Írán

Zatýkání, mučení, vraždy, zmizení a utajené pohřby: fundamentalistický náboženský režim uplatňuje železnou pěst, aby se udržel na nohou

Demonstrace a boj proti režimu ajatolláhů, které probíhají ve vlnách, charakterizují poslední dvě desetiletí, tedy období, kdy tlak relativně mladého kapitalismu na překotný rozvoj ještě více vyostřil rozpory v zemi, která se usilovně snaží oprostit od náboženských tradic, s nimiž se nová íránská buržoazie prosadila na úkor starého šáhova režimu, a to za přispění mohutných demonstrací a rozsáhlých dělnických stávek proti šáhovi. Kapitalismus, který se rozvíjí, nemůže než stále více zvětšovat masu námezdních pracujících, proletariát, z jehož intenzivního vykořisťování získává veškeré vyprodukované bohatství.

Na druhé straně rozvoj kapitalismu může pokračovat pouze s intenzifikací mezinárodního obchodu, a tedy i s nejmodernějšími komunikačními prostředky (rozhlas, televize, internet) a vzděláním, které jsou nezbytné pro rozvoj nejen obchodu, ale i průmyslové výroby ve všech odvětvích (petrochemickém, ocelárenském, automobilovém, hutnickém, strojním, textilním) a zejména pak ve strojařině a jaderné energetice.

Představu o tom, jak dnes vypadá Írán, který je na druhou stranu vystaven poměrně tvrdým sankcím ze strany USA a jejich západních spojenců, si lze udělat na několika datech. 75 % obyvatel žije ve městech, ale 30 % obyvatel se stále živí zemědělstvím na půdě obdělávané jen z 10 % (především pistácie a bavlna, jejichž je vývozcem do celého světa, dále obilniny, ječmen, tabák, řepa, cukrová třtina) a chovem dobytka (skot, ovce a kozy); na druhé straně se země stále vyznačuje značnou roztříštěností vlastnictví půdy. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo (údaje z roku 2021) čítá 26,5 milionu osob (z toho ženy tvoří pouze 17 %), což představuje 32 % veškeré populace, a nezaměstnanost v roce 2019 nebyla nižší než 20 % (více než 5 milionů osob). Ekonomická a společenská krize dopadá, jako v každé zemi, především na pracující a chudé třídy (inflace, zdá se, dosáhla 50 %) a stále více utlačovatelské poměry nastolené duchovenským režimem, nejprve Chomejního a poté Chameneího, přímo dopadá na mladší generace a zejména na ženy. Většinu výrobních činností kontrolují náboženské fondy (bonyad) a armáda‑Íránské revoluční gardy (päsdärän), takže to jsou nevyhnutelně ženy, kdo trpí nejtvrdším a nejbrutálnějším útlakem, zejména pokud se vzbouří, jak se stalo od loňského září.

A zatímco mladé íránské ženy a solidárně stávkující dělníci ukazují světu, že proti společenskému útlaku, který charakterizuje nejen Írán, ale všechny současné společnosti, ať už demokratické, totalitní, náboženské či jiné, vedou boj a bouří se beze strachu z následků, proletáři bohatého evropského Západu přihlížejí, jako by se jich to, co se tam děje, netýkalo. Zabývají se svými vlastními pupky, svými úzce bezprostředními zájmy, jako by jejich život od života proletářů v zemích na periferii imperialismu oddělovaly nepřekonatelné zdi. Jako by každá buržoazie na Západě nenesla odpovědnost za životní podmínky proletářů i ve všech ostatních zemích světa; světa, který si imperialistické buržoazie rozdělily za druhé světové války a který se nyní snaží přerozdělit – válčením mezi sebou, a to nejen na Ukrajině – na jiném základě, než jaký byl nastolen v předchozích desetiletích.

