Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements                


 

Ruský imperialismus ve střetu s americkým a evropským imperialismem přesouvá svá vojska k územnímu znovudobytí strategických oblastí Ukrajiny: po Krymu Donbas a pak Oděsa?

 

 

Již osm let probíhají v Donbasu, zejména v Luganské a Doněcké oblasti, ozbrojené střety mezi ruskojazyčnými separatisty a ukrajinskou armádou, a to navzdory tolik opěvovaným dohodám z Minsku z roku 2014 a Minsku II z roku 2015, na nichž se podílely Ukrajina, Rusko, OBSE, zástupci dvou samozvaných lidových republik z Luganska a Doněcka a v rámci dohod z Minsku II také Francie a Německo. Podle zpráv médií zemřelo během těchto osmi let války „nízké intenzity“ nejméně 22 000 lidí.

To, že tyto dohody neměly šanci být dodržovány žádnou z přímo zúčastněných stran – Ukrajinou, Ruskem, ruskojazyčnými separatisty –, bylo jasné od samého počátku, a to natolik, že bylo třeba summitu Minsk II, který mír v žádném případě nepřinesl. Ze strany Kyjeva nebyl dodržen závazek uznat oběma „republikám“ Lugansku a Doněcku onu silnou slíbenou a dohodnutou autonomii za současného zachování silné přítomnosti vlastní armády; ze strany těchto dvou „republik“, za nimiž stojí Rusko v roli skutečného protivníka, nikdy nepřestaly ozbrojené útoky proti ukrajinské armádě, která je považována za „okupanta“ západní části Luganské a Doněcké provincie. Jak jsme zdůraznili v našem stanovisku z 25. prosince loňského roku (1), skutečnou příčinu střetu v Donbasu je třeba hledat ve skutečnosti, že tento region je naprosto strategický jak pro Rusko, tak pro Ukrajinu z ekonomického a politického hlediska, a dále z pohledu střetů mezi imperialismy také pro evropský a americký imperialismus. Jde tu vlastně o NATO a Evropskou unii, protože v roce 1991 – po rozpadu SSSR – se všechny země, které byly součástí ruského impéria, odtrhly a staly se nezávislými na Moskvě. Avšak v období imperialismu zůstává nezávislost země na všech ostatních, a zejména na dříve ji dominujícím imperialismu, abstraktní touhou; existuje celá řada hospodářských, finančních, politických a vojenských aspektů, které určují vnitřní a zahraniční politiku každého státu, takže každá země – zejména pokud se nachází v oblasti značného geopolitického zájmu v rámci konkurenčního boje mezi imperialismy, jako je právě východní Evropa - je nucena tuto svou „nezávislost“, a tedy i své území, své hospodářství a svou vládu zaprodat jednomu z imperialistických pólů, který by nejlépe vyhovoval jejím národním zájmům nebo by ji alespoň chránil před útoky nepřátelských zemí.

Míra podřízenosti každého státu silnějšímu imperialismu samozřejmě závisí na řadě politických a ekonomických faktorů, které se mohou lišit v závislosti na poměru sil mezi různými imperialismy, které dominují mezinárodnímu trhu, a tedy i světu, a na míře slabosti dané země.

V případě bývalých lidových a demokratických republik východní Evropy, které byly součástí ruského impéria – a které stalinistická kontrarevoluce, zcela překrucující marxismus, definovala jako „socialistické“ – proběhl proces přechodu ze satelitů Moskvy na satelity Evropské unie a Spojených států amerických asi za patnáct let; začalo to připojením východního Německa k západnímu (po pádu Berlínské zdi v roce 1989) a pokračovalo to Polskem, Maďarskem, Československem (později mírově rozděleným na Českou republiku a Slovensko), Bulharskem, pobaltskými zeměmi atd., zatímco jiné země, jako například Bělorusko a Ukrajina, byly navzdory své „nezávislosti“ nadále vystaveny mnohem většímu tlaku Moskvy.

Nuže, výsledkem tohoto dlouhého přechodu byla nejen integrace mnoha z těchto zemí do Evropské unie, ale také členství mnoha z nich v NATO (Česká republika, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko).

