládnoucí buržoazní třídy bylo vždy široké, od liberálních stran až po monarchisticko-konstituční strany, oportunistické strany – zburžoaznělé dělnické, jak je označoval Lenin – a fašistické strany).

Odlišné taktické vyhodnocení využívání voleb a parlamentarismu, zejména v západní Evropě, spočívalo v tomto. Podle italské komunistické levice prokázala buržoazní demokracie v západní Evropě již dostatečně vysoký stupeň intoxikace dělnických stran a svou sílu svádět je z jistého revolučního směřování. Abstencionismus italské komunistické levice nebyl pasivní taktikou, která by čekala, až proletářské hnutí ve svém pomyslném progresivním vývoji vnutí společnosti nové formy reprezentace a vládnutí, a nebyl ani určován fobií z „moci“, z použití státu jako donucovací síly, fobií charakteristickou pro anarchismus. Byla to aktivní taktika, jinými slovy: namísto toho, aby se v řadách proletářů nadále živila iluze, že pomocí voleb a parlamentarismu lze skutečně dosáhnout nejen zlepšení v sociální oblasti, ale dokonce úplné změny společnosti, a namísto toho, aby se většina sil revoluční strany věnovala a byla takto promrhána na poli parlamentarismu, bylo třeba bojovat nejen ideologicky, ale i prakticky proti iluzím buržoazní demokracie, tudíž mimo demokratické instituce, jejichž nejvyšším vyjádřením je parlament. V řadách proletářů bylo nutné rozvíjet přesvědčení, že prostředky a metody revoluce, aby byly v souladu s cíli revoluce (násilné svržení buržoazního státu, dobytí ústřední politické moci, nastolení diktatury proletariátu, zákaz organizace buržoazních sil, které byly poraženy jak v politické, tak v ekonomické sféře atd.), stojí zcela v protikladu k prostředkům a metodám buržoazní demokracie; že prostředky a metody proletářské revoluce jsou založeny na organizaci proletářských sil zcela nezávislých na jakékoliv jiné společenské síle, zejména té buržoazní; a že namísto plýtvání drahocennými silami a energií určenými na revoluční přípravu v buržoazním parlamentu je třeba, aby byly všechny síly komunistické strany zasvěceny právě revoluční přípravě jak strany tak proletariátu a aby při všech příležitostech proletářského boje zasahovaly výlučně na obranu nejen životních a pracovních podmínek, ale i samotných organizací proletářského boje (odbory, komory práce, rolnické spolky, družstva atd.), jejich novin a místních ústředí strany. Strana měla také věnovat svou energii a síly vojenskému výcviku (jak to dělala bolševická strana a jak to udělala Komunistická strana Itálie), aby se mohla se zbraní v ruce bránit útokům různých legálních i nelegálních sil buržoazie a aby byla v budoucnu schopna adekvátním způsobem organizovat povstání a dobytí politické moci (3).

Samotná zkušenost levicového proudu nejprve Italské socialistické strany (PSI) a poté Komunistické strany Itálie v jejích prvních letech, během protiproletářské ofenzívy, nejprve demokratické a poté fašistické, dokazuje, že právě to bylo rozhodující pole boje mezi proletariátem a buržoazií, a rozhodně ne parlament. Dějiny také ukázaly, že Bordigovo varování na sjezdu Komunistické internacionály ohledně otázky „revolučního parlamentarismu“ bylo více než opodstatněné: taktika parlamentarismu neusnadňovala postup revolučního boje proletariátu v západní Evropě, ale byla čím dál větší překážkou, která přispívala k politické degeneraci samotného mezinárodního hnutí.

Oportunismus, poražený Leninem i na půdě buržoazní demokracie v Rusku – kde vzhledem k úkolům dvojí revoluce bylo použití demokratických prostředků a metod historicky ospravedlnitelnější, alespoň v první fázi revoluce – neměl na buržoazním a demokratickém Západě tak těžký život jako v Rusku v letech Říjnové revoluce; mohl se i nadále spoléhat na buržoazní propagandu a její demokratickou ideologii a nadále klamat proletářské masy, že „dobytí“ obecních úřadů a křesel v národním parlamentu usnadní revoluční úkol dobytí moci. Buržoazní demokracie mohla být podle oportunistů ve stylu Turatiho a Kautského využívána k postupnému dosažení socialismu, kousek po kousku, krůček po krůčku, bez ozbrojené konfrontace; živili myšlenku, že je to nejlepší společenské a politické prostředí, ve kterém může proletariát naplňovat své cíle; živili myšlenku, že je to metoda vlády a všeobecná praxe natolik užitečná pro každou společenskou třídu, a tudíž i pro proletariát, že ji musí bránit proti každému násilnému útoku uvnitř i vně své země.

Oportunismus tradičních reformních proudů (jako byl Turatiho, aby bylo jasno) již zapustil kořeny v nové stalinistické oportunistické vlně: pro každou zemi „její“ národní socialismus, pro každý proletariát jeho boj „proti diktatuře“ – jako by diktatura byla synonymem pro krok zpět v dějinách –, pro každý lid jeho „lidová demokracie“.

Odkaz v „co nás odlišuje“ na odmítání partyzánských a národních bloků, odmítání lidových front a na práci strany vně osobnostního a volebního politikaření je zásadní a nepostradatelný. Dějiny degenerace mezinárodního komunistického hnutí procházejí prokletou sérií sklouznutí na pole buržoazní demokracie, politiky mezitřídní spolupráce; čím více se stírají hranice mezi jasným a nekompromisním revolučním směřováním a buržoazní demokracií, tím více buržoazní demokracie pohlcuje do své bažiny taktiku, metody, prostředky, praktiky, organizace proletariátu, přetváří vše ve zbraně společenské konzervace, ve zbraně ochrany buržoazního řádu. Nejzřetelnějším příkladem je demokratický antifašismus. Vítězstvím demokracie nad fašismem nebyl učiněn žádný krok vpřed směrem k socialismu, naopak: politická a společenská moc buržoazních vládnoucích tříd byla nýbrž posílena, čímž jim byla otevřena cesta – bez překážek – ke skutečné fašizaci společnosti.

Pro generace šedesátých a sedmdesátých let minulého století, při pokračující snaze o mystifikaci marxismu a dějin mezinárodního komunistického hnutí pod nadvládou demokratické (a přirozeně „antifašistické“) buržoazie, a tedy při plné ideologické a politické nadvládě oportunismu stalinského typu (a jeho variant, jako je maoismus) a tisíců různých forem spontaneismu nad proletariátem, již nemohly být odkazy nastíněné v našem doplňujícím komentáři vedle názvu stranického tisku tak jasné a zřetelné. Bylo nutné je vyjasnit, aby v nekontrolovatelných tanečcích mimoparlamentních a „levicových“ uskupení, která se rodila a zanikala v rozmezí několika let, ne-li několika měsíců, mohli ti mladší mít méně neproniknutelný vhled do historické a politické pozice našeho proudu. Došlo tedy k prvnímu zásahu do textu „co nás odlišuje“ ohlášeném na vrcholném setkání strany, který nahradil, ale ještě ne definitivně, předchozí verzi počínaje číslem 16 ze dne 28. srpna 1975 „Il programma comunista“. Od vydání čísla 1 z 9. ledna 1976 jsme začali publikovat text, který dodnes používáme v našem tisku. V následujícím čísle 8 z 23. dubna 1976 byl zveřejněn článek, který objasnil důvod nového znění (avšak se stejnou podstatou) našeho doplňujícího textu v záhlaví našeho tisku a zdůraznil neustálé potvrzování tezí a politických postojů, které byly základem těchto formulací (4).

Komunistická levice, zejména v Itálii, analyzovala a podala jediné přesné a důsledně marxistické historické a politické hodnocení stalinistické kontrarevoluce: a to bylo možné jen díky kombinaci několika nepostradatelných faktorů:

• žádný teoretický odklod on marxismu a žádná jeho domnělá „aktualizace“;

• konzistentnost a neústupnost v programových a politických tezích založení Komunistické internacionály a založení Komunistické strany Itálie;

• kontinuita v čase (5) s třídními boji mezinárodní komunistické levice, a tedy nejen té „italské“;

• usilovná a neústupná obhajoba marxistické teorie po celé historické období, v němž probíhala stalinistická kontrarevoluce (až po její účast z imperialistického hlediska v druhé imperialistické válce a v následném novém imperialistickém rozdělení světa);

• obnovení politické práce stranické povahy na základě zakládacího programu Komunistické strany Itálie (jediná komunistická strana v západní Evropě založená „po bolševicku“) a v úzkém spojení s třídními boji komunistické levice na nejrozmanitějších frontách, od teoretických otázek o státu a diktatuře proletariátu, hospodářství, straně a jejím vztahu k třídě až po nejpalčivější politické otázky, jako je demokracie, antifašismus, vícečetné revoluce, dělnické ekonomické a odborové sdružování atd.

To vše umožnilo „usilovnou práci na obnově doktríny a revolučního orgánu“, kterou právě síly, jež se od roku 1943 reorganizovaly v Internacionalistické komunistické straně, považovaly za prioritní úkol a který od roku 1952, po velkém rozkolu s „Battaglia comunista“ (6), přijali za životně důležitý ti, kdo se organizovali kolem „Il programma comunista“. To je přimělo učinit rozhodující kroky, bez nichž bychom neměli dnes a neměli bychom ani v budoucnu, nezbytné podklady k dovedení tohoto cíle do konce. Jestliže Lenin byl v letech 1895 až 1924 velkým obnovitelem marxismu a bojoval zejména proti druhé vlně oportunismu, kterou představovala Druhá internacionála a zejména kautskysmus, pak Amadeo Bordiga od roku 1926 do roku 1970, kdy zemřel, byl stejným obnovitelem a bojoval zejména proti třetí historické vlně oportunismu, kterou představoval stalinismus a jeho varianty.

Spousta prací, kterou strana v tomto ohledu udělala, tyto „polotovary“ – jak je nazýval Amadeo Bordiga – pak našly své místo v textech a svazcích, které je daly dohromady podle témat a argumentů. Mezi nimi text, který lze považovat za bilanci stalinské kontrarevoluce – „Struttura economica e sociale della Russia d’oggi“ (Ekonomická a sociální struktura dnešního Ruska) – a další, které považujeme za základní texty, například: „Elements of Marxist Orientation (Základní prvky marxistické orientace) – Fundamental Theses of the Party (Charakteristické teze strany) – The Fundamentals of revolutionary Communism“ (Základy revolučního komunismu), „Party and Class” (Strana a třída), „La sinistra comunista in Italia sulla linea marxista di Lenin: Lenin nel cammino della rivoluzione; L’Estremismo, condanna dei futuri rinnegati“ (Komunistická levice v Itálii na marxistické linii Lenina: Lenin na cestě revoluce; Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu – odsouzení odpadlíků, kteří přijdou), „Force, Violence and Dictatorship in the Class Struggle“ (Síla, násilí a diktatura v třídním boji), „Dialogato con Stalin” (Dialog se Stalinem; o údajném socialismu v Rusku), „Dialogato coi Morti” (Dialog s mrtvým; o XX. sjezdu KSSS), „In difesa della continuità del programma comunista” (teze komunistické levice, od Tezí Abstencionistické komunistické frakce z roku 1920 až po teze Mezinárodní komunistické strany–Il programma comunista z let 1965–1966).

Velké množství dalších prací – například velmi dlouhá série článků „Sul filo del tempo“ pravidelně publikovaná ve stranických novinách, od roku 1949 až do rozkolu v roce 1952 v „Battaglia comunista“ a poté do roku 1954 v „Il programma comunista“, materiály publikované v časopise „Prometeo“ v letech 1946 až 1950, písemné zprávy o referátech přednesených na četných vrcholných sjezdech strany – jejichž prostřednictvím strana postavila zpět na nohy všechny různé teoretické otázky (marxistickou ekonomii, agrární otázku, otázku imperialismu, národní a koloniální otázku, otázku odborů, vojenskou otázku, otázku strany, otázku revoluce a diktatury, otázku státu atd.) metodou opětovného propojení dějinných otázek, doktríny a programu s dynamikou historických cyklů proletářského třídního hnutí a oportunismu. Tato obrovská práce nebyla vždy publikována v podobě užitečných a snadno dostupných publikací a sborníků (což stále zůstává úkolem strany), zůstává však stále přístupná, ať už jako stranické texty nebo jako texty, které svého času vydávaly Edizioni Iskra či Edizioni Sociali, nebo jako články ve stranických novinách a časopisech.

Co se týče struktury Ruska, tak z ekonomického hlediska poté, co bylo stanoveno, že v Rusku není socialismus, ale kapitalismus – přesněji řečeno, vzhledem k diktátorské politické centralizaci a nutnosti překonat stoleté zpoždění buržoazní revoluce, státní industrialismus (7), – bylo prohlášeno, že došlo k obrovskému pokroku ve srovnání s asijským despotismem, feudalismem, a dokonce naturálním hospodářství, které charakterizovalo velkou část ruské ekonomiky ještě ve 20. letech 20. století. Ze společenského hlediska nešlo neuvítat nutnou přeměnu velké části ruského rolnictva v tovární proletariát, budoucí společenskou sílu obnovení třídního a revolučního boje ve světovém měřítku. Z teoretického hlediska, jak již bylo řečeno, byl boj proti mystifikaci socialismu v jedné zemi a buržoazní degeneraci mezinárodního komunistického hnutí vždy nepokrytý, otevřený, neústupný, totální. Z politického hlediska proto boj proti degeneraci Komunistické internacionály a jejích členských stran nikdy nezakolísal, a to ani tehdy, když údery vražedných stalinistických represí šly ruku v ruce s údery buržoazních represí jak v jejich fašistické a poté nacistické podobě v Evropě, tak v jejich demokratické podobě ve Spojených státech amerických a po skončení války v Evropě.

I když byl proud komunistické levice omezen na minimum, politicky i fyzicky pronásledován, pomlouván a obviňován z nejhorší zrady (stejně jako Trockij a mnozí další komunističtí militanti věrní Internacionále Lenina), například ze zaprodání se fašismu, tak pokračoval v politickém a teoretickém boji i v emigraci, třebaže šlo o mimořádně obtížné úsilí o marxistickou reorientaci. „Frazione di sinistra del PCI all’estero“ (Levicová frakce PCI v zahraničí), ustavená v Paříži v roce 1928, (8) se pokoušela o mimořádnou obranu marxismu a teoretických a programových předpokladů nezbytných pro znovuobnovení třídní strany, bojovala vzdorně, dokonce i fyzicky, aby organizované jádro militantů, které se přísně drželo revoluční tradice Října 1917 a prvních let existence Internacionály a Komunistické strany Itálie, mohlo žít dál a čekat na obnovení třídního boje a historické možnosti znovuobnovení třídní strany na těch teoretických, programových, politických, taktických a organizačních základech, které dříve umožnily vznik Leninovy bolševické strany a Komunistické strany Itálie.

Strana, která v roce 1952 nabyla homogenní a koherentní podoby, byla silně spjatá s bilancí kontrarevoluce, a ačkoli uznávala houževnatý odpor ke stalinismu soudruhů, kteří po roce 1921 uprchli do zahraničí a organizovali svou práci a svůj odboj proti stalinistické degeneraci Internacionály a jejích stran ve „Frazione del PCI“, nikdy se neuznala za „pokračovatele“ Frazione all’estero, která měla navíc mnoho teoretických nejasností; stejně jako se nikdy nepovažovala za „pokračovatele“ výhradně „italského“ proudu levice v mezinárodním komunistickém hnutí. Tak jako je marxistická teorie univerzálním celkem, který nelze uvěznit v národním rámci, tak i komunistická levice, ke které se odkazujeme, a na kterou se strana minulosti vždy odkazovala, je v principu a ve skutečnosti internacionální. Teoretická, programová a politická kontinuita komunistické levice jde ve skutečnosti od Marxe–Engelse přes Lenina až k Bordigovi – abychom použili jména velkých revolucionářů, které mezinárodní třídní hnutí proletariátu v dějinách vyprodukovalo a kteří lépe než jiní shrnuli historické vyústění boje mezi třídami – a právě v této linii kontinuity nacházíme příspěvky, které boji za komunismus dali všichni ti, kteří byli, byť jen na část svého individuálního života, pohlceni marxiánským „démonem revoluce“, ať už to byl ne-„kautskystický“ Kautsky v díle „Agrární otázka“, nebo ne-„trockistický“ Trockij v díle „Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus“.

Stejně jako v předchozích historických událostech, které se vyznačovaly velkými porážkami proletářského třídního hnutí, nemohlo být obnovení třídního hnutí, a zejména obnovení sil schopných ustavit třídní stranu na důsledně marxistickém základě, tak rychlé a přímočaré. Kontrarevoluční cyklus, který jsme nazvali stalinistickým, protože Stalin – vítězný vůdce bolševické strany a Internacionály v boji o moc v Rusku – stál v čele buržoazního kontrarevolučního hnutí v Rusku a ve světě, musel nabýt svého historického směru; jinými slovy, musel dospět ke konečným nutným materiálním důsledkům, a to jako výsledek překroucení revoluční politiky, a tedy i revoluční teorie, která umožnila v říjnu 1917 vítězství v Rusku, nastolení první úplné diktatury proletariátu na světě, ustavení Komunistické internacionály a revoluční vítězství v dlouhé občanské válce v Rusku proti ruskému bělogvardějskému vojsku organizovanému, sponzorovanému a podporovanému všemi imperialistickými zeměmi světa. Materiálním důsledkům, které se vzhledem k síle proletářské revoluce nerýsovaly jako porážka revoluce na válečném poli, ale jako pomalá, avšak neúprosná, degenerace revolučních sil počínaje stranami, které je vedly a které uváděly teoreticky a politicky nejsilnější třídní stranu (bolševickou stranu) ke stále většímu odklonu od správného směru až k popření vlastních původních postojů a revolučních marxistických tradic. Stejný osud postihl i Komunistickou stranu Itálie a všechny strany patřící ke Komunistické internacionále.

Chybějící revoluční vítězství v západní Evropě, a zejména v zemích, kde byl proletariát z hlediska třídního hnutí nejpokročilejší (Německo, Itálie; stačí si vzpomenout na pověstnou Leninovu představu „dvou oddělených polovin socialismu“: Rusko s ustavenou diktaturou proletariátu, ale s velmi zaostalou ekonomikou, Německo s velmi vyspělou ekonomikou a s proletariátem, který během první světové války a po ní prokázal nezkrotnou bojovnost; a na třídní hnutí v Itálii, které vyprodukovalo jedinou „bolševickou“ komunistickou stranu v západní Evropě, tj. založenou na teoretické a politické neústupnosti a marxistické důslednosti, a které se jako první změřilo s fašismem, jenž se následně stal buržoazní metodou vlády par excellence), postavilo mladou proletářskou bolševickou diktaturu do nejkritičtější situace, pokud jde o udržení moci v Rusku a pevné a silné vedení Komunistické internacionály.

Materiální podmínky ruské hospodářské a společenské zaostalosti a souběžné potíže – z politického a teoretického hlediska – třídního proletářského hnutí v zemích západní Evropy nutily bolševickou stranu nést celou tíhu moci v Rusku a revolučních úkolů Internacionály. A bohužel zároveň usnadnily zaujímání nerozhodných, nejistých, kličkujících a v konečném důsledku oportunistických postojů západních komunistických stran, zejména německé strany, které rozhodujícím způsobem ovlivnily politiku Internacionály a jejím prostřednictvím i politiku bolševické strany, až zcela zničily její marxistické kořeny. Taktická a organizační selhání Komunistické internacionály, zejména v letech 1922 až 1926, neúprosně vytvářela katastrofální omyly v programové a teoretické oblasti až po vytvoření teorie socialismu v jedné zemi, skutečného a definitivního zřeknutí se marxistické teorie (9).

Politický boj proti jakémukoli odklonu od revolučního programu, který stál u zrodu Internacionály, který zahájily proudy levice různých členských stran (včetně bolševiků) v rozhodujících letech 1923–1926, nakonec nezvítězil; proudy levice byly přemoženy pravicovými proudy a především takzvanými „centristy“, kterým se se Stalinem podařilo rozbít politickou, taktickou, teoretickou, a tudíž i organizační kontinuitu původních vůdčích skupin. „Degenerace Moskvy“ postihla současně sovětské Rusko a všechny země světa a charakterizalo ji všeobecné stažení se do státních hranic Ruska (velký tlak na rozvoj národního kapitalismu vydávaný za „budování socialismu v jedné zemi“) a všeobecné upuštění od revolučních a internacionalistických úkolů Komunistické internacionály. Příznačným příkladem je případ velkého revolučního hnutí v Číně v roce 1927, které ve stejné době, kdy probíhala největší stávka britských dokařů, znovu přineslo světovému třídnímu a revolučnímu hnutí další dějinnou příležitost k revolučnímu oživení a které namísto toho bylo stalinistickým vedením Internacionály nasměrováno do spárů čínského nacionalismu Čankajškova Kuomintangu, což umožnilo posledně jmenovanému zmasakrovat proletáře v Šanghaji a Kantonu poté, co včlenilo Komunistickou stranu Číny do Kuomintangu, čímž ji přimělo zaniknout, zatímco v Anglii bylo v nejohavnější izolaci stávkové hnutí poraženo a potlačeno, čímž mladá a křehká anglická komunistická strana prakticky zanikla.

