Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements - Prohlášení - Заявления


 

Španělsko

K pseudostávce za Palestinu ohlášené na 27. září

 

 

Odborová anarchosyndicalistická konfederace Confederación General del Trabajo (CGT) a Solidaridad Obrera (odštěpek od CGT, též anarchosyndicalistická konfederace) svolaly na 27. září „generální stávku za Palestinu“ s následujícími požadavky: „za přerozdělení veřejných výdajů ve prospěch dělnické třídy, za ukončení genocidy a apartheidu v Palestině“. K této výzvě se připojily politické organizace, jako je Boycott, Divestment and Sanctions Movement (česky Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce, mezinárodní organizace vyzývající státy k přijetí akcí proti Izraeli), trockisté z Corriente Revolucionaria de Trabajadores y Trabajadoras nebo „stanové demonstrace za Palestinu“, a to vše se záměrem učinit z tohoto dne jakési celonárodní volání „za Palestinu“.

Pro správné posouzení skutečného dopadu této výzvy je třeba vzít v úvahu, že většina odborových sekcí CGT se o ní dozvěděla teprve před pár dny, kdy byla veřejně oznámena během tiskové konference. Neproběhly tedy ani ty nejmenší přípravné práce (dokonce ani mezi zástupci odborů!), které obvykle v souvislosti s takovými výzvami probíhají. Jde o rozhodnutí vedoucích představitelů CGT a Solidaridad Obrera, kteří nepomýšleli na provádění jakékoliv agitace ani mezi svou základnou, ani mezi pracujícími obecně. Kdo zná historii obou těchto organizací, zejména CGT, která v posledních letech dosáhla významnějšího zastoupení mezi proletáři, nemůže od nich mnoho očekávat; nicméně v tomto případě svým uchýlením se ke stávce na základě dekretu se postavili naprosto na stejnou úroveň jako velké odborové organizace Comisiones Obreras (CC.OO.) a Unión General de Trabajadores (UGT, historicky navázaná na sociální demokracii), které se vyznačují pasivitou, k níž přivádějí pracující.

Ale kromě organizačního aspektu (i ten by stačil k pochopení toho, oč přesně jde v této výzvě, která je spíše reklamní akcí než stávkou, ba dokonce spíše symbolickým gestem než reklamní akcí), jsou to právě hesla nadhozená k této výzvě, která ukazují její neplodnost. Co znamená „přerozdělení veřejných výdajů ve prospěch dělnické třídy“? V situaci, kdy španělský stát s vládou Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) a levicovým blokem-stranou SUMAR (nástupce levicové aliance Unidas Podemos) – o níž se mimochodem výzva vůbec nezmiňuje – je přímým spojencem imperialistických mocností, které jsou zapojeny do masakru palestinských mas, se výzva k „přerozdělování rozpočtu“ jeví jako pouhý žert. Není zde ani požadavek na zastavení obchodních operací vojenského charakteru s Izraelem, ani kritika diplomatických vztahů s izraelským státem, tedy proklamace, které by samy o sobě byly jalové, ale alespoň by nebyly tak… hloupé. Co má znamenat přerozdělení rozpočtu? Že by se vojenské výdaje přesunuly na školství, jak uvádí proklamace? To je dichotomie, která pro žádný moderní kapitalistický stát neexistuje, jde o protiklad, který neexistuje a nijak nezpochybňuje imperialistické zájmy španělské buržoazie ani její národní vlády. A navíc, co znamená volat po „ukončení genocidy a apartheidu“, když ani není ochota zmobilizovat vlastní odbory, aby se toho dosáhlo? Nic! Jde jen o žvanění, velkohubé fráze, které jsou o to urážlivější, neboť každodenní vraždění desítek Palestinců je něco zcela reálného a k jeho ukončení by bylo zapotřebí mezinárodní třídní akce, která je dnes výhledově enormně vzdálená.

