O válce na Ukrajině

Proletářský internacionalismus a revoluční defétismus v marxistické tradici

V době, kdy píšeme tento článek, válka na Ukrajině nabírá na intenzitě. Pověstný ukrajinský protiútok, měsíce hojně ohlašovaný západní propagandou (poté, co Ukrajina tak přesvědčivě měla čelit ruskému útoku, jenž se vůbec neuskutečnil), se vyčerpává v boji na život a na smrt. Země NATO, dychtivé pokračovat ve válce do posledního Ukrajince, pokračují ve zvyšování dodávek zbraní. Nejnověji jsou to „kazetové pumy“ (anglicky cluster bomb) dodávané Spojenými státy, přestože je úmluva OSN zakazuje kvůli devastujícím dopadům na civilní obyvatelstvo a to i mnoho let po skončení konfliktu, jak je tomu dodnes důkazem Kambodža. Je pravda, že ani Spojené státy, ani Rusko, ani Ukrajina tuto úmluvu nepodepsaly; signatářské země patřící do NATO to však naopak nechaly být: další důkaz, že tyto úmluvy jsou jen cáry papíru.

Válka má pro proletáře katastrofální důsledky, a to jak na frontě, kde se z nich stává potrava pro děla, tak v týlu, kde jsou i nadále masa k vykořisťování, ovšem ve zvýšené míře, případně ve vynucené emigraci. Má také mezinárodní důsledky, protože zostřuje faktory krize, za niž buržoazie vždy dává nést následky proletariátu. Pokud jde o situaci proletářů na obou frontách, události jako tragikomická „vzpoura“ Wagnerovy armády a její pseudopochod na Moskvu nehrají roli: proletariát nemůže najít spásu díky vnitřním rozporům uvnitř vládnoucích tříd a jejich přisluhovačů, nýbrž pouze cestou znovuobnovení svých tradic boje třídního charakteru.

Pokaždé, když dějiny postaví proti sobě imperialistické státy v silně barbarských, silně krvavých a silně nespravedlivých válkách, celá politická plejáda oportunismu (1) upadá před tímto lidským neštěstím, jež tyto války představují, do chaosu a rozlétá se po všech politických frontách, od výzev k míru či zdrženlivosti válčících stran až po podporu války toho či onoho tábora, označeného tu coby tábor demokracie hájící lidská práva, tu coby nevinná oběť vehnaná do války. Všechny tyto politické variace na totéž téma, v téže linii, jsou dohromady spjaty a coby jeden hlas hájí tábor svého národa, svého státu, svého kapitalismu. Tímto způsobem oportunismus potvrzuje, že vystupuje jako představitel buržoazní nadvlády nad proletariátem, jako představitel vykořisťování proletariátu kapitálem. Politické postoje, které přetvářejí imperialistickou válku, jíž se buržoazie účastní na obranu svých zájmů – ať už jde o válku přímou, nebo v zastoupení jako v případě Ukrajiny – ve „spravedlivou“ válku hodnou podpory dělnické třídy za účelem posílení sil demokratického dobra proti silám autokratického zla, musí být zcela vymýceny z internacionalistické politické linie proletariátu.

Totéž platí o klamavých pacifistických postojích, které zastírají niternou podstatu války, zkreslují její skutečné materiální příčiny, a tím provždy vzdalují dělnickou třídu jejím třídním a internacionalistickým perspektivám a úkolům v dějinách, přičemž burcují tábor válečných štváčů, hlasují pro válečné úvěry a vzdávají čest odvaze národní armády.

Za těchto poměrů, kdy střety mezi kapitalistickými mocnostmi opouštějí půdu ekonomického boje a přecházejí na půdu vojenské konfrontace, potřebuje buržoazie více než kdy jindy sepětí proletariátu se svými národními zájmy, a to především proto, aby jej přiměla akceptovat bezprostřední dohled a vedlejší přinášení obětí války a zanechat boje na obranu životních podmínek své vlastní třídy. Čím více se dnes válka vyhrocuje, čím více strhává západní mocnosti do nekontrolovatelné eskalace a víru dění, čím více se tento požadavek na ono sepětí zesiluje, tím více bude posilovat, pakliže dělnická třída neopustí tuto obvyklou praxi třídní spolupráce a s tím i svou indiferenci a své rozpaky, ať už předstírané či nikoli, vůči válce, respektive své ztotožnění se s válečným úsilím své buržoazie odůvodňovaným masakry civilního obyvatelstva, a nevrátí se ke svému třídně orientovanému boji nezávislému na národních zájmech.

