Ukrajina: hořká pilulka pro evropské imperialisty, slastné ovoce pro americké a ruské imperialisty; zatímco Čína vše sleduje…

Cesta k dohodě mezi USA a Ruskem v „otázce Ukrajiny“, která byla ve vzduchu od Trumpovy volební kampaně, se otevřela ani ne měsíc po Trumpově nástupu do Bílého domu, což opět prokazuje, že je to pouze shoda či neshoda mezi Washingtonem a Moskvou, co je rozhodující jak pro další prodloužení této války, tak pro její ukončení.

STRUČNÉ PŘIPOMENUTÍ TOHO, CO SE DOSUD UDÁLO…

Před třemi lety chtělo Rusko svou vojenskou intervencí na Ukrajině ukončit období, kdy se Ukrajina připravovala na začlenění nejen do Evropské unie, ale především do NATO. Zastavením tohoto procesu ukrajinské integrace do severoatlantických vojenských sil postavil moskevský imperialismus americké a evropské imperialisty před problém, zda při podpoře Zelenského Ukrajiny zajít až k přímé vojenské konfrontaci s Ruskem, nebo zda upustit od obkličování Moskvy téměř až u jejích hranic. To, že Spojené státy ani Evropa nemají v úmyslu se s Ruskem - jehož jaderné síly jsou si dobře vědomy - vojensky střetnout, bylo zřejmé od samého počátku, avšak cíle oslabit Rusko ekonomicky, a tedy i politicky, se domnívaly, že mohou dosáhnout jinými prostředky; kupříkladu prostřednictvím ekonomických sankcí, které budou zavedeny hned, jakmile ruské tanky překročily ukrajinské hranice, a formou finanční a vojenské podpory Ukrajiny ve válce připravované již od ruské anexe Krymu v roce 2014. Problémem bylo přesvědčit Ukrajince, aby šli do války s Rusy, a to nejen na poli politickém a volebním (kterak to dosvědčily demonstrace „Euromajdanu“ v zimě 2013-2014 a následný nástup Zelenského k moci v roce 2019), ale i na poli vojenském, a to nasazením vlastních vojáků, vlastních proletářských pracovních sil, vlastní populace na obranu „západních hodnot“ a euroamerických zájmů. Po prvním měsíci války, na začátku dubna 2022, si ukrajinští generálové natolik uvědomili, že do boje nasazené ruské ozbrojené síly je těžké zastavit a že nejbližší budoucnost, která se rýsovala, může být katastrofální nejen a ne toliko pro obyvatelstvo Donbasu, nýbrž pro celou Ukrajinu; proto tlačili na Zelenského vládu k nalezení kompromisu s Moskvou, který by zachránil zemi před katastrofálními důsledky vleklé války. Pokud jde o Rusko, to i nadále zdůrazňovalo, že jde pouze o „speciální vojenskou operaci“ na obranu etnických Rusů Donbasu a Krymu, kteří byli navzdory Minským dohodám podpořených Merkelovou a Hollandem objektem diskriminace a násilí z ukrajinské strany.

Podle mezinárodních médií okamžitá intervence ze strany Británie Borise Johnsona, též jménem Bidena, s cílem zabránit Zelenskému dohodnout se s Putinem na ukončení jeho „speciální vojenské operace“ , přinesla úspěch, a to proto, že mu byla zaručena všestranná ekonomická, finanční a vojenská podpora (jako by byl členem NATO), byť bez předpokládané přímé intervence vojsk NATO. Zelenského tyto sliby očividně natolik dobře přesvědčily, že s nimi počítal a po tři roky války nepřestal neustále omílat motto „až do vítězství“; sliby, které evropští politici nepřestali podporovat až do... předešlých dnů. Nato přišly americké volby, kdy Bidena vyřadilo ze hry jeho vlastní zdraví a Trump v rámci své odvety poté, co znovu ovládl Bílý dům, rozmetal všechny plány a perspektivy, které Bidenova administrativa zosnovala, aby... srazila Rusko na kolena.

