Blízký východ: Izrael, ozbrojená paže amerického imperialismu, rozpoutává válku proti všem, kdo stojí proti globálním mocenským zájmům Washingtonu, v jejichž stínu se rýsují izraelské regionální mocenské zájmy

Oblast Blízkého východu je již více než sto let bouřlivou zónou, ve které se koncentrují protichůdné zájmy nejsilnějších světových imperialismů, a to nejen kvůli obrovským zásobám ropy, ale také kvůli strategické obchodní cestě spojující Indický oceán se Středozemním mořem přes Rudé moře-Suezský průplav, nemluvě o Perském zálivu.

Vzájemné střety mezi imperialismy vedou k obchodním a diplomatickým srážkám a válkám, do nichž jsou nevyhnutelně vtaženy země této oblasti, v nichž se nedávný vývoj kapitalismu vyznačoval extrémním násilím, kterým imperialisté a vládnoucí místní klany měli a mají za cíl vnutit obyvatelstvu své vlastní specifické zájmy; za tímto účelem zachovávaly staré a zaostalé politické a náboženské nadstavby, které se sklonily před nezadržitelným postupem kapitalismu a staly se tak fakticky pilíři, na nichž stojí nové buržoazní třídy při uplatňování své moci a kontroly nad ovládaným obyvatelstvem. Síla buržoazních tříd na Blízkém východě závisí do značné míry na kontrole, kterou jsou schopny vykonávat nad vlastním obyvatelstvem, a vzhledem ke krajně rozporuplnému, ale neúprosnému postupu kapitalismu i nad relativně mladým, avšak potenciálně neovladatelným proletariátem, jehož přežití bylo vzhledem k jeho venkovskému původu zničeno nejen násilným kapitalistickým vyvlastňováním, ale také tím, že se na těchto územích koncentrovaly stále více protichůdné imperialistické zájmy. Dějiny přeměny palestinských rolnických mas v masy proletářské, lidi bez rezerv a bez vlasti, vyjadřují nejostřejší vrchol procesu společenského vývoje kapitalismu na Blízkém východě; tento vývoj nemohl nepřinést a nemůže nepřinášet permanentní ozbrojené konflikty a války tu jedněch, tu jiných lokálních buržoazií, v nichž jsou neustále zpochybňována dočasná příměří a dočasné hranice, dočasná uspořádání, která z lokálních stále více nabývají světového rozměru. Války a klidy zbraní, které samotné imperialistické mocnosti – představující svými finančními, politickými a vojenskými intervencemi hlavní činitele chaosu na Blízkém východě – nejsou, podobajíce se čarodějovi, už s to zvládnout.

Nebudeme zde rozebírat dlouhé dějiny válek a rádoby mírových dohod, které poznamenaly poslední století a půl na Blízkém východě. Pro důkaz toho, že země Blízkého a Středního východu představují sudy se střelným prachem, neustále připravené k výbuchu, stačí odkázat na arabsko-izraelské války a války v Perském zálivu v minulém století (1). Je však třeba zdůraznit, že tato bouřlivá zóna je pouze jednou z oblastí světa, kde se rozhoduje a bude rozhodovat, pokud jde o třetí světovou válku, o imperialistických aliancích.

VÁLKY, KTERÉ ARABOVÉ VŽDY PROHRÁLI

Válka, kterou Izrael rozpoutal proti Palestincům v Gaze po vpádu Hamásu do desítek příhraničních izraelských kibuců, v jehož důsledku zahynulo více než 1 200 Izraelců a bylo odvlečeno na 250 rukojmích, pouze dotváří kontinuitu systematickým vojenským operacím, které Izrael vede proti Palestincům od vzniku svého státu v roce 1948 v Palestině pod ochranou vítězných mocností druhého imperialistického světového vraždění. Je třeba říci, že všechny tehdejší arabské země odmítly rezoluci OSN z listopadu 1947 o zřízení dvou států, palestinského a židovského, a to až tak, že poté rozpoutaly válku proti Izraeli, sotva se vyhlásil za nezávislý stát. Tuto válku Izrael vyhrál a donutil tím statisíce Palestinců hledat útočiště v sousedních arabských zemích a vyhrál také tři následující arabsko-izraelské války v letech 1956, 1967 a 1973. Vítězstvím v roce 1967 (proslulá „šestidenní válka“) Izrael obsadil Sinaj a pásmo Gazy (získal je od Egypta), Západní břeh Jordánu (získal ho od Jordánska), východní Jeruzalém a Golanské výšiny (získal je od Sýrie). Později Izrael vrátil Sinaj Egyptu, svolil k tomu, aby v pásmu Gazy vládli Palestinci, a totéž platí pro Západní břeh Jordánu, ovšem pouze počínaje rokem 1995; obojí je pod přísnou izraelskou kontrolou (ekonomickou a finanční i vojenskou), zatímco z okupovaných Golanských výšin učinil izraelské území, které USA uzná v roce 2019. V roce 1982 Izrael vtrhl do jižní části Libanonu s cílem zničit palestinské základny a obsadil ji; v roce 2000 se z ní stáhl, ale v roce 2006 do ní znovu vtrhl, aby potlačil proíránské šíitské libanonské milice Hizballáh, jež se v rozvráceném Libanonu během té doby zorganizovaly a etablovaly, a o několik měsíců později se z jižního Libanonu opět stáhl. V roce 2006 zvítězil Hamás ve volbách v Gaze, střetl se se zbraněmi s podporovateli Palestinské národní správy (PNS), která zvítězila ve volbách na Západním břehu Jordánu; Netanjahu – již tehdy v čele vlády – prosazoval politiku podpory a posilování Hamásu právě z důvodu působení Hamásu proti PNS, aby tak docházelo k dalším střetům mezi oběma palestinskými uskupeními: to fakticky znemožnilo možnost iniciovat dohodu o palestinské samosprávě na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy s výhledem na vytvoření budoucího „palestinského státu“, jak bylo ujednáno v dohodách z Osla (1993), podepsaných mezi Jiccakem Rabinem, Jásirem Arafatem a Billem Clintonem; stejně jako všechny pozdější „dohody“ byly i tyto dohody pouhým cárem papíru.

