V noci z 13. na 14. června došlo ve Středozemním moři k dalším hromadným obětím migrantů. Rybářská loď Adriana s přibližně 750 lidmi na palubě, včetně více než stovky dětí a žen v podpalubí, se potopila v naprosto nejhlubším úseku moře ve Středozemním moři: asi 47 námořních mil (60 km) jihozápadně od řeckého města Pylos leží Kalypsův příkop, hluboký více než 5 000 metrů. Právě zde se potopila rybářská loď a stáhla s sebou více než 600 lidí.

Loď Adriana vyrazila z Tobruku na východním pobřeží Libye a směřovala do Itálie; italské námořní záchranné koordinační centrum v úterý 13. června ráno varovalo řecké operační středisko před rybářskou lodí „v nesnázích“, kterou v 9.47 hodin zaznamenalo i letadlo agentury Frontex. Hovořilo se o 750 lidech na palubě, což je na takové plavidlo příliš mnoho. Právě italské operační středisko lokalizovalo loď 60 mil od řeckého pobřeží a 260 mil od italského pobřeží, v mořském koridoru, který pašeráci využívají, aby se vyhnuli maltským teritoriálním vodám. V průběhu úterního dopoledne byly Atény varovány a informovány, aniž by to vyvolalo jakoukoli odezvu. Ve 13.50 se do vzduchu vznesl řecký vrtulník a v 15.35 rybářskou loď spatřil; mezitím z Kréty, více než 400 km vzdušnou čarou vzdálené od místa, kde se Adriana nachází, vyplula loď řecké pobřežní stráže. Chtěli-li otálet v naději, že plavidlo bude pokračovat v cestě do Itálie, čímž by se zbavili případných problémů a obtíží na straně řeckých úřadů, našli způsob, jak to udělat. Avšak z Adriany se ve 14.17 hodin prostřednictvím satelitů ozývá volání o pomoc a nevládní organizace Alarm Phone varuje, že z rybářské lodi „hlásí, že nemohou přežít noc, že jsou ve vážných potížích“. Skutečně, jak vypoví přeživší, už několik dní nejedli a pili pouze mořskou vodu.

Teprve v 18.30 Atény uvádí, že kontaktovaly rybářskou loď, a tvrdí, že z plavidla „nežádali jinou pomoc než jídlo a vodu“, že „si přáli pokračovat do Itálie“, přičemž řecký vrtulník vysílačkou hlásí, že „loď pluje stálým kurzem a nezměněnou rychlostí“. Lži! Skutečnost se ukáže být zcela jiná, jak dokládá svědectví Alarm Phone, který trvá na tom, že loď byla celé hodiny odchýlena od kurzu. Adriana obdrží v 18:00 jídlo a vodu od maltské obchodní lodi a poté kolem 21:00 od řecké lodi, poté již nic. Loď řecké pobřežní stráže, která vyplula z Kréty, dorazila k plavidlu ve 22:40, po sedmihodinové plavbě! a držela se v „diskrétní vzdálenosti, přičemž neshledala žádné problémy ohledně navigace plavidla“. Lži! Loď byla unášena již několik hodin mimo kurz, neboť kapitán již v 17.20 hod. opustil plavidlo na malém člunu. Tragédie byla nevyhnutelná: plavidlo řecké pobřežní stráže ve 02:04 hod. tvrdí, že „vidělo, jak se rybářská loď naklonila doprava, pak prudce na levý bok a pak ještě jednou doprava“ a to tak prudce, „že to způsobilo převrácení plavidla“, které se pak během následujících „10 nebo 15 minut“ potopilo (1).

Moře bylo klidné, žádné rozbouřené moře, záchrana mohla být provedena bez velkých obtíží a o mnoho hodin dříve, stačila jen vůle. Ale řecké úřady, jak je nyní zvykem, na záchranu migrantů v nouzi na moři vůbec nepomýšlejí; pokud zemřou, je to proto, že si to zavinili sami, přitom stačilo, kdyby nevyrazili takové početní přemíře... Zní to, jako bychom slyšeli nejvýše postaveného z italské policie Piantedosiho, když tváří v tvář hromadným obětím v Cutru neshledal nic lepšího, než říct, že… na moře za takových podmínek neměli vyplouvat…

Hromadné oběti, jako byl tento případ, nejsou událostmi způsobenými osudovou náhodou; jsou zločinným výsledkem dlouhé řady politik, které buržoazie, zejména pokud je bohatá a vybavená nejlepší technikou, nejlepšími nástroji a nejúčinnějšími záchrannými prostředky, dlouhodobě přijímá na obranu svých zájmů a svých hranic. Jsou velmi schopné vyvolávat války a devastaci zemí vně Evropy a vyjadřují nejvyšší stupeň cynismu a pohrdání životy té části lidské populace, kterou považují za třetí, čtvrté či páté kategorie, jako v dobách obchodu s otroky z Afriky.

