Od masakru k masakru sleduje izraelská buržoazie své „konečné řešení“: vypudit Palestince z jejich země, přeměnit je v uprchlíky a věčné námezdní otroky! Toto „řešení“ vyhovuje všem buržoaziím na Blízkém východě a všem imperialistům, neboť palestinští proletáři stále představují pomyslný sud střelného prachu, který je připraven explodovat!

Vpád Hamásu 7. října 2023 do izraelských kibuců sousedících s Pásmem Gazy byl bez ohledu na dohady ohledně nepřipravenosti izraelských tajných služeb, co se týče nezbytných preventivních opatření, mimořádně příznivou příležitostí k dosažení historického sionistického projektu Velkého Izraele, který všechny dosud se u moci střídající izraelské vlády vždy více či méně zastřeným způsobem sledovaly. Netanjahuova vláda rozhodně nezaujímá jiný postoj.

Samotného 7. října armáda Tel Avivu vykročila vstříc rozsáhlé a dlouhodobé odvetě, při níž by podle záměrů Netanjahuovy vlády měl být zlikvidován Hamás a jeho vojenské a politické složky a civilní obyvatelstvo pásma Gazy, které si „vybralo“ být pod vládou Hamásu, by dostalo „lekci“, na kterou nikdy nezapomene…

Zpočátku se mohlo zdát, jak bylo avizováno, že se jedná o vojenskou operaci, jejímž hlavním cílem je zachránit více než 200 rukojmích zajatých Hamásem a převezených do Pásma Gazy a zároveň velmi tvrdě odpovědět Hamásu. „Oficiálními“ cíli izraelské vojenské operace v Gaze byli vůdci a ozbrojenci Hamásu;ě ale ve skutečnosti – tak jako tomu bylo vždy od dob šestidenní války (tj. třetí arabsko-izraelské války) z roku 1967 – Izrael právě proto, že palestinští ozbrojenci žili a žijí v blízkém kontaktu s civilním obyvatelstvem (a ani tomu nemohlo být jinak, vzhledem k vysoké hustotě osídlení na stále se zmenšujících kilometrech čtverečních prostoru, na němž byli Palestinci od jedné války k druhé donuceni žít), nikdy nečinil velký rozdíl mezi ozbrojenými milicionáři a civilním obyvatelstvem, ať už byly odvetné akce prováděny přímo Tel Avivem, nebo rukami jiných katů, jako v případě masakru v Ammánu (Jordán) v září 1970, masakru v táboru Tall-el-Zaataru (Libanon) v roce 1976 a masakru v Sabře a Chatíle (Libanon) v roce 1982, nemluvě o následných intifádách. Je však chybou domnívat se, že za masakry Palestinců nese odpovědnost pouze Izrael nebo arabské režimy v Jordánsku, Libanonu či Sýrii.

V historické realitě situace, která vznikla bezprostředně po druhé světové imperialistické válce, jsme svědky toho, že velké „vítězné“ mocnosti mají v rukou osud nejen Evropy, ale celého světa, a zejména pak zmítaného Blízkého východu. Nejdříve Anglie a Francie, poté Spojené státy – s přihlížejícím Sovětským svazem – zatnuly své drápy do těchto obrovských území bohatých na drahocennou ropu a strategicky důležitých pro obchodní trasy s Východem. Proto se ve všem, co se odehrávalo, odehrává a bude odehrávat ve starodávné Palestině a na celém Blízkém východě, budou neustále angažovat zájmy nejen regionálních mocností (Íránu, Saúdské Arábie, Egypta a rozličných arabských režimů, Turecko nevyjímaje), ale především velkých světových mocností. Je všeobecně známo, že Anglie, někdejší klíčová světová velmoc, zejména na Dálném a Blízkém východě, byla na pozici světové velmoci s možností být přítomna souběžně na všech kontinentech nahrazena Spojenými státy americkými. Neexistuje tedy žádná geopolitická oblast světa, ať už větší či menší, v níž by Washington neměl své zájmy, které hodlá prosazovat.

