Solidaritu s proletáři a revoltující mládeží v Nové Kaledonii!

Nepokoje a střety, které začaly 13. května, si 19. května vyžádaly těžké oběti: 6 mrtvých (včetně 3 mladých Kanaků zabitých bělošskými milicemi „Caldochů“), stovky zraněných a zatčených, četné požáry úředních budov (obecních budov, okresních policejních stanic) a dalších a rabování obchodů v širší oblasti Nouméa – hlavního města, které s více než 180 000 obyvateli představuje dvě třetiny obyvatel francouzského zámořského teritoria Nová Kaledonie. Stejně jako ve zbytku ostrova přetrvávaly blokády ve čtvrtích a na komunikačních trasách, zatímco ekonomická činnost byla nadále zastavena.

Nepokoje vyvolala mobilizace organizací podporujících nezávislost vůči rozhodnutí vlády „odblokovat“ potenciální voličské hlasy („zmrazené“ od podepsání Nouméaské smlouvy z roku 1998), čímž by došlo k navýšení počtu voličů o přibližně 25 000 osob žijících na ostrově nejméně 10 let, a tudíž k navýšení počtu nekanackých (Kanakové, původní melanéské obyvatelstvo souostroví Oceánie nacházejícího severně a severovýchodně od Australie) voličů eventuálně nepřátelských vůči hnutí za nezávislost. Z 270 000 obyvatel ostrova je pouze 41 % Kanaků, zatímco 24 % „Evropanů“ („Caldochů“, fr. „Caldoches“) a zbytek patří k různým oceánským, asijským nebo ne-oceánským etnikům.

Mobilizace proti tomuto odbklokování elektorátu, kterou politicky vede FLNKS (Národní kanacká a socialistická osvobozenecká fronta sdružující hlavní organizace podporující nezávislost) a organizuje CCAT (Koordinační útvar pro akce v terénu), iniciovaná aktivisty FLNKS a odborovým svazem USTKE (Odborový svaz kanackých a vykořisťovaných pracujících), se vyznačovala rozsáhlými demonstracemi v Noumée (podle médií šlo o 20 000 lidí proti srovnatelnému počtu „loajalistických“ „Caldochů“) a na celém zbytku území, jakož i stávkami. CCAT pak vyzvala k blokádám na 13. května, den před hlasováním v pařížském Národním shromáždění o zákonu o „odblokování“ voličských hlasů. I když akce na většině území byly vesměs poklidné, v Nouméa došlo ke skutečnému společenskému výbuchu: demonstrující mládež si vylévala vztek proti všemu, co představuje systém, který je drtí a je příslibem jen strádání, vykořisťování, nezaměstnanosti a rasismu.

Přečíslené pořádkové síly spolu s politickými autoritami naopak nechaly prostor k zformování milicí, které bránily bohaté nemovitosti v kaledonských čtvrtích před hněvem výtržníků. Francouzská vláda vyhlásila výjimečný stav (s podporou Socialistické strany, jež je věrna své dlouholeté tradici represí v koloniích, mimo jiné i v Nové Kaledonii, ve jménu obnovení „republikánského pořádku“) a vyslala na ostrov tisíc příslušníků, aby posílili policii na ostrově; ministr „spravedlnosti“ vydal oběžník vyzývající k „uplatnění nejtvrdších sankcí proti výtržníkům a rabujícím“, přičemž jako vzor uvedl potlačení nepokojů ve francouzských proletářských čtvrtích v červnu 2023. Francouzské úřady obvinily z odpovědnosti za tyto události CCAT a odsoudily jej jakožto „skupinu mafiánského typu, která se dopouští vražd a rabování“, a na deset jejích vůdců uvalily domácí vězení (1).

CCAT však protestoval, že nikdy nevyzýval ke vzpouře, z níž byl obviněn, ale pouze k pokojným akcím, a 14. května vyzval „všechny mladé lidi, aby zvolnili“. Na tiskové konferenci 15. FLNKS prohlásila, že „odsuzuje spáchané excesy“, vyzvala ke zrušení blokád a potvrdila svou podporu „podnikatelům a jejich zaměstnancům“; dodala, že současná toxická atmosféra „nemůže ospravedlnit ohrožení míru a všeho, co bylo vybudováno“, a na závěr oznámila, že bude kladně reagovat na prezidentovy návrhy na jednání.

Tato vzletná slova však mladým vzbouřencům nedostačovala a pokračovali v konfrontacích.

