Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements - Prohlášení - Заявления


 

Krize kapitalistického zdravotnictví: v evropském Slovensku se vyhrožuje nucenými pracemi!

 

 

V závěru roku 2024 nebyla v Evropě (Německo, Španělsko, Slovensko...) nouze o protesty a konflikty související se zdravotnictvím, které měly různé podoby: pouliční demonstrace, protesty, hromadné výpovědi jakožto nátlaková metoda…; a byly spojeny s nedostatkem personálu – tj. dlouhodobým přetěžováním těchto pracovníků –, nízkými mzdami a privatizací zdravotnických zařízení.

Německo: v říjnu proběhly v Berlíně a dalších městech demonstrace tisíců zdravotníků kvůli zhoršujícím se pracovním podmínkám, nedostatku personálu a za zvýšení platů, přičemž některé nemocnice musely omezit provoz pouze na nezbytnou péči. Protesty skončily poté, co bylo dosaženo dohody se středolevicovou vládou tvořenou koalicí Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), Svazu 90/Zelení a Svobodné demokratické strany (FDP) o postupném zvyšování mezd o 6 % v příštích dvou letech a příslibu zlepšení pracovních podmínek zdravotníků.

Španělsko: v listopadu 2024 se v Madridu uskutečnily masové demonstrace zdravotníků – další fáze série protestů souvisejících s problémy ve španělském zdravotnictví, zejména po pandemii COVID-19. Zapojilo se do nich více než 10 000 zdravotníků, kteří protestovali za zlepšení pracovních podmínek vzhledem k nedostatku personálu, přetíženosti prací a nízkým platům; došlo také k dočasnému uzavření některých zdravotnických zařízení. Po zvýšení mezd o 8 %, které vláda schválila, a příslibu přijmout více zaměstnanců byly protesty zdravotníků prozatím pozastaveny s tím, že se čeká na kroky vlády vedené koalicí Španělské socialistické strany (PSOE) a levicové strany SUMAR (nástupce levicové aliance Unidas Podemos).

Slovensko: v říjnu 2024 podalo 2 700 nemocničních lékařů pod vedením lékařského odborového svazu LOZ hromadné výpovědi na protest proti konsolidačnímu balíčku vlády Roberta Fica, který snížil procento růstu platů zdravotníků; protestovali také proti nečinnosti vlády v souvislosti s dříve slíbenými reformami zdravotnictví a proti transformaci nemocnic na akciové společnosti. Opět se jedná o další kritický problém v chronicky problematickém slovenském zdravotnictví, které je dlouhodobě zatíženo nedostatkem personálu, finančních prostředků a zastaralou infrastrukturou. Vláda – čtvrtá vláda Roberta Fica složená z levicovo-populistických sociálnědemokratických SMER-SD, HLAS-SD (přeběhlíci ze SMER-SD) a pravicově nacionalistické Slovenské národní strany (SNS) – přijala zákon, který částečně ruší plánované snižování růstu platů zdravotníků, platy však budou nadále růst pomalejším tempem. V důsledku toho stovky lékařů v prosinci odmítly vykonávat noční a víkendové služby, což zesílilo tlak na vládu. Ta reagovala přijetím zákona, který vládě umožňuje vyhlásit stav nouze v případě kritické nedostupnosti nemocniční péče a nutí lékaře v této situaci povinně pokračovat v práci pod hrozbou trestního stíhání a možného uvěznění. Tváří v tvář možné výpovědi více než 3 300 nespokojených lékařů, tedy většiny nemocničních lékařů, což by podle expertů ochromilo na začátku roku 2025 chod slovenských nemocnic, vláda ustoupila a dosáhla dohody s odborovým svazem (dohoda o dobrých 30 stranách včetně příloh), která zaručuje některým lékařům dříve dohodnuté zvýšení platů; dohoda se však nebude vztahovat na ty lékaře, kteří v nemocnicích pracují méně než polovinu běžné denní pracovní doby a kteří vykonávají praxi převážně mimo nemocnice; dohoda obsahuje také příslib změn ve financování zdravotnických zařízení, reformu lékařského vzdělávání či zvýšení počtu studentů medicíny a zahrnuje změny stávajících zákonů.