NATO, tedy vojenská Severoatlantická aliance, byla založena v roce 1949 Spojenými státy a 11 dalšími západoevropskými zeměmi; v roce 1955 se připojilo také západní Německo a v téže době, když Sovětský svaz viděl vojenské síly NATO situované u bran východního Německa – jak známo, strategicky nejdůležitější strany evropských hranice slavné „železné opony“ –, pospíchal sjednotit do takzvané Varšavské smlouvy, ozbrojené síly SSSR a dalších východoevropských zemí, které byly součástí jeho západního impéria (Východní Německo, Československo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko), čímž se vytvořila důležitá obranná linie proti všem pozemním a leteckým útokům podél celé trasy od hranic pobaltských států až k Černému moři.

Po rozpadu SSSR se rozpadla Varšavská smlouva a obranná linie tvořená zeměmi Varšavské smlouvy se rozplynula; vážná hospodářská a politická krize, do níž se Rusko v 90. letech 20. století dostalo, jej donutila stáhnout se do hranic samotné Ruské federace a snažit se udržet a upevnit vazby s ruskými etnickými skupinami, které normálně žily v některých zemích (pobaltské země, Bělorusko, Moldavsko, Ukrajina).

Stačí se podívat na mapu, abychom pochopili, že Rusko má díky své přítomnosti v Bělorusku a na Ukrajině z vojenského hlediska stále platnou obrannou nárazníkovou linii a z ekonomického hlediska, zejména pokud jde o Ukrajinu, znamenitého spojence jak co se týká zemědělské produkce, tak i průmyslové a energetické výroby. Moskvě se samozřejmě nelíbila snaha Ukrajiny integrovat se do Evropské unie, natož do NATO. Tak jako se Bílému domu nelíbily ruské rakety umístěné na Kubě v roce 1962, nelíbí se opačně ani americké rakety, které by byly umístěny na Ukrajině v případě jejího vstupu do NATO. V roce 1962 Amerika pohrozila Rusku válkou, čímž by rozpoutala globální válku; o šedesát let později, v roce 2022, se Rusko okupací Ukrajiny snaží předejít rozmístění amerických raket na Ukrajině… „aby se zabránilo globální válce“…

V době, kdy se ukazuje, že evropské země nejsou schopny a nemají zájem se politicky sjednotit – vzhledem k tvrdé meziimperialistické konkurenci, která mezi nimi existuje, zejména mezi Německem a Francií – a v době, kdy se ukazuje, že i Spojené státy mají vážné problémy s udržením politické převahy v takzvaném „západním světě“, se Rusko odvažuje kroků, o kterých by ještě před patnácti lety ani neuvažovalo. Jeho intervence v Sýrii a Libyi, jeho obratné „spojenectví“ s Tureckem, využívající ambice Ankary vybojovat si místo mezi regionálními mocnostmi na Blízkém východě, spolu s katastrofálním vedením americko-evropské války v Iráku, Libyi, Sýrii a Afghánistánu, singnalizují řadu kroků, které ruský imperialismus, historicky zkušený trpělivě vyčkávat na svůj tah s příchodem „všeobecné zimy“ coby svého dalšího spojence, podniká, aby získal zpět alespoň část staré imperialistické moci.

Nicméně imperialismus nemá moc, pokud nestojí na pevných ekonomických a finančních základech. A ruský imperialismus nemůže z hlediska ekonomické a finanční síly konkurovat americkému imperialismu. Na druhou stranu disponuje vojenskou, zejména jadernou silou, a právě tento aspekt znepokojuje Washington, Berlín, Paříž, Londýn a Řím a Moskva na to zjevně sází.

