„Zvláštní vojenská operace“, kterou ruský imperialismus rozpoutal proti Ukrajině, aby jí zabránil vstoupit do NATO, připojit se k západní euroamerické frontě, jak to již udělaly bývalé tzv. lidově demokratické republiky východní Evropy, se změnila ve válku, která trvá již více než dva roky a má tragické následky pro ukrajinské obyvatelstvo, a nejinak i pro rusky mluvící obyvatelstvo Donbasu a Krymu, jakož i pro ruské vojáky, kteří byli vysláni na jatka, aby hájili imperialistické zájmy oligarchií panujících v Moskvě. K dnešnímu dni podle oficiálních odhadů různých vlád by počet mrtvých a zraněných mezi Rusy a Ukrajinci má čítat více než 500 000: jde o obrovský masakr, přičemž velká část jihovýchodní Ukrajiny byla zničena.

Všechna západní média a vlády tvrdí, že příčiny konfliktu, který vypukl na Ukrajině, je třeba hledat ve zvůli oligarchů či potentátů, kteří chtějí ovládnout jiné země či dokonce svět a zničit tak pokojný chod rozvoje podnikání obhajovaného demokracií, za jejíž absolutní zastánce se prohlašují Spojené státy americké a země západní Evropy, počínaje Velkou Británií, Francií, Německem a následovány všemi ostatními. Pokud tedy vypukne válka, je to proto, že si ona „diktatura“, ona „autokracie“, onen „totalitarismus“, zkrátka nový Hitler a Mussolini, to tak chtěli…

Z hlediska Ruska je třeba příčinu konfliktu hledat naopak v nacisticky a militaristicky laděné politice Ukrajiny, podporované USA a evropskými zeměmi NATO, které chtějí Rusko obklíčit, oslabit a izolovat, čímž ohrožují jeho národní bezpečnost. Chybí-li odůvodnění tohoto typu, jsou kdykoliv připraveny vytasit se s jinými odůvodněními „mezinárodním terorismem“, samozřejmě islámským…

Příčiny této války, stejně jako všech válek, je však třeba hledat ve vývoji imperialistického kapitalismu, který drtí všechny země světa ve smrtelném sevření. Kapitalismus, aby se mohl rozvíjet, potřebuje atakovat všemi druhy násilí, potenciálním (politickým, diplomatickým, kulturním, náboženským) i „kinetickým“ (ekonomickým, finančním, vojenským), každou zemi, protože představuje potenciální trh pro jeho zboží a kapitál, silné či slabé místo ve střetu zájmů, které každý buržoazní stát hájí všemi prostředky, a ty vojenské rozhodně nejsou druhořadé.

Po rozpadu SSSR se všechny satelitní země Sovětského svazu odtrhly, aby již nebyly závislé na vojenské a ekonomické síle Moskvy; ale v imperialistické fázi kapitalismu, odtrhne-li se nějaká země od nějakého mocenského bloku, znamená to, že nevyhnutelně skončí v protikladném bloku, a to buď proto, že hledá ochranu a podporu svých vlastních národních zájmů, nebo proto, že ekonomické a finanční zájmy každého národního kapitalismu se stále více prolínají s ekonomickými a finančními zájmy velmocí, které dominují mezinárodnímu trhu, či proto, že imperialistické mocnosti, i když jsou rozděleny do různých zájmových bloků, nemohou nechat žádný kout planety mimo svou kontrolu.

