Státní masark v Cutru: dosud se našlo 67 utonulých migrantů, ale může jich být i více než 100. Přestože byla italská pobřežní stráž včas zalarmována k záchraně lodi s téměř 200 migranty na palubě, nezasáhla!

V noci 26. února kolem 22.30 hodin byla letounem Frontexu (Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž), který hlídkoval nad mořem, spatřena loď. Loď, která v nákladovém prostoru převážela téměř 200 migrantů, se nacházela 40 mil jihovýchodně od Capo Rizzuto, v mezinárodních vodách, nicméně v italské zóně SAR (anglicky Search and Rescue, služba pátrání a záchrany), ve které je Itálie povinna poskytnout pomoc. Moře je tu velmi rozbouřené, má asi dvoumetrové vlny a dochází k jejich zesilování, ale italské hlídkové čluny, jak z Guardia di Finanza (italská celní správa), tak z pobřežní stráže, si umí s mořem v těchto podmínkách bez větších problémů poradit. I tato vysloužilá a přetížená turecká loď, která vyrazila z Izmiru, vydržela na moři do té doby, než se dostala jen něco málo přes 100 metrů od kalábrijského pobřeží poblíž Steccato di Cutro v provincii Crotone, kde narazila na pobřežní skaliska. A právě zde se utopily děti, ženy a muži.

Od prvního hlášení Frontexu do tragické smrti několika desítek migrantů uplynulo šest hodin: během těchto šesti hodin se dalo masakru v Cutru zabránit, migranty mohly zachránit Guardia di Finanza nebo tak hlídkové čluny pobřežní stráže. Hlídkové čluny Guardia di Finaza, ačkoli mohly poskytnout pomoc, tak neučinily a vrátily se do přístavu; hlídkové čluny pobřežní stráže ani nevypluly, přestože obdržely volání od agentury Frontex. Právě římské středisko pobřežní stráže (Mrcc), které spadá pod Salviniho Ministerstvo infrastruktury a dopravy, má povinnost koordinovat záchranné práce na moři, když hrozí potopení lodi. Podle listu il Riformista (1) však římské středisko nevydalo žádný rozkaz k záchranné operaci. A tak pobřežní stráž zůstává fakticky stát v přístavu. „Toto ztroskotání,“ říká nevládní organizace Emergency, „je výsledkem konkrétních politických rozhodnutí“ (2).

Z chování orgánů odpovědných za nepodniknutí záchranné akce na moři je zřejmé, že neměly v úmyslu zachránit přímo na moři „případné trosečníky“, ale vyčkat, až loď dorazí ke břehu, aby mohly provést klasickou policejní operaci proti nelegálním imigrantům a pašerákům. Právě nepodniknutí záchranných akcí na moři bylo příčinou této vražedné katastrofy. K dnešnímu dni, jak píšeme, bylo nalezeno 67 těl, 81 lidí přežilo, částečně proto, že uměli plavat a dokázali se sami dostat na břeh.

Po proběhnuvší katastrofě dorazily vrcholné orgány, počínaje ministrem vnitra Piantedosim; samozřejmě se okamžitě pochlubily, že dopadly některé z pašeráků, a nenechaly si ujít příležitost ronit krokodýlí slzy nad desítkami a desítkami mrtvých, mezi nimiž bylo i mnoho dětí; a jak již léta činí, zmínily roli Evropské unie, která by měla v otázce migrantů dělat poněkud více…

