Všechny odborové svazy a všechny „dělnické“ strany jsou již desítky let oddány spolupráci mezi třídami.

Ke konci druhé světové imperialistické války jsme znovu zorganizované odborové svazy nazvali „trikolorními“ (tj. „národními“ – třídně kolaborantskými), stejně jako byly ony fašistické odbory, protože jejich základní charakteristikou bylo a je být hlásnou troubou požadavků kapitalismu v řadách pracující třídy a protože jejich specifickou funkcí bylo a je vyjednávat jako prostředník mezi kapitalistickými požadavky (na podnikové a národní úrovni) a bezprostředními požadavky pracujících (proletariátu). Jejich politikou bylo a je přizpůsobovat požadavky pracujících jak potřebám jednotlivých podniků, tak národním potřebám buržoazní moci. Pro účinnou realizaci této politiky v demokratickém režimu není jiného systému –, vyjma toho, který uplatňoval fašismus, tj. násilné zničení dělnických odborů a jejich nahrazení fašistickými jednotnými odbory –, než právě systému třídní spolupráce, která spočívá v klamání proletariátu –, poté, co byl oslaben historickou porážkou svého revolučního boje a jeho třídní charakter byl nahrazen demokratismem –, že cestou ke zlepšení jeho existenčních a pracovních podmínek je podřízení se požadavkům kapitálu na podnikové i národní úrovni, a to jak v ekonomickém, tak v politickém dialogu se šéfy a jejich státem.

Hlavními požadavky kapitálu je přimět pracující pracovat co nejproduktivněji a platit jim co nejméně. Každý kapitalista nutně vystupuje na trhu, kde se potýká s konkurencí ostatních kapitalistů; proto sleduje uvedené cíle; aby dosáhl svého zisku a porazil konkurenci, přičemž k dosažení těchto cílů potřebuje mít k dispozici potřebné množství dělníků, které může vykořisťovat, a jejich ochotu (přesvědčenou nebo vynucenou) splňovat potřeby jejich podniku. Jak známo, v kapitalistické společnosti je námezdní pracující proletářem, protože disponuje pouze svou individuální pracovní silou, kterou je povinen prodávat kapitalistům, aby za ni dostal mzdu, která by uživila jeho a jeho rodinu; být proletářem neznamená jen být bez rezerv, ale také učinit svůj život zcela závislým na práci, kterou vám kapitalista dá nebo nedá.

Kapitalisté jsou vlastníky všech výrobních prostředků, na něž lze nasadit pracovní sílu dělníků, pochopitelně podle co nejproduktivnější organizace práce, a na základě své ekonomické a politické moci si přivlastňují veškeré produkty každého výrobního cyklu; v praxi tak mají životy všech městských i venkovských proletářů ve svých rukou. Skutečná moc kapitalistů spočívá právě v této nadvládě; moc, která je posilována oním zvláštním politickým orgánem, jímž je stát a jehož prvořadou funkcí je obrana celkových i individuálních zájmů kapitalistů jak proti zahraniční konkurenci, tak proti boji proletářské třídy.

Každý kapitalista se musí utkávat jak s konkurencí ze strany jiných kapitalistů, tak se svými vlastními proletáři, pokud se ti pouští do boje a požadují vyšší mzdy a méně náročné pracovní podmínky. Boj pracujících proti kapitalistům probíhá paralelně s konkurenčním bojem, který každý kapitalista a každý stát vede vůči cizím buržoaziím. Aby však byl boj pracujících bojem třídního charakteru, musí být veden třídními metodami a prostředky a s cíli výhradně na obranu proletářských třídních zájmů; tedy metody, prostředky a cíle, které nejsou slučitelné se sociálním smírem, se sociálním dialogem, se spoluprací mezi třídami.

V dějinném průběhu vývoje kapitalismu se proletářská třída vyvíjela rovněž nikoli jen jako masa pracujících sil, ale také jako třída organizovaná k obraně vlastních zájmů. Proto se kapitalisté, krom toho, že mají zcela jasnou ochranu státu, snažili všemožně čelit síle organizovaného proletariátu, a to jak na bezprostřední úrovni, tedy odborů, tak na politické úrovni, tedy jeho stran.