Sociální politika íránského režimu se částečně snaží podobat politice západních zemí, samozřejmě s mnohem omezenějšími finančními zdroji. Po sobě jdoucí prezidenti republiky se pravidelně snažili udržet společenské pnutí pod kontrolou prostřednictvím snižování cen základního zboží a poskytováním subvencí nejchudším vrstvám obyvatelstva. Tyto prostředky však, jak víme, nejsou nikdy rozhodující, a když se ekonomika zadrhne a dostává se do krize, kdy miliony lidí nemohou najít práci a inflace rychle snižuje kupní sílu mas, pak pnutí, které neustále doutná pod povrchem, vybuchne. Nejnovějším fenoménem je rebelie proti atmosféře společenského útlaku především ze strany žen, konkrétně mladých žen, k nimž se později přidali i mladí muži, počínaje vysokoškolskými studenty.

13. září, jak už všichni vědí, byla Mahsa Jina Amini, mladá kurdská žena ve věku 22 let, zatčena za porušení nařízení o nošení závoje na hlavě, které bylo nařízené ženám. Od jejího zatčení po mučení a vraždu to trvalo tři dny. Skutečnost, že byla Kurdka, měla pravděpodobně další negativní dopad, poněvadž kurdské obyvatelstvo je obecně systematicky utlačováno, a to nejen Íránci, ale také Turky, Iráčany a Syřany. Tato epizoda byla rozbuškou, která rozpoutala v Íránu bouři; od září a dodnes, byť v ochabující fázi, protestní demonstrace neustávají a není náhodou, že těžištěm těchto demonstrací byly vždy ženy, zejména mladé ženy. Demonstrace se dotkly více než 160 měst a zatčeno bylo dosud více než 20 000 osob; při demonstracích bylo dosud více než 500 obětí (a mezi policisty, jak se zdá, ne více než 62); rozsudky smrti, které již byly vykonány, pokud víme, stihly 10 ze zatčených protestujících (1). Náboženský režim reagoval na tyto protesty mimořádně tvrdými represemi, tváří v tvář kterým se projevila odvaha mladých žen, které i přes vědomí, že jim hrozí zatčení, bití a smrt, nadále projevovaly nezkrotného ducha rebelie. A právě tohoto vzpurného ducha se režim v Teheránu bojí, protože může být velmi nakažlivý a může zachvátit zejména dělnickou třídu.

Po vraždě Mahsy Aminiové se 13. října objevily zprávy o zásahu bezpečnostních složek na dívčí střední škole „Shahed“ v Ardabilu, obývané převážně Ázerbájdžánci – další etnická menšina sunnitského vyznání, která je u Íránců šíitského vyznání v nelibosti –, protože skupina studentek odmítla zpívat hymnu oslavující ajatolláha; na následky bití bezpečnostními silami zemřela šestnáctiletá Asra Panahiová a mnoho dalších zraněných studentek skončilo v nemocnici (2). Režim reaguje extrémním násilím vůči bezbranným masám, a to až do té míry, že odsuzuje k smrti i osoby se zdravotním postižením, těhotné ženy a nezletilé (3), nehledě na to, zda zapálí pneumatiku auta, podobiznu Chomejního nebo závoj (hidžáb, který zakrývá vlasy, čelo, uši a zátylek a spadá přes ramena), nebo zda si veřejně ostříhají vlasy.

Za těmito protesty se však ve skutečnosti skrývá mnohem víc. Tíživá ekonomická situace již léta vážně sužuje životní existenci širokých mas natolik, že každý protest od vzpoury proti přísným náboženským nařízením až po uvěznění většiny žen mezi čtyři stěny domácnosti, dusivé kontrole ze strany íránských Revolučních gard (Pasdaranu) a provládních milic (Basídž) na ulicích, školách a univerzitách, má charakter viru, který se nadále šíří ve všech ostatních sektorech společnosti, od trhovců po dělníky v továrnách. Není náhodou, že protesty nejprve propukly v íránském Kurdistánu, odkud Mahsa Amini pochází, a odtud se rozšířily po celé zemi, od severu k jihu, a dotkly se dokonce i Qomu, šíitského duchovního centra, bašty morální a náboženské autority islámského režimu. Požadavky se týkají osobních svobod, občanských práv, svobody shromažďování a organizování a vedle nich se objevují konkrétnější požadavky pracujících týkající se svobody organizovat nezávislé odbory, jakož i klasické ekonomické požadavky týkající se mezd a pracovních podmínek. Všechno je zpochybňováno, a když se v ulicích z demonstrujících mas ozývají výkřiky adresované ajatolláhu Chameneímu, „smrt diktátorovi“, mas, kterým se dostává solidarity i při dělnických stávkách, je zřejmé, že režim si tyto výkřiky bere jako záminku obvinit každý protest z rozpoutání „války proti Bohu“ a z toho, že je ve službách západních nepřátel.