Mezitím státy, které se od listopadu 2022 aktivně angažovaly ve vytváření „mírových plánů“ (počínaje Ukrajinou samotného Zelenského, dozorovanou Bidenem, přes Indonésii, Čínu, Brazílii, Jihoafrickou republiku atd.), ve skutečnosti prokázaly, že zastírají svými slovními výlevy, sloužícími pouze k oklamání „veřejného mínění“, realitu válečného střetu, v němž jde o mnohem širší a „významnější“ zájmy: tyto zájmy se dotýkají budoucího rozestavení imperialistických sil tváří v tvář mnohem intenzivnějšímu a „rozhodujícímu“ válečnému konfliktu ohledně nového světového řádu, němuž nevyhnutelně jdou vstříc všechny hlavní imperialistické mocnosti světa, především Spojené státy a Čína. Rámec, v němž se bude rozehrávat nový imperialistický světový řád, rozhodně nebude záviset na Zelenského Ukrajině, která se opět stane - tak jako od své nezávislosti v roce 1991 - jednou z mnoha pěšců na evropské šachovnici, byť v těchto třech letech války sehrávala proti své vůli roli jablka sváru ve vztazích mezi USA a Ruskem a považovala se za jakýsi jazýček vah jejich vztahů. Dnes je jasnější než dříve - což jsme však v našich článcích již předvídali -, že Spojené státy nadále přistupují k Evropě jako k podřízenému a nikoli rovnocennému spojenci, kterého je třeba využit při všech příležitostech (mírových i válečných); a že hledají nejrůznější cesty, jak odtrhnout Rusko od spojenectví s Čínou a učinit z něj svého vlastního „spojence“ (jak se to stalo za druhé světové imperialistické války a po jejím skončení při společné nadvládě nad Evropou); že zasvěcují své plány pro budoucnost - ekonomické, finanční, politické a vojenské - k posílení svých pozic v pravděpodobném světovém válečném konfliktu s Čínou, neboť právě této imperialistické velmoci se Amerika skutečně obává. Svým drsným a neuctivým způsobem vůči příteli i nepříteli Trump ve skutečnosti odkrývá, jaké jsou ve skutečnosti rozhodující otázky budoucnosti pro americký imperialismus: přetažení Ruska na svou stranu, aby krylo evropskou válečnou frontu, znamená moci se věnovat s většinou svých sil boji s čínským expanzionismem nad Tichým oceánem až po Latinskou Ameriku a Indický oceán. Že jsou tímto záměrem pošlapány zájmy evropských imperialismů, na tom Washingtonu záleží poměrně málo: tyto zájmy jsou pošlapávány již dlouho, od doby po druhé světové válce, a to jejich spoutáním v Marshallově plánu, v poválečné obnově, v NATO, v rozdělení Evropy - zejména Německa - na Západ pod vedením USA a Východ pod vedením Ruska a dnes tím, že byl evropským členům NATO odejmutý proslulý vojenský a jaderný deštník poté, co je nechal vyčerpat se a zbavit se výzbroje při finanční a vojenské podpoře Ukrajiny ve válce, jež by v případě pro Západ příznivého výsledku představovala vítězství v první řadě pro Američany, a naopak při příznivého výsledku pro Rusko by představovala fakticky porážku Evropské unie; ať tak či onak, půjde o dvojí „vítězství“ Washingtonu.

Proč dvojí vítězství Washingtonu? Jelikož četné balíčky sankcí proti Rusku způsobily větší škody ekonomikám evropských zemí než té ruské (a to nejen s ohledem na mnohem vyšší ceny zemního plynu, který již neproudí ruskými plynovody), jelikož znamenaly nepřehlédnutelnou výhodu pro americký export, jako například zkapalněného zemního plynu, k němuž se Evropa musela uchýlit, aby nedošlo k zablokování jejího výrobního soukolí. Není to poprvé, co USA použily zbraň týkající se nedostatku pohonných hmot v Evropě, aby si vynutily její závislost na USA (1). Mezitím dodávky zbraní na Ukrajinu vyprázdnily evropské arzenály a donutily země EU k ještě větší závislosti na americkém zbrojním průmyslu při doplňování vlastní výzbroje, čímž dodaly USA další prostředek k vydírání donucující Evropany vyčerpávat se kvůli vlastnímu opětovnému vyzbrojování. Tím, že USA do značné míry přestaly finančně zajišťovat financování NATO, donucují evropské země, aby podstatně navýšily svůj podíl v poměru k HDP věnovaný na NATO, které sice zůstává pevně v otěžích USA, což současně tlačí jednotlivé vlády ke snižování rozpočtových položek na zdravotnictví, veřejnou správu, sociální péči, sociální pomoc chudým rodinám atd. atd., jen aby mohly alokovat stovky miliard na opětovnému vyzbrojování.