Stávka byla, musí být a bude muset být zbraní boje proletářské třídy. Stávkou proletáři vyjadřují svou třídní sílu tím, že přestávají být pouhými pracujícími, kteří poslouchají příkazy šéfů. Přerušením práce za účelem dosažení naplnění vlastních požadavků pracující ruší veškeré iluze o tom, kdo v kapitalistické společnosti vytváří bohatství, kdo ze společenských vrstev má větší vliv, zkrátka kdo je pro určitou společnost nebo pro zemi obecně nepostradatelný. Proto se buržoazie bojí stávky třídního charakteru jako jakési rakoviny: ví sice, že může zvítězit nad téměř jakoukoli skupinou pracujících, kteří upustili od práce, ale zároveň ví, že velkým nebezpečím je „metastáze“, tedy rozšíření takového příkladu, šíření proletářského vědomí vlastní síly, třídní solidarity mezi pracujícími…, a proto se všemi prostředky snaží nejen potlačovat, ale i zamezovat vzniku stávky.

Dnes se tato represe proti stávce, stejně jako obecně proti každému projevu třídního boje, neuskutečňuje přímou represí. Za desetiletí nepřetržité nadvlády nad proletariátem nashromáždila buržoazie dostatek moci a znalostí, aby byla schopna vybudovat celý aparát preventivní represe založený na regulaci a zákonném integrování každého projevu dělnického boje s cílem jej učinit zcela neškodným. Činnost velkých odborových svazů integrovaných do státu, pracovně právní předpisy ustanovující každý krok, který lze či nelze učinit v oblasti organizování, zákonné vymezení povolených a nepovolených stávek, povinnost předchozího ohlášení a zajištění minimálních služeb atd. jsou skutečnými represivními nástroji, kterými buržoazie disponuje: jejich pomocí se jí daří neutralizovat proletářskou sílu, nechává padat na dělníky ochotné bojovat celou „demokratickou“ tíhou zákona, aby vyčerpala jejich sílu, přesměrovala ji na nicotné cíle atd. Tímto způsobem se buržoazii nejen daří zvítězit nad skupinou stávkujících dělníků, ale znemožňuje i samotný boj a rozsévá bezmoc v celém proletariátu, který spatřuje svou porážku nikoliv bičem, ale demokratickým a legalistickým cukříkem.

Posledním článkem tohoto mechanismu sterilizace třídního boje je typ stávky, k němuž dnes vyzývají CGT a Solidaridad Obrera: stávka, která ani není stávkou, kdy se neagituje k účasti, neorganizují se pikety, nešíří se požadavky na pracovištích…, ale naopak, kdy se o osudu výzvy rozhoduje prostřednictvím médií a sociálních sítí. Nejde tu již o rutinní apel ve stylu CC.OO a UGT, omezenou akci, jednodenní „generální“ stávku apod., nýbrž o čistě symbolické gesto usilující pouze o svou chvilku svály v tisku (a to ještě ne v celém tisku…).

Palestinští proletáři a utlačované masy trpí izraelskou vojenskou ofenzívou, aniž by jim kdokoli, absolutně nikdo, přišel na pomoc. Není jim dána pomoc ani ze strany Íránu, který se přes veškerou svou protiamerickou rétoriku podřizuje regionálním a globálním zájmům Ruska a Číny a nemá proto žádný zájem na konfrontaci s Izraelem nebo jeho americkým protektorem. A nedodává jim tak pomoc ani Hizballáh, ani jeho mladší souputník Hútíové, obě organizace podmíněné stejnou dynamikou meziimperialistických střetů, pro které má dnes palestinská krev mnohem větší význam jako prostředek propagandy než jako volání do regionální války. Ani jim nedodává pomoci arabský proletariát a lidové masy, včetně milionů Palestinců v exilu v Jordánsku, Libanonu atd., již pod tlakem tamějších arabských buržoazií a desítek let represí dopadajících na jejich bedra jsou paralyzováni a neschopni být onou jiskrou, která by zažehla Blízký východ.