V politickém boji, který se rozpoutal mezi různými proudy, do nichž se ruský bolševismus rozdělil, se již poněkolikáté pravicové a středové proudy vzájemně podporovaly, až zadusily proud levice, v němž se na krátkou dobu ocitli Trockij, Zinovjev, Kameněv a mnoho dalších, kteří se společně postavili proti tomu, co již v letech 1923–1924 (viz např. „Gruzínská otázka“) bylo možno označit za „stalinismus“, tedy za politický proud, který více než ostatní ztělesňoval historické, stejně jako bezprostřední, zájmy vzmáhajícího se velkého ruského kapitalismu, tudíž politického proudu, který byl s ohledem na předkapitalistické Rusko sice revoluční, leč buržoazní, a tudíž protiproletářský a antikomunistický.

Po porážce třídního hnutí v Německu a Itálii (1918–1924) nabyly kontrarevoluční proudy v Rusku ještě více na síle, nicméně jejich mystifikovaný „proletářský a revoluční“ háv našel větší přitažlivost díky tomu, že se na historické scéně objevil fašismus, tj. onen nový způsob vlády, který buržoazie vyvinula, aby zničila proletářské třídní hnutí, které se nevzdávalo a které – navzdory porážkám, jež utrpělo během první imperialistické války a po ní – mohlo následně znovu nabýt síly zpochybněním buržoazní nadvlády nad společností. Fašismus je otevřenou diktaturou kapitálu, vyhlášenou kontrarevolucí ze strany vládnoucí buržoazie; aby však měl maximální účinnost jak v bezprostřední budoucnosti, tak i v průběhu času, musel být konfrontován s proletariátem, který již byl pokořen, napůl poražen, dezorganizovan a politicky dezorientovan. Tento specifický úkol pokořit, dezorientovat a dezorganizovat proletariát uskutečňovaly síly demokracie, a to jak v podobě reformistických dělnických strany (v té době známých jako sociální demokraté), tak lidových buržoazních stran.

Stalinistická kontrarevoluce v západoevropských zemích se historicky zhostila dvojího úkolu: svést mezinárodní komunistické hnutí z revoluční a marxistické cesty, a tím ho postavit do podmínek, v nichž bude jistě poraženo, a nasměrovat proletářské hnutí, nejen ruské, ale i mezinárodní, do mantinelů obrany národního buržoazního řádu, v Rusku šlo vzhledem k asijské a feudální zaostalosti této obrovské země o historický revoluční úkol (leč kontrarevoluční vzhledem k revolučnímu hnutí z Října 1917), ale v ostatních evropských zemích, kde proletářská revoluce již neměla žádné buržoazní úkoly, které by musela historicky řešit, to byl její prvořadý kontrarevoluční úkol. Tímto způsobem stalinismus zdědil společenskou a politickou funkci sociální demokracie, která v kontextu první velké imperialistické války již v předchozí oportunistické vlně způsobila obrovskou ideologickou a politickou devastaci v proletářských řadách a podřídila proletariát daných zemí válečným a imperialistickým požadavkům příslušných národních buržoazií.

Stalinismus ve skutečnosti nejen zdědil společenskou a politickou funkci staré sociální demokracie, ale zesílil její účinky deviace a paralýzy na proletariát po celém světě, což způsobilo útlum proletářského třídního boje na mnoho desetiletí.

Fašismus a demokratický antifašismus, různé strany téže imperialistické buržoazní mince

Boj za demokracii proti fašismu, jako by návrat k metodám demokratických vlád byl nejplodnějším způsobem, jak „napomoci“ rozvoji třídního a revolučního proletářského hnutí, čili „antifašistický demokratický“ boj, byl – jak neustále zdůrazňoval Bordiga (10) – nejhorším a nejzáludnějším produktem samotného fašismu. Proletářské hnutí, poražené v polovině dvacátých let minulého století na třídní frontě během revolučního období, které začalo vypuknutím první světové imperialistické války a mimořádným revolučním vítězstvím v Rusku, bylo sociální demokracií a stalinismem podrobeno potřebám národní obrany různých kapitalistických států, a to „pod cizí vlajkou“, tj. pod vlajkou demokracie, a vydáno ve stavu největší slabosti napospas buržoazní represi.

Z ideologického hlediska probíhalo v Rusku toto násilné podřízení se požadavkům kapitálu prostřednictvím nejgigantičtější mystifikace, jakou se oportunismu historicky podařilo vykonstruovat (rozvoj kapitalismu vydávaný za „budování socialismu“); v Německu a Japonsku to byla spoluúčast na imperialistickém rozvoji německého a japonského kapitalismu vycházejícího z jejich vlastní raněné národní hrdosti a nezadržitelné průmyslové a finanční potřeby překročit své vlastní národní hranice; ve Spojených státech prostřednictvím demokratického „Nového údělu (New Deal)“; ve Francii, Anglii a dalších evropských zemích prostřednictvím demokratické mezitřídní součinnosti v rámci lidových front: ve Španělsku v občanské válce v letech 1936–1939 to znamenalo nejsmrtelnější proletářskou porážku a další důkaz definitivního přechodu stalinistických stran do tábora imperialistických demokracií; a zejména v Itálii a Francii to otevřelo cestu k přechodu stalinistických stran do spojeneckého imperialistického válečného tábora – tolik k revolučnímu defétismu Leninova odkazu! – ospravedlňujíc druhá imperialistická válečná jatka pomocí teorie demokratického antifašismu a „partyzánského odboje“.

Z ekonomického hlediska a z hlediska potřeby buržoazních mocností získat trvalou součinnost proletariátu (poté, co jej řádně zmasakrovaly v imperialistické válce a při potlačování jeho revolučních pokusů), ukázala fašistická vládnoucí buržoazie všem demokratickým vládnoucím buržoaziím, že železná pěst otevřené diktatury kapitálu má přesto eso v rukávu: uskutečnění části sociálních reforem, které odbory a dělnické reformistické strany již dlouho požadovaly. Takto se zrodily tlumiče sociálních otřesů (nemocenské pojištění, odstupné, důchody atd.), které si postfašistické demokracie nejprůmyslovějších zemí světa po pádu fašismu osvojily jako vynikající nástroj společenské kontroly, aby i nadále prostřednictvím činnosti buržoazních dělnických stran a třídně kolaborantských odborů, které se zrodily na konci druhé světové války (fašismus již prokázal službu zničením existujících třídních odborů), udržely svůj proletariát spoutaný s osudem národního kapitalismu.

Z politického hlediska byly stalinistické strany, jež byly nezbytné k tomu, aby se proletariát nechal masakrovat ve válce, aniž by se pokusil o vzpouru proti zavedenému buržoaznímu řádu, a třídně kolaborantské odbory základními instrumenty, jak udržet proletariát vyspělých kapitalistických zemí pevně připoutaný k soukolí vládnoucí buržoazie; a ukázaly se být ještě důležitějšími pro ochranu buržoazie během války a zejména po jejím skončení, neboť byly nepostradatelné pro to, aby proletariát zůstával být připoután ke svým národním buržoaziím, „ať už se jim během války přihodilo cokoli“, a byl připraven ubíjet se úmorným vyčerpáním v období poválečné obnovy

Boj proti „degeneraci Moskvy“, proti teorii a praxi stalinismu a tedy proti jakémukoli teoretizování účasti různých tříd, včetně proletariátu, na obraně bezprostředních i budoucích zájmů vládnoucí buržoazie – tedy proti všem demokratickým, volebním a parlamentním iluzím – nebyl ideologickou zaujatostí „puntičkářů“ komunistické levice, nebyl to „sektářský“ postoj jejích nekompromisních představitelů a už vůbec to nebyla „neschopnost dělat politiku“ ze strany našeho proudu (jež někteří novodobí movementisté chtěli označit za „vrozenou vadu“ italské levice). Byl to smysl existence proletářského a revolučního třídního hnutí; byl to – a stále je – nepostradatelný teoretický a politický základ pro orientaci třídní strany, a tedy i samotného dělnického hnutí k revolučním cílům a úkolům.

Jakýkoli odklon od marxistické linie byl vždy oportunisty ospravedlňován jako „snazší“ cesta, jak se dostat k moci a socialismu. Viděli jsme, jak to dopadlo! „Základní charakteristikou jevu, který Lenin nazval a ocejchoval termínem přijatým od Marxe a Engelse oportunismus, je upřednostňování kratší, pohodlnější a méně náročné cesty před delší, nesnadnější a trnitější, na níž jedině lze dosáhnout plného spojení mezi prosazováním našich základních východisek a programů, tj. našich nejvyšších cílů, a uskutečňováním bezprostřední a přímé praktické činnosti v konkrétní momentální situaci“, tak se píše ve stranických tezích z roku 1966 (11). Na průběhu různých dějinných vln oportunismu a jeho nesčetných variant se ukazuje přesně to, co vždy zastávali Marx, Engels, Lenin, Bordiga, zkrátka to, co vždy zastával nefalšovaný marxismus: pokud proletářská strana, komunistická strana, přijme do svého programu, do svých cílů, do svých prostředků a metod činnosti, do své praxe zásady a praktiky charakteristické pro buržoazní vládnoucí třídy a obranu jejich třídních zájmů, je tato strana předurčena k degeneraci, ke zničení své vlastní třídní základny a k přejití k protivníkovi.

Demokracie jako princip a praxe představovala a stále představuje nejúčinnější intoxikaci proletariátu buržoazními vládnoucími třídami. Na základě formální falešné „rovnosti“ (ve stylu „zákon je pro všechny stejný“, každý jedinec si je vzhledem k demokratickým institucím „roven“ s ostatními, a existují-li individuální názorové rozdíly, pak je dáno, že „vítězí většina“ atd.), která ve skutečnosti zastírá skutečnou společenskou nerovnost a protiklady, staví demokracie svůj ideologický i praktický úspěch na materiálních předpokladech, které marxismus dobře vystihl již ve svých počátcích. Ekonomické mocenské působení, jímž se kapitalistický způsob výroby prosadil vůči všem předchozím výrobním způsobům (feudálnímu, asijskému, naturálnímu hospodářství atd.) a čímž zničil samotné základy přežití lidských společenství, která na těchto výrobních způsobech zakládala svou společenskou organizaci, „osvobodilo“ člověka ze středověkých a zaostalých pout nevolnictví a feudální izolace, avšak učinilo jej zároveň, zejména většinu rolnictva, zcela závislým na novém výrobním způsobu a trhu tím, že jej zbavilo jeho existenčních prostředků. V tomto momentu většina obyvatelstva, sužovaná a utlačovaná aristokratickými třídami, jež byla pánem své výhradní „pracovní síly“, nemohla nepřijmout demokracii jako jediný politický prostředek, který hluboce podkopal moc „hrstky“ a nahradil ji mocí „mnoha“. Továrníci, řemeslníci, obchodníci a intelektuálové, opírající se o povstání rolnických mas na venkově a proletářských mas ve městech, násilně svrhli moc králů, duchovenstva a šlechty a přeorganizovali celou společnost podle požadavků nového kapitalistického výrobního způsobu a jeho rozvoje.

Svoboda, rovnost, bratrství, ona magická slůvka Velké francouzské buržoazní revoluce, za jejíhož provolávání byla monarchie svržena, až do stětí krále. Už tehdy ale obsahovaly charakteristický rozpor kapitalismu: svoboda pro jakou třídu, rovnost vůči čemu, bratrství mezi jakými třídami? Je tomu tak, protože buržoazní revoluce definitivně rozvrátila předchozí výrobní způsoby a předkapitalistické společenské uspořádání, ale nevyřešila rozdělení lidské společnosti do vzájemně protikladných tříd. Buržoazní třída, rozhodně početnější než aristokratické třídy a duchovenstvo a rozhodně pracovitější než ony, převzala moc, zjednodušila společenské vztahy zásluhou výrobního způsobu, který učinil všechny lidi stejně závislými na trhu, vytvořila zákony, které v první řadě brání novou buržoazní moc před těmi předchozími, a do středu všeho postavila soukromé vlastnictví. Demokracie umožňuje, aby každý člověk, nikoho v principu nevyjímaje, byl „vlastníkem“ něčeho, i když jen své vlastní pracovní síly a své vlastní bídy, do níž jej sama buržoazní společnost uvrhuje. Demokracie z politického hlediska umožňuje podřízeným třídám, třídám, které nemají jiné zdroje obživy než své vlastní paže, aby si čas od času zvolily ty, kteří je budou systematicky vykořisťovat (Lenin). Bylo období, kdy demokracie hrála ve vztahu k rolnickým a proletářským třídám pozitivní roli, a to navzdory záměrům a zájmům vládnoucích buržoazních tříd: otevřela jim cestu ke společenskému boji, k ozbrojenému boji, ke vzdělání, k byť i jen základnímu poznání, k politice. Buržoazní revoluční cyklus se nemohl uskutečnit bez zapojení všech společenských tříd a musel rolnickou a proletářskou třídu uvést do takového postavení, díky němuž bylo možné bojovat proti armádám aristokracie a porazit je. Demokratické zapojení všech tříd podřízených staré feudální společnosti pod praporem revoluční buržoazie bylo vysoce revolučním činem; buržoazie by sama nikdy neuspěla.

Jakmile však revoluční fáze a železná revoluční diktatura buržoazní třídy pominuly a buržoazní výrobní způsob se v zemích Evropy a Ameriky dostatečně rozvinul a zbavil se svázanosti do sebe uzavřené feudální a předkapitalistické společnosti, přešel dějinný vývoj kapitalismu do reformistické fáze, ke „stabilizaci„ národního trhu a k dobytí mezinárodního trhu pod hlavičkou co nejširší a „nejsvobodnější„ konkurence. Ale právě kvůli ekonomickému rozvoji kapitalismu po celém světě začaly buržoazní demokracie velkých kapitalistických zemí z důvodů trhu a konkurence bránit demokratickému a kapitalistickému rozvoji ve všech ostatních zemích světa, které se namísto toho staly „ekonomickými teritorii„ k ovládnutí (suroviny a odbytové trhy). Nerovnoměrný rozvoj kapitalismu podmiňuje nerovnoměrný rozvoj demokracie (tj. občanských a společenských svobod a práv, které litera demokracie zakotvuje); demokracie „svobodné soutěže„ se stále více stává demokracií monopolů, imperialismu. Se sílící konkurencí mezi velkými kapitalistickými zeměmi a souběžně mezi velkými průmyslovými a finančními skupinami (trusty) se stále více prohlubuje propast, která odděluje hospodářský a společenský – a tedy i politický – vývoj kapitalisticky zaostalých zemí od vývoje zemí průmyslových, a která je předurčena k tomu, aby se stále více prohlubovala, což nutí většinu zemí světa k závislosti na ekonomickém úspěchu a konkurenčním boji malé hrstky velkých imperialistických států.

Ukazuje se tedy, že buržoazní demokracie od reformistické fáze až po imperialistickou fázi vývoje kapitalismu není schopna stimulovat a napomáhat hospodářskému a společenskému pokroku převážné většiny zemí světa. Na druhé straně je imperialismus, neboli nejrozvinutější možné stadium kapitalismu, vyjádřením moci malého počtu trustů (nadnárodních společností, jak se dnes říká) a států jejich příslušných zemí původu, které vnucují své zájmy zbytku světa, tj. drtivé většině národů a zemí, a které ve jménu obrany těchto zájmů bez jakýchkoli skrupulí uvrhávají celé populace a rozsáhlá území do hladu, bídy, zkázy, znečištění, degradace životního prostředí a válek.

Dějinná fáze moderního imperialismu je charakterizována monopolní koncentrací ekonomiky, zrodem kapitalistických trustů, převahou finančního kapitálu nad průmyslovým a obchodním kapitálem a rozsáhlým hospodářským plánováním, které je řízené z ústředí státu (byť se tomuto plánování dávalo označení „pětiletka„ jako v podání stalinismu). „Buržoazní ekonomika se proměňuje a ztrácí rysy klasického liberalismu, kdy každý vlastník podniku byl autonomní ve svých ekonomických rozhodnutích a ve svých směnných vztazích„ – stojí v našem základním textu z roku 1946 s názvem „Tracciato d’impostazione“ (Základní prvky marxistické orientace) (12) – „Dochází ke stále přísnější regulaci výroby a distribuce; ekonomické ukazatele již nejsou výsledkem svobodného konkurenčního soupeření, ale v první řadě vlivu sdružení kapitalistů, poté subjektů soustřeďujících bankovnictví a finance a nakonec přímo státu. Politický stát, který byl v marxistickém smyslu výborem zájmů buržoazní třídy a chránil je jako orgán vlády a policie, se stále více stával orgánem kontroly a dokonce řízení ekonomiky. Toto soustředění ekonomických pravomocí do rukou státu si lze mylně splést s přechodem od soukromého ke kolektivnímu hospodářství pouze tehdy, ignoruje-li se záměrně skutečnost, že současný stát vyjadřuje výhradně zájmy jisté menšiny a že jakékoli zestátnění prováděné v rámci obchodně směnných forem vede ke kapitalistické koncentraci, která kapitalistický charakter hospodářství posiluje, nikoli oslabuje.“

Této dějinné fázi ekonomického vývoje odpovídá dějinná fáze vývoje stran buržoazní třídy. Vycházejíce z právě citovaného „Tracciato“ opakujeme, že: „Politický vývoj stran buržoazní třídy v této současné fázi, jak to jasně konstatoval Lenin ve své kritice moderního imperialismu, vede k formám zostřeného útlaku a jejich projevy se objevily v nástupu režimů, které se nazývají totalitní a fašistické. Tyto režimy představují ten nejmodernější politický typ buržoazní společnosti a proces jejich šíření se bude stále zřetelněji projevovat po celém světě. Doprovodným aspektem této politické koncentrace je absolutní převaha několika velmi významných států na úkor autonomie středně velkých a menších států.“

Ze strany oportunistů byl fašismus vždy prezentován jako „krok zpět„ v dějinách, a tedy jako režim, proti němuž je třeba bojovat, aby bylo možné „znovu dobýt„ demokracii, která je následně prezentována jako pokrokové společenské a politické prostředí, jež je nejvhodnější k prosazování proletářských požadavků a pro třídní boj. Buržoazní fáze totalitarismu (jejímiž projevy fašismus a nacismus bezpochyby byly) byla vždy oportunistickými silami – a buržoazními demokratickými silami samotnými – prezentována jako fáze, v níž je třídní útlak a represe největší, v níž je násilí vládnoucí třídy nejvíce a nejrozsáhleji uplatňováno.

Teze komunistické levice, vycházející bez výhrad z marxismu, tvrdí, že totalitní fáze kapitalistického vývoje (tedy fáze, v níž se projevil Mussoliniho fašismus a Hitlerův nacismus) není „krokem zpět“ v dějinách, ale krokem vpřed, logickým důsledkem imperialistického vývoje kapitalismu na úrovni politické moci buržoazní vládnoucí třídy, která tímto způsobem plně odhaluje skutečnou třídní a totalitní povahu politické moci. „Fašismus bezpochyby rozpoutává větší masu policejního a represivního násilí, včetně krvavých represí“ – jak se můžeme dočíst v jiném z našich základních stranických textů – „ale tento aspekt uplatněné síly postihuje především a vážně hrstku autentických vůdců a revolučních militantů dělnického hnutí spolu s vrstvou profesionálních politiků z řad střední buržoazie, kteří se vydávají za pokrokáře a přátele dělnické třídy, ale nejsou ničím jiným než milicí speciálně vycvičenou kapitalisty pro použití v časech parlamentní komedie. Ti, kteří včas nezmění svůj styl a nepřevléknou kabát, jsou vyneseni nohama napřed – což je hlavní důvod jejich křiku“ (13). Pro marxismus není totalitní fáze buržoazního režimu překvapením, zdaleka ne: je to fáze předvídaná a očekávaná. Kapitalismus nezemře, aniž by si prošel všemi svými možnými variantami: „Bojovat za oddálení tohoto obnažení sil protichůdných společenských tříd,“ – opakujeme z již citovaného textu – „provádět marnou a rétorickou propagandu vyvolanou principiální stupidní hrůzou z diktatury, to celé může jen prospět přetrvání kapitalistického režimu a prodlužování poroby a útlaku pracující třídy.“ (14)

Jeden z aspektů účinnosti totalitní metody buržoazní vlády spočívá v maximální koncentraci ekonomických sil společnosti, díky níž je buržoazní režim schopen zasahovat do všech oblastí společenského života, a zejména do oblasti ekonomické, a to prostřednictvím zavádění způsobů plánování, které se lépe hodí k usměrňování střetů mezi třídami a zároveň k intenzivnímu posilování spolupráce mezi nimi. Podívejme se na další pasáž z citovaného textu: „[N]ový způsob zavádějící plánování do řízení kapitalistické ekonomiky – který představuje ve srovnání se zastaralým neomezeným klasickým liberalismem minulosti určitou formu sebeomezení kapitalismu – vede k vyrovnávání vysávání nadhodnoty okolo jakéhosi průměru. Přijímají se reformistická opatření, která pravicoví socialisté prosazovali po mnoho desetiletí. Tímto způsobem se zmírňují nejostřejší a nejkrajnější projevy kapitalistického vykořisťování za současného rozvoje forem systému sociální podpory. To vše má za cíl oddálit zlomové stádium třídních střetů a rozporů kapitalistického způsobu výroby. Nepochybně by však nebylo možné dosáhnout tohoto cíle, aniž by se podařilo do jisté míry skloubit neskrývané represe proti revolučním předvojům se zmírněním nejnaléhavějších ekonomických potřeb širokých mas. (…) Proto, byť v totalitní fázi buržoazní třídní útlak zvyšuje míru uplatněného užití násilí oproti tomu potenciálnímu, celkově se tlak na proletariát nezesiluje, nýbrž zeslabuje.“ Z čehož lze vyvodit materialistický závěr: „Právě proto dochází k historickému oddálení konečného zlomového stádia třídního boje.“ (15)

Nezbývá než závěrem konstatovat: demokracie je spolupráce tříd ve slovech, fašismus je spolupráce tříd ve skutečnosti; ať tak či onak, záhuba revolučních sil tkví ve spolupráci mezi třídami. (16)

Buržoazní demokracie v imperialistické a, chcete-li, „postfašistické“ epoše neochraňuje lidstvo před stále ostřejšími nerovnostmi, bratrovražednými boji, válkami a pustošením; vyjma žvástů o „společných“ zájmech proletariátu a buržoazie – na nichž je postavena propagandistická struktura třídní kolaborace – funguje demokracie ve prospěch koho? Hrstky obrovských trustů a státních gigantů, které vysají krev a pot z devíti desetin světové populace ve výhradní prospěch kapitalistického zisku. Věřit ještě dnes, že východisko a metoda demokracie jsou „jediným“ politickým řešením vražedných rozporů, které trhají buržoazní svět na kusy, znamená být v zajetí volebního a parlamentního kretenismu, který napomáhá pouze primitivnímu podřizování se ekonomickým zájmům a privilegiím 500 trustů, které vládnou světu.