Od vzniku islámské republiky Íránem několikrát otřásla rozsáhlá protestní hnutí: v roce 1999 se studenti teheránských univerzit vzbouřili proti ukončení vydávání reformistických novin Salaam a proti razii příslušníků Pasdaranu, „Armády strážců islámské revoluce“ (doslovný překlad pro Íránské revoluční gardy v perštině) v univerzitním kampusu, při níž byli zabiti tři studenti; další protesty univerzitních studentů se uskutečnily v letech 2003 a 2006. V roce 2009, v době prezidentských voleb, se protesty proti volebním podvodům, které vynesly bývalého starostu Teheránu Ahmadínežáda do prezidentského úřadu pod vedením nejvyššího vůdce Chameneího, vyznačovaly nespokojeností drobné buržoazie, která doufala, že její zájmy bude lépe chránit reformistický prezident Rúhání. Mezi prosincem 2017 a červnem 2018 byli naopak protagonisty nejen studenti a obyčejní lidé, kteří demonstrovali proti vysokým životním nákladům, dusivému duchovenskému režimu a nezaměstnanosti mezi mladými, která dosáhla 40 procent, a za práva žen, ale i dělnické stávky. Stávky, které bojovaly proti důsledkům ekonomické krize, která zasáhla zemi, krize umocněné tím, že Rúháního vláda po tvrdých amerických sankcích (a postupně i sankcích evropských spojenců USA) přiškrtila mzdy a ztížila pracovní podmínky. O těchto sankcích rozhodl Trump poté, co vypověděl jadernou dohodu s Teheránem, kterou v roce 2015 podepsal Obama (4). V roce 2019 vypukla další protestní hnutí vyvolaná nadměrným zvýšením cen pohonných hmot, jehož se účastnily velmi početné vrstvy obchodníků. Moc mulláhů (muslimských duchovních), která se opírá nejen o historický náboženský vliv, ale především o ekonomickou moc, jež je z velké části soustředěna v jejich rukou, a z ní plynoucí vojenskou sílu, vždy reagovala tvrdými represemi. Kolik desetiletí může taková moc, která spoléhá ve své nadvládě nad společností na systematické potlačování jakýchkoli protestů, vydržet?

Stále širší vrstvy obyvatelstva, městská buržoazie a maloburžoazie, rolníci, dělníci, jsou neustále zmítány jak důsledky ekonomické a společenské krize, tak i dopady represí. V této situaci se vzhledem k obchodním a komunikačním kontaktům se světem téměř přirozeně objevuje nutkání zbavit se symbolů moci a restrikcí, které fundamentalistické společenské prostředí po desetiletí vnucovalo. A vzhledem k celosvětovému ideologickému vlivu koncepcí demokracie permanentně šířených s „volným obchodem“, svobodným „soukromým vlastnictvím“ a „osobní svobodou“ je očividné, že lidová protestní hnutí se obecně dovolávají svobody a odevzdávají se reformismu – i když je oděn do náboženského roucha – coby klíči k řešení společenských problémů.

