Gaza: masakrované obyvatelstvo zoufale pendluje mezi jihem a severem ve snaze „začít znovu žít“ tam, kde jim to Tel Aviv ani Washington neumožňují

Dne 19. ledna, 468 dní po 7. říjnu 2023, bylo v Gaze nastoleno osudové „příměří“, které umožnil – tak hovoří zprávy v hlavních mezinárodních médiích – nástup Donalda Trumpa na trůn Bílého domu.

Ozbrojený vpád milicí řízených Hamásem ze 7. října vyústil ve více než 1 200 mrtvých a zajetí 250 rukojmích sloužících jako trumfy k vyjednávání. „Důvody“ palestinských útoků a výpadů proti Izraelcům a masakrů páchaných Izraelem na Palestincích mají své kořeny na palestinské straně ve staré a nevyřešené palestinské „národní otázce“; a v záměrech imperialistických mocností zvítězivších ve druhé světové válce vybudovat na Blízkém a Středním východě pevně zakotvenou výspu Západu: region, který byl nadmíru bohatý na ropu, který byl za války příliš spjat s nacisticko-fašistickou Osou a který nadmíru vzdoroval tomu, aby se podřídil ekonomickému a společenskému diktátu kapitalismu prahnoucího po surovinách, ekonomických územích a koloniích, bylo nutné potlačit.

Britští, francouzští a američtí imperialisté se ve snaze zkrotit arabské a muslimské obyvatelstvo neomezovali na kapitálové investice, vojenskou okupaci a verbování do svých služeb - pod příslibem ochrany, kapitálu a privilegovaných politických vztahů – jakéhokoli kmene či národa, který byl ve při s jinými: na blízkovýchodním kolbišti vytáhli kartu, která se ukázala být mnohem loajálnější a užitečnější než jakýkoli místní kmen či národ: sionismus.

Co může být lepšího než národ, jako jsou Židé, kteří se mohou hlásit ke svému historickému původu v Palestině, stmeleni svým náboženstvím a po staletích pronásledování a pogromů zuřivě toužící po mezinárodně uznané zemi, v níž by se mohli konečně usadit? Národ, vůči němuž měly imperialistické mocnosti, které vyhrály druhou světovou válku, veškerý zájem projevovat blahosklonnost a posmrtnou ochranu vzhledem k vyhlazování, jemuž byl vystaven ze strany nacistů-fašistů a které nikdy nezastavily, přestože přesně věděly, co se v koncentračních táborech děje. V roce 1948, po bouřlivém období, kdy se střetly masy Židů stěhujících se z evropských zemí do Palestiny a hledajících zde místo k usídlení s Palestinci, jež tam odjakživa žili, se zrodil stát Izrael, uznaný Společností národů (později OSN). Od té doby se neustále omílá iluzorní rozdělení Palestiny ve dva státy, jeden židovský a druhý arabský, nicméně stát Palestina nikdy nespatří světlo světa. Zrod státu Izrael nezastaví válku mezi Židy a Palestinci, kteří budou po desetiletí klamáni arabskými zeměmi, že mohou Izrael donutit, aby akceptoval existenci Státu Palestina. Ve skutečnosti bude Izrael po desetiletí vždy vítězit ve válkách proti arabským zemím (Egypt, Sýrie, Libanon), bude rozšiřovat své hranice na Západní břeh Jordánu, území Gazy a Golanské výšiny, a to díky trvalé politické, finanční a vojenské podpoře zemí západní Evropy a především Spojených států, jejichž ozbrojenou rukou se stal na muslimském Blízkém východě.

Není žádnou novinkou, že izraelské vlády vždy usilovaly o to, aby se celá Palestina stala domovinou Židů, přičemž poté, co zredukovaly počet arabského obyvatelstva na několik set tisíc, si je podrobily. Pohádka o „dvou národech, dvou státech“, propagovaná imperialistickými mocnostmi, sloužila a stále slouží pouze k držení při životě iluze demokratického řešení. Po osmdesát let je kvůli této iluzi prolévána krev statisíců palestinských proletářů; a stále je prolévána ve jménu státu, který nikdy nespatří světlo světa, a to ani kroky Palestinské národní správy (PNS) na Západním břehu, ani Hamásu či hnutí, které ho nahradí v Gaze.