Nedodává jim pomoci evropský a americký proletariát, který má ve své dávné historii větší tradici třídního boje, a to jak na odborovém, tak na politickém terénu, ale který po mnoho desetiletí byl prakticky paralyzován jak v boji za své vlastní bezprostřední zájmy, tak pokud jde o obranu boje proletariátu a nemajetných mas tzv. třetího světa, a to i v dobách, kdy měl mnohem větší energii a podvratnou kapacitu než dnes. A samozřejmě jim nedodává pomoci ani izraelský proletariát, který zcela propadl logice politické a vojenské spolupráce se svou buržoazií, a který nebyl schopen vyjádřit ani symbolické odmítavé stanovisko a který v mnoha případech fakticky přispívá k masakru.

Právě na poslední dva jmenované, na euroamerický a izraelský proletariát, padá velká část této spoluodpovědnosti. Evropský a americký proletariát by měl sílu, dějinnou sílu zastavit masakr Palestinců. Má za sebou tradici třídního boje, který dokázal, v jiných obdobích, zatlačit světovou buržoazii do kouta. To dokázal v roce 1871, 1905 nebo 1917, kdy byl schopen reagovat na národní a imperialistickou válku, obrátit zbraně proti svým buržoazním pánům a srazit je na kolena, zastavit masakr a přimět mezinárodní mocnosti, aby upustily – i když jen dočasně – od svých plánů na rozdělení světa. Tato dějinná síla, s níž palestinští a arabští proletáři nemohou počítat (ať už byl jejich přínos světovému proletářskému boji jakkoli ušlechtilý), je dnes zcela zapomenuta.

Ta se vytratila po desetiletích třídní spolupráce, akceptování buržoazního státu, obrany národní ekonomiky, zřeknutí se obrany svých bezprostředních a konečných zájmů. A díky tomu se buržoazie všech zemí cítí být schopna prosadit své zločinné plány, které dnes obnášejí masakr Palestinců v Gaze (a jistě i na Západním břehu Jordánu) nebo ruských a ukrajinských rekrutů, kdežto v budoucnu (budoucnu stále bližším) se bude jednat o střet velkého rozsahu mezi nejvýznamnějšími imperialistickými mocnostmi, který dovede proletáře všech zemí na fronty všeobecné války coby potravu pro děla.

Taková je současná i budoucí realita proletariátu ve Španělsku, Evropě i ve světě. Je to temná realita, v níž deseti tisíce proletářů v Palestině, ale také v Rusku a na Ukrajině, ztrácí své životy na bitevním poli kvůli plánům světové buržoazie. A právě s touto buržoazií, a to v každé zemi, se musí proletáři umět rozejít. Právě jí musí vyhlásit válku, právě proti ní musí použít všechny síly, které mají k dispozici.

Proto jsou výzvy jako ta k 27. září, které jsou tváří v tvář masakru jen impotentním a bezúčinným gestem, obzvlášť škodlivé. CGT a ostatní organizátoři jimi posilují porážku proletářů, jejich neschopnost reagovat v třídním smyslu na ekonomické, politické a vojenské diktáty své buržoazie. Tím, že stávku přeměnili v teatrální čin, v prosebný výstup určený pouze jejich odborovým byrokratům a aktivistům, přispívají k šíření (již tak rozšířené) představy, že boj je nemožný, že nezbývá nic jiného než vznášet prosby a čekat, jako vždy, že budou dříve či později rozdrceni. Tváří v tvář proletariátu, jako je ten španělský, který by mohl významně přispět k mobilizaci ostatních proletářů v Evropě prvořadý podnět k mobilizaci za ukončení masakru, pakliže by bojovali na třídním základě, je popírání nezbytných podmínek pro tento boj nepřímou podporou zločinné politiky buržoazie ve všech zemích.

 

Aby se stávka opět stala zbraní třídního boje proletariátu jak za bezprostřední, tak za všeobecnější požadavky!

Za třídně orientovanou reorganizaci proletariátu!

Za internacionalistickou solidaritu s proletáři a utlačovanými masami v Palestině, na Ukrajině, v Rusku a jakékoli jiné zemi!

Za rozbití národních front!

Za nekompromisní obranu proletářského třídního boje!

 

22. září 2024

 

 

Mezinárodní komunistická strana

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program

www.pcint.org

 

Top  -  Back to Statements  -  Back to Archives  - Back to Czech Page