FÁZE SVĚTOVÉHO CHAOSU

Rozpad SSSR současně znamenal všeobecnou krizi světového řádu konstituovaného na konci druhé světové imperialistické války, krizi, která zejména v Evropě ‒ kde rusko-americká společná nadvláda do jisté míry zaručovala poválečnou obnovu a „mírový“ a urychlený rozvoj národních kapitalismů, každopádně však pod dozorem Američanů s vojenskými základnami zejména v Německu a Itálii ‒ podkopala všechny do té doby vybudované body rovnováhy. A znamenalo to samozřejmě také zánik vojenské aliance Varšavské smlouvy, která se svého času zformovala v opozici k Severoatlantické alianci, tedy NATO. Poté, co zmizela vojenská síla představovaná Varšavskou smlouvou, zůstává ta NATO ‒ která byla před lety dokonce pokládána za skomírající ‒ jako jediný vládce s jadernými zbraněmi v Evropě a de facto i vládce Evropy. Takto se Spojené státy, které vyšly z druhé světové imperialistické války jako její skuteční vítězové a které finančně podporovaly a režírovaly „poválečnou obnovu“ v Evropě, posilujíce váhu svého imperialismu od Evropy až po Dálný východ, prezentovaly světu coby garanti světového kapitalismu a jeho ekonomického a politického uspořádání, do něhož se nakonec neskrývaně začlenilo rovněž i poststalinistické Rusko, fakticky doznávajíc, že definitivně skončilo s falešným socialismem stalinistického ražení.

Období válek, které se dosud týkalo jiných kontinentů a v nichž proti sobě bojovali Rusové a Američané prostřednictvím „národně osvobozeneckých“ bojů, nakonec zachvátilo i evropský kontinent: války v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století s přímou intervencí NATO, tedy Spojených států, znamenaly začátek nové fáze agrese amerického a evropského imperialismu v oblastech, kde měl ruský imperialismus rozhodující vliv. A rozšíření NATO o země východní Evropy je dalším důkazem toho, že americký a západoevropský imperialismus neměl a nemá nejmenší zájem poskytnout ruskému imperialismu čas a prostor k obnovení jeho zašlé moci v Evropě. Každý imperialismus prahne po byť jen jediném čtverečním kilometru ekonomického území, na němž by mohl uplatnit svou nadvládu, a vzhledem k situaci, která ve světě panuje již více než století, každá krize, která uvrhne kapitalistickou ekonomiku do recese a barbarství, žene nejsilnější imperialismy k tomu, aby pohlcovaly čtvereční kilometry ekonomického území odňaté jejich slabším protivníkům, a to ne nutně za použití svých pozemních vojsk, nýbrž v první řadě za použití svého kapitálu.

Útok na „svrchovanost“ Ukrajiny byl ve skutečnosti veden současně Moskvou i Washingtonem, Londýnem, Berlínem, Paříží, a to politicky, ekonomicky, finančně a nakonec i vojensky. NATO, zrazujíc své sliby Moskvě po rozpadu SSSR, že nebude pohlcovat do sebe země sousedící s Ruskem, se naopak přihnalo přímo k jeho hranicím. K dnešnímu dni, poté co v letech 1999-2020 začlenilo téměř všechny bývalé satelity Moskvy ve východní Evropě, zůstávají mimo NATO pouze Bělorusko a Ukrajina. Netřeba dodávat, že Ukrajina je nejdůležitějším strategickým soustem a je logické, že na ni Spojené státy vsadily již po rozpadu SSSR, přičemž počítaly i s nacionalistickými spory, které charakterizují jejich společné dějiny. Mohlo by Rusko ‒ ať už by v čele vlády stál Putin, nebo jakákoli jiná persona ‒ zůstat v klidu, kdyby na jeho západní hranici byla souvislá fronta vojenských základen NATO s atomovými raketami? Je samozřejmé, že odpověď je negativní, a ještě negativnější je nyní, kdy Finsko, které s Ruskem sousedí na dalekém severu, vstoupilo do NATO a stáhlo s sebou následně i Švédsko. Evropský obkličovací manévr Ruska je tak téměř dokončen. Ukrajina v tuto chvíli, především kvůli průběhu války s Ruskem, zůstává stále ve hře.

Mohl být průběh rusko-ukrajinské války jiný, než jak se v poslední době ukazuje, tedy že je válkou, která připravuje půdu pro další války v Evropě a ve světě?