To vše vede v rusko-ukrajinské válce k obratu, který je zcela ve prospěch USA a částečně ve prospěch Ruska a který je k újmě evropských zájmů, k obratu, jehož důsledky ovlivňují EU, aniž by EU měla jakoukoli možnost zvrátit jeho směřování. Evropská unie je sdružením konkurujících si států, které sice v euru a „společném trhu“ našly řadu zjednodušení pro vnitřní obchod a pohyb tamního kapitálu, nikoli však jednotnou politiku, jednotnou vojenskou sílu, natož jednotnou ekonomickou strukturu; sdružením, které aspiruje na to, aby bylo uznáno jako jednotný centralizovaný stát, jímž však není a nikdy nebude. Mocenské vztahy mezi státy, které se vytvořily v rámci historického vývoje kapitalismu v Evropě a ve světě, jsou předurčeny ke své proměně nikoli prostřednictvím ekonomických nebo diplomatických dohod, ale prostřednictvím ekonomických a vojenských střetů. Na své dějinné vývojové křivce se kapitalismus v různých zemích a oblastech světa vyvíjí nerovnoměrně. To neznamená, že hospodářsky zaostalé země z počátku 20. století jsou odsouzeny zůstat zaostalými navždy, neboť kapitalismus při vytváření nových trhů a důkladnějším využití starých trhů pouze rozvíjí kapitalismus i tam, kde dříve téměř neexistoval nebo byl přítomen ve velmi zaostalých formách. S rozvojem kapitalistické ekonomiky se vytváří a rozvíjí proletářská třída, pracovní síla vymaněná ze zaostalosti venkovského života a přinucena být využita v továrnách nejen domácího kapitálu, ale i jiných zemí. Stejně jako kapitál obíhá po celém světě, tak i pracovní síla jakékoli národnosti obíhá po celém světě a svým bojem tvoří jeden z nejpalčivějších dějinných problémů, kterým buržoazie musela, musí a bude muset čelit. Vzhledem k absenci vítězství mezinárodní proletářské revoluce, kdy na vlně vítězné bolševické revoluce z roku 1917 mohlo (a jednou bude moci) mezinárodní proletářské hnutí rozbít kapitalistický ekonomický systém a jeho nesčetné rozpory a nerovnosti, bylo v některých oblastech světa možné, aby některé země, jako je Čína, Indie, Indonésie, Brazílie atd. (hustě lidnaté, s množstvím námezdní pracovní síly, bohaté na nerostné a přírodní zdroje a vedené stejnou potřebou jako vyspělejší ekonomiky rozvíjet své trhy a výrobní mechanismus) dosáhly růstu pod záštitou typického moderního kapitalismu a směřovaly k imperialismu. Proto se nejen staré imperialistické mocnosti, Velká Británie, Francie, Německo, Holandsko, Rusko, ale i nové imperialistické mocnosti, od 20. století Spojené státy a v tomto století Čína, nevyhnutelně střetávají na světovém trhu, který nikdy nezaručuje plné a uspokojivé odbytí veškerého vyrobeného zboží a veškerého akumulovaného kapitálu. Čím více se kapitalismus rozvíjí, tím více se rozvíjejí a vyostřují jeho rozpory; tím více se koncentruje kapitál, který vytváří stále gigantičtější monopoly, a tím více se hromadí faktory pro konfrontaci v mezinárodním měřítku. Světový trh se najednou stává malým, omezeným, zboží a kapitál už nenacházejí odbyt, ekonomická krize se stává normou, válka se svou destrukcí se stává východiskem, a čím rozsáhlejší bude destrukce, tím více bude obnova požehnáním pro nejsilnější a nejlépe vybavené kapitalismy. Nacionalismy, územní suverenita, demokratické režimy, svoboda obchodu a podnikání, volný pohyb kapitálu a osob, právní stát, to vše se náhle střetává s drsnou realitou diktatury kapitalismu: pouze síla a násilí se počítají, a co je silnější a násilnější než válka? Tam, kde selhávají diplomatické a obchodní dohody, nastupuje vydírání a vojenská síla. Právě to je rámec, jenž se vytvořil po druhé světové imperialistické válce a který Evropě po třicet let umožňoval vyrábět, obchodovat a vykořisťovat domácí i přistěhovaleckou námezdní pracovní sílu bez nějakých mimořádných ekonomických a společenských otřesů; ovšem po všeobecné krizi v letech 1973- 1975 a především po rozpadu SSSR v letech 1989-1991 se tento rámec proměnil, čímž zpochybnil všechny dosavadní mezistátní vztahy a připravil půdu pro ty zahraniční politiky různých států, které se v historickém srdci kapitalismu, jímž je Evropa, opět neúprosně transformují do aktů války.

…A ZEJMÉNA V POSLEDNÍCH TŘICETI LETECH

Rozpad SSSR, sjednocení Německa a válka v Jugoslávii v devadesátých letech definitivně nabouraly obchodní mír v Evropě; tento mír byl v jistém smyslu „zaručen“ rusko-americkou sdílenou nadvládou nad Evropou po druhé světové imperialistické válce a velmi silným útlumem proletářského třídního boje, způsobeným stalinistickou kontrarevolucí, s níž byl proletariát, nejen v Evropě ale na celém světě, zcela podřízen zájmům kapitalismu. Ve zbytku světa se spolu s ekonomickým rozvojem kapitalismu v rozsáhlých dříve zaostalých oblastech nanovo utvářely situace silných meziimperialistických rozporů, přičemž staré koloniální mocnosti v Asii a Africe musely kromě těchto rozporů čelit i protikoloniálním bojům. Bylo však vepsáno do dějin vývoje kapitalistického imperialismu, že s hospodářskou obnovou a expanzí po obrovské destrukci druhé světové války se do rámce mocenských poměrů na mezinárodní scéně navrátí všechny charakteristické prvky ekonomicko-politických a vojenských střetů mezi starými i novými imperialistickými mocnostmi.

