Proti hospodářské a sociální válce, kterou buržoazie ve všech zemích vede proti mužskému i ženskému proletariátu, a proti válečnému dění, které imperialismus není s to zastavit

Útlak žen se s rozvojem kapitalismu zvyšuje a prohlubuje. Jde o útlak, který zasahuje do všech oblastí života. Život mezi čtyřmi stěnami domácnosti je typickým světem útlaku žen i ve vyspělých kapitalistických zemích, kde ženy mohou studovat, pracovat, „dělat kariéru“, podnikat. Ve vyspělých kapitalistických zemích byly ženy vtaženy do „světa práce“, který je podle buržoazní ideologie východiskem jejich „emancipace“. Emancipace od čeho?, od čtyř stěn domácnosti, kam byla žena po staletí odkázána, nucena starat se o každodenní potřeby „rodiny“, a tedy manželů, otců, dětí a vnoučat. S uplynulými desetiletími a rozhodně se vstupem žen do občanských bojů, k nimž je přiměl „svět práce“, do něhož je sám kapitál zasadil, přičemž se tím zvýšila konkurence mezi proletáři – protože ženská práce byla vždy hůře placená než práce mužů –, získaly ženy fakticky takového uznání na společenské úrovni, jaké bylo dříve nepředstavitelné, a to do té míry, že se proti nim ostře postavila sama buržoazní ideologie, která pokračovala ve svém pohledu na ženu jako na podřadnou bytost, jako na objekt mužského potěšení, jako na nezbytný prostředek k „plození dětí“, pokud možno „chlapců“, jejichž prostřednictvím lze zajistit fyzické dědictví a jméno rodiny, která byla určována pouze po mužské linii.

„Svět žen“, který rozvoj kapitalismu rozmetal tím, že zničil rodinu stejnými prostředky, jimiž údajně chtěl ženy emancipovat, tj. námezdní prací, si však zachoval jakousi idealizaci; jak náboženství, tak společnost jí překryly svět rodiny.

Námezdní práce je však typickým ekonomickým a společenským útlakem kapitalismu; zatímco na jedné straně rozbíjí rodinu tím, že vytrhává ženy z domácí práce a péče o děti a staré lidi, aby mohla vykořisťovat jejich pracovní sílu ve výrobních procesech a ve zhodnocování kapitálu, na druhé straně vede ženy k tomu, aby rozšířily svůj rozhled na dění mimo rodinu, mimo čtyři stěny domácnosti; přivádí je k tomu, aby byly přímo zasaženy bojem námezdních pracujících, aby se do tohoto boje zapojila, aby vnímala jeho rozpory, sílu, ale i nedostatky takového boje, který se může stát základem nejen formální, ale i faktické emancipace. Boj, který ukazuje, že je to síla, a nikoliv právní předpisy, co může proměnit podobu existujících společenských vztahů.

Jak ženy změnil jejich vstup do světa námezdní práce? To je nevyhnutelně vtáhlo do společenského a politického života, a to byl a je významný krok k tomu, aby se již nepovažovaly a nebyly považovány za někoho, kdo zůstává spíše mimo sféru, v níž se přijímají rozhodnutí, která mají dopad i na život v domácnostech, rodinný život a budoucnost jejích dětí. Ale ono dění „mimo“ rodinu je světem, který už nezávisí na rodině, na její vnitřní struktuře, na její soudržnosti a stálosti v čase, na jejím odhodlání přetrvat i přes její rozpory; jde o svět kapitálu, v němž každý společenský vztah, každý rodinný vztah závisí na zákonech kapitalismu, na jeho potřebě proměnit každou lidskou činnost, každý projev života ve zboží; každý výrobek, každá věc a každý člověk se staly předmětem obchodu, koupě a prodeje. Kde je ona emancipace?