Právě skutečnost, že Washington již po desetiletí investuje miliardy a miliardy dolarů do Izraele, aby plnil funkci „amerického“ četníka na Blízkém východě (postupem času se z něj stal četník „Západu“), a poskytuje mu ekonomickou, politickou, diplomatickou a vojenskou podporu na celosvětové úrovni, činí z Washingtonu hlavního viníka veškerého jednání, které izraelská buržoazie provedla, provádí a plánuje provést. Jistě, za desetiletí, která uplynula od konce druhého světového imperialistického konfliktu, se vztahy mezi jednotlivými mocnostmi, které z něj vyšly jako vítězové a poražení, proměnily, ale ještě nikoli tak hluboce, aby představovaly pouhý zárodek formování táborů příští imperialistické války. Nástup ekonomických mocností schopných zatlačit americký kapitalismus do úzkých v konkurenční válce, která nezná hranic (jako je Čína, Německo a Japonsko, abychom jmenovali alespoň několik ekonomik, jejichž stále intenzivnější konkurence se Washington oprávněně obává, nemluvě o onom táhnoucím se bolavém problému, jímž je z historického hlediska Rusko, zejména kvůli jeho jaderné síle), nutí Washington v některých ohledech mnohem obezřetněji než dříve rozvrhovat své ekonomicko-vojenské intervence: to jej donutilo delegovat na jiné země, zvláště závislé na jeho investicích a mezinárodněpolitickém vlivu, funkci politicko-vojenské kontroly nad geopolitickými oblastmi, kde ony jsou s to fungovat jako četník kapitalistických zájmů obecně a amerického imperialismu zvláště. Příklad Izraele je ukázkový.

Jaký smysl má tedy v Palestině nebo Libanonu – který je útočištěm pro téměř půl milionu Palestinců a kde volně operují ozbrojenci Hizballáhu – při eskalaci napětí celé to pokaždé rozhrávané divadlo ohledně dnes již ohraného a vyčpělého „práva“ Palestinců na vlastní nezávislý stát (který je od roku 1948 zakotven v rezolucích OSN!), pro jehož uskutečnění nikdy nic neudělal ani Izrael, ani Spojené státy, natož pak přeceňovaná Evropská unie, ani další různé světové mocnosti? Slouží k obelhávání Palestinců, arabských mas a proletářů všech zemí, kteří iluzorně očekávají, že tytéž velmoci, které se postaraly o nastolení neřešitelné situace, ukončí tragédii palestinského lidu.

Nám marxistům bylo už tehdy, po skončení imperialistické války, jasné, že všechny problémy, které imperialismus nevyřešil a nemohl vyřešit vzhledem ke stále protichůdnějším zájmům různých imperialistických pólů, se ještě více vyostří; a že toto vyostření v ekonomické a společenské sféře dopadne v 99 % na přímo dotčené proletářské masy – tedy především na ty v koloniálních a polokoloniálních zemích – a ve velmi vysokém procentu také na proletářské masy ve válce poražených zemí, na které dopadne břemeno poválečné obnovy obzvlášť těžce.

Jak jsme opakovaně zdůrazňovali, palestinská buržoazie stejně jako jiné nebyla schopna využít poválečné situace ve světě, v níž se objevovaly protikoloniální vzpoury a které těžce zkoušely odolnost starých koloniálních mocností. Její „demokratická revoluce“ nespatřila světlo světa jako například v Alžírsku, Kongu nebo Číně; pozůstatky kmenového zřízení a předkapitalistické společnosti, které byly stále přítomny na celém arabském Blízkém východě, představovaly překážku, kterou mohlo zničit pouze velké hnutí povstání směřující k definitivnímu zbavení se těchto pozůstatků jejich zničením, avšak tehdejší arabské privilegované vrstvy navzdory rozsáhlým povstáním a lidovým bouřím raději smlouvaly o své výsady s novými mocnostmi, které nastoupily na místo Osmanské říše, a v podstatě jim svěřily úkol „urovnat“ rozmíšky mezi rozličnými klany a ohledně hranic nových zemí a samy se ujaly úkolu potlačit vzbouřenecké a revoluční impulsy vlastních pracujících a vyděděných mas. Mezitím kapitalismus nijak neotálel, prosazoval se navzdory společenským a politickým překážkám různých klanů a kmenů, a nebyly to jen ropné vrty, které si žádaly námezdní práci, jež ve stále větší míře nahrazovala drobné rolníky zruinované válkou, kapitalistickým obchodem a vyvlastněními jejich půdy.