Je nesporné, že Spojené státy americké - skuteční vítězové druhé světové války -, ze které vyšly s maximálním prospěchem a která se nedotkla americké půdy a umožnila yankeeskému kapitalismu ovládnout svět se svou průmyslovou, finanční a vojenskou silou, učinily ze všech velkých zemí světa dlužníky; avšak Spojené státy musely počítat s tím, že dříve či později budou muset čelit dalším imperialistickým pólům, které se mezitím v průběhu desetiletí zformovaly a rozvinuly i za přispění amerického kapitálu, v první řadě obrozenému znovusjednocenému Německu v Evropě a Japonsku, a vzdálená Čína mezitím měla nakročeno stát se nezadržitelnou supervelmocí.

Odhlédneme-li od mýtu o staré Evropě jako někdejším vládci světa, zůstává skutečností, že v Evropě se soustřeďují kapitalistické síly nejvyššího řádu: ta ve svém kontinentálním prostoru představuje nejen výrobní a finanční sílu velkého světového významu, ale zároveň i odbytiště pro všechny velké i malé kapitalistické země, včetně těch mimo Evropu. Druhá světová imperialistická válka, přestože z ní vyšly vítězně i staré západní mocnosti, Velká Británie a Francie, a spolu s nimi i Rusko (v té době již plně kontrarevoluční), nastolila nezpochybnitelnou nadvládu Spojených států do té míry, že si západní Evropu podřídily svým specifickým zájmům, které s Ruskem dlouho sdílely pokud jde o východní část Evropy. Atlantik se tak změnil vedle oceánu, který odděloval Ameriku od Evropy, v most, který pojil Spojené státy se západní Evropou ve spojenectví nikoli mezi sobě rovnými, ale ve spojenectví, které stvrzovalo nadvládu Washingtonu nad Londýnem, Paříží, Berlínem a Římem; ve spojenectví, které bylo i vojenské, prostřednictvím NATO, které po rozpadu SSSR dosahuje až k Varšavě a poté se rozšiřuje po jakémsi dlouhém pásu táhnoucím se od Helsinek na jih až ke Kyjevu a Oděse.

Ukrajina, která získala nezávislost v srpnu 1991, nemohla zůstat neutrální krajinou ani z hlediska strategických zájmů Washingtonu (a Londýna, jeho nejspolehlivějšího evropského spojence), ani z hlediska ekonomických a politických zájmů evropských imperialistických velmocí, a tím méně Moskvy, která se během dvaceti let ocitla v obklíčení: na západě a v Arktidě Američany ovládanou Evropou, na východě Čínou, která se opět stala „přítelem“, leč zrádným jako všichni imperialističtí „přátelé“, Japonskem, historickým nepřítelem a doposud podřízeným Washingtonu, a na druhé straně Tichého oceánu Spojenými státy, zatímco na jihu se musela a stále musí potýkat s věčnou nestabilitou Blízkého a Středního východu, s bývalými sovětskými republikami Kavkazu a Střední Asie, které jsou stále více přitahovány evropským trhem a dolarem, a s Indií, dalším asijským gigantem, spíše tíhnoucím k dojednání spojenectví s Washingtonem, kterému může poskytnout nadvládu nad Indickým oceánem, než s Pekingem nebo Moskvou, se kterými ochotně obchoduje, nicméně je nepravděpodobné, že by s nimi svázal svůj osud ve světové válce.

Evropská unie vedená Francií a Německem se dlouho snažila vtáhnout Kyjev do svých ekonomických a politických struktur a tím se jej snažila uchránit před pokusy Ruska, ať už deklarovanými či nikoliv, učinit z něj své podmaněné území. Svobodné a demokratické volby, které dvakrát přinesly vítězství Janukovyčovi - snad jedinému představiteli Ukrajiny iluzorně rovnocenně vzdálenému jak Moskvě, tak NATO, přesto vydávaného za loutku v rukou Ruska -, byly ze strany Evropské unie napadány obvyklými obviněními z podvodů a ruského vměšování; to vyburcovalo rovněž určitou část obyvatelstva k protiruské aktivitě, podobně jako v případě protestního Euromajdanu v letech 2013-2014, mezi jehož protagonisty se řadily krajně pravicové ultranacionalistické skupiny, odpovědné též za masakr 2. května 2014 v Oděse během demonstrace na podporu Janukovyče. Po pádu Janukovyče v únoru 2014 zahájil Kyjev faktickou „válku“ s etnicky ruským obyvatelstvem Donbasu a Krymu, vůči němuž zaujímal stále více diskriminační postoj; Krym v referendu v březnu 2014 vyhlásil připojení k Rusku, zatímco etnicky ruské oblasti Doněcka a Luhanska v květnu téhož roku vyhlásily nezávislost na Ukrajině a ocitly se pod patronátem Ruska. Bylo zřejmé, že anexi Krymu uzná pouze Moskva a že nezávislost obou regionů Donbasu dříve či později uzná rovněž pouze Moskva (oficiálně v únoru 2022, několik dní před vojenskou invazí). Od roku 2014 probíhala po osm let tzv. válka na Donbase, v níž se pronacističtí příslušníci praporu Azov a další krajně pravicové skupiny pod ochranou ukrajinské armády vyjímaly atentáty a teroristickými akcemi proti ruskojazyčnému civilnímu obyvatelstvu. Vojenský střet nemohl nevypuknout vzhledem k protichůdným politickým a ekonomickým zájmům mezi Ukrajinou, která se hodlala stále těsněji připoutat ke Spojeným státům a Evropské unii, a etnicky ruskými regiony, Krymem a Donbasem, které hodlaly hájit svůj nacionalismus a lokalismus pod záštitou Ruska. Demokracie, svoboda, národní suverenita jsou pojmy, za nimiž se vždy skrývají buržoazní zájmy různých frakcí, které se snaží bránit a rozšiřovat střípky moci a trhu; na Ukrajině je vždy vedli různí miliardářští oligarchové napojení buď na Moskvu, nebo na Londýn a Washington.