V tomto smyslu se postfašistická demokracie vlastně fašizovala, její represivní aparát se stal více a více monstróznější, stále méně a méně liberální i pro mnohé maloburžoazní a buržoazní vrstvy. „Jiný svět je možný“, pějí noví chóristé smíru mezi třídami, kteří věří, že mohou zmírnit nejkrvavější a nejbrutálnější aspekty kapitalismu tím, že dají větší prostor zboží z průmyslově zaostalých zemí, že dají na trhu více prostoru údajně ekologické, biodynamické a geneticky nemodifikované produkci. Ve skutečnosti je to trh sám, kdo odkrývá tento klam: zboží je zboží, ať už je to koncentrát jedů nebo projev tradičního pěstování, ať už je produkt brutálního otrockého vykořisťování „po čínsku“ nebo produkt mírnějšího vykořisťování jako v určitých oblastech Kyrgyzstánu nebo Nepálu. Zákony trhu neponechávají žádné východisko: kyrgyzské nerostné zdroje nebo některé nepálské horské průsmyky jsou předurčeny stát se předmětem zájmu sousedních zemí, trustů a imperialistických mocností, a pak vykořisťování námezdní práce, které je dnes ve srovnání s Čínou ještě mírné, projde nevyhnutelným procesem „počínštění“.

Třídní strana je revolučním orgánem par excellence; představuje v současnosti budoucnost revolučního hnutí proletariátu, představuje třídní vědomí proletariátu jakožto dějinné třídy, a proto pouze strana disponuje teorií proletářské revoluce, teorií komunismu, a tudíž i obecnou perspektivou třídní revoluce až po konečné historické vyústění, kterým je komunistická společnost. Komunistická strana je tedy na mezinárodní úrovni vedením revolučního hnutí proletariátu, a protože zná dějinnou cestou, kterou jsou bojující třídy materialisticky nuceny jít, zná předem i vývoj boje mezi třídami. Na základě těchto poznatků strana ví, že třídní boj, má-li maximálně rozvinout svůj revoluční potenciál, musí překročit terén ekonomických, společenských a politických požadavků slučitelných s buržoazní a kapitalistickou společností a přejít na terén obecnějších a politických cílů, které překračují hranice slučitelnosti s kapitalismem a které představují politické, ekonomické a společenské řešení všech rozporů kapitalismu.

Komunistická strana je výsostně politickým orgánem, jehož cílem je důsledný a nekompromisní boj za prosazení všeobecných zájmů proletářské třídy proti všeobecným zájmům buržoazních tříd, a to jak na bezprostředním terénu bojů ekonomické povahy, tak na širším a všeobecnějším terénu bojů politické povahy. Komunistická strana se liší od jakékoli jiné proletářské organizace (ekonomických sdružení, odborů, družstev, spolků vzájemné pomoci, sovětů, stran či jiných) tím, že její prioritní a historické úkoly vyplývají přímo z cílů spojených s komunistickou společností, k jejichž dosažení je nutný do konce dovedený protikapitalistický revoluční boj (proletářská revoluce, povstání a svržení buržoazní politické moci a jejího státu, nastolení proletářského státu a třídní diktatury, světová revoluce, přeměna kapitalistické ekonomiky v ekonomiku socialistickou). Tyto úkoly definují komunistickou stranu jakožto nepostradatelný orgán proletářské revoluce a diktují postoje, chování, postupy, taktiku a akce, které jsou s nimi v souladu. Blíže je to upřesněno v jednom ze základních textů našeho proudu: „Nepostradatelný úkol strany je tak vyjádřen dvojím způsobem, a to nejprve jako faktor vědomí a poté jako faktor vůle. První vyplývá z teoretického pojetí revolučního procesu, které musí sdílet všichni její stoupenci; druhý přináší dokonalou disciplínu, která zajišťuje koordinaci, a tudíž i úspěch akce.“ (17)

Každá jiná proletářská organizace, nezávislá na aparátech a politice mezitřídního kolaborantismu, má úkoly spjaté s obranou proletářských podmínek života, práce a boje, které se týkají všech proletářů bez ohledu na jejich ideologickou, politickou nebo náboženskou příslušnost; ke komunistické straně se naproti tomu připojuje pouze menšina proletářské třídy, ta nejvyspělejší, nejuvědomělejší, nejvnímavější k nejvyššímu cíli proletariátu, a může být pouze menšinou třídy, jelikož strana – majíc všeobecnou vizi cesty, po níž se musí proletariát vydat, aby se skutečně osvobodil od námezdního otroctví – hájí vždy a v rámci každého dílčího dělnického boje zájmy celé proletářské třídy. Ke komunistické straně se jednotlivě přidávají příslušníci nejen z proletářské třídy, ale i z jiných společenských tříd, tito proslulí přeběhlíci, jak je nazýval Lenin, kteří přijímají cíl komunismu spíše z intelektuálního hlediska a postupem času jej přetvářejí – i když ne mnohým se to podaří – v přimknutí se k proletariátu materiálně, tj. na základě proletářských životních a pracovních podmínek.

Komunistická strana není organizátorem odborů, nezávislých a bezprostředních proletářských organizací boje třídního charakteru; podporuje ale znovuzrození ekonomických a bezprostředních sdružení třídního charakteru a prostřednictvím svých militantů spolupracuje na jejich formování a orientaci v třídním duchu, přičemž vždy hájí jejich povahu coby bezprostředních proletářských organizací, nezávislých na buržoazním a oportunistickém aparátu, schopných organizovat co největší masu pracujících. Klade si za úkol ovlivňovat je a nasměrovávat jejich činnost tak, aby co nejvíce odpovídala vývoji třídního boje, s výhledem ovlivnit většinu proletariátu v jeho boji za emancipaci; nebrání se však působit prostřednictvím svých militantů i v odborech nebo podobných bezprostředních organizacích proletariátu, které mají dokonce reakční rysy – pokud je jejich zcela nezávislá intervence možná –, protože cílem je ovlivňovat proletáře ke správnému a důslednému třídnímu boji, a nikoli dělat „kariéru“ v odborářském aparátu.

Bod 4 programu strany (který pravidelně uveřejňujeme v každém čísle našich novin a revue) jednoznačně říká: „Nepostradatelným orgánem revolučního boje proletariátu je třídní strana. Komunistická strana sdružuje nejpokročilejší a nejrozhodnější část proletariátu; sjednocuje úsilí pracujících mas tím, že jejich boje za skupinové zájmy a případné dílčí problémy přetváří ve všeobecný boj za revoluční osvobození proletariátu. Úkolem strany je šířit revoluční teorii uvnitř mas, organizovat materiální prostředky akce, vést dělnickou třídu během jejího boje a zajišťovat historickou kontinuitu a mezinárodní jednotu hnutí“ (18).

Na základě poučení z dějin mezinárodního komunistického hnutí víme, že bez rozhodujícího vlivu na proletariát a jeho bezprostřední organizace boje nebude mít komunistická strana šanci účinně a vítězně vést dělnické hnutí k revolučnímu vyústění; a víme také, že zkratky a triky (jako je zakládání speciálních „komunistických“ nebo „revolučních“ odborů) nejsou cestou, jak tohoto výsledku dosáhnout, nýbrž je jí neustálá, trpělivá a houževnatá činnost intervence do dělnických bojů v úzkém kontaktu s požadavky, problémy a rozpory těchto bojů, aniž by se kdy ztratila perspektiva třídního charakteru a perspektiva revoluční.

Na schůzi strany v roce 1951 (19) byly ve formě tezí znovu potvrzeny základní koncepce vztahu mezi stranou a ekonomickou činností; od roku 1951 nedošlo k tak zásadním změnám v celkové situaci, aby bylo nutné „přepsat“ faktory, které byly podkladem k vytyčení bodů, které nyní připomeneme; bod 8 zní:

„Kromě samotné aktuální otázky, zda se podílet či nepodílet na práci daných typů odborů pro revoluční komunistickou stranu, vedou dosud shrnuté body této otázky k závěru, že v každé perspektivě jakéhokoli všeobecného revolučního hnutí musí být přítomny tyto klíčové faktory: (1) početný a hojně se vyskytující proletariát čistě námezdně pracujících; (2) velké hnutí sdružení s ekonomickým obsahem, do něhož je zapojena významná část proletariátu; (3) silná, revoluční třídní strana, v níž sice bojuje menšina pracujících, ale která v průběhu boje dokázala postavit proti buržoazní moci svůj vlastní vliv na odborové hnutí.

Faktory, které vedly ke stanovení nezbytnosti každé z těchto tří podmínek, jejichž účelné propojení určí výsledek boje, byly dány: a) správným formulováním teorie historického materialismu, která spojuje základní ekonomické potřeby jednotlivce s dynamikou velkých sociálních revolucí; b) správným náhledem na proletářskou revoluci s ohledem na problémy hospodářství, politiky a státu; c) poučeními z dějin všech organizovaných hnutí dělnické třídy, a to jak v jejich významu a v jejich vítězstvích, tak v jejich zkázách a porážkách. Celková výhledová linka, kterou jsme načrtli, nepopírá, že při proměnách, zánicích a opětovných obnovách dělnických odborů mohou nastat nejrůznější okolnosti; to jest všech těch sdružení, která se objevují v různých zemích buď spjatá s tradičními organizacemi, jež deklarovaly, že jsou založeny na metodě třídního boje, nebo více či méně spjatá s nejrůznějšími společenskými metodami a tendencemi, dokonce i těmi konzervativními“.

Úkoly třídní strany naproti tomu nelze „delegovat“ na ekonomická a bezprostřední sdružení proletariátu ani za příznivé revoluční situace, protože pole působnosti těchto dělnických sdružení jsou historicky omezena existencí kapitalistického výrobního způsobu, tedy existencí dělnické třídy jakožto třídy pro kapitál, třídy náležející ke kapitalistické společnosti. Tato třídně orientovaná sdružení proletariátu zakládají svou činnost a důvody své existence na skutečnosti, že proletáři – jakožto námezdní pracující – jsou zpravidla organizováni prostřednictvím stejnorodých profesních skupin a že musí hájit své zájmy coby námezdní pracující, jako jednotlivci i jako skupiny, proti šéfům a organizacím zaměstnavatelů a proti aparátům a institucím veřejné správy, neboť ty hájí jak dílčí, tak obecné zájmy šéfů a kapitalistů.

Komunistická strana naopak právě proto, že v současnosti představuje budoucnost třídního hnutí (všeobecné zájmy pracující třídy, všeobecné zájmy proletářské revoluce a dějinného hnutí, které svržením kapitalistické moci otevírá cestu k přeměně společnosti ve společnost, která již nebude rozdělena v třídy, a tím i k zániku každé třídy včetně proletariátu), vymezuje své dějinné úkoly v historické dialektice boje, který je třídním bojem, pokud proletářská třída bojuje jako třída proti ostatním třídám v této společnosti, jenž však historicky směřuje k překonání hranic antagonismů mezi třídami tehdy, pokud revoluční boj proletariátu zvítězí na mezinárodní úrovni a bude tak schopen – pod vedením komunistické strany – zasáhnout do ekonomiky a přeměnit ji z tržní a kapitalistické ekonomiky v ekonomiku socialistickou a nakonec komunistickou. Během celého tohoto dějinného období, který se ubírá od třídního boje za svržení buržoazní moci a nastolení proletářské moci k boji za transformaci kapitalistické ekonomiky v ekonomiku socialistickou, plní komunistická strana úkol mezinárodního vedení protikapitalistické a protiburžoazní revoluce, tedy úkol prosazovat všeobecné zájmy námezdně pracujících tříd proti všeobecným i konkrétním zájmům všech ostatních existujících společenských tříd, současných nebo jako pozůstatků předešlých společností. A již v tomto ohledu se komunistická strana jasně odlišuje od odborů a všech ostatních bezprostředních proletářských organizací, které jsou známy z dějinné zkušenosti nebo které budou poznány v budoucnosti.

Ale je toho víc. Komunistická strana, vzhledem k tomu, že marxistická teorie, jejímž je opatrovníkem, představuje dějinný skok mezi třídně rozdělenou společností a beztřídní společností, mezi kapitalismem a komunismem, je předurčena nejen k tomu, aby vykonávala roli vedení mezinárodní proletářské revoluce a vykonávání proletářské diktatury, ale také aby se následně přeměnila ve správní orgán komunistické společnosti, v níž – po vymizení všech stop rozdělení do tříd a donucovacích mocenských aparátů – bude třeba spravovat centrálně vhodnými formami výrobu a rozdělování pro celou lidskou společnost, která se konečně bude věnovat radostnému životu, vědění a umění a nebude již určována potřebami „trhu“, „zhodnocování kapitálu“ a „konkurence“, ale skutečnými potřebami lidského života současných a budoucích generací. V jednom textu strany z roku 1953 (20) se navíc uvádí, že strana v jistém smyslu „nikdy nezaniká, ani po zániku tříd, protože se stává orgánem studování a organizace boje mezi lidským druhem a přírodními podmínkami“. Je zřejmé, že strana jako formální organizace revolučních militantů čelí a plní v různých historických fázích různé úkoly: něco jiného je vést proletářské povstání za účelem uchopení moci, vykonávat třídní diktaturu a vést revoluční válku proti buržoazním armádám, které se spojily v kontrarevoluci, a něco jiného je spravovat výrobu a distribuci ve společnosti, v níž společenské třídy již nebudou existovat.

Proletářská třída, třída námezdních dělníků, zahrnuje všechny ty jedince, kteří jsou v kapitalistické společnosti bez rezerv, a proto jsou nuceni za účelem obživy prodávat svou pracovní sílu jiným jedincům, kteří jsou v kapitalistické společnosti vlastníky, kteří disponují určitým množství bohatství ve statcích, výrobních prostředcích, kapitálu, bohatství, které jim umožňuje využívat pro svůj vlastní a soukromý prospěch pracovní sílu poskytovanou těmi bez rezerv. Masa proletářů, kterou vytváří sám vývoj kapitalismu, pokud přežívá pod jařmem kapitalistického vykořisťování námezdní práce, představuje to, co jsme pojmenovali třídou pro kapitál, tj. tu část kapitalistické společnosti, která je nejen podřízena nadvládě kapitálu a třídy, která jej zosobňuje – buržoazii –, ale která svou prací rozhodujícím způsobem přispívá k výrobě společenského bohatství, které si kapitalisté přivlastňují ve formě soukromého vlastnictví.

U marxismu, který je společenskou vědou a teorií revoluce, dostává slovo „třída“ zcela jiný význam, než jaký mu obecně přikládá sociologie. „Jako společensko‑historickou entitu jej původně zavedl právě marxismus, třebaže se používalo i dříve. Slovo je latinského původu, ale je třeba poznamenat, že classis bylo pro Římany loďstvo, válečná námořní eskadra: pojem tedy představuje soubor jednotek, které jednají společně, jdou stejným směrem, čelí stejnému nepříteli. Podstatou pojmu je tedy hnutí a boj, nikoli… klasifikace, která později nabyla statického významu.“ (21)

Mluví‑li tedy komunisté o proletářské třídě, o třídní straně, o třídní diktatuře, znamená to uplatnění na jejich vlastní politické pozice základní pojem hnutí a boje: hnutí sjednocující proletáře všech zemí nebo národnosti, jednající stejným směrem čelící stejnému nepříteli a za společným účelem; boj složek proletariátu jako celku, které jednají jak na úrovni obrany proti útokům třídních nepřátel, tak na úrovni útoku na pozice a postavení třídních nepřátel. Třída není souhrnem všech proletářů existujících ve světě a nepředstavuje souhrn zájmů každého jednotlivého proletáře; proletářská třída je v dějinné realitě hnutím pohybujícím se stejným směrem a je hnána jednotícími, všeobecnými zájmy, v nichž se sama poznává mimo případné specifické a bezprostřední rozdíly mezi jednotlivými proletariáty a mezi jednotlivými proletáři. Proletariát se však za účelem boje na obranu svých životních a pracovních podmínek organizuje, organizuje své síly, sjednocuje je; a v boji se ukazuje skutečnost, že skutečným výsledkem dělnického boje je sjednocování dělníků a jeho šíření, protože vzestupy a pády v poměru sil mezi třídami znamenají, že vítězství v boji na obranu životních a pracovních podmínek jsou zcela pomíjivá. Toto organizování proletářů v třídu, a tím i v politickou stranu (Manifest z roku 1848) je historickým faktem, určeným hnutím proletariátu v boji proti ostatním společenským třídám; je to historický, neosobní, mezinárodní výsledek, který překračuje hranice prostoru a času. Politickou stranou, o níž se hovoří v Manifestu z roku 1848, je komunistická strana –, bez národních přídomků –, v níž se zhušťuje dějinná zkušenost třídních bojů, revolucí a kontrarevolucí. Třída je třídou, pokud má svou stranu, stojí v našich textech (22), ve kterých se prohlašuje, že proletariát je ve svých všeobecných a dějinných zájmech zastoupen jasně definovaným orgánem, jímž je právě třídní strana, mezinárodní komunistická strana, a nikým jiným.

Třídní boj je tedy bojem, který proletariát vede na terénu konfrontace s buržoazními třídami a jehož prostřednictvím objektivně nastoluje otázku politické moci. Na tuto úroveň boje se proletariát dostává nikoliv vlastní vůlí, ba dokonce ani ne vlastním „uvědoměním“, nýbrž objektivním podnětem svých ekonomických a bezprostředních zájmů, kvůli nimž se sdružuje v organizacích schopných tyto zájmy hájit. „Politická“ úroveň boje je určována vyjevením se nesmiřitelného protikladu, který staví proletariát proti všem ostatním třídám ve společnosti, a důsledky, které střet mezi třídami vyvolává na obou stranách. Pokud třídní strana ovlivňuje a řídí boj proletariátu na otevřeně antikapitalistickém terénu, stává se „politická“ rovina boje stále více určující, až převáží nad „bezprostřední“ rovinou boje ohledně mezd; v tomto procesu vývoje, nikterak lineárním a graduálním, ale hemžícím se pokroky a ústupy, je boj na obranu proletářských životních a pracovních podmínek překonán a mění se ve všeobecný boj proletářské třídy proti buržoazní třídě, v revoluční boj. Každý třídní boj je politickým bojem, stojí opět v Manifestu z roku 1848; přesněji řečeno, je‑li třídní povahy, tj. má‑li za cíl obecné zájmy proletariátu, může být pouze politický, neboť tyto obecné zájmy proletariátu nemůže zastupovat nikdo jiný než politická třídní strana, tj. komunistická strana. Při absenci intervencí a vlivu komunistické strany na proletariát v jeho antikapitalistickém boji proletářská třída objektivně ztrácí sjednocující perspektivu svého boje proti buržoazním třídám a nevyhnutelně podléhá vlivu buržoazie a ustupuje do mezí slučitelnosti se zájmy kapitalistických podniků a ekonomiky, spolupráce mezi třídami.

