Sýrie: tyran je pryč, buržoazní a imperialistický řád zůstává

Útěk Bašára al-Asada, který se s rodinou uchýlil do Moskvy, přivítaly v hlavních syrských městech nadšené davy jásající nad pádem tohoto krvelačného člověka, jehož režim je zodpovědný za jejich utrpení a bídu.

Asadové, otec a syn, udržovali svou takzvanou „pokrokovou“ moc železnou pěstí a nikdy neustoupili od nejbrutálnějších represí, a to ani v době před vypuknutím občanské války. Občanskou válku provázela strašlivá zkáza způsobená armádou a za 13 let si vyžádala téměř 600 000 obětí. Z populace, jejíž počet se odhaduje na přibližně 23 milionů, bylo více než 13 milionů nuceno opustit své domovy a hledat útočiště v jiných regionech anebo v zahraničí – 7 milionů, z toho 4 miliony v Turecku, 1 milion v Libanonu, 1 milion v Evropě atd. – 100 až 200 000 lidí bylo uvězněno v nechvalně proslulých věznicích režimu, kde byli terčem hrubého zacházení, mučení, znásilňování a kde docházelo k častým popravám bez soudu. Je snadné pochopit téměř všeobecný jásot, s výjimkou privilegovaných vrstev, nad pádem takového režimu…

Na vlně „arabského jara“ vypukla v roce 2011 v Sýrii rozsáhlá hnutí za „demokratické změny“. Pokojné protesty proti režimu však byly násilně a krvavě potlačeny policií a bezpečnostními složkami (zlověstnou vojenskou zpravodajskou službou, Mukhabarat), což si během šesti měsíců vyžádalo přes 2 500 mrtvých. Navzdory krutosti represí nebyly syrské orgány schopny potlačit opozici, která reagovala vytvořením ozbrojených skupin. Jelikož povstalci se dostali až na předměstí Damašku, režim se dostával do stále větších potíží ; zachránil jej však zásah ruského letectva, libanonských milicí Hizballáhu a íránských Revolučních gard. Pokud jde o povstalecké síly, ty se rozdělily na vzájemně soupeřící „brigády“, často podporované a vyzbrojované cizími státy (Turecko, Saúdská Arábie, Katar, USA), zatímco tradiční opoziční strany, sdružené v Syrské národní radě, prokázaly svou naprostou bezmocnost. Mezi povstaleckými skupinami získávaly stále větší význam „džihádistické“ složky, zejména ty, které později vytvořily „Islámský stát“ (ISIS), jenž se do léta 2014 rozšířil po velké části Iráku a Sýrie. Poté byla pod záštitou Spojených států vytvořena mezinárodní koalice pro boj proti ISIS v Sýrii a Iráku. K této koalici, složené z arabských a evropských zemí, se v následujícím roce (2015) připojilo Turecko poté, co jeho pokusy o dohodu s Islámským státem selhaly, zatímco Rusko a Írán deklarovaly, že proti němu bojují podporou vlády v Damašku.

Zatímco vojenské akce koalice v Sýrii spočívaly především ve vzdušném bombardování, na zemi bylo přítomno téměř 2 000 amerických vojáků a desítky francouzských a britských komand, jež podporovali kurdské bojující síly (Syrské demokratické síly, SDF). Pod vlivem těchto kombinovaných útoků ISIS postupně ustupoval, až v říjnu 2017 ztratil téměř všechny své poslední bašty v severní Sýrii a zejména své „hlavní město“ Rakku, které dobyly SDF. Slábnoucí povstalecké brigády naopak souhlasily s tím, že s Damaškem podepíší příměří; rozhovory mezi vládou a 9 povstaleckými skupinami organizované v kazašské Astaně Ruskem za účasti Turecka a Íránu však k dohodě nevedly a boje pokračovaly i v roce 2018 (s bombardováním Západu po chemickém útoku na poslední povstaleckou zónu na předměstí Damašku). Povstalci se nyní soustředili pouze v oblasti Idlíbu na severozápadě Sýrie. Nakonec v prosinci 2018 Trumpova administrativa oznámila stažení amerických jednotek, s výjimkou kontingentu asi tisíce vojáků v oblastech těžby ropy. V roce 2020 se syrská armáda podporovaná ruskými letouny pokusila znovu dobýt provincii Idlib, což způsobilo útěk statisíců obyvatel a vyvolalo střety s tureckými jednotkami, než situaci zmrazilo uzavřené příměří. Od té doby boje v zemi prakticky ustaly, přičemž Damašek kontroloval přibližně 70 % Sýrie, SDF 20 % a zbytek byl pod nadvládou skupin napojených na Turecko a islamistických povstalců.