Něco málo přes měsíc po vojenském vpádu ruských vojsk na ukrajinské území, 24. února 2022, byly Kyjev a Moskva podle mezinárodních médií na pokraji jednání o úmluvě, kterou by se Kyjev zavázal nevstoupit do NATO, nepřipojit se k Evropské unii a ustat s represemi vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu Donbasu s tím, že mu přizná skutečnou autonomii, jak bylo slíbeno v minských dohodách. Na základě těchto jednání se zdálo možné, že se konflikt ‒ který ve skutečnosti začal o osm let dříve represí Kyjeva vůči rusky mluvícímu hnutí na Donbase a anexí Krymu ze strany Moskvy ‒ nerozšíří tak, jak se ve skutečnosti rozšířil, a především že se do něj přímo nezapojí mocnosti NATO, byť nikoliv vysíláním vojsk, nýbrž znatelnou vojenskou a finanční podporou. Byl to Londýn a Washington, které Zelenského zastavily příslibem obrovské a nepřetržité podpory i ze strany zemí NATO, miliardových finančních prostředků a dodávek moderních zbraní a to natolik, že zahájily rozsáhlou propagandistickou kampaň o nebezpečí, že Rusko po napadení Ukrajiny přistoupí k invazi do celé Evropy; propagandistickou kampaň, která tvrdila, že je možné srazit ruskou ekonomiku na kolena prostřednictvím celé řady ekonomických a finančních sankcí a nakonec Rusko vojensky porazit znovu získáním všech území, která obsadilo, včetně Krymu.

Všechny hlásné trouby euroamerického válečného štváčství nadále hlásaly nehynoucí podporu válečnému štváčství Ukrajiny, aby vojensky a ekonomicky porazily válečné štváčství Ruska; všichni mluvčí Západu nadále hovořili o válce, která bude trvat dlouho, neboť budou činit vše pro izolaci a porážku Ruska, jeho zatlačení zpět do hranic Ruské federace z roku 1992 a zničení jeho ekonomiky. Věci se však vyvíjely jinak: sankce dostaly ruskou ekonomiku do krize, ale příliš ji nezlomily, zatímco její vývoz ropy, plynu, obilí a dalších surovin ‒ i když v menším množství než dříve a za nižší ceny ‒ na jiné trhy (zejména do Číny a Indie) pokračoval a zvýšení výroby zbraní bylo zahájeno nejen proto, aby se doplnily zásoby těch, které byly a budou použity ve válce na Ukrajině, ale také s ohledem na další válečné fronty, jak ostatně činí všechny velké imperialistické země, počínaje Spojenými státy, které jen pro rok 2024 zvýšily rozpočet Pentagonu na 886 miliard dolarů, následované zeměmi Evropské unie, Čínou, Indií a Japonskem. Na globálním obzoru se tedy rýsuje budoucnost otevřeného válečného konfliktu.

Tak jako si během pandemie Sars-Cov2 přišly na miliardové zisky farmaceutické nadnárodní společnosti za cenu více než 16 milionů mrtvých v letech 2020-2021, tak i během rusko-ukrajinské války a následné války Izraele proti Hamásu a Palestincům, jakož i ve všech ostatních válkách, jsou to velké zbrojařské nadnárodní korporace, které drtí zisk za ziskem, zatímco sociální politika, která po mnoho desetiletí tvořila se svými obrovskými systémy sociálních tlumičů páteř politiky třídní spolupráce nejvyspělejších kapitalistických zemí a odborových a politických organizací proletariátu, začala stále více ustupovat ve prospěch militaristické politiky. Válka je nedílnou součástí kapitalistického vývoje a nepostradatelnou součástí zahraniční politiky každého imperialismu. Dokud bude kapitalismus existovat, nikdy nebude mír; každé příměří a každé období míru následující po období války není ničím jiným než dočasným klidem zbraní k reorganizaci pro pokračování války anebo pro příští válku.