NEREALISTICKÝ MODEL „DVOU STÁTŮ“

Pokud existuje nějaký vrcholný klam, kterému propadly palestinské masy a s nimi i chudé proletářské a rolnické masy v Egyptě, Libanonu, Sýrii a Jordánsku – kam se z velké části uchýlily palestinské masy, které uprchly nebo byly vyhnány ze své země –, pak je to právě vyhlídka na tyto dva státy, jejichž ustavení mělo přinést mír nejen v Palestině, ale na celém Blízkém východě, mír trvale zpochybňovaný izraelsko-palestinskou válkou.

Izrael se vždy stavěl proti „dvoustátnímu řešení“ (které odmítá i Hamás); vždy mu byl překážkou, kdykoli se američtí a evropští imperialisté včetně Ruska snažili prosadit dosažení tohoto druhu „zklidnění“ situace. Jeho funkce jakožto četníka euroamerického imperialismu na území Blízkého východu, s níž izraelská buržoazie, a to jak z krajně pravicového, tak z levicového sociálnědemokratického tábora, vždy počítala, byla vždy příliš důležitá, než aby byla ohrožena tím, že by se šlo proti aspiracím rodícího se regionálního kolonialismu Tel Avivu. Tento četník neměl a nemá za úkol pouze držet na uzdě bouřící se palestinské masy kvůli jejich vysoké míře „infekčnosti“, kterou mají díky svému boji a nezdolnosti na masy na celém Blízkém východě, nýbrž má také za úkol držet na uzdě další regionální mocnosti – Saúdskou Arábii, Egypt a v neposlední řadě Turecko… –, které v průběhu desetiletí projevily stejnou snahu o získání kontroly nad Blízkým východem, jakož i snahu vymanit se z přímé závislosti na nejsilnějších světových imperialistech, především na Spojených státech.

ZÁJMY IZRAELSKÉ BURŽOAZIE VE STÍNU ZÁJMŮ USA

Poté, co před rokem 7. října došlo k vpádu Hamásu do Izraele, Izrael – který se tvářil, že nebyl nijak připraven takovému činu zabránit a silou jej odrazit – reagoval okamžitě tím, že začal Gazu kobercově bombardovat: reagoval však velice rychle s veškerou vojenskou silou, kterou měl k dispozici, jako by nečekal na nic jiného než na příležitost ke spuštění bezprecedentního útoku proti Gaze a Palestincům obecně. Hamás se tak z užitečné teroristické síly pro konfrontaci s Palestinskou národní samosprávou stal nepřítelem, kterého je třeba trvale zneškodnit (podobně jako byla pro Bílý dům kdysi užitečná bin Ládinova Al-Káida v Afghánistánu proti Rusům, později pro Washington nepřítel číslo jedna). Cíle Izraele se však již po několika měsících bombardování Gazy ukázaly být mnohem širší než jen porážka Hamásu a zabití jeho vůdců. Tel Aviv nemohl netušit, že milice Hizballáhu – silné v jižním Libanonu – zasáhnout spolu s Hamásem (obě organizace podporuje Írán ajatolláhů); proto se již připravoval na nový útok také v jižním Libanonu s cílem pokusit se zničit jeho základny, ze kterých jsou pravidelně odpalovány stovky raket na severní Izrael. A to vše nepochybně s vědomím americké vlády, která Izrael neustále podporuje dolary a zbraněmi – roční vzájemná obchodní výměna mezi USA a Izraelem již léta dosahuje 50 miliard dolarů ve zboží a službách (2). Dobře známá je i bezvýhradná podpora USA každého protiarabského počinu ze strany Izraele, oslabují-li se tím případné aliance mezi Araby. Díky izraelskému militarismu tak USA v průběhu let přesto dosáhly něčeho, co je pro ně výhodné: zamezily arabským státům v navazování užších spojenectví na základě jejich tradičního odporu vůči Západu. Ve skutečnosti s ohledem na systematické masakrování palestinského civilního obyvatelstva, které od 8. října 2023 nikdy neustalo, a dokonce se rozšířilo i na obyvatelstvo jižního Libanonu a Bejrútu, nevyřkla ani jedna arabská země jediné slovo na obranu palestinských mas, což potvrzuje, že Izrael prokazuje všem buržoaziím v oblasti službu.

