Aby se První máj opět stal mezinárodním dnem proletariátu v boji za jeho třídní osvobození!

Velkým a stěžejním dějinným cílem třídního boje proletariátu je jeho osvobození od námezdní práce, od buržoazního útlaku, který jej nutí nést břímě vykořisťování své pracovní síly ve výlučný prospěch buržoazní vládnoucí třídy, ve výlučný prospěch zachování kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, která na něm staví.

Proletářská třída je třídou, která produkuje veškeré společenské bohatství, ale nemá nad ním žádnou moc, nemá možnost rozhodovat o tom, co se má vyrábět, jak se má vyrábět, kolik se má vyrábět a jak se má výroba rozdělovat, aby byly uspokojeny životní potřeby celého lidského druhu. Její společenské postavení jakožto námezdních pracujících ji ukládá podřídit se kapitalistickému zákonu, podle něhož je to třída kapitalistů, vládnoucí třída, která si přivlastňuje veškerou produkci, jež je výsledkem uplatnění pracovní síly proletářské třídy na výrobní prostředky. Toto soukromé přivlastňování – tj. zbavování většiny lidské populace možnosti nakládat s produkcí ve shodě s jejími vlastními potřebami – je spolu se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků charakteristickým rysem kapitalismu.

„Podstatnou podmínkou existence a panství buržoazní třídy je hromadění bohatství v rukou soukromníků, tvoření a rozmnožování kapitálu; podmínkou existence kapitálu je námezdní práce“. stojí v Marxově a Engelsově Manifestu napsaném před sto sedmdesáti šesti lety. Kapitalismus by tedy neexistoval, kdyby neexistovala námezdní práce; námezdní práce by neexistovala, kdyby neexistoval kapitalismus: to jsou dva pilíře, na nichž stojí kapitalistická společnost.

Od čeho se musí proletariát, tj. třída námezdních dělníků, osvobodit? Právě od svého postavení námezdní třídy, která, aby mohla žít, je donucena být vykořisťována kapitálem podle jeho zákonů, které podmiňují její formování, rozrůstání a koncentrovanost. Pokud proletáři nepracují, nedostávají mzdu, a proto ani nemají co jíst. Kapitál vykořisťuje třídu námezdních dělníků prostřednictvím každodenní práce proletářů, organizuje ji a rozhoduje o denní pracovní době, o časovém harmonogramu a rytmu každé části celkové práce, kterou má každý dělník vykonat, o množství dělníků potřebných k výrobě atd. Kapitál má zájem na maximálním vykořisťování denní pracovní síly, kterou zaměstnává při výrobě zboží, a proti tomuto maximálnímu vykořisťování začali proletáři, už od prvních továren a manufaktur, bojovat s cílem zmírnit těžký útlak, jemuž jsou vystavováni. Dělnický boj nevyhnutelně vyvěrá z bezprostředních aspektů kapitalistického vykořisťování a má tendenci sjednocovat dělníky téže továrny, aby tak dosáhli méně tíživého útlaku.

S rozvojem kapitalismu a neustálým zvětšováním proletarizovaných mas, a potažmo námezdních pracujících, má kapitál tu výhodu, že může své továrny, své podniky, osazovat vybranými dělníky, které považuje za nejvhodnější pro konkrétní výrobní potřeby každého z podniků, a vybírat je z mnohem větší masy pracujících, než jaká může být nasazena v nejrůznějších podnicích. Rozvoj kapitalistické výroby zboží s sebou nese také uplatňování nových technik zpracování surovin, inovací, které mají za následek stále se zmenšující počet pracovních sil ve srovnání s předchozí výrobou; takto masám proletářů zaměstnaných ve výrobě a distribuci na druhé straně odpovídá masa nevyužitých, nezaměstnaných proletářů, kteří jsou nuceni přežívat na okraji společnosti. A tak vedle technických inovací uplatňovaných v nejrůznějších výrobních procesech, díky nimž je zaměstnáváno méně proletářů než dříve, tak i masa nezaměstnaných – pověstná průmyslová rezervní armáda, jak ji nazval Marx-Engels – nevyhnutelně vytváří tlak na zaměstnané námezdní pracující, a to prostě proto, že každý proletář, aby mohl žít, musí dostávat mzdu. Tím vzniká konkurence mezi proletáři, samozřejmě přiživovaná buržousty, jimž tato konkurence přináší dva významné důsledky: udržování průměrné mzdy na zpravidla nízké úrovni a udržování denní pracovní doby na mnohem vyšší hranici, než kolik by odpovídalo technickým inovacím; štvaní proletářů proti sobě navzájem, jejich rozdělování a s tím související výrazné ztížení jejich sjednocení na třídním základě.