Buržoazní a imperialistická válka nejenže způsobuje smrt, zranění a invalidy mezi vojáky a civilním obyvatelstvem cíleně zasahovaným za účelem demoralizace vojáků na frontě, ale způsobuje také dlouhodobé následky v podobě bídy a devastace; a zatímco v imperialistických zemích, pokud se jejich státních území válka přímo nedotýká, nabývá mír zdání „normálního“ společenského a pracovního života, tak v zemích, kde naopak neustále probíhají konflikty mezi imperialismy, dochází k situaci všeobecné nejistoty, bídy a hladu a nevyhnutelný fenomén nucené migrace ‒ z Afriky, Blízkého východu, Střední a Dálné Asie i samotné Latinské Ameriky ‒ nabývá přímo kolosálních rozměrů.

PACIFISTICKÉ MÁMENÍ

Proti masakru civilních obětí na Ukrajině a v Palestině se opět pozvedl hlas pacifismu, té ideologie, která se obrací na samotné strůjce války a žádá je, aby ji zastavili, aby přestali masakrovat bezbranné civilisty, aby složili zbraně a usedli ke stolu, aby se dohodli na příměří a zahájili mírová jednání. Není třeba dodávat, že nejvyšším mluvčím této ideologie je hlava římské církve, mezinárodně uznávané finanční velmoci.

Hrůzy války by měly přimět zúčastněné vlády, aby ji zastavily a rázně ji ukončily. Ve skutečnosti pacifismus nikdy válce nezabránil ani ji nezastavil, a to ze zcela konkrétních materiálních důvodů: válka je pokračováním zahraniční politiky každého státu prováděné vojenskými prostředky. Čemu odpovídá zahraniční politika států, když ne zájmům národního kapitalismu té které země, které národní buržoazní stát hájí všemi prostředky, včetně vojenských? Co je imperialismus v éře rozvinutého kapitalismu, ne-li politika ekonomické a finanční moci největších ekonomicko-finančních mocností a států, které hájí své zájmy po celém světě? A co je cílem takové politiky, ne-li rozdělení si nadvlády nad světovým trhem za neustále měnícího se pořadí odpovídajícího měnící se síle jednotlivých států?

Válka je nedílnou součástí této politiky, není jednou z mnoha možností, nelze se jí vyhnout, neboť vládnoucí buržoazní třídy se řídí nikoli „svědomím“ každého svého jednotlivého příslušníka, ale materiálními zájmy ekonomického systému, jehož jsou představiteli a jedinými, kdo z něj těží.

Dokud vládnou ekonomické a finanční zájmy kapitalismu, nemá každá buržoazie jinou možnost: musí tyto zájmy usilovně hájit všemi prostředky, legálními i nelegálními, mírumilovnými i násilnými, protože na tom závisí její samotná existence.

Proto je pacifismus, právě proto, že nezpochybňuje kapitalistický ekonomický a finanční systém, proti buržoazní a imperialistické válce zcela bezmocný. Má však politickou a společenskou úlohu, která se rovná úloze reformismu a třídnímu kolaborantismu, totiž odklánět hnutí odporu proti válce od třídního terénu, na němž boj jediné třídy, která v této společnosti a v imperialistické válce nemá žádné bezprostřední a historické zájmy, jež by měla hájit ‒ třídy námezdních pracujících, proletariátu -, má možnost přetnout strašlivé cykly imperialistických válek tím, že antimilitaristický, antiburžoazní boj nasměruje na půdu antikapitalistické, a tedy antiburžoazní revoluce.

Pacifismus má ve skutečnosti stejnou funkci jako opium: omamuje a otupuje mysl proletářských mas; namlouvá jim, že mohou uniknout hrůzám válečné situace přenesením se do vymyšleného neskutečného světa, v němž je každý jednotlivec prakticky odpoután od ekonomických a společenských vztahů, které jej poutají ke společnosti, a povznáší se nad ně osvobozen od útrap světa; je však předurčen upadnout zpět do strašlivé reality, do níž kapitalismus uvrhuje celé lidstvo.