Tento zběžný přehled hlavních stadií občanské války ukazuje, kterak rozhodující roli ve vývoji krize v Sýrii sehrály velké i malé imperialistické státy. Přítomnost autenticky proletářské síly, tj. skutečné revoluční komunistické strany (na rozdíl od tzv. Syrské „komunistické“ strany, jejíž různé odnože posluhovaly vládě), by umožnila pokusit se dát vzpouře třídní orientaci a to prostřednictvím sjednocení vyděděných mas nejen proti jednomu člověku či klanu, ale proti kapitalistickému systému jako takovému; její nepřítomnost nechala otevřené pole pro lidové a demokratické maloburžoazní směřování odrážející mezitřídní povahu vzpoury; to vedlo k tomu, že se vzbouřené masy sešikovaly kolem náboženských a reakčních buržoazních sil, nevyhnutelně hledajících u zahraničních států své sponzory, s cílem vzdorovat násilí režimu a vybojovat si pro sebe výsady na základě „etnického“, klanového nebo náboženského dělení.

Zahraniční intervence neustaly ani s bleskovou válečnou operací rebelů, která vedla ke svržení režimu v Damašku. Sýrie, která zaujímá strategickou polohu na Blízkém východě, vždy byla a stále je předmětem střetu zájmů a soupeření velkých i ne tak velkých mocností.

Erdoganova vláda se netají svou podporou povstalců, k nimž patří skupiny přímo napojené na turecký stát sdružené pod hlavičkou „Syrské národní armády“ (SNA). Mezi SNA a kurdskými SDF došlo k bojům majícím za cíl vytvořit „nárazníkovou zónu“ pod kontrolou turecké armády; SDF, podporované letectvem USA, využily povstalecké ofenzívy k obsazení nových území; Izrael nijak nečekal, než obsadil strategické zóny na syrském území a rozpoutal intenzivní bombardovací akce, aby zničil zařízení a vybavení syrské armády, letectva a námořnictva: cílem bylo znemožnit budoucímu režimu v Damašku, aby měl vojenské prostředky, kterými by se mu mohl postavit; Američané obdobně oznámili, že den po Asadově pádu „masivně“ udeřili na desítky cílů v centru země, oficiálně s cílem zabránit návratu ISIS; a konečně Rusové kontaktovali vůdce povstalců, které před několika dny bombardovali, s cílem uchovat si své základny v Sýrii, které jsou pro ně velmi důležité, mimo jiné i pro jejich operace v Africe…

Rychlý a nečekaný pád vlády lze vysvětlit tím, že její ruští, íránští a libanonští spojenci již nebyli dále v pozici, kdy by jí mohli poskytovat významnou podporu: Rusko bylo zaneprázdněno válkou na Ukrajině, Hizballáh válkou v Libanonu a izraelské bombardování vážně oslabilo íránskou vojenskou přítomnost v Sýrii. Syrská armáda, ponechaná napospas povstalcům o samotě, již nebyla schopna klást seriózní vojenský odpor: špatně živení, špatně placení, demoralizovaní a někdy násilně povolávaní vojáci neměli chuť umírat na obranu režimu.

