Argentina: Mileiovo vítězství je zárukou pokračující bídy a zesílených represí vůči proletářům

Argentinské volby, které se konaly v neděli 19. listopadu, vyhlásily za vítěze Javiera Mileiho, kandidáta strany La Libertad Avanza (Svoboda postupuje), který se prezentoval jako jakýsi outsider tradiční politiky. Milei, teatrální a kašpar v jedné osobě, proměnil sociální sítě a svá více než groteskní mediální vystoupení v jakýsi svůj výsostný znak, jakýsi prapor, který má ukázat jeho odmítání tradičních politických forem. A do značné míry právě díky tomu, díky image spíše než programu, díky permanentnímu skandálu spíše než střednědobé perspektivě vládnutí, se mu podařilo porazit nejprve Patricii Bullrichovou, kandidátku tradiční pravice spojené s Unión Cívica Radical (Radikální občanskou unií), a poté peronistického kandidáta Sergia Massu, bývalého ministra financí ve vládě posledních let.

Nakonec výsledky nejsou tak zvláštní, jak se nám snaží namluvit tisk: Milei bude moci počítat pouze s 38 křesly z 257 v Poslanecké sněmovně a bude stále záviset na vytvoření bloku s tradiční pravicí Macriho a Bullrichové, aby mohl prosazovat svůj vládní program. Podle vzoru známého i ze Španělska se strany „změny“ opírají o staré politické struktury, jež ve skutečnosti jim pomáhají udržet si moc. Situace, v níž se Javier Milei dostává k moci, je pro Argentinu kritická. Po čtyřech letech peronistické vlády, která zajistila kontinuitu dynastie Kirchnerů (nejprve Néstor, prezident země v letech 2003–2007, poté jeho manželka Cristina, rovněž prezidentka v letech 2007–2015 a viceprezidentka dosluhující vlády), a v důsledku sociálně-politické struktury „levicového“ peronismu, zkorumpované až do morku kostí a založené na rozsáhlých klientelistických sítích vytvořených s odbory a dalšími občanskými organizacemi, se realita v zemi markantně zhoršila. To je důvod, proč prezidentská kandidatura Massy, označovaného pro své působení ve vládě za jednoho z těch, kteří jsou za tuto situaci zodpovědní, přiměla mobilizovat proti němu jak La Libertad Avanza, tak i část Unión Cívica Radical pod kontrolou bývalého prezidenta Macriho, který poskytl prostředky, peníze a zázemí této malé „ultraliberální“ straně.

Z ekonomického hlediska je situace nejhorší, jakou Argentina zažila za posledních čtyřicet let, a to už je co říct. V prosinci letošního roku dosáhne meziročně inflace výše 210 %; nízká hodnota argentinského pesa neuvěřitelně zdražuje dovoz, což je v zemi, která je čistým dovozcem průmyslových, technologických a dokonce i zemědělských výrobků, klíčové. Stručně řečeno, v celé zemi se prohlubuje chudoba, více než 20 % obyvatel nemá ani to nejnutnější k životu, a v posledních letech se dokonce objevují zprávy o úmrtí dětí hladem. Opatření přijatá peronistickou vládou tuto situaci nezlepšila.

Na jedné straně opatření centrální banky vydávající směnky jako protihodnotu komerčním bankám za získání vkladů v pesu pouze zvýšilo inflační tlaky v důsledku rozšíření jejích finančních závazků a úroků z nich placených. Kromě toho na ekonomiku doléhají závazky země vůči Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), což přimělo samotný MMF, aby ve své červencové zprávě upozornil, že země není schopna splnit požadavky pro získání jeho prodlouženého úvěru (Extended Fund Facility). V neposlední řadě zemi, jejíž ekonomika je z velké části založena na vývozu zemědělských produktů, nejvíce zasáhlo nejhorší sucho za poslední desetiletí.