Tak se palestinské masy, tvořené zpravidla drobnými rolníky a drobnými obchodníky, přeměňovaly v proletářské masy, v námezdní pracovníky k dispozici jakékoli buržoazii, jakémukoli kapitalistovi, a o to více jako věční uprchlíci. Stejně jako ve všech ostatních částech světa se postup kapitalismu nezastaví u bezmocnosti nějaké konkrétní buržoazie: jsou tu jiné, organizovanější a silnější buržoazie, které nastupují na místo těch slabších a historicky opožděnějších; kapitalistický vývoj, ruinuje-li na jedné straně celé vrstvy obyvatelstva a způsobuje-li nerovnoměrný rozvoj v mnoha částech světa, nemůže na druhé straně než vytvářet stále více proletářů, námezdních pracujících, pracujících bez rezerv, kteří jsou nuceni podřizovat se buržoazním zákonům a výrobním a společenským vztahům, jež kapitalismus diktuje stejně tak i samotným buržoaziím.

Velkou novou skutečností, která se v Palestině objevila mezi 60. a 70. lety 20. století, bylo utvoření proletářské masy, která byla zbavena všeho, své půdy, své řemeslné práce, svého domova, který se mohl stát její „vlastí“, leč nestal se jí. Věční uprchlíci, palestinští proletáři – právě proto, že jsou proletáři a že jsou uvyklí ozbrojenému boji a nezkrotní – vždy představovali potenciální nebezpečí pro všechny buržoazie v regionu, počínaje jejich vlastní buržoazií, která využívala jejich krve k posílení svých třídních vztahů s mocnějšími buržoaziemi, které měly čas od času více ochoty ji podpořit.

Avšak boj palestinských proletářů, kteří po desetiletí čekají na území, ustavičně obelháváni vlastní buržoazií, že jej mohou dosáhnout jako „nezávislý“ národ a do kterého by se konečně mohli navrátit uprchlíci nacházející se v jiných zemích, má ve skutečnosti jinou perspektivu: perspektivu třídní, perspektivu boje, který by spojil proletáře těch samých zemí, do nichž se uchýlili – jak se již začalo dít v roce 1982 v Bejrútu –, boje, který se objektivně odehrává v mezinárodním kontextu jednak proto, že palestinští proletáři jsou přítomni a vykořisťováni v mnoha blízkovýchodních zemích a tudíž nejen v Izraeli; tak i proto, že musí bojovat, což se v posledních desetiletích stalo již několikrát, proti buržoaziím v regionu, které se mimo jejich neustálé vzájemné protiklady vždy spřáhly proti palestinským proletářům.

Tento boj, který se samozřejmě nemůže realizovat na základě pouhé vůle nějakého nadnárodního orgánu, byť by to byla revoluční komunistická strana, se může objevit pouze v situacích, kdy se proletářům podaří rozbít mezi sebou vzájemnou konkurenci, kterou samotná palestinská buržoazie jako první a všechny ostatní buržoazie neustále přiživují s vědomím, že tato konkurence mezi proletáři je nejvýhodnějším faktorem pro jejich vykořisťování a pro jejich nejednotu.

