Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements                


 

První máj 2021: jaký boj musí vést proletariát?

 

 

K desetiletím reformistických a demokratických iluzí, kolaborantské politiky třídně kolaborantských odborů a falešných dělnických stran navíc přibyla zdravotní krize způsobená koronavirem, která umocnila pocit odevzdanosti, jenž již tak dlouho přispíval k oslabení bojové energie proletariátu.

Zdravotní krize, která je stále v plném běhu, se přidala k již tak zjevné ekonomické krizi a stejně jako všechny krize v kapitalistické společnosti nejvíce dopadla na proletářské masy.

Právě ženy, mladí lidé a pracující po padesátce jsou nejvíce postiženými kategoriemi proletářů a rozšiřují armádu nezaměstnaných, která byla již před Covid‑19 mimořádně početná.

Tváří v tvář hospodářské katastrofě, jíž lze vyčíslit ve stovkách milionů pracujících, kteří byli připraveni o práci, ve stovkách milionů mladých lidí, kteří nemohou najít práci, a pokud ji najdou, je velmi nestabilní, a ve stovkách milionů pracujících a důchodců, kteří byli uvrženi do chudoby, jejíž konec je v nedohlednu; tváří v tvář této katastrofě se přidává ještě katastrofa ve veřejném zdravotnictví: naprostý nedostatek prevence, neefektivní nemocnice, poddimenzovaný personál nemocnic, naprosto nedostatečná intenzivní a následná péče, nemocní ponechaní napospas ve svých domovech, staří lidé ponechaní zemřít v nemocnicích, neexistující podpora pro oblastní léčbu. Již více než rok se vlády zabývají především omezením škod, které by tato krize mohla způsobit kapitalistickému hospodářství. A tak jsou pracující posíláni pracovat do nesanitizovaných provozů, bez vlastních ochranných pomůcek a pod tíhou vydírání, že by mohli přijít o práci a že by jim i tak mohla být krácena mzda. Navzdory strachu z pandemie, která hubila lidi doslova jako mouchy, se mnozí proletáři vzepřeli a bojovali za to, aby se jim dostalo alespoň té základní osobní ochrany, kterou jim firmy a vlády slibovaly. Avšak nedůvěra ve vlastní síly a v odborové organizace byla a stále je příliš velká na to, aby proletářům znovu dodala sílu konfrontovat se s tak mocným nepřítelem, jakým stále ještě je vládnoucí buržoazní třída.

Třídní kolaborace, vytrvale prosazovaná oportunistickými silami, které se vydávají za „obhájce“ zájmů pracujících, zatímco ve skutečnosti jejich zájmy sabotují, je přesně tou politikou, která je založena na slabosti pracující třídy; jakmile se pracující třída podvolí potřebám kapitálu, zaplete se do spleti zájmů „společných“ s buržoy, bude přesvědčena, že může získat nějaké drobky navíc, jen když tomu obětuje mnohem víc energie, než kolik jí už odevzdala a odevzdává kapitalistům. Tito kolaboranti, skuteční zástupci buržoazie v řadách proletářů, mají ve skutečnosti za úkol nutit proletáře pracovat v souladu s požadavky, které mají dané podniky s ohledem na svá cílová odbytiště, a pokud budou tuto špinavou práci vykonávat kontinuálně a s výsledky, získají za to privilegia, jistoty, méně těžkou a méně stresující práci. Vrcholové vedení podniků kdysi muselo řešit své záležitosti přímo s dělníky a jejich vnitropodnikovými interními komisemi [*]; pro vedení nebylo obtížné tyto interní komise přeměnit v orgány sloužící podniku, a nikoliv zájmům dělníků. Přímým bojem se dělníci zbavili interních komisí a vytvořili základní výbory skrze volbu důvěryhodnějších delegátů. Nicméně celkové společenské klima demokracie, která byla pojímána jako oblast, kde protiklady mezi třídami mohou naleznout přínosná řešení pro pracující, ve skutečnosti upevňuje třídní kolaboraci nejen na celkové politické úrovni, ale na všech úrovních, až po tu nejzákladnější, a postupuje i ty nejmenší a nejelementárnější proletářské zájmy těm, kteří se vždy stavěli do role zastánců vyjednávání se šéfy a státem, přičemž ve skutečnosti jsou jen služebníky šéfů a buržoazního státu. Třídní kolaborace nezeslabuje, natož aby odstraňovala konkurenci mezi proletáři, ale naopak ji zesiluje, organizuje, institucionalizuje!

Na bedra každého proletáře doléhá nejen každodenní počínání kapitalistů, jejich státu a všech jeho politických, správních, sociálních, kulturních a ozbrojených institucí, ale rovněž každodenní počínání všech specialistů třídní kolaborace. A představuje vskutku obrovské břemeno, k jehož sejmutí z jejich beder je zapotřebí společenské síly, která dnes stále chybí: společenské síly dané třídní soudržností, třídní solidaritou, bojem vedeným na poli výlučné obrany bezprostředních třídních zájmů.

Po porážkách ve 20. letech minulého století a především po vítězství imperialistické demokracie začínající druhou světovou válkou se proletáři znovu ocitli v situaci, kdy jsou nuceni se opět organizovat v třídních odborových organizacích, jako tomu bylo v 19. a 20. století. Může se zdát, že je nemožné se z této situace vymanit; jak by bylo možné po sto letech zvítězit nad buržoazií, která se mezitím stala mnohem silnější než tehdy? Dnes se jeví tato imperialistická buržoazie jako neporazitelná – a právě to je hlavním argumentem i samotných kolaborantů.