Intervence strany v řadách proletariátu a na terénu bezprostřední obrany jeho životních a pracovních podmínek má za cíl na třídní bázi ovlivňovat, orientovat a vést hnutí proletariátu. Nic to však neubírá na skutečnosti, že na bezprostředním poli musí strana prostřednictvím svých militantů také přispívat k organizaci třídního charakteru proletariátu, aniž by se však kdy zřekla vnášení marxistické teorie do proletářských řad, cílů, za něž se musí boj proletariátu rozvíjet, obrany všeobecných zájmů třídy, revoluční kritiky každé oportunistické tendence, každé kolaborantistické praxe a politiky. Rozvíjení a upevňování postojů třídního charakteru v proletariátu, a to i v elementárních formách, které se vytvářejí v dílčích bojích, je úkolem předvojů, a tedy i komunistů, protože prostřednictvím těchto postojů, těchto zkušeností, těchto praktik třídního charakteru – tedy těch, které staví před všechno ostatní výhradní obranu bezprostředních zájmů námezdních pracujících, ať už zaměstnaných nebo nezaměstnaných – jsou ty nejvíce bojovné a „uvědomělé“ složky proletariátu s větší silou a přesvědčením tlačeny k tomu, aby se nejen „ideologicky“, ale i prakticky rozešly s „patriotickým“ (tj. třídně kolaborantským) odborářstvím, se spoluprací mezi třídami a vdechly život sdružením pracujících, která jsou konečně třídně založená a vhodná k obraně výhradně proletářských zájmů.

Neustálé intervenování strany na terénu proletářského boje slouží také k tomu, aby se proletariát seznámil se stranou – zejména jeho nejvyspělejší složky a vrstvy –, aby ji ocenil, a tudíž následoval. Strana se obecně obrací ke všem proletářům, ale je si dobře vědoma toho, že jen ti nejpokročilejší proletáři mohou chápat a přijmout za své její pokyny, její hesla, protože tyto pokyny, tato hesla vyžadují do jisté míry kvalitativně vyšší úroveň třídního cítění, než je v proletariátu běžná – úroveň ovlivněná každodenním bojem o přežití a tlakem šéfů i oportunismu –; strana proto nemůže očekávat, že všichni proletáři budou v určitých okamžicích vysokého společenského napětí reagovat stejným způsobem, týmž třídním směřováním a se stejnou energií; nemůže očekávat, že proletářské masy přejdou ke straně spontánně. To znamená, že práce strany nespočívá pouze v tom, že proletariátu poskytne správné třídní instrukce, ale musí být prováděna tak, že tyto třídní instrukce bude uvádět v život v boji, po boku bojujících proletářů, a bojovat společně na bezprostředním terénu. Aniž bychom kdy podlehli, to je jasné, onomu pokušení zříci se typicky politického a teoretického terénu – protože je „obtížněji stravitelný“ a hůře se prosazuje v řadách proletářů – ve prospěch bezprostředního ekonomického terénu. Hlavním úkolem strany, jak připomíná Lenin, je vnášet revoluční teorii do třídy proletariátu, nikoli „reprezentovat“, lépe než ostatní, bezprostřední požadavky proletariátu nebo jeho „většiny“.

Jak se důslední komunisté odlišují v činnosti intervenování na terénu bezprostředních bojů? V tom, že přijetí třídních instrukcí, které strana předkládá proletářům, „neznamená přilnutí ke konkrétním politickým tezím komunistické strany, ale odpovídá pouze požadavkům společné akce celého proletariátu, koncipovaným tak, aby proti nim nemohli mít předsudky ani komunisté, ani socialisté, ani anarchisté, ani obecně dělníci jakéhokoli politického vyznání“, jak je dobře vyjádřeno v komuniké Výkonného výboru a Ústředního odborového výboru Komunistické strany Itálie z března 1922, v době, kdy se z iniciativy Odborového svazu železničářů ustavila Alleanza del Lavoro („Aliance práce“, koalice tří hlavních italských odborů) (23). Třídní strana fakticky jedná ve prospěch sjednocení proletariátu na terénu třídního boje, jedná tak, aby proletariát skutečně vzal do rukou, přímo, jako protagonista, svůj vlastní boj a svůj vývoj, a aby ony pověstné záblesky třídního uvědomění – o nichž Lenin mluví ve svém „Co dělat?“ –, které vycházejí z boje odporu proletariátu proti tlaku a útlaku šéfů a buržoazie se setkávaly se stranou v její mnohostranné činnosti a umožňovaly tak snoubení proletářských potřeb bezprostřední obrany s všeobecnými zájmy třídního boje a těchto všeobecných zájmů s konečnými revolučními cíli.

Přestože byla komunistická levice zapomenuta, překrucována, pomlouvána, její teze, její program, její třídní bitvy dokumentují nekompromisní kontinuitu a teoretickou soudržnost, která ji historicky charakterizovala, a dokazují materiální úsilí v různých situacích udržet organizační kontinuitu – i když v daných obdobích byla nebo je, jako dnes, velmi málo početná – s cílem předat znovu obnovenému třídnímu boji proletariátu „revoluční orgán“ opírající se o pevné teoretické a programové základy.

V tomto duchu a v pokračující práci k dosažení tohoto cíle se naše organizace domnívá, že se musí k těmto argumentům vracet, aby bylo možné z bilance krizí a porážek revolučního hnutí a samotné revoluční strany vyvodit všechna nezbytná poučení, aby bylo následně vždy možné znovu navázat na teoretickou a programovou kontinuitu marxismu prostřednictvím „práce stranického charakteru“, neboť pokud by porážka proletariátu byla někdy tak dramatická, že by vymizelo i to nevelké fyzické jádro revolučních komunistů konzistentně a nekompromisně spjatých s pevným následováním marxismu, byla by obroda třídního a revolučního hnutí ještě vzdálenější v čase.

V roce 1976 se strana vrátila k obsahu našeho doplňujícího textu v záhlaví našeho tisku („Co odlišuje naši stranu“ [„Distingue il nostro partito“]) a snažila se jej formulovat srozumitelněji pro ty, kteří navazovali se stranou bližší kontakt, zejména v zemích, kde italská komunistická levice nebyla tolik známá (odkazovalo-li se k „Livornu 1921“, kupříkladu v Itálii, Francii, Belgii, Německu a Švýcarsku se v té době vědělo, že jde o odkaz na založení Komunistické strany Itálie komunistickou levicí) a pro které by některé zhuštěné odkazy nemusely být dostatečně vypovídající nebo by mohly být špatně pochopeny; omezili jsme se pouze na to, aby tyto odkazy byly jasnější, a přitom jsme je zachovali velmi stručné (24). Ve skutečnosti náš doplňující text v záhlaví našeho tisku potvrzoval, co nás odlišuje: politická kontinuita, která sahá od Marxe k Leninovi, k založení Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie; boj komunistické levice proti degeneraci Internacionály, boj proti teorii „socialismu v jedné zemi“ a stalinistické kontrarevoluci; odmítání všech lidových front a národních odbojových bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, v kontaktu s dělnickou třídou, vně osobnostního a volebního politikaření.

Na tomto textu není nic špatného ani dnes. Jde jen to, že v období po velké kapitalistické krizi v letech 1974–1975 a v průběhu vývoje samotné strany se různé dílčí krize, které vyústily v naší všeobecnou krizi v letech 1982–1984, točily kolem otázek velmi aktuálních jak z hlediska taktiky, tak organizace (ukončení cyklu vícečetných revolucí, systematický útok na odborové a sociální výdobytky předchozích dělnických bojů, formování a neustálá proměna krajně levicových a mimoparlamentních politických uskupení, formování skupin ozbrojeného boje, jako Rudé brigády (BR) v Itálii, masakry páchané fašisty, státní represe v podobě stále represivnější demokracie atd. ). A již poněkolikáté se nad vším vznášela ona velká lapálie dějin zvaná demokracie. Otázka „přechodných požadavků“ se prolínala s „antifašistickou“ mobilizací, posuzování mimoparlamentních skupin se prolínalo s tématem nedůvěry pracujících k třídně kolaborantským odborovým konfederacím, otázka násilí a terorismu se prolínala na proletářském terénu s obranou proti represivním útokům státu a na úrovni stranické organizace s nutností zachovat organizační kontinuitu před případnými policejními represemi.

Bylo-li vždy nutné provést bilanci každé krize strany (ať už to byla krize „růstu“, nebo krize úpadku) – svědčí o tom příspěvky komunistické levice počínaje jejími tezemi k ustavení Komunistické strany Itálie, přes teze k mezinárodní taktice, příspěvky ohledně hodnocení fašismu a teze z roku 1926 až po bilanci stalinistické kontrarevoluce a degeneraci Komunistické internacionály – ještě více to platilo s ohledem na vnitřní krize znovu ustavené třídní strany po druhé světové válce až po výbušnou krizi z let 1982–1984, která naši tehdejší stranu rozbila na padrť.

Bilancování krizí strany: v této otázce jsme byli v rozporu nejen s likvidátory první a druhé vlny (movementisté z roku 1982 a „combatisté“ z roku 1983), ale i se skupinou soudruhů, kteří upadli do opačného likvidátorství strany (model vyčkávání), jež se vyznačovalo kombinací stejně poraženeckých postojů, neboť byly spjaty s organizačním a osobnostním formalismem, který se nevyhnutelně odrážel v hledání formálních a byrokratických postupů (jako například dožadování se přítomnosti soudruhů, kteří dříve tvořili centrum strany, v novém řídícím orgánu zvaném „ústřední výbor“, „právo“ „vlastníka“ písemně a veřejně vyjadřovat nesouhlas s novou linií přijatou ústředním výborem, „právo“ na zveřejnění článků, které jsou v rozporu s novou linií ústředního výboru atd.). A nemohl chybět ani ten nejohavnější krok, právní kroky „vlastníka“ stranických novin („Il programma comunista“) na znovuzískání kontroly nad novinami, právní kroky, u nichž soud nemohl jinak, než tomuto „vlastníkovi“ „dát za pravdu“ tím, že mu navrátil výlučné užívání novin. „Taktická“ a organizační opatření oproti politickému boji, to byla jediná věc, která se dala dělat pro ty s vyčkávací pozicí. Proklamovaná ideologická a organizační „kontinuita“ strany se mezitím svěřila do rukou buržoazní justice. Ta samá skupina likvidátorů navíc teoreticky formulovala dvě skutečnosti, které měly pro ty, kdo se prohlašovali za „pokračovatele komunistické levice“, mimořádnou závažnost: 1) není třeba bilancovat krize strany, a už vůbec ne tu poslední, neboť ji považovali za krizi způsobenou vpádem „kliky“, která chtěla stranu potopit, proto mělo stačit získat znovu kontrolu nad stranickými novinami, zbavit se oné „kliky“ a… „pokračovat v kurzu“; 2) reorganizovat se jako strana nejprve a především v Itálii, kde mohli počítat s určitým počtem přívrženců, přičemž soudruzi v ostatních zemích by byli ponecháni svému osudu a kontakty se zahraničím by se odložily až na dobu, kdy by se posílilo jádro v Itálii. A tak kromě toho, že tato skupina vyhodnotila krizi strany jako nešťastný incident (dříve či později se vždy najde „klika“, která pracuje „proti“), uzavřela se do „posvátných hranic“ Itálie, a to v rozporu s internacionalismem a historií proudu komunistické levice, o němž tvrdila – a stále tvrdí –, že je jeho „skutečným pokračovatelem“.

Potřeba důkladně analyzovat otázky, které byly jádrem této krize, charakterizovala náš přístup a práci již během samotné krize. Strana v zásadě nemusí čelit – s výjimkou dějinných situací velkých společenských a politických otřesů – „novým“, „neznámým“ otázkám. Mění se společenská a politická situace, mění se mocenské vztahy mezi třídami, ale v zásadě se nemění ústřední otázky programu revolučního komunismu, a proto není třeba se o programu komunistické strany neustále znovu přít a „aktualizovat“ jej. Otázky, kde obecně působí faktory možné krize strany, se vždy týkají dvou hlavních oblastí její činnosti: oblasti taktiky a oblasti organizace. Vyhodnocení situací, zvážení působících sil, vyhlídky na menší či větší úspěch v krátkodobém či bezprostředním horizontu: to jsou aspekty obecného přístupu k taktice, který je třeba sledovat, a jí odpovídající přizpůsobení organizace sil strany. Nuže, jsou-li tato vyhodnocení, tyto úvahy, tyto perspektivy chybné, pak jsou nevyhnutelně zcela chybné i sledované taktiky a uplatňované organizační modely. Problém činnosti a akce v odborové oblasti a vůbec na bezprostředním terénu byl vždycky tvrdým oříškem a vždycky v určitém okamžiku rozvoje činnosti strany přinášel mnoho nepříjemností. Problém antikoloniálních a antiimperialistických bojů byl pro mnoho dobrých soudruhů také těžkým a nestravitelným problémem. Problém využívání demokratických mechanismů uvnitř a/nebo vně strany se občas znovu objeví, jako by to byl onen problém všech problémů, po jehož vyřešení by pak vše probíhalo hladčeji.

V období mezi 1979 až 1982 proběhla ve straně série krizí, která nakonec vyvrcholila v říjnu 1982 rozpadem, s následnými dozvuky až do roku 1984, kdy soudruzi sdruženi okolo listů „Il comunista“ a „Le prolétaire“ znovu spojili své síly a obnovili jádro strany, které doposud reprezentujeme. Bylo zjevné, že je nutné a naléhavé pracovat na bilanci krizí strany a otevřeně řešit taktické a organizační problémy, které byly rozbuškami těchto krizí; na druhou stranu jsme věděli, že každý taktický problém a každý organizační problém nevyhnutelně vede k teoretickým a programovým bodům. Bylo nutné a nezbytné udělat bilanci právě proto, že vypuknutí vnitřní krize, a to tak zhoubné, jako byla krize v roce 1982, položilo na stůl nikoli „podružné“ a okrajové otázky – nemající vliv na teoretické a programové body, u nichž mohli všichni ukázat, že jsou ve shodě a za jedno –, nýbrž ústřední otázky, jako je pojetí strany, vztah mezi stranou a třídou, otázka politické a organizační nezávislosti strany vůči všem ostatním politickým formacím atd.

Dvacet let, které nás dělí od této krize, nesnížilo hodnotu a váhu této bilance, ba naopak. Situace, v níž se proletariát nachází, zejména ve vyspělých kapitalistických zemích, kde je jeho závislost na reformismu a mezitřídním kolaborantismu stále velmi silná, až jej paralyzuje i na elementárním terénu obrany životních a pracovních podmínek, nám nedává možnost, abychom proletářským masám s pomocí důležitých aktuálních faktů prokázali, že jsme na správné cestě, že jsme vedli legitimní politický boj proti různým lapsům, které charakterizovaly a stále charakterizují politické skupiny, jež se stejně jako my hlásí ke komunistické levici. Nemůžeme se odvolávat na důležitá fakta třídního boje, abychom proletariátu, a zejména jeho nejbojovnějším a k věci třídního boje nejvnímavějším složkám, dokázali, že reprezentujeme třídní stranu v její teoretické, programové, politické, taktické a organizační kontinuitě. Tato fakta tu nejsou, vyjma v takových epizodických podobách, že je velká masa proletářů vnímá jen jako fakta týkající se někoho jiného, jiných kategorií, jiných proletářů, daleko od společného vnímání. Jsme nuceni se odvolávat na příklady, které přinesl třídní boj v minulosti, neboť trvalé a rozsáhlé znovuobnovení třídního boje za těchto více než sedmdesát let buržoazní kontrarevoluce ještě není na obzoru.

Strana si je však vědoma toho, že může projít i velmi dlouhým obdobím, kdy proletáři nebudou vnímat správnost jejích hodnocení, jejích instrukcí, nezbytnost její činnosti. To však není důvod uzavírat se do své „věže ze slonoviny“, to není důvod vyhýbat se úsilí vykonávat svou činnost v úzkém kontaktu s dělnickou třídou a s problémy jejího boje třídního charakteru. Přijde čas, kdy se tato práce projeví jako důležitá a životně nezbytná, kdy proletariát, poté co znovu zvedne hlavu, vezme osud svého boje zpět do svých rukou.

Víme tedy, že „monotónní“ a pro většinu „neznámá“ práce, kterou vykonáváme ve snaze zůstat pevně spojeni s marxistickou a revoluční „nití proplétající se dějinami“, je nepostradatelnou prací pro budoucnost. Dějiny třídních hnutí nás naučily, že „objektivně revoluční“ situace mohou nastat i ve velmi zrychleném tempu, jako by se odehrály „zčistajasna“ – v tom smyslu, že proletariát může být ve velmi krátkém čase, v přívalu společenského napětí, tlačen na terén třídní konfrontace s vládnoucími třídami tím, že přijme střet na život a na smrt – ale také nás naučily, že vítězství proletářské revoluce nebude nikdy možné bez přítomnosti pevné, silné, připravené, vlivné třídní strany v čele revolučního proletářského hnutí. A tato strana nemůže být vytvořena bez předchozí přípravy, je třeba ji dlouze připravovat, především po stránce teorie a jejího správného uplatňování, a to i nevyhnutelně v období hluboké kontrarevoluce, jako je to současné.

Práce na formování strany jako vedoucího orgánu proletářské a komunistické revoluce zítřka by ve světle všech historických událostí, které poznamenaly život a zánik formálních organizací strany ve více než 150leté historii mezinárodního proletářského a komunistického hnutí, by byla bez efektu – a fakticky nemožná – pokud bychom se odtrhli od teoretické, programové a politické kontinuity mezinárodního komunistického hnutí. Pro komunistickou levici, a tedy i pro nás, představuje teoretická, programová a politická kontinuita základní jádro bytí třídní strany. Odmítáme, že by bylo třeba aktualizovat marxistickou teorii a že bychom se měli vydat novými a jinými cestami, než je revoluční kurz, který byl již historicky vytyčen mezinárodním komunistickým hnutím a které dosáhlo svého vrcholu bolševickou revolucí v říjnu 1917 a založením Komunistické internacionály. Odmítáme rovněž, že bychom měli oddělovat rovinu teorie a politického programu strany od roviny její praktické činnosti pod záminkou, že objektivní situace staví stranu do situace, kdy je třeba hledat nová taktická a organizační řešení. Tvrdíme, že pouze teoretická, programová a politická kontinuita třídní strany může straně samotné umožnit, aby v případě potřeby změnila taktiku, a to i během 24 hodin (jak připomíná Trockij v souvislosti s bolševickou stranou během občanské války v Rusku v letech 1918–1921), protože pouze tato kontinuita dává straně možnost zasahovat do měnících se situací, aby je proměnila ve svůj prospěch, a nenechat se těmito situacemi unášet, a tím i proměňovat.

Tuto kontinuitu lze nalézt v klasických textech marxismu, v zakládajících tezích Komunistické internacionály a v tezích komunistické levice před a po druhé světové válce. Aby se však tato kontinuita mohla stát zbraní marxistické kritiky – čekající na to, že poslouží jako skutečný základ kritice zbraní v revolučním období – je třeba práce stranické povahy, a zejména práce na znovuzískání teoretického a programového, politického a taktického dědictví revolučního marxismu. Bez důkladné historické a politické bilance krizí a porážek revolučního hnutí, bez vyvození poučení z kontrarevolucí a poučení z dějin samotné revoluční strany nebude organizace strany nikdy schopna si účinně osvojit marxistickou kritiku, nebude schopna s jistotou a klidem nakládat s marxistickou teorií; proto nikdy nebude schopna úspěšně vést proletářské hnutí na cestu antikapitalistické revoluce. Velkou historickou bilanci revolucí a kontrarevolucí provedla naše někdejší strana a dokládají to texty a teze komunistické levice, které jsme zmínili v předchozích bodech. Není však samosebou, že bojové síly, které tvoří stranu, budou vždy schopny důsledně uskutečňovat všechny instrukce a úkoly, které vyplývají z programu a bilance revolucí a kontrarevolucí. Ve straně, právě proto, že není subjektem odtrženým od společenské reality, ve které působí, se neustále rozvíjí úsilí jednat v dokonalém souladu s jejím programem a toto úsilí se v různých situacích mění v boj o konzistentnost, v boj proti oportunistickým postojům, stanoviskům a tezím, v boj proti odchylkám či degeneracím.

Proto jsme tváří v tvář výbušné stranické krizi v letech 1982–1984 tvrdošíjně trvali na práci bilancující krize strany. Šlo o to, aby se postupovalo přesně stejným způsobem, jakým se strana dříve řídila tváří v tvář vnitřním krizím, které poznamenaly její vývoj, stejným způsobem, jakým se řídila Komunistická strana Itálie ve vztahu k PSI a proudům gradualistického a maximalistického oportunismu, které ve dvacátých letech 20. století bránily cestě třídního a revolučního boje proletariátu, stejným způsobem, jakým se řídil Lenin a bolševická strana ve vztahu ke krizím ruského a mezinárodního revolučního politického hnutí. Nevymýšleli jsme nové „způsoby“, jak znovu obnovit třídní stranu; nepřijímali jsme jiný způsob a měřítko hodnocení vnitřních krizí než ty, které nám předaly samotné dějiny komunistické levice. Bilance proletářských a komunistických porážek – protože výbušná krize někdejší strany je porážkou nejen komunistů, ale i mezinárodního proletářského hnutí – se provádí návratem k teoretickým a programovým základům revolučního komunismu, které potvrdily dějiny a které proto definujeme jako neměnné, invariantní; základům shrnutým v klasických textech marxismu a v tezích, které jsme zmínili výše.