Od podepsání Matignonské dohody v roce 1988 a Nouméské dohody v roce 1998 se ve stínu státu daří kanakské buržoazii, která nehodlá ohrozit své výdobytky, a proto chce zabránit tomu, aby „ulice získala převahu“ (prohlášení předsedy skupiny volených zástupců Union Calédonienne-FLNKS, 14/5). Pro proletariát se však za posledních 30 či 40 let ve skutečnosti nic nezměnilo a kaledonská společnost zůstává hluboce poznamenána svou koloniální minulostí; sociální nerovnosti jsou do očí bijící; v roce 2022 činila míra nezaměstnanosti u Kanaků 15,5 %, zatímco u ne-Kanaků 8,3 %, a 72 % těch, kteří mají práci, pracuje pouze na částečný úvazek, jejich práce je často nekvalifikovaná, z toho je 80 % manuální nebo úřednická práce: výsledkem je, že medián životní úrovně Kanaků je pouze poloviční ve srovnání s ne-Kanaky.

VÝZNAM NOVÉ KALEDONIE PRO FRANCOUZSKÝ IMPERIALISMUS

Nová Kaledonie se stala francouzskou kolonií v roce 1853 a zpočátku byla využívána k deportaci vězňů (včetně pařížských komunardů, jako byla Louise Michel) a k přeměně na osadnickou kolonii, a to navzdory vzpourám původního obyvatelstva.

Ale právě těžba niklu, jehož zásoby na ostrově představují čtvrtinu světových zásob, učinila z Nové Kaledonie cenný majetek francouzského kapitalismu. Koncem 60. let 20. století to vedlo k ekonomickému rozmachu, díky němuž se výroba niklu stala ekonomickým tahounem území: toto odvětví zaměstnává přibližně 20 % námezdních pracovníků tohoto teritoria a tvoří většinu jeho vývozu. Nyní se však nachází ve velké krizi v důsledku propadu cen (−45 % pro rok 2023) a rostoucích cen energií. Velké společnosti, které na jeho těžbě zbohatly, nejsou ochotny nést ztráty; švýcarský gigant Glencore uzavřel svůj severní závod (KNS) a oznámil odchod, což by znamenalo propuštění více než 1 700 lidí, zatímco závodům na jihu (SLN a Prony) hrozí bankrot. Francouzská vláda představila „dohodu o niklu“, která byla zvolenými zástupci odmítnuta, zejména proto, že by vyžadovala velké investice ze strany místních regionů v době, kdy jsou jejich finance na dně.

Proletáři z těchto podniků jsou v obtížné situaci, kdy mohou vzdorovat: SGTI-NC, hlavní odborová organizace v tomto odvětví, vyzvala ke generální stávce v odvětví na 25. 1., ale bez blokování výroby a po dohodě se zaměstnavatelskou organizací subdodavatelů! Je zřejmé, že proletáři nemohou počítat s takovouto kolaborantskou organizací, jejímž jediným cílem je začlenit se do probíhajících diskusí s akcionáři! V Nové Kaledonii, stejně jako jinde, může ústupky od kapitalistů a státu vydobýt pouze nezávislá třídní orientace.

Dnes už to není churavějící niklový průmysl, co pohání Paříž a určuje její politiku, ale nové francouzské imperialistické ambice v indopacifickém prostoru. Tento rozsáhlý prostor je stále více předurčen k tomu, aby se stal místem rostoucího soupeření mezi velmocemi, a tím i hrozbou a příležitostí pro francouzský imperialismus. Přítomnost Francie v Nové Kaledonii je významnou devizou, které se nehodlá vzdát, vzhledem k tomu, že se snaží prezentovat jako regionální mocnost s rozsáhlou „ekonomickou námořní zónou“, byť v současné době nedisponuje vojenskými prostředky, které by korespondovaly s jejími nároky.

Jinými slovy, proletáři a mladí revoltující obyvatelé Nové Kaledonie čelí odhodlanému nepříteli: nelze jej porazit následováním metod a cílů organizací podporujících nezávislost, které se snaží pouze vyjednat kompromis s francouzským imperialismem, ale pouze revolučním antikapitalistickým bojem ve spojení s proletáři francouzské metropole, kteří mají ve svých rukou potenciální sílu k jeho zlomení.

Solidaritu s proletáři a revoltující mládeží Nové Kaledonie!

Pryč s francouzským imperialismem!

Za znovuobnovení revolučního třídního boje a proletářského internacionalismu!