Francie. Tváří v tvář neúspěchu pacifistické a legalistické orientace kolaborantských organizací nejsou řešením izolované stávky nebo příležitostné blokády, ale všeobecný antikapitalistický třídní boj!

Organizace, které jsou součástí „Intersyndicale“ („kartelu“ tvořeného největší odborovou federací) se chvástaly, že zajistily, aby mobilizace nenarušila sociální smír: rituální demonstrace, příležitostné stávky, dodržování školních prázdnin, organizovaly vše tak, aby nenarušily zavedený řád, a navíc mobilizace přizpůsobily kalendáři parlamentního cirkusu. Znásobili aktivity adresované parlamentu a poslancům, vystoupili se „vážně míněnými výzvami“ k Macronovi: tímto dali najevo, že mobilizace proletářů je pro ně pouze jedním z prostředků nátlaku na obnovení „sociálního dialogu“, aby vláda „naslouchala pracujícím“. Jako kdyby si ona vláda nebyla zcela vědoma toho, co dělá, jako kdyby nesloužila pouze zájmům kapitalistů a jako kdyby sociální dialog, tj. třídní spolupráce, nebyl vždy na úkor proletariátu!

Fakta znovu ukázala realitu buržoazní demokracie: je to systém klamu sloužící výhradně moci vládnoucí třídy, která díky němu může vytvářet přesvědčení, že emancipace proletariátu lze dosáhnout cestou voleb; parlament, údajné místo, kde se vyjadřuje „svrchovaná vůle lidu“ převyšující protichůdné třídní zájmy, je systém vytvořený výhradně k obhajobě buržoazních zájmů a vybavený k tomu účelu dobře zavedenými mechanismy. Slavný článek 49.3 francouzské Páté republiky (Cinquième République) byk stokrát použit k urychlenému schválení návrhů zákonů, o nichž se rozhodlo v hlavních kapitalistických kruzích, jako byl například protidělnický zákon El Khomry (aneb „Loi travail“; z roku 2016) socialistické Vallsovy vlády. Tvrdohlaví zastánci třídní spolupráce, kteří výsledek mobilizace činí závislým na hlasování v parlamentu, jsou ve skutečnosti nepřátelé proletářských zájmů: ty lze hájit pouze otevřeným bojem, na ulicích a na pracovištích, bojem, který skutečně atakuje kapitalistické vykořisťování a zájmy vládnoucí třídy. Takovou orientaci však vedení odborů nezaujímá; navzdory neúspěchu své linie pokračují ve stejném kurzu: v komuniké Intersyndicale z 16. 3. vyzývají k „pokračování mobilizace“, ale dávají si pozor, aby nijak neobjasnili, jak by se „klidné a rozhodné akce“, které nedokázaly zabránit přijetí zákona v parlamentu, mohly stát těmi, co přinesou vítězství. Dávají si pozor, aby nijak nevyzývali ke zevšeobecnění probíhajících stávkových hnutí, namísto toho je nechávají vyčerpat se. Když vláda povolá do služby stávkující popeláře nebo pošle policii proti stávkovým piketům, odboroví předáci reagují tím, že „prozkoumají“ eventuality soudních odvolání! Když některé odbory vyzývají ke stávce během maturitních zkoušek, jsou vedoucími představiteli odborových svazů CGT a CFDT odmítnuty!

Útok na důchody je jen jedním z mnoha minulých a budoucích útoků proti proletariátu. Aby si vládnoucí buržoazní kruhy udržely nebo zvýšily míru zisku v době krize, aby mohly ziskově investovat, aby mohly financovat rostoucí vojenské výdaje, požadují neustálé snižování sociálních výdajů a sociálního dávek a souběžně s tím zesilují kapitalistické vykořisťování. Na tyto útoky nelze odpovědět metodami třídní spolupráce, které naopak tyto útoky usnadňují, ale pouze skutečným třídním bojem, který spojuje všechny proletáře proti kapitalistům a jejich státu.

K tomu je však nutné nepřenechat vedení bojů prokapitalistickým kolaborantským organizacím, které se pouze zaklínají „sociálním dialogem“ se šéfy a buržoazním státem: s třídním nepřítelem se nevede dialog, s ním se bojuje! Proletáři mohou zvítězit, ale jen tehdy, povedou-li konečně boj na třídním terénu, metodami a prostředky třídního charakteru: neomezenými stávkami s jasnými cíli a rozšířenými na další odvětví a pracoviště a řízenými stávkovými výbory volenými stávkujícími a koordinovanými mezi sebou, úplným zastavením výroby a provozu s účinnými stávkovými pikety a obsazováním pracovišť, aktivní solidaritou proti policejním represím, odmítáním vynucovacích nařízení úřední moci atd., odporem proti vydírání dobrým stavem podniku nebo národní ekonomiky… Tato perspektiva je jediným řešením, právě vstříc ní musíme bez otálení vykročit!

Proti „reformě“ důchodů a proti každému buržoaznímu útoku, třídní boj rozcházející se s poraženeckou orientací odborových svazů a politikou kolaborantismu!

Jednota a solidarita v boji všech proletářů, ve veřejném i soukromém sektoru, zaměstnaných i nezaměstnaných, pracujících i důchodců, mužů i žen, mladých i starých, Francouzů i přistěhovalců!

Zkrácení pracovní doby a věku odchodu do důchodu!

Všeobecné zvýšení mezd, podpor v nezaměstnanosti, důchodů a všech sociálních minim!

Proti veškeré diskriminaci, stejná mzda za stejnou práci!

Legalizace imigrantských pracujících bez dokladů!

Proti policejní represi a soudnímu zastrašování!

Za revoluční boj proti kapitalismu, proti jeho válečným přípravám a imperialistické nadvládě, ve spojení s proletáři celého světa!