BUDOUCNOST PROLETARIÁTU JE V RUKOU SAMOTNÉHO PROLETARIÁTU

Svět, který se ocitá v zajetí zběsilé honby za ziskem stále gigantičtějších kapitalistických mocností, zasahuje i každodenní život proletářů v západních buržoazních zemích stále silnějším přívalem různých restriktivních opatření, propouštění, zhoršování pracovních podmínek a rozsáhlého zbídačování, které postihuje stále širší vrstvy proletářské třídy, jež na dlouhá desetiletí zcela ztratila svou třídní orientaci. Proletáři bohatého Západu se již nedokážou rozpoznat jako protikladná třída par excellence vůči vládnoucím buržoazním třídám svých zemí; nejsou s to z rostoucí tragické bídy, která je ubíjí a dusí, vyvodit první účelné společenské ponaučení pro odpor a reakci na zdrcující vykořisťování, jemuž jsou stále více vystavováni: sjednotit se ve společném boji proti společnému nepříteli, tj. buržoazní třídě své vlastní země! Buržoazie tím, že privileguje horní vrstvy proletariátu, proměňuje je ve skutečnou dělnickou aristokracii a přivyká je žít podle stylu drobné a střední buržoazie (které se opírají o drobné a středně velké soukromé vlastnictví a o výsady plynoucí ze všeobecného vykořisťování námezdní práce) a využívá je k tomu, aby se mezi širšími proletářskými masami šířila iluze, že mohou zlepšit své životní podmínky spoluprací se šéfy, s šéfovským státem, zkrátka s vládnoucí buržoazií, s třídou, která je vykořisťuje, sužuje hladem, drtí dřinou a masakruje ve válkách. A tato spolupráce ‒ jejímiž nejzákeřnějšími a nejúčinnějšími nositeli jsou odbory a strany zaprodané kapitálu ‒ je možná pouze tehdy, když se rezignuje na boj na obranu výlučně proletářských třídních zájmů (které jsou objektivně v protikladu a v příkrém rozporu se zájmy buržoazie), když se rezignuje na boj prostředky a metodami třídního charakteru, tj. metodami a prostředky, které nejsou slučitelné ani s třídní spoluprací, ani se společenskou soudržností, ani nemají nic společného s bezprostředními a budoucími cíli buržoazie. Buržoazní třída tak i díky všem společenským silám třídní spolupráce, které ji podporují, zvětšuje svou sílu a jeví se takto neporazitelná, ale jen proto, že proletářské masy, místo aby se rozpoznaly jako protikladná nepřátelská třída ‒ jako jednotná síla součinně bojující za cíle jasně protichůdné buržoazii -, se považují za součást „lidu“, za součást „národního společenství“, v němž zcela ztrácejí svou dějinnou třídní identitu.

Proletáři v iluzi, že získají lepší ochranu a větší sílu, odevzdají-li se do rukou buržoazie a jejích služebníků, budou-li „se podílet“ na „společném blahobytu“ tím, že se zřeknou požadovat pro sebe snesitelnější existenční podmínky navzdory vykořisťování, se nakonec ocitnou v roli tažného dobytka, „robotů“ ve službách kapitalistického zisku, jen aby byli pak odvrženi, zahnáni někam do kouta nebo ponecháni napospas smrti, až přestanou být pro produkci zisků užiteční.

A když ekonomická a finanční krize pevně zachvátí kapitalistický systém, což se cyklicky objevuje, buržoazie se snaží zachránit sama sebe jakožto vládnoucí třídu a individuální vlastníky kapitálu tím, že přemění značnou část svých proletářů v potravu pro děla. Konkurenční válka, kterou buržoazie ve světě neustále vede, se tak stává válkou proti zemím, které jsou v té době považovány za nepřátele, jež je třeba porazit „ať to stojí, co to stojí“. Že cenu takové války zaplatí především proletariát a civilní obyvatelstvo, a to jak spřátelených, tak nepřátelských zemí, je již dobře známo.

Co tedy brání proletariátu vymanit se z této nikým podepsané „společenské smlouvy“, jež však nabyla platnosti díky politické, ekonomické a vojenské síle buržoazního kapitalistického státu, a tím získat zpět svou třídní nezávislost a samostatnost?

