Venezuela

Jediné východisko pro proletáře: třídní boj

Od ledna letošního roku (2023) se ve Venezuele znásobily stávky a pouliční demonstrace, které organizují především pracovníci ve školství. Hesla demonstrací se točí kolem mezd: „dolar stoupá, mzdy klesají, hlad se stupňuje“; „A ty, Maduro, dělnický prezidente, kolik vyděláváš?“; „Hladové mzdy, důchody, které zabíjí“.

A není divu: podle agentury Bloomberg činila reálná minimální mzda ve Venezuele v prosinci 2022 8 dolarů a v lednu 2023 nepřesáhla 6 dolarů (!), což je zdaleka nejnižší mzda v Latinské Americe. K tomu se přidává hyperinflace, která podle vládních údajů dosahuje 234 %, což je nesrovnatelné s rokem 2018, kdy dosáhla 130 000 %, ale i tak zůstává po Súdánu nejvyšší na světě. Na druhou stranu Světová banka odhaduje, že lidé, kteří přežívají za méně než 2,15 dolaru na den, žijí v extrémní chudobě… K tomu není slov.

Co se týče vlády, ta propaguje myšlenku, že „Venezuela se uzdravuje“, ale podle ekonoma M. Sutherlanda „pokud by Venezuela rostla stejným tempem, jakým podle Madura rostla v roce 2021, tj. 5 %, návrat k ekonomice z roku 2013 by trval 32 let“. S největší pravděpodobností se toto oživení nedotkne chudých vrstev venezuelské společnosti. Podle organizace Encovi-Venezuela (Encuesta Nacional sobre Condiciones de Vida), kterou citují New York Times, „…se poprvé za sedm let chudoba snižuje: polovina země žije v chudobě, v roce 2021 to bylo 65 %“. Jak ilustruje severoamerický deník, „mnozí přežívají s částkou odpovídající několika dolarům na den a zaměstnanci veřejného sektoru vyšli do ulic, aby protestovali proti nízkým platům“… Šetření však, opět podle NY Times, také odhalilo, že „nejbohatší Venezuelané jsou 70krát bohatší než ti nejchudší, což zemi staví na roveň některým zemím v Africe, které mají nejvyšší míru nerovnosti na světě“.

Tato děsivá nerovnost je jednou z podmínek, které vyžadují buržoazní instituce, zejména Spojené státy, aby Madurova vláda zůstala u moci, a to za chabého sociálního smíru, který se nedá srovnávat s tím před třemi lety. To je základní důvod rozpadu buržoazní opozice, která v prosinci opustila svou loutku „samozvaného prezidenta“ Guaidóa, který se stal nepopulárnějším než Maduro, zejména kvůli podvodnému hospodaření se zdroji poskytovanými Evropskou unií a Spojenými státy. Jinak to ani být nemohlo!

Protesty překvapily vládu i samotné demonstranty, kteří, po svolání, nečekali tolik pracujících v ulicích. Nespokojenost se však rozšiřuje: ve městě Ciudad Guayana, které je hlavním centrem těžkého průmyslu v zemi a které dnes trpí poklesem výroby kvůli nedostatku zdrojů na zajištění údržby a modernizace, vyšli do ulic dělníci společnosti Sidor, hlavního podniku v rukou chavistického státu, a za přispění dělníků z dalších odvětví v regionu požadovali lepší mzdy a dodržování vydobytých zanesených do smluv. Desítka dělnických bojovníků byla uvězněna a obviněna z pobuřování (celý jihovýchod Venezuely je prohlášen za bezpečnostní zónu), ale díky tlaku dělníků byli brzy propuštěni. Mobilizovalo se také zdravotnictví, jehož odpor po několik let hájil čest proletářů této země, stejně jako ropní dělníci, státní zaměstnanci a starobní důchodci, a to ze stejných důvodů: hladu a bídy.

Celá tato masa protestujících očekávala, že 12. ledna uslyší od prezidenta Madura v jeho výročním poselství kladné stanovisko k jejich požadavkům. Ten se však omezil na konstatování, že minimální mzdu zatím nemůže zvýšit kvůli „blokádě“, tj. 900 ekonomickým sankcím, které na karibskou zemi uvalily USA; je však třeba říci, že tyto sankce a tlak na Caracas se snížily, takže je možné obchodovat s větším množstvím ropy, která je pro Venezuelu hlavním zdrojem deviz. Tyto sankce nepochybně tvrdě zasáhly ekonomickou kapacitu a potenciál Venezuely a nutí vládu k opatřením na úkor drtivé většiny obyvatelstva. „Jsme si toho vědomi a jednáme,“ řekl Maduro…

Ještě 23. ledna, v den výročí oslav demokracie ve Venezuele, vyšly výše zmíněné dělnické sektory opět po tisících do ulic po celé zemi. Nedošlo k žádným zraněním, úmrtím ani zatýkání, ale došlo k rozsáhlé mobilizaci bezpečnostních složek, které se snažily zabránit průchodu protestujících, a také k výhrůžkám a protidemonstracím ze strany chávistických kruhů, které vyzývaly k obraně vlasti před imperialistickým jhem: chávistické demonstrace se samy prohlašovaly za „protiimperialistickou vzpouru“, což představuje sprosté vydírání, jako by snad ve jménu vlasti měl člověk trpět hladem a strádat…

V této složité a obtížné situaci, kdy se venezuelská buržoazie obohacuje za souhlasu strany, která si říká socialistická, a proletáři jsou mimořádně zbídačeni, jsou demonstrace, přerušení práce a stávky dobrým znamením, které musíme uvítat, protože mohou být krokem na cestě k záchraně proletářů: k třídnímu boji.