Mobilizace 20. prosince v Argentině :

Ne Mileimu, ne peronismu, ne kolaborantským odborům, ne parlamentní frašce!

Jedinou cestou vpřed je třídní boj!

Hlavní politické a odborové organizace argentinské levice svolaly na 20. prosince na náměstí Plaza de Mayo v hlavním městě Buenos Aires velkou demonstraci na protest proti schválení prvního balíčku opatření tzv. „plánu motorové pily“ nově zvolenou vládou Mileiho, Caputa a Bullrichové. Mobilizace, do níž se zapojily různé národní odborové proudy uskupené okolo Confederación General del Trabajo de la República Argentina (CGT), stejně jako největší shromáždění piqueteros a strany tvořící koalici Frente de Izquierda y de los Trabajadores (Partido de los Trabajadores Socialistas, Partido Obrero atd.), má za cíl paralyzovat město na celý den a ukázat schopnost parlamentní opozice a odborového světa postavit se proti nedávným vládním opatřením i těm, která nepochybně přijdou v blízké budoucnosti.

Uvnitř i vně země bylo Mileiovo volební vítězství prezentováno jako vítězství pravicového antiestablishmentového proudu, jako by se náhle vynořila podzemní síla plebejské, antilevicové a antistátní nespokojenosti, která podle Mileie „udělá v zemi pořádek“ a vrátí Argentině prvořadé postavení ve světové hierarchii, které kdysi zaujímala. Za tímto účelem a hned po zvolení současného prezidenta, který patřil k opozici vůči vládě Alberta Fernándeze, byl zahájen program drastických ekonomických reforem zaměřených na kontrolu inflace, dolarizaci země a dokonce i zrušení centrální banky, to vše zabalené do prudkých hesel proti „kastě“, peronismu a také odborům a levici obecně.

Ve skutečnosti však Mileiova vláda nepřináší vůbec nic nového. Nelze ji ani považovat za „Mileiho vládu“, protože není ničím jiným než přeskupením, pod praporem této vychloubačné postavičky, staré pravice vedené Macrim a jeho kumpány. Ekonomická opatření přijatá tímto prvním souhrnným zákonem, který se dotýká jak měnových, tak fiskálních otázek, nejsou v praxi nikterak nekonvenční: tam, kde se bojovalo proti inflaci, která „nedopadla na lidi“ (výraz je Mileiho vlastní), jsou ve skutečnosti opatření k devalvaci mezd vynucené znehodnocením pesa; tam, kde se měly snížit daně, se zvyšují, aby se ulehčilo velkým exportérům; tam, kde měly skončit výhody „kasty“, dochází k částečnému znárodnění dluhů soukromých společností. To vše je doprovázeno rušením dotací, například dotací na dopravu v metropolitní oblasti Gran Buenos Aires, nebo jejich snižováním z důvodu inflace.

Žádné z přijatých opatření nemůže být překvapením ani nemůže být chápáno jako odklon od typického chování buržoazie a jejích politických vůdců v zemích, které potřebují ekonomické korekce. Jediným rozdílem, a to je třeba zdůraznit, je síla, s jakou mají být tyto reformy prováděny. Celá demokratická hra, divadlo vytvořené kolem Mileiovy osoby atd. má za cíl získat (alespoň dočasně) podporu maloburžoazních vrstev, které budou danými opatřeními postiženy a kterým jsou adresovány jeho řeči o úsporách, obětech atd. Tímto a populistickou mobilizací zaměřenou na zapojení středních vrstev zbídačených krizí posledních let se snaží čelit proletariátu a vyhnout se jakékoliv formě jeho reakce právě tím, že jej přiměje, aby se utápěl v narůstající vlně nacionalistické mobilizace. To je skutečná síla demokracie, respektování nejvyšších zájmů země a samotné volební hry, která je využívána jako páka k mobilizaci nejotevřenějších reakčních společenských vrstev s cílem prosadit to, co jsou v konečném důsledku zájmy velké finanční buržoazie a agrární oligarchie v zemi. Milei udělá to, co chtěl, ale nemohl udělat Macri, a udělá to co nejrychleji a nejrazantněji, protože jeho jedinou cestou je využít síly demokratické mobilizace, které kolem sebe dosáhl.