Tyto protesty odrážejí širší trend v Evropě, podle něhož zdravotníci požadují lepší pracovní podmínky a větší finanční ohodnocení své práce; ukazuje to také, kterak je většina protestů a konfliktů utlumena dočasnými ústupky v podobě mírného zvýšení platů, jednorázových bonusů a celé plejády slibů na řešení strukturálních problémů, které většinou nejsou realizovány. V podmínkách kapitalismu jsou i ve zdravotnictví pracovníci vykořisťováni jako v každém jiném hospodářském odvětví; navíc jsou však „lámáni“ morálními ohledy, přičemž se využívá toho, že jim záleží na životech a zdraví pacientů, a proto nemohou jednoduše „vypnout stroje“, zhasnout a odejít. Právě proto je zdravotnictví považováno za vysoce „kritickou“ službu, takže například možnost stávky je často omezená: především musí být zajištěno poskytování nezbytné zdravotní péče (akutní, urgentní nebo pohotovostní péče) a v případě stávky musí být ohlášena mnoho dní dopředu, což snižuje účinnost akce.

Z hlediska marxismu ekonomické a společenské zákony kapitalismu podřizují nejen výrobu, ale i reprodukci pracovní síly (námezdních pracujících) potřebám trhu, k němuž patří i zdravotnictví. Zdraví, v tomto případě zdravotní péče, je „prioritizováno“ pouze tehdy, když přináší ekonomický přínos: zdravotní péče je tedy v kapitalismu považována za náklad, který musí být minimalizován, protože investice, a to i státní, musí přinášet zisk, pokud možno co největší. Buržoazní stát, který je politickým orgánem – ukládajícím veškerému obyvatelstvu, a zejména proletářům, povinnost platit daně –, pokud tedy investuje takto shromážděný kapitál, investuje jej pouze se zřetelem na kapitalistický zisk, který si, shodou náhod, strkají do kapsy pouze kapitalisté (kteří tvoří vládnoucí buržoazní třídu). Skutečnost, že veřejné zdravotnictví je systematicky osekáváno o státní investice ve prospěch soukromého zdravotnictví, jasně ukazuje, že zájmy kapitalistické buržoazie jsou v rozporu se zájmy obyvatelstva, a zejména se zájmy pracujících; a tato realita nemůže než vyvolávat protesty i v tomto odvětví.

Na Slovensku se zdravotnictví – většina zdravotní péče je poskytována prostřednictvím veřejného zdravotního systému – od roku 2000 opakovaně potýkalo s protesty, a to za jedenácti vlád (pěti levicově-populistických, tří pravicových, dvou středopravicových a jedné tzv. úřednické vlády). V roce 2006: protesty lékařů a zdravotních sester kvůli nízkým platům a lepším pracovním podmínkám – zmírněné částečným zvýšením platů (pravicová vláda); v letech 2007–2008: protesty zdravotních sester (levicově-populistická Ficova vláda); v roce 2011: více než 2 000 lékařů podalo hromadné výpovědi jako tlak na zvýšení platů, zlepšení pracovních podmínek a na protest proti pokusům o privatizaci nemocnic – (pravicová) vláda chtěla lékaře donutit zůstat v práci vyhlášením výjimečného stavu a přijala pomoc českých vojenských lékařů, nakonec se situaci podařilo zmírnit dohodou o postupném zvyšování platů a lepších pracovních podmínkách; v roce 2012 protesty sester a porodních asistentek – (levicově-populistická Ficova) vláda zákonem zavedla mírné zvýšení platů sester a slíbila strukturální řešení, které nebylo realizováno; v roce 2015: lékaři opět hrozili hromadnými výpověďmi na protest proti porušeným slibům – zmírnění situace díky revizi platových tarifů a částečnému zvýšení financování nemocnic (druhá Ficova vláda); v roce 2018: protesty zdravotních sester a dalších zdravotnických pracovníků, kteří se symbolickým nošením černých triček snažili upozornit na vážnost situace, za zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek – deeskalováno schválením jednorázových příspěvků a menším zvýšením platů (levicově-populistická Pellegriniho vláda); v roce 2021 (pandemie COVID-19) protesty a hrozby hromadných výpovědí sester a lékařů kvůli nízkým platům a nevyhovujícím pracovním podmínkám – deeskalováno tím, že vláda nabídla zdravotníkům příplatky za práci během pandemie a přislíbila postupné zlepšení platů a pracovních podmínek, dohoda realizována až v roce 2022 s tím, že platy se skutečně začnou zvyšovat až v roce 2023 (středová Hegerova vláda); v letech 2022–2023: v roce 2022 hromadné výpovědi více než 2 000 lékařů na protest proti nevyhovujícím podmínkám – deeskalováno dohodou o zvýšení platů (v některých případech až o 20–30 %), lepším financováním nemocnic, legislativními změnami ve prospěch mladých lékařů, přičemž vláda musela reagovat na faktický odchod lékařů do zahraničí a možné zpětné získání lékařů na Slovensko, jakož i na další protesty a výpovědi (Hegerova středová vláda); v roce 2024: jak bylo uvedeno výše, konflikty byly způsobeny snížením dohodnutého růstu platů a pokračujícími nevyhovujícími pracovními podmínkami.