Na druhé straně by se nemělo zlehčovat počínání izraelského proletariátu, zejména jeho židovské většiny, která vůči palestinským proletářům a vůči samotným arabským proletářům mající občanství Izraele vystupuje jako skutečná dělnická aristokracie, na dvakrát spjatá se zájmy na zachování izraelské buržoazie. Čím více izraelská buržoazie pokračuje ve vyvlastňování půdy Palestincům a nutí je podřizovat se izraelským zájmům nebo emigrovat, tím více má zájem na tom, aby si masy izraelských proletářů připoutala k sobě prostřednictvím všemožných privilegií. Proto by, ačkoli v třídně orientované a revoluční perspektivě proletářského boje nemůže chybět výzva k jednotě proletářů napříč národnostmi v boji proti skutečnému nepříteli všech proletářů, tj. panující buržoazii, palestinští proletáři neměli očekávat, stejně jako by neměli očekávat řešení nebo zlepšení svých společenských a ekonomických poměrů od palestinské buržoazie nebo jiných států, tím méně od imperialistických zemí, že se izraelská dělnická aristokracie bude angažovat na obranu jejich práv, jejich uznání jakožto populace mající „právo“ být nezávislá. Není náhodou, že ve všech případech zneužívání moci, poroby, okupace palestinské půdy ozbrojenými akcemi ze strany izraelských osadníků a válek vedených izraelskou buržoazií jsme nebyli svědky žádného vážnějšího proletářského hnutí odporu ze strany izraelského proletariátu. Ten je stále příliš spjat s materiálními výsadami, které mu vládnoucí buržoazie dopřává, než aby je odvrhl a přihlásil se nejen a ne toliko k „věci palestinců“ (což by již byl krok vpřed v demonstraci toho, že není spoluviníkem národnostního útlaku své vlastní buržoazie), nýbrž právě k „věci proletářů“, v němž může rozpoznat sám sebe.

Přijde čas, kdy se izraelští proletáři budou muset zodpovídat ze své spoluviny k vlastní buržoazii; masakry v Gaze a na Západním břehu budou tížit i je. Bylo-li pravdou to, co Marx a Engels řekli o národech, které utlačují jiné národy, pak to ještě více platí o proletářích, kteří se spolupodílejí na utlačování jiných národů a jiných proletářů ze strany vlastní buržoazie. Dějiny se vyznačují spravedlností, která není vepsána do právních norem, ale do materiálních skutečností, které dovádí ovládané a vykořisťované výrobní třídy k tomu, aby povstaly proti vládnoucím a vykořisťujícím třídám. Bude to třídní boj a revoluce, jako již tomu bylo při snahách v letech 1848, 1871 a 1917, které přinesou spravedlnost a přihlásí se k věci osvobození, jejímž cílem není ani tak uznání „práv“ utlačovaných na „důstojnější“ život, z milosti přiznaný vládnoucími buržoazními třídami, nýbrž právě zničení společnosti založené na rozdělení v třídy, na kapitalistickém výrobním způsobu, který přeměnil každou lidskou činnost a každou lidskou bytost ve zboží, na politickém a společenském panství vládnoucí třídy, která nezná žádných hranic ve své krutosti při potlačování hnutí a národů, které se staví do cesty jejím zájmům.

Obhajovat takovou perspektivu dnes, kdy se na dohledném obzoru neobjevuje žádný proletářský boj s rysy třídního a revolučního boje, se může zdát jako sen snílků. Tak se to zdálo i v roce 1917, uprostřed světové imperialistické války, kdy ruský proletariát – tehdy ve značné menšině ve srovnání s rolnickými masami – povstal současně proti imperialistické válce, proti carismu a proti národní buržoazii – a chopil se právě této perspektivy s takovou silou a přesvědčením, že to ve všech imperialistických mocnostech vyvolalo skutečný strach ze ztráty kontroly nejen nad Ruskem, ale nad celým světem. V roce 1848 byli revoluční proletáři v Evropě během jednoho měsíce poraženi v Miláně, Vídni, Frankfurtu, Berlíně, Budapešti a Paříži, protože byli příliš izolováni jedni od druhých a protože jejich boj ještě nedosáhl úrovně mezinárodního programu revolučního komunismu, jenž pouze Marxův a Engelsův Manifest byl s to reprezentovat. Revoluce komunardů v roce 1871 trvala jen o málo déle než dva měsíce, ale dokázala vyjádřit zásadní body, které zdůraznil již marxismus: třídní zájmy proletariátu se přímo střetly s třídními zájmy francouzské a pruské buržoazie – to je důvod, proč se spolčily proti proletariátu Paříže – a pouze absence jasného a přesného dlouhodobého revolučního programu a extrémní izolace proletariátu ve Francii i v Evropě byly příčinou jejich porážky. V roce 1917 proletářská revoluce zvítězila a na základě zkušeností Pařížské komuny nastolila politicky projektovanou a mnohem organizovanější třídní diktaturu, jež v celé Evropě a koloniích podnítila revoluční vzepětí největšího rozsahu, které mohlo docílit toho, čeho se Pařížské komuně nepodařilo dosáhnout, totiž zahájení světové revoluce evropského a světového proletariátu; nicméně během deseti let – v důsledku podlehnutí ideologickým a taktickým východiskům sociálnědemokratického oportunismu nejdůležitějších komunistických stran, například německé a francouzské, a faktické izolace sovětské proletářské diktatury – se proletářská moc obrátila sama do sebe a ocitla se v zajetí degenerace, která ji rozkládala zevnitř; na místo světové proletářské revoluce, která mohla znovu propuknout s razancí v Německu v roce 1923 a v Číně v roce 1927, nastoupil ruský státní zájem a nestoudné „národní cesty k socialismu“.