Proletáři takzvaného Západu musí mít stále na paměti, že to jsou jejich ukrajinští a ruští třídní bratři, kteří jsou oběťmi imperialistické války probíhající na bojišti Ukrajiny, a to bez ohledu na to, jak na ni politicky nahlížejí, a bez ohledu na chorobné líčení počtu civilních a vojenských obětí na obou stranách nebo přehnaně akcentované srovnávání zvěrstev ruské armády s „lidským“ přístupem ukrajinské armády.

Ani halíř, ani jednu zbraň válce!, Odmítání rozkazů, neposlušnost, rebelie a vzpoura mobilizovaných proletářů!, Sbratření vojáků obou táborů, propaganda revolučního defétismu!, to jsou hesla a cíle boje, které rezonují v uších internacionalistů, které připomínají velké povstalecké boje ruského a německého proletariátu na konci první světové války a které jsou odrazem velké zásady internacionalismu aplikované na otázku války.

Tato velká zásada, z níž vychází veškerá akce proletariátu, má za cíl přeměnit imperialistickou válku v revoluční válku proti buržoazní nadvládě, proti kapitalistické společnosti, proti třídně pojaté společnosti, proti nacionalistické a šovinistické zaslepenosti, jež dělnickou třídu paralyzuje. Je to zásada, kterou se komunisté vždy řídili. Od Manifestu komunistické strany Karla Marxe a Friedricha Engelse, vydaného v roce 1848, který hlásal, že „Dělníci nemají vlast“ a „Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí!“ a že „Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se!“, byl postoj někdejších komunistů k válce mezi zformovanými a dotvořenými buržoazními národy, jež se již staly imperialistickými, mezi vlastmi jedné a druhé národní buržoazie, vždy jasný: proletariát se těchto válek nezúčastňuje bez ohledu na formální a zdánlivé příčiny a na údajné viníky, a to ani na jedné, ani na druhé straně. Postoj proletariátu vůči ukončení válečných akcí v žádném případě není vyčkávání, není stažením se do sebe, naopak je útočný vůči své buržoazii, jejímu státu a armádě. Proletariát tak vyhlašuje třídní válku. Na jedné či druhé straně fronty si proletáři musí přát porážku svého tábora, své národní buržoazie, a toto přání nesmí zůstat platonické, nýbrž musí najít svou odezvu v třídním boji proti imperialistické válce, v boji za mezinárodní revoluci proti tomuto zavedenému světovému řádu, který z proletářů dělá potravu pro kapitál a potravu pro děla.

Samozřejmě, že tato perspektiva je v situaci všeobecné společenské slabosti proletariátu cílem, který se jeví jako vzdálený; ovšem při jakémkoli bezprostředním postupu proti imperialistické válce, byť by šlo jen o propagandu, by odklon byť jen o píď od této linie nevyhnutelně způsobil sklouznutí k pacifistickým pozicím plných kompromisů s buržoazií. Dějiny nás v těchto otázkách učí nezbytné přísnosti. Stejně jako se vracíme k Manifestu, abychom se přiblížili základním zásadám komunismu, musíme se vrátit k prusko-francouzské válce v letech 1870–1871, abychom pochopili, jak byly tyto zásady uplatňovány v buržoazních válkách daného období a jak se prakticky promítaly do politického boje.

Právě Německo, které bylo na vrcholu revolučně demokratického vzepětí, bylo kolébkou komunismu a jeho nejvýznamnější protagonisté, Wilhem Liebknecht a August Bebel, byli konfrontováni s touto válkou, kterou „jejich“ buržoazie považovala za zcela „spravedlivou“, neboť Francie se postavila proti sjednocení Německa s Pruskem, a museli jako poslanci Říšského sněmu hájit zásady komunistického internacionalismu proti Bismarckově válce. Oba tehdy patřili k SDAP (Sozialdemokratische Arbeiterpartei, Sociálně demokratická dělnická strana Německa), kterou založili v roce 1869 na sjezdu v Eisenachu, jež byla členem MDS (Mezinárodní dělnické sdružení, známé jako První internacionála) a programově zastávala fundamentální princip internacionalismu. V červenci 1870 se v souladu se svými zásadami zdrželi hlasování o válečných úvěrech v Říšském sněmu a v listopadu se postavili proti novému požadavku úvěrů ze strany vojenských pohlavárů a protestovali proti anexi Alsaska a Lotrinska. Za tento politický čin byli oba v prosinci zatčeni a odsouzeni ke dvěma letům vězení za velezradu. Ve jménu jednoty dělnické třídy všech zemí a aniž by kdy přistoupili na hru s argumentacemi německých či francouzských buržoazních kruhů o oprávněnosti války, bravurně hájili tuto zásadu vytesanou do dějin dělnické třídy: tj. internacionalismus. Jejich programová ryzost však žel neodolala tlaku socialistické třídní spolupráce v Německu. V tomto dějinném období na sebe německý proletariát vzal úkoly politické organizace své třídy jako strana. K socialismu se hlásily dvě strany: ADAV (Allgemeiner Deutscher Arbeiter-Verein, Všeobecný německý dělnický spolek) pod vlivem reformisty, oportunisty a aristokrata Lassalleho a výše zmíněná strana Liebknechta, Bebela a Brackeho, SDAP.

