Dne 11. prosince oslavil prezident Milei svůj první rok v čele Argentiny oficiálním proslovem vysílaným z prezidentského paláce (Casa Rosada) na všech televizních kanálech. Chlubil se „ekonomickými úspěchy“, kterých dosáhl, ujišťoval, že recese skončila, a sliboval, že Argentince čekají „šťastné časy“.

Na mezinárodní scéně se ozývaly další hlasy, které Mileiho chválily. Britský týdeník The Economist, mezinárodní obhájce ekonomického liberalismu, prohlásil, že je „fascinován“ jeho „filozofií“ a má za to, že by se z ní měl Trump poučit pro svou politiku (1). Zatímco MMF se domnívá, že se Mileiovi podařilo zabránit hyperinflaci, jeho prezident počátkem letošního roku prohlásil, že Argentina představuje „nejpůsobivější případ vlády provádějící nezbytné reformy v nedávné historii“. (2). MMF také předpovídá, že HDP země do roku 2025 vzroste o 5 %, což je více, než předpovídá argentinská centrální banka…

Z oficiálních údajů je jednoznačně patrné zpomalení inflace v posledních měsících, která v prosinci klesla na méně než 3 %, zatímco před rokem přesahovala 20 % měsíčně. V meziročním vyjádření však zůstala jednou z nejvyšších na světě a přesáhla 110 %. Jakmile se Milei dostal k moci, devalvoval národní měnu peso o 54 % a zrušil regulaci cen a nájemného: to okamžitě vedlo k prudkému nárůstu inflace, která v lednu 2024 dosáhla 254% zvýšení oproti lednu 2023 a více než 20,6 % oproti prosinci 2023.

Kombinace Mileiových šokových opatření způsobila nejen prudký nárůst inflace, ale také prudké zhoršení ekonomické recese: pokles HDP o 3,5 % v roce 2024 po 1,6% poklesu v roce 2023. Připočteme-li k tomu devalvaci pesa, která pokračovala po celý rok tempem 2 % měsíčně, a ukončení regulace cen, spočívala tato opatření ve velkém snížení státních výdajů: pozastavení více než 90 % veřejných prací, snížení finančních transferů do provincií, omezení výdajů na zdravotnictví, školství atd., zrušení některých ministerstev (životního prostředí, vědy, kultury, práv žen atd.) a zrušení 34 000 pracovních míst ve státní správě (jeden z „úspěchů“, kterým se Milei ve svém projevu 11. prosince výslovně chlubil), škrty v sociálních výdajích atd. (odhaduje se, že velká část úspor ve státním rozpočtu vznikla zmrazením důchodů v době, kdy zuřila inflace), prudké zvýšení cen plynu a elektřiny a dopravy (3).

Na druhé straně se výrazně zvýšil rozpočet na „vnitřní bezpečnost“ a obranu: „nekonečné pohrdání“ státem, které vytrubuje „anarchokapitalista“ Milei, se nevztahuje na armádu a státní policejní složky…

Tato opatření vedla ke zdaru vládní politiky: státní rozpočet se poprvé po více než deseti letech dostal do černých čísel a země vykázala přebytek obchodní bilance. Příčinou byla ekonomická krize: domácí trh se zhroutil kvůli poklesu příjmů velké části obyvatelstva a poklesu investic a ekonomické aktivity závislé na státních výdajích, což donutilo firmy snížit ceny ve snaze prodat své zboží, což přispělo k poklesu dovozu (zatímco konec sucha přinesl zvýšení zemědělského vývozu).

Jako vždy jsou úspěchy kapitalistů (ať už „anarchistických“ nebo klasických) porážkami pro proletariát a obecně chudé masy.

Kromě snižování počtu pracovních míst ve veřejném sektoru, o kterém jsme právě mluvili, se odhaduje, že v soukromém sektoru bylo od nástupu Milei k moci zrušeno více než 130 000 pracovních míst; jde o pracovní místa ve formálním sektoru, neboť došlo k vytvoření pracovních míst v tzv. neformálním sektoru. Míra nezaměstnanosti oficiálně vzrostla během jednoho roku z 6,2 na 7 procent: to není nijak závratné číslo (v roce 2002 dosahovala 20 procent), ale je třeba zdůraznit, že se týká výhradně registrovaných zaměstnanců, přičemž ne méně než 45 procent obyvatelstva pracuje na černo: to jsou pracovní místa v neformálním sektoru, kde zaměstnanci nemají žádnou sociální ochranu (žádná dovolená, odstupné atd.) a ve kterém lze nezaměstnanost jen těžko odhadnout. Na rozdíl od velké krize na počátku roku 2000 jsou však prozatím nejvíce zasaženy mzdy, nikoliv pracovní místa.