Argentinská pracující třída, která je jednou z nejpočetnějších na kontinentu, ale zároveň jednou v posledních desetiletích z nejchudších, má za sebou dlouhou historii revolt a mobilizací: od Cordobaza v roce 1969 až po vzpoury v roce 2001 – přičemž nelze zapomenout na tvrdé represe vojenské diktatury. A právě proto, že historie jejích bojů (v posledních několika desetiletích, ale i v dřívějších obdobích, kdy v dělnických čtvrtích Buenos Aires rostl rozsáhlý proletariát italských a španělských přistěhovalců) je dlouhá a intenzivní, se hlavní proudy levicové buržoazie – mezi které patří především peronismus ve všech svých podobách a reformistické odborářství – mohly rozrůstat a získat mezi proletariátem velký vliv: byly prostředkem, jímž národní buržoazie v rámci možností krotila třídní boj.

Po vzpourách v roce 2001 se tlak buržoazní levice na proletáře znásobil, zejména když se objevilo hnutí piqueteros, které vyjadřovalo tendenci nejchudších proletářů, nezaměstnaných a prekarizovaných, bojovat vlastními prostředky proti šéfům a jejich státu. Peronistické vlády Kirchnerovy rodiny (z velké části skutečné mafiánské struktury) se svezly na vlně „socialismu 21. století“ přicházející z Venezuely a Bolívie ve snaze odstavit pracující třídu od akce a docílit toho, aby opustila cestu třídního boje. Ekonomická krize v letech 2008–2013, která tvrdě zasáhla zemi, jež přežívá hlavně díky vývozu surovin a zemědělských produktů, a následné výkyvy v mezinárodní poptávce po produktech, jako je sója apod., vedly k strukturálně neřešitelné ekonomické situaci, na kterou byly aplikovány nejrůznější recepty. Od stimulace poptávky po půjčky Mezinárodního měnového fondu, žádný recept nezafungoval a výsledkem byla prudce rostoucí inflace a nárůst bídy proletářské třídy, který neměl v posledních letech obdoby.

Proto musí argentinský proletariát soustředit svůj hněv a třídní nenávist jak na Mileiovu vládu, tak na strany, které jí předcházely, a odborové svazy, o něž se tyto opíraly. Musí se rozejít s praxí, v níž nejde o boj, ale o spolupráci s buržoazií, a kvůli níž se dostal právě do této situace. Musí se zbavit mýtu o vlasti, o vyšším zájmu země, který je východiskem všech odborových svazů a většiny odborových tendencí a který je překážkou nezbytné otevřené konfrontace s buržoazií (se šéfy, se skutečnou politickou a podnikatelskou kastou atd.). Musí se také rozejít s tendencemi, které se ohánějí parlamentem jakožto místem, kde lze buržoazní ofenzívu zarazit, které prohlašují, že volební boj může otočit situaci vytvořenou posledními vládami: je to právě volební hlasování, které stvořilo veškerou sílu, jíž dnes má třídní nepřítel k dispozici, a tak tomu bude vždy, protože parlament je orgánem par excellence spolupráce mezi třídami, a tedy podřízení proletariátu buržoazii.

Argentinská proletářská třída má před sebou dlouhou cestu utrpení a bídy. Pokud ji tato cesta povede k tomu, aby se zbavila politických iluzí a iluzí spojených s odborovými svazy, které ji poutají k buržoazii a jejím spojencům, pokud ji povede k znovuobnovení třídního boje jak na bezprostředním terénu ekonomické konfrontace, tak na širším terénu politického boje za své vlastní cíle… pak vyzva na souboj, kterou jí nyní buržoazie předkládá, je vítaná.

Chce-li buržoazní třída válku, musí proletariát odpovědět válkou, avšak třídní válkou, jedinou válkou, která mu může dát naději na vítězství!