Po prezidentských volbách ve Venezuele

V neděli 28. července, na konci volebního dne, byl prezident Maduro oficiálně prohlášen Národní volební radou (CNE) za vítěze s více než 50 % odevzdaných hlasů. Toto vyhlášení však bylo okamžitě zpochybněno kvůli četným nesrovnalostem, zejména skutečností, že podle samotné Národní volební rady bylo zaregistrováno pouze 80 % hlasů, což bylo zdůvodněno hackerskými útoky; nebyly zveřejněny protokoly o hlasování (nejsou zveřejněny dodnes), atd. Vzhledem k absenci těchto sčítacích protokolů pozorovatelé „Carter Centre“, kteří na místě sledovali regulérnost hlasování, opustili zemi po prohlášení, že volby nelze prohlásit za demokratické.

Pravicová a krajně pravicová opozice naproti tomu tvrdila, že její kandidát ve skutečnosti vyhrál volby s více než 70 % hlasů! Několik latinskoamerických zemí odsoudilo volební podvody: Argentina, Peru, Chile atd., celkem výsledky zpochybnilo téměř 60 zemí; brazilský prezident Lula a jeho americký protějšek Biden vydali společné prohlášení – zcela výjimečně – požadující zveřejnění kompletních údajů z volebních místností atd. Rusko a Čína, stejně jako Nikaragua a Bolívie však výsledky voleb uznaly.

Den po vyhlášení oficiálních výsledků vypukly spontánní protesty a nepokoje v proletářských oblastech metropole Caracasu v různých čtvrtích Petare, jako jsou La Dolorita, San Blas a v dalších tradičně chavistických oblastech; demonstranti se pak vydali do centra hlavního města, kde došlo ke střetům s policií. Také v dalších městech po celé zemi se konaly demonstrace.

Následující den pravicová opozice vyzvala k demonstracím proti Madurově vyhlášení vítězství.

Represe byly brutální: stovky zatčených, asi 20 mrtvých, zatímco moc spustila řev ohledně pokusu o „fašistický státní převrat“ a přijala opatření proti opozici… Levicové a „krajně“ levicové organizace opět demonstrovaly svůj demokratický kreténismus.

 „La otra campaña“, seskupení „levicových chávistů“, trockistů a reformistů všeho druhu, vydalo 29. července tiskové prohlášení, v němž odsoudilo ohrožení „nestrannosti institucí“, jež by podkopalo „právo, které jako lid máme na sebeurčení, na rozhodování o naší společné budoucnosti, v demokracii“, a vyzvalo bezpečnostní složky, aby „přísně dodržovaly normy lidských práv“, a politické vůdce, aby „vykonávali svá práva zodpovědně a neuchylovali se k násilí“. Komuniké končí slovy: „Bez ohledu na to, kdo vládne, práva musí být respektována!“ (1). Jinými slovy, to, na čem záleží, je respektování demokratické formy a metod buržoazní vlády! To je skutečný maloburžoazní protiproletářský nářek: pro proletáře je důležité, aby buržoazie, ať už pravicová, nebo levicová, přestala vládnout, a ne to, aby respektovala „práva“ vykořisťovaných…

 „Marea Socialista“, součást jiného uskupení, která vyzývala k odevzdání prázdných hlasovacích lístků, ve svém prohlášení z 30. 7. prohlásila, že „lid má ústavní právo vědět, jak bylo s jeho hlasem naloženo, a právo na to, aby byl respektován“ (2).

Ústavní právo lidu na prosazení volební frašky nás nezajímá: to, co nás zajímá je, aby si proletariát uvědomil, že volby, ať už s falšováním, nebo bez něj, jsou lží a že ústavy jsou cáry papíru sloužící k legitimizaci moci vládnoucí třídy a že jsou respektovány pouze potud, pokud se to buržoazii hodí: obrana proletářských třídních zájmů nebude nikdy dosažena prostřednictvím voleb a uvnitř ústavního rámce, ale vně a proti buržoaznímu řádu, jeho státu a jeho politickému systému, ať už více či méně demokratickému.

Demonstrace v proletářských čtvrtích lze v podstatě vysvětlit dramatickou situací proletářských mas po letech protidělnických útoků. Vláda po léta jednala ve prospěch zájmů šéfů tím, že zpochybnila řadu opatření sociální ochrany přiznaných v době ekonomického růstu, vypověděla národní kolektivní smlouvy, značně omezila právo na stávku a povolila šéfům jednostranně měnit pracovní podmínky a propouštět dělníky podle libosti. Prudká inflace snížila sociální dávky a mzdy na úroveň bídy. Podle Mezinárodního měnového fondu se míra nezaměstnanosti měla zvýšit z 6,7 % v roce 2014 na 56 % v roce 2024. To mělo za následek, že miliony lidí emigrovaly za obživou mimo zemi, přičemž represivní opatření proti pracujícím provinivším se tím, že chtěli bojovat na obranu svých zájmů, byla dalším faktorem paralyzujícím dělnickou třídu.

V této zdánlivě bezvýchodné situaci je pochopitelné, že někteří proletáři věřili, že nástup pravicové opozice do vlády by mohl být menším zlem, protože by ukončil Madurovu vládu a její protidělnickou politiku. To je však jen zdání: pravicová opozice reprezentující nejreakčnější tradiční buržoazní sektory je stejně protiproletářská jako Maduro a jeho kumpáni: jejím vzorem je argentinský prezident Milei a jeho ultraliberální politika. V podstatě by pokračovala v současné politice a ještě ji zhoršila.

Mají-li se proletáři a chudé masy postavit na odpor, než budou mít sílu skoncovat s tímto systémem, který těží z bídy, nespravedlnosti a vykořisťování, budou se muset vydat cestou třídního boje proti kapitalistům, jejich politikům a jejich přisluhovačům všeho druhu.

Nebude to snadné, ale jiné východisko neexistuje : proletáři mohou ztratit leda tak své okovy, mohou dobýt celý svět!

(1) https://surgentes.org.ve/2024/07/29/la-otra-campana-demanda-transparencia-como-garantia-de-los-derechos-politicos/. Toto heslo je také heslem Komunistické strany Venezuely.

(2) Ve Francii podepsalo několik levicových stran, od Socialistické strany, Zelených (Europe Écologie – Les Verts), trockistické Besancenotovy Nové antikapitalistické strany (NPA)..., podobnou výzvu „k odchodu shora (sic!)“ ve prospěch „ veřejné a pluralitní občanské kontroly (…), aby mohla zvítězit vůle vyjádřená u volebních uren“ (amen!) a vyzvaly k „vytvoření sítě internacionalistické solidarity s venezuelským lidem na podporu jeho demokratických snah a emancipačního boje“. http://www.gds-ds.org/ solidarite-avec-les-revendications-democratiques-du-peuple-venezuelien/. O solidaritě s venezuelským proletariátem a podpoře jeho třídního boje nemůže být samozřejmě řeč: to by bylo protidemokratické…