Chile: Po půl století se demokratickou cestou ujímá moci stoupenec Pinochetova státního převratu

Dne 14. prosince dosáhl kandidát krajní pravice José Antonio Kast drtivého vítězství ve druhém kole prezidentských voleb v Chile, když porazil kandidátku Sjednocené levice Jeannette Jara z Komunistické strany Chile, která hájila předchozí kroky prezidenta Borice (byla jeho ministryní práce).

O něco málo více než půl století po státním převratu, který svrhl levicovou vládu (Komunistická strana, Socialistická strana…) Lidové jednoty Salvadora Allendeho, byl zvolen otevřený stoupenec Pinocheta.

Pinochetova diktatura byla odpovědná za brutální represi proti dělnické třídě: počet obětí, dodnes přesně neznámý, se pohyboval v řádu tisíců, zatímco počet uvězněných osob, často mučených, dosáhl desítek tisíc. Díky této represi, která rozdrtila jakoukoli možnost dělnického odporu, se diktatuře podařilo prosadit natolik ultraliberální hospodářskou politiku, že vyvolala explozi sociálních nerovností.

Jak vysvětlit, že obhájce převratu a diktatury jako Kast (jehož rodina se tehdy podílela na represi) zvítězil nad „dědičkou“ Lidové jednoty? Kastův volební program, inspirovaný argentinským prezidentem Mileiem a „Chicago Boys“ (jak se říkalo ekonomům⁠-⁠autorům ultraliberálního hospodářského programu diktatury, neokonzervativcům oné doby), zahrnoval drastické škrty státního rozpočtu, privatizace, deregulaci trhu práce a další opatření, která prohloubí prekérnost podmínek pracujících a ještě více zvýší nerovnost. To však nezabránilo odstupujícímu prezidentu Boricovi ani kandidátce Jara, aby Kastovi ve jménu demokracie poblahopřáli: „Jsem velmi hrdý na demokracii,“ uvedl Boric ve svém poblahopřání Kastovi, zatímco Jara prohlásila: „Demokracie promluvila. Přejeme Kastovi úspěch pro dobro Chile“ (1). Pro tyto politiky, kteří se prohlašují za obránce pracujících, je nejdůležitější, že systém buržoazní demokracie – tento systém marxismem označovaný jako protiproletářský podvod – dobře fungoval!

V roce 1973 Komunistická strana spolu s dalšími levicovými stranami vynaložila veškeré úsilí, aby zbavila proletariát jeho zbraní proti pravici a krajně pravicovým pučistům; stejným způsobem jej dnes zbavila zbraní proti kapitalistům a připravila tak půdu pro návrat krajní pravice k moci. Ze všech hledisek, v souladu se svou třídně kolaboracionistickou a kontrarevoluční povahou, prokázala, že je věrnou služebnicí buržoazního řádu, neúprosnou odpůrkyní proletářské emancipace.

Na konci 80. let začala jednání o návratu k civilní vládě; k tomu došlo v roce 1990 poté, co se strany sdružené v Demokratické koalici (Socialistická strana, Křesťanskodemokratická strana atd.) dohodly na pokračování hospodářské politiky diktatury a na nezměnění její ústavy. Po dobu 20 let byly strany Koalice ztělesněním těchto směřování a Komunistická strana byla ve volbách jejich oporou.

V říjnu 2019 otřásla Chile skutečná sociální exploze, vyvolaná rozhodnutím vlády bohatého kapitalisty Piñery zvýšit cenu jízdného v metru. Toto zvýšení cen, připojené k útrapám, jimž již čelila pracující třída, odpálilo sud se střelným prachem; po celé zemi propukly rabování a demonstrace, na což vláda odpověděla vyhlášením výjimečného stavu a nasazením armády. Výsledkem represí bylo asi patnáct mrtvých a téměř devadesát osob zraněných střelbou, kromě toho bylo několik stovek osob zatčeno, v některých případech mučeny a znásilněny; jiné zdroje uvádějí 30 mrtvých a 460 osob se zraněními očí (2).

Aby bylo hnutí zastaveno, přičemž jeho hluboké příčiny spočívaly v bídné situaci většiny obyvatelstva, byla odborová centrála CUT nucena vyhlásit generální stávku (která byla masově následována), což vedlo k jednáním s vládou a nakonec k dohodě, podepsané levicovými stranami, „za sociální smír a novou ústavu“. Tato nová ústava, která by měla uspokojit proletářské požadavky, nikdy nevstoupila v platnost, avšak následné volby a referenda na toto téma posloužily k ukonejšení vzbouřených mas pomocí volebního opojení. Pandemie Covidu dokonala zbytek.

V následujících prezidentských volbách byl zvolen Boric, levicový kandidát, bývalý „radikální“ studentský vůdce, který podepsal onu dohodu, jež hnutí ukončila, proti Kastovi – už tehdy jako kanditát! Jeho program zahrnoval dalekosáhlé sociální reformy zaměřené na nastolení „sociálního státu“ namísto existujícího liberalismu, jako například reformu důchodového systému, stejně jako slib zásadně reformovat policejní sbor Carabineros, odpovědný za četná zneužití moci, potrestat pachatele zločinů a zrušit nejrepresivnější zákony.