„Svoboda“ prodávat se tomu, kdo nabídne nejvíc, se týká jak mužů, tak žen: komodifikace jakéhokoli lidského činu začíná povinností, kdy je proletář nucen prodat svou pracovní sílu nějakému šéfovi. Je jasné, že tento šéf, vlastník všech výrobních prostředků a veškeré půdy, se stává také šéfem výroby lidských bytostí, reprodukce lidského druhu. Žena, kromě toho, že je ploditelkou lidských bytostí díky příležitostnému přispění muže, kromě toho, že je – pro kapitál, a tedy pro buržoazii – prostředkem zachování tohoto zvláštního druhu lidských bytostí, které označujeme jako šéfy a námezdní dělníky, je zároveň stižena stejným údělem jako jakýkoli jiný výrobní prostředek existující v kapitalistické společnosti: údělem nadprodukce. Jelikož se hospodářské prostředky rozvinutého kapitalismu dostávají do krize, protože jejich výroba již nenalézá odbyt na trhu, dostávají se do krize i prostředky produkce lidských bytostí, zejména rodiny a ženy, protože jejich specifický produkt – děti – již nenalézá odbyt na trhu práce, a tedy ani ve společnosti. A jak se stává pokaždé, když se kapitalistická ekonomika dostane do krize nadvýroby, buržoazní systém ničí část – stále větší, v poměru ke své výrobní kapacitě – výroby a výrobních prostředků, jednak tím, že výrobní prostředky, které již nepřinášejí zisk, nechává chátrat a hnít, a jednak tím, že ničí nemalou část výrobků, které zůstávají neprodejné, aby připravily místo v následném období pro nové cykly výroby a ty se tak se ziskem vrátily na trhy. Války, jak ukazuje více než osmdesát let od poslední světové imperialistické války, jsou jedním z nejčastěji používaných prostředků k odstranění neprodejného a nerentabilního zboží. A mezi tyto zboží považuje kapitalismus rovněž lidskou pracovní sílu, námezdní pracující, jejich rodiny, jejich děti. Je příliš mnoho hladových krků a příliš mnoho lidské práce, které se mohou vzbouřit proti moci, jež je ochotna v zájmu zachování svých společenských privilegií a systému výroby a vlastnictví, jejž brání, likvidovat výrobky a masakrovat lidské bytosti.

Válka, která vypukla mezi Ruskem a Ukrajinou, vynesla Evropanům přímo před jejich zraky krutou pravdu: kapitalistický systém nelze reformovat, nelze jej pozměnit, nelze jej transformovat ze systému, který žije pouze z vykořisťování člověka člověkem a který odolává pouze za použití všech druhů násilí, v harmonické, „lidské“ uspořádání.

Záběry obrovských mas civilistů prchajících v posledních jedenácti dnech války z bombardovaných ukrajinských měst, o nichž informovaly televizní stanice po celém světě, ukazují nucenou migraci žen všech věkových kategorií s dětmi a staršími členy rodiny, zatímco muži, na které se vztahuje válečná mobilizace, zůstávají a musí zůstat a musí bojovat za vlast; proletariát, mužský i ženský, je již poněkolikáté vyzýván, aby na obranu své buržoazie, proléval svou krev a snášel všechny druhy násilí, a to jak na ukrajinské, tak na ruské straně, lhostejno, kdo byl agresorem či napadeným: buržoazní válečné právo nerozlišuje na základě práva, ale pouze na základě síly.

Ona samá vlast, která je vždy vykořisťovala a drtila a která jim namlouvala, že mohou dosáhnout budoucího blahobytu za podmínky, že se pokojně podřídí požadavkům národního kapitalismu, je to ta samá vlast, která je nyní nutí bojovat proti nepříteli oděnému v cizí uniformě, který mluví jiným jazykem nebo i stejným jazykem, jenž vtrhl do jejich domovů s tanky a boří domy, pracoviště, skladiště a úrodu a přináší hlad celému obyvatelstvu. Je to ta samá vlast, která se prezentuje jako napadená oběť, přestože je právě tím místem, kde kapitalismus ve své národní podobě uplatňuje se vším ekonomickým a společenským násilím, kterého je schopen, svou moc, a kterou odmítá zpochybnit, třebaže „nepřítel“, silnější, strhává hranice a vykopává dveře domovů.

