Ruským a ukrajinským proletářům

PROLETÁŘI RUSKA A UKRAJINY!

Již nějakých deset let jste bombardováni dusivou nacionalistickou a imperialistickou propagandou, a proto se k vám slova, jako jsou ta naše, sotva dostala a sotva mohou dostat. Přesto však v tomto našem apelu chceme i nadále pokračovat a vyslat jej i do vašich řad, protože dříve či později, v italštině, angličtině, francouzštině, ruštině…, se k vám tato slova dostanou. Budiž vám útěchou poznatek, že mimo Rusko, mimo Ukrajinu, mimo státy podporující tu či onu válčící mocnost však přesto existuje politická formace mající své kořeny v marxismu, ve slavném Říjnu 1917, v impozantní Leninově bolševické straně, kterou Stalin rozvrátil, a v tradici proudu italské komunistické levice, který jako jediný na světě po dějinném dramatu teorie „socialismu v jedné zemi“ a druhé světové imperialistické válce neúnavně pracoval na obnově marxistického učení a znovuobnovení mezinárodní třídní strany; politická formace, která pevně věří, stejně jako věřili Marx, Engels a Lenin, v neodvratnost boje mezi třídami a v jeho nutné historické vyústění v proletářské a komunistické revoluci, aby byl jednou provždy svržen kapitalismus, který dnes ve své hnilobné imperialistické fázi pokračuje v ničení výrobních sil, životů pracujících a životního prostředí výhradně za účelem kapitalistického zisku, kvůli němuž jsou proletáři všech věkových kategorií, pohlaví a národností systematicky vykořisťováni, uvrženi do bídy a proměněni v potravu pro děla pokaždé, když se konkurenční boj mezi kapitalisty a mezi státy vystupňuje na úroveň válečného konfliktu.

Válka, která už rok ničí desetitisíce životů a mnohá ukrajinská města, která má na svědomí deset milionů uprchlíků, je válkou, v níž každý ze zúčastněných imperialistických bloků přímo či nepřímo sleduje své vlastní zájmy, přičemž při tom obětuje krev proletářů vrhaných vzájemně proti sobě na obranu územních, ekonomických, finančních a politických zájmů, které nemají nic společného s životními podmínkami samotných proletářů. Jak ruští, tak ukrajinští proletáři vědí, že z buržoazně-imperialistické války, stejně jako z každé hospodářské a finanční krize, dramaticky vyjdou jako poraženi rozhodně oni. Buržoazní propaganda o demokracii, díky níž by se měly zlepšit životní a pracovní podmínky proletářů, stejně jako propaganda o silném a militarizovaném státu, který by hájením národních zájmů hájil i zájmy proletářů, jsou nástroji, jimiž chtějí buržoazní vládnoucí třídy bojující mezi sebou vnutit příslušným proletariátům přesvědčení, že jejich hlavním zájmem je bránit vlast, národ, posvátnou národní suverenitu, národní kapitalismus, ohrožený agresí nepřítele.

Kapitál je ze své podstaty útočný a prvním cílem jeho útoků je právě proletariát, třída námezdních pracujících, protože z jejich systematického a permanentního vykořisťování kapitalisté těží pověstnou nadhodnotu, která se pak prostřednictvím obchodního systému přeměňuje v zisk. Navíc je přirozené, že kapitalisté útočí na konkurenční kapitalisty, protože usilují o rozšíření svého odbytiště na úkor konkurence. A právě princip obchodní konkurence přenáší buržoazie v každé zemi přímo na pracující masy tím, že staví námezdně pracující proti sobě, a to jak na ekonomickém, tak na společenském a kulturním poli. Přivykat proletáře na vzájemné soupeření znamená přivykat je vést proti sobě válku, dnes kvůli vyšším mzdám, kvůli jistotě zaměstnání, aby se tímto odlišili od proletářů jiného pohlaví či národnosti, zítra kvůli zemi, která se stala „obětí“ zahraniční obchodní či vojenské agrese.

PROLETÁŘI NEMAJÍ VLAST!