Výbušná krize strany v letech 1982–1984 nabyla různých a rozporuplných rysů. Silný aktivistický a movementistický impulz vyvolal akademickou, vyčkávací, v zásadě indiferentní reakci; zeď, která se zvedla mezi teorií a praxí, dohnala do krajnosti tendence, které vždy existovaly v dějinách proletářského a komunistického hnutí a proti nimž komunistická levice vždy musela a stále bude muset bojovat, identifikujíc je čas od času pod různými maskami, které na sebe vzaly v různých obdobích dějin bojů mezi třídami. Proletářskému hnutí vždy stály v cestě aktivistické a indiferentistické tendence; aby se oportunistické tendence prosadily v proletářských třídních stranách, užívaly – a užívají – velmi účinný antikomunistický prostředek: prostředek demokracie. Demokracie koncipovaná v tisíci a jedné různé verzi, ale vždy pro komunistickou stranu neúprosně a dramaticky smrtící. Demokracie, poražená marxismem na rovině teorie a zásad, může znovu vstoupit oknem prostřednictvím taktiky a organizační praxe, čímž již poněkolikáté postaví zeď mezi teorií a praxí a tím přivede stranu k rozvratu.

K demokratickému principu se váže nekonečná řada taktických a organizačních vzorců, které strana v průběhu své historie zvažovala, zda přijmout, s jakými omezeními, v jaké oblasti a v jaké době, a to způsobem, který by nebyl v rozporu se stanovenými zásadami a politickým programem. Byly doby, kdy buržoazní demokracie představovala též významný politický přínos i pro proletariát, protože ho školila k účasti na politickém životě země. Byla to doba, kdy buržoazní demokracie korespondovala s revoluční fází nové společnosti, která se chystala revolučně přetvořit starou feudální společnost. Ale jako reprezentant ekonomických, společenských a politických svobod buržoazie a všech jejích vrstev a frakcí nemohla buržoazní demokracie za určitou hranicí reagovat na ekonomické, společenské a politické potřeby dělnické třídy, a to vzhledem ke společenskému nesmiřitelnému protikladu, který v buržoazní společnosti existoval a který se s rozvojem samotného kapitalismu stále více zostřoval. Prvně Pařížská komuna v roce 1871 a později první světová válka v letech 1914–1918 historicky prokazují, jak se demokracie ve vyspělých kapitalistických zemích – jak z hlediska principu, tak z hlediska politického a taktického – stala překážkou proletariátu v jeho revolučním třídním boji; ba co víc, stala se buržoazní zbraní, která má proletariát odvrátit od směru, jímž se třídní boj historicky ubírá, je-li doveden do konce, až k násilnému dobytí politické moci a nastolení proletářské a komunistické diktatury. Jinak tomu ovšem bylo v případě zaostalých kapitalistických zemí, kde nebyla na pořadu dne „prostá“, antikapitalistická revoluce, ale „dvojí“ revoluce, revoluce obsahující dva historické úkoly: svržení předkapitalistické moci a zároveň plnění úkolů kapitalistického charakteru, ale pod železnou a diktátorskou mocí proletariátu ve spojení s mezinárodním revolučním proletářským hnutím a v očekávání hospodářského přičinění proletářských diktatur ustavených v jedné nebo více vyspělých kapitalistických zemích. Právě tato „dvojí“ revoluce byla revolučním programem bolševiků v Rusku a Komunistické internacionály pro všechny koloniální a polokoloniální země vystavené tvrdému područí imperialistických států. Na rozvinutém Západě dějiny zařadily na pořad dne „obyčejnou“ antikapitalistickou proletářskou revoluci, která měla zničit buržoazní politickou moc, její stát a všechny její instituce i v těch nejdemokratičtějších republikách. Na zaostalém Východě a ve všech zemích světa, kde kapitalismus ještě nebyl ekonomicky a politicky pevně etablován, platila tato direktiva: „dvojitá“ (nebo, abychom si vypůjčili termín blízký Trockému a používaný Marxem, „permanentní“) revoluce, tj. revoluce s buržoazními ekonomickými úkoly, ale řízená a vedená politicky a vojensky revolučním proletariátem a jeho třídní stranou v rámci mezinárodní proletářské revoluce.

Ukázalo se však, že západoevropský proletariát je stále velmi ovlivněn ideologií a praxí buržoazní, zastupitelské a parlamentní demokracie. A ukázalo se, že je velmi těžké proti tomuto skutečnému společenskému neduhu bojovat a zvítězit nad ním; a to platí dodnes.

Jedním ze základních konceptů buržoazní demokracie je koncept početní většiny a menšiny; je to demokratický koncept vzhledem k tomu, že buržoazní ideologie přiřazuje každému jednotlivému prvku uvažovaného numerického celku, který existuje v daném okamžiku, hodnotu „x“, která je rovna každému jinému prvku tohoto numerického celku. Dynamické vyjádření této hodnoty ústí – v souladu s demokratickým principem – do hlasování jednotlivých jedinců, jimž buržoazní ideologie přisuzuje jim osobité „vědomí“, samostatné a odlišné od „vědomí“ každého jiného jedince, díky němuž každý jedinec činí „volbu“. Na konci volebního cyklu se „volby“ učiněné každým jednotlivým prvkem uvažovaného a v daném okamžiku existujícího početního celku numericky sečtou a vznikne numerický výsledek: vytvoří se většina, menšina, jejichž numerické odstupy od sebe mohou být nepatrné nebo velmi výrazné, případně mohou zcela chybět, což vede k nerozhodnému výsledku. Avšak demokratický princip spočívá ve „vítězství“ jedné strany nad druhou, většiny nad menšinou, a svévolně stanovuje, že za většinu je třeba považovat takový výsledek hlasování, v němž je 50 % voličů + 1 jediný hlas. Tímto způsobem se kvantita podle buržoazního principu demokracie mění v kvalitu: většina vítězí a menšina se rozhodnutí většiny podrobuje a přizpůsobuje se jim.

Do očí bijící rozpor spočívá nejen v tom, že by se na „hlasování“ měly podílet všechny zainteresované složky společnosti, tedy i mrtví a nenarození, a nikoli jen ti žijící v určitém věku a existující v daném okamžiku – buržoazní demokracie tento problém neřeší ani kvantitativně, ani kvalitativně –, ale především v tom, že se vyzdvihuje coby obecná teorie, podle níž ručička vah závisí na tom +1 hlasu, který nakonec rozhodne o tom, která z těchto dvou stran nad tou druhou zvítězí. „Většina“ buržoazní demokracie je tak vydána na milost a nemilost tomuto 1+ nebo 1−. A protože buržoazní společnost je založena na nejbezuzdnějším kupčení, je přirozené, že tento +1 má mnohem větší cenu než jednotlivé složky oněch 50 %; proto ta lež o rovnosti každého hlasu, lež, která je doprovázena handrkováním se o každém hlasu s příznačností, že onen +1 bude „zaplacen“ mnohem dráž než každý hlas, který je součástí oněch 50 %. Stejně jako na trhu, kde nejžádanější zboží stojí více než ostatní; není známo, kdo a kdy ho koupí a za jakou konečnou cenu, ale ví se, že stojí více. Buržoazní demokracie nemůže pro své rozhodovací struktury použít jiný systém než ten, který zná a na kterém je skutečně závislá: systém směny, směnné hodnoty, zkrátka trh. Kolikrát jsme slyšeli vzorné demokraty prohlašovat, že výsledek voleb závisí na tom, zda nerozhodnutí lidé dají přednost jedné nebo druhé straně? Nerozhodnutí se tak na volebním trhu stávají tou částí pravděpodobných voličů, na jejíž ovlivnění se vynakládá více prostředků: zkrátka stojí mnohem více než hlasy, co jsou „jisté“!

Jaké trvání a jakou hodnotu mohou mít „rozhodnutí“ přijatá „většinou“ na místech, která buržoazní společnost určila pro tento zvláštní trh s hlasy? Ať už se jedná o parlament, městskou, provinční nebo regionální radu, správní radu podniku, sousedský výbor nebo jakoukoli jinou instituci pověřenou „uplatňováním“ buržoazních demokratických pravidel, demokratická metoda se nevyhne svým vrozeným rozporům. Nejenže není dokonalou metodou a nejenže není schopna zohlednit potřeby každého „voliče“, ale systematicky zastírá realitu, která je všechno jiné než rovnostářská.

Společnost je rozdělena na třídy, na vládnoucí třídu a podřízené třídy; na třídu, která si přivlastňuje veškeré bohatství vytvořené společností – buržoazní třídu kapitalistů –, a na třídy, z jejichž práce buržoazie vysává společenské bohatství a přivlastňuje si je. Početní většina, chápaná jako součet jednotlivců, nepatří buržoazní třídě kapitalistů, nýbrž pracujícím třídám: pokud by měl být koncept většiny skutečně uplatněn, nemohly by vládnout vládnoucí třídy, nýbrž ty ovládané. Tak tomu však není. Onen nepoměr není v metodě, není v počtu, ale ve společenském postavení a funkci: ti, kdo mají politickou, ekonomickou, a tedy i vojenskou moc, diktují pravidla. Kdo má moc, vyhrává. Buržoazní demokracie více či méně dobře zastírá realitu společenských vztahů mezi třídami a poměru sil mezi třídami. A dokud tento způsob vlády zajišťuje, že si vládnoucí buržoazie udržuje politickou moc (s provázející účastí a konsensem společnosti, které jsou užitečné pro zmírnění nejpalčivějších pnutí), nemá potřebu ji měnit. Postupem času však dochází k tomu, že se opotřebovávají i mechanismy demokracie, takže je třeba je „inovovat“, změnit, nahradit nebo jednoduše odhodit, když se ukáží jako příliš velká překážka pro buržoazní podnikání.

To, že demokracie neodpovídá skutečným životním potřebám lidí, je dnes zřejmé, protože „většina“ lidí žijících na této planetě žije v naprosté chudobě nebo na hranici přežití. To však nic neubírá na skutečnosti, že má i nadále na proletariát rozhodující vliv, ačkoli je systematicky podřizována nikoli zájmům většiny lidí, kteří tvoří pracující třídy, ale zájmům menšiny lidí, kteří tvoří vládnoucí třídy. Jsou to tedy zájmové skupiny (ekonomické a/nebo politické zájmy), které jednají tak, aby jim demokratická „většina“ dala formální „souhlas“, aby jejich výhody, jejich výsady byly zachovány, rozšířeny, zaručeny; proto jejich největší úsilí bývá soustředěno na onen +1 z oněch 50 %. Tímto způsobem může struktura rozporů a lží, kterou utváří demokracie při jejím uplatňování v politice, ekonomice a společnosti, i nadále hrát svou skutečnou roli, která nespočívá v tom, že „zaručuje spravedlnost“, že „umožňuje každému“, aby byla zohledněna jeho „volba“, nýbrž v tom, že zakrývá skutečné zájmy, jimiž se řídí rozhodování vládnoucích tříd, mocenských skupin.

Na druhou stranu pravidlo „tajného“ hlasování přispívá jednak k živení iluze, že si každý jednotlivec „vybírá“, komu nebo čemu dá svůj hlas, aniž by přímo čelil možným důsledkům ze strany „odpůrců“, které by hlasování, jež není tajné, mohlo vyvolat, jednak k mystifikaci takzvaného soukromí, které může mít smysl pouze ve společnosti, v níž každý aspekt života každého člověka mohou ostatní využít ve svůj prospěch.

Zcela jinou funkci však plní hlasování v bezprostředních nezávislých orgánech proletariátu, jako byly sověty v revolučním období v Rusku nebo dělnická shromáždění a tovární rady v době třídních odborů. V těchto proletářských orgánech boje bylo hlasování o návrzích zcela otevřeným a přímým způsobem praktickou ukázkou toho, že při použití hlasování nejsou žádné postranní úmysly a že vůle bojovat proti třídním nepřátelům není zpochybňována, pokud se hlasování přikloní k tomu či onomu návrhu, k tomu či onomu požadavku. Všichni proletáři si tváří v tvář mohli – protože nikdo neměl co skrývat – přímo ověřit nejen to, kolik jich bylo pro to či ono řešení, ale také to, kdo byl pro které řešení a s jakou motivací. Jen tak mohla demokratická participace dosáhnout maximálního reálného zapojení proletářů do boje; a bude toho schopna i v budoucnu, až se znovu zrodí proletářské orgány bezprostředního boje nezávislé na odborovém a politickém kolaborantismu. K tomu však může dojít, aniž by to samo o sobě představovalo deviaci v oportunistickém smyslu, pouze na terénu bezprostředního boje, pouze za přítomnosti organismů, které jsou skutečně třídní, a za přítomnosti reálné činnosti třídní strany v nich, aby je neustále směřovala k třídním cílům a používání třídních prostředků a metod a udržovala jejich orientaci třídního charakteru.

Ve společnosti, v níž je vše zbožím, vše je trhem, se vším se obchoduje a život všech závisí na ekonomické – a tedy i politické a společenské – moci zcela konkrétní vládnoucí třídy, buržoazie, je logické, že samozvaný „suverénní lid“, jemuž buržoazní demokracie svěřuje to, co se zdá být „posledním slovem“, „konečným soudem“, by měl mít pocit, že alespoň jednou za čas – například prostřednictvím voleb – „rozhoduje“ o tom, jak regulovat společenský život. Dějiny buržoazní společnosti jsou prodchnuty demokracií podléhající partikulárním zájmům a v každém případě veskrze vlastní výsadám majetných tříd; ale zároveň se vyznačují bojem mezi třídami, v němž o osudu tohoto boje nerozhoduje abstraktní „právo“, ani „hlas“ vhozený do volební urny, ale reálná, materiální, kinetická moc, kterou nepřátelské třídy používají k prosazení svých zájmů. Pokud prostředky boje používané proletářskými třídami slouží výhradně k zachování buržoazní společnosti – a prostředky demokracie jimi jsou –, ztrácejí tyto prostředky ono zdání boje, které je jim uměle přisuzováno, a ukazují svou neužitečnost, ba co víc, svou protiproletářskou funkci. Maximální výsledek, kterého může buržoazie ve svém každodenním boji proti proletariátu dosáhnout, je ten, že to je sám proletariát, kdo poškozuje své vlastní zájmy domnívaje se, že k jejich obraně používá účinné prostředky a metody. Praxe demokracie, kterou propagují a podporují oportunisté všeho ražení, vede přesně k tomuto výsledku. A lze pochopit, proč buržoazní vládnoucí třídy, zejména ve vyspělých kapitalistických zemích, vynakládají kolosální sumy peněz na udržování nekonečné spleti orgánů, institucí a mechanismů na propagaci, uplatňování demokracie a její byrokratické mašinérie. Dokud bude proletariát na cestě k boji za obranu svých bezprostředních i budoucích třídních zájmů z větší části sám sebe srážet na kolena, bude buržoazní vládnoucí třída tuto obrovskou výhodu využívat proti samotnému proletariátu, a to jak v míru, tak ve válce, jak z hlediska stále většího vykořisťování pracovní síly, tak z hlediska rostoucí životní nejistoty proletářských tříd; a jak z hlediska konkurenčního soupeření s konkurenty na světovém trhu, tak z hlediska soupeření mezi proletáři o mzdy a pracovní místa. Více demokracie znamená pro proletáře intenzivnější podřízení se zájmům kapitálu.

Být komunistou neznamená pouze stát na straně zájmů námezdních tříd a bojovat za jejich prosazení proti vládnoucím třídám, ale také odhalovat realitu antagonistických vztahů, které charakterizují všechny třídně rozdělené společnosti, a buržoazní společnost zvláště. Boj proti mystifikaci buržoazní demokracie je proto důsledným postojem komunistů v každé době a na každém místě, tím více vzhledem k tomu, že mýtus demokracie (každý člověk má stejná „práva“ jako ostatní, např. žít slušně a v míru) – podobně jako náboženské pověry – má na pracující třídy velmi silný vliv, odklání jejich materiální tíhnutí k otevřené a přímé konfrontaci s vládnoucími třídami směrem ke smíru, vyjednávání vedoucímu k přijetí řešení, která jsou jen zdánlivě rovnostářská, ale výhodná pouze pro třídy, které mají ve skutečnosti v rukou moc, sílu. Pokud námezdní třídy dosáhly toho, že vládnoucí třídy nebo šéfové některé jejich požadavky nakonec přijali a prosadili, dosáhly toho až po systematickém uplatnění silových akcí, a nikoli uplatněním „hlasování“. Příkladem za všechny může být zákon o desetihodinové pracovní době v době Marxe a Engelse v Anglii a později zákon o osmihodinové pracovní době. Není však pravdou, že existenční nutnost většiny proletářů a chudých rolníků je nutí pracovat mnohem déle, než je zákon o osmihodinové pracovní době? A to je dáno velmi prostým vztahem společenských sil, kdy buržoazní třídy svým ekonomickým a společenským tlakem na společnost mají tendenci snižovat „cenu práce“ – mzdu –, aby maximalizovaly podíl neplacené práce – nadhodnotu –, která jde na ve prospěch jejich zisků. Vše se nicméně odehrává podle zákonů „trhu práce“, odsouhlasených a přijatých všemi třídami prostřednictvím parlamentních hlasování. Není náhodou, že Lenin ve svém díle „Stát a revoluce“ shodně s Marxem znovu zdůrazňuje, v čem spočívá buržoazní demokracie: „Jednou za několik let rozhodovat, kdo z panující třídy bude parlamentě potlačovat a deptat lid – v tom tkví skutečná podstata buržoasního parlamentarismu nejenom v parlamentně konstitučních monarchiích, nýbrž i v nejdemokratičtějších republikách.“ (25)

Komunistická strana od svého prvního vystoupení v dějinách prostřednictvím Marxova a Engelsova Manifestu z roku 1848 dobře rozpoznala rozpory a lži obsažené v buržoazní demokracii. A zásadní historické poučení vyplynulo ze zkušenosti Pařížské komuny z roku 1871, jak připomíná Marx a s ním i Lenin. Mezinárodní komunistické hnutí v průběhu svého vývoje rozvíjelo tezi, že buržoazní demokracie je metodou vlády, která nejlépe dokáže klamat proletariát a vštěpovat mu iluzi, že je nejlepší metodou vlády nejen pro buržoazní třídu, ale i pro třídu proletářskou.

Podvod však nespočívá pouze v metodě, v praxi demokracie, ale v ekonomických a politických základech buržoazní společnosti. Ve skutečnosti v obdobích hluboké krize buržoazního státu, a tedy všech demokratických institucí, a za přítomnosti stálého vzedmutí proletářského hnutí na cestě třídního boje směřujícího k přímé konfrontaci s politickou mocí buržoazie, tíhne buržoazní vládnoucí třída k tomu, aby opustila parlamentní demokratickou metodu a jednala zcela otevřeně a ukázala i v politické rovině tvář své faktické diktatury nad celou společností.

Ne vždy si společenská situace uvnitř určité země a mezinárodní politická situace „žádaly“ zničení demokracie prostřednictvím obnovy předkapitalistických sil; po roce 1789 ve Francii a 1848 v Evropě si vítězství kapitalismu nejen ekonomicky, ale i politicky v západní Evropě, definitivně prošlapalo cestu; předkapitalistické třídy s konečnou platností ztratily možnost vlastní „restaurace“. Následné potlačení liberální demokracie jakožto metody vlády nebylo způsobeno opětovným návratem předkapitalistický sil (jak tomu bylo podle představ gramscismu a stalinismu, považujících fašismus za krok zpět v dějinách), nýbrž nutkavými požadavky politické a ekonomické centralizace vyspělého kapitalismu, imperialismu. Nastolení fašismu a nacismu ve dvacátých a třicátých letech 20. století odpovídalo potřebám buržoazních vládnoucích tříd potýkajících se se skutečným revolučním nebezpečím: v těch letech proletariát zvítězil v Rusku, v západní Evropě bojoval o uchopení moci v Maďarsku, Polsku, Německu, také v Itálii, a po celém světě byly rolnické a proletářské masy ve velkém vření, aby revolucionizovaly stávající společenské řády. Strach buržoazních vládnoucích tříd, zejména ve vyspělých kapitalistických zemích, byl takový, že aby se zachránily před sílící rudou vlnou, musely přijít s novou metodou vlády, vzhledem k tomu, že demokratická metoda nedokázala proletářské masy odradit od jejich revoluční cesty. Touto novou metodou vlády se stal fašismus, nepokrytě protiproletářský, a to nikoli dříve, než nechal zlotřilou „dělnickou“ sociální demokracii dokončit její práci na odzbrojení, potlačení a dezorganizaci proletariátu, který stále ovlivňovala a řídila.

Fašismus byl a posteriori (dodatečnou) reakcí buržoazie a imperialistů vůči proletářským třídám, které již během první světové války prokázaly, že mají elán, bojovnost, energii a vůdčí síly schopné vážně ohrozit buržoazní mocnosti. Jaké poučení z tohoto strachu buržoazní třídy vyvodily? Že udělají vše, co je v jejich silách, aby se znovu neocitly v podobné situaci se společensky a politicky natolik silným proletariátem, který by představoval pro buržoazii a kapitalismus skutečné nebezpečí definitivního konce.

