Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements                


 

V Praze protestuje nacionalistická maloburžoazie proti prudké inflaci a soustavnému zdražování a bojuje za zachování společnosti

Proletáři mají jinou cestu kudy se vydat: cestu třídního boje

 

 

V sobotu 3. září se v Praze konalo protestní shromáždění desítek tisíc lidí, které svolaly nejrůznější občanské organizace: konzervativci, pravicoví reakcionáři, nacionalisté, stoupenci sovranismu (ital. sovranista; ideologie nacionalismu a principu suverénního, svrchovaného státu, pozn. překl.), no-Vax a podobně, pod heslem Česká republika na prvním místě. V této kritické atmosféře způsobené pandemickou krizí, následně energetickou krizí a mimořádným nárůstem cen elektřiny, plynu a potravin a mimořádným přílivem statisíců ukrajinských uprchlíků prchajících před válkou během pouhých několika měsíců vyjadřuje tento slogan typickou konkurenci mezi domácím obyvatelstvem a migranty v krizových situacích, kterou již známe z Německa, Francie a Itálie. Česká republika má něco málo přes 10 milionů obyvatel a k dnešnímu dni zde žije přes 400 000 Ukrajinců, včetně těch, kteří se v zemi usadili již před lety, a nedávných válečných uprchlíků. A stejně jako ve všech evropských zemích, když hospodářská krize hlasitě klepe na dveře, jedním z prostředků kterak upustit páru společenské nespokojenosti, jejž předkládají pravicové buržoazní frakce, je právě obviňování vládnoucích představitelů z toho, že odnímají prostředky pomoci domácímu obyvatelstvu a dávají je… migrantům.

Demonstrace se však zúčastnilo i mnoho proletářů, kteří se připojili k protestům proti vládě, která se nepostarala o to, aby podpořila adekvátními úlevami a bonusy rodiny a podniky, které se dostaly do potíží v důsledku následné krize způsobené nebetyčným zdražováním energií (od října 2021 spousta podniků zavřela a propustila tisíce pracujících). Oficiální odbory, parlamentní opozice i samotná vláda byly „spontánní“ demonstrací takového rozsahu překvapeny; na demonstranty se samozřejmě snesla obvyklá obvinění z „proruské orientace“. Faktem je, že vzhledem k neexistenci třídních dělnických organizací na okamžitou obranu se proletáři, kteří mají potřebu vyjádřit své hluboké znepokojení, snadno nechají vtáhnout do nacionalistických demonstrací tohoto druhu.

Oficiální odbory ve snaze zachovat si tvář využily příležitosti tradiční zářijové konference, kterou pořádají od roku 2015, s demagogickým názvem Proti chudobě, a ohlásily demonstraci na sobotu 8. října, přičemž prohlásily, že „vláda má čas jednat do 8. října. Bohužel zatím máme jen málo důvodů věřit, že to dokáže. Jsme nespokojení, naštvaní, odhodlaní bojovat za lepší Česko. Vláda má dost času jednat…“; nacionalismus tedy nepředstavuje výlučně „pravice“. Ve snaze získat nějakou důvěru pracujících požadují odbory zvýšení minimální mzdy do konce roku, a to z 18 200 na 20 200 korun (ze 740 na přibližně 820 eur). Maminko zlatá, kdo ví, jak se vláda vyděsí, když to něco… neudělá!… Pro kolaborantské odbory je typické, že hrozí slovy a v jednání se podřizují požadavkům kapitálu, systematicky sabotují boje a požadavky pracujících, což na jedné straně zapříčiňuje paralýzu dělnického hnutí a na druhé straně tlačí nejzaostalejší proletáře do náruče nacionalistické pravice.

Hospodářská krize tvrdě dopadá na všechny země a není „vinou“ spekulací s plynem nebo obilím. Spekulace v kapitalistických režimech existovala vždycky; v případě všeobecné ekonomické krize se ještě zvýrazňuje: včera byla pandemie Covid-19 příležitostí k nadměrným ziskům farmaceutických společností; dnes „válka o plyn“ a „válka o pšenici“ dávají příležitost k nadměrným ziskům v energetice a potravinářství. V letošním roce došlo k dalšímu krizovému období, zejména v evropských zemích, a to v důsledku rusko-ukrajinské války. 