Mnozí komentátoři demonstrací z posledních měsíců tvrdí, že se od těch minulých liší tím, že ačkoli je odstartovala konkrétní událost – brutální vražda dvaadvacetileté dívky z nijak významných důvodů –, ve skutečnosti se do nich rychle zapojily všechny vrstvy obyvatelstva a celá země, což se dříve nestávalo. Nicméně přáním velkých médií a naprosté většiny západních intelektuálů je, aby se tato protestní hnutí, která se tak rozšířila a do nichž se zapojila velká část obyvatelstva, podobala hnutím, která v roce 2011 v Tunisku a poté ve všech arabských zemích svrhla významné diktátory, jako byli Ben Alí a Mubarak, a otevřela tak zemi dveře pro vytouženou demokracii (5)… a západnímu kapitálu. Demokracii, která, jak jsme snadno předvídali, nevyřešila žádné sociální problémy, protože „buržoazní demokracie nemůže než znovu nabídnout vyhlídku na buržoazní režim, který by měl proměnit svůj represivní postoj prostřednictvím rozšíření oblastí ‚svobody‘ v každodenním životě a umožněním jakýs takýs společenských reforem, které by nikterak nepodkopávaly na zisk zaměřené kapitalistické výroby; buržoazní demokracie není ničím jiným než parlamentním a volebním pláštíkem třídní diktatury buržoazie. Je tím ve více kultivované podobě v dřívěji zavedených kapitalistických zemích, je tím v surovější podobě v nověji zavedených kapitalistických zemích, ale ve skutečnosti nikdy nemůže dát pracujícím masám jinou vyhlídku než na větší vykořisťování, větší bídu, větší hlad a větší represi.“ (6) Stačí se podívat na to, co se stalo nejen v Tunisku po pádu Ben Alího, ale také v Egyptě, kde al-Sísí není bezesporu o nic lepší než Mubarak, v Libyi, která je rozdělena mezi tři nebo čtyři místní potentáty, kteří si počínají stejně represivně a krvelačně jako Kaddáfí, ne-li ještě více, nebo v Libanonu, zemi zcela zničené spory mezi klany ve službách různých regionálních mocností zaprodaných tomu či onomu imperialismu, nebo v Alžírsku, kde je buržoazní režim pevnější, ale neméně vykořisťovatelský a represivní než ostatní buržoazní režimy.

PROLETARIÁT A PROTESTNÍ HNUTÍ

Jedna z charakteristik této poslední vlny protestních demonstrací se týká právě pracujících, a to zejména pracujících v energetickém sektoru. Přestože je s nimi nakládáno lépe než s pracujícími v jiných odvětvích hospodářství a ačkoli nejsou organizováni v nezávislých celonárodních odborech, které jsou zakázány (stejně jako jsou stávající mocí zakázány nezávislé politické strany), v říjnu „pracovníci ropného průmyslu v Assaluyeh v provincii Busher“ zahájili stávku a v následujících týdnech, od konce října do poloviny listopadu, „učitelé a dělníci začali organizovat tzv. sedavé protesty (sit-ins) a lokální stávky v Teheránu, Isfahánu, Abadanu a dalších místech íránského Kurdistánu“ (7).

Dělníci 17. prosince znovu vstoupili do stávky v několika městech, „včetně Assaluyeh, Mahshahr, Ahvaz a Gachsaran“, a připojili se k nim také „hasiči ropného odvětví na ostrově Kharg v Perském zálivu“ (8). Nejednalo se o celostátní stávku v pravém slova smyslu, avšak ve srovnání s předchozími stávkami byla tak rozsáhlá, že přiměla organizační výbory k tomu, aby znovu navrhly o týden později další třídenní stávku (24., 25. a 26. prosince). Tyto stávky, stejně jako ty předchozí, organizují místní výbory a odboroví aktivisté, kteří jsou ve vzájemném kontaktu prostřednictvím sociálních médií, a obvykle se jich účastní nestálí pracovníci, dělníci na dobu určitou a nádeníci. Dokonce i vězni ve věznici Karadž se vzbouřili poté, co byl jeden z nich převezen do cely smrti a čekal na oběšení. Protest dělníků, ačkoli je na národní úrovni roztříštěný a celkově nepropojené, vychází z obzvláště těžkých ekonomických podmínek, a nikoli ode dneška. Devadesát procent smluv je uzavřeno na dobu určitou, tudíž vládne všeobecná prekarizace; pracovní vztahy navíc zprostředkovávají státem kontrolované pracovní agentury, zatímco režim zvyšuje platy policistů a ozbrojených sil až o 20 % (9). Po vyčerpání určité hranice únosnosti je však tlak zdola takový, že navzdory různým vlnám represí proti stávkujícím, k nimž došlo v posledních několika letech, se i v poslední době objevují iniciativy za zorganizování nezávislých odborů, jako v případě řidičů autobusů u Sherkat-e Vahed v Teheránu nebo pracujících v cukrovaru Haft Tapeh v íránském Chusestánu (10). A vzhledem k celkové atmosféře společenské represe se během dělnických stávek objevily také protesty proti potlačování pouličních demonstrací, demonstrací žen a proti exekucím.