Buržujové, kteří byli konfrontováni se společenskými situacemi velkého napětí, jež mohly otevřít cestu k obnovení třídního a revolučního boje, dospěli k tezi, že jejich reakce již nesmí být a posteriori, ale musí být preventivní; a musí se týkat všech úrovní, ať už politické, ekonomické a společenské, ideologické a kulturní, nebo vojenské. Proto tam, kde existovaly ekonomické zdroje a kde byl proletariát více spjat s třídní a revoluční tradicí, musela „antifašistická“ demokracie snoubit se sebou společenský konsensus získaný uplatňováním reforem a ekonomických „záruk“ (ony pověstné sociální tlumiče), aniž by opomíjela represivní ozbrojené zásahy státu (v případě Itálie, od masakru Portella delle Ginestre přes zemědělské dělníky zabité při stávkách v Avoli, Battipaglii, demonstranty zabité v červnu a červenci 1960 až po mladé lidi zavražděné v Římě a Miláně v letech 1969–1970) a masakry, kterým velely ilegální buržoazní síly (v Itálii bombový útok na Piazza Fontana v Miláně, Piazza della Loggia v Brescii, vlak 961 až po útok na boloňském nádraží v roce 1980). Tam, kde ekonomické zdroje nebyly tak hojné a proletariát neměl dlouholeté tradice třídního a revolučního boje nebo byl od nich dramaticky odkloněn stalinismem, pak „antifašistická“ a „lidová“ demokracie, když čelila společensky velmi vypjaté situaci, musela uvolnit místo otevřené vojenské represi (v Berlíně v roce 1953, v Budapešti v roce 1956, a pak plukovnická junta v Řecku, junta generálů v Argentině, Pinocheta v Chile, režim Sukarna v Indonésii atd.) Vojenská diktatura se tak stala preventivní odpovědí na proletářskou mobilizaci, zatímco „antifašistická“ demokracie se stávala stále více fašizovala.

Degenerace liberální demokracie po fašismu a druhé světové imperialistické válce nevyhnutelně uvolňuje místo demokracii imperialistické, tedy fašizované, ozbrojené, zkrátka „modernější“ demokracii. Ta vykazuje vůči utlačovanému obyvatelstvu a samotnému proletariátu stále zřetelnější známky prolhanosti. Navzdory tomu, navzdory tisícům ukázek, v nichž rozhodujícím způsobem jednala proti „všeobecným“ zájmům lidu – přičemž se prohlašuje vůči němu za nejlepší způsob zastupování jeho zájmů a požadavků –, má demokracie pro proletariát stále silný půvab: je pověrou, která ne a ne zemřít. Tím spíše by proti ní měli komunisté hodní toho jména bojovat na všech úrovních, od teoretické, programové a ideologické až po politickou a taktickou.

Třídní strana si i pro svůj vnitřní život bere poučení z historie: vylučuje použití demokratického mechanismu

Proč by měla revoluční komunistická strana po nesčetných ukázkách, které jí poskytují dějiny proletářských bojů a revolučního boje, používat demokratický mechanismus, byť i jen z organizačního hlediska?

Je dobře známo, že strany, které se připojily ke Komunistické internacionále, přijaly organizační vzorec demokratického centralismu. To v podstatě znamenalo, že členové komunistické strany byli povinni podřídit se směrnicím vydávaným ústředními orgány a uplatňovat je ve všech předvídaných situacích centrálně stanovenými metodami, avšak tyto směrnice vycházely z pozic, programů, usnesení, tezí, které byly projednávány na příslušných sjezdech a o nichž byli účastníci (delegáti všech přistoupivších stran) vyzváni hlasovat. Většina se formálně usnesla na přijetí takového stanoviska, takové teze, takového usnesení atd. a do příštího sjezdu se na tom nesmělo nic měnit. Demokratický centralismus byl nepochybně krokem vpřed ve srovnání s dříve existující „dělbou moci“, kdy například parlamentní skupina měla svou autonomii na rozhodnutích ústředních orgánů socialistické strany, stejně jako socialističtí vůdci v odborech. Tím, že se kladl důraz na substantivum centralismus, se rázně utnulo s autonomním způsobem jednání jednotlivých částí strany, tedy s autonomií, která ve skutečnosti zastřešovala oportunistické postoje, stanoviska a praktiky. Buržoazní demokracie se stala osou, kolem níž se točila rozhodnutí a pravomoci socialistických stran, a to do té míry, že to byla často parlamentní skupina, která diktovala linii, jíž se strana měla řídit. Zůstalo adjektivum demokratický, původem z předchozích dějin proletářského a socialistického hnutí, kterým měla být zdůrazněna praxe zapojení a účasti všech stranických soudruhů na všech činnostech strany, včetně přípravy usnesení, tezí apod. a v neposlední řadě i hlasování o nich. Ovšem dvojznačnost pojmu „demokratický“ nezmizela, třebaže význam, který mu komunisté tehdy přisuzovali, nespočíval v mystifikaci ohledně fiktivní rovnosti mezi vůdci a řadovými členy, mezi řídícími orgány a základními organizacemi, ale právě ve zdůraznění toho, že žádnému stranickému soudruhovi nebylo z principu ani podle stanov bráněno ve vykonávání jakékoli činnosti uvnitř strany. Prostřednictvím demokratického fungování se však do komunistické strany neustále vracela tendence stavět do opozice tezi proti tezi, návrh proti návrhu, názor proti názoru a vštěpovala se praxe, která se v zásadě ukázala jako anticentralistická, jejímž prostřednictvím bylo možné neustále zpochybňovat instrukce vydávané ústředními orgány natolik, že se objevoval „osobně oprávněný“ důvod k jejich neuplatňování; z tohoto pohledu ona demokratická „účast“, ono demokratické „zapojení“ místo toho, aby napomáhaly sjednocování a jednotnosti smýšlení a jednání struktury strany, tak toho byly jen fiktivní směšnou napodobeninou. Tímto způsobem strana nevyhnutelně ztratila jednotu svého jednání a jednotnou vizi a otevřela se vzniku frakcí, proudů, „stran“ uvnitř strany. Místo aby představovala pevné, rozhodné, jednoznačné, kompaktní, spolehlivé, bezpečné vedení revolučního proletářského hnutí, zacílené na hlavní dějinný cíl revoluční přípravy a jejího vedení, mohla být přeměněna – zprvu nepostřehnutelně a posléze stále zřetelněji – v „buržoazní“ stranu, sloužící nikoli proletářské revoluci, ale demokracii, tedy sloužící vládnoucí buržoazii.

Stejně jako nepřipisujeme žádnou vnitřní ctnost formám organizace a zastoupení bezprostředních a masových proletářských organizací, nepřipisujeme ani žádnou vnitřní ctnost určitým formám organizace strany. Platí-li marxistická teze, že revoluce není otázkou organizačních forem, ale je otázkou obsahu („pohybu a působení revolučních sil v neustávajícím procesu“, jak se lze dočíst ve stati A. Bordigy Il principio democratico z roku 1922), platí to i pro komunistickou stranu, jejímž historickým cílem je připravit, vést proletářskou revoluci až do konečného a mezinárodního vítězství nad kapitalismem a buržoazními třídami. I pro třídní politickou stranu je problémem především obsah, tedy teorie a program, z nichž se odvíjí politické, taktické a organizační linie. „Strana může a nemusí být vhodná pro svůj úkol vést revoluční akci třídy; tento úkol nemůže převzít jakákoli politická strana, nýbrž jedna konkrétní, jmenovitě komunistická strana, a ani komunistická strana není imunní vůči četným nebezpečím degenerace a rozpadu“ – napsal Bordiga v nyní zmiňované stati, dbajíc však na to, aby ihned objasnil, že „to, co činí stranu schopnou zvládnout svůj úkol, nejsou její stanovy nebo pouhá vnitřní organizační opatření. Jsou to ony příznivé charakteristiky, které se ve straně rozvíjejí, protože se účastní bojů jakožto organizace s jednotnou orientací, která vychází z jejího pojetí dějinného procesu, ze základního programu, který se přetavil do kolektivního vědomí, a současně z určité upevněné organizační disciplíny“ (26). Rozhodně se znovu potvrzuje, že organizační kritéria – tím spíše kritéria vnitřní organizace – nejsou přínosná sama o sobě, ale pouze potud jsou-li uvedena do souladu s cíli revolučního boje strany. Cíle revolučního boje komunistické strany nezahrnují obranu, zachování nebo případné zlepšení (za předpokladu, aniž bychom to připustili, že toho lze dosáhnout) metod a mechanismů demokracie; naopak zahrnují zničení buržoazní demokracie se všemi jejími aparáty a její nahrazení nikoliv tzv. proletářskou demokracií, ale deklarovaným a otevřeným formováním proletářského státu, tj. třídního státu, který organizuje proletářskou třídu proti všem ostatním třídám, jež musí být zbaveny svých ekonomických, politických a společenských privilegií. Proletářský stát je skutečnou dějinnou silou, která se přizpůsobuje cíli, který sleduje, tj. potřebám, jež jej zrodily (viz Il principio democratico, cit. dílo. ), a z tohoto důvodu v dlouhém procesu proletářské diktatury, revolučního boje a války proti buržoazním třídám na celém světě „v určitých okamžicích mohou jeho impulsy přicházet buď z rozsáhlých masových konzultací, anebo z aktivity velmi úzkých výkonných orgánů vybavených plnými pravomocemi. Zcela zásadní je, aby tato organizace proletářské moci byla vybavena prostředky a zbraněmi ke zničení buržoazních ekonomických privilegií a politického a vojenského odporu buržoazie, a to způsobem, který připraví následně samotné vymizení tříd a půdu pro stále hlubší proměny úkolů a struktury proletářského státu“.

Proletářský stát, jak ukazuje ruská zkušenost s množstvím poučných detailů, pokračuje nyní citovaný text, „vtiskuje proletářskému státu ustavující rysy, které jsou v otevřeném rozporu s normami buržoazní demokracie. Zastánci buržoazní demokracie křičí o porušování svobod, kdežto jde jen o demaskování šosáckých předsudků, jež vždy umožňovaly demagogům zajišťovat moc privilegovaným“. Proletářský stát v revoluční perspektivě marxismu odumře a uvolní místo orgánům správy a organizace společnosti, která již nebude rozdělena na antagonistické třídy, ale bude společenstvím celého lidského druhu. A komunistická strana, která je jediným a výlučným vedením proletářské diktatury, a tedy i proletářského státu, bude muset být tím faktorem nejvíce jsoucí v souladu s revolučními cíli boje mezi třídami, který, doveden do konce, může postavit před dějiny pouze rozhodující rozuzlení: buď kapitalismus, nebo komunismus, buď kapitalistickou a buržoazní diktaturu, nebo proletářskou a komunistickou diktaturu. Soulad s revolučními cíli však nespočívá v buržoazní demokracii, ani v jejích zásadách, ani v jejích praktických a organizačních mechanismech: spočívá v nepřerušenosti revolučního boje až do světového a konečného vítězství nad kapitalismem a všemi privilegovanými třídami, které z kapitalismu a buržoazních režimů čerpají privilegia a požitky na úkor proletářských a neprivilegovaných tříd světa.

Italská komunistická levice od svých počátků vedla důsledný marxistický boj proti demokracii „obecně“ a proti demokratickému fungování konkrétně, čímž se dostala do naprostého souladu s Leninem, který – v díle „Co dělat?“ z roku 1903 – prohlásil, že buržoazní režim, ani ten nejdemokratičtější, nepřekonává ani neruší režim námezdního vykořisťování proletariátu, ale stvrzuje jej s tím, že jej mystifikuje pod rouškou „účasti“ lidu, a tedy proletariátu, který tvoří jeho většinu, prostřednictvím pravidelně konaných demokratických voleb.

Vývoj dělnického hnutí a jeho třídního boje, zejména ve vyspělých kapitalistických zemích, ukázal, že buržoazní demokracie a její praxe nevyřešily společenské rozpory kapitalismu, ani nepřekonaly třídní nesmiřitelné protiklady mezi vládnoucí buržoazií a ovládaným proletariátem. Míra vykořisťování námezdní práce se postupem času zvyšuje, propast mezi akumulací bohatství na jedné straně a propadem do bídy na straně druhé se stále více rozšiřuje, což neúprosně potvrzuje marxistickou teorii rostoucího zbídačení. Demokratický systém je tedy vůči nelítostným ekonomickým zákonům kapitalismu neefektivní: zákon hodnoty nelze zkrotit občanskými zákoníky ani texty ústav, a to ani těmi nejdemokratičtějšími. Demokracie zastírá coby zástěrka pravou tvář kapitalismu, jeho skutečnou ekonomickou a společenskou diktaturu. A není snad nic lepšího, co by demonstrovalo, že tato ekonomická a společenská diktatura určuje svůj vlastní vývoj a tíhne ke stále větší koncentraci a centralizaci kapitálu, než vznik ekonomických krizí, do nichž se kapitalistický způsob výroby nevyhnutelně a periodicky propadá; směřování, které samozřejmě podmiňuje celou společnost a společenské vztahy mezi třídami, a tedy i politické řízení buržoazní společnosti, a směřuje ji k autoritářskému, stejně tak i centralistickému režimu. Fašismus je nejzřetelnějším příkladem této tendence, který ve skutečnosti právě proto, že vyjadřuje hluboké ekonomické tendence kapitalismu na politické úrovni, představuje fázi politického vývoje buržoazní třídy, od níž již buržoazní třída nemůže ustoupit. Ve formální rovině může být řada povinností a vnucených alternativ také zastoupena řadou takzvaných demokratických „práv“ – k čemuž došlo s vojenským pádem fašistických režimů za druhé světové války –, ale v obsahové rovině se centralistická, autoritářská, „fašistická“ fáze nemění, naopak, jak dokazují mezistátní vztahy, například mezi Spojenými státy a jejich evropskými „spojenci“ s ohledem na nedávné války v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, nabývá stále výraznějšího akcentu.

Demokratické mechanismy byly po pádu fašismu obnoveny, ale ve společnosti, která již ekonomicky do značné míry rozvinula svůj imperialismus, a ve které se proto stále více projevuje silný rozpor mezi vnější fasádou nerealizované a nerealizovatelné demokracie a vnitřním imperialistickým a diktátorským obsahem její ekonomiky. Síť zájmů, která charakterizuje buržoazní vládnoucí třídy, je pouze reprezentací pohybů kapitálů na úrovni ekonomiky, zejména v její finanční sféře. V tomto pohybu silnější kapitál požírá slabší kapitál, koncentrace kapitálů poráží v konkurenčním boji fragmentaci kapitálů, velké trusty ovládají mezinárodní trh a podmiňují „život“ menších kapitálů. Na politické úrovni jsou vyjádřením těchto pohybů strany a státy, jejichž cílem je hájit zájmy těchto mimořádně koncentrovaných kapitálů, usnadňovat jejich pronikání na nejrůznější trhy, rozšiřovat jejich působnost a zvětšovat jejich velikost. Střet zájmů na světovém trhu je pro kapitál přirozený a tento střet se odehrává na všech úrovních, i když ne nutně současně: na ekonomické a finanční úrovni, na diplomatické úrovni, na politické a vojenské úrovni. Čím je tento střet intenzivnější, tím více je nutná koncentrace sil; čím větší je zastoupení na světovém trhu, tím více se státy připravují, a to i rozbitím starých spojenectví a navazováním nových, znovu připravených k rozbití při změnách v poměru sil mezi velkými trusty a velkými státy, na obranu sítě zájmů, jejíž jsou výrazem.

Demokratický mechanismus se na této úrovni konkurenčního boje stává překážkou. Není vůbec náhodou, že se zásadní rozhodnutí jak v ekonomice, tak v politice již po desetiletí nepřijímají v parlamentech, ale v jednacích sálech tzv. „silných hráčů“. Demokracie, nebýt problému buržoazie ovlivňovat, řídit a organizovat společenské síly proletariátu podle svých vládnoucích třídních zájmů, by byla k ničemu a sama buržoazie by ji klidně odhodila do koše.

Buržoazní vládnoucí třída však nemůže proletariát pustit ze zřetele, protože proletariát ve své dlouhé třídní historii prokázal, že je schopen postavit se buržoazním třídám na celém světě nejen hrubou silou, silou společenské masy v pohybu, která má při překročení určité míry tlaku tendenci explodovat, ale také silou politického programu, který vychází z vědecké teorie – marxismu – schopné interpretovat společenskou realitu lidských zřízení, a předvídat dějinný průběh vývoje buržoazní společnosti prostřednictvím situování proletariátu jakožto moderní společenské třídy do středu dějinného pohybu společenských tříd bojujících mezi sebou za zcela odlišné společenské uspořádání oproti těm, které nabyly rysů třídních společností, v nichž pokrokem, dalším vývojem, mohla být pouze společnost rozdělená ve třídy se stále modernějším, jednodušším, hospodářsky výkonnějším a společensky univerzálnějším výrobním způsobem.

Síla revoluční teorie marxismu totiž nespočívá pouze v jejím materialistickém, historickém a dialektickém výkladu dějin lidských společností: je zároveň revolučním vodítkem k všeobecné a zásadní změně společnosti. Právě této síle musely buržoazní třídy čelit v různých historických situacích, které však tvoří v podstatě pouze jednu velkou dějinnou etapu přechodu od kapitalistické a buržoazní společnosti jako poslední třídně rozdělené společnosti ke společnosti komunistické jakožto společenství celého lidského druhu, a nějakým způsobem se s ní obeznámit. Od roku 1848 a 1871 v Evropě až po rok 1905 v Rusku a 1917–1921 na celém světě si buržoazní třídy mohly vyzkoušet – k smrti vyděšené – jakou historickou revoluční silou je proletářská třída obdařena. Samozřejmě se uchýlily k obraně a využily veškerou svou ekonomickou a vojenskou sílu, třídní bystrost a všechny své zkušenosti se společenskou a politickou nadvládou, aby zabránily revolučnímu proletariátu dokončit započaté revoluční postupy. A až dosud zaznamenávaly vítězství, podobně jako tomu bývalo i u starých aristokratických a feudálních vládnoucích tříd, v jejich bojích proti revolučním buržoazním třídám, které započaly svou dějinnou pouť v roce 1640 s Cromwellem, aby ji definitivně ukončily o více než dvě stě let později v Evropě rokem 1871.

Nevíme, zdali i konečné revoluční vítězství nad starou a zahnívající kapitalistickou společností bude trvat více než dvě stě let od onoho roku 1848, v němž dějiny poprvé postavily moderní společnost před nevyhnutelné revoluční vyústění: proletariát proti buržoazii; poté, co proletariát rozhodujícím způsobem přispěl k revolučnímu vítězství buržoazních tříd nad starými feudálními třídami, a při níž se v historickém vývoji náhle zrodila marxistická teorie proletářské revoluce jakožto jediné revoluce schopné posunout společenskou organizaci od poslední třídně rozdělené společnosti (buržoazní společnosti) ke společnosti beztřídní (komunistické společnosti), od prehistorie lidské společnosti k vlastním dějinám lidské společnosti. Víme, že kapitalistická společnost má svůj dějinný osud zpečetěn, neboť již dávno není schopna zajistit, aby se společenské uspořádání posunulo kupředu. Z ekonomického hlediska nemá kapitalismus již žádnou možnost rozvoje společnského života jinak než za podmínek zostření rozdílu mezi menšinovými uskupeními kapitalistů, kteří ve svých rukou soustředí naprostou většinu ekonomických, finančních a přírodních zdrojů, a naprostou většinou lidí, kteří místo toho žijí v bídě, hladu, v každodenní životní nejistotě; rozdílu, který jen prohlubuje třídní nesmiřitelný protiklad mezi vládnoucími buržoazními třídami a ovládanými třídami, zejména proletariátem. Z politického hlediska kapitalismus vytvořil nekonečnou řadu vládních „řešení“, aliancí, protitahů, aby skloubil zájmy akumulace a zhodnocování kapitálu se zájmy přežití většiny lidské populace; tato „řešení“ vždy neúprosně směřují k zachování a obraně politické a společenské nadvlády buržoazních tříd. Buržoazie byla a je schopna vytvářet politické strany všeho druhu, připravené zastupovat zájmy i velmi malých skupin, a tak reagovat na zákon konkurence, který v kapitalismu ovládá společenský život; jak však ukázal vývoj kapitalistické konkurence, ekonomická tendence ke koncentraci a centralizaci má dopady i na politickou rovinu a nutí buržoazii vytvářet centralistické, „jediné“, autoritářské strany, při čemž si musí ponechat symboly, praktiky a aparáty demokracie prakticky výlučně za účelem klamání širokých mas.