V kapitalistické společnosti boj mezi třídami nikdy nezmizí; ten může dosáhnout svého maximálního vyjádření v určitých dějinných zlomových okamžicích, jako v revolučních podmínkách, kdy proletariát sjednocuje své síly tím, že je veden svou třídní stranou; nebo může setrvávat, a to i po celá desetiletí – jako tomu bylo v minulém století – v mezích společenských protikladů, které jsou fakticky pod kontrolou buržoazie. Buržoazie tuto kontrolu vykonává různými způsoby: zvyšováním konkurence mezi proletáři, uplatňováním bezprostřední represe na pracovišti, uchylováním se ke státní represi prostřednictvím soudnictví i policie, korumpováním odborářů a politiků, propouštěním nejbojovnějších dělníků, přemístěním výroby, zavíráním podniků, které již nejsou dostatečně „výnosné“ s ohledem na trh nebo jednoduše proto, že se dostaly do úpadku.

Je fakt, že od konce druhé světové války politika třídní spolupráce odborových organizací, obnovených po fašistické éře s jediným odborovým svazem, a takzvaných socialistických a komunistických stran již nebyla epizodickou záležitostí nebo týkající se určitého výrobního odvětví; stala se institucionalizovanou, mající tedy platnost pro celý ekonomický systém, a zajišťovala tak řízení všech společenských vztahů mezi buržoazií a proletariátem. A za tento krásný výsledek vděčí postfašistická demokracie právě fašismu, který jako první zavedl třídní spolupráci mezi kapitalisty a proletáři prostřednictvím korporativního systému (se společnými organizacemi zaměstnanců a šéfů) jakožto jediného uznávaného základu pro vyjednávání mezi proletáři a kapitalisty, a to jak v ekonomickém sektoru privátního, tak veřejného kapitálu.

Na druhé straně rozvoj kapitalismu v jeho imperialistické podobě, kdy vznikly obrovské monopoly, trusty a nadnárodní korporace, jejichž zájmy přesahují národní rámce, v nichž se vyvinul jakýkoli národní kapitalismus, si vynutil zobecnění této metody vyjednávání mezi podniky a pracovní silou a její institucionalizaci prostřednictvím státních zákonů, které by správu pracovní síly usnadnily a preventivně upravily předepsaným způsobem. A vskutku, institucionalizovaná třídní spolupráce již není případ Itálie nebo Německa, ale týká se všech kapitalistických zemí.

Porážka proletářského cíle – historického cíle, který nemůže být jiný než revoluční a celosvětový – je způsobena především degenerací proletářských stran a odborových organizací pracující třídy, k níž došlo ve dvacátých letech 20. století a během nichž došlo k přechodu od výlučné obhajoby zájmů proletářské třídy na bezprostředním i všeobecném politickém terénu k obraně buržoazních zájmů.

Zatímco kapitalismus ve své imperialistické podobě kráčel kupředu centralizací své moci do několika státních kolosů představujících centra světového imperialismu, proletariát – z hlediska svých třídních zájmů na národní i globální úrovni – naopak udělal krok vzad: pozbyl své třídní síly, protože přijal za svou maloburžoazní iluzi, že by mohl dosáhnout společenského systému, v němž by každá společenská třída, každá společenská vrstva mohla uspokojovat své potřeby, aniž by musela projít třídním bojem, tj. aniž by se musel vydat cestou protiburžoazní, a tedy protikapitalistické revoluce. Tato iluze nespadla z nebe; pramení ze společenských vztahů, které charakterizují tuto společnost a které jsou prostoupeny buržoazně demokratickou ideologií, podle níž se každý jedinec rodí se stejnými právy a rovnými příležitostmi k růstu a zlepšení své osobní situace; podle níž jsme všichni občané státu, který uznává a reprezentuje svrchovanost lidu, svrchovanost chráněnou zákony, které jsou „pro všechny stejné“. To, že to vše je snůška lží, se ukazuje každý den; kdyby tomu tak nebylo, neexistovala by na světě skupina miliardářů systematicky se zmocňující většiny světového bohatství a miliardy hladovějících proletářů; neexistovaly by války mezi buržoazními frakcemi a státy s cílem vzájemně se převálcovat za účelem zajištění větší moci a lepších šancí na ovládnutí hospodářského prostoru, obchodu a proletářských mas, které mají být vykořisťovány.