Z hlediska životních a pracovních podmínek dělníků nás samotné dějiny vztahů mezi dělnickou třídou a buržoazní třídou učí, že dělníci se i v zemi, kde je jejich nezávislá organizace zakázána, dříve či později dokážou zorganizovat a že je to samotné hnutí boje se svým silným tlakem, které může dosáhnout pozitivního výsledku, totiž odborové organizace nejen na úrovni dané kategorie, ale i na národní úrovni. Buržoazie to také velmi dobře ví, a to je důvod, proč zejména po druhé světové imperialistické válce – v souladu se zkušenostmi fašismu a nacismu – podporovala a financovala vznik kolaborantských odborů, odborů institucionalizovaných ve státě. Buržoazie si je vědoma toho, že aby se jejich společenská proletářská síla nemohla samostatně organizovat a postavit se na půdu otevřeného třídního boje s vlastními a revolučními cíli, musí být dělníci organizováni samotnou buržoazií, samozřejmě pomocí prostředků a metod, které odpovídají obraně jejích všeobecných zájmů. V zásadě existují dva způsoby, jak toho dosáhnout: způsob demokratický a způsob otevřeně totalitní (fašistický, militaristický, fundamentalistický). Demokratickým způsobem se buržoazie snaží dosáhnout spolupráce mezi třídami za aktivní participace dělnických mas; iluze demokracie (s jejím chvostem elektorialismu, parlamentarismu, svobody organizování a shromažďování atd.) ve skutečnosti vedou proletářské masy k přesvědčení, že mohou demokratickými prostředky dosáhnout zlepšení svých životních a pracovních podmínek, aniž by musely soustavně bojovat, ale na základě zákona, prostřednictvím „dialogu mezi sociálními partnery“ a „vyjednávání“. Způsobem otevřené diktatury, která je obecně nastolena přičiněním demokratického způsobu a tváří v tvář silnému masovému hnutí, které má tendenci svrhnout zavedené instituce, musí buržoazie, aby získala spolupráci dělnické třídy – poté, co ji potlačila a spoutala v povinných společenských a politických strukturách prospěšných vládnoucí třídě –, poskytnout v ekonomické oblasti (což je základ života) jisté jistoty (ony pověstné sociální tlumiče). Je zřejmé, že čím je země bohatší, mocnější a má na mezinárodním trhu dominatnější postavení, tím více prostředků může vyčlenit na utišení základních životních potřeb širokých mas, a to právě díky oněm sociálním tlumičům; čím je hospodářsky a v mezinárodních vztazích slabší ve srovnání se svými konkurenty, tím méně prostředků má k dispozici, a proto má tendenci upřednostňovat zaměstnance v ekonomických odvětvích považovaných za strategická (energetika, zbrojařství, ozbrojené síly), což je praxe, která se naopak v nejbohatších zemích uplatňuje již dlouhou dobu. To se děje v Íránu, Egyptě, Turecku, Alžírsku, Maroku, Brazílii a desítkách dalších zemí. Pokud však jde o potlačování hnutí, která se vymykají kontrole vládnoucí buržoazie, demokraticky řízený stát a diktátorsky řízený stát používají naprosto stejné prostředky a metody (policejní síly, speciálně organizované milice, armádu), liší se pouze v odůvodnění použití těchto prostředků a metod: v prvním případě proti podvratné činnosti a terorismu, v druhém případě proti útokům cizích mocností na národní suverenitu, ne-li přímo k odstranění těch, kteří vedou „válku proti bohu“.

