Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements                


 

Itálie, Neapol: Meb Meridbulloni, jako Whirlpool - zavírá a odchází, propouští dělníky

 

 

Další historická továrna v metropolitním městě Neapoli, tentokrát v Castellammare di Stabia, Meb Meridbulloni s.p.a. zavřela své brány a zanechala asi osmdesát rodin na mizině, stejně jako těch v dodavatelském řetězci, bez vyhlídek do budoucna.

Ráno před Vánoci dělníci bez jakéhokoliv varování zjistili, že brány jsou zavřené a hlídají je stráže. Během poslední směny předchozí noci nebylo po rozhodnutí společnosti ani stopy.

Na úvodním setkání mezi odbory a nejvyšším vedením společnosti, které se konalo 23. prosince na prefektuře v Neapoli, tak vyšlo najevo, že Meridbulloni absolutně odmítá hledat jiné řešení než to, které již přijal.

Během vánočního období samozřejmě nebyla nouze o institucionální iniciativy vyjadřující pokrytecké „sympatie“ k pracujícím. Starosta města také uspořádal rituální setkání s dělníky, osobně vyšel před brány, zatímco dělníci měli besedu. Ale to nebylo všechno. Na Silvestra vzdal průvod deseti hlídek dopravní policie hold dělníkům tím, že se objevil s blikajícími světly a houkajícími sirénami, doprovázen dvěma policisty na motorkách. A na Nový rok se farář okresu připojil k dělníkům před branami a všichni se společně pomodlili. Smyčka ze strany institucí se utahovala a utahovala…, vlastně stále více a více dusila, protože strach z násilných reakcí pracujících, s nimiž se zacházelo jako s odpadem společnosti, byl v institucích stále přítomný.

Mezitím občané vyjádřili svou upřímnou solidaritu s pracovníky tím, že přinesli sladkosti a potraviny všeho druhu.

Meb Meridbulloni, jedna z posledních továren, která doposud odolávala krizi v ocelářském průmyslu v 80. letech, se rozhodla uzavřít svůj závod v Via De Gasperi a od 1. února soustředit veškerou svou činnost v továrnách v severní Itálii.

Zaměstnanci nyní dostávají finanční podporu ze sociálního fondu pro nadbytečné (cassa integrazione (1), zřejmě do konce června; poté budou moci znovu vstoupit do výrobního cyklu pouze tehdy, budou-li ochotni přestěhovat se s firmou na nové místo mezi Turínem a Milánem. Je zřejmé, že se jedná o skutečné a tiché propuštění.

Rozhodnutí, proti kterému se formálně postavila část vlády prostřednictvím Hnutí pěti hvězd, které uvádí: „Osmdesát pracovníků odešlo před brány společnosti, pro kterou léta pracovali, bez jakéhokoliv upozornění a bez zapojení sociálních partnerů. To, co se stalo v továrně Meridbulloni v Castellammare di Stabia, je již několikátou ukázkou toho, že v naší zemi existuje trend, který je třeba co nejdříve zvrátit, a to prostřednictvím ad hoc nařízení na ochranu těch, kteří obětavě a s nasazením pomohli učinit velkou realitu, ve které léta pracovali. 80 rodin z Kampánie nemůže přes noc čelit vyhlídkám na přesun do Turína.“ To jsou stejné krokodýlí slzy, které byly prolity kvůli sporu s Whirlpoolem!

Jako by stát a jeho vláda byly abstraktní entity, nad strany, zatímco my velmi dobře víme, že chrání zájmy kapitálu bez ohledu na formu vlády v daném okamžiku.

Co je třeba zvrátit, pokud vůbec něco, je rovnováha sil mezi zaměstnanci a firmami. Desetiletí konzultací a politického a odborářského oportunismu podřídily dělníky výlučným zájmům firem a umožnily šéfům vydírat a napadat dělnickou třídu podle libosti a bez skrupulí. Od šéfů to musí očekávat i dělníci, nesmí je to překvapovat, protože je to v bezprostředním a budoucím zájmu každého kapitalisty. Odbory, které organizují dělníky, by však měly organizovat obranu bezprostředních zájmů dělníků proti zájmům šéfů, pokud se nezaprodaly kapitalistům, jako jsou současné třídně kolaborantské konfederace, v jejichž stopách jednají i takzvané alternativní odbory.