Kapitalistická ekonomika je založena na fundamentálním zákonu, podle něhož kapitál musí vykořisťovat námezdní práci: čím více ji vykořisťuje, tím více získává nadhodnoty a tím více zhodnocuje vložený kapitál. Kapitál bez námezdní práce by zahynul, bez podřízení námezdních pracujících požadavkům svého zhodnocování (tj. svého zvětšování) by neměl důvod existovat. Tak jako se tomuto zákonu nemůže vymanit buržoazie, nemůže se mu vymanit ani proletariát. Zájmem buržoazie je udržet tento systém při životě, zájmem proletariátu je se vymanit z tohoto systému; tyto dva zájmy se trvale střetávají nikoli z vůle jedné nebo druhé třídy, ale proto, že jsou v nesmiřitelném protikladu, a to od doby, kdy se kapitalistický výrobní způsob historicky prosadil.

Tento nesmiřitelný třídní protiklad je vždy přítomen, i když proletariát nebojuje: ve skutečnosti je to buržoazie, která vede permanentní boj jak proti jakýmkoli pozůstatkům předchozích výrobních způsobů, tak proti cizím buržoaziím a proti proletariátu. V prvním případě zastupuje hospodářský a společenský pokrok, ve druhém případě reprezentuje konkurenční boj za zvětšení moci proti konkurentům, a tudíž za utužení ochrany kapitalistického ekonomického systému, ve třetím případě představuje společenskou reakci, protože společenské bohatství vytvořené za kapitalismu je výsledkem vykořisťování námezdní práce, která historicky směřuje k osvobození se od kapitalismu: „Podstatnou podmínkou existence a panství buržoazní třídy je hromadění bohatství v rukou soukromníků, tvoření a rozmnožování kapitálu; podmínkou existence kapitálu je námezdní práce“. To víme od roku 1848, od dob Marxova a Engelsova „Komunistického manifestu“; a ví to i buržoazie, která ví – protože ji to učí i dějiny třídních bojů a proletářských revolucí –, že s rozvojem velkého průmyslu, jehož je „nedobrovolným nositelem“, se vyvíjí i proletářské masy překonávající všechny „národní“ hranice a s nimi i základy třídního boje ve světovém měřítku.

Proto má buržoazie veškerý zájem na zamezení, roztříštění a odklonění dělnického boje z terénu nepřátelské konfrontace mezi třídami na terén třídní spolupráce. Cílem boje buržoazie proti proletariátu je nejen udržet jej v postavení proletariátu, jehož život závisí výhradně na námezdní práci, a tedy na kapitálu, ale zabránit mu, aby se organizoval samostatně, za své vlastní třídní zájmy a za dějinné cíle zcela opačné těm buržoazním. A při této své činnosti buržoazie využívá přispění všech sil, které se jí podařilo zkorumpovat a přeměnit v síly společenské konzervace: oportunistů, kolaborantů, kteří pocházejí z řad samotného proletariátu.

Cílem boje proletariátu proti buržoazii není jen zlepšení jeho existenčních a pracovních podmínek na bezprostředním terénu, ale celkové osvobození se od jařma námezdní práce: z třídy pro kapitál proletariát historicky bojuje za to, aby se stal třídou sám pro sebe, za své vlastní osvobození.

Od čeho se má osvobodit? Od kapitalismu, od buržoazie, která ho drtí v podmínkách absolutní závislosti na námezdní práci, která z něj udělala otroka moderní doby. To je onen velký dějinný cíl, který proletariát ohlásil svými revolučními boji v Evropě v roce 1848, v roce 1871 s Pařížskou komunou, po celá první dvě desetiletí 20. století bojem proti válce, během války a po ní a v roce 1917 vítěznou revolucí v Rusku a revolučními pokusy v letech 1919–1920 v Maďarsku, Německu a v roce 1927 v Číně.

Tyto boje však byly poraženy; buržoazie, přestože mezi státy probíhají neustálé války, přestože pod její vládou dochází ke stále prudším, triumfuje; je dosud všude u moci, ve všech zemích světa, průmyslových i neprůmyslových. Zdá se, že je neporazitelná.