V našem prohlášení ze dne 25. září 2022 (11) jsme napsali: „Buržoazní moc může změnit svůj způsob řízení společnosti, pokud dojde – jako tomu bylo v případě proslulého ‚arabského jara‘ – k tak mohutné mobilizaci mas, že to ohrozí její pozici; ale neprovede svou proměnu, aniž by okusila všechny formy represe, i ty nejkrvavější, které má k dispozici; v každém případě bude mít vždy tendenci svrhnout z pomyslného trůnu onu figuru, která již nemá charisma minulých let, aby ji nahradila jinými představiteli, třeba demokraticky zvolenými, a provedla tak určitou výměnu stráží, a udržela si tak politickou, ekonomickou a společenskou moc. Důkazem toho je nejprve Mubarakův a později Al Sísího Egypt“.

Pokud jde o proletářské masy, budou-li pokračovat ve svých bojích a stávkách a budou-li je koordinovat na celostátní úrovni, stanou se nepokrytě hlavním terčem státních represí, protože budou obviněny z ohrožení hospodářství země a z napomáhání zahraničním útokům na její „stabilitu“. Dělnický boj se v tomto bodě buď vydá směrem nezávislé organizace, vycházející z oblasti bezprostřední obrany ekonomických podmínek jakož i samotného boje, nebo bude již po několikáté zadušen tím, že bude nasměrován do labyrintů lokálních a sektorových vyjednávání, izolován a fragmentován poté, co by případně bylo umožněno kategoriím považovaným specificky za strategické – jako je ropný a plynárenský průmysl – organizovat se podle pravidel stanovených zákonem a v každém případě v rámci tradičních mantinelů hájící národní hospodářství. Proletáři si nemohou dělat naděje, že buržoazní vládnoucí třída – ať už nosí náboženský nebo světský oděv – zcela změní své způsoby. Již během velkých hnutí v letech 1978–1979, mohutných demonstrací a generálních stávek, které svrhly šáhovu moc, lidový a dělnický Írán uvěřil a doufal, že díky náboženské buržoazii se jeho celkové postavení zlepší a že hospodářský „blahobyt“ plynoucí z velkého množství vyvážené ropy bude moci být rozdělen mezi všechny vrstvy obyvatelstva. Šáhův režim, jistě prozápadní a v každém případě represivní, byl nahrazen náboženským režimem nejprve Chomejního a poté Chameneího. Režim, který ještě nebyl hluboce upevněn, již v roce 1980 vrhl své nejlepší mladé muže do války proti Iráku, která trvala dlouhých osm let, aby bránil své „posvátné hranice“; do války, která nadto mohla skončit mnohem dříve, vzhledem k tomu, že v roce 1982 se Irák stáhl z oblastí Šatt al‑Arab, které obsadil, a jednostranně zastavil palbu, ale Chomejního režim ji udržoval při životě, aby mohl podniknout protiútok zacílený na Basru. Současně však bylo dalším cílem zlomit svůj proletariát, který byl po tolika letech války doveden do katastrofálního stavu. Válkychtivým byl režim Saddáma Husajna, válkychtivým byl rovněž režim Chomejního a oba byly v naprostém souladu s válkychtivou politikou USA a jejich vzájemných spojenců.

Perspektiva proletariátu v Íránu je tedy buď třídní, nebo zůstává utvářena zájmy vládnoucí buržoazie, která se i dnes zaštiťuje šíitským náboženským vyznáním, ale která by jednoho dne mohla v souvislosti s mezinárodními mocenskými vztahy a pod tlakem dalších velkých masových hnutí převléci kabát a dokonce přijmout symboly západní demokracie.

