Zkáza povodní ve Střední Evropě, kterým kapitalismus vydláždil cestu

Na počátku druhého zářijového víkendu zasáhly střední Evropu (hlavně Česko, Polsko, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko) povodně jako výsledek srážek dvou frontálních systémů nad oblastí a vytrvalých dešťů, například na pohoří Jeseníky byl úhrn srážek i přes 500 mm na m², což převýšilo srážky z dob povodní v roce 1997). K 19. září bylo 24 obětí a evakuováno desítky tisíc obyvatel.

V České republice povodně dopadly nejvíce na střední, severní a severovýchodní Moravu a Slezsko, ve kterých se mimo jiné nachází i ekonomicky nejchudší oblasti, a voda zaplavila i části rozlohou třetí největší město v zemi, Ostravu, ale i Jeseník, Hanušovice, Opavu, Krnov a Litovel; v korytech se řeky udržely v hlavním městě Praze či druhém nejpočetnějším městě, Brně. Celkově tzv. stoletou vodu zaznamenalo 55 míst, zahynulo 5 lidí a osm se pohřešuje, bezmála 200 tisíc domácností se ocitlo přechodně bez elektřiny a značná část i bez mobilního signálu.

V Polsku byla situace podstatně katastrofálnější než v Rakousku, Slovensku či Česku. V jižních oblastech napršelo během tří dnů tolik vody jako v průměru za celý rok. Mnoho hrází a bariér nevydrželo, zaplavena tak byla města Hlucholazy, Kladsko, Prudnik či Nisa a z části též Jelenia Góra a Wleń. Obří suchý poldr v Dolní Ratiboři dlouho chránil Vratislav s 672 tisíci obyvatel, která náporu řeky Odra ve výšce 644 cm odolala. O život přišlo 11 lidí.

Říkáme, že to byl kapitalismus, kdo „připravil půdu“ pro záplavy, ale mnozí řeknou, že ne za všechno může kapitalismus a že mnozí z těch, kteří ještě včera kritizovali kapitalismus, dnes vystupují jako obhájci společnosti jako takové, tj. buržoazní společnosti, stejně jako v době Covid-19. Ale k otázce: co je to za systém, který určuje organizaci této společnosti, priority, celkové směřování, prevenci, ochranu člověka a přírody? Odpověď zní: kapitalismus, systém založený na třídním rozdělení společnosti, který určuje existenci většiny obyvatelstva jako obrovské masy lidí bez rezerv, tj. námezdních nebo potenciálních námezdních pracujících, a dalších chudých vrstev, které jsou vykořisťovány a utlačovány hůře než zvěř, trpí násilím a útlakem, a to výhradně v zájmu zhodnocování kapitálu, sledujícího bezuzdný závod o zisk na úkor lidského druhu a přírodního prostředí.

Přestože meteorologové dokázali včas varovat a dopředu modelovat pohyb vzduchových mas, a dokonce téměř přesně předpovídat jejich vývoj a srážky, životní prostředí bylo kapitalistickým režimem natolik zničeno, že jeho schopnosti vyrovnat se s přívalovými dešti jsou velmi omezené.

Napřímení českých řek a potoků ve 20. století vedlo ke ztrátě 160 000 kilometrů délky vodních toků a napřímené toky zrychlují tok vody, přitom jejich přirozené rozlivy, které by tvořily volnou záplavovou zónu, jsou zásadní pro zvládnutí nárazového návalu vody v důsledku přívalových dešťů. Buržoazie se těchto napřímených řek nechce dotknout, protože v jejich záplavových zónách se obvykle nachází obydlí a infrastruktura. Existují pouze malé projekty na úpravu řek, maximálně v délce několika kilometrů, často z iniciativy soukromých osob, které nevedou k systémovým změnám.