Hlavní silou mezi vítěznými povstalci je Hajját Tahrír al-Šám (HTS), skupina, která vznikla z Fronta an-Nusrá, jedné z nejmocnějších džihádistických organizací, původně napojené na Islámský stát, než s ním začla vést boj a připojila se k al-Káidě (organizaci založené bin Ládinem), od níž se nakonec v roce 2016 oddělila. HTS, která vznikla v roce 2017 sloučením Fronty an-Nusrá s dalšími islamistickými organizacemi a která nebyla přizvána k jednáním v Astaně, protože byla považována za příliš radikální, se stane dominantní organizací v provincii Idlib, kde zřídí kvazistátní instituci, „Syrskou vládu spásy“ (SSG), odpovědnou za správu regionu. Západní tisk vyzdvihuje SSG za to, že nebyla tak brutální jako Islámský stát, ani se nedopouštěla excesů vůči menšinám jako Syrská národní armáda: ve skutečnosti se SSG chovala jako klasická reakční buržoazní vláda opírající se o islámské náboženství a neváhající potlačovat své odpůrce.

Jakmile HTS vstoupil do Damašku, dal najevo, že hodlá pro Sýrii prosazovat vládu stejného typu. Navázal kontakt s premiérem vlády Bašára Asada, proti které až dosud bojoval, s ujištěním, že nechce nijak zasahovat do struktur režimu (vyjma bezpečnostních orgánů), a jmenoval členy SSG do funkcí premiéra a ministrů prozatímní „přechodné vlády“.

Ekonomická situace země je katastrofální: podle Světové banky se HDP od roku 2010 propadl o více než 80 %, průmyslová a zemědělská výroba se zhroutila (dařilo se pouze vývozu místně vyráběné drogy captagon, který převyšoval veškerý legální vývoz); inflace podle oficiálních údajů přesahovala 120 %; nezaměstnanost se odhadovala na více než 60 %, u mladých lidí dokonce na 90 %. V důsledku toho žilo 95 % obyvatel pod hranicí chudoby…

Za těchto podmínek nemá jakákoli buržoazní moc v Damašku jiné řešení, jak znovu nastartovat ekonomiku, než se opřít o doposud zachované struktury režimu, jejichž pomocí bude moci vysávat z proletářů nadhodnotu a zároveň jim vštěpovat strach z autority, a také lákat zahraniční investice prokázáním své schopnosti udržet pořádek. Média hojně přetřásají „mírový přerod“, nastolení opravdové demokracie v Sýrii atd, nicméně budoucnost bude nevyhnutelně ve znamení vykořisťování, násilí a represí.

Proletáři nepotřebují prolhanou demokracii, která zachovává buržoazní nadvládu netknutou; potřebují zničit diktátorské mocenské struktury klanu Assadů a celý buržoazní stát odshora dolů, aby mohli nastolit vlastní diktaturu, která je nezbytná, má-li být kapitalismus vymýcen. To vyžaduje objevení a rozvinutí třídního boje a zformování třídní, komunistické a mezinárodní strany, která by tento boj vedla až do revoluce a po jejím vítězství. Taková perspektiva bohužel není v nejbližší době na obzoru. Obavy imperialismu z „chaosu“, který by mohl přinést pád Asadova režimu v Damašku, nebo srocení mnoha vládních sil, včetně těch ze strany Baas, která zemi vládla 60 let, na straně povstalců svědčí o semknutosti kontrarevoluční a protiproletářské fronty, a to navzdory ozbrojeným střetům, které je postavily proti sobě. Budeme-li parafrázovat slova Marxe z doby Pařížské komuny, můžeme říci, že všechny tyto skupiny, strany a vlády jsou sjednoceny proti proletariátu; nehodlají ponechat žádný prostor pro vznik hnutí, která by se postavila buržoaznímu řádu. Současná euforie nemůže zastírat realitu nadlouho: syrští proletáři čelí stejně nesmiřitelným nepřátelům, jako je Asadův klan, a budou proti nim muset bojovat nohama pevně na zemi, aniž by se nechali zadržet demokratickými iluzemi nebo náboženskými, skupinovými či národnostními rozpory.

Tyran byl svržen, ale co zůstává, je buržoazní a imperialistický řád, který musí být svržen ve spojení s proletáři všech zemí!