Proletářská třídní perspektiva je založena na obhajobě výlučných dělnických zájmů, a je tedy protichůdná buržoazním zájmům, a to jak na bezprostředním, tak ještě více na celkovém politickém poli. Alternativou k buržoaznímu panství, ať už v náboženském nebo světském hávu, nemůže být nikdy parlamentní demokracie, ale je a bude jí cesta třídního boje, boje, jenž směřuje k proletářské revoluci. Jakkoli se tato cesta může dnes zdát obtížná a vzdálená, je jediná, která může vést proletariát k tomu, aby se stal protagonistou své vlastní budoucnosti, svých vlastních dějin. Proletariát je námezdní pracovní síla, která produkuje veškeré bohatství v každé zemi; buržoazie je dnes panující třídou, která si veškeré vyprodukované bohatství přivlastňuje a může tak činit i nadále za podmínky, že bude proletariát držet v námezdním otroctví. Právě proti tomuto otroctví musí moderní otroci, tedy proletáři, v Íránu stejně jako v kterékoli jiné zemi bojovat, počínaje samozřejmě bojem za obranu ekonomických zájmů, ale s cílem rozšířit jej na celý proletariát země a proletáře všech dalších zemí s cílem svrhnout buržoazní moc a vybudovat na jejích troskách novou společnost, společnost, která již nebude závislá na kapitálu, trhu, penězích, násilí a diktatuře imperialismu.

(1) Viz www.ispionline.it//it/pubblicazione/5-grafici-capire-le-proteste-iran-36790 ze dne 11. ledna 2023 a www.lifegate.it/condannati-morte-iran ze dne 13. prosince 2022.

(2) Srov. luce.lanazione.it/actualities/asra-panahi-16-let-beaten-to-death-not-sung-into-ayatollah/.

(3) Viz Tgcom24, 5. a 26. ledna 2023.

(4) Viz www.ispionline.it/it/pubblicazione-iran-la-stanchezza-di-una-rivoluzione-19393 z 6. 1. 2018; https://ricerca.repubblica/archivio/repubblica/1999/07/11/iran-studenti-in-rivolta-dopo-il-venerdi.html z 11. 7. 1999. (5) Viz také Il Medio Oriente, arena degli scontri borghesi e imperialisti (Il comunista, č. 154, červenec 2018); Iran: la collera operaia sfida la dittatura sanguinaria dei mollahs (Il comunista, č. 155, září 2018).

(5) V tuniském Sidi Bouzid policie 17. prosince 2010 zabavila vozík s ovocem a zeleninou nezaměstnanému mladému muži „bez licence pouličního prodejce!. Nezaměstnaný mladík, který přišel o jediný, byť skromný, prostředek k obživě své a své rodiny, se v zoufalství zapálil před vládní budovou. Zemřel 5. ledna následujícího roku. „Je to jiskra, která zažehne prach,“ napsali jsme v pozičním dokumentu Long live the revolt of the proletarian youth! z 11. ledna 2011. Viz také Rivolte nei paesi arabi e imperialismo, v příloze časopisu „Il comunista“, č. 119, duben 2011.

(6) Viz Tunisi, Algeri, Il Cairo… „Il comunista“ č. 119, prosinec 2010–leden 2011.

(7) Srov. www.rivistailmulino.it/a/iran-la-rivoluzione-dei-lavoratori z 8. prosince 2022.

(8) Srov. www.radiondaurto.org/2022/12/17/iran-quarto-mese-di-rivolta-inizia-con-lo-sciopero-dei-lavoratori-dellindustria-petrolifera/.

(9) Viz www.operaicontro.it/2022/12/13/iran-la-forza-al-lavoro a www.operaicontro.it/ 2022/12/19 /iran-dalla-lotta-di-strada-agli-scioperi-operai/.

(10) Viz poznámka pod čarou č. 7.

(11) Viz Írán. Od demonstrací za chléb až po tvrdé protesty po smrti 22leté dívky, kterou náboženská policie zatkla, zmlátila a zabila, protože nenosila závoj „podle pravidel“, PCInt, 25. září 2022, www.pcint.org