V této válce, která trvá již 200 dní a jejíž konec je v nedohlednu, se země Evropské unie na naléhavý popud Spojených států dohodly, že podpoří argumenty Ukrajiny proti argumentům Ruska. Evropská unie a samozřejmě i Spojené státy vstoupily na terén ekonomicko-finanční a obchodní konfrontace s řadou souborů sankcí, které měly Rusko dostat do tak obtížné pozice, aby rychle ukončilo svou takzvanou „speciální operaci na Ukrajině“ a zároveň vrátilo Ukrajině její „plnou suverenitu“. Rusko na to ze své strany odpovědělo také řadou ekonomicko-finančních opatření, která se týkala především surovin (především plynu a ropy), např. požadavkem, aby se za jeho dodávky platilo v rublech, a otevíráním či zavíráním kohoutků na plynovodech. Hospodářsko-finanční ani donucovací opatření nepřinesla výsledky, které obě strany očekávaly. Bezprostřední dopady evropských sankcí na Rusko byly ve skutečnosti mnohem negativnější pro evropské země než pro Rusko.

Co se týče České republiky, která samozřejmě dodržuje sankce nařízené EU, vyrábí elektřinu nejen v uhelných elektrárnách, ale více než třetinu své národní potřeby pokrývá také ze svých dvou jaderných elektráren v Temelíně a Dukovanech, čímž si upevňuje pozici čistého vývozce energie. To ji však nechrání před všeobecným růstem cen, které jsou závislé na mezinárodních trzích. Největší výměnu (mezi dovozem a vývozem) má s Německem, a když se Německo dostane do recese, jak se to v poslední době děje, dostane se do recese i Česká republika, což má pro proletářské masy stále horší důsledky jak z hlediska mezd a pracovních podmínek, tak z hlediska nezaměstnanosti.

Mezitím pokračuje rusko-ukrajinská válka. Rusko stále více omezuje dodávky plynu do Evropy (Německo a Itálie jsou již zhruba dvacet let nejvíce závislé na ruském plynu), a zatímco Evropané horečně hledají jiné dodavatele, zejména plynu, Rusko hledá jiné země-klienty, kterým by mohlo dodávat svůj plyn a další suroviny, jejichž vývoz do Evropy je již několik měsíců znemožněn; Čína, Indie a další asijské země prakticky do značné míry nahrazují evropské dovozce.

Válka, jež se rozhořela na Ukrajině, vyvolala, jak bylo od prvních okamžiků zřejmé, bezprecedentní ekonomickou válku, v níž se rozvíjejí spekulace všeho druhu a nevyhnutelné střety protichůdných zájmů mezi samotnými spojenci. Jeden příklad: tolik vyzdvihovaný požadavek dohodnout se v rámci zemí EU na zastropování cen plynu, aby se zmírnil růst cen nejen energie, ale veškeré průmyslové a zemědělské výroby, která je závislá na elektřině vyráběné převážně v plynových elektrárnách, zůstává zbožnou iluzí, protože závislost na ruském plynu se změnila v závislost na plynu z Norska, Alžírska a dalších zemí a v případě zkapalněného plynu ze Spojených států. Takto se k neúměrnému růstu cen ve všech zemích mezi spojenci Evropy přimíchává i navazující hospodářská válka, která navzdory proklamovanému hledání „společné“ politiky (po vzoru té, která byla přijata v případě vakcín proti kovidu) spíše prohlubuje neshody a protiklady, které v dlouhodobém horizontu mohou vést pouze ke skutečným hospodářsko-politickým střetům.

Proletářská třída je jako v každém období hospodářské krize a tím spíše války přímo zasažena ve svých existenčních a pracovních podmínkách; avšak její schopnost reagovat na půdě třídního boje se po desítkách a desítkách let mezitřídní kolaborace uplatňované jak na odborové, tak na politické úrovni prakticky snížila na nulu. Proto, jako tomu bylo nyní v Praze, ale i jako tomu bylo ve všech kapitalistických metropolích dosavad, se ty nejvíce na okraji společnosti stojící a nejvíce zaostalé vrstvy proletariátu snadno nechají ovlivnit tím nejhorším nacionalismem, zatímco většina proletariátu zůstává izolovaná, fragmentovaná, paralyzovaná. Dokud se nedokáže vymanit z omamného vlivu demokracie a individualismu, zůstane vězněm kolaborantské politiky, do níž ji uvrhl odborový a politický oportunismus. A nebude schopen prohlédnout, že blízká budoucnost, kterou pro něj buržoazní vládnoucí třída připravuje, bude plná slz a krve.