Historii je třeba číst bez ideologických předsudků a události, které poznamenávají rozmanité historické fáze, je třeba podrobit dynamickému zhodnocení, kterého byl a je schopen výhradně marxismus. Marx tomu byl učitelem od roku 1848 a Lenin od roku 1914: jde o lekce, které se síly světového oportunismu snažily mystifikovat a pohřbít; jedině jasně definovaný politický proud, tj. proud komunistické levice Itálie, prokázal, že z nich je schopen čerpat a to díky jediné metodě, a sice nekompromisní aplikaci marxismu – tedy historického a dialektického materialismu – na dějiny lidských společností, jejich vývoj a jejich rozpory, a to s úporností a trpělivostí, jež jsou charakteristické pro vědecké bádání, které si nepouští ohraničení roky života vědců toho či onoho jména.

Průmyslová revoluce, která znamenala nástup kapitalismu ve světě, začala své krůčky v Anglii a v roce 1640 se tam rozhořela první buržoazní revoluce. Trvalo 150 let, než došlo k buržoazní revoluci ve Francii, tedy k revoluci ve feudální Evropě, mezi tím však kapitalismus jako výrobní způsob pokračoval ve svém nezadržitelném rozvoji. Trvalo dalších zhruba 130 let, než došlo k protifeudální revoluci v Rusku, zatímco kapitalismus se transformoval v monopolistický kapitalismus, a potažmo imperialismus, jehož dozrálé rozpory vyústily ve světový imperialistický konflikt v letech 1914–1918; Asie a Afrika mezitím nadále zůstávaly v hospodářské zaostalosti a do značné míry v despoticko-feudálně-kmenových formacích, které se imperialistické mocnosti kvůli svým výlučným zájmům ekonomické nadvlády a politického vlivu snažily nadále držet při životě. Avšak rozvoj výrobních sil, který kapitalismus již dávno uvedl do pohybu a který imperialistické mocnosti, ač se jej snažily přibrzdit a nemohly zadržet, byl předurčen k tomu, aby rozmetal starobylé politické a společenské formy, které již neodpovídaly modernímu průmyslu, modernímu obchodu a financím. Druhá světová imperialistická válka sice potvrdila marxistické prognózy o stále se zostřujících rozporech kapitalistického vývoje a stále se zostřujících konfliktech mezi imperialistickými mocnostmi, současně však odstartovala dlouhé období protikoloniálních povstání v Asii a Africe. V roce 1975 dojde k první velké světové kapitalistické krizi, s níž se uzavře dlouhé období poválečné ekonomické a finanční expanze a samotných protikoloniálních vzpour; ovšem vzhledem k tomu, že třídní hnutí proletariátu se ještě nevzpamatovalo z hlubokého pádu, který utrpělo v letech 1926–1927, tyto protikoloniální vzpoury neměly možnost – kterak ukazoval program Komunistické internacionály v jejích tezích z roku 1920, na jehož uskutečnění měli pracovat všichni komunisté světa – se propojit s třídním bojem, který měl proletariát s využitím obtíží, jež protikoloniální vzpoury samotné vyvolaly, rozpoutat v imperialistických zemích proti tamějších buržoaziím. A tak především vinou tragických dopadů, které měly rozličné vlny oportunismu na světové proletářské hnutí, dnes proletáři nejslabších zemí, systematicky drancovaných imperialistickými mocnostmi, pociťují nejtěžší dopady jak krizí, do nichž se jejich země dostávají, tak i námezdního a národnostního útlaku ze strany silnějších imperialistických zemí.

