|
|
Prises
de position - |
Ne agresi USA proti Venezuele
!Ne imperialistické nadvládě USA nad Latinskou Amerikou !
Jednota proletariátu proti imperialismu a všem buržoazním státům !
V době, kdy píšeme tyto řádky, nevíme, zda Spojené státy uskuteční své hrozby a napadnou Venezuelu. Uzavření venezuelského vzdušného prostoru, zabavení dvou ropných tankerů a hospodářské sankce však již představují agresi proti této zemi; stejně tak zabití téměř 100 údajných pašeráků drog na volném moři palbou mohutného leteckého a námořního dělostřelectva soustředěného u venezuelských břehů je aktem války – a je jako takový i prohlašován vládou USA: „válka proti drogám“.
Agrese proti Venezuele, organizovaná pod záštitou věčného kandidáta na Nobelovu cenu míru Donalda Trumpa, je součástí obnovené agresivity amerického imperialismu vůči Latinské Americe: hrozby vyslání vojsk do Mexika, zmocnění se Panamského průplavu, nasazení vojáků v Ekvádoru, hrozby vůči kolumbijské vládě, zjevné zasahování do voleb v Hondurasu a Argentině, používání cel se záměrem ovlivňovat vnitřní politiku Brazílie atd.
Tato
agresivita se uplatňuje i na úkor jeho „spojenců“ (Kanady, Evropy atd.) a
vůči zemím po celém světě. V případě Latinské Ameriky má však nadvláda USA
dlouhou historii, sahající zpět k Monroeově doktríně, která už v roce 1823
definovala tento region světa jako přirozené odbytiště („zadní dvorek“,
„loviště“) amerického imperialismu, s vyloučením ostatních velmocí. Tato
doktrína sloužila k ospravedlnění nesčetných politických, ekonomických a
vojenských intervencí Spojených států s cílem udržet a rozšířit jejich
nadvládu; připomeňme jejich nepostradatelnou podporu „gorilích diktatur“ 60.
a 70. let (například převrat v Chile, organizovaný pod patronací nositele
Nobelovy ceny míru Henryho Kissingera). Dnes se k ní Washington oficiálně
hlásí („Donroeova doktrína“, Trumpův doplněk k „Monroeově doktríně“).
Uváděnou záminkou je boj proti drogám (záminka používaná rovněž proti Kanadě a Číně), skutečností je však snaha obnovit prvenství USA v regionu a – stejně jako v roce 1823 – čelit rostoucímu vlivu konkurenčních imperialistických mocností, v tomto případě Číny. Během pouhých několika let se Čína stala hlavním obchodním partnerem Jižní Ameriky a násobí investice s cílem dále zvyšovat svůj tržní podíl a přístup k surovinám nezbytným pro svůj hospodářský růst. Podle nejnovějších údajů (červen) směřovalo 90 % venezuelské ropy (400 000 barelů denně) do Číny, což z velké části vyrovnalo uzavření amerických a evropských trhů v důsledku sankcí USA.
Tváří v tvář chavismu se velmoci, v první řadě Spojené státy, nikdy nepřestaly chovat tak, čím jsou: imperialistickými mocnostmi. Hospodářské, vojenské sankce, diplomatický tlak, mediální kampaně ohledně „lidských práv“ – to jsou jejich obvyklé zbraně. Hovoří o „válce proti drogám“, o „obraně demokracie“ či o „lidských právech“, tato slova však ukazují na snahu kontrolovat přístup k jedněm z největších ropných zásob na světě; chránit přímé zájmy společností jako Chevron a dalších skupin; a v konečném důsledku bránit dominantní postavení Spojených států na jejich latinskoamerickém „zadním dvorku“.
Venezuela je kolbištěm soupeřících imperialismů; pokud jde o pracující obyvatelstvo, to slouží jako ekonomická, společenská a potenciálně i vojenská síla.