Pro cynické vládní politiky je ovšem příznačné, že vinu za smrti na moři přenášejí nejen na pašeráky, ale i na samotné migranty, kteří se i v nebezpečných podmínkách stejně vydali na cestu. Pašeráci: nejsnáze zjistitelní viníci, tito darebáci, jejichž úkolem je nahnat velké skupiny migrantů do polorozpadlých bárek, které je odvezou do blízkosti pobřeží a pak je ponechají svému osudu. Je však nad slunce jasné, že obchod s lidmi je vysoce organizovaný. Počínaje těmi nahoře – jsou tu šéfové, kteří mají k dispozici peníze a bezskrupulózní pomocný personál, kterému velí, a kteří disponující zařízeními, často skutečnými lágry, kde drží migranty, vykořisťují je, okrádají, znásilňují a pak je nacpávají do bárek; oni jsou těmi, kdo tahají za nitky tohoto byznysu, těmi, kdo zorganizovali svůj byznys na neštěstí statisíců lidí, kteří jsou nuceni prchat před válkami, represemi, bídou, hladem a nouzí. Jsou to bossové, kteří mají vztahy a vazby na místní úřady a mocné lidi: vyšetřování v Libyi jednoznačně vyneslo na světlo situace tohoto druhu, čehož italská vláda, nikoliv ode dneška, využívá ve snaze udržet co nejvíce migrantů co nejdále od svých břehů. Nelze ovšem říci, že Turecko je na tom podobně jako Libye; v Turecku Erdoganova vláda po „přijetí“ migrantů ze Sýrie, Pákistánu, Afghánistánu, Íránu či Somálska je využívá jednak jako velmi levnou pracovní sílu, jednak jako masu, kterou lze použít k vydírání evropských zemí – vydírání, které je úspěšné, vzhledem k tomu, že Německo dosud zaplatilo Erdoganovi ne méně než 6 miliard eur za to, aby migranty udrželo na svém území. Většina těchto migrantů se však snaží dostat do severoevropských zemí: Německa, Dánska, Švédska, Norska nebo Velké Británie. Turecko, Řecko a Itálie tedy nejsou jejich cílovou destinací, ale pouze přestupním bodem. Jejich neštěstím je, že doby a takzvané legální cesty jejich úniku před válkami, bídou, hladem, a útlakem jsou tak zdlouhavé a obtížné zvládnutelné, že zcela kolidují s nesnesitelnými existenčními podmínkami v jejich vlastní zemi zdevastované válkami a krizemi. Proto z nich jejich velmi vratké podmínky přežití dělají snadnou kořist pro organizace obchodující s lidmi. Útěk z těchto poměrů se proto stává jejich jedinou šancí na přežití a snaží se o to za každou cenu; dokonce i za cenu vlastního života, jako je tomu již více než čtyřicet let.

Co je však příčinou válek, represí, bídy a hladu, před nimiž utíkají, když ne společenský systém založený na kapitalismu a jeho bezcitných zákonech zisku, když ne politické režimy, které tento systém brání i za cenu ničení domů, měst, továren, úrody a destrukce lidských životů?

Od vlád bohaté Evropy nelze očekávat nic dobrého. A pokud se stane, jako v případě ukrajinských uprchlíků, že se na některé migranty nehledí skrz prsty, je to jen díky chladnému kalkulu momentální politické výhodnosti ze strany států, které z mocenských imperialistických důvodů a spojenectví mají zájem na „přijetí“ masy migrantů prchajících před ničivou válkou na Ukrajině a rychle z nich udělali levnou pracovní sílu v zemích se stále klesající porodností, které potřebují na válku již adaptovanou pracovní sílu, jež se bez protestů a bez vytáček podvolí kapitalistickým požadavkům země, která je „přijímá“. Je lepší, když tuto pracovní sílu tvoří převážně ženy, protože je považována za poddajnější, zejména pokud ji tvoří matky s dětmi, neboť muži byli nuceni zůstat a „bojovat“ a umírat za… vlasti, která ji vykořisťovala a která by ji vykořisťovala i nadále, kdyby neutekla do zahraničí. Při jednání s migranty bohatá, bělošská evropská buržoazie cynicky uplatňuje politiku, která nejlépe hájí její bezprostřední i budoucí zájmy. Faktem zůstává, že ne všechny buržoazní frakce (které spolu obvykle soupeří a válčí) přijímají stejné politické způsoby, i když mají stejné obecné kapitalistické zájmy. Některé frakce považují za užitečné uplatňovat smířlivější a „lidumilnější“ sociální postoje, aby dosáhly plné třídní spolupráce a trvalejšího sociálního míru; jiné frakce upřednostňují mnohem více diskriminační sociální jednání k masám cizích původu oproti domácímu obyvatelstvu, aby tak důrazněji hájily buržoazní vrstvy, jejichž jsou představiteli, vesměs vrstvy malé a středně velké buržoazie. Rozdíl mezi jednotlivými buržoazními frakcemi není tak zřetelný – s výjimkou velké buržoazie, která pevně drží v rukou velký kapitál, tedy skutečnou hospodářskou a finanční moc v zemi, a která jen zřídkakdy vstupuje do hry a to jen v situacích vážného ohrožení své moci; proto se různé přijímané ekonomické a sociální politiky neliší v elementárním jádru hospodářské politiky, nýbrž spíše ve více vnějších a proměnlivých projevech. Je proto zjevné, že dochází k posunu od vlád vedených politickými silami, které chtějí být vnímány jako reformistické a umírněné, k vládám vedeným politickými silami, které chtějí být vnímány jako velmi semknuté a rozhodné co se týče nacionální linie, a to nejen ideologicky, ale i prakticky; toto složité téma, jakým je nezastavitelný příliv migrantů, je předurčeno k tomu, aby se stalo klíčovým bodem, kolem kterého vláda sama postaví veškerou svou důvěryhodnost a schopnost udržet sociální smír tím, že donutí domácí proletáře, aby částečně zaplatili její další náklady (zvýšením flexibility práce a tedy její prekarizací, snižováním mezd a zvyšováním veřejného dluhu, jehož břemeno dopadá na dnešní proletářskou mládež a bude dopadat na budoucí proletářské generace) a z velké části na imigrantské proletáře, čímž je de facto vydává do rukou novodobých otrokářů v zemědělství vykořisťujících jejich práci zneužíváním jejich postavení a organizovaného zločinu.