Současná Netanjahuova vláda, nejpravicovější vláda všech dob, využila příležitosti zničit masakrem nejen Hamás, ale i celé obyvatelstvo Gazy: toto obyvatelstvo se opovážilo „postavit se“ židovskému státu volbou do vlády nikoliv zkorumpovanou a impotentní PNS, ale Hamás, stranu, která dávala najevo, že se nebojí židovské vojenské síly a že podporuje sociální existenci Gazanů, navzdory obléhání ze strany Izraele, potravinami, nemocnicemi, a částečně i pracovními příležitostmi. Více než 42 000 civilistů, kteří zahynuli při bombardování, tisíce zraněných a nemocných, obyvatelstvo neustále přesouvané z jednoho místa na druhé v tomto pásmu země, které se stalo obrovským koncentračním táborem, vystavené hladu a kdejakým nemocem z důvodu chybějící minimální zdravotní péče, neboť téměř všechny nemocnice byly zničeny, stejně jako školy a vůbec všechny budovy, v nichž vedle mnoha civilistů mohli nalézt útočiště také ozbrojenci Hamásu, svědčí o ničem jiném, než že Izrael hodlá dovést do konce své „konečné řešení“: zredukovat přeživší obyvatelstvo Gazy do té míry, aby souhlasilo s tím, že se zcela podřídí židovské nadvládě i na své půdě, a poté postupovat i vůči obyvatelstvu Západního břehu Jordánu. Ne nadarmo Netanjahuova vláda ignorovala tlak Bidena a brblajících Evropanů na příměří, na to, aby umožnila průjezd kamionů s pomocí civilnímu obyvatelstvu, aby se omezila pouze na údery proti milicím Hamásu, a nikoliv proti civilnímu obyvatelstvu, a aby vyjednala návrat rukojmích, kteří jsou stále v rukou Hamásu, domů. Netanjahu již ve svém projevu v OSN 22. září 2023 – jen několik dní před vpádem Hamásu do jižního Izraele – jednoznačně trval na cílech Izraele: rozšířit izraelské území od řeky Jordán až ke Středozemnímu moři (ve vyhlídce „nového Blízkého východu“), zahrnující Západní břeh a Gazu, východní Jeruzalém a Golanské výšiny, jakožto výchozí bod pro nový „mírový“ projekt (3).

USA COBY STRŮJCE, IZRAEL JAKOŽTO ZABIJÁK

Zatímco pokračovalo bombardování Gazy a Egypt uzavřel své hranice s Gazou, aby žádný Palestinec neunikl bombardování odchodem na egyptské území, Izrael se připravoval na invazi do jižního Libanonu s cílem zničit vojenské základny Hizballáhu; současně hrozba Izraele, že udeří na vojenské a jaderné základny v Íránu – jakožto hlavního podporovatele Hamásu, Hizballáhu a jemenských Hútíů, kteří se spojili proti Tel Avivu –, notně znepokojila Bílý dům, který si v tomto choulostivém období prezidentských voleb přeje cokoli, jen ne aby vypuknutí války s Íránem rozpoutalo požár na celém Blízkém východě.