VÁLKA MADUROVY VLÁDY PROTI PROLETARIÁTU A VYKOŘISŤOVANÝM MASÁM VENEZUELY
Venezuela není socialistickou zemí ani zázračnou výjimkou světového kapitalismu. Je to na kapitalismu závislá země, začleněná do jeho správy v podřízeném postavení v rámci imperialistické hierarchie, v souladu se zákonem nerovnoměrného a spojeného vývoje. Tento vývoj byl vybudován na rentiérském kapitalismu. Příjmy z ropy, končící v rukou státu, byly nevyváženě přerozdělovány a poté byly pohlceny krizí a sankcemi. Chavismus představoval v určité fázi zvláštní formu buržoazní nadvlády, a to:
• využívání ropných příjmů k poskytování dílčích reforem chudým rodinám (sociální programy, subvence atd.);
• budování mocenského bloku kolem státního aparátu, armády, nové buržoazie a některých bolívarovských maloburžoazních vrstev;
• ideologický obal: socialistická rétorika, verbálně antiimperialistická, kult vůdce, bolívarovský mýtus.
Tento režim nikdy nezpochybnil zbožní výrobu, námezdní práci ani třídní nadvládu.
Když se spojí krize renty, hospodářský kolaps a sankce, ústupky se vypaří: inflace, pokles mezd a penzí, ztráty pracovních míst, exodus pracujících. Nejde o kolaps socialismu: jde o kolaps nacionalistického kapitalismu založeného na rentě, který ve skutečnosti používal levicovou rétoriku, aby lépe ovládal vykořisťované.
Madurova vláda, která se chlubí obnoveným hospodářským růstem, ve skutečnosti vede skutečnou třídní válku proti proletariátu, společně se zaměstnavatelskou organizací Fedecámaras. Vedle hladových mezd, mizerných důchodů, neovladatelné inflace (která má podle MMF v roce 2025 dosáhnout 548 %), opatření na ruku podnikatelů a ukončování kolektivních smluv je tu i represe proti protestujícím proletářům, z nichž stovky jsou vězněny. Současně hlava státu organizuje tzv. „Ústavodárné shromáždění dělníků“, aby „znovu založila, transformovala a organizovala dělnické hnutí“ – tedy aby se prosadila státní kontrola nad odbory a zdisciplinoval se proletariát, čímž se ještě více utáhne smyčka, která jej již svazuje.
Venezuelský proletariát nemá co získat tím, že se semkne na obranu vlasti, jak požaduje Madurova vláda. Musí bojovat za zvýšení mezd, penzí a sociálních dávek v souladu s inflací, bránit se propouštění a represi a vybojovat si schopnost organizovat se nezávisle na buržoazním státě.
Tento boj však nesmí být veden z pozice „nefalšované demokracie“, jak požadují vedení odborů (1), ani ve jménu obrany „našich národních zájmů“, jak prohlašují „antikapitalistické“ organizace (2): proletariát nemá žádné národní zájmy společné s ostatními třídami národa, nýbrž mezinárodní, třídní zájmy, sdílené s proletáři všech zemí; nesmí žebrat u buržoazie o nefalšovanou demokracii – tedy hladké soužití několika společenských tříd, vykořisťovatelů a vykořisťovaných – nýbrž usilovat o svržení moci buržoazních vykořisťovatelů a nastolení své protidemokratické moci: moci proletariátu a vykořisťovaných.
Pravicová proimperialistická opozice vedená Maríou Corinou Machado, krajně pravicovou aktivistkou nedávno oceněnou Nobelovou cenou míru, není pro venezuelské pracující absolutně žádným řešením. Pokud by se paní Machado dostala k moci, pokračovala by ve stejné antisociální politice jako Maduro, přičemž by rozšiřovala privatizace a ještě více otevírala zemi americkým a jiným zahraničním investicím.
V každém případě přechod od Madura k proimperialistické opozici neznamená odchod od kapitalismu: znamená pouze výměnu byrokratických správců, stylu řeči a mezinárodních patronů.
ÚKOLY PROLETÁŘŮ SPOJENÝCH STÁTŮ A OSTATNÍCH IMPERIALISTICKÝCH ZEMÍ
Proletáři v imperialistických zemích musí vyjádřit odpor proti těmto kampaním vůči Venezuele, stejně jako těm namířeným proti jiným zemím; hospodářské sankce, blokády, diplomatický tlak, „humanitární“ intervence či vojenské operace jsou součástí arzenálu používaného k nastolení nebo posílení imperialistické nadvlády nad slabšími zeměmi za účelem získání výhod nejrůznějšího druhu. Proti imperialistické nadvládě je třeba bojovat bez váhání, nikoli ve jménu zavádějící buržoazně-demokratické ideologie rovnosti mezi národy a dodržování „mezinárodního práva“, nýbrž proto, že taková nadvláda posiluje třídního nepřítele a činí proletářský boj v imperialistických zemích obtížnějším tím, že usnadňuje korumpování „dělnické aristokracie“. Jakékoli oslabení moci imperialistické buržoazie je pozitivním činitelem třídního antagonismu existujícího mezi proletariátem a buržoazií; zároveň jakékoli oslabení imperialismu zmírňuje tlak na proletáře v ovládaných zemích, kteří jsou vždy prvními oběťmi imperialistických kroků. Třídní solidarita s proletáři v ovládaných zemích je proto naléhavou součástí proletářského boje v imperialistických zemích, nikoli vágní morální povinností humanitární dobročinnosti.