Je tu strach ze ztráty zaměstnání, a tím i mzdy, strach z toho zůstat sám a bez pomoci, z toho muset zajistit bez prostředků přežití sebe a své rodiny; strach ze ztráty životních úspor, domova, přízně rodiny, jakmile člověk přijde o práci, a tím i o živobytí; strach z toho být ponechán na pospas ze strany sociálních organizací a státu, které se dříve prezentovaly jako garanti podpory v dobách těžkostí národní a podnikové ekonomiky, těžkostí, které byly vždy prohlašovány za přechodné, překonatelné, a které se svým růstem vyžadovaly další oběti. Desetiletí politiky třídního kolaborantismu, která charakterizovala politický a společenský život v každé zemi, přivykly široké proletářské masy delegovat obhajobu svých bezprostředních zájmů na odborové a politické orgány, které přistoupily fakticky k tomu, že zcela zahladily ‒ poté, co je přetvořily ‒ všeobecné a historické zájmy třídy, k níž proletáři patří, a nahradily je zájmy „ekonomického růstu“, „konkurenceschopnosti“, „produktivity“, obrany „národní ekonomiky“ a „vlasti“. A proletáři západních zemí, stejně jako proletáři Ruska nebo Číny, arabských zemí nebo Latinské Ameriky, asijského kontinentu či Afriky, slyší ve vlastních uších tytéž výzvy, tatáž slova, tytéž „požadavky“, jimiž se na ně obrací kapitalistická třída a buržoazní nadvláda s cílem získat nejen jejich spontánní a přesvědčenou spolupráci (přičemž jsou připraveny si ji zajistit silou, jestliže se ukáže, že se proletáři zdráhají), ale také jejich životní oběti s vědomím, že dnes mohou zemřít v práci a zítra na válečných frontách.

Buržoové vědí, protože i oni se poučili z dějin třídních bojů, že proletáři po překročení určité hranice již nemohou materiálně, fyzicky snášet nesnesitelné existenční a pracovní podmínky; vědí, že u onoho mocného vulkanického magmatu uvězněného ve výrobních silách představovaných námezdní pracovní silou ne té či oné země, ale celého kontinentu, ne-li celého světa, dojde při určité úrovni společenského tlaku k erupci a uvolní se cesta i pro dosud nepoznané formy boje, jako se to stalo pařížským komunardům v roce 1871 nebo ruským proletářům v sovětech v roce 1905 a pak v roce 1917. Dějiny boje proletářů v Paříži nebo Petrohradě v oněch letech se zdají být tak vzdálené, že skončily v zapomnění, což buržoazní propaganda završila opěvováním své moderní kapitalistické civilizace a demokracie spočívající na oněch vznešených slovech ‒ svoboda, rovnost, ba i bratrství -, avšak reálně zhmotněné v tom nejzrůdnějším vykořisťování, jaké kdy člověk musel snášet: dokonce i otroci byli ušetřeni života, zatímco soudobí proletáři se stali tak „svobodnými“, že nejsou ani pány svých životů.

Hrůza světových válek, hrůza všech válek, které se odehrály v posledních desetiletích, velkolepě umocněná ultramoderními médii buržoazní civilizace, je jednou ze zbraní buržoazní propagandy užitečné k zasévání strachu, k šíření hrůz, k podrobování proletářských mas vůli jejich četných trýznitelů oblečených stále častěji do obleků s kravatami a neustálých šiřitelů krásných slov o „svobodě“ ‒ zatímco utlačují stále větší masy lidských bytostí ‒, o „boji“ proti nerovnosti a hladu ve světě ‒ zatímco bojují jeden proti druhému s cílem zesílit nerovnosti a moření hladem miliard lidských bytostí všude na světě ‒, o „míru“ ‒ zatímco znásobují války tím, že z nich činí stálou součást každodenního života celých národů a kontinentů ‒, o „svrchovaném lidu“ a „vlasti“ ‒ zatímco jsou národy drancovány, mořeny hladem a masakrovány a jejich domoviny jsou utiskovány a trhány na kusy jako válečná kořist, na kterou se vrhají lupiči celého světa.