Na polích jsme přišli o zasakování vody rozoráním 49 000 kilometrů mezí, přitom na velkých polích bez oddělovacích prvků (např. vsakovacích pásů, mezí apod.) může voda na holém poli velmi rychle odtékat, čímž získává bořivou sílu, která vede k přímé erozi. Erozní monitoring zaznamenal na začátku září přes 440 událostí, což je nejvyšší počet za celou dobu sledování, a ztrátu 21 milionů tun ornice v hodnotě 4,2 miliardy Kč (167 409 603 euro) – ornice, která se tvoří stovky let –, celkově je degradováno 48 % orné zemědělské půdy a 60 % je ohroženo erozí; mezi lety 2000 a 2020 ubylo každý den v průměru 17,9 ha orné půdy (328 km² orné půdy bylo přeměněno na zastavěné území), tj. za těchto 20 let ubylo 10 % orné půdy v ČR, která však stále tvoří většinu z celkové rozlohy (11 % půdy je urbanizováno a asi 5 % zalito betonem nebo asfaltem a pouze 0,3 % je ponecháno divoké přírodě).

Za normální okolností půda ve velmi dobré kondici pojme až 30 mm srážek v průběhu jedné hodiny, což je množství odpovídající vydatným dešťům. Podle expertů je toto číslo většinou nereálné, protože většina půd v České republice je v takovém stavu, že v případě extrémních a plošných přívalových dešťů absorbuje jen minimální množství vody; například vládní dokument vydaný ministerstvem životního prostředí v roce 2017 uvádí, že schopnost půdy zadržovat vodu se od roku 1950 snížila o 40 %, což znamená vysoký odtok vody do potoků a řek, k čemuž přispívají zastavěné plochy, parkoviště a další nepropustné povrchy – tedy namísto zadržování vody je voda odváděna do kanalizace a vodních toků, což způsobuje i pokles hladiny podzemních vod. Navíc 90 % podorniční půdy je utužená, tj. chová se jako nepropustný povrch, přijímá minimum srážek, a tudíž není schopna absorbovat vydatnější srážky, přičemž absorpce srážek vždy závisí na její počáteční vlhkosti a na tom, zda je degradovaná, tj. zda je půda schopna absorbovat vodu a zda se její póry naplní, většina půd je dnes v podstatě suchá do hloubky jednoho metru.

Pro kontext, v České republice – i s ohledem na její strategickou geografickou polohu – se nachází pětina všech výrobních hal a skladů ve střední a východní Evropě (téměř vždy na bývalé zemědělské půdě), a dokonce největší počet hal a skladů na obyvatele v regionu: 11,7 milionu metrů čtverečních!

Ekologické organizace již dlouho upozorňují na nedostatečnou ochranu půdy a životního prostředí obecně. V poslední době Ministerstvo zemědělství ČR podniklo kroky k oslabení ekologických požadavků, např. zrušení vyčlenění ploch pro přírodu, tedy krajinných prvků, úhorů a ochranných pásů, které nyní z krajiny opět mizí nebo se nerealizují, což, podle ekologů odporuje formálnímu závazku vládního programu vyčlenit desetinu zemědělské půdy na ochranu biologické rozmanitosti (kupříkladu od roku 1982 již zmizelo 40 % polního ptactva), což znamená omezení zemědělských dotací na neproduktivní půdu. Předchozí vlády samozřejmě také nespěchaly s přijetím opatření na ochranu krajiny nebo prevenci povodní: pokud jde o prevenci povodní, zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2020 tvrdí, že v letech 2016 až 2018 stát investoval pouze třetinu plánovaných prostředků.

Ministr zemědělství Marek Výborný v souvislosti s nedávnými povodněmi dal všemu korunu: po zasedání krizového štábu se vyjádřil v tom smyslu, že za povodně „mohou“ ekologové, tedy „kdyby ekologičtí aktivisté nebrzdili výstavbu přehrady Nové Heřminovy, škoda způsobená povodněmi v Krnově a Opavě, by byla nesrovnatelně menší“! Skutečnost je taková, že – kromě toho, že suchý poldr má mnohem větší smysl než přehrada – za zdržení výstavby nemohou ekologové, ale vlastnické vztahy – výkup pozemků – a celkový nezájem státu, který vidí řešení pouze v milionech tun betonu a oceli, zatímco ekologické organizace předložily komplexnější návrhy zahrnující „menší nádrže a další dílčí opatření, kdy minimálně část z nich mohla být již dávno postavená, na rozdíl od komplikované jedné velké přehrady, a kdy v krajině chybí přirozené rozlivy pro řeky a nivy vrácené do jejich přírodního stavu, které brání povodním spolehlivěji než přehrady“.