Proletáři v imperialistických zemích, a zejména proletáři v USA, musí tuto solidaritu projevit nejen odmítnutím účastnit se kampaně proti Venezuele a odsouzením rétoriky o válce proti drogám, demokracii a lidských právech – rétoriky, která slouží pouze k zakrývání odporných imperialistických zájmů – ale také odporem proti vládním opatřením namířeným proti legálním i nelegálním přistěhovalcům, venezuelským i jiným. Nedávno přišly statisíce imigrantů, včetně 600 000 Venezuelanů, o právo pobytu ve Spojených státech a byly tak odsouzeny k ilegalitě (3). Solidarita s imigrantskými proletáři je nezbytná pro posílení proletariátu jako celku proti buržoazii, která neváhá použít sílu k obraně svých zájmů, uvnitř i vně svých hranic.
Tváří v tvář rostoucím napětím mezi státy, ekonomickým krizím, sankcím, bídě a hrozbě války má proletariát jen jednu cestu: cestu mezinárodního třídního boje. To znamená: žádnou „taktickou podporu“ Madurově vládě; úplný rozchod se všemi sdílenými frontami s buržoazií, ať už vlasteneckými, demokratickými či „antiimperialistickými“; odmítnutí všech buržoazních táborů: Madura, liberální opozice, imperialistických vlád, regionálních bloků; oživení třídního boje nezávislého na stranách a odborech, které brání buržoazní řád; práce na znovuobnovení mezinárodního komunistického hnutí sjednocujícího boje proletářů ve Venezuele, Americe, Evropě, Africe a Asii.
Ani hrozby Washingtonu, ani vlastenecké projevy Caracasu, ani sliby buržoazní opozice nemohou nabídnout vykořisťovaným východisko. Všechny tyto tábory brání soukromé vlastnictví, námezdní práci, všeobecnou konkurenci mezi podniky a státy – tedy samotné základy kapitalistického vykořisťování.
Venezuelští proletáři musí odmítnout zemřít za vlast; proletáři ve Spojených státech a Evropě musí odmítnout podporovat sankce, flotily, vojenské základny jejich vlastí. Všude jde o to znovu navázat na přerušenou linii Liebknechta, Lenina a prvních dvou let Třetí internacionály: hlavní nepřítel každého proletáře je v jeho vlastní zemi – jeho vlastní buržoazie a jeho vlastní stát.
Pouze sjednocením svých bojů přes hranice, na základě komunistického programu zničení kapitalismu a třídní společnosti, mohou pracující Venezuely a zbytku světa uniknout smrtící pasti, do níž se je soupeřící buržoazie snaží uvěznit.
(1) Viz jednotná dohoda odborů z 12. 12. 25: https://correspondenciadeprensa.com/?p=51016
(2) Viz „jednotné prohlášení“ proti imperialistické agresi z 3. 10. 2025, podepsané Marea Socialista, Patria para Todos, Partido Socialismo y Libertad, Liga de Trabajadores por el Socialismo, Revolución Comunista: https://www.laizquierdadiario.com.ve/Basta-de-agresion-imperialista-a-Venezuela-Fuera-tropas-de-Trump-del-Caribe-y-de-America-Latina
(3) Dne 7. listopadu Nejvyšší soud USA potvrdil rozhodnutí Trumpovy administrativy, přijaté na začátku letošního roku, odebrat legální status více než jednomu milionu imigrantů, včetně 605 000 Venezuelanů, 330 000 Haiťanů, 170 000 Salvadoranů, 101 000 Ukrajinců, 51 000 Hondurasanů atd.: https://www.uscis. gov/ save/current-user-agencies/news-alerts
20. prosince 2025
Mezinárodní komunistická strana
Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program
www.pcint.org
Top