Imperialistický mír v Evropě, který nastal po druhé světové válečné řeži, v závěru dvacátého století razantně zakončil svůj dlouhý cyklus poválečné finanční ekonomické expanze započetím nového cyklu meziimperialistických rozporů v samotné Evropě. Jestliže devatenácté století bylo stoletím, v němž se rozpory mezi evropskými kapitalistickými mocnostmi koncentrovaly v západní Evropě, pak dvacáté století díky jejich celosvětovému zesílení přeneslo tyto rozpory do východní Evropy. Postup amerického imperialismu poté, co si zajistil nadvládu nad Evropou již začleněnou do NATO, nutně postupoval na východ a nevyhnutelně se přitom střetl s ruským imperialismem, jehož od rozpadu SSSR postupně připravoval jeden po druhém o jeho bývalé satelity a to až u hranic Ruské federace. Poté, co byly do NATO v roce 1999 začleněny Maďarsko, Polsko a Česká republika, v roce 2004 Slovensko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko a Slovinsko, v roce 2009 Chorvatsko a Albánie a v letech 2017 a 2020 malé státy jako Černá Hora a Severní Makedonie, co zůstalo mimo spáry NATO ve východní Evropě? Je to právě Ukrajina, uvážíme-li, že Bělorusko již bylo silně svázáno s Moskvou, a na Balkáně Srbsko, problematické Kosovo a neméně nestabilní Bosna a Hercegovina, které jsou trvale sužovány těžko zvladatelnými nacionalistickými a náboženskými protiklady.

Na Ukrajině v roce 2014 byl mnohem více než v Jugoslávii v roce 1999 v sázce osud ruské i euroamerické imperialistické politiky. Moskva i Washington neměly příliš na výběr: buď se Ukrajina měla natrvalo vymanit z imperialistického dosahu Moskvy, k čemuž politické pokusy, jako byl Euromajdan, nemohly dostačovat - a skutečně nedostačovaly -, a proto se současně připravovalo na válku proti Moskvě, k níž skutečně došlo; anebo se Ukrajina sama, odmítající stát se vazalem Washingtonu a Londýna, měla kvapně uchýlit pod ochranná křídla Moskvy prostřednictvím vlastní jazykové, kulturní, náboženské a historické spřízněnosti, která by se stala pevným základem, na němž by se dala vybudovat méně trýznivá vyhlídka budoucnosti. Ve skutečnosti Ukrajina neměla jinou možnost: imperialisté z Washingtonu a Moskvy neměli v úmyslu ponechat ukrajinskému lidu - toliko k demokracii a územní „národní suverenitě“ - možnost rozhodovat o své vlastní budoucnosti: hodlali zmocnit se jí celé nebo její části a ponechat to na ozbrojené konfrontaci, jež rozhodne, který scénář se uskuteční.

VÁLKA ZA ROZDĚLENÍ SI UKRAJINY

Nepřicházela na přetřes ozbrojená konfrontace mezi NATO a Ruskou federací, tedy mezi dvěma jadernými velmocemi, čímž by začala třetí světová válka. Bez vojsk NATO podporujících pronatovské ukrajinské vojsko proti ruským jednotkám poskytujícím podporu proruským ukrajinským milicím zůstávala válka omezena na Ukrajinu, jaký však byl předvídatelný výsledek? Na jedné straně rozdělení Ukrajiny, na straně druhé oslabení Evropy ze strany USA, jak jsme psali v lednu 2023 (2).

Okřikování nepřítele a představování jej jakožto silnějšího a agresivnějšího, než ve skutečnosti je, je propagandistický tah, který vlády používají, aby svou války štvavou politiku vydávaly za naléhavou potřebu obrany. Samotný fakt, že v této srážce protichůdných zájmů byla ukrajinská armáda na kolbišti použita ze strany evropských a amerických imperialismů jako jediný „protivník“ ruské armády, od samého počátku ukazoval, že na přetřes se nedostaly takové zájmy, které by vyžadovaly to nejdrastičtější a nejobecnější řešení, jakým je světová válka. Jak jsme již opakovaně uvedli, ruští a ukrajinští proletáři byli mobilizováni k lokální válce, která měla, a to na obou stranách, dvojí účel: pro ruský imperialismus násilně si vynutit kontrolu nad oblastí Ukrajiny - Krymem a Donbasem -, která vždy představovala strategickou výspu u Černého moře, a zmobilizovat za sebou celou zemi na podporu jeho imperialistických zájmů; pro evropský imperialismus a do jisté míry i pro USA obklíčit Ruskou federaci i z jihu a souběžně s tím na straně Washingtonu oslabit Evropskou unii, aby se ještě více podřídila globálním zájmům amerického imperialismu.

