Vyjádření k propalestinské demonstraci v Miláně

Organizace Sdružení Palestinců v Itálii (Associazione dei Palestinesi in Italia) a Mladí Palestinci v Itálii (Giovani Palestinesi d'Italia) uspořádaly v sobotu 12. dubna v Miláně celostátní demonstraci, ke které se připojily nejrůznější muslimské spolky i z jiných částí Itálie, některé sekce Národního sdruření partyzánů Itálie (Associazione Nazionale Partigiani d'Italia; sdružení založené účastníky odboje v Itálii proti nacisticko-fašistické okupaci za druhé světové války), odborové organizace jako Usb, Slai Cobas, strana Potere al popolo!, příslušníci sociálních center, anarchisté a další, i ti z nejrůznějších italských měst. Organizátoři a deník „Il manifesto“ informovali o 50 000 účastnících, hlavní média uváděla 10 000 účastníků. Jako vždy mají někteří sklon počet demonstrantů nadsazovat, jiní snižovat. Faktem zůstává, že tato celonárodní demonstrace byla ze všech desítek demonstrací, které se již mnoho sobot konají – za všeobecného mlčení tisku – v Miláně a v mnoha italských městech proti systematickému masakrování Palestinců v Gaze, tou nejpočetnější: přišlo mnoho mladých i velmi mladých lidí, „mnoho chlapců a dívek ‚druhé generace‘ (dětí rodičů přistěhovalců), stejně jako mnoho Italů; ale také mnoho rodin, dětí a starších lidí“, jak se píše v „Il manifesto“ z 13. dubna.

Milán, v týdnu konání nejvýznamnějšího mezinárodního veletrhu nábytku, Fuorisalone a Týdne designu, nafoukané město miliardářů a supermilionářů, ženoucí se do pozice italského hlavního města luxusu, musel ukázat své odhodlání potlačit jakýkoli čin, který by tuto výkladní skříň poskvrnil, současně však nechtěl být považován za město, kde nelze vyjádřit své myšlenky, i když tyto myšlenky nejsou myšlenkami vládců ani Milána, ani regionu Lombardie, natož vlády. Průvod byl proto povolen nikoliv s tradiční trasou městem, která prochází centrem a končí na náměstí Piazza Duomo, ale s výchozím bodem na náměstí u hlavního nádraží a následně měl vyrazit mimo oblast centra a skončit u Arco della Pace.

Nebylo pochyb o tom, že se jedná o pacifistickou demonstraci; bylo zde mnoho palestinských vlajek, provolávala se hesla „Svobodná Palestina“, „Ne genocidě“, „Odpor teď a navždy“; na některých transparentech bylo napsáno „Izrael nebezpečí pro svět. Zastavme genocidu a válku“, „Zůstaňme lidmi“. A policie? Ta byla přítomna, v zásahové výstroji, připravena zasáhnout a zabránit jakékoli skupině demonstrantů oddělit se od průvodu a odklonu od povolené trasy… A skutečně zasáhla, dle přítomných svědků však bezcitně, poblíž nádraží Porta Garibaldi, a rozdělila průvod na dvě části; reakce byla zřejmá, demonstranti házeli předměty a dýmovnice, sedm z nich, domnělých anarchistů, bylo policisty zadrženo a odvlečeno.

Rozbité sklo, posprejované výlohy poboček některých bank a obchodů Starbucks a Burger King (odsouzených coby „spolupachatelé genocidy“), na okně jedné z bank se mezi nápisy proti zbrojení objevil nápis „Zastřelte Giorgiu“. Tento nápis samozřejmě vyvolal odezvu, zejména ze strany představitelů strany Bratří Itálie (Fratelli d'Italia), v jejímž čele stojí současná premiérka Giorgia Meloniová: ti jej veřejně odsoudili jako „nejhanebnější projev vyostření politické a ideologické nenávisti“ a obvinili „ty, kdo píší ‚zastřelte Giorgiu‘, že nejsou aktivisté, ale potenciální teroristé“ (Elisabetta Gardiniová, nynější zástupkyně šéfa sněmovní skupiny Bratři Itálie) a odsoudili „výhružné nápisy proti Giorgii Meloniové a hanebné útoky na policii během propalestinského průvodu v Miláně“ jako „velmi závažné skutečnosti, které se stále opakují na každé demonstraci a jsou výsledkem nebezpečné kampaně démonizace politického protivníka a žen a mužů v uniformě“ (Ignazio La Russa, jeden ze zakladatelů Bratři Itálie a její přední exponent, nynější předseda senátu). Vyvodit z takového nápisu, který ani nestojí za pozornost, tažení proti demonstracím, jako jsou ty na podporu Palestinců, které jsou považovány za živnou půdu pro teroristy, agresory proti policii a očerňování politických oponentů, mohou jen ti, kteří mají veškerý politický zájem na omlouvání terorismu Státu Izrael a skutečného a systematického vyvražďování palestinského obyvatelstva, k němuž neutrousí byť jediné slovíčko, byť jedinou větu, byť jen aby si zachovali tvář, odsouzení, a díky tomu se de facto stávají spolupachateli, podporovateli tohoto vyvražďování.