Pokud jde o proletářskou a komunistickou stranu, která v buržoazní společnosti představuje revoluční boj za definitivní svržení buržoazní politické moci a hospodářskou a společenskou přeměnu celé společnosti, tak ta v jistém smyslu odpovídá jakémusi generálnímu štábu proletářské revoluce a právě proto nemůže být organizována jinak než s pyramidální, centralistickou strukturou, jejíž účinnost je dána souladem její činnosti a její organizace s cíli revolučního komunistického programu. Na rozdíl od armády je ovšem „generální štáb – strana“ nejen účinným nástrojem proletářské revoluce, ale je zároveň vedením a zastoupením dějinných cílů a také organizací, která předpokládá dobrovolné a vědomé přilnutí jejích bojovníků. V této perspektivě nemohla proletářská strana historicky ani ve své formální organizaci, než tíhnout k co nejorganičtější centralizaci, neboť její cíle nejsou podmíněny zájmovými skupinami, které si konkurují a jsou v konfliktu, nýbrž jediným vyústěním třídního charakteru, jímž je svržení buržoazní moci a nastolení diktatury proletariátu, která je maximálně autoritářská, centralistická a přísně disciplinovaná. Může strana s těmito úkoly záviset ve svých rozhodnutích, ve svém jednání, ve své každodenní praxi na technických mechanismech, jako jsou například demokratické konzultace? Ne, jelikož technické mechanismy nepředurčují správnost či nesprávnost politického programu strany, nýbrž jsou používány a použitelné v závislosti na obsahu politického programu a cílů stranické činnosti. Když v roce 1921 italská komunistická levice prostřednictvím Amadea Bordigy rozvíjela svou kritiku modelu demokratického centralismu – který byl v té době organizačním principem komunistických stran –, zaměřila coby ústřední bod tématu nikoliv otázku organizace, ale otázku obsahu, a tím i kontinuity činnosti strany v prostoru a čase. V článku, který jsme již mnohokrát citovali, se ostatně dočteme následující: „Demokratické hledisko bylo pro nás až dosud věcným a podružným faktorem při budování naší vnitřní organizace a formulování stanov strany; není pro ně nezbytným východiskem. Proto nebudeme povyšovat organizační vzorec známý jakožto ‚demokratický centralismus‘ na úroveň principu. Demokracie pro nás nemůže být principem. Centralismus jím nesporně je, protože základní charakteristikou stranické organizace musí být jednota struktury a činnosti. Termín centralismus postačuje k vyjádření kontinuity stranické struktury v prostoru; abychom zavedli podstatné pojetí kontinuity v čase, historické kontinuity boje, který překonáváním postupných překážek vždy směřuje k témuž cíli, a abychom spojili tyto dvě základní pojetí jednoty v téže vzorci, navrhovali bychom, aby komunistická strana založila svou organizaci na ‚organickém centralismu‘.“ Skutečnost, že toto téma bylo nastoleno již v roce 1921, tedy v nejintenzivnějším období revolučního boje, který se v té době mohl spoléhat na vítěznou proletářskou a komunistickou moc v Rusku a na založení Komunistické internacionály, ukazuje, že poučení, které je třídní strana povinna vyvozovat z dějin a z průběhu boje mezi třídami, jsou mnohem plodnější a dlouhodobě stabilnější, tkví-li jejich základy v nejplodnějším terénu živoucího revolučního boje, v období vrcholného historického vývoje. Nikdy nešlo o terminologii a nikdy nešlo o to, najít zalíbení v nějaké formuli: žádná tehdejší strana a žádná síla, která se později prohlásila za komunistickou, až do dnešních dnů nedokázala dosáhnout takové dialektické jasnosti, jako se to podařilo italské komunistické levici. Cíl, k němuž se směřuje, směr, jímž se postupuje, jednota struktury a činnosti, to jsou základní prvky pro to, aby se z nich daly vyvodit politické vzorce, které kompaktním způsobem utvářejí činnost a aktivitu třídní strany.

Demokratický mechanismus byl v té době zdůvodňován nejen s ohledem na potřebu zapojit do všech různých situací celou členskou základnu strany až po posledního militanta, ale také s ohledem na vznik neshod, různých úhlů pohledu, a načež i jejího organizovaného formování. Ve skutečnosti, jak se to děje v politickém životě všech buržoazních stran, jsou demokratické mechanismy neúčinné v předcházení možným neshodám: pouze je evidují a nastavují jejich projevy, diskutování a jejich „zvládání“ ve snaze zabránit rozpadu organizace strany, kdykoli se v ní objeví rozdílné pohledy. V Tezích levice na třetím sjezdu Komunistické strany Itálie, v Lyonu v roce 1926, reagovala levice na problém frakcionářství a oportunistického nebezpečí uvnitř strany prohlášením: „Komunistické strany musí dosahovat organického centralismu, který při co největší možné konzultaci se základnou zajistí spontánní eliminaci každého seskupení, které se začíná samo diferencovat. Toho nelze dosáhnout pomocí formálních a mechanických hierarchických předpisů, ale, jak říká Lenin, pomocí správné revoluční politiky. Potírání frakcionářství není základním aspektem vývoje strany, byť předcházení frakcionářství ano. Protože je neplodné a absurdní, neřku-li krajně nebezpečné, tvrdit, že strana a Internacionála jsou nějakým záhadným způsobem zabezpečeny proti jakémukoli opětovnému pádu nebo tendenci k opětovnému pádu do oportunismu, což může zrovna tak záviset na měnících se okolnostech stejně jako na hře pozůstatků sociálnědemokratických tradic, pak musíme připustit, že každý názorový rozdíl, který nelze redukovat na případy osobního přesvědčení či poraženectví, by mohl dobře rozvinout užitečné fungování při řešení našich problémů a posloužit k ochraně strany a proletariátu obecně před rizikem vážného nebezpečí. Pokud se tato nebezpečí zvýrazní, pak rozdílnost názorů nevyhnutelně, ale užitečně, nabude frakční podoby, a ta by mohla vést k rozkolu; nikoli však z infantilního titulu nedostatku represivní energie na straně vůdců, ale jen z důvodu děsivého předpokladu, že strana selhala a začala podléhat kontrarevolučním vlivům.“ (27)

V bilanci, kterou jsme učinili ohledně krizí naší někdejší strany, jsme poukázali na to, že všechny různé tendence, které se střetávaly v různých vnitrostranických krizích, měly jeden společný rys, a to přeceňování určitých formalismů nebo popření jejich funkce a užitečnosti. Další chybou by zde bylo domnívat se, že správná pozice je „uprostřed“, zatímco jde naopak o problém opět především politický. Formální disciplína vzniká vzhledem k ústředním směrnicím strany nikoliv proto, že se do vnitrostranické sítě dostávají z nějakého ústředního orgánu, ale proto, že jsou politicky v souladu s programem a politickou a taktickou linií, kterou si strana stanovila a kterou svým vstupem do strany každý militant akceptuje a sdílí. Skutečnost, že směrnice musí vydávat centrum strany, odpovídá především politické potřebě jednoty činnosti a postupu strany; a jednotu činnosti a postupu lépe zajišťuje ústřední orgán než mnoho územně rozptýlených a „nezávislých“ různorodých orgánů. Avšak jelikož nepřiznáváme určitým stranickým mechanismům nebo strukturám jakousi „vnitřní ctnost“, můžeme bez obav, že budeme obviněni z centralismu ve slovech a anticentralismu v činech, prohlásit, že pro nás ani ústřední orgán strany jako takový není obdařen vnitřní ctností a že disciplína, která vůči němu vzniká, je v každém případě vždy odvozena od vědomého a dobrovolného politického akceptování strategií‑vedení strany. Přeceňování formalismů svědčí o přítomnosti tendence využívat organizační a disciplinární prostředky ve snaze řešit politické problémy. Existují formalismy, které se ve straně nikdy neprosazují, a samotný fakt jejich přijetí automaticky staví ty, kdo je užívají, mimo stranu. Jeden příklad: obrácení se na soud, které učinili vůdčí představitelé nového „Il programma comunista“ za účelem opětovného získání kontroly nad stranickými novinami, bylo technickým prostředkem, jímž si předsevzali být opět uznáni za „pravé“ a „autentické“ politické dědice italské komunistické levice; prostředkem, který by v žádném případě neměl být nikdy – ani výjimečně – použit, a to ani v případě, že by se nerozpoutala jakákoli debata a politický boj o politické a taktické linie strany. Existují formalismy, jejichž nadužívání ukazuje, že ve straně dochází k narušování organizačních metod, které umožňují konzistentní a správnou činnost strany na různých úrovních a v různých oblastech. Samotná metoda disciplinárních sankcí, vyškrtnutí z členství a vyloučení – přijatá v několika případech v někdejší straně, zejména po smrti Amadea Bordigy – je metodou výjimečnou, nicméně „pokud se disciplinární krize rozmohou natolik, že se stanou pravidlem“ jako tomu bylo v letech od roku 1923 ve stranách a v Internacionále a jak se tomu stalo s náležitou historickou měrou i v naší někdejší straně v letech 1979–1982, „znamená to, že něco není v pořádku v celkovém chodu strany a že je třeba problém prozkoumat“ (28). A už tento způsob nastolení problému ukazuje, že ve straně neexistují žádné konstitutivní normativy či stanovy, jejichž aplikací by se „vyřešily“ vnitřní krize; předcházení odchylkám a degeneracím nemůže být jiné než politické, založené na neustálém připomínání teoretických a programových bodů, o něž se třídní strana opírá, a na historické a politické bilanci, kterou si strana z revolucí a kontrarevolucí učinila. Jiné záruky neexistují, natož ty, které jsou často vymáhány pod vlivem oportunismu s cílem šířit ve straně vnitřní demokracii, podle níž se rozhodnutí o tom, zda se ubírat tou či onou cestou, přenáší na mínění řadových militantů (a jejich numerické vyjádření).

Nepřičítáme „degeneraci, k níž došlo v komunistické straně, (…) tomu, že shromáždění a sjezdy militantů měly slabé slovo v porovnání s iniciativami učiněnými centrem“, i když uznáváme, že „v mnoha historických zlomových okamžicích jsme byli svědky toho, jak centrum z kontrarevolučních důvodů dusilo řadové členstvo. K tomuto účelu byly využity i nástroje státního aparátu, včetně těch nejbrutálnějších“ (29), jak tomu bylo například za Stalinovy éry. „Ale to vše“ – pokračuje citovaný stranický text – „není příčinou degenerace strany, nýbrž jejím nevyhnutelným projevem, známkou toho, že strana podlehla kontrarevolučním vlivům“. Militanti se připojují ke straně individuálně a tím vyjadřují svou vůli vrhnout své síly a schopnosti do služeb celkové činnosti strany. S tímto závazkem se očekává disciplína vůči ústředním orgánům strany, disciplína, která není výlučně formální, ale ze své podstaty politická, tudíž s plným vědomím. V citovaném textu opět můžeme číst další zajímavou pasáž: „Základem vztahu mezi militantem a stranou je závazek, který, abychom se zbavili nežádoucího adjektiva ‚smluvní‘, můžeme jednoduše nazvat závazkem dialektickým. Tento vztah je dvojí a plyne dvěma směry: z centra směrem k základně a ze základny směrem k centru. Pokud činnost centra probíhá v souladu s řádným fungováním onoho dialektického vztahu, setkává se se zdravou odezvou ze strany základny.“

Na druhou stranu organizační disciplína není druhořadou záležitostí, a to i proto, že každý militant, ať už má či nemá ústřední odpovědnosti, nemá právo sám za sebe si rozhodovat o tom, zda, kdy a v jaké formě bude uplatňovat směrnice strany. Pokračujme znovu s citovaným textem: „Slavný problém disciplíny tedy spočívá ve stanovení pro základnu takového systému omezení, který je správným odrazem omezení stanovených pro činnost vedení. V důsledku toho jsme vždy tvrdili, že vedení nesmí mít právo ve stěžejních zlomových okamžicích politické situace objevovat, vymýšlet a vnucovat údajné nové zásady, nové formulace a nové směry činnosti strany. Tyto nenadálé obraty utvářejí dějiny oportunismu. Když taková krize nastane (a to se může stát právě proto, že strana není spontánní a bezdečnou organizací), následuje ji vnitřní boj, formování tendencí a rozkoly. V takovém případě jde o užitečný vývoj, stejně jako v případě horečky, kdy se organismus zbavuje nemoci. Nicméně z hlediska ‚konstitutivních principů‘ je nelze akceptovat, podporovat ani tolerovat.“

Strana má naopak veškerý zájem na tom, aby se předem připravila na možné odchylky a degenerace, a nemůže-li tak učinit konstitutivními normativy či stanovami, specifickými regulemi či předpisy, jak tedy?

Jako obvykle existují politické podmínky vyplývající z bilance zkušeností proletářského a revolučního boje tolika desetiletí, „jejichž zkoumání, obhajoba a realizace musí být trvalým úkolem našeho hnutí“. Hlavní politické podmínky, vyjdeme-li opět z některých našich základních textů, lze shrnout následovně (30):

1) Strana musí hájit a potvrzovat co největší jasnost a kontinuitu v komunistické doktríně, jak se postupně rozvíjela v návaznosti na její uplatňování na dějinný vývoj, a nesmí připustit hlásání zásad, které by byly byť jen částečně v rozporu s jejími teoretickými základy. Strana proto zakazuje individuální svobodu rozvíjet a podrobně vypracovávat nová schémata a interpretace současného společenského světa, zakazuje individuální svobodu vytvářet analýzy, kritiky a perspektivy i těm nejlépe intelektuálně připraveným stoupencům a obhajuje neměnnost teorie, jež nepředstavuje jev slepé víry, nýbrž obsah vědy proletářské třídy, vystavěný na základě staletého materiálu, nikoliv na základě myšlenek lidí, nýbrž na základě platnosti materiálních faktů, které se zrcadlí v historickém vědomí revoluční třídy a krystalizují v její straně.

2) Strana musí v každé historické situaci otevřeně proklamovat celý obsah svého programu, co se týče hospodářské, společenské a politické stránky jeho uskutečňování, a zejména co se týče otázky moci, jejího dobytí ozbrojenou silou a jejího prosazování prostřednictvím diktatury.

3) Strana musí uplatňovat přísnou organizační přísnost v tom smyslu, že nepřistoupí na to, aby se rozšiřovala prostřednictvím kompromisů s uskupeními či malými kolektivy, ba co hůř, aby prováděla čachry prostřednictvím ústupků domnělým vůdcům a vůdčím osobnostem s cílem získat nové členy do své základny.

4) Strana musí usilovat o jasné dějinné porozumění antagonistického směřování boje. Komunisté se hlásí k vedení útoku na celý svět zavedených uspořádání a tradic, vědí, že představují nebezpečí pro všechny privilegované, a vyzývají masy k ofenzivnímu, a nikoli defenzivnímu boji proti údajnému nebezpečí ztráty vychvalovaných výhod a pokroku vydobytého v kapitalistickém světě. Komunisté nepřenechávají a nedávají svou stranu do služeb k obraně jim cizích věcí a neproletářských cílů, jako je svoboda, vlast, demokracie a jiné podobné lži.

5) Komunisté se zříkají celé škály taktických účelových prostředků, k nimž je zvykem se uchylovat pod záminkou urychlení procesu ideového sbližování širokých vrstev mas s revolučním programem. Takovými účelovými prostředky jsou politické kompromisy, aliance s jinými stranami, jednotná fronta, všelijaké slovní obraty ohledně státu používané coby náhražka za diktaturu proletariátu – např. vláda dělníků a rolníků, vláda lidu, pokroková demokracie. Komunisté spatřují historicky za jednu z hlavních podmínek rozkladu proletářského hnutí a sovětského komunistického zřízení právě uplatňování takových taktických prostředků a považují ty, kdo odsuzují oportunistický ráz stalinistického hnutí a zároveň obhajují tyto taktické prostředky, za nebezpečnější nepřátele, než jsou samotní stalinisté.

6) Organizační základnou komunistické strany jsou územní útvary, a nikoli buňky, skupinky na základě podniků či podobné sektorové orgány. V územním uskupení jsou od počátku postaveni na roveň pracující všech profesí a zaměstnanci nejrůznějších šéfů a s nimi všichni ostatní militanti ze společenských skupin, jež nejsou striktně proletářské, a které strana otevřeně uznává jakožto své stoupence a jako takové je musí každopádně přijímat a je-li to třeba, tak i držet je ve větší „karanténě“, než je eventuálně pověří výkonem organizačních funkcí.

7) Komunistická levice ve svém pojetí stranické organizace nahrazuje hloupé kritérium většiny imitující buržoazní demokracii dialektickým kritériem na mnohem vyšší úrovni, podle něhož vše závisí na pevném spojení militantů a vůdčích představitelů se závazkem k přísné kontinuitě teorie, programu a taktiky.

8) Strana považuje odbory, respektive ekonomická sdružení proletariátu, za nepostradatelný orgán pro mobilizaci třídy na politické a revoluční úrovni, která se uskutečňuje za přítomnosti a pronikání komunistické strany do třídních ekonomických organizací. V těchto obtížných stadiích, které formování ekonomických sdružení přináší, se za ty sdružení, která se ukazují jako vhodné pro práci strany, považují ta, která sdružují pouze proletáře a ti se k nim připojují spontánně, aniž by byli povinni se hlásit k určitým náboženským a společenským politickým názorům. Tento charakter pozbývají ty organizace, které jsou striktně ideologicky vyprofilované a povinné nebo ty, které se staly nedílnou součástí státního aparátu (jako v podstatě dnešní třídně kolaborantské odborové svazy).

9) Strana nikdy nepřistoupí na metodu vytváření parciálních ekonomických organizací, které by se skládaly pouze z těch pracujících, kteří přijímají zásady a vedení komunistické strany. Strana si však bez výhrad uvědomuje, že nejen situace před povstaleckým bojem, ale i jakákoli fáze rozhodujícího růstu vlivu strany mezi masami se nemůže utvářet bez toho, aniž by se mezi ní a třídou vytvořila vrstva organizací, které mají bezprostřední ekonomické cíle a účastní se jich vysoký počet lidí a v jejichž rámci existuje síť vzešlá ze strany (komunistické odborové buňky, skupiny a frakce).

10) Úkolem strany v nepříznivých obdobích a v období pasivity proletářské třídy je pro bezprostřední boj předjímat formy a podporovat vznik organizací s ekonomickým cílem, které mohou v budoucnu nabýt i zcela nových aspektů, následujících takové známé příklady jako je profesní svaz, odvětvový odborový svaz, závodní rada apod. Strana vždy podporuje takové formy organizace, které usnadňují kontakt a společný postup pracujících různých lokalit a různých profesí, a odmítá uzavřené formy.

11) Vzhledem k tomu, že povaha degenerace celkově celé společnosti měla a má své největší vyjádření ve falšování a ničení teorie a korektní doktríny, je zřejmé, že pro současnou malou stranu má stále ještě přednostní charakter obnova a obrana významu základních zásad doktríny; bohužel schází ona celkově příznivá situace, za níž tak činil Lenin po katastrofě první světové války. Ale i tak z tohoto důvodu nestavíme bariéru mezi teorií a praktickou činností, neboť bychom tím při určité míře zničili sami sebe a všechny své zásadové základy. Proto si nárokujeme všechny formy činnosti charakteristické pro příznivé období, pokud to reálné poměry sil dovolují, a strana tedy nepromarňuje příležitost proniknout do každé trhliny, do každé průrvy, s plným vědomím toho, že ke znovuobnovení třídy nedojde, dokud tato část společnosti značně nezesílí a nestane se dominantní.

12) Parlamentarismus v návaznosti na vývoj kapitalistického státu, který zcela zřejmě nabývá podoby diktatury, na jejž marxismus poukázal od samého počátku, postupně ztrácí na významu. Dokonce i zjevné přežitky volitelných parlamentních institucí tradiční buržoazie stále více mizí, zůstávají pouhou frazeologií a ve chvílích společenské krize podtrhují diktátorskou formu státu coby poslední záchrany kapitalismu, proti němuž je třeba použít násilí ze strany revolučního proletariátu. Strana tudíž za přetrvávajícího stavu věcí a současných poměrů sil naprosto ignoruje demokratickými volbami všeho druhu a nevyvíjí v této oblasti svou činnost. Tváří v tvář demokratickým volbám tudíž strana projevuje tuto nečinnost na volebním a parlamentním poli formou revolučního abstinencionismu, tj. vynakládá své síly na všeobecnou činnost studia, propagandy, agitace a získávání stoupenců v kontextu antikapitalistického boje, a tudíž i proti demokracii a jejím mechanismům klamu a oblbování proletářských myslí, a za orientaci třídního charakteru proletariátu.

13) Neexistují žádné hotové recepty k urychlení znovuobnovení třídního boje. K tomu, aby proletáři vyslyšeli hlas třídy, neexistují žádné úskoky a triky; takové úskoky a triky by ve své podstatě způsobily, že by se strana nejevila taková, jaká ve skutečnosti je, nýbrž by představovaly zkreslení její funkce, a to ke škodě a na úkor faktického znovuoživení revolučního hnutí, které spočívá na reálně dozrálých skutečnostech a odpovídajícímu adekvátnímu nastavení strany, k čemuž může být vybavena pouze neústupností své doktríny a politiky.

Bylo by ještě možno uvést mnoho zajímavých bodů, ale i z důvodů rozsahu je odkládáme na pozdější příležitosti k znovu projednání otázek, na něž text nového textu v záhlavní našeho tisku odkazuje.