A tak není divu, že ministr jako Piantedosi, konfrontovaný s masakrem dětí způsobeným neuskutečněnou záchranou ze strany státu, obviňuje rodiče dětí, jež zahynuly při ztroskotání lodi, neboť vzhledem k nepříznivým podmínkám na moři neměli vyplout…; nebo že nějaký ministr jako například Salvini nestaví coby svou prioritu záchranu ztroskotaných na moři, nýbrž dopadení pašeráků a uvěznění a repatriaci „nelegálních přistěhovalců“… Mezi jejich priority rozhodně nepatří ono humanitární cítění, které je vlastní každému dobrému katolíkovi a k němuž se ve svých týdenních proslovech neodbytně hlásí i papež. Dobře víme, že v boji proti příčinám válek, hladu a bídy, před nimiž miliony lidí utíkají s vidinou méně nuzného přežívání, charita nikdy nebyla a nebude řešením; ale při absenci státu, který by část svých ekonomických zdrojů použil na zmírnění katastrofálních důsledků válek a ekonomických a sociálních krizí, které postihly nic nezavinivší masy, se charita a „humanitární“ pomoc jeví jako záchrana padající z nebe starostlivého Boha a na bezprostřední rovině skutečně přináší opuštěným lidem určitou útěchu. Ale titíž opuštění, titíž uprchlíci se po první pomoci – pokud měli to štěstí, že byli zachráněni – většinou ocitají v naprosto nejistých podmínkách existence, ze kterých utíkali, a to jak z hlediska práce (při níž jsou často vystaveni otrockým nebo jim rovným podmínkám), tak z hlediska každodenního života, pokud ještě navíc nezažívají rasovou diskriminaci.

Vládnoucí buržoazní třída se zejména v době ekonomické krize stále otevřeněji projevuje svým vrozeným sociálním kanibalismem: přehršel mas, které přišly o všechno a nemají co nabídnout než vlastní zoufalství a pracovní sílu, staví buržoazii do pozice, kdy může část těchto mas nejen využívat jako levnější výrobní síly, ale také využívat ostatní masy buď jako zločinnou pracovní sílu (ekonomika spojená se zločinem je nedílnou součástí kapitalistické ekonomiky), nebo jako masu vyvíjející nátlak na zaměstnané ke snižování jejich mezd a požadavků. Pokud pak některé z těchto mas přijdou při zoufalém útěku před válkami a hladem o život, je to „neštěstí“, „smůla“, neřku-li „vedlejší škody“…

Konají se pohřby, natáčejí se kusy dřeva z rozbitých bárek, líčí se neštěstí těchto „chudáků“ a znovu se ozývá obvyklý refrén „už se to nesmí opakovat“; ale jako se to dělo a děje tváří tvář každé tragédii, každému životu zmařenému zemětřesením, sesuvem půdy, povodní, velkým požárem, pracovním úrazem, kapitalistická a buržoazní realita znovu předkládá své účty, stále nenasytnější. Sociální kanibalismus buržoazní společnosti se nikdy nezastaví; aby byl zastaven, musí být poražena buržoazní společnost, počínaje její politickou mocí. Jakkoli je tento cíl vzdálený, je to jediný dějinný cíl, který mají proletáři jako alternativu v perspektivě své budoucnosti. A o proletářích mluvíme proto, že 99 % migrantů prchajících před válkami a hladem jsou již proletáři nebo se jimi stali v důsledku válek a bídy. Mluvíme o proletářích, protože představují jedinou společenskou třídu, která má potenciálně sílu postavit se buržoazní vládnoucí třídě, vzdorovat jí a porazit ji. Je velmi pravdivé tvrzení, že proletářská třída je třídou těch bez rezerv, těch, kteří nevlastní nic než svou pracovní sílu, a pokud se jim i podařilo vlastnit dům či kousek půdy, kapitalistická ekonomická krize jim ho sebere.

Je to však výrobní třída par excellence, je to dělnická třída, bez níž se buržoazie – a tedy ani kapitál – neobejde, protože právě z vykořisťování námezdní práce kapitalisté získávají nadhodnotu, která se následně prostřednictvím trhu mění v zisk. Je to tedy potenciální síla, kterou může proletariát proměnit v pohybovou sílu, ve skutečnou sílu změny, nasměruje-li ji tedy k opačnému cíli než buržoazie: tj. ke zrušení námezdní práce, ke zrušení třídně rozdělené společnosti, a tedy ke zničení kapitalismu jako společenského základu buržoazní vládnoucí moci a jako výrobního způsobu, který staví potřeby trhu nad všechny potřeby lidského života.

