Španělsko

Ohledně „stávky za Gazu“ pořádané 15. října: třídně kolaborantistické odbory činí prázdná gesta, zatímco masakr v Palestině pokračuje

Jedině třídní boj proletariátu může ukončit imperialistickou válku

Na 15. října vyhlásily dvě největší odborové organizace dvouhodinovou „stávku“ na znamení solidarity „proti genocidě v Gaze“. Toto vyhlášení přichází po sérii masových akcí a demonstrací, které si získaly pozornost díky své vysoké účasti – například protest proti účasti izraelského týmu na cyklistickém závodě Vuelta, studentské stávky nebo velké demonstrace k výročí začátku současné války v Gaze.

Cíl odborů CC.OO. a UGT je zřejmý: postavit se do čela – na pracovním i „společenském“ terénu, na němž se stávka odehrává – hnutí solidarity s palestinským lidem a tím svým dílem přispět k tomu, aby toto hnutí mělo pouze symbolický charakter, bez jakéhokoli přesahu, který by překročil rámec neplodného protestu a nijak užitečného pacifismu. V září loňského roku již odborové organizace jako CGT nebo Solidaridad Obrera vyhlásily stávku ze stejných důvodů. Jaký byl tehdy postoj CC.OO. a UGT? Odmítly se jí zúčastnit. Jde o další ukázku pokrytectví – nikoli morálního, nýbrž politického –, jež se skrývá za touto výzvou.

Menšinové odbory, jako CGT nebo nacionalistické svazy v Katalánsku a Baskicku, vyhlásily vlastní výzvy na 15. října – na celodenní „stávku“, nikoliv limitovanou jako v případě CC.OO. a UGT. O této výzvě, která má mnohem menší dosah a která kopíruje fragmentaci a izolaci, jimž velké odbory podrobují proletariát, lze zopakovat to, co jsme konstatovali před rokem: bez propagace stávky mezi pracujícími – kdy naopak probíhá její propagace formou reklamní a zdánlivě efektní kampaně – staví tato stávka formou vyhlášení tyto organizace na stejnou úroveň jako CC.OO. a UGT.

Proletáři!

Válka destrukce a pustošení, kterou Izrael vede v Gaze – a která bude pokračovat, dříve či později, jak v celém pásmu, tak na Západním břehu – navzdory mírovým plánům Spojených států, ukazuje, jakou míru násilí je imperialistická mocnost schopna uplatnit proti celým populacím, aby prosadila své územní, etnické či národní požadavky, za nimiž se vždy skrývá ekonomický zisk, který doufá, že získá po válce. V případě Izraele je situace obzvláště krvavá, protože v Gaze dochází k vyhlazování palestinského obyvatelstva – prvnímu kroku k upevnění projektu Velkého Izraele, o němž již desítky let sní jak hebrejská buržoazie, tak hlavní imperialistické mocnosti Západu. Jak řekl nový německý kancléř Merz: Je to špinavá práce, kterou Izrael dělá za nás všechny, tedy k prospěchu svému i Západu.

Nastolení mimořádně tvrdého imperialistického řádu – nejen na palestinském území, ale v celém Blízkém východě (Sýrie, Libanon, Egypt…) –, který bude schopen udržet v tomto regionu pod kontrolou hrozbu pro obchod a podnikání Evropy a Spojených států, kterou představuje přítomnost regionálních mocností, jako je Írán, nyní spojený s Čínou a Ruskem, je hlavním cílem tohoto válečného krveprolití, které trvá již dva roky. Proto jsme kromě bombardování Gazy byli svědky neustálých útoků na libanonské území, bombardování Damašku atd. A uprostřed toho všeho, v samém centru tohoto záměru se nacházejí palestinské masy – bezbranné, vyděděné a utlačované – jak desetiletími zločinné politiky Izraele, tak krutostí, s jakou s nimi zacházely arabské mocnosti, údajně je podporující. Světový imperialistický řád rozehrává své partie na šachovnici Blízkého východu, stejně jako před sto lety na Balkáně, a zkáza, kterou to přináší, dopadá každý den na Palestince v podobě vojenských útoků a hladomoru.

Proletáři!

Současná válka v Gaze ukazuje, jaká budoucnost čeká proletariát ve Spojených státech a v Evropě. V tomto regionu jejich buržoazie prosazují své požadavky a režim teroru nad palestinským obyvatelstvem jako nevyhnutelný krok v přípravě konfliktu mnohem většího rozsahu. Usilují o zajištění míru zbroceného krví a doprovázeného destrukcí celé Gazy, jímž si chtějí upevnit své postavení v regionu... aby pak mohli věnovat své úsilí a zdroje přípravě války daleko většího rozsahu, která teprve přijde. Ovládnutím regionu sledují jak okamžitý zisk, tak i vytlačení konkurenčních imperialistických mocností (Čína, Rusko atd.), protože vědí, že budoucí střet bude právě s nimi – ať už v daném okamžiku převáží jakékoli spojenectví.