To není pouhý slogan, to je realita už nejméně dvě stě let. Všichni proletáři jsou v každém podniku, v každém odvětví, v každé zemi vystaveni stejnému zacházení: jsou vykořisťováni kapitalisty – soukromými i státními, vždy jde o kapitalisty – z důvodu povinnosti pracovat za mzdu. Nepracuješ-li, nejíš, nepracuješ-li, nežiješ, ale abys mohl pracovat, musíš se podřídit existujícímu systému, kapitalistickému systému, v němž je buržoazní vládnoucí třída pánem všeho – výrobních prostředků, půdy, výrobků i kapitálu – a třída námezdně pracujících není pánem ničeho, dokonce ani svého života. Proletáři však mohou proti kapitalistům odpovědět jedinečnou dějinnou zbraní: svou produktivní společenskou sílu, neboť coby námezdní pracovní síla umožňují kapitalismu existovat. Historický problém tedy zní: buď se udrží kapitalistický výrobní způsob, a tedy i diktatura buržoazie, nebo bude diktatura buržoazie svržena a výrobní způsob se z kapitalismu transformuje v socialismus a nakonec v komunismus, tj. ve společnost, v níž už nebudou existovat třídy, kapitál, peníze, trh, konkurence, krize a války.

Utopie? Nikoli, je to cíl komunistického programu, za který bojovali proletáři Berlína, Vídně, Paříže, Milána v roce 1848, proletáři Pařížské komuny v roce 1871, ruští proletáři v říjnu 1917, čínští proletáři v letech 1925 a 1927. To všechno byly bitvy, které světový proletariát nakonec prohrál, ale které zanechaly zásadní historické poučení, nepostradatelné pro bitvy pozdější. Buržoazie se také poučila a pochopila, že právě proletariát, pokud je organizován nezávisle a veden svou třídní stranou, je jejím skutečným dějinným nepřítelem. Dnes se ruská buržoazie reprezentovaná oligarchy kolem Putina a ukrajinská buržoazie organizovaná kolem oligarchů reprezentovaných Zelenským navzájem považují za nepřátele a posílají své proletáře, aby se vzájemně vraždili a vyhráli válku, již si žádný proletář nepřál. Ale jak nám říkají dějiny, že tváří v tvář revolučnímu proletariátu vedenému revoluční komunistickou stranou budou blízkými spojenci, jako byli Prusové a Francouzi v roce 1871, když vedli proti sobě válku, a jako byli Němci, caristé a velmi demokratičtí Britové a Francouzi v letech 1917–1921, během první světové imperialistické války a bezprostředně po ní, proti vítězné ruské proletářské revoluci a její třídní diktatuře. Proletáři nemají vlast, nemají hranice, mohou dobýt celý svět. V buržoazní válce musí jejich boj o přežití začít sbratřením se mezi sebou a uplatněním onoho revolučního defétismu, který tvoří základ opětovného třídního vzepětí. Jejich boj musí zahrnout přerušení spolupráce s vlastní buržoazií, tím spíše s buržoazií jiných zemí, protože cíl proletářského boje je internacionalistický a mezinárodní.

V buržoazní imperialistické válce se nevyhnutelně prolínají a mísí bezprostřední zájmy s obecnějšími a historickými zájmy proletariátu, byť si to samotní proletáři neuvědomují. Je to právě válečná politika buržoazního státu, která by mohla pozvednout úroveň třídního střetu na všeobecnou politickou úroveň. Proletariát je válečnou realitou nucen postavit se buď na stranu buržoazní fronty – a do toho ho tlačí kolaborantismus odborů a politiků –, nebo na půdu třídního boje, na obranu svých bezprostředních a všeobecných proletářských zájmů, které se objektivně týkají všech proletářů, přímo či nepřímo zapojených do války – a do tohoto boje jej žene třídní strana.

Dnes nemají ani ruští, ani ukrajinští proletáři sílu rozejít se se svými buržoaziemi a i třídní strana se musí teprve rozvinout jako skutečná síla. Ale přijde den, kdy se vydají cestou třídního boje.