Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements - Prohlášení - Заявления

 

Rusko-ukrajinská válka : imperialistický mír na obzoru…

 

 

Není známo, kdy rusko-ukrajinská válka skončí, aby uvolnila místo míru – který může být pouze imperialistický, tj. míru, který nevyřeší hluboce zakořeněné příčiny konfliktu, jenž od roku 2014 propukl na Krymu a Donbasu. Mír, který tento konkrétní konflikt na nějakou dobu pozastaví, ale který nebude definitivní; přeskupí karty a „lokální“ zájmy s vyhlídkou na daleko více určující protiklady v daleko širších a globálnějších oblastech. Imperialistický mír je jen období klidu zbraní mezi ozbrojeným konfliktem, který utichl, a ozbrojeným konfliktem, který se znovu rozpoutá. Dějiny imperialistického kapitalismu nepředvedly nic jiného než důkaz toho, že panující buržoazie ekonomicky a finančně nejsilnějších zemí nejsou s to vymýtit válečné konflikty ze své budoucnosti. Vůle panujících buržoazií, a to i těch nejsilnějších na světě, nemá žádnou moc nad základními zákony kapitalismu, jichž jsou pouhou politickou reprezentací, jež se promítá do státních organizací s úkoly hájit především zájmy vlastního národního kapitalismu a dále zájmy kapitalismu obecně, na nichž každý národní kapitalismus závisí. Kromě toho, zda si tedy ukrajinská nebo ruská buržoazie a jejich jednotliví stoupenci přejí či nepřejí dosáhnout „míru“, faktem zůstává, že tato válka, stejně jako každá válka v imperialistické fázi kapitalismu, je jednou z odezv, které buržoazie systematicky volí, čelí-li hluboké ekonomické krizi. Jak uvádí Manifest Marxe a Engelse, prostředkem, který buržoazie používá k překonání svých hospodářských krizí – což jsou krize nadvýroby, při nichž se ničí stále větší množství statků, výrobních prostředků a námezdních pracovních sil –, je důkladnější využití starých trhů pro stále větší a rozmanitější množství vyráběných statků a dobývání trhů nových. Právě pokles průměrné míry zisku kapitálu systematicky uvádí kapitalismus do krize a brání mu v ničím omezeném a pokojném rozvoji. Jestliže v určité oblasti světa buržoazní státy spolu žijí v míru – např. v Evropě od rozdělení Německa na dvě části až do rozpadu SSSR –, jiné oblasti světa nesou důsledky silného tlaku vyvíjeného protichůdnými imperialistickými zájmy té či oné mocnosti, toho či onoho mocenského bloku.

 

S různými fázemi války, které zasáhly republiky bývalé Jugoslávie v prvních pěti letech devadesátých let, začalo období systematické nestability míru v Evropě. Není náhodou, že války v Jugoslávii se časově shodovaly s rozpadem SSSR a sjednocením obou částí Německa. Toto sjednocení, které bylo v jistém smyslu těžce stravitelné sousto nejen pro Rusko, ale i pro Spojené státy, znamenalo zvrat v evropské – a tedy i světové – oblasti; a to v tom smyslu, že Německo coby průmyslová velmoc, znovuzrozené po porážce ve druhé imperialistické válce, inklinovalo k tomu znovu získat v Evropě a ve světě roli, která mu byla právě kvůli porážce ve druhé světové válce upřena jak Spojenými státy, tak i Ruskem. Německo však mělo k Rusku vždy velmi nejednoznačný vztah: z ekonomického hlediska představovalo Rusko pro Německo vždy důležitého dodavatele surovin a trh pro jeho vlastní průmyslovou výrobu (tím spíše v období, kdy ruské impérium ovládalo země východní Evropy); z politického hlediska však představovalo protivníka, proti němuž dvakrát stálo ve světových válkách. Po rozpadu SSSR a nevyhnutelném vymanění se východoevropských zemí z područí Moskvy jen aby se dostaly do spárů amerického a západoevropského imperialismu, bylo Německo nadále podrobeno vojenské nadvládě ze strany USA skrze NATO; a je známo, že vojenská nadvláda je nejdůležitějším prostředkem politické nadvlády.

Naproti tomu Rusko se v podstatě z ekonomických, obchodních a finančních důvodů nemohlo a obecně nemůže obejít bez velmi úzkých vztahů s Německem; a právě díky tomuto společnému zájmu se Rusko od 90. let 20. století stalo hlavním dodavatelem zemního plynu a ropy do Německa a jeho prostřednictvím i do Evropy (plyn, z něhož má velký prospěch Itálie, která se stala druhým evropským dovozcem po Německu). Mohly Spojené státy dopustit, aby se mezi Německem – a tedy, ať už si to chceme připustit, nebo ne, též mezi Evropou – a Ruskem upevnil vztah, který by v očekávání střetu imperialistických zájmů s Ruskem představoval nezanedbatelnou překážku?

NATO a americké dolary se tak staly prostředkem, s jehož pomocí měl být rozbit výsadní vztah, který mezi Ruskem a Německem existoval. Není náhodou, že rok 1999 znamenal postup NATO po celé východní Evropě, počínaje Polskem, Maďarskem, Českou republikou a poté, v letech 2004–2020, pokračoval začleněním všech východoevropských zemí, včetně balkánských zemí Albánie, Chorvatska, Černé Hory a Severní Makedonie, a jak víme, natahuje své ruce i po Ukrajině a Gruzii. Dnes se Rusko po vstupu Finska a Švédska do NATO ocitá nejen v obklíčení, ale vlastně v obležení podél svých západních hranic.