Izraelské kroky také však odpovídají – od doby, kdy Washington nahradil Londýn a Paříž v nadvládě nad touto oblastí – základním zájmům Spojených států, byť se jim je v posledních letech nedařilo prosazovat v souladu s časovým plánem daným jejich plány na nadvládu nad světem a jejich vlastními mezinárodními vztahy. Není pochyb o tom, že kdyby se Izrael neopíral o finanční, politickou a vojenskou podporu Spojených států, nebyl by s to jednat jako regionální mocnost, které se obávají všechny země v oblasti Blízkého východu, a nebyl by s to uplatňovat neomezenou utlačovatelskou a rasistickou politiku vůči Palestincům a arabskému obyvatelstvu na území samotné Palestiny. Neposledním příkladem je válka vedená v Gaze ani ne tak proti Hamásu, nýbrž proti palestinskému obyvatelstvu jako takovému, v níž rozhodující roli hrála a stále hraje výzbroj a podpora v podobě specialistů poskytovaná Izraeli. Na téma zbrojních dodávek ze strany USA píše list Il fatto quotidiano z 22. října 2024: „Bomby a munice (včetně deseti tisíc nechvalně proslulých vysoce explozivních hlavic řady Mk-80) přímo použité v Gaze, což podle odhadu Brownovy univerzity představuje objem 17,9 miliardy dolarů (na rozdíl od Ukrajiny Bílý dům veřejně nevyčísluje pomoc poskytnutou izraelskému spojenci). Spojené státy v regionu rovněž nasadily 42 000 příslušníků námořní pěchoty a desítky námořních lodí a letadlových lodí, a to za účelem odstrašení Íránu a odrazení útoků jeho prostředníků, namířených proti lodím v Rudém moři nebo proti Izraeli“. Tím se nechce snižovat plná odpovědnost Izraele za masakry obyvatelstva v Gaze, ale je zřejmé, že Izraelci plní roli zabijáků USA, a to i pro své specifické zájmy; vykonaly špinavou práci, od níž Bílý dům drží stranou a již zastírá svými prohlášeními o „dvou národech, dvou státech“, o „humanitárních koridorech“, které mají být zajištěny pro systematicky bombardované obyvatelstvo, o jednáních o návratu rukojmích, o „plánech“ pro období po skončení války „proti Hamásu“ atd. atd. Nejde však jen o dělostřelectvo a bomby. V moderní válce se stále více stává rozhodujícím faktorem zpravodajství. Po masakru 7. října 2023, který provedl Hamás, „Pentagon,“ píše opět citovaný Il fatto quotidiano, „diskrétně vyslal několik desítek vojáků speciálních jednotek (…). O několik dní později dorazila přímo z Langley ve Virginii, sídla CIA, skupina agentů“. Je to samotný Biden, kdo se přiznává k přímému zapojení USA do izraelsko-palestinské války: „Krátce po masakrech 7. října jsem nařídil pracovníkům speciálních operací a našim zpravodajským profesionálům, aby ruku v ruce se svými izraelskými protějšky pomohli lokalizovat a vystopovat Sinvara a další vůdce Hamásu skrývající se v Gaze“ (citováno z Il fatto quotidiano). Ve skutečnosti američtí zpravodajští specialisté pracovali po celém válečném dějišti, a to jak na vyhledávání úkrytů vůdců Hamásu, a to nejen v Gaze, ale také v Teheránu a Damašku a úkrytů Hizballáhu v Libanonu, ale také na mapování tunelů pomocí supermoderních bezpilotních letounů a specializovaných radarů pro průzkum podzemí. V rámci „něco za něco“, které je charakteristické pro buržoazní směnu, se zdá, že Američané zatím poskytli Izraeli více než Izrael Američanům; nejnověji se to vztahuje k iniciativě, kterou Tel Aviv připravuje k úderu na vojenské, ropné a jaderné základny Íránu, což je něco, co si Bílý dům v tuto chvíli nepřeje, protože není připraven vystavit se válce na Blízkém východě, do níž by se zcela jistě zapojilo Rusko a Čína, což by podkopalo vztahy s mnoha arabskými zeměmi na Blízkém východě a v severní Africe, se zeměmi BRICS a s některými evropskými zeměmi, které se ne zcela ztotožňují s politikou Bílého domu, jako je Maďarsko, ale také Francie a Španělsko.

Jak už to často u zabijáků bývá, Izrael se ve snaze prosadit svůj plán Velkého Izraele utrhl strůjci USA z řetězu; součástí tohoto plánu je i válka v Libanonu rozpoutaná proti milicím Hizballáhu, která je ve skutečnosti, podobně jako v Gaze, válkou proti veškerému civilnímu obyvatelstvu Libanonu a Bejrútu, jejímž prostřednictvím hodlá Izrael obsadit jižní část Libanonu, která se táhne od řeky Litani až k současné hranici s Izraelem. A právě s tímto cílem Izraelské obranné síly (IDF) zaútočily na stanoviště příslušníků mírové mise UNIFIL (Prozatímních jednotek OSN v Libanonu) (4), kteří se na základě mandátu OSN nacházejí přímo na izraelsko-libanonském hraničním pásmu (tzv. modrá linie) s cílem zamezit vojenskému střetu mezi armádami obou zemí z hlediska vzájemné „územní svrchovanosti“, odzbrojit milice Hizballáhu a pomáhat civilnímu obyvatelstvu v této oblasti. Jak víme, přítomnost modrých přileb UNIFIL nezabránila ani tomu, aby milice Hizballáhu pokračovaly ve zbrojení a odpalování raket na izraelská města v blízkosti hranic, ani tomu, aby Izrael odpověděl v reakci nejen pozemními jednotkami, ale také, jak činí v poslední době, leteckými údery. Je zřejmé, že „mírové mise“ vyhlášené světovými buržoaziemi seskupenými v OSN nikdy nebyly a nebudou schopny skutečně zajistit mír na územích, kde jsou politické a vojenské rozpory vždy připraveny se znovu rozhořet (stačí si vzpomenout na masakr bosenských muslimů ve Srebrenici v Bosně a Hercegovině, který provedli bosenští Srbové během války v bývalé Jugoslávii pod dohledem nizozemských modrých přileb, jejichž úkolem bylo je chránit). Mír nikdy nebyl v DNA vládnoucí buržoazní třídy žádné země: je to dočasné příměří mezi ozbrojenými střety a válkami, které se odehrávají též daleko od států, které se chvástají „mírovými misemi“ po celém světě.