Doba buržoazních revolucí, kdy si národy určitého území se stejným jazykem a zvyky vynucovaly prostřednictvím ozbrojeného povstání proti koloniálním mocnostem ustavení nezávislých států, pominula. Dějiny kapitalismu dospěly do stadia, imperialistického stadia, kterému se může postavit pouze proletářská a komunistická revoluce. Tak tomu bylo v případě Říjnové revoluce v roce 1917; v následujícím desetiletí se však nerozšířila do Evropy, natož do Ameriky, čímž se znemožnilo, aby se revoluce stala skutečně mezinárodní . Po porážkách revolučních pokusů v Německu, Maďarsku, kontrarevoluce zmařila pokus v Číně a pohřbila tak bolševickou Říjnovou revoluci, čímž se buržoazní svět vydal vstříc druhé světové imperialistické řeži.

V období po druhé světové válce bezesporu došlo k nástupu protikoloniálních bojů, které využily kritické situace kapitalismu zapříčiněné samotnou válkou, nicméně ne všude byly tyto boje úspěšné a v Palestině už vůbec ne.

Samotný vznik Izraele nebyl výsledkem klasické buržoazní revoluce, ale „revoluce“ nastolené shora imperialistickými mocnostmi, tentokrát prostřednictvím cíleně importovaného obyvatelstva. Jejím cílem bylo nejen vetknout klín do nepřátelského území, ale i podrobit si palestinský lid tím, že jej učiní zcela závislým na izraelských národních zájmech a podrobí jej rozsáhlé proletarizaci. Stane se tak proletářským nejen z hlediska ekonomických podmínek, tj. coby lidé bez rezerv, disponující pouze vlastní pracovní silou, ale navíc i z hlediska toho, že nemají vlast, což je z buržoazního ideologického hlediska negativní skutečnost, ovšem z proletářského a komunistického hlediska jde o vysoce pozitivní dějinný fakt.

Válka, kterou Izrael rozpoutal v Gaze a kterou v různém načasování a s různou mírou násilí rozpoutá i na Západním břehu Jordánu, má za cíl nejen potlačit milice Hamásu coby odpověď na masakr ze 7. října, ale také dostat v dnešní době obyvatele Gazy a zítra obyvatele Západního břehu Jordánu do poměrů věčného vysídlení. A právě zde se protínají cíle Izraele a Spojených států, cíle, kterými se Netanjahu nikdy netajil, Biden je skrýval, zatímco Trump se jimi oháněl s obvyklou okázalostí: donutit Palestince odejít do Jordánska nebo Egypta a udělat z Gazy s jejími krásnými plážemi turistickou destinaci pro světové boháče a ze Západního břehu Jordánu jeden z regionů, které Izrael již nazývá Judeou a Samařím.

Jeden z problémů izraelských Židů byl vždy demografický: jejich cílem bylo a je tvořit drtivou většinu vůči arabsko-izraelské populaci s jejím početním limitem nanejvýš jedné pětiny celkového počtu obyvatel. Nejnovější odhad celkového počtu obyvatel Izraele (2024) činí 9 880 000, z čehož 1,9 milionu tvoří izraelští Arabové, čímž je tento poměr dodržen. Pokud jde o Palestince, nejnovější údaje (2023) uvádějí 2,2 milionu v Gaze, necelé 4 miliony na Západním břehu Jordánu, přičemž je nutno připočítat asi 4 miliony uprchlíků v Jordánsku, z nichž většina usiluje o návrat do Palestiny, a představuje tak pro Izrael trvalý problém. Kromě Izraele je to právě Trump, kdo projektuje budoucnost Palestinců jako nucenou migraci do sousedních arabských zemí.