Inu, jde o další potvrzení tendence státu uplatňovat tvrdý postup vůči těm, kdo se bez ohledu na skutečné důvody – ať už jde o sociální nouzi a skutečnou bídu, ať už jde o odpor proti šikaně a poměrům pronásledování, útlaku a nesnesitelného věznění, nebo cokoli jiného – dopouštějí činů, které jsou klasifikovány podle trestního zákoníku jako trestné činy. Vezměme si, že vláda Meloniové právě vydala bezpečnostní dekret, který vypracovali ministři Nordio („spravedlnost“) a Piantedosi („vnitro“) a v němž od půlnoci 12. dubna 2025 vstoupilo v platnost až 14 nových trestných činů, mezi něž patří nezákonné obsazování domů, poškozování cizího majetku během demonstrací, blokování silnic a – aspekt, který nešlo přehlédnout: jaká to železná pěst proti migrantům! – účast na vzpourách v imigračních střediscích a dokonce i činy pasivního odporu. Pokud toto není státní terorismus, co jím je? Tyto dekrety mají tu vlastnost, že vstupují v platnost okamžitě, protože jsou diktovány výjimečným stavem. Co je však tato výjimečná situace?

Jediná skutečná a dramatická výjimečná situace, která existuje, a to nikoliv ode dneška, je ta sociální, je to nejistota života, jsou to jedny z nejnižších mezd mezi evropskými zeměmi, jsou to důchody, které nestačí na jídlo dvakrát denně, neúměrně vysoké nájmy, nadměrné vykořisťování, které musíte akceptovat, chcete-li si udržet práci, nefunkční zdravotnictví, veřejné školství odsunuté na okraj v porovnání se školami soukromými, tlak ekonomického systému, který přechází ve fyzické a genderové násilí; skutečnou výjimečnou situací pro miliony a miliony mladých a velmi mladých lidí je chybějící budoucnost, nutnost žít ze dne na den, být obětí zločinu a nejrůznějších podvodů, být dohnáni ke konzumaci a prodeji drog ve snaze přežít ze dne na den. Jediná skutečná a dramatická výjimečná situace spočívá v bezprostředních a budoucích důsledcích politiky, která chrání zločince z řad bílých límečků, politiků a podnikatelů, jejich příbuzné a přátele, a která brání síly společenské konzervace a zbavuje policii odpovědnosti za cokoli, co udělá. Stačí si vzpomenout na to, kterak si vláda a pořádkové síly počínaly v Janově v roce 2001 během zasedání G8 na náměstí Piazza Alimonda; na vraždu Carla Giulianiho, masakr ve škole Diaz, mučení na policejní stanici v janovské čtvrti Bolzaneto a na systematické zatajování a podvody, které chránily nejen policisty osobně odpovědné za tyto represálie, ale především politické a policejní představitele ve vedení těchto pořádkových sil.

Vláda se obrňuje vůči situaci s takovou realitou, s realitou násilí, které nikdy nekončí, jako jsou pracovní úrazy a úmrtí na pracovišti, s násilím na ženách a na všech, kteří se proti tomuto stavu bouří; obrňuje se za situace, kdy se stále otevřeněji a zjevněji projevují rysy společnosti, která se připravuje na permanentní válku, na válku světovou – a připravuje miliony mladých i starých lidí na to, aby se stali potravou pro děla; v této situaci se v útrobách společnosti zmateně vytvářejí individuální a kolektivní více či méně dočasné reakce na všechny směry; vzájemně se posilují tím nejvíce nesoudržným způsobem, hledajíce cestu ven, podobně jako je tomu u páry v tlakovém hrnci, kde je všemi silami držena a usměrňována snažícími se zabránit výbuchu, který by jej rozmetal.