Válka, kterou proti sobě Ukrajina a Rusko vedou, nepřímo od roku 2014, přímo od roku 2022, měla jistě mezi svými záměry i vstup či nevstup do NATO, avšak nejen to. To, že Ukrajina válčí proti Rusku především v zájmu Spojených států a v druhé řadě v zájmu západní Evropy, bylo zřejmé od samého počátku: to znamená od chvíle, kdy v dubnu 2022, zhruba dva měsíce po invazi, kterou učinily ruská vojska, byla Zelenského Ukrajina připravena jednat s Moskvou o ukončení konfliktu, jehož ústředním bodem byl Krym a ruskojazyčné oblasti Donbasu (1). Byly to Spojené státy a Británie, kdo Zelenského přesvědčil, aby přistoupil na ozbrojenou konfrontaci s Rusy, konfrontaci, pro kterou mu garantovaly finanční, politickou a vojenskou podporu po celou dobu trvání války. Cílem USA v čele s Bidenem a Evropy následující Londýn a Washington bylo oslabit Rusko ekonomicky, a tím i politicky do té míry, aby bylo nuceno přistoupit na podmínky mocností Západu, které by si přirozeně kladly své podmínky.

Tento krok byl s ohledem na vojenskou sílu Ruska jistě riskantní, ale ukrajinská hrdost a zájem ukrajinských buržoazních frakcí napojených na USA a západní Evropu hrály ve prospěch pokračování války, a to tím spíše díky neustálému ujišťování o podpoře Ukrajiny „až do vítězství“. Od počátku bylo jasné, že západní mocnosti nepošlou na Ukrajinu vlastní vojáky, aby podpořili armádu Kyjeva, vzhledem k početní síle ruských vojsk nasazených na bojišti, příslibem však byla podpora v miliardách dolarů a eur a ve výzbroji od všech členů NATO. To se nevylučovalo s tím, že Američané a Britové vyšlou na Ukrajinu své specialisty k výcviku ukrajinských vojáků pro obsluhu dodané výzbroje a své zpravodajce.

Od 24. února 2022, kdy začala ruská invaze na Ukrajinu, do dneška, tedy 19. listopadu 2024, uplynulo tisíc dní války, bombardování, masakrů, vysídlení, bídy, hladu a zimy pro miliony Ukrajinců; a pro deseti tisíce ruských vojáků to nebylo o nic lepší: i oni jsou zajatci války, do níž byli vrženi a v níž se i mezi nimi rozmohla praxe dezerce a uplácení ve snaze vyhnout se odeslání na frontu, a to natolik, že Putinova vláda byla přiměna poslat na Ukrajinu vojáky z asijských oblastí Ruska, a dokonce i severokorejské vojáky, které Kim Čong-un velkoryse nabídl jako potravu pro děla.

Hrůzná masa iluzí a falešných nadějí, s nimiž mocnosti NATO tlačily miliony Ukrajinců snášet zkázu a masakry, se před několika měsíci, kdy měla ukrajinská „protiofenziva“ zatlačit ruská vojska zpět za hranice, hrozebně zhroutila. Dezerce na ukrajinské straně, stanné právo, tlak Zelenského vlády na evropské země, ve kterých našly útočiště miliony Ukrajinců prchajících před masivním bombardováním svých měst a vesnic, k odeslání těchto lidí zpět na Ukrajinu, kde se z nich stane potrava pro děla, to vše svědčí o zcela jiné realitě, než jakou propaguje západní a ukrajinská buržoazie. A nejen to; tato válka, o níž snad jen Moskva zpočátku předpokládala, že bude krátkodobá, a která se později ukázala být mnohem těžší a delší jak díky silnému odporu ukrajinské armády, tak díky silné finanční a zbrojní podpoře západních mocností s USA počínaje, dokládá, že to vůbec nebyla prozíravá politika.

Cíle ekonomicky zlomit Rusko a mezinárodně jej izolovat se nepodařilo dosáhnout a nedosáhne se ho ani pokračováním války po dalších 1000 dní, i kdyby Západ chtěl. Čtrnáct plánů ekonomických sankcí, kterými se západní mocnosti pokusily Rusko zlomit, nepřineslo očekávaný výsledek: oslabily jej ekonomicky? Ano, především proto, že nemohlo hromadit miliardové zisky z vývozu plynu, ropy, potravin, pokročilých technologií atd. jako před válkou a že mu byl zmrazen kapitál uložený v západních bankách. Zvláště negativní dopad však měly tyto sankce na ekonomiky západoevropských zemí, které musely výrazně pocítit zdražení dodávek energií, jež jsou základem pro průmyslovou strukturu všech zemí. Ale vida, kdo z toho měl prospěch? Samozřejmě Spojené státy – např. díky zkapalněnému zemnímu plynu, který je mnohem dražší než zemní plyn, který dodávalo Rusko – a za druhé Norsko, které se náhle stalo prvním a nenahraditelným dodavatelem zemního plynu pro několik evropských zemí, a to navzdory postupnému snižování spotřeby fosilních paliv…