Kapitalismus, tak jak se vyvinul, dovedl lidstvo k nejrozsáhlejší možné nelidskosti; způsobil revoluci v předchozích způsobech výroby, přinesl, ano, výjimečný pokrok ve sdružené práci a společenské výrobě, ale za cenu toho, že vykořisťování člověka člověkem posunul na úroveň, jaké nebylo v předchozích společnostech nikdy dosaženo, za cenu toho, že prostředky k ničení samotných výrobních sil, které vyvinul, dovedl k jejich maximální účinnosti; násilně a násilně „osvobodil“ obrovské masy rolníků z izolace a ze skrovného kousku půdy, na němž se snažili přežít, a proměnil je v proletáře, v lidi bez rezerv, bez vlastnictví, bez domova. Přeměnil je fakticky z historického a globálního hlediska v lidi připravené revolučně změnit celou společnost spoutanou kapitalistickými zákony zisku a námezdní práce, peněz a trhu, a přetvořit ji ve společnost, v níž výrobní síly již nebudou cyklicky ničeny buržoazními krizemi a válkami, protože budou odpovídat racionálnímu hospodářskému plánování beroucímu zřetel na celý lidský druh, v souladu se sebou samým a přírodou.

Cesta k tomuto dějinnému cíli je však nesmírně hrbolatá a zdá se nemožná vzhledem k moci, kterou buržoazie a její společnost stále disponují. Buržoazní moc je z velké části způsobena politickou nemohoucností proletářské třídy, tj. jejím všeobecným skloněním se před existenčními nároky kapitalismu a vládnoucí buržoazie; dokonce i otrokům před dvěma tisíci lety se zdála budoucnost předurčená navěky, a dokonce i nevolníkům před tisíci lety se budoucnost jevila vytyčená natrvalo. Vývoj výrobních sil však v obou případech v určitém okamžiku přetrhal zdánlivou nehybnost dějin; poté přišla buržoazní revoluce, která otevřela dveře společnosti, jež byla univerzálně uspořádána na základě stejných ekonomických zákonů kapitalismu; společnosti, která nemohla než produkovat krom průmyslové techniky a sdružené práce taktéž proletáře, tj. ty, kteří vyrábějí veškeré společenské bohatství, přičemž nevlastní nic než svou pracovní sílu, kterou jsou nuceni prodávat za mzdu, chtějí-li přežít. V podstatě, jak uvádí Marxův a Engelsův manifest „podmínkou existence kapitálu je námezdní práce. Námezdní práce je založena výhradně na vzájemné konkurenci mezi dělníky. Pokrok průmyslu, jehož bezděčným a povolným nositelem je buržoazie, nahrazuje roztříštěnost dělníků, způsobenou konkurencí, tak, že je revolučně sjednocuje sdružováním. Rozvojem velkého průmyslu je tedy buržoazii pod nohama podemílána sama základna, na které vyrábí a přivlastňuje si výrobky. Buržoazie produkuje především svého vlastního hrobaře“, což je právě proletariát. Tento historický pohled na boj mezi třídami ukazuje, jak materiálně je rozvoj výrobních sil a jejich revoluce motorem vývoje lidských společností; bylo tomu tak až do společnosti kapitálu, tím spíše tomu tak bude u společnosti budoucí, u společnosti komunistické, v níž již nebudou existovat třídy, ale bude existovat pouze společnost schopná svobodně a racionálně využívat rozvoj výrobních sil, jež je buržoazní společnost, aby se udržela při životě, při každém cyklu krize nucena rovněž ničit.