Válka, kterou Izrael rozšířil i na Libanon, neodpovídá zcela současným americkým zájmům, přestože se Izraeli po skolení Hamásu podaří totéž s Hizballáhem, čímž byly do značné míry neutralizovány milice, které Írán využívá k tomu, aby udržoval Tel Aviv pod neustálým tlakem. Jak již bylo zmíněno, Bílý dům nemá v úmyslu rozpoutat válku proti Íránu a vrhnout tak celý Blízký východ do stavu zuřivého násilí. Příliš mnoho ekonomických a politických zájmů by bylo narušeno v době, kdy by situace neumožňovala Washingtonu, navíc pod tíhou prezidentských voleb, dostatečnou míru kontroly k obraně svých zájmů v regionu. Do jisté míry však tato situace – kterou by bylo nesprávné interpretovat tak, že se Bílému domu vymkla z rukou – ukazuje určitou slabost Spojených států vůči svému vazalovi/spojenci, který se ve strategicky tak významné oblasti, jakou je Blízký východ, domáhá volnějších rukou při prosazování svých specifických zájmů. Nyní je zřejmé, že Spojené státy, ačkoli zůstávají vedoucí světovou imperialistickou mocností, již nejsou schopny být, jako tomu bylo dříve, rozhodujícím způsobem finančně a vojensky přítomny ve všech „bouřlivých oblastech“ světa a vynucovat si ve svůj výlučný prospěch jednání svých spojenců; ve skutečnosti je Spojené státystále více potřebují, aby si udržely své postavení vedoucího světového hráče, avšak nemohou jim nedopřát určitou „volnost jednání“, třebaže tato „volnost jednání“ je může stát mnohem více, než se očekávalo, a to nejen z hlediska finančního a ekonomického, ale i politického a diplomatického. A zde stojí za to připomenout, jak Moše Dajan, „hrdina šestidenní války“, interpretoval vztah, který spojuje Izrael se Spojenými státy: „Američané nám poskytují peníze, zbraně a rady. Přijímáme peníze, zbraně a odmítáme rady“ (5).

SPOJENÉ STÁTY A IZRAEL JSOU V DOBRÉ SPOLEČNOSTI...

Je třeba mít na paměti i další významné hráče.

Čína, stejně jako v „ukrajinské otázce“, i v případě izraelských kroků zachovává nejednoznačný postoj, přestože měla a stále má oficiální stanovisko ve prospěch „národních práv palestinského lidu“. Nikdy netajila svým velkým ekonomickým a politickým zájmem o Blízký východ, jehož stabilita by jí umožnila posílit ekonomické a obchodní vazby s jednotlivými zeměmi v oblasti; je největším odběratelem ropy z Íránu a Saúdské Arábie, vůči nimž se zavázala k normalizaci jejich vzájemných vztahů prosazením dohody podepsané Teheránem a Rijádem 10. března 2023 v Pekingu. Dohodu, jejímž prostřednictvím hodlal Rijád posílit svou politickou a vojenskou roli na stále nestabilnějším Blízkém východě, zatímco Teherán usiloval o návrat k výkonu oficiální funkce ve vztazích mezi zeměmi v oblasti. Dohoda, která však, jak se zdá, nebude mít lehký život vzhledem k válečné situaci, kterou rozpoutal Izrael proti Gaze a Libanonu, což poukázalo na protichůdné zájmy obou regionálních mocností; Teherán totiž podporuje jemenské Hútíje, kteří ze solidarity s Palestinci útočí na americké obchodní lodě v Rudém moři a Adenském zálivu, zatímco Rijád podporuje vládu v Saná a nadále spolupracuje s USA, které se naopak zapojily do skutečné námořní bitvy proti Hútíům. Čína, kterou Rijád vyzval, aby zasáhla s cílem zmírnit rostoucí napětí s Teheránem, v Radě bezpečnosti OSN opakuje, že je třeba ukončit útoky Hútíů v Rudém moři současně s ukončením izraelského bombardování Gazy. Čiré přání…