Která evropská země nejvíce utrpěla touto válkou a sankcemi proti Rusku? Je to Německo, které již ve druhé dekádě nového století zažilo výrazný pokles ekonomické dynamiky ve srovnání s předchozí dekádou a které s pandemií Covid-19 – stejně jako většina vyspělých kapitalistických zemí – postihlo další zpomalení s tím, že v postpandemickém období se dočasně dostává do pozitivních hodnot až počátkem roku 2022, nicméně od konce roku 2022 se opět propadá do recese. Je evidentní, že k recesi rozhodujícím způsobem přispěly vyšší náklady na energie a míra inflace +8,7 %. A rok 2023 nebyl o nic lepší, neboť německý HDP klesl o 0,3 % a růst HDP pro rok 2024 je v podstatě stejně záporný. Tato situace rozhodně nenapomáhá dalšímu úsilí o podporu Ukrajiny ve válce proti Rusku, která stále více nabývá podoby opotřebovávací války, v níž Rusko odolává a brání se mnohem lépe než Ukrajina. Na druhou stranu se německá „pomoc“ Kyjevu již v roce 2023 dramaticky snížila. Bude-li se Německo – silná ekonomika, která v posledních 30 letech sama o sobě působila jako pozitivní hnací síla evropské ekonomiky i pro ostatní národní ekonomiky – dostávat do krize, jak se to děje, bude se tato krize nevyhnutelně postupně přenášet na celou Evropu. A krize znamená rostoucí životní náklady, rostoucí nezaměstnanost, omezování sítí sociálního zabezpečení, zvýšenou konkurenci mezi proletáři, zvýšené společenské napětí. A kdo ví, třeba se německý proletariát probudí z dlouhého spánku, do něhož upadl na celá desetiletí…

Německo po 24. únoru 2022 nemohlo vystupovat „rovnocenně“ vůči Rusku a Ukrajině. Jeho závazky jako člena NATO a tlak většiny ostatních zemí EU, USA a Velké Británie jej dotlačily k tomu, aby se postavilo na stranu Ukrajiny proti Rusku, byť s ním po léta navazovalo velmi dobré ekonomické a politické vztahy. Je evidentní, že Německo v této válce konalo proti svým národním zájmům. Dokonce muselo přetrpět zničení plynovodu Nord Stream – plynovodu, který vedl ruský zemní plyn přes Baltské moře do Německa a odtud do Evropy; toto zničení, které bylo zpočátku dokonce připisováno Rusům (?!), později se však ukázalo, že je dílem ukrajinských tajných služeb a Američané a Britové o tom zajisté věděli. To přispělo k vážným škodám, které Německo pociťuje v souvislosti se svými lukrativními obchodními vztahy, jež mělo s Ruskem před 24. únorem 2022; a je to jistě něco, co německá buržoazie jen tak nezapomene a co se přičte k ponížení, kterému byla podrobena od konce druhé světové války a které bylo částečně, ale jen částečně, změkčeno sjednocením země po pádu Berlínské zdi, jehož pětatřicáté výročí je právě v těchto dnech oslavováno.

 

Zoufalá ukrajinská invaze přes hranice

 

Dne 6. srpna Zelenskij svým vojenským pozemním vpádem do ruské Kurské oblasti, severně od Belgorodu a hraničící s ukrajinskou Sumskou oblastí, překvapil Rusko velmi riskantní akcí, ačkoli se odehrála v regionu, který nemá v rusko-ukrajinském konfliktu rozhodující význam. V té době ruské jednotky pomalu, ale vytrvale pokračovaly v dobývání kilometrů čtverečních na Donbasu a na Ukrajině se blížila zima, která je vážně postižena v oblasti dodávek energií nezbytných nejen pro výrobu, ale i pro vytápění domácností; cílem této invaze tedy bylo povzbudit morálku ukrajinských jednotek formou „zasažení Rusů na domácí půdě“ v naději, že bude moci později využít obsazená území v Kurské oblasti jako vyjednávací trumf při jednáních o Ruskem okupovaných územích na Donbasu.

To, že Ukrajina nemá šanci tuto válku vyhrát – kromě Zelenského chvástání se ohledně protiofenzivy vedoucí k „vítězství“ – je fakt, který je zřejmý již delší dobu. A rozhodně to nejsou tuny zbraní a miliardy dolarů a eur, které západní imperialismy Zelenského vládě vyplatily a stále vyplácejí, co by pro Ukrajinu znamenalo rozhodující obrat. Je stále jasnější, že tváří v tvář záměrům Ruska na ukrajinském území (znovu obsadit Krym a ruskojazyčné oblasti Donbasu) byly a jsou cíle Ukrajiny spočívající v obnovení úplné suverenity nad celým státním územím odpovídajícím tomu, co bylo druhou sovětskou republikou bývalého SSSR (včetně Krymu a Sevastopolu), na hony vzdáleny uskutečnění. Napětí mezi vládou v Kyjevě a většinově ruskojazyčným obyvatelstvem Krymu a ruskojazyčným obyvatelstvem Doněcka a Luhanska nevyhnutelně přerostlo ve střety mezi ruskými nacionalisty a ukrajinskými nacionalisty (jedni proti druhým účelově podněcované Kyjevem a Moskvou), takže Kyjevem slíbená a minskými dohodami ratifikovaná autonomie Doněcka a Luhanska nebyla nikdy realizována.