Mzda je stručně řečeno peněžní hodnota pracovní doby proletáře, která odpovídá hodnotě základních životních potřeb, jež lze obstarat na trhu a které jsou potřebné k denní reprodukci pracovní síly každého námezdně pracujícího. Kapitalistické vykořisťování spočívá v podstatě v tom, že kapitalisté hromadí stále větší část té části denní pracovní doby, jež nekoresponduje s hodnotou statků potřebných k životu, čili nadpráce, která není proletáři zaplacena a která se v kapitalismu přeměňuje v nadhodnotu, z níž zase pramení kapitalistický zisk. Proto dokud bude existovat režim námezdní práce, bude existovat kapitalismus se všemi svými rozpory, krizemi, katastrofami a masakry.

Dějinný boj proletariátu nutně směřuje k odstranění jeho specifického útlaku – námezdní práce – a tedy i k odstranění kapitálu, přičemž tento režim vykořisťování člověka člověkem nahradí společnost výrobců, konečně zbavená veškerého útlaku díky racionálnímu plánování výroby, rozdělování a využívání lidské práce, která bude moci se vyjádřit dobrovolně a kolektivně bez omezení, ale pouze proto, že půjde o společenskou potřebu, do níž budou zahrnuty všechny lidské bytosti. Tento dějinný cíl se nepojí pouze se zánikem vládnoucí třídy, nýbrž i všech tříd, včetně třídy proletariátu. Dějinný kvalitativní posun ve skutečnosti spočívá v přechodu od společnosti rozdělené v třídy ke společnosti, v níž třídy již nebudou existovat a nebude existovat síla organizovaného útlaku v podobě státu, vojenská síla, užitečná pouze k obraně kapitálu, tedy peněžního jmění, které navíc nebude již existovat.

Cesta k tomuto dějinnému cíli, to jest k beztřídní společnosti, je samozřejmě dlouhá, obtížná a plná překážek a nástrah všeho druhu. Buržoazní společnost se zařídila nejen tak, aby mohla maximálně vykořisťovat námezdní práci ve všech koutech světa, ale také aby mohla bránit svůj režim před jakýmkoli možným útokem ze strany jediné společenské třídy, jejíhož revolučního boje se obává: tedy proletariátu, neboli třídy, která má zájem na skoncování s kapitalistickým vykořisťovatelským režimem, jelikož je to třída, která podstupuje největší útrapy.

Buržoazie se bez proletariátu neobejde, protože pouze z jeho vykořisťování extrahuje nadhodnotu a tudíž získává kapitalistický zisk; kdežto proletariát se bez buržoazie obejde, protože jeho práce produkuje vše, co lidská společnost potřebuje k životu a rozvoji.

Buržoazie nemůže jinak než utlačovat níže postavené třídy právě z důvodu jejich vykořisťování, kterému jsou vystaveny a proti němuž se bouří. A nemůže ani jinak než konkurovat na trhu ostatním buržoaziím, aby uhájila své podíly na trhu nebo je rozšířila, samozřejmě na úkor svých konkurentů; a v této konkurenční válce nevyhnutelně dochází k tomu, že když jsou trhy nasyceny zbožím, použije vojenskou sílu a válku, aby prosadila své vlastní osobité zájmy. Buržoazní stát proto slouží jednak aby udržoval dělnickou třídu v útlaku, jednak aby na mezinárodním trhu vystupoval proti ostatním buržoazním státům. Dokud bude existovat kapitalismus a buržoazie, bude existovat útlak, nezřízená konkurence a války.