Rusko od okamžiku, kdy Izrael rozpoutal celkovou válku proti Gaze a nyní i proti Libanonu, zaznamenalo všeobecný pokles pozornosti světa k válce na Ukrajině (toho si všiml i Zelenskij), nicméně již v říjnu 2023 podtrhovalo, že „každá válka dnes vyznívá ve prospěch Ruska“, a tvrdilo, že války se nyní staly normou: „Podívejte, všichni válčí: Ázerbájdžán napadl Arménii a dobyl Karabach, Hamás se vrhl na Izrael a Rusko řeší své problémy na Ukrajině (…). Vstoupili jsme do věku nestability a musíme si na to zvyknout“ (6). V praxi tak Moskva říká, že lokální konflikty se v dohledné době nevyřeší a že v té či oné části světa bude vždy přítomna válka, do níž se mimochodem imperialistické mocnosti budou nutně stále více zapojovat. Jenže realita lokálních válek, jak jsme opakovaně dokazovali v našem tisku, je přítomna od konce druhé světové imperialistické války a imperialistické mocnosti se jich málokdy držely stranou, ba naopak, často byly jejich příčinou.

Rusko nemá žádný zájem zaplést se do války mezi Izraelem a Palestinci, od níž se již po desetiletí drží stranou; omezilo se na „odsouzení“ útoku Hamásu ze 7. října 2023 a kritiku izraelských útoků v Gaze, přičemž od listopadu loňského roku vyzývá k příměří, stejně jako všechny ostatní mocnosti, které nejsou do této války přímo zapojeny (Brazílie, Indie atd.). Co Moskvu přímo zajímá, jsou její jediné středomořské vojenské základny v Sýrii, letecká základna Hmímím a námořní základna v Tartúsu, a stále těsnější vztahy s Íránem, s nímž probíhá velmi silná obchodní výměna zejména v oblasti vojenských dodávek. Úzké vztahy s Íránem samozřejmě pošramotily vztahy, byť vzájemně rozporuplné, které měla Moskva s Izraelem, zejména poté, co Izrael začal systematicky bombardovat Gazu a nedávno rozšířil své vojenské operace také na jižní Libanon svou opětovnou invazí započatou 30. září tohoto roku.

Pokud jde o některé evropské mocnosti, z poslední doby například Velká Británie a Německo (7), ty po zdůrazňování, že stojí na straně Izraele a jeho „práva na existenci a obranu“, a následných obehraných proslovech o „přehnané vojenské reakci“ Izraele na útok, který zakusil, o nutnosti dostat humanitární pomoc k civilnímu obyvatelstvu Gazy, a tedy o potřebě příměří, které by přišlo na pomoc bombardovanému civilnímu obyvatelstvu, výrazně omezily dodávky výzbroje Izraeli (8) a společně varovaly Netanjahua, aby nerozšiřoval válku ani do Libanonu, a už vůbec ne na celý Blízký východ. Viděli jsme, jakou mělo toto varování váhu… válka se rozšířila a zbraně a finanční prostředky do Izraele stále přicházejí díky Spojeným státům.

Pokud jde o Francii, ta také pokrytecky zdůrazňovala „právo Izraele na obranu“, a tedy nutnost dodávat mu zbraně; ale po izraelském ostřelování pozic mírových sil UNIFIL v Libanonu, aby se přesunuly o několik kilometrů a umožnily tak jednotkám Tel Avivu pozemní postup v boji proti milicím Hizballáhu, oznámila 5. října ústy prezidenta Macrona v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France Inter (zatímco v Paříži, stejně jako v celé Evropě, probíhaly propalestinské demonstrace), že i ona pozastaví dodávky zbraní: „Konec dodávek zbraní Izraeli, které používá proti Gaze. Proti terorismu se nebojuje obětováním civilistů“, vzápětí byl však Elysejský palác nucen upřesnit, že Paříž nadále dodává „komponenty nezbytné pro obranu Izraele“ (9).