Minské dohody (I a II) prosazovali Holland za Francii a Merkelová za Německo, kteří chtěli sehrát roli „mírotvorců ve snaze umožnit co nejlepší rozkvět obchodních aktivit obou zemí a ukázat Putinovu Rusku (který je u moci od roku 1999), že mají určující vliv na zmírnění napětí, které narůstalo v celé východní Evropě. Je však třeba připomenout, že ve skutečnosti byly výsměchem, neboť jak Kyjev, tak Moskva nadále postupovaly způsobem, který nadále rozdmýchával nacionalismus na obou stranách. Ozbrojené střety mezi donbaskými proruskými separatistickými milicemi a ukrajinskými vojenskými silami a armádou byly pro Rusko záminkou k vyslání armády „na obranu“ ruskojazyčného obyvatelstva; skutečným cílem však bylo získat Krym a Donbas zpět do svých rukou. Pomineme-li ukrajinskou a západní propagandu obviňující Rusko z toho, že usiluje o obnovení starého carského impéria, počínaje právě Ukrajinou, která dosud nevstoupila ani do NATO, ani do Evropské unie, faktem zůstává, že – jako každý imperialismus – i ruský imperialismus touží po ekonomických územích, obyvatelstvu námezdních pracujících, které by mohl zotročit, a nerostném a zemědělském bohatství, které na Ukrajině rozhodně nechybí. A není nic snazšího než využít páky nacionalismu, vyhroceného na obou stranách, k tomu, aby se politická a ekonomická konfrontace přeměnila v politiku války. Na druhou stranu je zjevné, že tuto válku chtěl a připravoval jak ruský imperialismus, tak evropští a američtí imperialisté.

 

Jaký však bude konec této války?

 

Všechny „mírové plány“, které vypracovaly a předkládaly různé světové vlády včetně Ukrajiny, nebyly ničím jiným než soustavnými podněty k oklamání především ukrajinských a ruských proletářů, kteří jsou systematicky masakrováni na válečných frontách i ve městech, a proletářů Evropy a Ameriky, aby se smířili se zhoršujícími se životními podmínkami, které tato válka přináší i jim; tyto „mírové plány“ se proměnily v hromady papíru odsouzené k tomu, aby se na ně snášel prach a rychle se na ně zapomnělo (2). Všechny vycházely z předpokladu, že Ukrajina – finančně, politicky a vojensky podporovaná západními mocnostmi – může „vyhrát“ partii o znovuzískání území okupovaných Rusy, a dostat tak Rusko do vážných potíží i díky ekonomickým a finančním sankcím, které Západ vyhlašoval kulometnou kadencí. Po dvou a půl letech války však situace na místě prokazuje, že celá tato propaganda byla jen obrovským domečkem z karet:realitou byly statisíce mrtvých a raněných na obou stranách (3), destrukce mnoha měst, továren a infrastruktury, útěk milionů ukrajinských rodin do západoevropských zemí a postupné upevňování ruské vojenské okupace nejen Krymu, ale téměř celého Donbasu.

Navzdory těmto skutečnostem Zelenskij v očekávání budoucích jednání s Ruskem ve svém večerním projevu 18. září oznámil svůj „Plán vítězství“ (4): „Všechna ustanovení, všechny hlavní body, nezbytné přílohy s podrobnostmi plánu byly definovány. Vše bylo vypracováno. Nejdůležitější je nyní odhodlání jej realizovat. […] Neexistuje a nemůže existovat žádná alternativa k míru, žádné zmrazení války nebo jiné manipulace, které by pouze přenesly ruskou agresi do další fáze, potřebujeme spolehlivou a trvalou bezpečnost pro Ukrajinu, a tím i pro celou Evropu. O to se snažíme“.

Tento „plán vítězství“ zahrnuje: okamžité členství Ukrajiny v NATO a rozmístění moderních obranných systémů na Ukrajině, použití zbraní dlouhého doletu na ruském území, podporu a pokračování vojenských operací v ruské Kurské oblasti, odmítnutí vytváření „nárazníkových zón“ na Ukrajině, nahrazení amerických jednotek v Evropě ukrajinskými jednotkami a další body, které jsou zatím drženy v tajnosti. Právě tento „plán“ Zelenskij předložil oběma kandidátům na prezidenta USA a shromáždění OSN v naději, že pokud se vítězem voleb stane Trump (což se stalo), přijme jej v kontinuitě s dosavadní podporou Bidenovy administrativy.

 

Válka je pro Ukrajinu prohraná

 

A zatímco Zelenskyj stále blábolil o budoucím vítězství, soudobí britští a američtí vojenští experti zdůrazňují nemožnost vítězství nad Ruskem a nutnost pracovat na ukončení války a poválečném období, v němž bude zájmem Západu najít s Ruskem dohodu, která by nebyla pro Ukrajinu krajně poškozující. Je zřejmé, že i v budoucích jednáních to budou Američané, kdo bude diktovat podmínky, které bude muset Ukrajina přijmout, slepě podporovaná Brity, zatímco EU bude muset předstírat spokojenost tváři v tvář nepřízni osudu.

Trumpova reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Zelenského obvinil, že je zodpovědný za válku s Ruskem: nikdy neměl dopustit, aby tato válka začala. Že je to prohraná válka (5), a obviňuje Bidena z toho, že ji vyprovokoval. A naznačuje, že Ukrajina možná bude muset postoupit část svého území Rusku, aby dosáhla mírové dohody. Tento návrh ostře napadá Zelenskyj, který zvláště směrem k ukrajinskému obyvatelstvu a jeho vojákům prožívajícím místo toho nejhorší chvíle války, a se zvýšeným hlasem opakuje: o územní celistvosti Ukrajiny nelze vyjednávat (6). Ale i z Velké Británie, která byla spolu s Washingtonem strůjcem poslání vyjednávání v dubnu 2022 ke dnu (skuteční podněcovatelé války proti Rusku), přichází varování.

