Ve Venezuele se establishment vzešlý z posledních voleb znovu vrhl do akce, podporován mocnou propagační a propagandistickou mašinérií, postavenou na údajném soupeření mezi lidově demokratickým chavismem a obyčejnou pučistickou opozicí

Pokud jde o pravicovou opozici, ta nakonec po různých obviněních a přebíhání mezi úřady vlád a po velkém tlaku přišla jako se svým zástupcem s kandidátem zvenčí v osobě Edmunda Gonzáleze (1), a to vzhledem k tomu, že její hlavní kandidátka a nezpochybnitelná lídryně, paní María Corina Machado, byla soudním systémem vlády prezidenta Nicoláse Madura z voleb vyřazena. Pokud se však Gonzálezovi podaří ve volbách zvítězit, jistě přenechá místo zaběhnutému kandidátovi: dokonalý manévr k prodloužení pří, komplotů a sabotáží buržoazie politicky reprezentované chávisty a jejich oponenty snažící se získat zpět ztracenou důvěru projevovanou imperialistickou vládou Joea Bidena, která byla v poslední době váhavá kvůli četným případům rozkrádání milionové finanční pomoci poskytované zmíněné opozici Američany a která zároveň usilovala o zlepšení svých velmi konfliktních vztahů nejprve s Chávezem a poté s Madurem, ba dokonce uznala, že společenské napětí mají nyní Madurovy orgány pod kontrolou.

Země je bez starostí, obchodu se daří a kapitalismu svědčí jedině klid, sociální smír.

Co se může zvrtnout…

Z druhé strany je tu Madurova kandidatura; navzdory pravděpodobné silné neúčasti voličů je jeho vítězství tím nejjistějším, co se odehraje, vzhledem k popularitě, které se chavismus stále těší mezi početnými masami Venezuelanů (chavismus má podle odhadů 1/3 jistých hlasů). Výsledky budou jako obvykle široce zveřejněny na titulních stránkách různých novin a webů, zatímco procento a stupeň neúčasti voleb budou k dispozici jen na minimu webů a novinových stánků.

Pro buržoazii jsou události tohoto druhu velmi důležité, a to nejen proto, aby dodaly společnosti, v níž vládne roztrpčení a obtíže, spektakulárnosti a atmosféru svátku, ale rovněž proto, aby se zajistilo, že omamné působení demokratických mechanismů bude i nadále účinné při paralyzování jejího hlavního nepřítele: proletariátu. Pro něj tím nejjistějším, co se ve Venezuele odehraje, je, že se nic viditelného nezmění; naopak, nadměrné vykořisťování pracujících mas bude mít tendenci se zvyšovat vzhledem k vzestupům a pádům ekonomiky založené téměř výhradně na jediné komoditě a surovině, jakou je ropa, jejíž výkyvy světových cen se rychle a přímo odrážejí na společenské a ekonomické situaci proletářů vykořisťovaných ve Venezuele národním a mezinárodním kapitálem, lhostejno, zda zesilují či zeslabují ekonomické sankce uplatňované americkým imperialismem.

To je to, co se honí hlavou proletářům, kteří jsou nuceni být svědky tohoto gigantického cirkusu. Madurova vláda tvrdí, že se venezuelská ekonomika vrátila k růstu, ale čísla jsou poměrně pochybná vzhledem k propadu prodělaném ekonomikou a jejímu chabému růstu, který zdaleka není s to přinést ani skromný blahobyt, nýbrž je a bude zaplacen zostřujícím se vykořisťováním a rostoucími cenami výrobků postihujícími obrovskou proletářskou třídu a chudé masy.

VOLIČSKÁ NEÚČAST?

Mnozí proletáři se k této volební tragikomedii obrátí zády; různé „krajně“ levicové organizace se chopily těchto nálad a vedly kampaň s tématem „dělnická třída nemá v těchto volbách žádné kandidáty“ (2). Tento postoj k volbám však nevychází z marxistických pozic odsuzujících buržoazně demokratický volební systém obecně, jak je shrnul Marx v roce 1871: všeobecné volební právo slouží k tomu, aby se jednou za tři nebo šest let rozhodovalo o tom, který člen vládnoucí třídy má lid v parlamentu zastupovat a potlačovat. Pro pochopení proletariátu, že lék na bídu znamená přímý boj proti šéfům a jejich státu a že klíčem k jeho osvobození je revoluční svržení buržoazního řádu a dosazení na jeho místo moc proletářské diktatury, která je nezbytná pro vykořenění kapitalistického režimu, je nezbytný boj proti volebním iluzím a víře v demokracii.

Naproti tomu výše zmíněné organizace naříkají nad tím, že jejich kandidátům nebyla volební účast umožněna… Prodchnuty do morku kostí demokratickými volebními principy, vyzývají k odevzdávání neplatných hlasů. Volební kreténismus na n-tou!

Navzdory svým „socialistickým“ a antikapitalistickým proklamacím jsou to ve skutečnosti historií potvrzené neschopné oportunistické organizace, které couvají, jakmile jde o rozchod s buržoazním politickým systémem. Venezuelský proletariát nemůže počítat s těmito silami, které se mu pouze snaží nadbíhat pomocí volebního systému; bude se muset, stejně jako jeho třídní bratři a sestry v jiných zemích, ustavit do třídní, komunistické a mezinárodní strany, aby mohl vést svůj boj vpřed až ke konečnému vítězství nad kapitalismem.

Prvním krokem v tomto směru je znovuoživení otevřeného boje proti vykořisťování, represím a bídě, a to na nezávislém třídním základě a bez upadnutí do pasti elektoralismu, nacionalismu a třídní spolupráce pod záminkou demokracie a vlastenecké jednoty.

(1) Pan Edmundo González Urrutia je jakousi dvojkou sérií Juana Guaidóa; nevýrazná a málo známá osobnost ve venezuelském politickém prostředí, která ani nevede kampaň, „protože to dělají jiní“; a jehož hlavní politická minulost podle předního komentátora chavismu Maria Silvy spočívá v tom, že kromě toho, že se údajně podílel na masakrech partyzánů a rolníků ve Střední Americe, byl vyslán jako velvyslanec do Argentiny, podporoval puč proti Chávezovi v dubnu 2002 a po neúspěchu puče byl odvolán z funkce.

(2) Tyto „krajně levicové“ strany jsou: Patria Para Todos (PPT-APR), Marea Socialista (MS), Partido Socialismo y Libertad (PSL), Liga de Trabajadores por el Socialismo (LTS); viz jejich Jednotné prohlášení z 25. 4. 2024.