Bylo dobytí celé Ukrajiny nebo její ruskojazyčné části pro ruský imperialismus otázkou života a smrti natolik, aby riskoval vyvolání světové války? Jistě ne, ale jako pro každou imperialistickou mocnost je ovládnutí nebo kontrola strategického ekonomického území - a Ukrajina takovým územím je - důležitým cílem, k jehož dosažení, zejména pokud má stejný význam pro znepřátelené imperialismy, lze použít i sílu, pokud by k tomu nestačily politické, ekonomické a korumpující prostředky.

Zdá se, že taktika, kterou Washington a Londýn zvolily, spočívala v tom dotlačit Rusko k prvnímu kroku, k invazi na Ukrajinu, a učinit z ukrajinské armády, jejích nacistických praporů a jejího obyvatelstva potravu pro děla na obranu západních imperialistických zájmů. Washington a Londýn samozřejmě musely v Kyjevě najít vládu, která by je poslouchala a realizovala jejich strategii, a tu po několika pokusech našly ve vládě Zelenského, jež je u moci od roku 2019.

Za tři roky se válka, která podle zpráv z médií mohla být zastavena do měsíce či dvou od svého začátku - jak se jevilo z vyjednávání zahájených mezi Zelenským a Putinem na začátku dubna 2022 poté, co dlouhé kolony ruských tanků směřovaly ke Kyjevu -, se však po bohatých slibech Borise Johnsona (za Spojené státy a NATO), speciálně vyslaného do Kyjeva, ohledně silné ekonomické, finanční a vojenské podpory ze strany zemí NATO „až do samotného vítězství nad Ruskem“, nijak nezastavila. Když to shrneme, jaká je dosavadní situace?

Zde je několik údajů. Z celkové částky zhruba 400 miliard eur určené Ukrajině vyčlenily země EU 202,6 miliardy eur, USA 119 miliard eur; mezi největší finanční příspěvky patří 27,2 miliardy eur od Velké Británie, 15 miliard eur od Norska a 12,4 miliardy eur od Kanady. Z 202,6 miliardy eur bylo dosud vyplaceno 132,3 miliardy eur, které poskytly EU, Spojené království, Norsko, Island a Švýcarsko, zatímco USA poskytly 114,15 miliardy eur (3). Jak bylo uvedeno výše, evropské země vyprázdnily velkou část svých arzenálů, a to nejen staré výzbroje, ale i výzbroje s vyspělými technologiemi: to je staví do velkých potíží, zvláště když nový americký prezident Trump inicioval záměr drasticky snížit finanční závazky USA vůči NATO „na obranu“ Evropy a vyčlenit většinu jejích finančních zdrojů na boj proti imperialistickému postupu Číny, čímž se přesouvá středobod meziimperialistických sporů z Atlantiku do Indopacifiku.

Další skutečností, která zajímá zejména revoluční komunisty a proletáře, je ovšem velmi vysoká míra prolité krve v této válce, a to jak ruských, tak ukrajinských proletářů. Různé zdroje uvádějí dosti protichůdné údaje, zejména ty ukrajinské a ruské, jež mají veškerý zájem na výrazném redukování počtu vlastních mrtvých a zraněných; každopádně bez ohledu na to, co tvrdí příslušné velké státy a různá média (Wall Street Journal, BBC, nezávislý web Mediazona, New York Times atd.), všechna čísla poukazují na jeden milion mrtvých a zraněných, přičemž u Rusů je to více než u Ukrajinců (4), nepočítaje v to civilní oběti. Jako vždy, v každé buržoazní válce jsou to proletářské masy, které jsou nuceny být vyvražďovány na různých frontách, ať už je válka vedena konvenční taktikou a prostředky - v zákopech nebo od domu k domu jako v Bachmutu, Mariupolu, Pokrovsku a stovce dalších vesnic a měst - nebo vyspělými technologickými prostředky, od raket dlouhého doletu až po drony ničící nemocnice, školy, civilní budovy, farmy, sklady pohonných hmot nebo zemědělské zásoby atd.

Systematické masakrování vojáků na obou stranách fronty doprovází další nevyhnutelný jev: uprchlíci do zahraničí a vnitřně vysídlené osoby. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (5) bylo k dnešnímu dni z více než 42 milionů obyvatel nuceno opustit své domovy téměř 11 milionů Ukrajinců; 6,9 milionu uprchlo do zahraničí, 3,7 milionu je vnitřně vysídleno v rámci Ukrajiny; většinu, 76 %, tvoří ženy a děti, zatímco na muže se vztahuje válečný stav.

