Francie: Volební úspěch Nové lidové fronty není vítězstvím proletářů

Ve skutečnosti ovšem ještě před případným nástupem RN k moci po sobě jdoucí vlády pokračovaly v zesilování protiimigračních opatření a přijímání protiimigračních zákonů jako součást jejich soustavných útoků proti životním a pracovním podmínkám proletariátu. Proti všem těmto opatřením a proti všem těmto útokům je jedinou účinnou cestou proletářský boj, nikoliv hlasování a důvěra v levicové strany a odborové špičky, které nesčetněkrát předvedly ve vládě a také v opozici důkaz své oddanosti buržoaznímu řádu.

Volební spojenectví těchto protiproletářských stran a organizací vedlo, jak bylo nevyhnutelné, k vytvoření „republikánské fronty“, jejímž jménem se dožadovaly podpory buržoazních kandidátů, včetně těch, kteří jsou přímo odpovědní za útoky proti dělníkům: tak například takzvaná „krajní levice“ ze strany Nepoddaná Francie hlasovala pro bývalou premiérku Élisabeth Borneovou, která vedla útok na důchody, nebo pro Géralda Darmanina (bývalý ministr vnitra), který je mimo jiné zodpovědný za poslední protiimigrační zákon a koloniální represe v Nové Kaledonii a který v únoru 2021 shledal lídryni NR Marine Le Penovou „poněkud mírnou“, pokud jde o „separatismus“ a „islamismus“ (klíčová slova pro nálepkování arabských proletářů)!

Strašení krajní pravicí opět posloužilo k mobilizaci voličů ve prospěch údajně ohrožené „republiky“, tj. ve prospěch „demokratické“ formy kapitalistické třídní nadvlády, kterou RN absolutně nehodlá měnit; tato volební mobilizace je konkretizací u volebních uren obecnějšího politického podřízení se proletariátu buržoazní nadvládě zejména za působení stran a odborových organizací, které sabotují všechny jeho boje.

Volební vzestup krajní pravice ve Francii a dalších evropských zemích je známkou základního trendu, který v současných podmínkách narůstající ekonomické a válečné krize směřuje k většímu autoritářství buržoazní vlády a který probíhá již několik let za „republikánských“ vlád pravice či levice. To, že se RN nedokázala dostat k moci, lze vysvětlit tím, že některé významné buržoazní síly v dnešní Francii to nejsou ochotny připustit (podle zaměstnavatelských novin Les Echos byly „podnikatelské kruhy“ – sic – „zaraženy“ vyhlídkou na případnou vládu RN, kontakty s Le Penovou „neprobíhají dobře“), což však není v rozporu s touto tendencí, která bude v té či oné podobě nadále pokračovat, ať už z náročných vnitřních jednání NFP a/nebo parlamentních kombinací vzejde jakákoli vláda.

Federace železničářů (odborový svaz patřící k Všeobecné konfederaci práce, CGT) svolává na 18. července demonstrace před prefekturami a Národním shromážděním (dolní komora parlamentu), na nichž bude požadovat sestavení vlády ze strany NFP. Tyto odborové bosse ani nenapadne vyzývat proletáře k boji na obranu jejich třídních zájmů! Přitom v době první Lidové fronty v květnu a červnu 1936 to byly pouze dělnické stávky, které umožnily vybojovat si na kapitalistech zásadní požadavky, s nimiž strany tehdejší koalice nepočítaly. Většinu z nich (40hodinový pracovní týden, důchody atd.) však v roce 1937 rušila sama vláda Lidové fronty, která neudělala nic pro to, aby inflace pohltila dosažené zvýšení mezd, a směřovala zároveň zemi k přípravám na imperialistická jatka.

Ponaučení, které proletariát tvrdě zaplatil, je následující: proletáři se mohou spolehnout pouze na své vlastní síly, svůj vlastní boj a svou vlastní nezávislou třídní organizaci, a nikoli na třídně kolaborantistické strany a organizace, které tvrdí, že je hájí, aniž by se dotkly zájmů kapitalismu.

Toto hořce zaplacené ponaučení je platné pro dnešek stejně jako pro minulost i budoucnost!