Tváří v tvář této politické a ekonomické situaci se nástup Mileiho jakožto jakési osvícené bytosti v národní politice, jakožto někoho mimo „kastu“ (profesí je profesorem ekonomie, patří k tzv. rakouskému proudu, byť v rámci buržoazního ekonomického myšlení marginálnímu), jeví jako radikální lék, který chyběl. Jednak pro svou protikastovní rétoriku, která je tak blízká populismu na pravici i levici, a poukázání na „hluboký stát“ jako na skutečný příčinu společenské nespokojenosti, které je v tomto případě doprovázeno ultraliberální rétorikou o nutnosti redukovat stát na jeho nejjednodušší podobu. A jednak pro své ekonomické výpady o potřebě dolarizace ekonomiky, zrušení samotné centrální banky, privatizaci všech veřejných podniků atd. Právě tyto výlevy spolu se šaškováním této postavy vzbudily pozornost mezinárodního tisku a vytvořily aureolu prozřetelnosti, která jej obklopuje.

Co však můžeme od Mileiho očekávat?

Stejně jako v jiných zemích, kde se takovémuhle člověku dostalo vítězství (v Brazílie s Bolsonarem, USA s Trumpem, Itálie s Meloniovou nebo v Nizozemsku s Wildersem), je na prvním místě autoritářství, příslib zpřísnění zákonů, stíhání zločinu a podvratné činnosti atd. Ne nadarmo je Milei, odmítač státu ve svých projevech, plný chvály na argentinskou policii, která má spolu s armádou za sebou velmi dlouhou historii úkladných vražd. Toto volání po pořádku, toto heslo maloburžoazie požadující klid oproti společenskému vření, které na povrch vynesly nedávné kapitalistické krize, je prvořadým cílem, to ostatní je mu podřízeno. Je snadné pochopit, proč Milei kromě takzvaných „anarchokapitalistů“ jmenoval do nové vlády a na post viceprezidenta Argentiny Victorii Villarruelovou, spojenou s krajní nacionální pravicí a obhájkyní Videlovy diktatury. Kritika „kasty“, kterou nová vláda vnáší do svého programu, rovněž vyznívá tímto směrem: představa vládní reformy založené na pořádku a železné pěsti je velmi blízká této maloburžoazii, která drcena velkoburžoazií a jejím státem fantazíruje o tom, že jsou to zlé intriky, rodinné či politické klany, které ji ničí a uvrhávají do bídy, a nikoli neúprosné ekonomické a společenské směřování kapitalismu.

A dále, Mileiovy navrhované ekonomické reformy jsou zaměřeny na liberalizaci veřejného sektoru – zejména YPF (1), leteckých společností a veřejnoprávní televize – aby se tak omezily výdaje. V tomto ohledu se Mileiovo stanovisko umírnilo, jakmile se dostal k moci: od slovních výstřelků během kampaně přesedlal na „nejdříve ozdravit, potom prodat“, což dost možná znamená neprodat nikdy, neboť ona „kasta“, která představuje národní vysokou buržoazii, se toho možná nebude chtít vzdát. Ať tak či onak, dlouhý řetězec privatizací, jehož jsme svědky posledních čtyřicet let ve všech kapitalistických zemích, ukazuje, že převedení těchto výnosných odvětví nebo podniků národnímu nebo mezinárodnímu kapitálu neznamená ve střednědobém horizontu celkové snížení státních výdajů. Buržoazní stát je od svého vzniku hlavním činitelem kapitalismu co se týče vlastnických práv, schopnosti zasahovat do trhu atd. Systematické zvyšování veřejných výdajů, rozpočtu, je nezvratným faktem, který vyplývá z jeho potřeby zasahovat do všech aspektů společenského života v buržoazním světě, a neexistuje a nebude existovat žádná vláda, která by byla schopna se tomu vyhnout, i kdyby chtěla… což se nikdy nestane.

Pokud jde o finanční úpravy, jejichž cílem je stabilizovat kurz pesa vůči dolaru, aby se tak zmírnila prudce stoupající inflace, která postihuje zemi, lze si představit jen relativní a dočasný úspěch. Ačkoli opatření k liberalizaci směnného kurzu (v Argentině existuje několik směnných kurzů pesa vůči dolaru, přičemž rozdíl mezi oficiálním kurzem a mnohem realističtějším kurzem na černém trhu představuje i několik tisíc), včetně všech nezbytných úprav zaměřených na snížení vládních závazků, které přispívají k devalvaci pesa, mohou přinést kýžený efekt, příčina chronické inflace v Argentině spočívá ve výrobní struktuře země: relativně chybějící domácí průmysl znamená, že téměř všechny hotové výrobky se musí dovážet, což zpětně nutí zemi k závislosti na vývozu zemědělských produktů. Fiskální a měnové úpravy tuto situaci nijak nezmění a představa, že odstartují jakýsi řetězec blahodárných důsledků, který zvýší příliv dolarů do země a uleví současné situaci, povede v nejlepším případě pouze k vytvoření velmi křehké situace, která se může kdykoli zvrátit.