Ženy prchající před válkou chtějí zachránit ani ne tak sebe jako spíše své děti a miliony kočárků, v nichž je odvážejí pryč od bombardování, do jiných zemí, kde se zatím neválčí, jsou tu jako důkaz nejen jejich oddanosti životu, ale i síly reagovat na násilí, které bylo ještě před pár týdny nepředstavitelné. Prchají s krvácejícím srdcem, protože museli opustit vše, domov, rodinu, práci; při tomto útěku si s sebou nesou nejen své zoufalství a naději, že se jednoho dne vrátí do míst, odkud utekli, ale také naději – stejně jako všechny miliony migrantů, kteří se pokusili žít v Evropě – na život v míru, na svou budoucnost.

Avšak buržoazie neponechává nic náhodě. Využívá masy těchto žen prchajících před bombardováním jako nositelek své ideologie: otevírá dveře svých hranic v Polsku, Moldavsku, na Slovensku, v Rumunsku, dokonce i v Maďarsku a samozřejmě v Itálii, Německu, Francii a Španělsku, aby přivítala masy pracujících, shodou okolností bílých, které v zemích, do nichž migrují, nikdy nepůsobily žádné problémy, nikdy se nebouřily, ba naopak, snadno se integrovaly a přijímaly i ty nejpodřadnější práce, které evropské proletářky nejsou ochotny dělat. A tak si konkurence mezi proletářskými ženami nachází další cestu, kudy může probíhat. Navíc je tato masa utečenkyň použita jako příklad žen, které jsou schopny ve jménu míru, vlasti a rodiny snášet jakékoli útrapy, nebezpečné situace, ohrožení vlastních životů a životů svých dětí; tyto prchající ženy představují protiváhu mladým ženám, které zůstaly, aby bojovaly proti okupantům.

Demokracie, to je mantra, která se neodbytně dere do popředí ze všech stran buržoazní propagandy. Invazor je vždy zlý diktátor, totalitář, barbar, nepřítel par excellence. Dnešní demokracie, imperialistická demokracie, je však jen rouškou nad totalitarismem příznačným pro fungování kapitalismu ve všech koutech světa, neboť žádná lidská bytost nemůže uniknout jeho zákonům: chce-li žít, musí být buď vykořisťována námezdní prací, nebo vykořisťovat práci druhých. Buď se stane proletářem, nebo šéfem. A boj o přežití se v každém okamžiku znovu odvíjí coby boj o vykořisťování práce druhých – je to tedy boj mezi vykořisťovateli, mezi buržoaziemi – nebo coby obrana proti tomuto vykořisťování - a tudíž je to boj proti vládnoucí buržoazii. Je to boj mezi proletariátem a buržoazií, boj, který existuje od chvíle, kdy kapitalistická buržoazie zvítězila nad předchozími společenskými systémy a pronikla do všech koutů světa díky svému rozmachu průmyslové výroby, svému rozvoji a svému finančnímu systému a podřídila svým zákonům všechny skupiny obyvatel, nikoli jen ty nejslabší a nejvíce vzdáleny velkému obchodu.

Navzdory průmyslovému růstu a zapojení žen do výroby, politiky, obchodu a vlád symbolizují ženy slabé i silné stránky společenského boje.

Slabé stránky, protože je stále vystavena genderovému útlaku, který sahá až do dávných dob, do doby prvních třídních společností, a který se nepřetržitě přenášel z jedné třídní společnosti do druhé, až do kapitalismu. Slabé stránky, protože v buržoazním společenském uspořádání nadále trpí, třebaže pracuje jako muži, domácím útlakem, péčí o domácnost a děti. Slabé stránky, protože její přirozenou tendencí je zachránit život dětí, které přivádí na svět a vychovává, což obecně znamená zachování reprodukce druhu; je to boj, který ve společnosti rozdělené do tříd již není bojem celé společnosti, ale bojem jednotlivce. A jde i o silnou stránku, protože právě její přirozený sklon zabezpečit reprodukci druhu může přisoudit ženě společenský úkol prvořadého významu ve společnosti, v níž společenství má přednost před jednotlivcem, přičemž v kapitalistické společnosti je žena naopak ještě více upoutána k jednotlivé rodině, k životu jednotlivce a k životu v domácnosti.