Frank Ledwidge, důstojník a poradce britské mise v Afghánistánu v letech 2007–2008 a v Libyi během války a po ní v letech 2011–2012, se od začátku rusko-ukrajinské války vždy zasazoval za zájmy Ukrajiny a Západu a věřil, že západní výzbroj dodávaná ukrajinské armádě převáží nad ruskými jednotkami. Ale již v květnu 2023 na otázku: Opravdu Západ chce, aby Ukrajina válku vyhrála? odpověděl: Pokud ano, musí zvýšit vojenskou podporu. V září roku 2023 varoval: Čas pro ukrajinskou protiofenzivu se krátí. Její spojenci budou rozhodující pro to, co se bude dít dál. O rok později, 24. září 2024, však v časopise The Conversation zveřejnil tento komentář: Ukrajina nemůže porazit Rusko. To nejlepší, co může Západ udělat, je pomoci Kyjevu naplánovat bezpečnou poválečnou budoucnost! (7).

Plánování poválečného období v tomto případě neznamená plánování úspěchu, nýbrž porážky Ukrajiny, a tedy i Západu. Jde o útěk do bezpečí, vzhledem k tomu, že válka o Kyjev je prohraná, a to dříve než dojde ke stejnému znemožnění se jako v Afghánistánu, v Iráku, v Libyi. Důvěryhodnost americké supervelmoci by tím byla ještě více oslabena a mnoho zemí tzv. „globálního Jihu“ by se přes BRICS připojilo k Číně a Rusku. Je nepravděpodobné, že by se západní vlády alespoň trochu nepoučily z porážek v katastrofálních válkách v Afghánistánu, Iráku a Libyi. V případě rusko-ukrajinské války se stále více ukazovalo, kterak snaha zejména ze strany USA a Británie výrazně oslabit Rusko, a tím jej přimět k akceptování podřízené role nejen v Evropě, ale i ve světě, selhala, pokud ne zcela, tak alespoň zčásti; to, čeho se dosáhlo, je masakr statisíců Ukrajinců a zničení poloviny země. Spojené státy dosud na válku na Ukrajině vynaložily co do finanční pomoci a výzbroje 85 miliard dolarů, zatímco Evropská unie 118 miliard (což zhruba odpovídá ročnímu evropskému rozpočtu). To samozřejmě nejsou darované peníze, jde o dlouhodobé půjčky, za které Ukrajina nejen dnes, ale zejména zítra draze zaplatí politickou a ekonomicko-finanční podřízeností euroamerickému kapitálu. Tolik vytrubovaná „národní suverenita“ šla ve skutečnosti do kytek už den po rozpadu SSSR a vyhlášení nezávislosti Ukrajiny: nejprve vinou vlivu Moskvy, později vlivu Washingtonu.

Motivy nejsilnějších imperialismů nemají nic společného s blahem slabších zemí, s demokracií a humanitou, s obranou „národní suverenity“ a „práv“; mají mnohem pragmatičtější a cyničtější důvody: rozšířit a posílit svou nadvládu nad co největším počtem zemí a trhů a čelit nevyhnutelným střetům s nepřátelskými imperialismy všemi dostupnými prostředky, politickými, ekonomickými, finančními a v neposlední řadě vojenskými, s tím, že bude-li k tomu příležitost, jako v tomto případě, přimějí jiné národy k faktickému vedení války.

Ale i když, jako v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi a dalších částech světa, imperialisté, kteří vedli válku, nezískají přímo očekávaný prospěch a odcházejí odsud zostuzeni, nic to nemění na tom, že přesto dosahují důležitého výsledku (obvykle však skrytého): skutečnosti, že se proletariát zemí zapojených do jejich válek nebouří proti zavedenému kapitalistickému a imperialistickému řádu, neorganizuje se na třídním terénu, nepřechází ke konfrontaci s buržoazií vlastní země prostřednictvím třídního boje na výsostně revolučním terénu, přetvářejíc imperialistickou válku ve válku občanskou za dobytí politické moci. Ať už je válka proti nepřátelskému státu či státům vyhraná nebo prohraná, faktem zůstává, že pokud proletariáty válčících zemí nepovstanou proti svým vlastním vládnoucím buržoaziím, nýbrž se války účastní, třeba i z přesvědčení, jako tomu bylo ve válce 1939–1945, ať už na straně nacisticko-fašistické, nebo na straně „antifašistické“, buržoazie vítězí na mezinárodní rovině a na tomto třídním vítězství buduje svůj poválečný, svůj imperialistický mír.

 

Co se změní s Trumpem v Bílém době?

 

V souvislosti s Trumpovým volebním vítězstvím v amerických prezidentských volbách se objevilo a objevuje mnoho hypotéz. Ve své volební kampani, která začala už od masového útoku na Kapitol v lednu 2021, chvástající se Trump, že za jeho prezidentství Amerika s nikým neválčila, oznámil, že „do 24 hodin“ bude válce mezi Ruskem a Ukrajinou konec. Nehledě na silácké řeči, charakteristické pro samolibého člověka jako Trump, je třeba říci, že v souvislosti s touto válkou mohou hrát určitou roli i osobní vztahy s Putinem. Je však evidentní, že mezinárodní zájmy amerického imperialismu daleko převažují osobními vztahy mezi šéfy Bílého domu a Kremlu. V pozadí lze však vidět rozdíl mezi buržoazními frakcemi, které podporovaly Bidena a válku na Ukrajině, a buržoazními frakcemi, které podporují Trumpa. Ty druhé mají prioritní zájem na zastavení čínského expanzionismu a zabránění posilování protizápadní svazku mezi Čínou a Ruskem, což by Americe i západní Evropě způsobilo mnoho těžkostí. Podle Trumpa sice válka mezi Ruskem a Ukrajinou nemusela vypuknout, avšak neřekl jak a nedává jasně najevo, jak ji hodlá ukončit.