Všechny tyto protesty se – v tomto modelovém příkladu ze Slovenska – točily kolem téhož: tito proletáři ve zdravotnictví se potýkali a potýkají s nízkými výdělky, přepracovaností a velkým množstvím hodin a extra služeb z důvodu nedostatku personálu a čelí důsledkům podfinancování zdravotnictví, které se dotýká nejen přímo jich, ale i kvality péče, kterou poskytují pacientům.

Tato zcela neuspokojivá situace zdravotnictví v kapitalistickém režimu donutila mnoho slovenských lékařů a sester odejít do zahraničí; přesný počet je obtížné určit, ale podle slovenského sčítání lidu z roku 2021 žilo v zahraničí asi 18 % lékařů pobývajících na Slovensku, tj. více než 4 000 lékařů (Česká republika: asi 2 500; Německo: asi 800; Rakousko: asi 200, dále Velká Británie, Švýcarsko, Itálie…); pokud jde o zdravotní sestry, je známo, že často odcházejí do Rakouska a České republiky.

Zdravotnictví je v kapitalistickém režimu nedílnou součástí reprodukce pracovních sil. Účel zdravotnictví, tj. oblast péče o zdraví člověka, je však v kapitalistickém režimu deformován: namísto upřednostňování lidského zdraví slouží pouze k udržování pracovní síly v produktivním stavu, přičemž jak zdravotnictví – tolik opěvovaná „péče o člověka“ –, tak všechny sféry života, včetně veřejné sféry, se stávají nástroji zisku. Slovem „člověk“, které je buržoazii tak drahé, nelze v společensko-politickém smyslu rozumět nikoho jiného než námezdního proletáře, jehož „pracovní síla, nebo-li schopnost pracovat, je souhrn tělesných a duševních schopností, které existují jako žijící tělo a osobnost nějakého člověka a které tento člověk uvádí do pohybu, když vyrábí užitné hodnoty jakéhokoli druhu“ (Marx, Kapitál). Tento proletář, respektive jeho pracovní síla, je zbožím, její vykořisťování kapitalistou vytváří hodnotu, ovšem sama je hodnotou, kterou je třeba reprodukovat: „je určena dobou nutnou pro produkci – a tedy také reprodukci – tohoto specifického zboží. (…) zastupuje pouze určité množství v ní zhmotněné společenské práce“. Proletář, člověk bez rezerv, tento skutečný výrobce, v němž je ztělesněna pracovní síla, hraje roli pouhého prostředku k výrobě materiálního bohatství, které je cílem samo o sobě, a proto je udržován jen natolik, aby mohl pokračovat ve své výrobní funkci. A toto udržování výrobní funkce se týká jak pacientů, tak samotných zdravotníků, kteří jsou vystaveni nízkým platům, nadměrnému pracovnímu zatížení, tedy maximálnímu vykořisťování jejich individuální pracovní síly, stejně jako dělníci v klasickém příkladu průmyslové továrny, akorát že zde se „vyrábí“ zvláštní zboží: pracovní síla.

