Francie. Ne úmyslnému klamání ohledně „sociálního dialogu“!  Ano proletářskému třídnímu boji!

Laurent Berger, vůdce početně největší odborové konfederace CFDT, v jednom rozhovoru nedávno prohlásil, že nesmíme „přesvědčit námezdně pracující, že je to právě sled mobilizačních dnů, co přiměje prezidenta republiky couvnout“ (1). Ale to je přesně to, co dělá už tři měsíce se všemi organizacemi tvořící „Intersyndicale“ („kartel“ tvořený největšími odborovými federacemi)!

Poté, co konstatoval neúspěch této orientace, má tu drzost říci, že „boj není u konce“, protože je tu prvomájová mobilizace, možnost – velmi nepravděpodobná – referenda (první žádost již byla Ústavní radou prohlášena za neplatnou) a možnost obrátit se na správního soudce, aby zpochybnil podmínky aplikace reformy… Zkrátka jen nás tahá za nos! Předtím „Intersyndicale“ vzbudil v lidech dojem, že parlament může nahradit boj a zabránit reformě; poté, co byla po zamítnutí návrhu na vyslovení nedůvěry definitivně přijata, nenašel nic lepšího než „slavnostně požádat“ Macrona, aby zákon nevyhlašoval! Pro tyto skutečné hasiče společenského boje to byl „jediný způsob, jak uklidnit hněv“, „volba moudrosti a zklidnění“. A to ještě naříkali nad chybějící úctou k „sociální demokracii“ (2)!

Fakta ukazují, že tato „sociální demokracie“ je pouze iluzí, stejně jako politická demokracie: to, co existuje za kapitalismu, je boj mezi třídami, více či méně otevřený, více či méně „brutální“, ale neustále vedený ze strany buržoazie. Kapitalisté, jejichž je Macron pouhým zástupcem, se snaží udržet sociální a politický smír, protože to jsou nejlepší podmínky pro hladký chod jejich ekonomiky.

V dobách ekonomické prosperity a růstu za to ochotně platí daň v podobě sociálních reforem a různých drobných zlepšení: ty jsou pouhými drobky ze zisku kapitalistů. Když však přijdou těžké časy, když začínají doléhat ekonomické krize, stávají se pro ně tyto ústupky neúnosnými; tehdy nastane čas zhoršení životních a pracovních podmínek proletářů, snižování mezd a zvyšování nezaměstnanosti, čas protireforem. Jakmile jsou v sázce zájmy kapitalistické ekonomiky a kapitalistických podniků, buržoazie a její stát nikdy neváhají zdvojnásobit své útoky a prosadit tyto zájmy silou, a to i za cenu pohrdání demokratickými formami a roztrpčení jejich tak užitečných odborářských služebníčků. Pokud jsou tito odborářští slouhové rozhořčeni (Martinez, ex-předseda druhé nejpočetnější odborové konfederace CGT, kritizoval vládu za to, že „šlape po odborech“), ihned znovu zdůrazňují, že „lpí na kvalitním sociálním dialogu“ (3).

PROTI SOCIÁLNÍMU DIALOGU, ZA TŘÍDNÍ BOJ!

Není možné skutečně hájit proletáře, upřednostňuje-li se dialog s třídními protivníky, kterými jsou šéfové, jejich vláda a stát, jak znovu ukazuje po neúspěchu současných a i předchozích mobilizací: odborové aparáty lpějící na sociálním dialogu, tj. na spolupráci mezi třídami, jsou ve skutečnosti tisícerými vazbami svázány se společenským statusem quo, s udržováním a obranou ekonomického a společenského systému kapitalismu a takzvaného „demokratického“ buržoazního politického řádu. Proto řídí mobilizace tak, aby probíhaly v „klidu“, aby co nejméně narušovaly fungování kapitalismu, a ze strachu z „radikalizace“ nijak nereagují na represe, dělají, co mohou, aby zamezily rozšíření stávek a v konečném důsledku zbavily hnutí síly.

Skutečný boj, otevřený a všeobecný, který skutečně ohrožuje kapitalistické zájmy a nenechá se zastavit legálními a mírumilovnými omezeními, je nezbytný k porážce útoků a k vybojování ústupků – před samým přechodem do protiofenzívy; s tím však nelze počítat u kolaborantských odborových aparátů, které se zásadně staví proti třídnímu boji. Proletáři, kteří se v milionech zmobilizovali, disponují potenciálně obrovskou silou, schopnou porazit všechny útoky, pokud se rozejdou se strategiemi třídní spolupráce a vrhnou se do konfrontace třídy proti třídě!

– Proti důchodové „reformě“ a všem buržoazním útokům, třídní boj s rozchodem s orientací organizací odborového a politického kolaborantismu!

– Jednota a solidarita v boji všech proletářů, veřejných i soukromých, zaměstnaných i nezaměstnaných, pracujících i důchodců, mužů i žen, mladých i starých, Francouzů i přistěhovalců!

– Zkrácení pracovní doby a věku odchodu do důchodu!

– Všeobecné zvýšení mezd, podpor v nezaměstnanosti, důchodů a všech sociálních minim!

– Proti veškeré diskriminaci, stejná mzda za stejnou práci!

– Legalizace imigrantských pracujících bez dokladů!

– Proti policejní represi a zastrašování ze strany soudů!

– Za revoluční boj proti kapitalismu, proti jeho válečným přípravám a imperialistické nadvládě, ve spojení s proletáři celého světa!

(1) Viz Le Monde, 20. 4. 2023.

(2) Tisková zpráva „Intersyndicale“ ze 14. 4. 2023.

(3) Tamtéž.