Jedno je však jisté: skutečným nepřítelem, současným i budoucím, Spojených států není Rusko, ale Čína. A skutečným problémem Washingtonu je zajistit, aby Čína a Rusko nespojily své síly. Tohoto výsledku by bylo možné podle Bidena docílit ekonomickým a finančním oslabením Ruska dosaženým válkou na Ukrajině, kvůli které se evropské země semkly a podrobily se/akceptovaly americko-britský diktát o uvalení sankcí na Moskvu a přičlenění Ukrajiny k NATO. Takový výsledek by Rusko oslabil natolik, že by pro Čínu již nepředstavoval „spolehlivého“ spojence, což by Moskvu vzdálilo Pekingu a opět ji přivedlo blíže k Západu. Na druhou stranu bylo jasné, že vyjma výlevů bývalého premiéra Medveděva o použití atomové bomby proti Západu v případě, že by se válka na Ukrajině přeměnila ve válku NATO proti Rusku, skutečným zájmem západních mocností v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou nikdy nebylo vést válku proti Rusku. Stačí vzít v potaz stav zásob zbraní ve Spojených státech, Velké Británii a zemích EU počínaje Německem a Francií, abychom pochopili, že žádná z těchto mocností není v současné době připravena na třetí světovou válku. To však neznamená, že se – stejně jako Rusko, Čína a dokonce i „mírumilovná“ Indie – na světovou válku nepřipravují.

Ve skutečnosti rusko-ukrajinská válka posloužila mnohem více než válka v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi k otestování vojenských, politických a organizačních schopností jednotlivých protagonistů na reálném válečném poli. Třebaže v jistém smyslu vyprázdnila západní arzenály, poskytla také příležitost zbavit se staré a zastaralé výzbroje, otestovat výzbroj nové generace, nasadit a vyzkoušet do války bezpilotní letadla – proslulé drony – a vyzkoušet na bojišti odolnost pozemních jednotek ve válce, která se rychle proměnila ve válku opotřebovací, ve válku zákopovou, což dokazuje, že právě na pozemním bojišti se koneckonců válka vyhrává či prohrává.

S Trumpem v Bílém domě se kromě jeho nepředvídatelnosti vrací do popředí řada otázek, které mají rozhodující význam pro budoucnost imperialistických mocností. Otázka Evropy, tj. snahy o politické a vojenské stmelení, které by členské státy EU chtěly nebo mohly uskutečnit, a zájem na americké straně udržet Evropu obecně v podřízenosti politice Washingtonu. Otázka Německa, které v sjednocené či nesjednocené Evropě má a vždy bude mít velký význam. Otázka Ruska, tedy zda-li se tato mocnost stane slabým či silným článkem západního bloku vedeného Spojenými státy, anebo východního bloku vedeného Čínou. Otázka NATO, tedy otázka vojenské organizace, která obstojí či neobstojí tváří v tvář zostřujícím se střetům mezi jednotlivými imperialistickými mocnostmi, střetům, které nevyhnutelně povedou k rozpadu současných aliancí a jejich přeskupení. Otázka Blízkého východu, kde se soustřeďují ekonomické, finanční, politické a vojenské spory, které se mohou kdykoli proměnit v záminku k válce jak pro tamější, tak pro světový řád – jak se ostatně již děje v případě aktivit Izraele nejen proti Palestincům, ale také proti všem silám a všem zemím pod vlivem Íránu, onoho „nepřítele u našeho prahu“. Otázka Indopacifiku, oblasti, která bude mít stále větší váhu ve vztazích a rozporech mezi všemi imperialistickými mocnostmi a která s největší pravděpodobností získá významu, který měl v minulém století Atlantik. Otázka Afriky, kontinentu oplývajícího přírodním bohatstvím, po němž lační rozvinuté kapitalismy a v němž se již nějakou dobu prosazují Čína a Rusko, jež získávají pro sebe území dříve ovládaná starými koloniálními mocnostmi, a pro niž Spojené státy nezformulovaly významnější investiční a intervenční plán; naopak, s první Trumpovou vládou a poté s Bidenovou vládou podstatně snížily své ekonomické a diplomatické angažmá na tomto kontinentu. Protekcionistická politika, která bude v souladu s volebními sliby charakterizovat Trumpovu vládu, bude mít pravděpodobně tendenci ponechávat Afriku stále na okraji zájmu amerických priorit.

A konečně domácí otázky ve Spojených státech, kvůli nimž Trump ve snaze získat hlasy dělnické třídy a střední třídy hodně prosazoval potřebu zlepšit jejich životní podmínky, a to bojem proti inflaci, tedy proti rostoucím životním nákladům, a zvýšením cel proti dovozu ze zahraničí (zejména z Německa, Evropy celkově a Číny).

Druhá rovina problematiky se týká imigrace, vůči níž Bílý dům v Trumpových rukou zaujme mnohem přímější represivní politiku než Biden; ohlášená rozsáhlá deportace statisíců nelegálních přistěhovalců, která byla jedním z hlavních témat jeho volební kampaně, bude s největší pravděpodobností značně omezena, neboť americká ekonomika – stejně jako ekonomika kterékoli jiné země – potřebuje vykořisťovat rozsáhlé vrstvy proletářů ilegálně pobývajících na území USA, jejichž cena jejich pracovní síly je výrazně levnější v porovnání s domácími proletáři: za proto, že jsou vydíratelní nejen ekonomicky, ale i společensky, za druhé proto, že jsou používáni jako zbraň k tlaku na cenu práce normálně zaměstnaných a odborově organizovaných proletářů.