Vláda s podporou třídně kolaborantských odborů zde používá stejný manévr jako ve sporu s Whirlpoolem, klame dělníky, že „řešení“ bude nalezeno prostřednictvím vyjednávání, neformálních rozhovorů a hrozeb, které nikoho neděsí…

Tváří v tvář podnikatelům, kteří se rozhodnou ukončit činnost, co udělají odbory a vláda? Snaží se „přesvědčit“ nejvyšší vedení, aby „změnilo svůj postoj“; snaží se je přivést zpět ke „zdravému rozumu“ nebo, alternativně, hledají nového kupce, který by mohl nahradit staré podnikatele, možná obnovit výrobu… ale zájmy kapitalistů se nemění: pokud v určitém okamžiku, aby lépe chránili své zájmy, musí propustit lidi, udělají to! Tato poučka byla široce otestována a v minulosti ukázala výsledky: kapitalisté ze situací vyšli bez větších následků a šli investovat do jiných zemí s levnější pracovní silou, zatímco dělníci, poté co byli izolováni továrnu od továrny díky cenné a nepostradatelné pomoci CGIL, CISL, UIL (2) a takzvaných alternativních odborů, dostali poslední ránu v podobě propuštění.

V minulých letech bylo uzavírání továren a ztráta pracovních míst kompenzována systémem tlumičů sociálních otřesů, který se velmi lišil od toho současného. Jejich trvání bylo prakticky neomezené a lépe placené, a proto byl tento systém zrušen. Následné využívání terciárního sektoru a sektoru služeb a zřizování ad hoc, neřku-li fiktivních společností s cílem nějakým způsobem absorbovat tisíce „nadbytečných“ pracovníků se v uplynulých desetiletích vyznačovalo dlouhým sociálním smírem, kdy stát byl „garantem“ zájmů podniků ležících ladem, ale zároveň se jevil i jako „garant“ zájmů pracujících, kteří mají být propuštěni. Odbory, již po válce začleněné do institucionálního rámce, se přesunuly od v podstatě konsensuální role k pouhému formálnímu zastupování zaměstnanců s úkolem oznamovat vládní diktáty.

Pracující dnes již nejsou chráněni současnými záchrannými sítěmi, protože ty se neomezují jen na zajišťování chleba a vody, ale staly se zbraní pro rychlé a bezbolestné propuštění kapitalistů.

Energické reakce pracovníků stejně jako ve Whirlpoolu v minulém roce nevedly k podstatné změně kurzu. Pokud něco, pak se změnilo načasování realizace opatření, protože pracující se vyčerpali ve sterilním boji, protože jsou izolovaní a chybí jim programová platforma boje.

V této zmatené a obtížné situaci se však mezi pracujícími, o nichž hovoříme, objevilo znamení, byť minimální, ale důležité.

Ráno 28, prosince vyšla delegace pracovníků Whirlpoolu k branám Meridbulloni, aby jim ukázala svou solidaritu. Iniciativa pravděpodobně začala ze základny dělníků, ale byla utlumena odbory, protože k dělníkům ze Stabie se připojil jen tucet dělníků z Via Argine s transparentem, kteří si přáli, aby oba spory skončily pozitivně, a potřásli si rukama.

Pak se však už nic nedělo; toto gesto by však mohlo být jako malá jiskřička, signál pro další podobné jiskry, díky nimž by mohly začít konkrétnější a odhodlanější formy boje. Formy boje, které připomínají počátky minulého století, kdy slovo solidarita nebylo jen podáním ruky, ale spočívalo v jednotné cestě boje zahrnující co nejvíce továren a proletářů s jedinou platformou boje založenou na třídních požadavcích.

Aby solidarita dodala sílu dělnickému boji, musí být třídní, tj. musí být charakterizována jako boj proti konkurenci mezi zaměstnanci, v němž dělníci uznávají šéfy a všechny síly smíru a spolupráce mezi třídami jako nepřátele. Znamenalo by to tedy, že pracující znovu získali důvěru ve své vlastní síly a organizují se nezávisle na aparátu kolaborantství a státu kolem platforem boje, které vznášejí nároky na obranu výlučných třídních zájmů pracujících.

Jednalo by se tedy o skutečnou změnu kurzu, která však může nastat pouze na terénu neúprosně antagonistického zápasu mezi třídami, v němž dělníci využívají každé příležitosti k posílení svých třídních organizací a třídní solidarity, odmítají dusivé sevřetí institucí, ba dokonce proti nim bojují.

Pro revoluční komunisty je to jediná reálná a účinná vyhlídka na to, aby dělnický boj měl svůj účel a nebyl sterilizován nebo používán pro účely zachování společenských poměrů. A právě na této cestě si budou moci proletáři uvědomit, že jejich bezprostřední zájmy, spojené s jejich budoucími třídními zájmy, jsou součástí boje, který se neomezuje na nutnou ochranu pracovních míst a mezd, ale který si klade mnohem vyšší a obecnější úkol: zcela změnit společnost a její ekonomický systém, čehož lze dosáhnout pouze obnovením třídního boje.

 


 

(1) Fond pro nadbytečnost, cassa integrazione (CIG)

(2) CGIL, CISL, UIL, italské stalinistické, katolické a socdemácké odborové svazy, pozn. překl.

 

 

Mezinárodní Komunistická Strana (Il comunista, Le prolétaire, El proletario)

3. ledna 2021

www.pcint.org

 

Top

Back to Statements

Back to Archives