Dnes v Praze, Berlíně, Varšavě, Bukurešti, stejně jako v Římě nebo Paříži, ozvěny války na Ukrajině nepřichází prostřednictvím bomb a raket, ale prostřednictvím velkých mas uprchlíků, tvořených především ženami a dětmi. To nic nemění na tom, že se jedná o evropskou válku a že má imperialistický charakter, i když je prozatím geograficky lokalizována na Ukrajinu. Je imperialistická nejen proto, že ruský imperialismus vtrhl se svými vojsky na ukrajinské území – s odůvodněním, že ukrajinský stát po osm let po odtržení proruského Krymu systematicky utlačoval proruské obyvatelstvo v oblastech Donbasu (nejprůmyslovější oblasti Ukrajiny, která je bohatá na suroviny) –, ale také proto, že na Ukrajině, stejně jako včera v bývalé Jugoslávii a v Iráku, Libyi, Afghánistánu, na Kavkaze a v Sýrii, jsou ve hře imperialistické zájmy všech těch imperialistických mocností, které se více či méně přímo účastní těchto lokálních válek. 

Podporovat válku politicky, ekonomicky a vojensky znamená ještě více stlačit životní a pracovní podmínky proletářských mas v zemích postižených válečnými požadavky, což nevyhnutelně zasahuje i široké vrstvy městské a agrární maloburžoazie. Obecně jsou to právě tyto maloburžoazní vrstvy, jež se děsí představy, že by se mohly dostat do prekérních existenčních podmínek typických pro proletariát, které se mobilizují proti vládám, jež nejsou schopny ochránit je před touto propastí. A svou mobilizací s sebou strhávají proletáře, zpravidla ty nejzaostalejší, kteří sdílejí individualistickou a maloburžoazní mentalitu typickou pro maloburžoazii.

Všechny imperialistické velmoci, které spolu obvykle soupeří a svádějí na světové scéně boj všemi prostředky, se řídí stejnými motivy: dobýt trhy a území tím, že je vymaní z vlivu konkurenčních imperialismů, a vykořisťovat nejen svůj vlastní národní proletariát, ale i proletáře zemí, které podléhají politice a zájmům vládnoucích imperialistických zemí. Nyní je na řadě Ukrajina, jejíž vládnoucí buržoazie se po rozpadu SSSR v 90. letech musela rozhodnout, zda se spojí s ruským imperialismem, nebo s Rusku konkurujícími imperialisty, v první řadě s USA a následně se zeměmi Evropské unie. Není skutečně náhodou, že od získání nezávislosti v roce 1991 započaly vztahy s NATO s ohledem na její budoucí členství. V prvních dvaceti letech své „nezávislé“ existence Ukrajina nadále oscilovala mezi Ruskem a USA/EU, ale od roku 2008 se jednání o členství Ukrajiny v EU formálně ubírají stejným směrem, jakým se již vydala většina východoevropských zemí, které kdysi ovládala Moskva. Probíhající válka urychlila byrokratické procesy spojené s členstvím v EU a od 23. června letošního roku je Ukrajina oficiálně kandidátem na členství v EU; přičemž jako kandidát, navíc ve válce se „společným“ ruským nepřítelem, požívá mnoha ekonomických a finančních výhod.