Reálné mzdy totiž v důsledku prudce rostoucí inflace prudce poklesly: v dubnu 2024 v soukromém sektoru klesly prakticky na úroveň roku 2003, což představovalo historické minimum dosažené během tehdejší velké krize (4). Avšak podle oficiálních statistik dosáhly reálné mzdy v soukromém sektoru na konci loňského roku úrovně z roku 2023 a mírně ji překročily, zatímco reálné platy státních zaměstnanců klesly o 23 %. Vláda se společným jednáním nebránila, ale podmínila je tím, že růst mezd nesmí překročit oficiální inflaci, což odbory akceptovaly. V soukromém sektoru vyjednávání vyústila v průměrné snížení reálných mezd o 8 %, avšak s velkými rozdíly v závislosti na odvětví: u zaměstnanců bank došlo ke snížení pouze o 0,3 %, zatímco v pohostinství a dopravě o 19 %, resp. 21 %.

Nezávislé analýzy přinášejí výsledky, které se liší od oficiálních údajů: reálné mzdy poklesly v průměru o 10 %, z toho ve veřejném sektoru o 27 % (ve školství o 25 %); pokles je výraznější u již tak nízkých mezd, přičemž minimální mzda poklesla o 27 % (5). Starobní důchody se reálně propadly v průměru o 15 % (včetně mimořádného bonusu proti inflaci, který je však od března zmrazen), což jejich „příjemce“ přivádí pod hranici chudoby.

Vládní nařízení o zpružnění trhu práce („základový“ zákon) spočívalo zejména ve zrušení postihů zaměstnavatelů za práci načerno, prodloužení zkušební doby před nástupem do plného pracovního poměru na jeden rok a povolení postavit mimo výkon práce státní zaměstnance na 12 měsíců před jejich propuštěním, dále byly vytvořeny výpovědní fondy, aby si zaměstnanci mohli sami financovat podporu v nezaměstnanosti! Zákon rovněž stanoví zákaz piketů a blokád silnic, okupace podniků atd. Daň z příjmu byla rozšířena na dalších 800 000 osob, neboť do jejího výpočtu byly zahrnuty dosud nezdaněné příjmy nebo benefity, jako jsou přesčasy, vánoční odměny, zaměstnanecké ošacení apod., a zároveň byla vyhlášena amnestie na daňové úniky a snížení daně z majetku pro nejbohatší. V neposlední řadě je vláda oprávněna po dobu jednoho roku vydávat zákony týkající se ekonomických a sociálních otázek, aniž by musely projít parlamentem.

Analýza Centra pro studium argentinské ekonomiky (CEPA) o hospodářské a sociální situaci v zemi po roce působení Mileiovy vlády dospěla k závěru, že sledovaná politika „zavádí mechanismy přesunu příjmů od aktivních a pasivních pracovníků ve prospěch sektorů koncentrovaného kapitálu, a to ve zjevně regresivní logice, vzhledem k opakující se tendenci odčerpávat příjmy z nízkopříjmových sektorů ve prospěch sektorů s vysokými příjmy“ (6). Jinými slovy, jedná se o protiproletářskou třídní politiku.

V důsledku ekonomické krize a vládní politiky se během jednoho roku dostalo 5 milionů lidí pod hranici chudoby a 3 miliony pod hranici extrémní chudoby (bídy), což znemožňuje uspokojení základních potřeb (potraviny); míra chudoby tak dosáhla 52,9 % obyvatel (tj. 24,8 milionu lidí), z toho 66 % dětí a mladistvých, a míra chudoby přesáhla 18 % obyvatel (6,8 milionu), z toho 27 % dětí a mladistvých. Chudoba se nejvíce zvýšila v městské aglomeraci Gran Buenos Aires, kde dosahuje 59,7 % obyvatel.

Milei prezentuje svou politiku jako radikální rozchod se všemi předchozími vládami. Ultraliberální opatření však nejsou v Argentině ničím novým; připomeňme, že heslo vojenské diktatury (které by současná vláda víceméně ráda rehabilitovala), vyhlášené tehdy ministrem hospodářství, znělo: „zmenšovat stát znamená zvětšovat národ“; nebo že liberální protiproletářskou politiku prováděla i vláda prezidenta Macriho. Brutální útok proti proletářům tedy není jen dílem Milei a jeho strany; nemaje většinu v parlamentu, našel pro přijetí svých zákonů shodu se stranami zastupujícími „kastu“, kterou každodenně demagogicky pranýřuje; v rozhodujících okamžicích, jako bylo červnové hlasování o „základovém“ zákonu nebo potvrzení jeho veta ohledně valorizace důchodů a rozpočtu vysokých škol, ho podpořila nejen pravicová buržoazie (např. Macriho koalice „PRO“), která sdílí jeho celkové směřování, ale také část peronistů.