Ruské území se rozprostírá mezi Evropou a Asií; tato rozlehlost na dvou kontinentech se ukázala být zároveň silnou stránkou (v případě napadení kupříkladu ze západu se lze ustoupit na rozlehlém území, což umožňuje reorganizaci sil a protiútok), ale také slabinou (protože v případě napadení z obou stran, z východu i západu, je mnohem obtížnější reorganizovat protiútok). Okupovat Rusko, obsadit Moskvu (což by bylo pro Francii totéž jako obsadit Paříž), však nikdy nebylo snadné; zkoušel to Napoleon, zkoušelo to Prusko za první světové války, Německo za druhé světové války, ale nikomu se to nepodařilo. Jen jediná síla dokázala svrhnout moc v Rusku, tehdy sídlící v Petrohradě, a sice proletářská a komunistická revoluce z roku 1917; síla, která představovala předvoj světové revoluce, jejímž cílem bylo svrhnout buržoazní moc nejen v Rusku, ale také ve Varšavě, Budapešti, Berlíně, Vídni a poté v Paříži, Londýně, s vidinou revoluce na Středním a Dálném východě, v Číně a v hloubi Západu, v Americe. Tento velký revoluční záměr se neuskutečnil nejen proto, že evropské a americké imperialistické mocnosti vzdorovaly a podnikaly protiútoky s desetinásobnou silou (jak prohlašoval Trockij), ale především kvůli činnosti reformistického a později stalinistického oportunismu, který jako rakovina oslaboval proletariát, jeho boj a strany, které jej měly v každé zemi směřovat a vést, až je na dlouhá desetiletí sprovodil ze světa.

Dnes má každá imperialistická mocnost, každá buržoazní mocnost, kvůli desetiletí trvající absenci třídního boje proletariátu v každé zemi volnost uplatňovat politiku, kterou považuje za nejvhodnější k ochraně a rozvoji svých politických a ekonomických zájmů; buržoazní mocnosti se střetávají a konfrontují pouze mezi sebou. A tak jsme nuceni v posledních padesáti letech, které nás dělí od velké světové krize v roce 1975 a konce velkých protikoloniálních hnutí, zaznamenávat nekonečnou řadu lokálních, regionálních, dokonce i kmenových válek, ve kterých jsou přímo či nepřímo neustále zainteresovány různé imperialistické mocnosti. Tyto války se téměř vždy odehrávaly na „periferii“ imperialismu, v Africe, Asii, Latinské Americe, na územích, kde po staletí probíhala nejbrutálnější koloniální nadvláda; zatímco západní Evropa a Amerika se zdály být místy, kde vládne mír, a nadále se proletářům v metropolích namlouvalo, že mír, v němž žijí, je důsledkem demokracie, moderní civilizace a kapitalistického rozvoje. Ale dějiny tohoto vývoje, stejně jako vedly ke světové krizi v roce 1975, pak vedly k rozpadu Sovětského svazu a otřesům v Jugoslávii, která se taktéž rozpadla pod údery ekonomické krize a války mezi v nové síle znovuzrozenými nacionalismy: tehdy, jak se říkalo, válka zabušila na dveře Evropy a vtrhla do ní na celé desetiletí.

Dnes znovu buší na dveře a to opět jako vždy na Východě, tentokrát na Ukrajině, ale na rozdíl od desetiletí jugoslávského konfliktu (1991–2001) se žádný západní imperialismus, v první řadě Spojené státy, nehodlá vojensky angažovat při obraně nejsvětější národní svrchovanosti Kyjeva!

Rusko si dobře spočítalo své načasování: nechalo si otevřené dveře k diplomatickým jednáním a zároveň shromáždilo na ukrajinských hranicích 170 až 190 tisíc vojáků, připravených zasáhnout – ostatně jako již mnohokrát USA, Francie a Velká Británie – jako „intervenční síly“, nikoli jako okupační vojska, ale jako vojenské síly na obranu „suverenity“ dvou samozvaných republik, které před několika dny oficiálně uznala ruská Duma. Záminka pro vojenské tažení ve velkém stylu byla na stole a Putin neměl problém ji využít k ospravedlnění ruské vojenské intervence, jejíž dva cíle avizoval: ochránit obyvatelstvo dvou separatistických republik Donbasu před ukrajinskými represemi a demilitarizovat Ukrajinu před „nacistickou“ mocí kyjevské vlády.

Americká reakce se omezila na vyhrožování sankcemi, tvrdšími než ty, které byly zavedeny již v roce 2014, kdy Rusko zabralo Krym, a to jak na poli ekonomickém, tak finančním; po potupě, které se dostalo Macronovi a Scholtzovi, kteří spěchali do Moskvy přesvědčit Putina, aby nenapadal Ukrajinu, se Evropská unie přiklonila k Washingtonu: sankce, sankce, sankce.

