Baskicko je jedním z pilířů politického uspořádání ve Španělsku. Na straně vlády vládnoucí koalice potřebuje k udržení parlamentní většiny podporu dvou velkých nacionalistických stran, Baskické národní strany (Euzko Alderdi Jeltzalea – EAJ; špan. Partido Nacionalista Vasco – PNV; středopravá a neseparatistická strana) a EH Bildu (baskická nacionalistická, levicová a separatistická strana). Na společenské rovině byla podpora ze strany těchto obou těchto uskupení ohledně všech „výjimečných“ opatření, která přijímal centrální stát od roku 2020, zásadní pro jejich zavedení vůči obyvatelstvu jako celku.

To vše až natolik, že volební převaha PNV a EH Bildu v regionálních volbách a jejich rozhodující váha v celostátních volbách je odborníky na politickou kalkulaci chápána jako klíčový faktor (spolu s převahou nacionalistů v Katalánsku), který má zabránit nástupu pravicové Lidové strany (PP) a Vox (krajně pravicový odštěpek od PP) k moci. Vzniká tak blok, který jde od konzervativní pravice PNV k levicovému bloku-straně SUMAR (nástupce levicové aliance Unidas Podemos, který je aktuálně se Španělskou socialistickou dělnickou stranou součástí třetí vlády Pedra Sáncheze) a prochází napříč celým volebním spektrem s cílem zachovat vládní koalici, která ve Španělsku prosazuje nejvíce nepokrytě protiproletářská opatření v novodobých dějinách této země.

Nepochybně prvkem, který by mohl nejvíce vyvést z míry ty, kdo věří spíše řečem než faktům a jejich historické důležitosti, je přítomnost EH Bildu jakožto ústředního článku této státní španělské „osy“ a silného kandidáta na předsednictvo baskické vlády (baskicky Lehendakaritza). Toto uskupení se částečně zrodilo z někdejší Herri Batasuna (HB), politického křídla ETA, a absorbovalo, poté co ETA složila zbraně, politické sbližování nacionalistických sektorů nespokojených s ozbrojeným bojem. Netrvalo však dlouho a toto uskupení se vzdalo zbytků své (vždy klamné) „protišpanělské“ rétoriky a v roce 2020 bylo možné vidět jeho podporu nouzového stavu, který de facto znamenal militarizaci Baskicka a potlačení základních svobod pro „jeho“ občany. Krátce poté také odhodilo svou sociální a antikapitalistickou masku, aby podpořilo veškerou pracovněprávní legislativu, kterou zavedlo ministerstvo práce a jež znamenala, vždy za přispění zaměstnavatelů a odborových organizací, největší zhoršení pracovních podmínek a mezd proletariátu od doby tzv. Patků z Moncloa (plný název: Dohoda o programu sanace a reformy hospodářství a Dohoda o programu právní a politické akce; dohody vlády, stran a odborů po skončení frankistického režimu) z roku 1977. Členové EH Bildu přešli od schvalování vražd vojáků a policistů prováděných ETA k podpoře vlády při nasazení tanků v Cádizu, k souhlasu se střelbou do demonstrantů ostrými náboji v Linares nebo k nedávnému uvěznění stávkujících z Acerinoxu. Jak boj ETA, tak separatismus HB nakonec vyústily v podporu buržoazního státu, který se nijak neostýchal zapojit je zpět do demokratických hrátek a využít je ke spoutání nejbojovnějších vrstev proletariátu v Baskicku. Právě v tom spočívá síla demokracie: v její schopnosti působit jako dostředivá síla vtahující do sebe všechny buržoazní frakce i samotný proletariát, jehož kapitalistická společenská dynamika vytlačuje na okraj společnosti, přičemž mu však společenská síla představovaná demokratickým systémem brání v rozchodu s buržoazií a maloburžoazií. V tomto demokratickém řádu mají kromě proletářského třídního boje své místo všechny politické proudy, od nejreakčnějšího pravicového křídla až po ty, které jako ETA po desetiletí ztělesňovaly ozbrojený reformismus, a organizace jako EH Bildu, která je ve své historii nositelkou nacionalistického nánosu tváří v tvář antilokalistickým a internacionalistickým tendencím nejvyspělejších proletářských vrstev, to dobře ví.