Právě proto vítězství jejich buržoazií – triumf mezinárodní koalice, která přiživuje a podporuje Stát Izrael – znamená vítězství militarismu na společenské, politické a ekonomické úrovni. Tímto způsobem se jejich buržoazie snaží donutit proletariát, aby přijal požadavky, které s sebou přinese válka zítřka. Současnou válkou v Gaze buržoazie nejenže získává krátkodobé a střednědobé výhody, ale také posiluje okovy, jimiž spoutává pracující třídu v Německu, Francii, Spojených státech či Španělsku.

Proletáři!

Proletariát imperialistických zemí – hlavních viníků válečných iniciativ Izraele nejen proti Hamásu nebo Palestinské národní správě, ale obecně proti celému palestinskému lidu – má jako třída za úkol bojovat proti vlastní buržoazii, proti jejím národním a zahraničním zájmům, a tudíž i proti rostoucímu militarismu, který připravuje především proletářské masy na válku (a to nejen na světovou válku, až propukne, ale i na válečné výpravy, byť „místní“), protože vše je prováděno výhradně v zájmu buržoazie a imperialismu.

Tento boj proletariátu proti vlastní buržoazii – který je ve své podstatě bojem proti spolupráci mezi třídami – představuje skutečnou formu solidarity s utlačovanými a masakrovanými národy v jiných zemích, jako je tomu v případě Palestinců či jakéhokoli jiného lidu potlačovaného dominantními mocnostmi. Zároveň je to způsob, jak proletářům všech ostatních zemí a ovládaným a utlačovaným národům ukázat, že třídní boj proletariátu v imperialistických zemích je jediným bojem, který může ovlivnit imperialistickou politiku a počínání imperialistických buržoazií – jediným bojem, který může imperialistickou buržoazii dostat do úzkých a k němuž se mohou připojit a v němž se mohou sjednotit proletáři ostatních imperialistických zemí i zemí, kde panuje nejtvrdší útlak a masakry ze strany domácích buržoazních mocí. Tímto se rozšíří fronta třídního boje, která v perspektivě promění imperialistickou válku ve válku mezi třídami.

Proletáři!

Tento třídní boj, jehož se pracující třída musí dnes či zítra ujmout – až bude válečný rachot ohlušující –, vede cestou boje proti buržoazním požadavkům i uvnitř vlastní země. Buržoazie se snaží politicky a společensky disciplinovat proletariát, aby přijal její ekonomický a válečný diktát, které nevyhnutelně přinesou (a již přinášejí) tíživé důsledky pro život pracujících. Boj proti imperialistické válce je zároveň bojem za životní podmínky proletářů – bojem za mzdu, která umožňuje žít, bojem proti drahotě, bojem proti nesnesitelnému pracovnímu tempu, proti pracovním úrazům... neboť ve všech těchto oblastech se buržoazie snaží vyždímat z proletariátu i poslední kapku zisku – a činí tak s vidinou jeho zpětného investování do nových a ještě bolestivějších válečných tažení.

Aby se proletářská třída mohla vydat touto cestou, musí se rozejít s politikou sociálního smíru a dohodnutí se s buržoazní třídou, která tu přetrvává již příliš mnoho desetiletí. Musí se vrátit k boji prostředky a metodami třídního charakteru a výlučně na obranu svých vlastních zájmů. K tomu je nutné rozejít se s pseudobojovnou politikou, kterou jí vnucují velké (a po nich i malé) odborové organizace, a s jejich snahou přesměrovávat společenské roztrpčení vyvolané válkou v Gaze na cestu pacifismu a bezobsažných protestů. Symbolické stávky, i ty jednodenní, nenarušují, ale naopak posilují vazby – neboť klamou a odvádějí pozornost – poutající proletariát v osidlech mezitřídní fronty. Tytéž odbory, které předstírají, že roní slzy nad Gazou, zároveň umožňují buržoazii činit jakékoli protidělnické kroky, sabotují příkladné stávky, jako jsou ty, které vedou proletáři z kovoprůmyslu v Cádizu nebo Cartageně, a s radostí si připíjejí s buržoazií pokaždé, když se otevře nová zbrojovka.

Ačkoli je dnes hlavním tónem sociální mír, příklad, který dali přístavní dělníci z Janova, Turecka a dalších zemích, když v rámci mezinárodně koordinované akce odmítli se podílet na nakládání zbraní určených pro Izrael, ukazuje, že je možné vymanit se z permanentní porážky – že proletářská třída má sílu, která může otřást základy buržoazního řádu, za podmínky, že ji namíří proti třídnímu nepříteli a uplatní ji prostředky a metodami skutečně třídního charakteru.

• Za obnovení stávky jako zbraně třídního boje proletariátu – jak pro bezprostřední, tak pro všeobecné požadavky!

• Za třídně orientovanou reorganizaci proletariátu!

• Za internacionalistickou solidaritu s proletáři a utlačovanými masami v Palestině – na Ukrajině, v Rusku a v kterékoli jiné zemi!

• Za rozbití národních front!

• Za nekompromisní obranu proletářského třídního boje!

9. října 2025