Evropské buržoazie jsou především zodpovědné za katastrofální podmínky, do nichž se dostaly celé populace v Africe, na Blízkém východě a v Asii, tedy v oblastech, odkud migranti přicházejí do Evropy. Nejprve kolonialismus a poté imperialismus, s následnou devastací „dobytých“ území a zotročením stovek milionů Afričanů a Asiatů, proměnily tyto kontinenty v území, kde se nerodí nic jiného než bída, hlad, otroctví, drancování, útlak a války a kde bylo vždy pravidlem co nejvíce využívat přírodní a lidské zdroje pro blahobyt a prosperitu kapitalistických metropolí.

Co zůstalo z kapitalistické civilizace, kterou Evropané exportovali na ostatní kontinenty, kromě technického průmyslového pokroku, na němž vyrostla místní buržoazie prahnoucí po moci a krvi více než ta evropská? Všeobecné zbídačení původního obyvatelstva a jeho přeměna v drtivé většině v proletářské a zotročené masy, kterým je souzeno přežívat v bídě, hladu a útlaku prováděném místními potentáty podporovanými a sponzorovanými vysoce civilizovanými evropskými imperialisty, k nimž se za posledních osmdesát let přidali i američtí imperialisté.

Právě z těchto vyhrocených poměrů migranti utíkají a hledají v bohaté, civilizované a „mírumilovné“ Evropě místo, kde nebudou umírat hlady nebo v nechtěných válkách.

Buržoazní Evropa je pevnost, která si však již není jistá svou mocí: cítí se obléhána masami afrických migrantů a těch z Východu, kteří tvrdě doléhají na její hranice a narušují její bezpečnost a hladký průběh obchodu a podnikání. Evropa není jednotný stát, je to soubor států úzce spjatých z ekonomicko-finančních a politických důvodů, které vyvolala stále silnější konkurence historických mimoevropských imperialismů, jako jsou Spojené státy, Japonsko, Rusko a v poslední době Čína. Soubor států, které si nikdy nepřestaly konkurovat ani mezi sebou a vést proti sobě války, protože dějiny jejich kapitalistického a imperialistického utváření je nevyhnutelně vedou ke střetům. To nic nemění na tom, že se evropské státy sdružené v Evropské unii snaží jednat ve shodě, když čelí situacím, které považují za nebezpečné pro fungování a obranu svých záležitostí a zájmů. To byl a je případ rusko-ukrajinské války, tváří v tvář níž, až na několik drobných odchylek, jednaly a jednají v dokonalé shodě jako váleční štváči, samozřejmě pod dohledem Spojených států; a je to případ boje proti takzvanému nelegálnímu přistěhovalectví, který trvá již několik desetiletí a v němž politika odmítání, repatriací, ochranných bariér, vojenských hlídek ve Středozemním moři a věznění v lazaretech označovaných jako přijímací střediska pro migranty a žadatele o azyl prokazuje „vysoký stupeň civilizace“ Evropy.

Vzhledem k zeměpisné poloze je nevyhnutelné, že se migrační toky z Afriky a Východu soustřeďují na námořní trasy ve východním a centrálním Středomoří, zatímco pozemní trasy se soustřeďují na Balkán. Itálie a Řecko jsou proto dvěma evropskými zeměmi přirozeného vylodění a tranzitu pro tyto toky, zatímco pobřeží Libye, Tuniska, Egypta a Turecka jsou jejich sběrnými, výchozími a nástupními místy. A je přirozené, že ve společnosti, kde vládnou peníze, arogance a zločin, v každé krizové situaci, do níž je nejslabší část obyvatelstva vrhána v každodenní snaze o přežití, systematicky vítězí organizovaný zločin; ať už je organizován mimo zákony zavedeného řádu, nebo samotným zavedeným řádem, konečný výsledek se nemění: proletariát, nemajetní, zbavení všeho, dokonce i naděje na život, jsou předurčenými oběťmi. Barva jejich pleti, protože nejsou bílí, je další negativní charakteristikou, ale ne nutně rozhodující. Mučitelé, vrazi, kati mají téměř vždy stejnou barvu pleti jako oběti: prostě odpovídají soukromým, individuálním a klanovým zájmům, které sledují co nejbestiálnější a nejnásilnější vykořisťování bezbranných mas, ať už pocházejí odkudkoli nebo kamkoli chtějí jít.

Dokud budou existovat buržujové a kapitály, dokud bude společenský život všech národů nucen reagovat na zákony kapitalismu a trpět všemi důsledky, i těmi nejtragičtějšími, ekonomických a společenských rozporů, které charakterizují buržoazní společnost, nebude na této zemi mír, nebude rovnost a svoboda žít, ale bude docházet k neustálému masakrování jak při práci, tak při překonávání moří a pouští; bude docházet k represím a mučení všech, kdo se neklaní bohu Kapitálu a jeho pozemským zmocněncům, kteří sedí v křeslech vlád, z nichž rozhodují o životě a smrti milionů a milionů lidí.