Obchodní a finanční zájmy Německa, Itálie, Francie, Polska a mnoha dalších evropských zemí s Ruskem mají značnou váhu, a to nejen pokud jde o zemní plyn, který prostřednictvím mnoha existujících plynovodů přichází do západní Evropy, aby pokryl přibližně 40 % jejích energetických potřeb: procento, které může zaručit pouze Rusko a které se může ještě zvýšit, až začne fungovat plynovod Nord Stream 2, který je již připraven a který po dně Baltského moře přichází z Ruska přímo do Německa, aniž by procházel jakoukoli třetí zemí. Německo a Itálie, dvě hlavní výrobní země v Evropě, jsou dvě země, které jsou významně závislé na ruském plynu; pokud by Rusko v reakci na tvrdé sankce, které proti němu byly uplatněny kvůli válce na Ukrajině, zavřelo plynové kohoutky do Evropy, Německo a Itálie by byly zeměmi, které by na to okamžitě doplatily nejvíce. Samozřejmě by na tom prodělalo i Rusko, protože by nenašlo snadno alternativu, a to ani u Číny, která se v poslední době zdá mít o ruský plyn zájem. Navzdory značnému americkému nátlaku na Evropu proto nebudou na obou stranách spuštěny reciproční přísné sankce. Zájmy, které jsou v sázce, jsou příliš velké na to, aby byly ohroženy jen proto, aby se vyhovělo Washingtonu… Dokud jde o jednání, jakkoli tvrdá… a sankce, které si nevyžádají příliš velké ztráty, budiž, ale pokud by to mělo znamenat smrtelnou ránu ekonomickému oživení, které se po letech pandemie jen tak tak rodí…, tak to ne, to ani náhodou, především pro Německo, které jako jediné dokáže čelit tlaku Washingtonu a zároveň Moskvy.

Proto bude vojenská výprava Moskvy na Ukrajinu pokračovat za křiku a nářků všech západních kabinetů, že porušuje národní suverenitu a demokracii; ale byznys je byznys, a jak se stalo již v roce 2014 tváří v tvář vojenské okupaci Krymu, západní sankce proti Moskvě nezastavily ani okupaci, ani připojení Krymu k Rusku; jak by mohly zastavit ruskou vojenskou okupaci Donbasu (což je nejdůležitější těžební oblast Ukrajiny) nebo dokonce válku na Ukrajině?

Vzhledem k současné celkové situaci meziimperialistických mocenských vztahů je pravděpodobnější, že se na Ukrajině stane to, co se částečně stalo v Gruzii, tj. že Rusko 1) zabrání připojení země k NATO, 2) část země obývaná etnickými ruskými skupinami se odtrhne v autonomní republiku a stane se odrazovým můstkem pro budoucí dalekosáhlejší operace, 3) že tato obranná či útočná předpolí, které tyto separatistické oblasti představují, přinesou svůj užitek i z ekonomického hlediska a z hlediska komunikačních tras s dalšími zeměmi přímo kontrolovanými ruskou mocí, 4) že budou pro sousední země představovat stálé varování před ruskou vojenskou přítomností, připravenou rychle zasáhnout k obraně posvátných hranic i daleko od Moskvy, případně anektovat území, pokud by se celková situace jevila pro případnou anexi jako příznivá. Nemělo by se zapomínat, že imperialismus neznamená jen ekonomiku monopolů a finančního kapitálu, ale také okupaci a anexi území.

Jak jsme napsali v našem stanovisku z 25. prosince: „Ukrajina je jedním z míst, která se mohou stát ohniskem imperialistické války, když mezinárodní napětí vystupňované ekonomickou krizí znovu požene velké imperialistické mocnosti ke třetímu světovému konfliktu. Hrozivá ‚mračna‘ se nadále stahují, ale ještě nejsme v předvečer takového konfliktu; navíc ještě nejsou pevně stanoveny budoucí válečné aliance: budou se Rusko a USA schopny dohodnout proti Číně, nebo se zhmotní rusko-čínská osa proti USA...?“. Čína mezitím přihlíží a posuzuje různé reakce rivalských imperialistů z pozice budoucího protagonisty, který má zájem pochopit, jaký typ stanoviska a jakou sílu mají ti, kteří by se mohli stát zítřejšími spojenci nebo nepřáteli. Není pochyb o tom, že v současné době má zájem ospravedlňovat kroky Moskvy v její protiamerické úloze, a že poté, co se zmocnila Hongkongu, bude mít do budoucna v úmyslu urvat si chutnější sousto v podobě Tchaj-wanu (ostrova Formosa), který Peking, s Ruskem na své straně, vždy považoval za nedílnou součást Číny, jež byla v roce 1949 angloamerickým imperialismem vytržena ze státní územní jednoty Čínské lidové republiky.