Proletariát má tedy dějinný úkol jakožto revoluční třída; avšak aby se stal revoluční třídou, musí zpřetrhat politické a společenské vazby, které jej poutají k osudu kapitalismu, k jeho krizím a válkám. Znamená to, že z třídy pro kapitál ‒ jak si buržoazie přeje, aby zůstal, a využívá všech prostředků, aby to tak zůstalo ‒ se proletariát musí stát třídou pro sebe, tedy právě třídou revoluční. Cesta zpět na terén boje třídního charakteru, je dlouhá a namáhavá, ale je to jediná cesta, kterou ukazuje vývoj výrobních sil a samotné dějiny jejich vývoje. Je to cesta, která se otevře pouze za podmínky rozchodu s třídní spoluprací, to znamená bojem proti konkurenci mezi proletáři: bez tohoto kvalitativního skoku proletáři nikdy nenaleznou své třídní směřování, cestu k vlastnímu osvobození od jha kapitálu. Boj bude jistě dlouhý a tvrdý, protože buržoazie se bude ze všech sil bránit znovuobnovení proletářského třídního boje: bude se mu snažit všemožně zabránit, odklánět jej, potlačovat jej, protože si je dokonale vědoma toho, že z rozvoje tohoto boje se znovu zrodí důvěra proletariátu ve vlastní třídní sílu a že v rozvoji tohoto boje proletariát dojde ke kontaktu s jeho třídní stranou, svým politickým a teoretickým vedením, bez něhož ‒ jak se již stalo v předchozích dějinách ‒ proletariát propadne dezorientaci, pozbude smyslu a skutečných cílů svého třídního boje, propadne zmatku a porážky, jež na své cestě nevyhnutelně zakusí, jej demoralizují natolik, že historickou šanci na své osvobození opět odloží do daleké budoucnosti.

Proti současným válkám na Ukrajině, v Palestině nebo kdekoli jinde na světě je heslo, s kterým by komunisté měli samo sebou přirozeně vystoupit směrem k proletariátu, toto: revoluční defétismus, tj. bojovat proti regimentování proletářských mas do buržoazní války s cílem vyvolat třídní válku, válku proti buržoazní vládnoucí třídě. Dnešní problém spočívá v tom, že proletariát obecně, v kterékoli zemi, nejen na Ukrajině, v Rusku, Palestině nebo Izraeli, kde je systematicky masakrován, nemá zatím sílu ani na to, aby vedl boj třídního charakteru za své bezprostřední zájmy na půdě ekonomické obrany. Chybí-li mu tato zkušenost boje, chybí-li mu zkušenost s nezávislou organizovaností třídního charakteru, která je nezbytná nejen k vedení třídního boje, nýbrž i k tomu, aby na tomto terénu dlouhodobě dokázal vytrvat a rozvíjet třídní solidaritu s proletáři v jiných odvětvích a jiných zemích, pak je pouhou iluzí, že by ukrajinský nebo ruský, palestinský nebo izraelský, britský nebo německý, italský nebo francouzský nebo španělský, čínský nebo americký, egyptský nebo íránský nebo proletariát kterékoli jiné země mohl bezprostředně přejít do boje za svou třídní válku, tj. za proletářskou revoluci. Pro komunisty je proletářská revoluce dějinným cílem třídního boje proletariátu v kterékoli zemi, avšak proletáři ‒ a to platí i pro komunisty samotné ‒ se musí připravit, musí mít přímou, fyzickou zkušenost i se všemi chybami, které se při každé přípravě na boj nevyhnutelně dělají, musí si vyzkoušet vlastní síly a poznat sílu a tahy svých protivníků. Jak řekl Lenin, proletáři se musí zapojit do boje bezprostřední obrany třídního charakteru, protože je to „škola války“. To neznamená skrývání velkých cílů revolučního boje proletariátu, a už vůbec ne skutečných obtíží při jejich dosahování, a samozřejmě ani objektivních obtíží samotného boje bezprostřední obrany. Třídního nepřítele zcela jistě nelze přeceňovat, ale ani podceňovat. Nakonec je to právě proletariát, počínaje jeho nejbojovnějšími a k třídně pojatému boji nejvnímavějšími částmi, kdo musí najít sílu nezávisle reagovat na buržoazní tlaky a represe, a v tom jej nemůže nahradit žádná strana.

26. března 2024

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program

Top  -  Back to Statements  -  Back to Archives  - Back to Czech Page