Mír, který si Trump a Netanjahu představují, je vedle míru pro mrtvé mírem vyhnané – ne-li deportované – populace ze své vlasti a zotročené kapitalistickými zájmy Izraele a jakékoli jiné země, která se uvolí vzít si na starost nakládání s palestinskými migranty v rámci svého státu, třeba výměnou za vyplacení několika miliard dolarů, kterak to udělalo Německo kancléřky Merkelové s Tureckem v případě uprchlíků z Blízkého východu.

Nynější příměří bombových útoků na Gazu – zbraně však neutichají ani na Západním břehu Jordánu, kde se PNS postavila na stranu izraelské armády při honu na palestinské „teroristy“, jako by snad izraelští vojáci a policisté PNS nebyli státními teroristy – dalo do pohybu statisíce Palestinců vysídlených na jihu s cílem vrátit se na sever, kde dříve žili a kde místo domovů najdou z devadesáti procent trosky. Jejich pouto k zemi a hrdost na to, že se zcela nesklonili před slepým izraelským násilím, jsou však tak silné, že říkají, že obnoví to, co bylo válkou zničeno, než aby odešli do zahraničí, neboť jakmile jednou opustí Gazu, už se nikdy nebudou moci vrátit. Pro izraelskou buržoazii je samozřejmě houževnatost, s níž Palestinci bojují za setrvání ve své zemi, nikoli nevýznamným úskalím. Pro gazskou buržoazii, jejíž zájmy jsou rozděleny mezi Hamás, PNS a další hnutí v žoldu blízkovýchodních zemí, které vystupují proti Izraeli, je však sepětí Palestinců s jejich zemí pákou, kterou lze využít k tomu, aby přiměla proletáře ztotožnit se se zájmy buržoů, ať už jsou zaprodáni imperialistickým mocnostem a izraelské buržoazii, nebo jsou v opozici vůči nim, neboť se propůjčili jiným mocnostem, jako je Írán.

Ať tak či onak, palestinští proletáři nikdy neuniknou z čím dál dramatičtější spirály meziburžoazních a meziimperialistických střetů, které v oblasti Blízkého východu mají tendenci se stále více vyostřovat. Dějiny mezistátních konfliktů a třídního boje je objektivně tlačí na pomyslnou křižovatku: buď přijmout za své zájmy vlastní národní buržoazie a plnit roli potravy pro děla nejen izraelské buržoazie, ale také pro soupeřící palestinské buržoazní frakce; nebo přijmout za své vlastní cíl vlastní třídy a bojovat za organizaci nezávisle na jakýchkoli buržoazních zájmech, vnitřních či vnějších, a usilovat o solidaritu nikoli u arabských buržoazií, islámských či jiných, samozvaných přátel či dočasných nepřátel Izraele, ale u proletářů, s nimiž sdílejí jazyk, zvyky, poměry vykořisťování a bezprostřední třídní zájmy.

Dnes se tato cesta zdá být velmi vzdálená či přímo nemožná, a to nejen pro palestinské proletáře, ale i pro proletáře celého regionu Blízkého východu. Popravdě řečeno, zdá se, že je to nerealizovatelná cesta i pro proletáře Evropy, Ameriky, Ruska, Číny a všech ostatních zemí světa, tak katastrofální byl nezdar třídního cíle mezinárodního proletariátu v důsledku kontrarevoluce, na jejíž zhoubné následky doplácíme už téměř sto let. Ale kapitalismus, přestože maximálně rozvíjí svůj utlačovatelský, brutální a rdousivý ráz, přestože s velkou sebedůvěrou proklamuje svou údajnou neporazitelnost, nepřestává vytvářet stále hlubší a větší faktory krize: dříve či později se stanou podkladem pro pozitivní, třídní reakci proletariátu, lhostejno, ze které země tento společenský výbuch vzejde.

27. ledna 2025