Volební výsledek bude přesně takový, jaký má být. Varianty nejsou příliš důležité. Pokud zvítězí EH Bildu a podpoří PSOE při sestavování vlády, urychlí se proces integrace společenské základny, který tuto organizaci spojuje s minulostí mobilizačního dění, jež bylo pro Baskicko charakteristické. Cyklus se uzavře a my budeme svědky toho, jak příbuzní a přátelé těch, kteří byli předmětem represí ze strany celostátní a regionální policie, budou dávat policii příkazy k represím. Pokud zvítězí PNV a bude zachována současná politická konstelace, bude falešná levicová opozice naplňovat svou roli další čtyři roky a čekat na nový obrat v celostátní politice, který ji přiblíží k jejímu cíli. V každém případě nedojde ke změně kurzu a obě síly, pravicoví nacionalisté i levicoví nacionalisté, budou nadále podporovat centrální vládu, což zaručí stabilitu státu, obranu imperialistických zájmů španělské buržoazie na Ukrajině a v Palestině, kvapnou destrukci pozůstatků „blahobytu“, které neobstály kvůli nadměrné rozpočtové zátěži vojenského přezbrojení, k němuž bude docházet v příštích několika letech, atd. Toto je a bude „baskické výjimečnosti“, prubířský kámen španělských pořádků.

Mimo Baskicko samozřejmě zůstane démonizace všeho baskického, trvalá vzpomínka na ETA fungující jakožto opěrný bod vnitřní politiky země po třicet let, jakožto ztělesnění osy národní solidarity a ospravedlnění jakýchkoli represí. Buržoazie stále existuje, protože se jí daří udržovat konkurenci mezi proletáři, a národní otázka je velmi dobrým terénem pro její vyhrocení. Jakkoli každý politický proud, který hájí právě tuto politiku sjednocení společnosti, ví, že HB, EH Bildu atd. byly a jsou nezbytné pro udržení pořádku v Baskicku, je si zároveň vědom toho, že xenofobie, lokální povýšenost, španělský nacionalismus jsou stejně účinnými faktory společenské soudržnosti a nelze se jich vzdát. Baskický proletariát je jedním z nejbojovnějších ve Španělsku, a proto je stále nutné podněcovat nacionalistického ducha, aby jeho boj nešel příkladem pro proletáře ve zbytku země.

V Baskicku měla totiž doposud dělnická třída velkou sílu, zejména na poli ekonomické obrany životních podmínek. Stačí si vzpomenout, že to byla právě stávka v společnosti Laminación de Bandas en Frío (od listopadu 1966 do května 1967; byla i nejdelších stávkou za Francova režimu), která poprvé od května 1937 rozhoupala dělnickou třídu ve Španělsku nad rámec místních, továrních atd. omezení. Nebo že události jako proces v Burgosu (1970), v němž byli souzeni a odsouzeni členové ETA, byly těmi nejbojovnějšími částmi proletariátu chápány jako něco, co se týká celé dělnické třídy… Úroveň proletářské mobilizace (a společenské mobilizace v širším smyslu) byla téměř vždy zde mnohem vyšší než ve zbytku Španělska a síla místní dělnické třídy byla cítit daleko za hranicemi průmyslové oblasti Baskicka. Vzpomeňme si, je-li tomu třeba, na nedávný boj dělníků Tubacexu, kteří v roce 2021 zůstali ve stávce 235 dní a kteří, když stávkovali pracující pomocných kovodělných podniků v Cádizu, přispěchali, aby je podpořili a podělili se o své zkušenosti…

Síla proletářské třídy se musí povznést nad veškerý regionální partikularismus, nad veškerou nacionalistickou politiku a musí být zaměřena proti spolupráci s buržoazní třídou. Zvláště když tyto partikularismy, když tento nacionalismus byl znovu a znovu používán proti proletářům na obou stranách. A když organizace, které se i za cenu krve a životů, jako v uvedeném případě, etablovaly do vedení národnostního boje, ukázaly svou pravou tvář svým začleněním do státního aparátu, přijetím obrany buržoazních institucí, od prvního do posledního, postavením se proti proletářské třídě na podporu buržoazie, která, aby jí vnutila své požadavky, potřebuje jejich síly.

Virus demokratismu, naočkovávaný po celá desetiletí do řad proletářských mas, je faktorem prvního řádu, který oddaluje znovuobnovení třídního boje. Každé volby, každý parlament, každá iluze změny ve jménu té či oné formace pomáhá upevňovat buržoazní společenský řád. Budoucí sociální otřesy, které jistě přijdou, vrhnou dělnickou třídu proti buržoaznímu společenskému zřízení a v nich bude boj proti demokracii jedním z nejdůležitějších vítězství, která je třeba vybojovat.

Proti volební frašce, za nekompromisní obranu třídního boje!

Ne národní solidaritě!

Za návrat proletariátu na půdu otevřené konfrontace s buržoazií!