Ukrajinská buržoazie ví, že je zavázána imperialistickým buržoaziím Západu, které ji podporují a financují ve válce proti Rusku s cílem podřídit ji svým zájmům v budoucím mírovém uspořádání. Mezitím se ukrajinští proletáři a ruští proletáři vyslaní na frontu nechávají zabíjet při obraně „vlasti“, která není ničím jiným než vězením, v němž jsou nuceni být mimořádně vykořisťováni jakožto námezdní dělníci i jako vojáci. Stejný osud potkal také všechny proletáře, kteří byli mobilizováni v minulých světových válkách a ve všech lokálních válkách, které provázely nedávnou historii imperialistického kapitalismu. V Praze nacionalistická pravice i „levicoví“ nacionalisté vykřikují stejné heslo: Ať žije Česká republika, pro jedny musí být „na prvním místě“, pro druhé musí být „lepší“. Což znamená pouze jedno, že proletáři musí v míru i ve válce položit své životy za „Českou republiku“, tedy za vládnoucí buržoazní třídu, jako by nebylo jiné alternativy. 

Pro třídu námezdně pracujících však alternativa existuje, i když ji dnes nevidí a nevnímá. Tou je vytvořit si nezávislost na buržoazní třídě a všech silách společenské konzervace a kolaborantského oportunismu. Defétismus proti imperialistické válce dneška a zítřka musí spočívat na defétismu uplatňovaném v době míru proti ekonomickým, podnikovým, národním nebo mezinárodním zájmům kapitalistů. Nesmiřitelný třídní protiklad, který buržoazie denně uplatňuje proti proletářským masám – drtíc je v nesnesitelných existenčních a pracovních podmínkách –, si musí otevřeně uvědomit i proletářská třída a musí ji pohánět k tomu, aby bojovala sama za sebe, a ne za buržoazii, a aby začala bojovat na obranu svých vlastních bezprostředních zájmů, které – a to dokazuje sama buržoazie – jsou materiálně a objektivně protichůdné zájmům buržoazie. Vést boj na třídním poli znamená právě toto: bojovat výhradně za své vlastní třídní zájmy, jež jsou třídní, pokud sjednocují proletáře ve stejném boji. Boj za zvýšení mezd a drastické zkrácení pracovní doby, boj za plné mzdy pro nezaměstnané a za rovné odměňování mužů a žen jsou sjednocující požadavky, které potírají konkurenci mezi proletáři a vytvářejí třídní solidaritu, která je motorem proletářského boje, přestože boj skončil nebo byl poražen. Stejně tak boj proti posílání vojáků na frontu, proti posílání výzbroje bojujícím stranám je třídní akcí v rámci protiburžoazní proletářské solidarity.

Tváří v tvář všeobecné paralýze z hlediska třídy, v níž se dnes nachází proletariát ve všech zemích Evropy a světa, se tyto požadavky mohou zdát „mimo realitu“, „utopické“, „nedosažitelné“. Oportunisté to říkali už v roce 1914, při vypuknutí první světové imperialistické války, poté, co se přihlásili k národnímu zájmu a podepsali válečné úvěry opakovali to znovu a znovu tváří v tvář druhé světové imperialistické válce, tentokrát posilujíce své protidělnické akce ospravedlněním „vlastenecké“ a „antifašistické“ války; opakují to znovu a znovu tváří v tvář každé válce, kterou imperialismus, lhostejno zda z Východu či Západu, rozpoutal, aby si rozdělil mezinárodní trh jiným způsobem; opakují to i dnes, tváří v tvář nepříteli současnosti, Rusku, a možná zítra Číně, a předkládají dramatické scénáře o sérii invazí do výsostně civilizovaných zemí Evropy a o hrozícím nebezpečí atomové války. Hlavní společenský cíl se však nemění: pro buržoazii a kolaborantské živly je důležité, aby proletariát nezačal bojovat jen sám za sebe, a proto je třeba jej systematicky podřizovat imperialistickým požadavkům dané doby a co nejintenzivněji vykořisťovat jeho pracovní sílu ve výrobě, distribuci a službách, aby mohl být přeměněn v potravu pro děla, až imperialistická válka zaklepe na dveře.

Proti jisté vyhlídce na takovou zkázu a smrt může povstat jen proletariát, který coby titán rozbije řetězy, jež ho drží v zajetí kapitalismu a buržoazie. Budoucnost proletariátu spočívá v znovuobnovení třídního boje, nikoli v obraně „vlasti“!

 

 

Mezinárodní komunistická strana  (il comunista, le prolétaire, el proletario, Proletarian)

12. září 2022

www.pcint.org

 

Top

Back to Statements

Back to Archives