TRUMP, MUŽ IMPERIALISTICKÉHO MÍRU

Nyní je evidentní a deklarováno, že Trumpova politika směřuje k vyvázání se z amerického závazku vůči Ukrajině, který na sebe vzal prezident Biden, a místo toho upřednostňuje obnovení přímých vztahů s Moskvou coby hřebíček do rakve nejen a ne tolik Zelenskému, ale všem evropským vládcům. Agenda „ukončení války“ nikdy nebyla v rukou Ukrajiny, a dokonce ani v rukou EU, a to navzdory domýšlivosti, s níž všichni evropští představitelé neustále mleli o „spravedlivé“ válce a „spravedlivém“ míru. Řeči o podpoře Ukrajiny, dokud nebudou Rusové z ukrajinského území vyhnáni, opakovaný stále dokola jak během smyšlené „protiofenzivy“ na podzim 2023, která měla vést k postupu kyjevských vojsk s cílem dobýt zpět Ruskem okupované provincie Donbasu, tak během různých útoků rovněž na území Ruska a v Černém moři, se nakonec ukázaly jako gigantický výsměch. Navíc demonstrovaly zločinnou vůli nechat zmasakrovat statisíce ukrajinských vojáků a civilistů jen proto, aby se mohlo hrdě mávat praporem nacionalismu, od prvního okamžiku oddaného mocenským zájmům jak národního, tak evropského a amerického imperialismu, na nichž po „skončení“ války a po položení statisíců mrtvých Ukrajinců na misku vah budou profitovat pronatovské buržoazní frakce.

Nyní je to fakt: Trumpovy první kroky v mžiku vyřadily Evropany a Ukrajince ze hry a připravily prostor pro vyjednávání o ukončení války, jehož protagonisty jsou pouze Trump a Putin, Bílý dům a Kreml a jejich specifické imperialistické zájmy. Evropští představitelé, kteří si byli jisti, že vzhledem k miliardám vynaloženým na podporu „ukrajinské věci“ a poskytnuté výzbroji budou moci být u vyjednávacího stolu přítomni jako třetí aktér a získat tak z toho značné ekonomické a politické výhody, museli spolknout tuto hořkou pilulku, že budou z konečného rozhodování vyloučeni; mohou jen doufat, že ve stínu rusko-amerických rozhovorů se i pro ně objeví nějaká druhotná výhoda, například při rekonstrukci země: odhaduje se, že na obnovu domů, energetické a dopravní infrastruktury, služeb a znovu nastartování ekonomiky země bude zapotřebí přibližně 500 miliard eur, přičemž tyto miliardy se budou v případě pokračování konfliktu ještě zvyšovat (6). Dalším malým překvapením, které si Trump nechal pro Evropany, bylo požadovat od Ukrajiny výhradní koncesi na 50 % „vzácných zemin“ v ukrajinském podloží. Jak známo, nerosty obsažené v tzv. vzácných zeminách jsou nepostradatelné pro průmysl vyspělých technologií (počítače, chytré telefony, baterie a špičkové energetické technologie) a americkým zájmem je zvýšit konkurenceschopnost vůči Číně, která v současnosti ovládá 70 % světových kapacit těžby vzácných zemin a 90 % kapacit na jejich zpracování (7). Ukrajinské podloží je totiž velmi bohaté na řadu nerostů a kovů, které jsou pro moderní průmysl nepostradatelné a k jejichž těžbě a zpracování jsou nutné značné investice; investice, které si mohou dovolit pouze velké finanční mocnosti, a právě na to Trump spoléhá, kromě toho, že je jediný, kdo se může s Ruskem dohodnout na „ukončení války“ a rozhodnout o nasměrování značných investic na ukrajinské území. Jenže oblasti s ukrajinskými vzácnými zeminami jsou dost rozsety a zhruba 50 procent z nich se nachází na územích okupovaných Ruskem, které už tento poklad má v svých spárech a rozhodně jej nedá k dispozici Trumpovi a nějakému Zelenskému. Ve vyjednávání s Ruskem, které má Trump na mysli, nemůže chybět tato kapitola, jejíž vedení bude jistě na úkor Zelenského, zatímco Evropané jsou, jak už bylo řečeno, mimo hru.

„Mír“, který se rýsuje, jak jsme psali v předchozím čísle našeho tisku (8), je imperialistický mír, tedy nikoli trvalý mír, díky němuž by zmizely faktory, které tento konflikt vyvolaly, nýbrž válečné příměří, v němž jsou příčiny konfliktu „pozastaveny“ a je dán prostor bezprostřednějším zájmům souvisejících s hospodářskou obnovou a méně pohnutou a drásavou společenskou realitou, ve které se však kumulují ony faktory imperialistického soupeření, které se v pozdějším období nevyhnutelně navrátí a rozdmýchají nepokoje a vojenské střety. To, co se bude dít od nynějška, se týká spíše toho, jak než kdy tuto válku ukončit, a ono „jak“ může být pouze imperialistické, tedy ze všech aspektů utlačovatelské. Ukrajinská buržoazie ovládající Kyjev utrpí debakl a jistě se bude chtít zahojit - jak tomu vždy bývá u poražených buržoazií ve válce - na vlastním proletariátu tím, že ho bude vykořisťovat a drtit ještě více než před válkou pod záminkou, že „je nutné obnovit národní hospodářství“, a neopomene při tom rozdmýchat nacionalistickou nenávist vůči Rusku a rusky mluvícím Ukrajincům. Buržoazní mír nebude skutečným mírem ani pro ukrajinské proletáře, ani pro ruské proletáře, byť je Kreml zavleče do oslav míru, který bude vydáván za vítězství nad ukrajinským nacismem a nad integrací Ukrajiny s nepřátelského NATO.