Palestinští proletáři se ocitají v tomto pekelném kruhu, stejně jako mnoho jiných proletářů přinucených se stát v důsledku hladomorů, regionálních válek, ekonomických krizí a nejbrutálnějšího útlaku věčnými uprchlíky zoufale hledajícími zemi nebo útočiště, kde by mohli alespoň na chvíli zastavit své utíkání. Palestinští proletáři, a zejména ti z Gazy, zažívají nejdelší a nejkrutější represe, jejichž ozbrojeným vykonavatelem je očividně Izrael, třebaže jsou schvalované a chtěné rukou pod maskou schovávajících se mnoha arabských, evropských zemí a v neposlední řadě i Spojených států amerických, které mají zájem na trvalém zneškodnění tohoto palestinského sudu střelného prachu.

Za současného stavu mohou Washington, Londýn, Paříž, Berlín, Moskva, Řím, Peking, Káhira, Rijád, Ammán a stovky dalších hlavních měst nadále vysávat krev svých proletářů a nemusejí se přitom obávat nákazy neukočírovaného boje, neboť ten je dosud a stále dusen rukou Izraele; Teherán a Damašek kromě podpory šíitských milicí Hizballáhu a historické averze vůči Izraeli nemají Palestince nikterak zvlášť v lásce, uvážíme-li, že Írán nepřijímá žádné palestinské uprchlíky, protože nemá zájem si do svých útrob vnést „sud střelného prachu“, a že Sýrie sice nuceně hostí asi půl milionu palestinských uprchlíků, ovšem vnutila jim žalostné životní podmínky bez jakékoli skutečné podpory či ochrany. Jejich takzvaná podpora prostřednictvím financování a vyzbrojování libanonského Hizballáhu je ve skutečnosti poskytována výhradně s protiizraelskou funkcí. Ba co více, zejména pro Írán platí, že čím déle zůstává „palestinská otázka“ nevyřešena, tím více může Teherán vystupovat jako regionální mocnost usilující o hegemonii v celém regionu, proti níž stojí dozajista Izrael, Spojené státy a také Saúdská Arábie. Avšak po započetí izraelské války proti Gaze a jeho kobercovém bombardování palestinského civilního obyvatelstva, iniciativa Washingtonu prostřednictvím pověstných Abrahámovských dohod (z 15. září 2020) vydláždit cestu k sblížení Tel Avivu a Rijádu, aby společně vystupovaly proti Íránu, ztroskotala a namísto toho došlo k uzavření zcela opačných dohod mezi Rijádem a Teheránem prosazovaných Čínou ke společnému vystupování proti Izraeli. A to je jen zlomek neustálých komplikací a střídání front, jichž je Blízký východ mistrem, ukazuje však, že již poněkolikáté mají deklarovaní „přátelé“ a „nepřátelé“ Palestinců shodný zájem na tom, aby „palestinská otázka“ nebyla nikdy vyřešena.

Podaří se Netanjahuově vládě tím, že vyvraždí co nejvíce Palestinců v Gaze, že bude pokračovat ve zcizování půdy Palestincům na Západním břehu Jordánu a že přiměje další statisíce Palestinců hledat útočiště jinde, čímž se rozroste počet již nyní 5 milionů uprchlíků v různých arabských zemích, si skutečně vytrhnout desítky let trvající trn z paty, jenž představují Palestinci, a konečně uskutečnit odvěký sen o Velkém Izraeli?

Byly-li dějiny dosud pro Palestince prokletím, platí to i pro Izraelce. V tomto regionu se naakumulovalo příliš mnoho protichůdných buržoazních zájmů a ani obávané rozšíření války se zapojením Íránu – vyprovokované naopak ozbrojenými zásahy Izraele na íránské půdě – nebude moci přinést „řešení“, právě proto, že problém není lokální, ale mezinárodní: ta by se náhle stala „životně důležitým“ problémem nejen pro Izrael nebo Írán, ale i pro Spojené státy, a tedy i pro Čínu, která by se nesnažila přimět Írán a Saúdskou Arábii k dohodě, aniž by kromě dodávek ropy neusilovala o imperialistický vliv v celé oblasti Blízkého východu a odtud až k Africkému rohu a Středozemnímu moři.