A co italská vláda Meloniové? Naprostý soulad s pozicemi Izraele, který je považován za permanentní oběť arabského a islámského terorismu, a proto má veškeré oprávnění k rozhodné vojenské reakci proti Hamásu a jeho vůdcům (bez ohledu na to, ve které zemi mají útočiště), především v Gaze, a proti milicím Hizballáhu, které z Libanonu nadále odpalují rakety a vypouští drony na Izrael. Samozřejmě nechyběla vyjádření o civilních obětech bombardování v Gaze a poté v Libanonu; tato vyjádření však mají stejně hořkou pachuť jako ta používaná na adresu migrantů, kteří prchají před válkami, útlakem, mučením a utrpením a přes moře se na člunech přeplavují k italským břehům a které stát nechal po stovkách utopit právě proto, že jim nepřišel na pomoc; za těmito vyjádřeními se skrývá skutečné uspokojení nad tím, že „nepřátelé“, ať už teroristé z Hamásu a Hizballáhu, nebo imigranti hnaní zoufalstvím k italským břehům, jsou vážně postiženi. Samozřejmě nechybělo překvapení, že izraelské střely nemíří jen proti Hizballáhu a Libanoncům, ale také proti italským vojenským stanovištím UNIFIL: „to je nepřijatelné!“ byla „nejtvrdší“ slova Meloniové na adresu Tel Avivu…, vzápětí vše pokračuje, jak si Tel Aviv žádá. Stačí pár slov ministra zahraničí Tajaniho, abychom pochopili, jak moc jim záleží na životech palestinských, libanonských, syrských civilistů. Na summitu „G7 Development“ (10), který se konal v Pescaře ve dnech 22. až 24. října a jemuž Tajani předsedal, přednesl zástupcům imperialistických zájmů přítomným na zasedání, k němuž přizvali i zástupce Izraele, Libanonu a Palestinské samosprávy, obvyklý pokrytecký obehraný projev: „Znovu opakujeme svůj postoj k příměří, tématem zasedání však je humanitární pomoc. Zaměřujeme pozornost na ono [položení] prvního dílku do mozaiky budování míru“; a po oznámení italského programu pomoci ve výši 25 milionů eur pro Gazu, Libanon a na projekt obnovy Gazy (ve srovnání s miliardou, kterou Itálie doposud poskytla Ukrajině na válku proti Rusku, jde o drobky) podtrhuje, že „budeme muset také přemýšlet o uspořádání konference, podobně jako je tomu v případě rekonstrukce Ukrajiny, abychom totéž udělali pro Gazu, ale také pro Libanon a pro ty části severního Izraele, které byly zasaženy“. To je skutečný cíl každé buržoazie: připravit se na obnovu oblastí a zemí zničených válkou, kterou samy vládnoucí buržoazie rozpoutaly.

NIČIT, VRAŽDIT, NIČIT... TAK ČI ONAK SE POTOM ZREKONSTRUUJE A NA MASAKRY SE ZAPOMENE…

Buržoazní válka vždy znamená ničení a masakry. Poté, co pominulo dějinné období národních revolucí, jejímž prostřednictvím buržoazie přinesla společnosti skutečný pokrok, se buržoazie v každé zemi stala válečným štváčem, kterak potvrzuje Marxův a Engelsův Manifest z roku 1848: buržoazie vede nepřetržitý boj: zpočátku proti aristokracii, později přímo proti těm částem buržoazie, jejichž zájmy se dostávají do rozporu s pokrokem průmyslu a ustavičně proti buržoazii všech cizích zemí. Můžeme jen říci, že k boji buržoazie proti těm částem té samé buržoazie, jejichž zájmy se dostávají do rozporu s pokrokem průmyslu, můžeme přidat boj proti těm částem té samé buržoazie, jejichž zájmy se dostávají do rozporu se zájmy finančního kapitalismu, který se rozvinul právě díky rozvoji pokroku průmyslu.

Stejně jako v případě Ukrajiny si právě tito gentlemani mnou ruce nad sestavováním miliardových plánů na rekonstrukci toho, co zničili. Zájem ohledně Gazy a Libanonu, převlečený za humanitární postoj s cílem oklamat místní obyvatelstvo a domácí elektorát, však nespočívá pouze ve zbrojních obchodech pro válku, která bude nutně trvat dlouho, v testování všech možných technologicky supermoderních zbraní ve výhledu světové války a v prověřování spolehlivosti a pevnosti spojenců na obou stranách, ale rovněž v zajištění si pro blízkou budoucnost velkých podmořských nalezišť zemního plynu u pásma Gazy a Libanonu. Pro každou imperialistickou mocnost má kontrola energetických zdrojů zásadní význam a stává se stále více dostačujícím důvodem k rozpoutání války. Není třeba dodávat, že Izrael – ve vizi Velkého Izraele, který se podle hebrejské Bible rozprostírá od Středozemního moře k Eufratu – tedy zahrnuje Palestinu, Libanon, Sýrii a Irák – považuje tato ložiska za svůj „majetek“, podobně jako Turecko ložiska nalezená u Kypru. Přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie si vyžádá desetiletí a desetiletí, ale kapitalismus nepočká; zatímco lidem tvrdí, že pracuje na energetickém přechodu a že bojuje proti globálnímu oteplování, vynakládá miliardy na průzkum a těžbu ropy a zemního plynu, čímž dokazuje, že jde o výrobní způsob zaměřený na ničení přírodního a společenského života na planetě.

BUDE TO REVOLUČNÍ BOJ PROLETARIÁTU, KTERÝ PŘERUŠÍ BURŽOAZNÍ VÁLKY A SVRHNE JEJÍ POLITICKOU MOC

Jak ukončit tento výrobní způsob, který je zárukou pouze stále vyšší míry znečištění a stále plošnějších masakrů?