Budoucnost pro proletáře na Ukrajině a v Rusku nemůže nikdy znamenat mír a společenský blahobyt; jejich poválečné období bude poznamenáno vykořisťováním a námezdním útlakem stejně a více než před válkou, a to i proto, že se budou muset potýkat s hospodářskou krizí, kterou kapitalistický systém není s to odvrátit jinak než dočasně. Jejich budoucnost, stejně jako budoucnost proletářů Evropy a Ameriky, bude obzvláště obtížná, neboť si příliš navykli spoléhat se na ekonomické a sociální jistoty, které byly a stále jsou založeny na útlaku slabších národů a zemí ze strany jejich vlastních imperialismů; útlaku, díky němuž se jejich vlastním imperialismům dařilo a stále daří poskytovat svým proletářům jisté výsady (mzdy, bydlení, důchody, lékařskou péči atd.), o nichž si proletáři ovládaných zemí mohou nechat jen zdát.

Cesta od vykořisťování, bídy, životní nejistoty a války je přesně opačná než spolupráce mezi třídami, o níž každá buržoazie své proletáře prosí a vyžaduje ji: je to třídní boj na obranu bezprostředních i budoucích zájmů proletariátu, uznání třídního antagonismu, který je realitou pro každou buržoazií a každý proletariát a který buržoazie neustále uplatňuje v praxi při obraně svých bezprostředních i budoucích třídních zájmů. Jakkoli se tato cesta může dnes zdát vzdálená, je to jediná cesta, po níž se proletariát smí v každé zemi vydat a bojoval tak na témže terénu, na němž buržoazie systematicky a každý den vede boj proti proletariátu; je to jediná cesta, na níž je možné budovat třídní solidaritu mezi proletáři, tu třídní solidaritu, která kazí plány jednotlivých buržoazií verbovat je do jejích vlastních konkurenčních válek a ozbrojených konfliktů.

Budou to Američané a Rusové, kdo bude diktovat podmínky, jsou to oni, kdo bude muset najít společnou řeč, a to může být jen ke škodě Ukrajiny, která se pak bude moci vrátit k radování se ze své „nezávislosti“, „územní suverenity“ a ekonomické a „mírové“ obnovy na území, které bude ve srovnání s rokem 1991 osekané. Mohlo by to pravděpodobně skončit jako v roce 1953 mezi Severní a Jižní Koreou, kdy byla vytyčena červená linie, kterou nesmí překročit ani jedna strana; pravděpodobnější však je, že to bude mít podobu neustále k výbuchu připraveného rozdělení, které nepřijmou ani Ukrajinci na Donbasu, ani ruskojazyční obyvatelé Donbasu, a na němž by si Rusové mohli počínat jako Izraelci ve vztahu k palestinským územím. Rusko-ukrajinský mír bude spíše válečným příměřím než obdobím poklidného vývoje obou zemí.

(1) K tématu nedostatku ropy a ropných produktů viz „La ‚bella epoca‘ dell’imperialismo USA“ v Il programma comunista, č. 4 z roku 1957.

(2) Viz „Ucraina, Corea del XXI secolo?“, Il comunista, č. 176, leden-únor 2023, a „La guerra in Ucraina serve agli USA per indebolire l’Europa“, ve stejném čísle.

(3) https://www.linkiesta.it/2025/02/aiuti-ucraina-dati-europa-italia-stati-uniti/, 19. února 2025.

(4) https://tg24.sky.it/mondo/2024/11/18/morti-guerra-ucraina-russia; https://www.internazionale.it/ opinione/pierre-haski/ 2024/09/19/un-milione-vittime-guerra-ucraina;  https://www.vaticannews.va/ it/ mondo/ news/2024-11/ucraina-mille-giorni-conflitto-numero-vittime-incertezza.html.

(5) https://www.unhcr.org/it/notizie-storie/storie/guerra-in-ucraina-la-risposta-umanitaria-dellunhcr/ z 21. 2. 2025.

(6) https://www.lastampa.it/esteri/2025/02/20/news/ucraina_ricostruzione_500_miliardi-15013239/

(7) https://www.lastampa.it/esteri/ 2025/02/10/news/ terre_rare_ucraine_ quelle_ immense_ ricchezze_ sotterranee_che_fanno_gola_putin_e_trump-14993264/

(8) Viz „Russia-Ukraine War: Imperialist Peace on the Horizon…“, Proletarian, č. 22, prosinec 2025.

22. února 2025