Bojovat proti tomuto stavu věcí se zdá být nemožné; a uniknout z nejdramatičtějších situací jakýmkoli způsobem, podstoupením jakéhokoli rizika, se zdá být tím jediným, co může kdokoli udělat, aby unikl tomu, co se zdá být již napsaným ortelem: zemřít hlady. A tak se člověk pokouší o šílenou cestu plnou rizik a nebezpečí všeho druhu, měří své síly s lidskými a přírodními zákony, jen aby se usadil na jiném místě než na tom, které se proměnilo v bezednou jámu, do níž dříve či později spadne. Hromadné oběti v Pylosu, stejně jako ty v Cutru, na Lampeduse a u pobřeží Tuniska, Libye a Egypta, však dokazují, že velká odvaha migrantů, jejich houževnatá vytrvalost, s níž se po léta snaží a znovu pokouší přistát v Evropě, která v představách po staletí hladovějících a utlačovaných mas nabyla podoby jakéhosi mírumilovného a přívětivého útočiště, zatímco se ve skutečnosti ukazuje být jiným druhem pekla, jsou individuálními kvalitami nejen k boji o přežití, ale i k jinému druhu boje: proletářského boje, boje třídy pracujících, kteří vytvářejí skutečné bohatství každé země, boje, který spojuje napříč národnostmi, barvou pleti, pohlavím, věkem, úrovní vzdělání nebo získanou odborností všechny muže a ženy, které samotný vývoj světové ekonomiky neúprosně zplodil – tj. námezdně pracující. Síla vlastní námezdně pracujícím, kterou vytvořil sám kapitalismus, namísto toho, aby byla dána do výlučných služeb kapitalismu, a tedy buržoazie, která hájí jeho výrobní způsob a zákony, může být nasměrována tak, aby od základů vyhodila do povětří tuto společnost masakrů, ekonomiku katastrof, ničivých válek, nekonečného vykořisťování naprosté většiny světové populace.

Strach každé buržoazie, zejména bohatých buržoazií Evropy, nespočívá ani tak v tom, že by jejich země zaplavily nekontrolovatelné masy migrantů; když už, tak je to nepříjemný problém, který se každá buržoazie snaží přenést na buržoazie jiných zemí, zejména zemí původu migrantů, tím, že si platí „servis“ v řádu miliard, v podobě zbrojních dodávek, výhodných ekonomicko-finančních kontraktů atd., aby ony tyto země samotné zadržovaly masy migrantů v izolaci ve svých lágrech.

Skutečným strachem každé buržoazie, zejména bohaté buržoazie Evropy, spočívá v tom, že odvaha a ochota migrantů obětovat i vlastní životy, aby dosáhli cíle, který jim žádná buržoazie v tomto boji na život a na smrt nezaručuje, nakazí evropské proletáře, probudí je z jejich toxického spánku, do něhož byli po desetiletí uvrženi, uvězněni na jakémsi šťastném ostrově konzumu, na který byli nalákáni navzdory svým skutečným podmínkám námezdních pracujících, tj. pracujících, jejichž život závisí výhradně na jejich mzdě, jinak jejich život provází bída a hlad. Boj na život a na smrt je pro evropské proletáře každodenní nutností stejně jako pro proletáře v každé jiné zemi, tak jako pro každého migranta zbaveného veškerého majetku. Musí padnout dva mýty: pro evropské proletáře mýtus o tom, že mají lepší život než miliardy proletářů v nejchudších zemích, jenž se jeví jako společenský status, který je momentálně upevněn a není nadále ohrožen; zatímco pro proletáře ze zemí na imperialistické periferii musí padnout mýtus o Evropě jako zemi míru, prosperity a svobody, mýtus, který trval příliš dlouho a kterým začaly otřásat poslední ekonomicko-finanční a válečné krize, jako je ta rusko-ukrajinská.

Život proletariátu, ať už pod jakýmkoli nebem, je buď životem boje – především o přežití, ale také o lidskou důstojnost –, nebo je to zbytečný život plný odříkání, který společnost sama odvrhuje coby nerecyklovatelný odpad.

A boj proletářů, má-li mít budoucnost, musí nevyhnutelně postavit do svého středu třídní zájmy, které je spojují navzdory všem hranicím, v revolučním třídním svazku, který jediný může čelit společenské, politické a vojenské moci buržoazie a jejích hrdlořezů. Jedině pohybem tímto směrem budou moci proletáři říci, že nebojovali zbytečně, že neumírali zbytečně, protože až dosud se oběti a masakry jen hromadily jedny za druhými, aniž by se cokoli změnilo, aniž by se dotkly jejich společenských kořenů.

(1) Zprávy a citáty byly převzaty z „il fatto quotidiano“ z 16.6.2023, z https://www.blitzquotidiano.it/cronaca-europa/naufragio-grecia-barcone-750-persone-ribalta-diretto-italia-nuova-cutro-strage-migranti-3540929/ z 14.6.2023, a z https://www.meltingpot.org/2023/06/grecia-strage-di-pylos-nessuna-pace-per-gli-assassini/ z 17.6.2023.