Právě v politickém boji může proletářská žena spatřit svůj úkol v dějinách lidských společností; nikoli v politickém boji vedeném, ovlivňovaném a organizovaném buržoazní vládnoucí třídou, která má veškerý zájem na tom, aby ženy zůstaly vystaveny klasickému dvojímu útlaku, domáckému a námezdnímu, ale v proletářském politickém boji, tj. v boji, k němuž jsou vykořisťovaní prostřednictvím námezdní práce hnáni právě proti vykořisťovatelům námezdní práce. Proletářské ženy mají objektivně a historicky své místo v boji celého proletariátu bez rozdílu pohlaví, věku, národnosti či rasy. Uvědomit si toto místo je však to nejtěžší, co musí učinit, protože ekonomický a společenský tlak kapitalismu, který i mužskému proletariátu velmi ztěžuje rozpoznání vlastních třídních zájmů zřetelně odlišných od zájmů buržoazie, ještě více ztěžuje rozchod se společenskými a politickými stereotypy, do nichž ženy uvrhla současná společnost.

Faktem však zůstává, že tytéž společenské rozpory kapitalismu a jeho vlastní krize vedou a budou vést proletáře, muže i ženy, k tomu, aby se v míru i ve válce ujali boje nikoliv již za vlast, demokracii, civilizaci, které jsou ve skutečnosti symbolizují totální odlidštění, ale za skutečné osvobození, osvobození se od komodifikace lidského života a všech jeho činností, osvobození, které bude výlučně proletářské, protože jeho revoluce je jedinou cestou ven z kapitalismu a ze společnosti, která muže a ženy redukovala na zboží, jež lze prodat, koupit, vyhodit nebo ničit dle zájmů kapitalistického zisku.

Solidarita, které se dnes dostává ukrajinským ženám prchajícím před buržoazní válkou na hranicích evropských zemí, které prozatím nejsou ve válečném stavu, je solidaritou, která se na své bezprostřední rovině ostře liší od přístupu, kterého se dostávalo a dostává africkým, blízkovýchodním a asijským migrantům od týchž evropských zemí, které si dnes dopřávají této parády ukazovat vlastním proletářům, že jsou „hodné“, „lidumilné“ vůči proletářům, kteří nezpůsobují sociální nepokoje, ale kteří mohou být naopak vykořisťováni jako poddajná pracovní síla. Je to jistě dočasná „solidarita“, protože válka, která rozmetá Ukrajinu, je válkou, která bude mít dlouhodobé následky, zesílí imperialistický chaos, který nastal s rozpadem SSSR, nevyhnutelně posílí nacionalismy jednotlivých zemí více, než se dnes může zdát, a která bude muset vymizet při prvních pokusech proletářů evropských zemí vstoupit do boje prostředky a metodami třídního boje. V takovém okamžiku se buržoazie bude chovat k proletářům s obvyklou represí, tím spíše, budou-li jiné národnosti.

Skutečná solidarita, která přispívá k obraně životních podmínek dnešních ukrajinských proletářských žen, stejně jako žen Iráku, Sýrie, Afghánistánu, Somálska, Libye nebo kterékoli jiné země zmítané válkami imperialistických buržoazií, je pouze proletářská solidarita, jejíž základem je boj proletářské třídy za její vlastní třídní zájmy. Buržoazní a maloburžoazní solidarita je jen fíkovým listem skutečného společenského násilí, jež prostupuje celou kapitalistickou společností.

Proti buržoazní a imperialistické válce, třídní boj!

Za jednotu proletářských mužů a žen ve všech zemích ve společném boji za osvobození od kapitalismu!

Za znovuoživení třídního boje v Evropě a ve světě!