Pokud jde o podfinancování zdravotnictví a tzv. omezené přerozdělování bohatství, je třeba vyzdvihnout právě třídní aspekt. Stejně jako v případě důchodů jsou příspěvky na zdravotní pojištění v marxistické analýze chápány jako část hodnoty, kterou pracující vytvoří, ale za kterou nedostanou zaplaceno. Tato část mzdy je odváděna do společného fondu, z něhož má být poskytována zdravotní péče. Tato „kolektivně odložená mzda“ se může na první pohled jevit jako kolektivní forma solidarity, nicméně ve skutečnosti je úzce spjata s logikou kapitálu. Tato část mzdy není altruistickým mechanismem, nýbrž je určena k reprodukci pracovní síly a jako taková je spravována kapitalismem podle tržních principů: není určena k zajištění kvality zdraví obyvatelstva, ale k udržení pracovní síly v produktivním stavu s minimálními náklady, čili prosazuje se snižování nákladů na úkor kvality a dostupnosti zdravotní péče. Větší financování veřejné zdravotní péče je pro každý stát vážným problémem z hlediska celkového dopadu na průměrnou míru kapitalistického zisku, neboť národní státy bojují za své buržoazie a jejich podniky na mezinárodním poli ve stále tvrdším konkurenčním boji.

Dalším aspektem je komodifikace zdravotní péče, tedy její vnímání jako zboží, které se kupuje, a nikoli jako základní rys lidského bytí. Kapitál ovládl všechny aspekty společenského života; komodifikace a privatizace zdravotnictví je základní součástí tohoto procesu: zdravotnická zařízení outsourcují své služby do rukou soukromých společností, které čerpají veřejné prostředky na své ziskové aktivity (v kontextu úvahy o této formě „kolektivně odložené mzdy“ bychom mohli říci, že dochází k dalšímu parazitismu na již extrahované části hodnoty); transformace veřejných nemocnic na akciové společnosti vede k prioritizaci jejich roční finanční bilance, k tzv. finanční efektivitě. To, že samy farmaceutické firmy vidí ve zdravotnictví, péči a zdravotních krizích příležitost k zisku, je snad všem jasné, budiž tomu příkladem období COVID-19.

Třídní aspekt tedy spočívá v tom, že zdravotní péče závisí na třídním boji a ekonomickém postavení jednotlivce v kapitalistické společnosti, která je právě třídně rozdělenou společností. Pokud je pracující třída slabá, může si vládnoucí třída dovolit financovat veřejné služby méně. Bohatí a příslušníci buržoazie mají přirozeně snazší přístup ke zdravotní péči, dlouhému čekání na ošetření ve veřejném zdravotnictví se mohou vyhnout úplatky, konexemi nebo přímo tím, že využijí privátní zdravotnická zařízení, která jsou pro většinu proletářů ekonomicky nedostupná; problém majetných tříd ve vztahu ke zdravotní péči je tedy problémem formální povahy a zvyklosti využívat veřejnou či privátní zdravotní péči; pro námezdně pracující je to problém ekonomický, problém existence.

Privatizace zdravotní péče je rozhodně útokem na životní podmínky pracující třídy: je dalším útokem na tu část mzdy, která je odváděna do „společného fondu“, který má zajišťovat zdravotní péči; je nástrojem dalšího vykořisťování pracujících prostřednictvím soukromých společností.

Při absenci třídně orientovaného boje proletariátu, boje za výlučnou obhajobu třídních zájmů proletariátu, buržoazní moc zvyšuje útlak námezdně pracujících ve všech oblastech jejich každodenního života. Nízké mzdy, zvyšování pracovního tempa, zvyšování nejistoty pracovního místa a tím i zvyšování počtu pracovních úrazů a úmrtí při práci, zvyšování nezaměstnanosti a stále větší prekarizace práce, zvyšování konkurence mezi proletáři, všeobecné zhoršování pracovních a životních podmínek námezdně pracujících mas přímo a negativně poznamenává péči o zdraví. Bojovat proti tomuto zhoršování je samozřejmě pro každého proletáře přirozené. Avšak bít se za obranu veřejného zdravotnictví oproti soukromému zdravotnictví nijak zásadně nepoznamenává kapitalistický systém, který je plně postaven na zhodnocování kapitálu a zisku. Byl by to sice výsostně politický boj, ale v rámci politiky zachování kapitalismu, tudíž by se změnil pouze „zodpovědný činitel“, s nímž by se řešily výplaty, pracovní podmínky atd, nikoliv však ekonomická logika kapitalistického zisku.