Imperialistická epocha kapitalismu je epochou permanentní války, a to na různých úrovních v závislosti na akumulaci společenských rozporů a sledu hospodářských a finančních krizí, které ji nepochybně charakterizují. Nebudou to, jako ostatně nikdy nebyly, diplomatické a „mírové“ dohody následující po válkách, a to i těch nejničivějších, které zabrání přirozenému směřování kapitalismu k válce; obě světové imperialistické války minulého století vrhají svůj stín na příští třetí světovou imperialistickou válku, k níž meziimperialistické protiklady neúprosně spějí. Jediná společenská síla, která je schopna tomu zabránit nebo to zastavit, nikdy nebude buržoazní a imperialistická, a to ani v té nejdemokratičtější a nejcivilizovanější podobě, nýbrž bude jí ona společenská síla, kterou představuje pracující třída, proletariát, který je na celém světě uvržen do stejného námezdního postavení a jejž tytéž ekonomické a společenské rozpory ženou k tomu, aby se tento skutečný třídní nesmiřitelný protiklad, který charakterizuje buržoazní společnost, stal hnací silou nikoli pacifistického, nikoli demokratického, nikoli parlamentního, nýbrž třídního boje: pak se imperialistická válka přetaví ve válku občanskou, jak tvrdili Marx a Engels na základě zkušeností z Pařížské komuny a jak tvrdil Lenin a Komunistická internacionála po vítězné Říjnové revoluci v roce 1917.

Aby byl na takové historické střetnutí se svou třídní revolucí proletariát připraven, musí ze sebe setřást silný nános legalismu, pacifismu a demokratismu, jimiž jej kolaborantský oportunismus zavalil nikoli proto, aby jej osvobodil, ale aby jej přidusil a uvěznil v ještě pevnějších poutech pro výlučné potřeby kapitalismu. Buržoazní moc v každé zemi apelovala, apeluje a bude apelovat na vlast, národní hodnoty, kulturu a národní jednotu, přičemž vždy těmito apely žádá a bude žádat, nutí a bude nutit, jak v době míru i v době války, aby proletariát crčel pot a proléval svou krev. Navzdory volání po svobodě a lidové suverenitě je to právě prohnilý velkoruský nacionalismus, který se dnes střetává s prohnilým ukrajinským nacionalismem: jsou to veškeré formy nacionalismu, proti kterým musí proletáři bojovat, protože nacionalismus je jedním z nejzákeřnějších a nejúčinnějších prostředků konkurence mezi proletáři. Jednota proletářů se neuskutečňuje na národní bázi, ale pouze na třídním, antikapitalistickém, protiburžoazním, a tedy internacionalistickém základě.

 

Proti verbování proletářů do národních buržoazních armád!

Proti prolévání proletářské krve ve jménu vítězství jedné bandy vykořisťovatelů a mučitelů nad soupeřící bandou vykořisťovatelů a mučitelů! 

Proti všem formám konkurence mezi proletáři!

Za třídní solidaritu mezi ukrajinskými a ruskými proletáři, za jednotu proletářů všech národností a etnik bez ohledu na buržoazní hranice!

Za obnovení třídního boje vedeného třídními prostředky a metodami výhradně na obranu bezprostředních a obecných zájmů proletariátu!

Za obnovení třídní strany, revoluční, internacionalistické a mezinárodní komunistické strany!

 


 

(1) Viz Napětí na rusko-ukrajinské hranici: střetům mezi imperialistickými státy může učinit přítrž jen proletariát, 25. 12. 2021. 

 

 

Mezinárodní komunistická strana  (il comunista, le prolétaire, el proletario, Proletarian)

24. února 2022

www.pcint.org

 

Top

Back to Statements

Back to Archives