Palestinská buržoazie, jejíž vyjádřením je Palestinská národní správa (PNS), již předvedla, že je připravena prodat se tomu, kdo nabídne nejvíc: ať už Izraeli, Saudské Arábii, Íránu, Egyptu, Turecku, Spojeným státům či Číně; ovšem její „komerční hodnota“ závisí na schopnosti fungovat jako četník druhého řádu palestinských mas a právě s tímto cílem se nabídla, že se ujme „správy“ Gazy poté, co bude pochopitelně Hamas Izraelem zlikvidován a tisíce vysídlených Palestinců, kteří už neví, kam se uchýlit, budou natolik vyčerpáni, že pro své přežití akceptují jakéhokoli „pána“.

Proletáři z Gazy, ze Západního břehu Jordánu, palestinští proletářští uprchlíci v Jordánsku, Sýrii, Libanonu, Egyptě nebo kdekoli jinde mají společný bezprostřední i budoucí zájem: rozpoznat se jako příslušníci téže proletářské třídy, kteří nehledě na své roztroušení napříč různými územími jsou v první řadě nepřátelé samotné palestinské buržoazní třídy, jež je systematicky zrazuje a profituje z jejich krve, a rozpoznat jako své přátele a spojence všechny proletáře jakékoli jiné národnosti ochotné bojovat proti útlaku, který jednotlivé buržoazie systematicky na nich páchají; na tomto základě bude možné postavit jak boj proti konkurenci mezi proletáři, tak boj proti třídní spolupráci neustále přiživované palestinskou buržoazií a ostatními buržoaziemi, z nichž všechny mají zájem hájit především svůj díl, jakkoli malý a dohodnutý s velmocemi, politické a společenské nadvlády.

Třídní boj, jehož cílem je antikapitalistická, a tedy i protiburžoazní revoluce, se nerodí ze dne na den, ale je výsledkem mnoha lokálních, bezprostředních bojů, a tedy i mnoha porážek, které však tvoří zkušenost, na níž se formuje proletářské vědomí třídního charakteru; to přesahuje všechny lokální a bezprostřední hranice a směřuje ke sjednocení lokálních a bezprostředních bojů v perspektivě rozsáhlého třídního boje, do něhož je třeba vtáhnout proletáře jakékoli jiné národnosti. Jak uvedli Marx a Engels v Komunistickém manifestu, skutečným výsledkem proletářského boje je třídní solidarita – jasně se odlišující a stojící v protikladu k solidaritě národní – protože právě tato solidarita upevňuje spojení proletářů v boji, jehož obzorem je celý svět. A právě díky tomuto boji se proletariát kterékoli země setkává se svou třídní stranou, stranou disponující tím třídním vědomím, které odpovídá dějinným cílům boje světového proletariátu, cílům, jichž nelze dosáhnout jinak než cestou třídní revoluce, proletářské revoluce. A toho se buržoazie v každé zemi bojí: nikdy se nebála proletariátu coby námezdní třídy, neboť je to buržoazie, která ji stvořila a z jejíhož vykořisťování coby vládnoucí třída žije. Bojí se, že si proletariát uvědomí, že je nejen třídou produkující veškeré existující bohatství – a toto bohatství je jí odejmuto už při prvním výrobním aktu –, nýbrž že je třídou, která má společenskou sílu svrhnout kapitalistickou společnost zcela, revolučně zničit její politickou základnu nadvlády, aby následně rozvrátila její ekonomickou strukturu a přešla od kapitalismu ke komunismu, od tržní společnosti, v níž dominují peníze a potřeby kapitálu, ke společnosti, v níž je výroba zaměřena výhradně na uspokojování životních potřeb lidského druhu, a ne na trh. Mezinárodní buržoazie měla tyto obavy ve slavných letech Říjnové revoluce a jejího vlivu na světový proletariát. V budoucnu jej bude mít znovu, protože samotný rozvoj výrobních sil, který kapitalismus nemůže zastavit jinak než dočasně válečnými zkázami, si už nejméně sto padesát let žádá zničení kapitalistických forem, které jej spoutávají.