Dějiny si však nenechávají načasování revolucí a kontrarevolucí diktovat vůlí nejsilnějších buržoazií: třídní boj si nevymyslela ani buržoazie, ani proletariát. Pramení z rozvoje výrobních sil, které se střetávají s formami výroby, jež je v určitém fázi vývoje již nemohou pojmout a omezit jejich objektivní nápor. Buržoazie se samozřejmě pokoušela, pokouší a bude pokoušet tento vývoj brzdit, protože nemůže udělat pro řešení krizí, které periodicky a stále silněji postihují její ekonomický a společenský systém, nic jiného než částečně zničit výrobní síly, které sama stvořila a rozvíjela. Avšak ničí je proto, aby je mohla znovu obnovit, protože jejím cílem je vždy zhodnocování kapitálu, což je princip, který – pokud nebude přerušen – znovu zavede všeobecné podmínky pro nové krize a nové ničení. Moderními výrobními silami jsou kapitál a proletariát, přičemž první se snaží omezit jejich rozvoj, druhý, představující lidskou práci, která je základem společenské výroby, je tlačen k jejich stále většímu rozvoji: jejich střet je nevyhnutelný. Řešení nemůže nastolit buržoazní třída, ale pouze třída výrobců, třída proletariátu, a to způsobem, který se projevuje v dějinách již od starověku: revolucí. Buržoazie sama byla dohnána k revoluci, aby mohla dát volný rozvoj moderním výrobním silám, které zosobňovala, tím, že svrhla feudální a asijské formy výroby se vším tím nezbytným násilím. A více než sto padesát let bojuje proti revoluci, která pod její vládou nabyla podoby proletariátu.

Revoluce je dějinný proces, nikoliv akt, byť násilný, trvající jeden den nebo jeden rok. A aby takový dějinný proces vedl k revoluci, musí se právě boj pracujících rozvíjet na terénu třídní konfrontace, na terénu, který je zpočátku terénem boje na obranu bezprostředních ekonomických zájmů, ale který právě konfrontace s vládnoucí buržoazií a jejím státem pozvedá na všeobecný politický boj.

S degenerací komunistických stran a Komunistické internacionály ve 20. letech 20. století se otevřela cesta k všeobecné porážce revolučního proletářského hnutí. Od té doby byl světový proletariát zatlačen o celé století zpět. Proto se buržoazie zdá být neporazitelná. Dělnický boj však nepřestal přinášet svá znamení, třebaže je prodchnut demokratickými a pacifistickými iluzemi.

Aniž bychom se vraceli k urputným bojům ve varšavském ghettu v roce 1943, ke vzpouře v Berlíně v roce 1953 nebo v Budapešti v roce 1956, stačí se podívat na velmi dlouhou řadu dělnických bojů, které vypukají v různých částech světa, abychom si uvědomili, že kapitalismus není zdrojem blahobytu a míru, ale nerovností, vykořisťování, bídy, krizí a válek, proti nimž proletářská třída nemá jinou možnost než se pustit do boje, do boje, který však ve své cestě nachází síly odborářského a politického mezitřídního kolaborantismu. A právě tento kolaborantismus je příčinou jejich bezmoci.

V oněch vzdálených padesátých letech a v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, která otřásla sociálním smírem ve Francii, Itálii a znovu v Německu, a v osmdesátých letech ve Velké Británii, Polsku a Rusku, využívala vládnoucí buržoazie všech prostředků tradičního kolaborantismu a nového mimoparlamentního a „krajně levicového“ reformismu, včetně skupin ozbrojeného boje, aby tak zkrotila nápor pracujících mas a sabotovala jejich protestní a stávkové akce s cílem přivést je zpět na terén sociálního dialogu. A tak dnes, vzhledem k možnému budoucímu vypuknutí války na světové úrovni, jejíž první náznaky se projevily na počátku 90. let 20. století válkou v Jugoslávii a dnes, mnohem nebezpečněji, válkou na Ukrajině, každá vládnoucí buržoazie zesílila svou nacionalistickou propagandu vyzývající svůj proletariát k národní soudržnosti, k posvátné jednotě, k obraně hodnot západní civilizace. Nic nového pod sluncem: je to přesně ta samá propaganda, kterou každá buržoazie používala k tomu, aby podrobila svůj proletariát přísné disciplíně a poslala jej na válečné jatka na obou stranách front. Nacionalismus čas od času okořeněný nejrůznějšími „požadavky“, jehož cílem však vždy bylo být pojítkem mezi buržoazními a proletářskými zájmy, zájmy, které jsou ve skutečnosti vždy nesmiřitelně protikladné, protože zatímco buržujové na válkách vydělávají, proletáři ve válkách přicházejí o život.

