Kazachstán: stávky a nepokoje otřásly režimem

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements

Protestní a povstalecké hnutí, které již týden ovlivňuje zemi, vyvolalo nečekané rozhodnutí úřadů zdvojnásobit ceny benzínu a plynu. Jakmile bylo toto oznámení v neděli 2. ledna ráno zveřejněno, začaly protesty dělníků a nezaměstnaných v ropném městě Žanaozen na západě země (Mangystauská oblast) (1).

Během dne se protestní akce (shromáždění, stávky vsedě atd.) dostaly i do sousedního velkého přístavního města Aktau, kde se dožadovaly stažení tohoto zdražení – nebo naopak zdvojnásobení mezd!

Druhý den se protesty navzdory nasazení policie dále šířily a stále více podniků bylo nuceno zastavit provoz; na sociálních sítích se objevily scény sbratřování mezi policisty a protestujícími.

Přestože prefekt (akim) a ministr energetiky oznámili 4. ledna snížení cen plynu a benzinu pro obyvatele, stávka se rozšířila téměř po celé Mangystauské oblasti, kde je soustředěna významná část těžebního průmyslu. Dne 4. ledna vstoupili do stávky i horníci v Karagandské oblasti a protesty a blokády se rozšířily po většině Kazachstánu. Na několika místech protestující zaútočili na symboly režimu: sochy bývalého autokrata Nazarbajeva, který jako doživotní předseda „Rady národní bezpečnosti“ stále tahá za nitky, úřední budovy a dokonce i policejní stanice. Ústředním bodem hesel bylo svržení Nazarbajeva a jeho spolupracovníků (včetně současného prezidenta Tokajeva).

Režim reagoval jednak odvoláním vlády a samotného Nazarbajeva, jednak vyhlášením výjimečného stavu; v noci ze středy na čtvrtek rozpoutal krvavé represe zejména v hlavní ekonomické metropoli Almaty (podle ministerstva zdravotnictví více než sto mrtvých). Tváří v tvář této společenské roztržce požádal prezident Rusko o pomoc, která mu byla okamžitě poskytnuta: v pátek 7. ledna dorazilo 3 000 ruských vojáků, doprovázených hrstkou vojáků z jiných zemí. Téhož dne Tokajev v televizi prohlásil, že „vydal rozkaz střílet a zabíjet bez varování“. V sobotu novináři v Almaty stále hlásili střelbu v některých částech města, ale prezident prohlásil, že ústavní pořádek byl obnoven. Podle samotných úřadů byl obnoven krvavě: 9. ledna bylo oficiálně zaznamenáno více než 160 mrtvých protestujících, několik tisíc zraněných a 6 000 zatčených.

Zmíněný „režim“ je kapitalistickým režimem, který schvalují všechny imperialismy; jestliže Čína v poselství Si Ťin-pchinga gratulovala Tokajevovi k „rázným opatřením“ přijatým k potlačení povstání, nejpokrytčtější imperialismy Západu vyzvaly „všechny strany“, aby se „držely zpátky“, a postavily protestující na roveň vražedným represivním silám; proti ruskému zásahu nikdo neprotestoval. Do Kazachstánu, který je bohatý na ropu a další nerostné suroviny, totiž investovaly významné západní společnosti, včetně amerických: všechny se obávají společenských nepokojů, které by mohly ohrozit jejich kapitál, a ruskou intervenci považují za záruku proti tomuto nebezpečíj…

Kazachstán, geograficky rozlehlá, ale řídce osídlená země (19 milionů obyvatel), která zaujímá strategickou polohu ve Střední Asii, již několik let zažívá silný hospodářský růst založený především na těžbě ropy a zemního plynu (navzdory některým neúspěchům ve snu stát se Kuvajtem Střední Asie), ale také na těžbě uhlí a uranu (jehož je největším světovým producentem). Využila také příležitosti vymanit se z ruské nadvlády; sblížila se s Čínou a Západem, podepsala vojenskou dohodu s Itálií, která byla jedním z jejích prvních obchodních partnerů, a poté se Spojenými státy; sblížila se také s Tureckem, když se začlenila do Mezinárodní organizace turkické kultury (Türksoy), zárodečné aliance turkojazyčných zemí bývalého SSSR s Ankarou. Turecký prezident Erdogan 6. ledna telefonoval Tokajevovi, aby ho ujistil o své podpoře a nabídl mu „své zkušenosti a technické znalosti“; zkušenosti a znalosti ruského kmotra jsou však mnohem lepší...

Proletáři vůbec neprofitovali z hospodářské prosperity, režim nadále používá represe proti všem pokusům o boj a nezávislé organizování dělníků, policejní brutalita a násilí jsou na denním pořádku. V roce 2011 brutálně potlačila stávku ropných dělníků v Žanaozenu za zlepšení jejich podmínek: policie střílela na stávkující demonstranty a zabila nejméně 16 lidí. Někteří analytici, a to i na Západě, tvrdí, že současné nepokoje jsou přinejmenším částečně zapříčiněny vzájemným soupeřením uvnitř režimu.

Je docela možné, že se jedná o snahu vyřizování účtů mezi jednotlivými buržoazními klikami na vlně současných událostí; ale není sporu o tom, že jejich příčinou je stále neúnosnější situace proletariátu a chudých vrstev v situaci hospodářské krize, která způsobuje propouštění (v prosinci bylo na ropném poli Tengiz propuštěno 40 000 lidí, očekává se i další propouštění) a inflaci (oficiálně 8 %, ale ve skutečnosti mnohem více).

O proletářském charakteru revolty svědčí, je-li to nutné, skutečnost, že šlo o součást stávkového hnutí za požadavky na zlepšení životních a pracovních podmínek a zvýšení mezd. Maloburžoazní demokraté vytyčují proletářům jako cíl „demokratický Kazachstán“ bez vládnoucí kliky; někteří pseudosocialisté, jako například neostalinisté ze Socialistického hnutí Kazachstánu, volají po návratu k ústavě z roku 1993, která má být údajně demokratičtější.

Proletáři však nemají bojovat za pouhou kosmetickou změnu režimu, protože při zachování kapitalistického způsobu výroby by taková změna jejich úděl nezměnila. Boj za politické svobody a svobodu odborového sdružování je nepochybně nutný, ale za podmínky, že je součástí boje proti kapitalismu, který proletáře vykořisťuje a sráží do bídy. Pouze třídní boj proletariátu může mít sílu skoncovat s kapitalismem a spojit proletáře napříč zeměmi: právě toho se buržoazní a maloburžoazní demokraté bojí...

Současná společenská bouře otřásla režimem, ukázala sílu dělnické třídy a hloubku společenského napětí nakumulovaného uvnitř kapitalismu; budoucí revoluční boj proletářů Kazachstánu, Ruska a všech zemí pod vedením jejich internacionální třídní strany svrhne všechny vražedné kapitalistické režimy a pomstí jejich nesčetné oběti.

Vzhledem k tomu, že ekonomická krize nezadržitelně žene proletáře ke vzpouře, je to právě výše zmíněná perspektiva, kterou se proletáři musí řídit ve svém boji v Kazachstánu i všude jinde!

Mezinárodní komunistická strana (il comunista, le prolétaire, el proletario, Proletarian)