Dokud bude existovat kapitalismus, dokud bude politická moc v rukou buržoazní třídy, budou národy světa vždy provázet krize, bída, hlad a války; budoucnost, kterou buržoazní společnost přisuzuje velkým proletářským masám světa, je budoucností, v níž se budou zvyšovat faktory krize a války, a tím i nucené migrace celých národů za trochou klidu a kůrkou chleba k jídlu. Pro stále početnější masy tohoto světa se tato budoucnost podobá jejich současnosti jako vejce vejci.

Boj, který migranti svádějí, aby unikli z současné reality bídy a hladu a mohli tak přežívat v zemi, kde není válka a bída, je bojem, který si zasluhuje mezi proletáři zemí, kde se migranti vylodí, nalézt podporu, která se neomezuje na teplé jídlo a deku na zahřátí, která se neomezuje na akt dobročinnosti, jenž, sám o sobě neřeší velmi závažný problém týkající se samotného přežití, který si s sebou migranti nesou, ale která by představovala podporu boje, třídní podporu, protože tito migranti nám tímto sdělují, že jejich dnešní bídné poměry, jejich rozvrácený život, budou zítra našimi poměry, budou zítra naším rozvráceným životem. Jejich boj o přežití je bojem o přežití každého proletáře, každé země, každé národnosti. Je to boj, který objektivně současně ukazuje sílu i slabost světové proletářské třídy. Migranti riskují vše, včetně svých životů, aby unikli následkům válek a bídy; jsou solidární jeden k druhému, ukazují hodnotu lidské solidarity, ale jejich boj se nevyhnutelně vyčerpá, nenajde-li u proletářů země, v níž se vyloďují, stejné odhodlání bojovat proti příčinám své nucené migrace. Poté, co snášeli nejrůznější druhy násilí, mučení a otroctví, aby se dostali do země, kde se konečně mohou cítit jako lidské bytosti, a ne jako zvěř na porážku, jim nebude mnoho platné, jestliže nenajdou v proletářích bohatších zemí – a v současné době, kdy v nich neprobíhá válka – stejné odhodlání žít jako lidské bytosti, a ne jako zvěř na porážku.

Jedině proletářský třídní boj, boj, který klade do svého středu obranu nejen bezprostředních, ale i všeobecných zájmů pracující třídy, boj, díky němuž se každý proletář cítí být součástí skupiny mužů a žen, kteří chtějí změnit osud, který jim buržoazní společnost přisoudila od jejich narození; boj, který je hnán vpřed nejen vůlí přežít ve světě, který ničí, zabíjí, intoxikuje lidskou společnost i přírodní prostředí, ale i organizací, která není pouhým součtem mnoha různých jedinců nahodile se ocitajících ve stejných společenských podmínkách, ale spojením sil směřujících ke společným cílům, se společnými metodami a prostředky boje, které překonávají všechny sobecké a individuální kalkulace. Tento třídní boj se může rozhořet za podmínky, že se proletářům podaří překonat překážky, které buržoazie vybudovala za desetiletí a desetiletí nadvlády, především konkurenci mezi samotnými proletáři, mezi domácími proletáři a proletáři z řad přistěhovalců, mezi proletáři‑muži a proletářkami‑ženami, mezi lépe vzdělanými a méně vzdělanými, kvalifikovanými a nekvalifikovanými.

A tak boj, který lze vést již dnes, musí začít právě zde, od boje proti konkurenci mezi samotnými proletáři, a musí to být právě domácí proletáři, v tomto případě italští proletáři, kteří musí udělat první krok, aby se organizovali společně s imigrantskými proletáři, aby bojovali za rovné mzdy mezi domácími a imigranty, aby bojovali na podporu začlenění imigrantů a proti veškeré jejich diskriminaci, proti všem byrokratickým povinnostem, které je vystavují neustálým útrapám při získávání víz, povolení k pobytu, pronájmu bydlení, místa v mateřské škole pro jejich děti; aby bojovali proti nelegální práci a nedostatečně placené práci a aby společně stávkovali, byť by postiženými byli pouze přistěhovalci.

Pokud italští proletáři tento krok neučiní, nejenže se stanou spoluviníky diskriminace a šikany přistěhovaleckých proletářů, ale také se nevědomky připravují na to, že se stanou zvěří na porážku pokaždé, když kapitalistická buržoazie bude čelit ekonomické, firemní nebo národní krizi, případně i krizi války.

(1) Viz https://www.ilriformista.it/ la-strage-di- cutro-si-poteva-evitare-perche -la-guardia-costiera- non- e-arrivata-345771/

(2) Viz https://www.today.it/ attualita/ migranti-morti- naufragio- calabria- polemica.html