Proletářská revoluce směřuje k uskutečnění takového cíle, aby každý měl více času na život a bylo zapotřebí méně hodin na společenskou práci, která je nutná, avšak není zbytečným mrháním; proto je jedinou třídní revolucí, která si klade za cíl překonání buržoazní společnosti založené na rozdělení v třídy a odstranění třídního rozdělení společnosti, protože rozvoj výrobních sil umožní harmonické plánování hospodářství jak na celosvětové úrovni, tak podle skutečných životních potřeb lidského druhu, čímž jej definitivně osvobodí od nutnosti věnovat převážnou část svého života výrobě zboží, kapitálu a zisku. Protože již nebude existovat třídní rozdělení, nebudou již existovat vládnoucí třídy a ovládané třídy, ale abychom k tomu dospěli, je dialekticky nutné projít třídní revolucí, třídní diktaturou a světovou revolucí. „Kvantita“ bojů světového proletariátu přetavená v „kvalitu“ třídního a revolučního boje povede lidstvo k přechodu z říše nutnosti do říše svobody, tj. ke společenskému životu bez útlaku, bez rozporů, bez válek. Každá lidská bytost bude moci svůj čas, poté co přispěje svým dílem ke společenské práci užitečné pro celé lidstvo, věnovat sám sobě, svým vlastním sklonům, pudům, nicnedělání, zábavě, poznání, vědě.

Říká se o nás, že jsme fantasté, že jsme snílci, utopisté. Ve skutečnosti jsme pouhými marxisty, kteří věří ve vědecký socialismus, abychom si vypůjčili Engelsova slova, tj. v metodu výkladu lidských dějin a vývoje společností, tak jak to dělaly a dělají přírodní vědy, které se nikdy nezastaví u prvního výsledku, právě proto, že přírodní svět, biologický svět, jehož součástí je i člověk, je v neustálém pohybu, neustále se vyvíjí.

Být revolucionářem v letech 1848, 1871, 1917, 1926, 1945, 1975 a dnes 2024 také znamenalo a také znamená snít o revoluci, snít o ní dokonce i blížeji, než ve skutečnosti byla a bude; nicméně dějinná potvrzení samotného krajně nerovnoměrného a rozporuplného vývoje kapitalismu, který marxismus vědecky predikoval, učinily a nadále činí náš tehdejší a dnešní sen budoucí skutečností, a to nehledě na individuální život komunistického militanta devatenáctého, dvacátého či jednadvacátého století.

Součástí tohoto snu je i probuzení proletariátu k boji třídního charakteru; zda k němu dojde na území Palestiny či Ukrajiny, v Íránu či Číně, v Brazílii či Jižní Africe, nebo v naší prohnilé Evropě, má dnes relativní důležitost. Revoluční komunisté, kteří se postavili proti světové imperialistické válce v roce 1914, v Německu, v Itálii, ve Francii i v samotném Rusku, jistě snili o revoluci, i přes neočekávanou zradu Druhé internacionály a jejích stran, ovšem neočekávali, že proletářská revoluce, na níž čekali od roku 1848, propukne v nejzaostalejší zemi Evropy, v carském Rusku a uprostřed imperialistické války. Přesto se tak stalo. V budoucnu by mohla proletářská revoluce vypuknout v důležité zemi, jejíž politická a společenská pevnost by však byla oslabena meziimperialistickými spory či válkou. Buržoazní třída jistě po celá desetiletí dělala a bude dělat vše pro to, aby k tomu nikde nedošlo. My, revoluční komunisté, se na ni již dlouho připravujeme a nezáleží na tom, je-li nás dnes malá hrstka soudruhů, protože víme, že k ní dojde, a je jedno, ve které zemi rozhoří. Budou nositeli budoucí revoluce, která bude muset se rozšířit, palestinští, italští, alžírští, brazilští, němečtí, ukrajinští či korejští proletáři? To nevíme, avšak je jisté, že to budou proletáři, kteří dokázali nashromáždit důležité zkušenosti z boje na obranu svých třídních zájmů a kteří se tak mohli setkat s revoluční komunistickou stranou, teoreticky pevnou a sama taktéž zocelenou v třídním boji. Bijeme se za to, aby třídní strana byla připravena, až se objeví faktory příznivé pro znovuobnovení třídního boje a revoluce, a jsme si jisti, že se tyto faktory objeví.