8. březen, který se ze dne proletářského boje stal buržoazní oslavou sounáležitosti mezi třídami, se musí znovu stát znamením proletářského boje

8. března 1917 (23. února podle juliánského kalendáře užívaného tehdy v Rusku) vyšly petrohradské proletářky v čele s dělnicemi z textilního průmyslu do ulic, aby bojovaly proti těžkým životním podmínkám, kterými trpěly kvůli válce, nízkým mzdám, nedostatku jídla atd. Tato revolta, která je skutečným původem pozdějšího připomínání si dne proletářských žen, odstartovala největší revoluci, jakou dosud dějiny poznaly, revoluci, která vynesla k moci bolševickou stranu, svržení buržoazního státu, vítězství dělnických a rolnických sovětů a nejširší volání po světovém proletářském povstání.

Onoho 8. března v Rusku, které stále ovládala carská monarchie, jež ho přivedla k účasti v první světové válce po boku francouzských a britských imperialistických mocností, proletářské ženy daly příklad, který v krátké době vyvolal rozšíření revolty jak do továren, tak na frontu, kde tisíce vojáků sehrály rozhodující roli při posilování dělnické moci, jež se zvedala prostřednictvím sovětů. Proletářské ženy trpěly nejen těžkostmi dělnického života v době míru, ale také obzvlášť těžkými poměry způsobenými imperialistickou válkou, nedostatkem jídla, ošacení a bydlení: zatímco muži pracovali do úmoru v továrnách přeměněných na výrobní centra válečného průmyslu, proletářské ženy nesly na svých bedrech důsledky pro lidskou bytost nesnesitelného života, který jim byl vnucen ve jménu nadřazených zájmů země a požadavků národního hospodářství.

Tyto proletářské ženy nepovstaly ve jménu abstraktní „rovnosti“, nepostavily se carské policii, aby hájily zájmy všech žen bez ohledu na společenskou vrstvu, ke které náleží. Povstaly, bojovaly a zemřely jako proletářky a jako takové vyzvaly svým příkladem ostatní proletáře v Rusku i na celém světě, aby povstali a bojovali proti imperialistické válce, proti všem buržoazním frakcím, proti všem vlastem a státům, ve všech koutech světa.

Jejich gesto nebylo marné. Únorovou revolucí padla carská moc a začala první epizoda ruské revoluce. Od té doby proletářské síly bojují proti buržoazním stranám, které vedly dělníky na jatka nikoli ve jménu koruny a ruských tradic, ale demokracie a svobody, s nimiž se buržoazie snažila vládnout zemi. Postavili se také těm údajným proletářským proudům, jako byli menševici, kteří chtěli podporovat buržoazní třídní stát modernizací jeho společenské struktury a usilovali o dosažení smíru prostřednictvím parlamentu, aby proletáři na oplátku souhlasili s tím, že budou nadále vykořisťováni a používáni na frontě jako potrava pro děla. Během několika měsíců se ruským proletářům před očima mihly náboženské, autoritářské, demokratické a liberální výmluvy, aby jejich vlastním úsilím a krví mohl být zachován společenský řád. Poučení, které proletáři nabyli, bylo, že proletářská třída musí bojovat za nastolení své třídní diktatury, jinak bude vždy podřízena třídní diktatuře nepřítele; to jim dalo sílu nastolit s bolševickou stranou první skutečný proletářský stát v dějinách. Od října 1917 a po několik let byly Petrohrad a Moskva symbolem revoluční moci proletariátu a proletáři ve všech zemích k nim vzhlíželi jako k příkladu toho, co dělnická třída dokáže.

Původ 8. března je oslavou velké vítězné revoluce proletariátu. A slaví se ve jménu proletářských žen, protože právě ze síly, kterou disponuje tato část dělnické třídy, ze zloby a nenávisti vůči buržoazii, kterou chová ve svém nitru, vzplanula první jiskra povstání. Proletářská žena, dvojnásobně trpící útrapami kapitalistického světa, který k ekonomickému vykořisťování přidává i společenský útlak způsobený jejím postavením, se právem jako první vzbouřila proti situaci, kterou trpěl celý ruský a evropský proletariát v roce 1917. A právě tento den a tento boj dnes, o více než sto let později, hájíme my, komunisté, a právě tento boj by proletářská třída musela nést jako svůj prapor, kdyby význam tohoto dne nebyl po tolik let překrucován, falšován a ukraden.

Dnes je 8. březen svátkem v rukou bankéřů, podnikatelů a ministrů. Slaví ho dokonce i královna. Stal se datem, kdy jsou proletářské ženy vyzývány, aby slavily po boku svých utlačovatelů, aby ruku v ruce bojovaly na obranu práv, která pracující ženy v buržoazní společnosti nikdy nemohou skutečně požívat. Svoboda a rovnost, které se v tento den nárokují, jsou svobodou a rovností buržoazních žen vůči buržoazním mužům: svoboda vykořisťovat pracovní sílu, rovnost řídit stát při výhradní obraně vlastních třídních zájmů, jednota obou pohlaví, aby opět posílala proletáře zabíjet se navzájem na válečné fronty za obranu nadřazených potřeb národa.