Kapitalismus ve svém bezuzdném a nekontrolovatelném vývoji přesto vytvořil objektivní historické podmínky pro další historický skok: zplodil sdruženou práci v průmyslu a námezdní práci – tj. třídu proletariátu, dělníků bez vlasti, bez rezerv –, což ve srovnání s předchozími výrobními způsoby znamenalo velmi mohutný revoluční pokrok ve vývoji společenského života, avšak ve srovnání s všeobecnými potřebami společenského života a blahobytu pro celé lidské pokolení je zároveň překážkou jakéhokoli skutečného lidského vývoje. Důkazem toho jsou cyklické a válečné krize, do nichž buržoazní společnost upadá. Ale právě třída těchto bez rezerv, bez vlasti, mezinárodní třída proletariátu se svým bojem na život a na smrt má historickou úlohu, kterou měla buržoazní třída v letech 1600 až 1800: tj. revolucionizovat celou společnost odshora dolů.

Akorát že nová společnost, která vznikne z revoluce proletariátu, již nebude mít úkolem natrvalo zřídit vládnoucí třídu a ovládané třídy, nebude již založena na útlaku velké většiny lidských bytostí malou menšinou velkokapitalistů a již nebude muset řídit společenský život prostřednictvím peněz, výroby zboží, produkce a reprodukce třídy pracujících podřízených diktatuře kapitálu. Využije velkého průmyslového pokroku k tomu, aby jej v principu nasměrovala k uspokojování potřeb společenského života a blaha celého lidstva na základě inteligentního plánování nakládání s přírodními a lidskými zdroji v souladu s přírodními zákony, jichž je člověk součástí.

Marxisté nazývají tuto společnost budoucnosti komunismem, ale dostat se k ní bude vyžadovat naprosté svržení současné buržoazní moci imperialistických mocností nejsilnějších zemí. Kapitalismus nelze reformovat, neexistuje kapitalismus s lidskou tváří: existuje kapitalismus se svým útlakem, nerovnostmi, válkami, který stále přetrvává za předpokladu drcení proletariátu v bídě a zoufalství. Ale právě tuto bídu, toto zoufalství si proletariát v určitém okamžiku uvědomí a nebude je dále snášet, neboť nebude spatřovat jiné východisko než vyhodit do povětří všechny stavy rovnováhy a nerovnováhy buržoazní společnosti jsa jist si toho, že nová společnost, kterou pod vedením své třídní strany uvede do pohybu, bude skutečně představovat budoucnost nejen proletariátu, ale i celého společenského člověka, který již nebude klasifikován podle pracovní kategorizace, jelikož všichni budou jednoduše pracujícími – již nikoliv námezdními dělníky, již nikoliv závisejícími na obchodní výrobě a kapitálu.

(1) K tomuto tématu viz nedávná publikace Reprint „Il comunista“, č. 19, „Medio Oriente ‚questione palestinese‘ e marxismo“, věnovaná Blízkému východu a palestinské otázce.

(2) Viz http://www.ispionline.it/it/pubblicazione/usa-cina-russia-e-gli-altri-come-si-schiera-il-mondo- nella- guerra-hamas-israele-151114.

(3) Viz https://www.fiammanirenstein.com/articoli/il-discorso-si-netanyahu-all-onu-tutto-nerl-campo-della-pace-5048.htm (v il Giornale, 23. září 2023); a https://www.valigiablu.it/relazioni-netanyahu-hamas/, 28. listopad 2023.

(4) Nejnovější zprávy: podle Financial Times, jak referuje Il fatto quotidiano z 23. 10. 2024, existuje podezření, že izraelská armáda „použila bílý fosfor, zápalnou chemickou látku, dostatečné blízko ke zranění 15 příslušníků mírových sil“, a to po seznámení se zprávou „vypracovanou zemí, která dodává UNIFIL vojenské jednotky“; touto zemí má být Ghana, která má své jednotky umístěny vedle stanoviště UNIFIL svěřeného Itálii.

(5) Viz La notte di Israele, Limes, italský geopolitický časopis, září 2024, str. 15.

(6) Viz https://www.asianews.it/notizie-it/La-Russia-tra-Israele-e-Palestina-59353.html

(7) Kancléř Scholz několik dní po zahájení války v Gaze prohlásil: „Německo má nyní jen jedno místo, a to po boku Izraele. Historie Německa a odpovědnost, kterou neslo v souvislosti s holocaustem, nám ukládá udržet bezpečnost a existenci Izraele“, https://it.euronews.com/2024/02/16/la-germania-puo-essere-imparziale-sulla-guerra-a-gaza.

(8) Viz https://it.indideover.com/war/after-GreatBritain-also-Germany-decides-no-more-weapons-at-Israel.html, 19. září 2024.

(9) Viz Il fatto quotidiano, 6. října 2024.

(10) Viz https://askanews.it/2024/10/22/new-aires-and-reconstruction-the-Italian-road-to-gaza- andthe - libanon/.

3. října 2024