Pro Ameriku, stejně jako pro Evropu nebo Čínu, se nadcházející roky neukazují být roky ekonomického rozmachu, ale roky, v nichž bude boj s krizí nadvýroby ještě tvrdší než doposud. Dlouho očekávaný růst, který se stále častěji udává více či méně než v porovnání s předchozím rokem okolo nuly…, nebude společným jmenovatelem nejvyspělejších ekonomik; ba co více bude starostí všech rozvinutých ekonomik a bude nutit vládnoucí buržoazii stále více vyvíjet tlak na proletářskou třídu, aby z její práce extrahovala stále více nadhodnoty, a bojovat proti zahraniční konkurenci všemi prostředky, včetně vojenských. A protože sociální napětí bude mít tendenci narůstat, válka se stane trvalou realitou nejen v oblastech mimo Evropu či Severní Ameriku, ale i uvnitř nich. Různé buržoazní frakce budou nuceny bojovat proti sobě, aby převálcovaly soupeřící zájmy; to neznamená, že dojde k válce všech proti všem, ale že stejně jako se monopoly, trusty, nadnárodní společnosti rozvinuly v ekonomice, tak se bloky pod záštitou převládajícího imperialismu rozvíjejí a budou rozvíjet i na politicko-vojenském poli.

Jeden blok, který si média zvykla nazývat „západním“ a který se od nástupu druhé světové války formoval okolo imperialistické Anglie a Francie, se začal utvářel za dominance USA. Druhý imperialistický blok, který stál proti němu, se zformoval kolem Hitlerova Německa a Hirohitova Japonska; Mussoliniho Itálie, která byla vždy nespolehlivým partnerem, to znovu prokázala, jakmile se válka obrátila ve prospěch Spojenců. Dalším blokem byl stalinizovaný Sovětský svaz.

Tyto tři bloky mezi sebou bojovaly nejprve na poli politického a ekonomického soupeření, poté přímo na poli vojenském; s odklonem Ruska od dohody s Německem k dohodě se Spojenými státy, poté co jej Německo překvapivě napadlo, došlo fakticky k redukci na dva protichůdné bloky. Není vyloučeno, že se to v budoucím světovém válečném střetu nezopakuje, dost možná ne ve stejné podobě. A právě s ohledem na tuto posledně zmíněnou vyhlídku možná Trumpova Amerika usiluje o budoucí vyměnění stran: pro Ameriku by bylo ve skutečnosti mnohem výhodnější střetnout se s Čínou tak, že by měla Rusko na své straně, než čelit Číně a Rusku v pevném nepřátelském bloku.

 

Po imperialistické válce imperialistický mír

 

Imperialistický mír, o který Trump podle svých slov usiluje v rusko-ukrajinské válce, by se mohl ubírat tímto směrem: vtáhnout Rusko do západní zóny vlivu, aby ho odtáhl od zóny vlivu Číny. Samozřejmě, aby bylo možné Rusko přetáhnout k Západu, tak vzhledem k jeho nevyhnutelnému bažení po ekonomických územích, které ho dohnalo k válce s Ukrajinou, a vzhledem k tomu, že válka se vyvíjí ve prospěch Ruska a proti mnohokrát proklamovanému ukrajinskému a západnímu „vítězství“, musí být ozbrojený konflikt ukončen, aby bylo možné začít vyjednávat. Aby měla mírová jednání šanci na úspěch, a protože ani USA, ani Evropa, natož Rusko a Čína dnes nemají zájem na válce s plnou silou, jsou v sázce pouze ty kusy Ukrajiny, které Rusko již anektovalo: Krym a část Donbasu.

Vstupujeme do třetího roku války a nejvíce v ní zabředl a bez vítězného východiska se ocitl Západ; Američané, Britové a Němci to více či méně otevřeně přiznávají. Ukrajina v tom všem vlastně od samého počátku hrála podřadnou roli; její iluze spočívala v tom, že by jednou mohla usednout ke stolu mocných jako rovný s rovným, vzhledem ke statisícům mrtvých položených na misku vah a nemalé části země, kterou bude třeba rekonstruovat ku prospěchu euroamerických kapitalistů, kteří se už pustili do dělení koláče. Není nic lepšího než zničenou zemi rekonstruovat, aby se kapitalistické ekonomice dostalo dechu.

Takže to, co se bude dít dál, je spíše o tom, jak než kdy tuto válku ukončit. Je zřejmé, že to budou Američané a Rusové, kdo bude diktovat podmínky; oni jsou ti, kdo musí najít společnou řeč, a to může být jedině ke škodě Ukrajiny; jediné, co jí zbude,  bude moci zase „radovat“ ze své „nezávislosti“, „územní svrchovanosti“ a ze své ekonomické a „mírové“ hospodářské obrody na osekaném území ve srovnání s rokem 1991.

Mohlo by to pravděpodobně skončit jako v roce 1953 mezi Severní a Jižní Koreou, kdy byla stanovena červená linie, kterou nesmí překročit ani jedna strana; pravděpodobnější však je, že se bude podobat rozdělení, které bude neustále explozivní a které nebudou akceptovat na Donbasu jak Ukrajinci, tak ani ruskojazyční obyvatelé, a ke kterému by se Rusové mohli chovat jako Izraelci k palestinským územím. Rusko-ukrajinský mír bude spíše válečným příměřím než obdobím mírového rozvoje obou zemí.