Tento celkový kontext povodní dokazuje, kterak prevence a soulad člověka s přírodou nejsou v kapitalistické společnosti vůbec prioritou – a dalším příkladem demonstrujícím vliv buržoazní společnosti je fakt, že po masivní vlně pomoci se týden po povodních očekává v pracovní dny pokles dobrovolníků o více než 70 procent: proletáři musí do práce, zhodnocovat kapitál, zvyšovat kapitalistické zisky pro kapitalisty! Samozřejmě, i kdyby kapitalismus revitalizoval životní prostředí – rozhodně ne za pár let, ale za desetiletí a desetiletí –, vedlo by to „pouze“ k tomu, že by se daná povodeň rozložila do delšího časového období a neměla by tak velký vrchol, protože přirozené povodně nelze zcela eliminovat. I zdravá půda má své fyzikální limity, z „přírodního“ hlediska jde o to, aby voda neodtekla najednou. Celkově však, a o souvislosti mezi rostoucími povodněmi a tzv. klimatickými změnami není pochyb, jde o problém společenský, a tedy i politický. Nelze však pominout ani ekonomické hledisko, na němž má kapitalistický systém vrcholný zájem: každá tzv. přírodní katastrofa s sebou přináší šťavnaté příležitosti k investicím a ziskům, a to jak v rámci nouzové pomoci, tak při obnově. Všechny dosavadní „přírodní“ katastrofy byly systematicky příležitostí ke kapitalistickému zisku.

Opravdoví komunisté nejsou lhostejní k tématům, která dopadají na bedra pracujících a nemajetných mas v buržoazní společnosti, byť nejde přímo o tzv. otázku mezd a pracovních míst. Pozornost věnovaná „ekologickým“ otázkám však není uklouznutím směrem k zelenému mezitřídnímu hnutí; komunisté jsou si dobře vědomi, že základem buržoazní společnosti jsou kapitalistické společenské vztahy, kdy většina společnosti – moderní proletariát, tj. pracující třída bez rezerv – je násilně nucena podřídit se diktatuře námezdní práce, být vykořisťována, nemít kontrolu ani nad plody své společenské práce, ani nad krajinou a životním prostředím obecně, a trpět důsledky konkurenčního boje mezi kapitalisty a mezi státy zastupujícími obecný zájem kapitalismu a nevyhnutelným vyústěním tohoto boje v ozbrojené konflikty.

Ekologičtí aktivisté a občanští aktivisté správně popisují, že chudí a chudé země trpí nesrovnatelně víc než ostatní, ale maximálně mohou přijít s kapitalismem s lidskou tváří, s něčím, co je módní nazývat „odolnou společností“ (v praxi společností, v níž nepřestává dominovat kapitál); například ve studii Oxfamu akademičky píší, že „aby byla společnost odolná, je nicméně nutná spolupráce jejích členů“ a musí „zpochybnit sociální, ekonomické a politické instituce, které zajišťují bezpečí pro některé, ale zranitelnost pro mnohé, a přerozdělit moc a bohatství (a s nimi i rizika)“. Namísto nemilosrdné kritiky, která může být jedině komunistická a vyvrcholí revolučním svržením buržoazní vládnoucí třídy a skokem ke společnosti lidského druhu bez tříd, peněz a zisku, tj. ke komunismu, akademičky přemýšlejí nad tím, jak docílit toho, aby nemajetné masy shledaly, že ve své tíživé situaci nejsou samy, jak posílit jejich důvěru ve fungování systémů pomoci, protože tyto masy jsou „vytlačováni na okraj a (…) stát [jim] roky nezajistil dostupné a důstojné bydlení nebo základní zdravotní péči“, a proto „nemají k takové důvěře žádný důvod“.