Buržoazní stát hájí především zájmy kapitálu, i když se sám stává podnikatelem; a je-li nucen proletářským třídním bojem, třeba i tvrdým a dlouhotrvajícím, učinit ústupek v některém aspektu svého ekonomického řízení, pak souběžně s tím se zahojuje ve všech ostatních ekonomických a společenských aspektech veřejného života a prostřednictvím daní, v dopravě, pohonných hmotách, potravinách, službách atd. bere proletariátu zpět to málo, co byl nucen tváří v tvář tvrdému, ale parciálnímu a dočasnému boji udělit. Buržoazní stát bojuje na obranu kapitalistických zájmů 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, každý měsíc a každý rok, dokud je v činnosti jeho funkce zachovávat kapitalismus. Proletáři vycházejí z poměrů, kdy jsou nuceni pracovat pro kapitalisty, jinak zemřou hlady; a když konečně najdou sílu pustit se do boje, tak tak nemohou učinit okamžitě ani všichni společně, sjednoceni jako jedna armáda. Buržoazie spoléhá právě na toto objektivní slabé místo proletariátu, na individuální potřebu každého proletáře přežít den za dnem. Ve skutečnosti je každý boj pracujících na poli bezprostřední obrany jejich pracovních a životních podmínek bojem nerovným, neboť se střetává se všeobecně organizovanou silou, která je připravena zasáhnout v každém koutě země jakýmikoliv prostředky: ekonomickými, politickými, společenskými, finančními, vojenskými. Ovšem proletáři nemohou nebojovat: dříve či později, když se pracovní a životní podmínky stanou nesnesitelnými, nevyhnutelně propukne protest, hněv, touha dát v sázku svou mzdu, svůj život a život své rodiny, aby dosáhli snesitelnějších pracovních a životních podmínek. S bojem přichází nutnost organizovat se a čelit úderům, jimiž „druhá strana“ – ve skutečnosti třídní nepřítel – nešetří. Proletáři vědí, že budou muset znovu bojovat, protože jejich mzdy – i když se zvýší o několik procentních bodů – nestačí na vyžití do konce měsíce, pravidelně opakovaně je sráží inflace, nebo dokonce mizejí v důsledku propouštění. Tváří v tvář této všeobecné situaci, která neustále znovu a znovu vyvstává před proletářskými masami, má vládnoucí buržoazie k dispozici ještě jednu zbraň na obranu svých třídních zájmů: síly politického a odborového oportunismu, jejichž úkolem je nasměrovat protest, hněv a boj námezdně pracujících na pole smíru s buržoazními zájmy, na pole reforem, dovolávání se šéfů a státu soucitu ohledně poměrů, v nichž jsou proletáři nuceni žít. Síly oportunismu navíc systematicky usilují o to, aby proletářům namluvili, že stát, bude-li k tomu tlačen a donucen bojem pracujících, se spojí s proletariátem proti zájmům privátního kapitálu a kapitalismu vůbec. Samotné dějiny kapitalismu ukazují, že tento cíl boje pracujících sloužil pouze k obraně celkových zájmů kapitalismu a ke klamání, oslabování a dezorganizaci boje pracujících. V případě zdravotnictví, stejně jako v případě veřejné dopravy a služeb obecně, bít se za to, aby stát získal pro sebe tyto ekonomické oblasti a jejich řízení, nepřemění kapitalistický zákon zisku v socioekonomický řád, v němž by neurčoval pravidla kapitalistický zisk. To plně prokázal fašismus, stejně jako na druhé straně velké monopolistické skupiny v průmyslu, obchodu, informacích, službách, zemědělství.