 

Chybí třídní boj proletariátu

 

Žádná dohoda mezi panujícími a imperialistickými buržoaziemi nepřinesla a nepřináší prospěch obyvatelstvu zavlečeného do konfliktů mezi státy, natož aby přinášela mír a blahobyt pokrytecky vychvalovaný coby plod dobré vůle vládců. Jedině třídní boj proletariátu zemí vstupujících do války a nadnárodní proletářská solidarita mají naději zastavit imperialistickou válku a změnit ji na jedinou válku, s níž lze dosáhnout skutečného míru: občanskou válku, třídní válku proletariátu proti vlastní buržoazii a proti buržoaziím ostatních válčících zemí. Proletářská revoluce v Rusku v říjnu 1917, uprostřed světové imperialistické války, dokázala právě proletářským třídním bojem a občanskou válkou proti válečně štvavým třídám doma, úspěšným dobytím politické moci, že může vnutit „nepříteli“ mír i za cenu ztráty území; mír, který na druhé straně musel být usilovně bráněn proti neustálým útokům imperialistických armád, a vyzýval proletáře všech zemí k revoluci v jejich vlastních zemích.

Současná historická situace, kdy se dekádu za dekádou vedou války ve všech koutech světa, je zcela odlišná od té, v níž evropský a ruský proletariát v prvních dvou desetiletích minulého století bojoval na revolučním terénu proti svým vládnoucím buržoaziím. Ruský, evropský a světový proletariát, zrazený v oněch letech sociálnědemokratickým a stalinským oportunismem, byl systematicky podřizován zájmům svých národních buržoazií – ať už fašistických, demokratických nebo falešně „socialistických“. Přijímal i ty největší oběti, které si každá válka žádá, v iluzi, že díky velikosti a ekonomické síle „vlasti“ může dosáhnout všeobecného blahobytu. Proletáři z nejrozvinutějších kapitalistických zemí po krvavé řeži druhé světové války, těžíce z drobků, které se jim rozhodli nadělit nejmocnější imperialisté, aby utišili jejich nejnaléhavější potřeby, už neměli sílu znovu navázat na velké třídní a revoluční tradice předchozích proletářských generací. Neustále utvrzováni v iluzi poklidného rozvoje demokracie a požívající výhod nejrůznějších tlumičů sociálních otřesů si generaci za generací navykali nejen a ani ne tak smýšlet obdobně jako buržoazie a maloburžoazie, ale i mít stejné ambice budovat svou individuální budoucnost na osobní kariéře; navykali si považovat proletáře z jiných odvětví, z jiných podniků, jiných národností za konkurenty, proti nimž je třeba použít stejné prostředky, jaké používají kapitalisté a obecně buržoazie v konkurenčním boji proti svým protivníkům a jiným buržoaziím. Nejenže pocit příslušnosti ke stejné třídě byl vymazán a pohřben desetiletími politiky spolupráce mezi třídami, ale zcela se ztratila i proletářská solidarita, která kdysi spojovala proletáře všech poměrů a národností. Miliony proletářů bombardovaných a zmrzačených v buržoazních válkách jako by patřily do jiných světů; jsou zavřeni mezi čtyřmi stěnami svých domovů a pečlivě si střeží své individuální zájmy. Nic horšího se nemohlo stát mezinárodní proletářské třídě, před níž se ve dvacátých letech dvacátého století třásly všechny vlády světa.

Ale válka se svými hrůzami a katastrofálními důsledky pro každodenní život proletářů nemilosrdně nahlodá jejich netečnost a postrčí je k reakci v zájmu pouhého přežití. Jejich předvoje budou muset znovu najít spojení s třídním bojem minulého století a nelze vyloučit, že se tak nestane díky mladému proletariátu z Východu nebo Afriky.

 

 

(1) Označení oblasti Donbas je odvozeno od řeky Doněc, přítoku Donu, a označení pro pánev (basejn/bassejn), tedy též Doněcká uhelná pánev.

 (2) K tomuto tématu viz Guerra russo-ucraina. Sono i piani di guerra, non di «pace», al centro degli interessi dell'imperialismo mondiale, sempre piů immerso in contrasti irrisolvibili se non con la guerra (Il comunista, č. 178, červen–srpen 2023).

(3) List Wall Street Journal loni v září napsal, že od roku 2022 dosáhl počet Ukrajinců a Rusů zabitých a zraněných ve válce, která trvá již dva a půl roku, přibližně jednoho milionu lidí; jde o odhad, protože Moskva ani Kyjev neposkytují přesné informace. https://www.rainews.it/maratona/2024/09/kubilius-nuovo-commissario-ue-alla-difesa-mosca-e-una-minaccia-aumentare-le-spese-militari-59d309f5-1bd9-453e-939e-07380f72827b.html, 18. září 2024.

(4) Tamtéž , 18. září 2024.

(5) Viz https://www.panorama.it/news/dal-mondo/trump-accusa-Zelensky-guerra-ucraina, 18. října 2024.

(6) Tamtéž.

(7) Viz il fatto quotidiano, 27. října 2024.

 

15. listopadu 2024

 

 

Mezinárodní komunistická strana

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program

www.pcint.org

 

Top  -  Back to Statements  -  Back to Archives  - Back to Czech Page