Ke spojení těchto stran na gothajském sjezdu v roce 1875, s nímž Marx plně souhlasil, však došlo na základě programu do značné míry vycházejícího z lassallismu, což sklidilo Marxův a Engelsův hněv (viz Marxova Kritika gothajského programu). Hněv dopadl i na Liebknechta a Bebela, kteří byli vinni tím, že si nechali vnutit program, který vzhledem k tomu, že na první místo postavil lassallovské pomýlené bludy, už v sobě neměl nic revolučního ani internacionalistického a změnil se ve snůšku přeludových buržoazních zásad o národu, což redukovalo internacionalismus na vágní „mezinárodní sbratření národů“, které neukládalo komunistům a dělnické třídě žádné povinnosti.

Marxova a Engelsova kritika proto plně spočívala na otázce dělnického internacionalismu. Engels v dopise Bebelovi z roku 1875 (2) zdůraznil, že povinností strany je „(…) agitace proti hrozícím nebo propukajícím válkám za zájmy vlád, za takových válek postup podobný tomu, jaký byl vzorně prováděn v letech 1870 a 1871 [narážka na odmítnutí válečných úvěrů, pozn. red.] (…)“.

Takto u těchto dvou majáků německého socialismu došlo k pohasnutí jejich naváděcího světla a ke ztrátě cesty, která byla předtím tak jasná!

V témže dopise Engels poté, co jako první podmínku sjednocení obou stran stanovil odmítnutí lassallovské zásady „státní pomoci“ k usnadnění vzniku dělnických spolků, jež byla základnou lassallovské maloburžoazně socialistické společnosti, přechází k druhé podmínce: „Za druhé je pro přítomnost prakticky úplně popřen princip internacionalismu dělnického hnutí, a popírají jej lidé, kteří po pět let a za nejtěžších okolností tento princip slavnostně vyznávali. Postavení německých dělníků v čele evropského hnutí je podstatně založeno na jejich skutečně internacionálním postoji za války; žádný jiný proletariát by se nebyl tak dobře držel. A teď mají tento princip zapřít ve chvíli, kdy jej všude v cizině dělníci zdůrazňují tím víc, čím víc se vlády snaží potlačit jakýkoli pokus, aby se uskutečnil organizačně! A co potom ještě zbývá z internacionalismu dělnického hnutí? Chabá naděje – ani ne na pozdější spolupráci evropských dělníků k jejich osvobození – kdepak, nýbrž na příští ‚mezinárodní sbratření národů‘ – na ‚Spojené státy evropské‘ buržoů z Ligy míru!“ (3).

Podle Engelse se síla a politický vliv komunismu jakožto učení a programu uvnitř pracující třídy formuje na takových základních a životně důležitých otázkách, jako je internacionalismus a postoj proti válce, přičemž obě tyto otázky spolu neúprosně souvisejí. Ustoupit v těchto otázkách stranou, jak tomu byli schopni Wilhem Liebknecht a August Bebel o několik let později po svém velkolepém boji proti válce Pruska s Francií, znamená opustit třídní terén, vzdát se všech revolučních perspektiv, opustit základy komunismu a v konečném důsledku zakotvit v ideologii prostoduchého buržoazního pacifismu.

Toto poučení, které si Lenin osvojí při svém boji za revoluční defétismus a proti pacifismu, nacionalismu a šovinismu, jež rozdělovaly řady dělníků, dnes platí více než kdykoli předtím, zůstává však třeba jej v řadách proletariátu oživit.

(1) Oportunismem v tomto článku označujeme všechny školy buržoazního nebo přejatého reformismu. Pokud jde o Francii, počínaje parlamentními levicovými sociálními demokraty, včetně skleslé „mimoparlamentní levice“, přes zreformované parlamentní pozůstatky stalinismu, ekologistické tématické organizace, ale také celý prstenec „krajní levice“, jejíž postoje, často velmi kličkující, určitým způsobem zastírají realitu kontrarevolučního pacifismu.

(2) Viz Engels Bedřich, Dopis Bebelovi z 18.–28. března 1875, v Marx Engels Spisy, sv. 19 , Praha: NPL, 1966, str. 31 – 37.

(3) Tamtéž