Boj proletariátu na poli bezprostřední obrany zájmů třídního charakteru – tedy těch, které se týkají výlučně proletariátu a jeho pracovních a životních podmínek – se může stát motorem třídního boje, všeobecného boje proletariátu za předpokladu, že bude pozvednut na třídní boj, neboli boj, který si klade větší a obecnější cíl: zcela změnit ekonomický a společenský systém, překonat kapitalismus tím, že zničí jeho ekonomické zákonitosti. Aby však proletariát dosáhl takového výsledku – což je revoluční cíl, který proletariát jako třída je historicky s to uskutečnit a který nazýváme komunismem – musí na této dlouhé dějinné cestě projít řadou kroků, které začínají rozhodným, zřetelným rozchodem s praxí a politikou spolupráce mezi třídami, s třídním smírem, osvojením si prostředků a metod boje třídního charakteru, jak činily generace proletářů devatenáctého a dvacátého století, a organizováním se nezávisle na všech vlivech politiky třídní spolupráce. Právě takový boj, na tomto třídně pojatém terénu, plodí třídní solidaritu, do níž mohou být zapojováni proletáři z různých ekonomických sektorů, různého věku a národností, sjednocující se v témže antikapitalistickém boji.

Odstranění kapitalismu jakožto překážky si vyžaduje mobilizaci pracující třídy jako jednotné síly a jako mezinárodní síly; reorganizaci bezprostředních ekonomických orgánů mas pracujících tak, aby se staly skutečnými strukturami obrany a odporu pracující třídy jako celku, pracujících veřejného i soukromého sektoru, toho či onoho odvětví, kategorie, národnosti, a to do potenciálně jednolitého masového hnutí; mobilizaci proletářských sil pro výlučně proletářské cíle, což znamená bojovat prostředky a metodami třídního charakteru (protesty a časově neomezené stávky na podporu ekonomických a bezprostředních požadavků, vyjednávání za soustavného aktivního boje, solidární demonstrace, aktivní účast v bojích proletářů jiných podniků, odvětví atd.). Tento proces není možný samovolně či nějak shora (čirou výměnou „byrokratického“ vedení): potřebuje a bude neustále potřebovat neustálou a nepřetržitou práci k cílům své třídy nejvnímavějších proletářů a těch nejuvědomělejších, kteří budou muset převzít úkol vytvořit páteř nové nezávislé proletářské organizační sítě, neboť taková vyhlídka není možná bez uznání neslučitelnosti zájmů proletářů se zájmy kapitalistů a jejich státu, tj. bez znefunkčnění vlivu živlů, struktur, organizací prosazujících spolupráci mezi třídami ve snaze získat soulad mezi zájmy „podniku“, „sektoru“ a zájmy pracujících.

Do proletářského boje vždy zasahovaly různé politické subjekty, z nichž některé mohou potenciálně částečně vyjadřovat skutečné bezprostřední zájmy boje pracujících, jinak by již dávno skončily na smetišti dějin, ale činí tak z perspektivy a dle politické linie, v níž přijímají sdílet se svými „protějšky“ stejné cíle ekonomického řízení podniků, akorát že na rovině údajné rovnosti či spoluúčasti na rozhodování podniků. Tato oportunistická politická odpověď, která se často projeví až v průběhu boje, namísto aby hnutí dále posilovala, jej fakticky tlumí, a když se dostanou do jeho čela, snaží se prosadit takové kompromisy, jež z nich činí skutečné hasiče sociálního konfliktu, a před buržoazií vystupují jako jediní vůdcové schopní hnutí zlomit, aby byl zachráněn režim, zachráněna národní ekonomika.

Pro účinný boj, který nevyhnutelně směřuje k boji na výsostně politickém terénu, tj. k boji o moc, je třeba vést propagační práci prostředků a metod třídního boje, které si dnešní proletáři musí znovu osvojit, bojujíc proti oportunistickým vlivům různých proudů, a neustále a nepřetržitě udávat třídně pojatý směr na bezprostředním terénu, který jsou s to dát pouze nekompromisní komunisté, čímž přispívají k obnovení spolčování pracujících v třídním smyslu a k maximální možné organizaci proletariátu na všech úrovních, to znamená třídní strana, komunistická strana, která představuje nejcelkovější vědomí třídy a její nejvyšší organizaci, jež jediná je schopna sjednotit a integrovat všechny boje přesahující hranice prostoru a času s cílem, aby proletářský boj vedl k jejímu skutečnému třídnímu osvobození s tím, že definitivně skoncuje s epochou buržoazního obchodního systému.

 

14. leden 2025

 

 

Mezinárodní komunistická strana

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program

www.pcint.org

 

Top  -  Back to Statements  -  Back to Archives  - Back to Czech Page