Je nezbytné, a to uvádíme, třebaže je to evidentně samosebou, odkázat na práci bilancování krizí, kterou jsme po celá ta léta prováděli, a zejména na některé texty, jako jsou následující články, uveřejněné v letech 1981–1982 v „Il programma comunista“: „La capacità del partito di interrogarsi sulla strada percorsa, presupposto per andare avanti sulla strada della rivoluzione proletaria“ (Generální sjezd listopad 1981, č. 10, 11 a 12 z 1981), „Le questioni poste dalla crisi del nostro partito“ (GS říjen 1982, č. 20 z 1982); a uveřejněné v letech 1985–1987 v „Il comunista“: „Propaganda comunista, fattore essenziale della preparazione rivoluzionaria“ a „In difesa del programma comunista“ (č. 2, duben 1985), „Punti sulla questione della lotta immediata e degli organismi proletari indipendenti“ (č. 3–4, 5 a 6, červenec–prosinec 1985), „Che cosa significa fare il bilancio della crisi di partito?“ (č. 6, listopad 1986), „La riconquista del patrimonio teorico e politico della Sinistra comunista passa anche attraverso la riacquisizione della corretta prassi di partito“ (č. 8, 9–10, srpen–prosinec 1987), „Rapport du centre international à la Réunion général du parti“, červenec 1982 (v „Programme communiste“, č. 89, 1987); dále: „La critica senza l’errore non nuoce nemmeno la millesima parte di quanto nuoce l’errore senza la critica“ („Il comunista“, č. 45, duben 1995) a „Sulla questione della formazione del partito dopo la crisi esplosiva del 1982–84 del partito comunista internazionale-programma comunista‘, in Italia e in altri paesi“ („Il comunista“, č. 56, 1997; 57–58, 1998; a 62, 1998).

(1) Po zasedání ve Florencii v prosinci 1951 byl předložen a rozeslán text s názvem „Base per l’Organizzazione 1952“. V Battaglia comunista, č. 5, 6.–20. března 1952, poté, co ve straně došlo k mnoha projevům nedisciplíny a frakcionismu, byly publikovány současně tři texty:

„CO ODLIŠUJE NAŠI STRANU: Linie od Marxe k Leninovi, k Livornu 1921, k boji levice proti degeneraci Moskvy, k odmítání partyzánských bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, v kontaktu s dělnickou třídou, vně osobnostního a volebního politikaření.“

„KOMUNIKÉ Ústředního výboru. Toto rozhodnutí, přijaté jednomyslně ÚV dne 24. 2. 1952, vykonává potřebu dát organizaci a činnost strany do pořádku po skončení období opakovaných a závažných projevů nedisciplíny a otevřeného rozvratu, které musí být bezpodmínečně považováno za skončené.

Rozhodnutí bylo přijato ÚV také v důsledku řady kontaktů, setkání a konzultací s mnoha soudruhy a skupinami v organizaci, kteří s ním souhlasili bez nejmenší výjimky či výhrady.

Má se za to, že připojení všech členů bylo dosaženo jejich členstvím pro rok 1952, které již probíhá v souladu se základy a elaboracemi zde uvedenými.

Strana se všemi svými orgány a stoupenci se zavazuje pracovat na základě výsledků studijních setkání, která se uskutečnila v roce 1951 v Římě, Neapoli a Florencii, jakož i na základě stanov-programu a politických platforem, které byly předtím vypracovány a zveřejněny.

Se zvláštním zřetelem k praktickým úkolům a činům v současném tvrdém a pro proletářské hnutí těžkém období se činnost strany odvíjí od textu představeného ve Florencii v prosinci 1951 a již šířeného v jejích řadách jako ‚Base per l’Organizzazione 1952‘, který má (po připomenutí základních zásad hnutí) charakter vymezení působnosti a rozšíření strany v současné situaci.

Body této elaborace uvádějí, že aniž by se mlčky přešlo a zapomínalo na jakýkoliv aspekt celkového úkolu třídní strany, tak úkoly opětovného nastolení pořádku v teorii, obnovení organizace s co největším možným rozvojem, získávání nových přívrženců a propagandy jsou dnes prvořadé v přesvědčení, že nikdy neopuštěná agitace uvnitř mas a s masami dosáhne v nepříliš vzdálené budoucnosti své mohutnosti a síly.

Strana nikdy neztrácí kontakt s konkrétními a hmatatelnými projevy třídního boje; brání se tomu, aby byla zaměňována s hnutími chladně intelektuálního a sektářského charakteru; pokračuje ve své činnosti a ve své práci podle bodů části IV citovaného textu, který bude uveřejněn ve stranickém tisku (Battaglia Comunista, č. 5, 1952).

Ústřední orgány strany zůstávají v Miláně a jejich fungování je postoupeno ÚV exekutivě svěřené soudruhu Bruno Maffimu, který pro rozdělení práce různých odvětví (organizace, tisk – Battaglia comunista a Prometeo, administrativa) využije práci jiných soudruhů ÚV nebo pro specifické úkoly jiných lidí v organizaci.

Všechny projevy, aktivity a publikace mimo tyto přesné pokyny a organizační rámec musí být považovány za straně cizí.

Pokud jde o „Base per l’Organizzazione 1952“, v č. 5 Battaglia comunista byly v plném znění zveřejněny pouze body „III. Tattica ed azione del Partito“ a „IV. Azione del Partito in Italia e altri Paesi al 1952”, zatímco body „I. Dottrina“ a „II. Compito generale del Partito di classe“ byly pouze sumarizací. Úplné zveřejnění těchto „Základních bodů pro vstup do strany“ bylo provedeno v Il programma comunista o deset let později, v roce 1962.

(2) „L’Appello per la riorganizzazione internazionale del movimento rivoluzionario marxista“ (Výzva k mezinárodní reorganizaci marxistického revolučního hnutí), napsaná v roce 1949 ve francouzštině, byla znovu zveřejněna v italštině v Il programma comunista č. 18 z roku 1957. Předmluva k této opětovné publikaci uváděla, že tato výzva „sloužila jako základ práce na obnovení vazeb mezi skupinami marxistické komunistické levice v různých zemích. Ale především byla užitečná uvnitř naší malé strany v Itálii ke stanovení jasnější programové orientace a pro lepší organizační selekci elementů, které byly v základních bodech na scestí nebo nerozhodné. (…) Je zřejmé, že to, co je v ‚Appello‘ řečeno o stalinismu, platí tím spíše pro onen podřadný vedlejší produkt, kterým je takzvaný poststalinismus; naopak kritika skupinek falešné levice a jejich nevyhnutelné nerozhodné váhavosti má v tomto sedmiletém období, v Itálii i v zahraničí, a v bolestných událostech maďarského hnutí roku 1956 řadu evidentních potvrzení“. Tento text byl později zařazen do anglicky psané publikace s názvem „The Party’s Programme“, která je v současné době rovněž k dispozici na našich webových stránkách www.pcint.org.

(3) K specifické otázce parlamentarismu viz zejména stranický pamflet s názvem „O preparazione rivoluzionaria, o preparazione elettorale“ (Buď revoluční příprava, nebo volební příprava), který obsahuje články a projevy Lenina, Bordigy, Trockého, Repossiho atd. Viz také stranický pamflet z roku 1976 s názvem „Le ragioni del nostro astensionismo“ (Důvody našeho abstencionismu), který je již po dlouhou dobu nedostupný tiskem a který jsme znovu publikovali v číslech 92, 96 a 99 „Il comunista“.

(4) Od č. 16 do č. 24 z roku 1975 „Il programma comunista“ je obsah tohoto doplňujícího textu následující: „Co odlišuje naši stranu: politická kontinuita od Marxe k Leninovi, k programu Livorna 1921, k založení Komunistické internacionály a její obraně proti degeneraci, k boji proti teorii socialismu v jedné zemi a stalinistické kontrarevoluci; k odmítání lidových front a partyzánských a národních bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, v kontaktu s dělnickou třídou, vně osobnostního a volebního politikaření“. V č. 8 z roku 1976 je publikován text později samostatně zpracovaný v brožuře, která objasňuje naše „co nás odlišuje“, a to pod názvem: „Distingue il nostro partito“.

(5) Časová kontinuita, časově kontinuální (ital. filotempismo, filotempista), termíny vytvořené od nuly naší stranou k označení kontinuity autentických marxistických postojů v čase a prostoru, mimo jakékoliv domnělé aktualizace, revize, přizpůsobení programových a teoretických tezí údajně novým a nepředvídaným situacím. „Sul filo del tempo“ byl název série článků, které Amadeo Bordiga napsal v letech 1949 až 1953, publikoval je až do rozkolu v roku 1952 v „Battaglia comunista“ a poté v „Il programma comunista“ a jimiž chtěl propojit historická fakta a programové a politické teze marxistického hnutí mezi „minulostí“ a „dneškem“ a prokázat platnost teoretické a politické kontinuity komunistické levice; články, jejichž cílem byl především boj proti oportunismu minulosti, dneška a zítřka.

(6) Rozkolu, k němuž došlo v Internacionalistické komunistické straně v roce 1952, jsme se věnovali několikrát, zejména v bilancující práci o krizi strany. Například v „Bollettino interno n. 3“ z února 1975, který jsme převzali do naší bilancující práce, kterou jsme prováděli od roku 1982 a dále, a který byl uveřejněn v „Il comunista“ č. 25–26, 27 a 28 z roku 1991; a v článku „La portée de la scissione de 1952 dans le Partito Comunista Internazionalista“ (Význam rozkolu v Partito Comunista Internazionalista v roce 1952) publikovaném v č. 93 (květen 1993) našeho časopisu „Programme Communiste“.

(7) K státnímu industrialismu viz polemika mezi Bordigou a Damenem o „státním kapitalismu“ v Rusku z let ke konci druhé světové války a po ní. V této polemice se Bordiga staví proti Damenově jednoduché a povrchní formulaci ruské ekonomiky jako již „státního kapitalismu“ se složitější a dialektičtější formulací: v Rusku ekonomika směřuje ke kapitalismu a stát funguje jako urychlovač vzhledem k moci, kterou soustřeďuje ve svých rukou, zatímco to, co se v Rusku šíří, je industrialismus, tedy právě ten proces, který urychluje šíření kapitalistické ekonomiky díky existujícímu kapitalistickému potenciálu, který historicky ještě nebyl plně rozvinut. Směřuje ke kapitalismu ze dvou stran: první – historicky progresivní – od naturální a předkapitalistické ekonomiky, zejména v zemědělství, ke kapitalismu, druhá – historicky reakční – od sektorů nižší fáze socialismu nastolených na základě revolučního vítězství (bezplatná městská doprava, vlakové průkazky, atd.) k čistému systému založenému na zboží a penězích (za vše se platí penězi). „Státní kapitalismus“ je třeba chápat tak, že všechny ekonomické aktivity (v průmyslu, zemědělství, službách, tedy jak výroba, tak v distribuce) jsou natolik rozvinuté, že mohou být centralizovány v rukou státu a být jím řízeny (jako ve fašismu); to neznamená, že soukromé podnikání již neexistuje, ale že stát (nejvyšší vyjádření obrany obecných zájmů kapitalismu, a nikoli součtu zájmů jednotlivých kapitalistů) je schopen přímo řídit ekonomiku země i ve funkci podnikatele.

(8) O „Frazione all’estero“ viz report přednesený na vrcholném setkání strany v listopadu 1980 a publikovaném v první sérii „Il comunista“ v č. 7, 8, 9 a 10 v roce 1984 jako „Storia della Frazione comunista all’estero“.

(9) Roku 1926 byla věnována specializovaná studie strany, jejímž výsledkem bylo čtvrté číslo Quaderni del Programma Comunista z dubna 1980 nazvané „La crisi del 1926 nel partito e nell’Internazionale“ (Krize roku 1926 ve straně a v Internacionále), které je stále k dispozici.

(10) Amadeo Bordiga ve svém proslulém rozhovoru z roku 1970, krátce před svou smrtí, písemně odpověděl na jednu z otázek, které mu tazatelé položili: „Na rozdíl od teorií vypracovaných Gramscim a centristy italské strany jsme oponovali tomu, že fašismus lze vysvětlit jako spor agrární, pozemkové buržoazie a buržoazie profitující na poli nemovitostí s novější průmyslovou a obchodní buržoazií. Agrární buržoazii lze nepochybně označit za spjatou s italskými pravicovými hnutími, jakými byli katolíci či klerikální politický střed, zatímco průmyslovou buržoazii lze považovat za bližší stranám politické levice, které jsme si zvykli nazývat sekulárními. Fašistické hnutí rozhodně nebylo zaměřeno vůči jednomu z těchto dvou pólů, ale mělo za cíl zabránit znovuoživení revolučního proletariátu pomocí boje za zachování všech společenských forem soukromého hospodářství. Již před mnoha lety jsme bez jakéhokoli váhání prohlásili, že úhlavním nepřítelem a největším nebezpečím nebude fašismus nebo ještě hůře osoba Mussoliniho, ale že největší zlo bude představovat „antifašismus“, který fašismus s jeho hanebnostmi a zlořády vyvolává; „antifašismus“, který umožní dějinnou existenci toxického monstra v podobě širokého bloku zahrnujícího všechny odstíny kapitalistického vykořisťování a subjekty mající z něj prospěch, od vlivných příslušníků bohaté vládnoucí vrstvy až dolů po směšné řady poloburžoazie, intelektuálů a obyčejných lidí“, viz „Comunismo e fascismo“, edizioni Quaderni Internazionalisti, Torino 1994, str. 320.

(11) Viz „Tesi supplementari sul compito storico, l’azione e la struttura del partito comunista mondiale“ (Doplňující teze o historickém úkolu, činnosti a struktuře světové komunistické strany), duben 1966. Tyto teze jsou též známé jako „Tesi di Milano“ (Milánské teze), protože byly předneseny na generálním sjezdu strany, který se konal v Miláně ve dnech 2.–3. dubna téhož roku; tyto teze byly zveřejněny v „Il programma comunista“ č. 7 z roku 1966. Později souborně vydané ve svazku nazvaném „In difesa della continuità del programma comunista“, sv. 2 v sérii „I testi del partito comunista internazionale“, Florencie, červen 1970. Citace je z bodu 5, strana 184.

(12) Viz „Tracciato d’impostazione“ (Základní prvky marxistické orientace), text uveřejněný v č. 1 z července 1946 časopisu „Prometeo„, teoretické revue Partito comunista internazionale, později zařazený do nevelkého sborníku, který strana vydala v listopadu 1974 jako číslo 1 v sérii „I testi del Partito comunista internazionale“. Citace se nachází na str. 17–18 této posledně jmenované publikace.

(13) Viz text „Forza violenza dittatura nella lotta di classe“ (Síla, násilí a diktatura v třídním boji), původně uveřejněný v pěti částech v revue „Prometeo“ v letech 1946–1948. Citace je z anglického překladu textu „Force, Violence and Dictatorship in the Class Struggle“, z jeho třetí části v „Communist Program“, č. 3, 1977.

(16) K tématu demokracie a fašismu viz také „Rapporto Bordiga sul Fascsismo“ (Bordigova zpráva o fašismu) na IV. kongresu Komunistické internacionály v roce 1922, v „Il comunista“, č. 42 (1994); článek A. Bordigy z roku 1921 s názvem „Che cosa è il fascismo“ (Co je fašismus) v „Il comunista“, č. 43–44 (1995); zpráva z vrcholného setkání strany z roku 1994 s názvem „Democrazia e fascismo: quale lotta per il proletariato?“ (Demokracie a fašismus: jaký boj proletariátu?) uveřejněná v „Il comunista“, č. 48, 49–50, 56; doporučujeme také přečíst si některé z textů, jako je „Communisme et fascisme“ (Komunismus a fašismus), vydaný stranou v roce 1970 a znovu vydaný v roce 2002 obsahující sérii článků A. Bordigy z let 1921–1923, Bordigův report o fašismu na sjezdech KI v letech 1922 a 1924 a Gramsciho report pro ÚV PCI z roku 1924; „Relazione del partito comunista d’Italia al IV congresso dell’IC , novembre 1922“, Edizioni Iskra, 1976, a malý sborník „Comunismo e fascismo“ obsahující řadu textů komunistické levice o fašismu z let 1921–1926, který publikovaly „Quaderni internazionalisti“, Turín, 1994.

(17) Viz „Partito e azione di classe“ (Strana a třídní akce), A. Bordiga, původně v „Rassegna Comunista“ roč. I, č. 4, 31. 5. 1921; citace je z anglického překladu textu z „Communist Program“, č. 2, 1976; citace je na str. 33.

(18) Viz Program Mezinárodní komunistické strany v kterémkoli čísle našich novin.

(19) Viz zpráva z římského setkání strany z 1. dubna 1951, uveřejněná v „Bolletino interno“, č. 1 z 10. září 1951, která obsahovala dva texty: „Il rovesciamento della prassi nella teoria marxista“ (Převrácení praxe v marxistické teorii) a „Partito rivoluzionario e azione economica“ (Revoluční strana a ekonomická činnost). Později uvedený byl publikován spolu s „The Programme of the Party“, „On the Track of the Great Marxist Tradition“, „For the Restoration of the Revolutionary Marxists Theory“, „Reconstruction of the Communist Party on a Worldwide Scale“ a „Appeal for the International Reorganisation of the Revolutionary Marxist Movement“ v anglicky psané publikaci strany s názvem „The Party’s Programme“; publikace je k dispozici na našich stránkách www.pcint.org.

(20) Viz článek ze série „Sul filo del tempo“ nazvaný „Gracidamento della prassi“ (Kdákání o praktické činnosti), uveřejněný v č. 11 „Il programma comunista“ z roku 1953, poté uveden spolu s dalšími články „Sul filo del tempo“ a jinými materiály v brožuře „Classe, partito, Stato nella teoria marxista“ (Třída, strana, stát v marxistické teorii), kterou strana vydala v roce 1972 a z níž je citace přebrána (str. 45–46).

(21) Viz další článek v sérii „Sul filo del tempo“ sestavené v brožuře „Classe, partito, stato nella teoria marxista“ (Třída, strana, stát v marxistické teorii); citace z článku „Danza di fantocci: dalla coscienza alla cultura“ (Tanec loutek: od uvědomění ke kultuře), původně uveřejněném v „Il programma comunista“, č. 12 z roku 1953; citace je ze str. 55 oné brožury.

(22) Viz „Gracidamento della prassi“ (Kdákání o praktické činnosti); citace z brožury „Classe, partito, stato nella teoria marxista“, ze str. 54.

(23) Zmíněné komuniké bylo zveřejněno v „Il comunista“ z 19. března 1922, později se stalo součástí článku „Il senso della nostra azione ‚esterna‘ “ (Význam naší „vnější“ činnosti), který byl uveřejněn v „Il programma comunista“, č. 2 a 3 z roku 1976.

(24) Text nového znění našeho doplňujícího textu v záhlaví našeho tisku byl zveřejněn od 1. čísla „Il programma comunista“ z roku 1976.

(25) Viz Lenin V. I., „Stát a revoluce“, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 33, Svoboda, Praha, 1987, str. 77

(26) Viz text „Il principio democratico“, od A. Bordigy, uveřejněný v „Rassegna Comunista“, č. 18 z 28. února 1922, později souborně publikovaný ve svazku č. 4 s názvem „Partito e classe“ řady „I testi del partito comunista internazionale“; citace jsou z jeho anglického překladu, který byl publikován v „Communist Program“, č. 7, 1981, str. 58.

(27) Viz „Progetto di tesi per il III Congresso del partito comunista presentato dalla Sinistra – Tesi di Lione“, 1926; citace z anglického překladu s názvem „Theses Project Presented by the Left to the Third Congress of the Communist Party of Italy – Lyon Theses“ v „Communist Program“, č. 9, únor 2022, bod 5 (Discipline and Fractions) druhé kapitoly „International Questions“, str. 35–36.

(28) Viz „Tesi sul compito storico, l’azione e la struttura del partito comunista mondiale, secondo le posizioni che da oltre mezzo secolo formano il patrimonio storico della sinistra comunista“, nazývané též „Tesi di Napoli“, přednesené na generálním sjezdu strany v Neapoli ve dnech 17.–18. července 1965; a citace z anglického překladu s názvem „Theses on the Historical Task, Action and Structure of the World Communist Party, according to the positions that have been the historical patrimony of the Communist Left for over half a century – Theses of Naples“, k dispozici na našich internetových stránkách www.pcint.org.

(29) Viz text „Forza, violenza dittatura nella lotta di classe“ od Amadea Bordigy, poprvé publikovaný v revue „Prometeo“ v letech 1946–1948, pak v angličtině s názvem „Force, Violence and Dictatorship in the Class Struggle“ ve stranickém tisku Communist Program, č. 1, 3–5, 1975, 1977–1979; citované pasáže jsou na str. 49 z Communist Program, č. 5.

(30) Texty, z nichž jsme převzali některé pasáže, jsou následující: „Forza violenza dittatura nella lotta di classe“, „Partito rivoluzionario e azione economica“, „Tesi caratteristiche del partito, Considerazioni sull’organica attività del partito nelle situazioni storicamente sfavorevoli“, všechny již citované v tomto článku.

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program