Proletariát se pro svou revoluci nebude moci spoléhat, tak jako buržoazie za feudalismu, na způsob výroby, který se již rozvíjí v rámci kapitalistických a buržoazních společenských forem. Jeho společenská síla jakožto výrobce veškerého společenského bohatství mu však postačuje k tomu, aby na ní postavil svou politickou revoluci, jejímž prostřednictvím bude muset svrhnout buržoazní politickou moc, její stát, její politický, sociální, institucionální a správní aparát, zkrátka třídní diktaturu buržoazie, a nahradit ji třídní diktaturou proletariátu, jejímž prostřednictvím bude moci zasáhnout veškerou silou a násilím, aby zamezil buržoazní třídě znovuobnovit svou moc, a intervenovat do systému hospodářství zahájením likvidace struktury hospodářství založené na bázi jednotlivých podniků a režimu námezdní práce ve všech oblastech, v nichž bude skutečně možná přeměna kapitalistické ekonomiky v socialistické hospodářství. Marxistům bylo vždy jasné, že k této revoluční přeměně společnosti nedojde během několika dnů nebo týdnů, ale bude trvat velmi dlouho, protože buržoazie v zemích, kde proletářská revoluce dosud nezvítězila, se spojí proti revolučnímu proletariátu, jenž nastolil svou třídní diktaturu, s cílem ji svrhnout a znovu obnovit buržoazní moc.

Dále bylo marxistům také vždy jasné, že proletářská revoluce může začít i v zemi, která představuje nejslabší článek mezinárodní imperialistické aliance, avšak nepochybně v období, kdy se kapitalismus na světové úrovni dostal do krize a kdy se buržoazní politické síly nejen v důsledku nestability vyvolané krizí a válkou, nýbrž také v důsledku přítomnosti boje třídního charakteru proletariátu a vlivu, který na něj třídní strana získala, ještě nestačily stabilně reorganizovat.

Tváří v tvář takovému dějinnému scénáři pouze třídní strana, pevná v marxistické teorii a dynamickém bilancování revolucí a kontrarevolucí, je schopna udržet kurz, který povede proletariát k revoluci, a to navzdory skutečnosti, že se buržoazii za pomoci všech sil oportunismu a společenské konzervace podařilo v desetiletích po skončení druhé světové imperialistické války podmanit si proletáře ve všech zemích; ve vyspělých a bohatších kapitalistických zemích je přiměla k třídní spolupráci, kterou usnadňovaly demokratické režimy, a v méně vyspělých a méně bohatých zemích použila nejtvrdší represe.

V roce 1921 Komunistická strana Itálie (PCd’I) ve svém prohlášení k Prvnímu máji napsala:

„Proletariát, jehož budoucnost závisí na jeho schopnosti rozbít absurdní a nespravedlivý buržoazní ekonomický systém, musí považovat politické instituce buržoazie, i tam, kde se nejvíce zaštiťují demokratickými a parlamentními formami, za mašinérii vytvořenou k jeho útlaku a k obraně privilegií vykořisťovatelů. Revoluční proletariát nemůže najít cestu ke svému osvobození ve volebních institucích současného režimu, v ovládnutí buržoazních parlamentů: musí usilovat, třebaže do nich vysílá své zástupce, o jejich zničení spolu s celou spletí státního aparátu, s jeho byrokratickými, policejními a vojenskými orgány, aby mohl realizovat účinnou moc výrobní třídy, pouze výrobní třídy, v diktatuře proletariátu, v republice proletářských rad“.

V té době byla všeobecná situace v Itálii a Německu skutečně ještě revoluční a v Rusku revoluční vítězství proletariátu podporovalo revoluční boj na mezinárodní úrovni.