Co tedy můžeme od Mileiho a jeho vlády reálně očekávat?

Ekonomické úpravy budou namířeny proti proletariátu a proti velké mase zbídačených lidí, kteří obývají předměstí metropole Buenos Aires a velká města v zemi. Ve střednědobém horizontu bude „fiskální disciplína“ znamenat velké tlaky na dělnickou třídu, jež uvidí, jak se budou snižovat veřejné výdaje, tedy ony bídné příspěvky, díky nimž dnes značná část z nich přežívá. Kromě toho bude finanční reforma nepochybně zaměřena na brzdění mezd, což má omezit devalvaci pesa a inflaci. A pokud nakonec reformy povedou k dolarizaci ekonomiky, bude tento propad mezd ještě větší,  protože mzdy budou nutně fixovány v dolarech směrem dolů.

Tuto situaci, jak sliboval Milei během své předvolební kampaně, bude doprovázet přitvrzení represí proti organizovaným sektorům proletářské třídy, i když jsou vedeny kolaborantskými nebo peronistickými odbory. Účastníci piketů, stávkující, pracující organizovaní v družstvech… budou neustále na mušce nové vlády, která bude tvrdě zasahovat, aby zabránila tomu, že její opatření narazí na silný odpor proletářů. Mezitím, o tom nepochybujme, politická, odborová a… „kasta“ zůstane nedotčena a připravena nastoupit do vlády, až Milei padne. Mileiho vláda představuje další milník na cestě, která v jistém smyslu začala v roce 2001, kdy došlo k sociálním nepokojům způsobeným ekonomickou krizí a tzv. corralito (2). Tyto revolty měly výrazně mezitřídní charakter, a proto byly zmatené a bez perspektivy (symbolický je výjev útoku davu na Kongres, jehož účastníci měli na hlavách národní vlajky), přesto část pracující třídy dokázala vyjádřit, i když velmi omezeně, instinktivní tendenci rozejít se jak s demokratickým orientováním revolt, tak s tradičními organizacemi peronistických odborů (CGT) a peronistických stran.

Tyto tendence byly rychle potlačeny jak represivním úsilím státu, tak politikou spolupráce s buržoazií, kterou vnucovala oficiální levice a trockistická krajní levice. Kirchnerismus, obzvláště zvrácená forma socialismu 21. století, kterou se oportunismus v oněch letech zaštiťoval, byl záchranou buržoazie, která do té doby nedokázala udržet ani jednu ze svých vlád. Od té doby jak strukturální krize země, tak zhoršující se mezinárodní situace připravily půdu pro řešení, jaké dnes navrhuje Milei.

Argentinští proletáři, pro které nyní nastupuje velmi obtížné období, protože buržoazie přešla od politiky mrkve (čím dál méně) a biče (čím dál více) k nepokrytému vyhrožování, si z této situace budou moci vyvodit ponaučení jedině tehdy, pokud se vymaní ze strašlivého vlivu, který na ně nacionalismus a demokratismus vyvíjejí prostřednictvím oportunistických politických a odborových organizací; jedině tehdy, budou-li bojovat proti buržoazní ofenzívě nikoli v rámci organizací, které je dnes ještě mají pod kontrolou a které jim mohou zaručit jedině porážku tváří v tvář jakémukoli požadavku nepřítele, ale vlastními prostředky a metodami třídního charakteru, s vlastní nezávislou organizací na půdě bezprostředního boje, s cílem přerušit nejen onu nečinnost, která jim dnes brání v reakci, ale rovněž velkou sílu, kterou představuje kontrarevoluce, jež po desetiletí dominuje.

(1) YPF, Yacimientos Petroliferos Fiscales, je společnost specializující se na těžbu, průzkum, zpracování, distribuci a prodej ropy a jejích derivátů, jejíž 51 % akcií vlastní stát.

(2) Během argentinské ekonomické krize v roce 2001 bylo ve snaze zabránit kolapsu bankovního systému zavedeno opatření omezující dostupnost hotovosti na bankovních účtech a spořicích účtech, které je známé jako „corralito“.