Levicová vláda však nic z toho nesplnila a pustila se do nesmělých reforem pouze proto, aby lépe sloužila podnikatelům a chilskému kapitalismu obecně. Například zvýšení minimální mzdy na 535 dolarů (zatímco dělnický požadavek činil 760 dolarů) bylo vyváženo flexibilizací práce. Ještě hůře, zavedla represivní politiku proti stávkujícím pracujícím a proti domorodým Mapučům, kteří požadovali navrácení své půdy; proti nim uplatnila výjimečný stav a militarizaci jejich území. Namísto „reformy“ Carabineros a postavení odpovědných za zločiny před spravedlnost přijala zákon, který zvýhodňoval policii pod záminkou boje proti kriminalitě, připisované imigraci, zejména z Venezuely (3).

Kroky levicové vlády nevyhnutelně vyvolaly v proletariátu deziluzi a výzvy k zablokování krajní pravice nestačily k tomu, aby je přesvědčily podpořit ty, kteří zradili své sliby.

Ve všech zemích reformistické strany a kolaboracionistické organizace tvrdí, že zlepšují kapitalismus, činí jej sociálnějším, reformují jej ve prospěch pracujících a chudých mas. V první řadě se snaží odvést proletariát od přímého boje tím, že slibují, že volební vítězství lehce zajistí naplnění jeho požadavků; odsuzují jakékoli narušení sociálního míru, jakýkoli akt násilí, jakoukoli nelegální akci a označují je za provokaci ohrožující spolupráci mezi třídami a posvátný „sociální dialog“ (4). Jakmile se však dostanou k moci, „zapomínají“ na sliby, které sloužily k odvedení proletariátu od boje, a uskutečňují pouze politiku dovolenou buržoazií. Když vyčerpají své služby kapitalismu, vracejí se do opozice, kde se snaží znovu získat určitou legitimitu, jež jim umožní nadále šířit demokratické a pacifistické iluze.

Takto – v Chile – levicové strany připravily cestu návratu krajní pravice k moci. Tváří v tvář nadcházejícím útokům se proletariát bude muset bránit. Aby však tato obrana měla nějakou šanci na úspěch, bude muset vstoupit na cestu třídního boje a třídní organizace; bude se muset rozejít s falešnými přáteli, kteří jsou ve skutečnosti jeho nejvíce zkázonosnými nepřáteli: reformistickými stranami a organizacemi, jež jej před 50 lety vydaly masakrům a diktatuře a které jej dnes odevzdávají demokracii, stejně buržoazní jako tehdejší diktatura, se stejným výsledkem: vítězstvím nejkrajnější buržoazní reakce.

Nebylo zapotřebí státního převratu ani diktatury, protože sociální napětí není tak vysoké jako v roce 1973, proletariát není mobilizován jako tehdy a nepředstavuje hrozbu pro zavedený řád. Jakmile se však zmobilizuje, bude čelit represivním silám demokratického buržoazního státu, zachovaným a zdokonalovaným levicovou vládou, a bude-li to nutné, i zuřivému násilí otevřené diktatury, jako byla Pinochetova.

Aby se předešlo opakování této zkušenosti, je nezbytné vyvodit zásadní poučení z vlastní historie:

„Jediná skutečná cesta k socialismu, jediná cesta k ukončení bídy, kapitalistického vykořisťování a represe, není národní, nýbrž mezinárodní: je to cesta, která začíná nezávislou třídní organizací, ustavením třídní strany vyzbrojené skutečným komunistickým programem; je to cesta otevřeného a každodenního boje proti zaměstnavatelům a buržoaznímu státu, který může v pravý čas přejít k dobytí moci a nastolení diktatury proletariátu; je to cesta politického boje, nikoli však lidového, nýbrž proletářského, nikoli vlasteneckého, nýbrž internacionalistického, rozhodného a otevřeně antikapitalistického, jediného schopného strhnout za dělnickou třídou všechny vykořisťované a utlačované k útoku na buržoazní stát“ (5).

(1) Viz https://www.pressenza.com/es/2025/12/balotaje-chileno-elije

(2) Viz https://www.rfi.fr/es/20201017-las-cifras-que-dejo-un-ano-de-estallido-social-en-chile

(3) Venezuelští imigranti představují více než 40 % cizinců; média je obviňují z nárůstu kriminality, což je diskurz sdílený politiky jak pravice, tak levice. Například Jara požadovala silnou vojenskou a policejní přítomnost na hranicích k obraně Chilanů… Viz Le Monde, 16/11/25.

(4) Během hnutí roku 2019 uvedla CUT v tiskovém prohlášení z 29. října: „S největší rozhodností odsuzujeme iracionální násilí vyvolané postojem vlády, která umožnila vandalismus a kriminální činy ze strany minoritních skupin (…). Toto iracionální násilí slouží pouze mocným k ospravedlnění represe a militarizace země“.

(5) Viz náš pamflet: „1973. Státní převrat v Chile – Tragická zkušenost, na kterou se nesmí zapomenout!“ (1973. Golpe de Estado en Chile. ¡Trágica experiencia que no debe olvidarse!)

28. prosince 2025