Nemůžeme zastírat, že nacionalismus, ač časem zhořkl, má i dnes rozhodující vliv na proletářské masy. Každá země zbrojí na nadcházející a budoucí konflikty, každý parlament dává zelenou celé řadě opatření a zákonů, aby co nejvíce omezil tolik opěvovanou svobodu sdružování, projevu a stávky. A každá ze sil třídního kolaborantismu, ať už jde o odborové svazy nebo strany, si bere za úkol odvádět proletářské masy stranou tím, že je přivádí na terén impotentního sociálního dialogu a žádá buržoazní moc, aby se slitovala nad pracujícími, kteří jsou stále více sráženi k životu v nejistotě a bídě.

A když proletářské masy, jako v posledních měsících ve Francii, Británii, Spojených státech, Německu, České republice, Turecku, Venezuele, Číně, Španělsku, na Kubě nebo Srí Lance, a v Itálii nebo Íránu, vyjdou do ulic, aby bojovaly proti vysokým životním nákladům, proti neúnosným sociálním podmínkám, proti zhoršujícím se pracovním podmínkám, proti zhoršení z důvodů důchodových reforem, proti propouštění a nezaměstnanosti a za zvýšení mezd, v tom okamžiku se hlasitě ozvou takzvané „dělnické“ odbory, které požadují, aby se neinvestoval další kapitál do zbrojního průmyslu, ale do zlepšení podmínek pracujících, a straší stávkami a demonstracemi, jichž se dnes žádná buržoazie nebojí; zatímco takzvané „dělnické“ strany jsou zaměstnány svým pletichařením prostřednictvím svých ostřílených politických kariéristů, kteří jsou připraveni využít každé příležitosti k posílení či rozšíření svých privilegií. Tato banda je první velkou překážkou, na kterou proletářská třída narazí na své cestě; je to společenská síla, kterou proti ní každá buržoazie nasazuje, aby ji oslabila, odklonila ji, oklamala ji a odvrátila jakoukoli akci, kterou podniká samostatně. Už jen z této skutečnosti je zřejmé, že buržoazie se ve skutečnosti obává, že proletářské masy budou dotlačeny na cestu boje třídního charakteru, a obává se jich proto, že z historické zkušenosti ví, že společenská síla proletariátu se může stát hrozivou údernou silou za podmínky, že se stane zcela nezávislou na každé buržoazní instituci a aparátu, za podmínky, že dá svému boji obsah výlučné obhajoby proletářských zájmů a metod a prostředků antikapitalistického, tedy třídního boje.

Proletáři nemají bránit vlast, která jim nepatří a kvůli níž je buržoazie posílá se mordovat do válek; nemají bránit podnik, v němž pracují jako otroci, ani národní ekonomiku, která výhradně přiživuje kapitalistické zájmy, stejně jako nemají bojovat proti proletářům jiných národností ať už jako přistěhovalcům, nebo tím spíše jako „nepřátelům vlasti“. Jejich úhlavními nepřáteli jsou jejich národní buržoazie a buržoazie všech ostatních zemí. A jejich jediným spojencem je proletariát jiných zemí.

První máj, který buržoazie a kolaboranti všech barev přeměnili v oslavu „svátku práce“, byl dnem boje, antikapitalistického boje, boje proti buržoazii; tím se musí znovu stát, chtějí-li se proletáři zbavit omamujícího oparu nacionalismu a kolaborantismu a ujmout se zbraní svého skutečného třídního boje, jediného, který jim otevře cestu k revoluci proti společnosti útlaku, zničujících ekonomických a společenských krizí, válek.

Bojujte výhradně na obranu proletářských zájmů a za nezávislou organizovanost!

Proletáři nemají žádnou vlast!

Proletáři mohou dobýt celý svět!