Co zbývá proletářské ženě? Mimo institucionalizované oslavy, mimo feministická ministerstva či pokrokové vlády jsou pracující ženy nadále vystaveny tíživému společenskému postavení: stále nižším a nižším mzdám, stále vyšším cenám, obtížím při hledání bydlení, výchově dětí atd. K tomu se přidává specifický tlak, jemuž jsou jako ženy vystaveny jak v zemích, kde jsou jim upírána nejzákladnější práva (jako je tomu v Íránu, kde poslední vlna protestů začala vraždou mladé kurdské ženy… za to, že nenosila závoj podle nařízených pravidel!), tak v těch, kde jsou tato práva právně uznávána, ale jsou opakovaně popírána silou reality, v níž ženy nadále zaujímají podřízené postavení.

8. březen 1917 byl pro proletářskou třídu dnem boje; dnešní buržoazní 8. březen je oslavou sounáležitosti mezi třídami, a tedy podřízením proletářských žen požadavkům buržoazní třídy jako celku. Triumf hnutí, jako je to feministické, které je v zemi, jako je Španělsko, uznáváno jako zdroj inspirace pro stát, je triumfem mobilizace proletářských žen pod praporem národní jednoty. V době, kdy se zdá, že mír dosažený po druhé světové válce uvnitř i vně hranic států vykazuje první známky své vyčerpanosti, je mobilizace proletářské třídy nezbytná k jejímu přivykání přijímat požadavky, které jí buržoazní třída může potřebovat vnutit. Vyzdvihování hodnot údajně stojících nad společenskými třídami, jako je rovnost, takzvané „sesterství“ atd. slouží coby prapory k oklamání určitých proletářských vrstev, v tomto případě především žen, a k jejich svedení z pole třídního boje.

Po porážce proletářské revoluce v roce 1917 rukou jejích vnějších i vnitřních nepřátel, ať už otevřeně buržoazních, nebo maskovaných za komunisty, jako byl stalinismus, byla následující desetiletí až do dnešních dnů ve znamení permanentní a preventivní kontrarevoluce. V této kontrarevoluci, kterou buržoazie vede všemi prostředky a v každé době proti jakémukoli pokusu o nezávislý boj proletariátu a snaží se jej ochromit ještě předtím, než se vůbec objeví, se objevují proudy jako feminismus, který slibuje proletářským ženám východisko z problémů, jež jejich postavení přináší, aniž by bylo nutné zničit kapitalistický systém, a působí jako velmi silný paralyzátor společenského boje, jehož cílem je potlačit jakoukoli reakci na specifické problémy žen na poli třídního boje vedených prostřednictvím jejich konfrontace s buržoazní třídou a jejich nesmiřitelnou obhajobou životních podmínek proletariátu jako celku. Feminismus, který je dnes státní ideologií, reaguje na otázky, které se týkají zejména života proletářských žen, voláním po „konci diskriminace“, „rovnosti“ atd. Když proletářské ženy přijdou o práci, protože otěhotní, buržoazie se pomocí feministické doktríny ohání „spoluodpovědností za výchovu dětí“. Na ohlušující a neustálé společenské násilí, kterému jsou ženy vystaveny doma, na pracovišti nebo na ulici, reaguje buržoazie zdvojnásobením krajně represivních zákonů, které umožňují státu posílit jeho policejní roli. A tak je tomu ve všech případech.

Od 8. března 1917 do současnosti uplynulo více než sto let. Jsme daleko od epizod, jako byla ta, kterou toho dne zinscenovaly petrohradské proletářky. A to ani ne tak kvůli době, jako kvůli hloubce kontrarevoluce, která uvrhla proletářskou třídu do nejstrašnější porážky a dokonce ji znemožňuje pro pochopení dnešního světa vztáhnout se k velkým událostem jejího třídního boje. Ale dříve nebo později tyto hmotné síly, které skutečně hýbou společností, tytéž síly, které ji rozdělují na protichůdné společenské třídy a mají tak tendenci podemlít jakýkoli tlumič, který by mohl sloužit ke zmírnění napětí, jež mezi nimi existuje, nakonec prorazí základy sociálního smíru. Na obzoru, možná ne bezprostředně, ale blížícím se, se znovu objevují mraky zvěstující válečnou bouři. Všude se národní buržoazie připravují znovu promazat propagandistickou mašinérii, kterou hodlají bombardovat proletářskou třídu. A mezitím se životní podmínky proletariátu nadále zhoršují…

Pro revoluční marxisty se revoluční perspektiva neupíná na dobu trvání jednoho lidského života, ale na rytmy dějin, které se zrychlují nebo zpomalují, ale vždy jdou vstříc konečnému triumfu beztřídní společnosti. Proto jsme si naprosto jisti, že se proletářský 8. březen navrátí s veškerou silou, s níž proletářská třída, která se dnes zdá být poražena, stejně jako ruští dělníci v roce 1917, znovu povstane proti válce a bídě a za sociální revoluci.

Ať žije proletářský 8. březen!

Za znovuobnovení třídního boje!