Demonstrace na obranu palestinského lidu, aby už nebyl masakrován, aby byl zastaven vývoz zbraní do Izraele, aby demokratické vlády, jako je ta italská, vyvíjely tlak na izraelskou vládu a ta zastavila vraždění, patří k dobrým úmyslům a spontánnímu rozhořčení, jimiž člověk reaguje na události tohoto druhu. Ale v době, kdy ekonomická situace, jako je ta v Itálii, v níž se velká část proletariátu propadla do chudoby a v níž část obchodní a řemeslnické maloburžoazie, která dosud vyžila díky pozitivnímu vývoji ekonomiky, jenž jí skýtal možnost důstojného života, se řítí do poměrů proletářské nejistoty a chudoby, je pochopitelné, že reakce na tuto situaci nabývá jakési noblesnosti protestu, je-li tento protest spojen s vysoce prestižními požadavky humanitárního charakteru, jako jsou požadavky týkající se ukončení bombardování Gazy a odzbrojení. Demonstrace tohoto druhu, jak jsme viděli v minulých desetiletích, nikdy nezastavily války, nezastavily represálie, nepřiměly vlády k odzbrojení; demonstrace mohou jít buď cestou pokojných, krotkých odsouzení, které žádají, aby byly vyslyšeny, a obvykle nikdy vyslyšeny nejsou, přičemž fungují pouze jako ventily pro uvolnění energie, nebo mohou jít cestou drsné a násilné reakce, reakce vyvolané poměry, které se staly naprosto nesnesitelnými a jejichž skutečnými viníky mají být politická moc, vládci, ekonomičtí činitelé, proti nimž se vzedmul lidový hněv a nespokojenost. Po nějaké době hněv vyprchá a nastupuje zklamání, protože se ničeho nedosáhlo, takže lidé se nakonec distancují od společenské angažovanosti, od politické angažovanosti, aby se stáhli do svých osobních obtíží, a zároveň čekají, až celková situace znovu vyvolá rozpory vyvolávající nespokojenost a spontánní přeskupení, aby mohli znovu protestovat.

Demonstrace se však mohou ubírat i zcela jinou cestou než cestou mírumilovných iluzí nebo cestou okamžitého, leč zcela neúčinného násilného výbuchu: cestou boje třídního charakteru proletářské povahy.

Proč proletářské? Protože proletariát, třída námezdních pracujících, je výrobní třídou par excellence, je to třída, která produkuje veškeré bohatství, avšak nevlastní z něj ani drobek. Je to třída, která představuje pozitivní společenskou sílu pro sebe i pro celé lidstvo, sílu, která jí byla po mnoho desetiletí upírána lstí ze strany kapitalistické buržoazie a sil oportunismu, lstí, která si osobuje jméno demokracie, třídní spolupráce, „společných“ zájmů vykořisťovatelů a vykořisťovaných, „národních“ zájmů „vlasti“, kterou je třeba bránit a která má být „velká“ proti všem ostatním. Kapitalistická buržoazie se neobejde bez námezdní práce, bez proletariátu, protože právě z jeho vykořisťování čerpá své zisky; čím více ho vykořisťuje, tím více se jí daří schraňovat zisky do svých kapes. Aby jej však mohla nadále vykořisťovat, musí ho rozdrtit do podmínek absolutní ekonomické závislosti, a aby toho dosáhla, musí vůči němu uplatňovat společenskou, politickou a vojenskou represi. K tomu slouží buržoazní stát: k ovládání a potlačování proletariátu, kdykoli se pokusí vzbouřit proti nesnesitelným poměrům, v nichž je nucen žít; tímto způsobem buržoazní stát dokazuje, že nestojí nad třídami, že není „ve službách společnosti“, nýbrž pouze ve službách kapitálu, a samozřejmě kapitalistů.

No a aby proletariát znovu získal svou společenskou třídní sílu, díky níž je také schopen zastavit stále se zvětšující tlak na své existenční a pracovní podmínky, musí se rozejít s třídní spoluprací, s oním lživým sociálním smírem, který slouží pouze vládnoucí buržoazní třídě k tomu, aby nadále panovala. Musí se rozejít se „společnými“ zájmy vykořisťovatelů a vykořisťovaných, a tedy i s oním superpodvodem, kterému se říká demokracie, a uznat buržoazii nejen jako společenskou sílu, která se chová k proletářům jako k nepřátelům své moci, ale musí také poznat svou vlastní třídní sílu jakožto proletariát, totiž jako přímého nepřítele a jednoznačného protivníka celé buržoazní třídy. Pouze znovuzískáním této třídní síly budou moci proletáři nejvyspělejších kapitalistických zemí, imperialistických zemí, které podporují buržoazní mocnosti, jež masakrují Palestince v Gaze, Barmánce v Myanmaru, Súdánce v Súdánu, saharský lid (tzv. Sahrawi) v Západní Sahaře, Kurdy v Turecku a stovky dalších utlačovaných národů světa, přispět k posílení odporu těchto národů, těchto proletářů, a učinit tak z třídního boje jednotný boj na mezinárodní úrovni.

Revoluční komunisté pracují a bojují tak, aby se budoucnost třídního boje stala skutečností, neboť vědí, že pouze na této cestě bude možné, aby proletariát změnil osud světa tím, že vymýtí všechny druhy útlaku v každé zemi.

13. dubna 2025