Jaký má však smysl bojovat pouze za částečné a dočasné nápravy v oblasti životního prostředí, když imperialistický kapitalismus generuje válečnou zkázu, jaká v současnosti probíhá na Ukrajině, v Gaze, v Libanonu, jejíž tragické následky se v důsledku nezaměstnanosti, nemocí, leteckých a dělostřeleckých bomb dnešní a dokonce i druhé imperialistické války budou projevovat ještě mnoho desetiletí po jejich skončení?

Úkolem komunistů je vstupovat do všech společenských rozkolů – včetně otázek kapitalistického ničení životního prostředí, v němž žije lidské pokolení – a svou zbraní kritiky (dříve než může dojít ke kritice zbraní) zvětšovat odhodlání proletariátu bojovat proti všemu, co představuje buržoazní společnost, za dobytí politické moci a zničení buržoazního státu, a v této situaci směřovat revoluční boj proletářských mas k nastolení diktatury proletariátu tím, že mu dodají co největší účinnost. Ústředním orgánem komunistické revoluce je třídní politická strana, mezinárodní komunistická strana, „která realizuje uvědomělou organizaci toho předvoje proletariátu, který pochopil nutnost sjednotit svou činnost, v prostoru nad zájmy jednotlivých skupin, kategorií nebo národností; v čase podřizuje konečnému výsledku boje dílčí zisky a vítězství, které se nedotýkají podstaty buržoazní struktury“. Hovoříme-li o diktatuře proletariátu a strany, máme na mysli dobytí politické moci a reorganizaci společnosti shora dolů, tj. zásah do ekonomických vztahů shora dolů, nikoli lži o institucích zastupitelské demokracie; nikoli iluze, kterou vládnoucí třída – a na konci povodní se v České republice konaly doplňovací volby do krajů a Senátu, stůj co stůj! – balamutí proletariát, že nikoli revoluční boj, ale bezmocná volební urna mu umožní převrátit pyramidu, pod jejíž tíhou je drcen.

Skutečné řešení i „ekologického“ problému může přinést pouze posílení třídní moci proletariátu, a to nejen jeho obrany proti útokům kapitálu na jeho pracovní a životní (a životního prostřední) podmínky, ale i jeho útoku, i když taková perspektiva je dnes vzdálená; a k tomu je třeba posílit třídní stranu, revoluční komunistickou stranu, pevnou ve své doktríně a kritice, tím, že se programově a organizačně posílí boje proletariátu, i jménem ostatních nemajetných mas, proti buržoazní společnosti, vystupujíc celosvětově proti kapitalistické jednotné frontě a jejímu houfu lokajů a fízlů, proti vlivu třídně kolaborantských odborů a falešných dělnických stran a proti celé mase intelektuálů, akademiků, sociologů, ekologů, které buržoazie využívá k tomu, aby odradila a odklonila proletariát od jeho třídního boje.

Oběti, ke kterým bude proletariát a zejména revoluční komunisté v probíhajícím procesu revolučního hnutí povoláni, budou mnohem těžší než za současné buržoazní diktatury; budou nuceni překonat důsledky ekonomické devastace, represí a válečných masakrů, zvýšeného strádání, možná i zničeného životního prostředí (tyto skutečnosti mohou vést mnohé z těch, kteří myšlenkově sympatizují s komunismem, k obhajobě buržoazní společnosti a k jejích marným pokusům o humanizaci). Jiná cesta však neexistuje: dokud bude existovat společnost kapitálu, neexistuje žádný skutečný lék na systematické ničení krajiny. Rozvrat krajiny je nedílnou součástí rozvratu na poli hospodářství, který kapitalistický systém neustále plodí, a právě ekonomický rozvrat, když dosáhne pro kapitalistický zisk neúnosné úrovně, vytváří faktory konfliktu mezi státy a mezi imperialistickými póly do té míry, že celou společnost štve ke světové válce. To je důvod, proč tvrdíme, že připravované imperialistické válce musí proletariát čelit třídním bojem.