V té době třídní strana nejenže existovala, ale měla za sebou tradici politického boje, který se prolínal s proletářskými boji třídního charakteru, boji, které vyjadřovaly dosud nedotčený revoluční potenciál. Avšak demokratická a sociálnědemokratická zhouba zaútočila s takovou silou a úspěchem nejen na ekonomické obranné organizace (odbory, ligy, družstva atd.), ale i na dělnické strany, že přibrzdila a dokázala zamezit dozrání revolučního marxismu právě uvnitř těchto komunistických stranách, které se přidávaly ke Komunistické internacionále, a nakonec podlomila i pevnou bolševickou stranu. Na důsledky obrovské porážky proletářské revoluce v Evropě a poté v Rusku doplácíme dodnes, a to nejen v podobě demokratické degenerace všech dělnických stran – třebaže si říkají socialistické nebo komunistické –, ale rovněž v podobě protistranických postojů a tzv. antipolitiky.

Samotný vývoj kapitalismu v imperialistické fázi jeho vývoje však rozpory buržoazního systému ještě více vyostřil a postavil společenské protiklady opět do popředí, a to natolik, že dotlačil i ty západní demokracie, které se po desetiletí pyšnily tím, že jsou příkladem civilizace pro všechny ostatní země, k pozvolnému odhazování jejich masek a odhalování jejich pravé diktátorské, represivní a zločinecké podoby, jak ostatně dokládají právě nejnovější války na Ukrajině, v Gaze a na Blízkém východě.

Aby se První máj opět stal dnem mezinárodního boje, musí se proletariát rozhodně rozejít s třídní spoluprací, s bezzubými prostředky a metodami boje předkládanými a doporučovanými ze strany kolaborantských odborů a o nic méně zdegenerovaných stran, jež jsou přímo závislé na hladkém chodu ekonomiky podniků a národní ekonomiky; musí se rozejít se „stávkami“ v podobě impotentních průvodů, se stávkami, které šéfům nezpůsobují žádnou škodu a které představují naopak pro stávkující jen ekonomickou újmu; musí se rozejít s iluzemi o buržoazní demokracii, která více než sto let mate a odklání třídní síly proletariátu do slepých uliček údajné nejvyšší moci lidu; musí znovu dobýt terén třídně orientovaného boje, na němž jedině se může znovu zrodit třídní solidarita, s níž se každý proletář bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, profesní zaměření může cítit být součástí jednotného mezinárodního hnutí.

Stávka se musí znovu stát skutečnou zbraní boje pracujících: musí se znovu začít vyhlašovat s nasazením všech sil a vyjednávání se šéfy musí probíhat bez přerušení stávky; proletářská organizace třídního charakteru musí být opět zcela nezávislá na šéfech a buržoazních institucích a musí se sestávat výlučně z proletářů, námezdních pracujících, zaměstnaných i nezaměstnaných. Cíle bezprostředního obranného boje se musí opět začít zaměřovat na drastické zkrácení pracovního dne, odmítání přesčasů a úkolové práce, na pracovní úvazky na dobu neurčitou pro všechny, na odmítání samostatně výdělečné práce, která je ve skutečnosti námezdní prací, na skutečné zvýšení mezd, které musí být významnější pro nejhůře placené kategorie, na boj proti škodlivému pracovnímu prostředí a proti nedostatečným bezpečnostním opatřením při práci, na boj za rovnost mezd pro ženy a muže, domácí i imigrantské pracovníky; a musí zahrnout boj proti kriminalizaci imigrantů a boj za jejich okamžitou legalizaci a tím zlepšení jejich bytové situace, která rozhodně nespočívá v zařízeních přechodného pobytu a ve vyhošťovacích centrech, jež jsou skutečnými koncentračními tábory.

Teprve pak budou mít ona krásná slůvka o osvobození proletariátu konečně reálný, historicky nosný smysl a budou představovat cíl, k němuž je třeba se dopracovat dílčími boji, které však směřují k témuž cíli. Mimo tuto linii budou proletářské boje pouze ukazovat svou nemohoucnost, nikoho nevyděsí, naopak budou přispívat k demoralizaci a izolaci proletářů a snáze je budou dostávat do postavení, kdy budou pro dnešek stále více a více námezdními otroky a nazítří potravou pro děla.

15. dubna 2024