Není pochyb o tom, že se kapitalismus rozšířil po celém světě, že se buržoazie stala mnohem silnější a mocnější, než byla před sto lety. Za tuto sílu však vděčí vykořisťování námezdní práce, bez níž by se kapitál nemohl zhodnocovat a bez níž by kapitalisté nemohli z práce dělníků vysávat nadhodnotu. Dělníci jsou pro kapitalisty nepostradatelní a jsou tak nepostradatelní, že veškerý dosavadní kapitalistický vývoj, který zasáhl celý svět, nemohl probíhat jinak než vytvářením stále početnějších armád proletářů, námezdních dělníků ve všech koutech světa, ve kterých do té doby žili pouze rolníci a původní národy.

Právě proto dnes více než včera vyvolává komunistické heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ strach ve vrcholných úřadech všech zemí světa, protože tato obrovská armáda námezdních otroků uvědomující si svou vlastní sílu a vedená svou třídní stranou představuje noční můru pro každou buržoazii.

Ekonomické krize a válečné krize, které zasahují všechny kontinenty, jsou odsouzeny k tomu, aby neustále vyvolávaly hněv a boj proletářů a utlačovaných národů. Miliony migrantů, kteří se snaží uniknout důsledkům těchto krizí, se derou k hranicím ekonomicky silnějších kapitalistických zemí a snaží se přežít na okraji blahobytné společnosti, která je zčásti nechce přijmout a odsouvá je na svůj okraj, zčásti je však přijímá, protože představují lacinou pracovní sílu a jsou užiteční pro zesílení konkurence s domácími proletáři. Jedná se přitom o proletáře, kteří si s sebou nesou fyzické a psychické stopy nejděsivějšího násilí, které samotný bělošský imperialismus vyprodukoval a na něž reagovali tím, že před ním utekli, překonali všemožná nebezpečí, aby se dostali do zemí, kde alespoň kontinuita tohoto násilí neexistuje. Hranice Spojených států a Evropy se dosud nedaří uzavřít, přestože je chrání vysoké ploty a ozbrojené stráže. Stejně jako se nedaly a nedají zastavit žádnou zdí kapitalistické výrobní prostředky, tak se nedá zastavit ani lidská pracovní síla, kterou kapitalismus vytváří po celém světě.

Proletářská soudržnost tudíž není nucena se utvářet prostřednictvím vazeb mezi jedním či druhým kontinentem, mezi jednou či druhou zemí, ale může se utvářet i uvnitř téže země mezi proletáři různých národností a ras. Přitom se podstata této soudržnosti nemění: je dána společným zájmem všech proletářů bránit své podmínky námezdních dělníků vůči buržoaznímu vykořisťování, bez ohledu na to, zda jsou z toho či onoho podniku, z toho či onoho odvětví, z té či oné kategorie, z té či oné země. Pokud však nebude potlačována konkurence mezi samotnými proletáři, nemůže tento společný zájem utvořit skutečnou sílu; pouze překonáním této konkurence je možné sjednotit síly a pouze bojem za stejné cíle, za stejné zájmy, se vytváří ona třídní solidarita, která je skutečnou silou proletariátu.

V jistém smyslu je to právě samotný kapitalismus, který ve svém vývoji a v boji mezi třídami, který objektivně vzniká v jeho společnosti, vytváří základ pro znovuzrození proletářského třídního hnutí. Pokud proletáři nechtějí zůstat zadušeni buržoazním vykořisťováním, mají jen jednu cestu: třídní boj proti úhlavnímu nepříteli, kapitalistické buržoazii, aniž by zapomněli na ty nejzákeřnější nepřátele, totiž na ony specialisty třídní kolaborace.

Proto je prvním velkým cílem proletářského třídního boje zpřetrhání dohody o kolaboraci s kapitalisty a jejich vládnoucími představiteli. A tento rozchod se uskutečňuje prostřednictvím přeorganizování třídních orgánů určených k boji za výlučnou obranu bezprostředních třídních zájmů. Na tomto základě a na základě vývoje tohoto boje dojde proletariát k vědomí toho, že jeho cíle se nemohou zastavit u bezprostředních zájmů, nýbrž že je bude muset překonat tím, že se přenese na všeobecnou politickou rovinu, tudíž revoluční, a taktéž i proto, že vládnoucí buržoazie, aby mohla dále odsuzovat proletariát do postavení námezdního otroka, užívá a bude užívat svou politickou moc a svůj stát.

Na této dlouhé a strastiplné cestě za osvobozením se bude muset proletariát opírat nejen o svou vlastní společenskou sílu, ale rovněž o svou třídní stranu, protože ta představuje a zosobňuje vědomí třídy, vědomí nejvyšších cílů revolučního boje.

 

Za třídní reorganizaci proletářského boje!

Za sjednocující požadavky proletářů přesahující kategorie, odvětví, národnost, pohlaví či věk!

Za obnovení třídního boje!

Za opětovné ustavení třídní strany v mezinárodním měřítku!

 


 

[*] Interní komise, italsky commissioni interne, byly základní struktury v podnicích, volené dělníky, pro vyjednávání s vedením, ovšem nejednalo se o orgán odborů. „Základní úkol interní komise (…)“, podle čl. 2 dohody ze dne 7. srpna 1947, „je pomoci udržovat normální vztahy mezi pracovníky a vedením společnosti v duchu spolupráce a vzájemného porozumění pro hladký chod výroby“. Pozn. překl.

 

 

Mezinárodní Komunistická Strana

30. dubna 2021

www.pcint.org

 

Top

Back to Statements

Back to Archives