Hlavní podporu však vláda dostala od velkých odborových svazů. Ty se snažily usměrnit hněv proletariátu organizováním stávek a demonstrací, jako byla generální stávka 24. ledna 2024 (7) a 9. května, které byly velmi rozsáhlé. Ve skutečnosti jim šlo o vyjednávání s vládou, po té, co demonstrovaly, že jsou nenahraditelné v tom, aby se proletářské reakce nestaly hrozbou pro buržoazní řád. Hlavní odborová organizace CGT následně prohlásila, že přestane organizovat protestní akce, a souhlasila s účastí na jednáních o reformě trhu práce (s odůvodněním, že mezi dělníky nepanuje nálada ke konfliktu!). Toto otevřené opuštění obrany proletářských zájmů ve jménu obrany národního kapitalismu není od takových odborových svazů se starou krajně kolaborantistickou a prokapitalistickou tradicí nijak překvapivé: například během čtyř let předchozí (peronistické) vlády nikdy nevyzvaly k sebemenší protestní akci; o něco „bojovnější“ odbory, jako jsou dvě CTA (Argentinská dělnická centrála), spojené s levicovým peronismem, se však spokojily s ojedinělými stávkami, které v žádném případě nemohly donutit vládu a šéfy, aby ustoupili.

Milei ve svém projevu z 11. prosince hlasitě oznámil, že v roce 2025 přejde „s motorovou pilou do hloubky“, tedy že zintenzivní svá antisociální a antiproletářská opatření.

Argentinští proletáři ukázali, že se umí bránit a bojovat. Ale aby byl jejich boj účinný, aby překazil kapitalistické útoky, musí být veden s třídní orientací, třídními metodami a prostředky, a tak se rozcházet s poraženeckou linií třídně kolaborantistických odborových organizací a s chvostismem „krajní“ trockistické levice, která pomýšlí pouze na nátlak na kolaborantistické odbory, aby přijaly „plán boje“, ačkoli ve skutečnosti nemají v úmyslu a ani nejsou s to vstoupit do boje!

V nadcházejícím období bude před argentinské proletáře stále ostřeji stavěn problém: buď se nechat rozdrtit kapitalisty a spoléhat se přitom na věčné sabotéry, nebo se začít ubírat cestou antikapitalistického třídního boje a revoluční komunistické organizace, která jediná může vést k vítězství.

(1) The Economist, 28. 11. 2024. Tento týdeník kritizuje Trumpa za jeho vůči zahraničí protekcionistické tendence, které Milei postrádá.

(2) Komuniké z 11. ledna 2024. Argentina, která je již nyní vůči MMF nejzadluženější zemí, s ním jedná o nové půjčce.

(3) Všechny tyto údaje pocházejí z INDEC, Národního statistického úřadu. Není pochyb o tom, že jsou zmanipulovaná podle zásad „kreativního účetnictví“ (sic!), ale můžeme předpokládat, že manipulace jsou víceméně konstantní, a že se tedy celkový trend nemění. Viz „Las mentiras en la recuperación de la economia de Milei“ https://www.eldestapeweb.com/economia/bicicleta-financiera/las-mentiras-en-la-recuperacion-de-la-economia-de-milei-2024115155854

(4) Viz https://eduardogerman.com/2024/06/27/fuerte-caida-del-salario-real-en-el-sector-privado-registrado-en-argentina/; krize na počátku roku 2000 vypukla koncem prosince 2001, po panice na bankovním trhu, kdy se ekonomika již nacházela v recesi. Vláda zmrazila bankovní vklady („corralito“) a tváří v tvář rabování obchodů, generální stávce a bouřlivým demonstracím po celé zemi (cacerolazos) vyhlásila „stav obležení“. V Buenos Aires, ačkoli byli demonstranti tvrdě potlačeni (5 mrtvých na Plaza de Mayo), donutili prezidenta Fernanda de la Rua (Radikální občanská unie) uprchnout z Casa Rosada vrtulníkem. V celé zemi zemřelo 39 lidí a v čele Argentiny se během několika měsíců vystřídalo 5 prezidentů…

(5) Viz https://www.pagina12.com.ar/788652-radiografia-de-los-salarios-en-la-era-milei-el-impacto-de-la

(6) Viz https://centrocepa.com.ar/informes/592-el-primer-anio-de-gestion-de-milei-en-datos. CEPA (Argentinské centrum politické ekonomie) je univerzitní sdružení blízké odborům.

(7) Viz naše periodikum El Proletario č. 31.

1. února 2025