Německé spolkové volby 2025: tváří v tvář nevyhnutelnému sílení protiproletářských útoků bude muset pracující třída servat masku demokratické lži a znovu se postavit na cestu třídního boje

Pro buržoazní demokraty jsou volby vyvrcholením politického dění. Pro nás, komunisty zdržující se voleb (abstencionistické komunisty), se účast ve volbách projevuje daleko více jako iluze, iluze toho, že tím budou prosazeny třídní zájmy proletářů. Ve skutečnosti je účast ve volbách prostředkem – a jedním z nejúčinnějších, neboť je tak zákeřný – kterak zamezit třídnímu boji odkloněním proletářů do slepé uličky. Právě na základě této historické skutečnosti jsme ze zdržení se voleb (abstencionismu) učinili jeden ze základních bodů naší politické orientace. Bylo by však chybou plést si komunistický abstencionismus s indiferentismem (lhostejností k politice). Ačkoli se již dávno rozhodnutí nepřijímají na půdě parlamentu, jak na to upozornil již Lenin v roce 1920 (1), můžeme přesto vyvozovat z voleb řadu poznatků. Německé spolkové volby 23. února 2025 nám k tomu poskytují příležitost.

Podle očekávání vyšli z těchto předčasných voleb vítězně křesťanští demokraté (CDU). Tento výsledek přišel po velké politické krizi, která se ukázala v listopadu 2024 náhlým koncem „semaforové koalice“ (sociální demokraté z SDP; liberálové z FDP; Zelení neboli Grünen) poté, co sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz odvolal svého spolkového ministra financí Christiana Lindnera kvůli neshodám v oblasti ekonomické a rozpočtové politiky. Lindner prosazoval zastavení všech nových regulací, snížení daní a omezení veřejných výdajů, zejména na boj proti globálnímu oteplování, čímž vyvolal hněv SPD a Zelených. Kromě této často se opakující neshody existovaly mezi členy této pestrobarevné sestavy dva skutečně zásadní rozdíly. První se týkal ekonomické krize, která Německo zasáhla od roku 2023 a která stavěla liberály proti Zeleným a SPD v otázce rozpočtové politiky; druhý se týkal války na Ukrajině a jejích geopolitických důsledků, přičemž Zelení prosazovali mnohem důraznější válečně štvavou politiku než SPD, a to navzdory skutečnosti, že to byla právě SPD, kdo odstartoval historický přelom s bezprecedentními investicemi do německé armády za celou dobu od roku 1945.

NĚMECKO ČELÍ EKONOMICKÉ KRIZI A SÍLÍCÍMU IMPERIALISTICKÉMU PNUTÍ

Ve skutečnosti jsou tyto dva problémy úzce propojeny a právě geoekonomické přeorientování se Německa v důsledku sankcí proti ruskému plynu je do značné míry příčinou hospodářských potíží, kterým dnes země čelí. Hospodářská prosperita Německa byla po léta založena na levné energii, která poháněla výrobu průmyslového zboží na vývoz. V roce 2011 se křesťanskodemokratická kancléřka Angela Merkelová rozhodla urychlit postupný útlum jaderné energetiky a spoléhat se při výrobě elektřiny na ruský plyn. To vysvětluje relativně dobré vztahy mezi Německem a Ruskem v průběhu let 2010–2020, až do začátku války na Ukrajině. Když však Rusko v reakci na evropské sankce změnilo směr exportu plynu, cena plynu i elektřiny, která se používá k výrobě, prudce vzrostla, což způsobilo obrovské náklady pro energeticky náročná odvětví, jako je výroba oceli, hnojiv, chemikálií a skla. Německo bylo nuceno přejít na zkapalněný zemní plyn, který se těží v USA nebo Kataru. Podle studie, kterou pro Bavorský průmyslový svaz vypracovala společnost Prognos AG, stojí nyní elektřina 20,3 eurocentů za kilowatthodinu ve srovnání s 8,4 eurocenty v USA nebo Číně, hlavními konkurenty německého průmyslu. Ačkoli Německo z obchodu s Čínou dlouhá léta těžilo – německé podniky zde našly obrovský nový trh pro stroje, chemikálie a automobily, což vedlo k rekordním ziskům společností, jako jsou Mercedes-Benz, Volkswagen a BMW –, Čína se postupně změnila v konkurenta německého průmyslu. Jestliže ještě v roce 2010 byli například čínští výrobci solárních panelů závislí na dovozu německých technologií, dnes jsou to právě čínské technologie, které tuto výrobu celosvětově pohánějí. Celkověji vzato, Čína z velké části dotuje výrobu oceli, strojů, solárních panelů, elektrických vozidel a baterií pro právě tyto automobily, které nyní na exportních trzích konkurují německé produkci (2).

Co se týče geopolitického aspektu krize, ta přinutila Německo, aby se proti svým bezprostředním ekonomickým zájmům opět navrátilo do náruče USA, a vedla k výraznému navýšení vojenských výdajů země. To osvětluje, kterak bylo celkem 100 miliard eur vyčleněno jakožto „mimořádné finanční prostředky“ pro armádu. Nemusíte být marxisté, abyste pochopili, že náklady na takové přezbrojování dopadnou z velké části na bedra německého proletariátu, a to jak domácího, tak přistěhovaleckého, který již začíná pociťovat důsledky dalekosáhlé antisociální politiky, jež nemůže než zesilovat. V době, kdy prudce narůstá chudoba, kdy 14 milionů lidí žije v chudobě ve srovnání s 3 miliony před pouhými dvaceti lety, a náklady na bydlení, energie a potraviny rostou nebývalým tempem, se sociální výdaje snižují na polovinu, konkrétně z 32,82 miliardy eur v roce 2019 na 17,63 miliardy eur v roce 2022.

OSTRÁ PORÁŽKA PRO ODCHÁZEJÍCÍ KOALICI

Mnohem více než vítězství křesťanských demokratů jsme svědky drtivého neúspěchu odcházející koalice. Zatímco křesťanští demokraté si oproti roku 2021 připsali navíc 4 procentní body a 11 mandátů, což je mírný nárůst, SPD ztratila 9 procentních bodů a 86 poslanců. Zelení taktéž ztratili, a to 33 křesel. A konečně FDP z parlamentu zcela zmizela, když nepřekročila 5% hranici nutnou pro vstup do Spolkového sněmu. Tento výsledek je tedy třeba interpretovat jako trest proletariátu a středních vrstev vůči politice prováděné odcházející vládou. Právě proletáři jsou předurčeni stát se oběťmi nadcházející vlny propouštění. Kupříkladu Volkswagen plánuje zavřít tři továrny v Německu, což ohrožuje desítky tisíc pracovních míst – až 30 000 – a snížit mzdy o 10 až 18 %. Výrobce domácích spotřebičů Miele oznámil plán přesunout část výroby do Polska, což povede ke zrušení 7 000 pracovních míst, zatímco výrobce pneumatik Michelin plánuje zrušit 1 500 pracovních míst. V neposlední řadě strojírenský podnik ZF Friedrichshafen plánuje do roku 2028 zrušit 14 000 pracovních míst (3). K těmto pro proletariát chmurným vyhlídkám se ještě přidává skutečnost, že se Německo již druhým rokem po sobě dostává do recese. Podle odhadu institutu Destatis se HDP v roce 2024 sníží o 0,2 %, přičemž v roce 2023 již poklesl o 0,3 % (4). Tato krize postihuje celou německou společnost, včetně maloburžoazních středních vrstev, tradiční voličské základny Zelených, což je jedním z důvodů jejich strmého pádu.

KRAJNÍ PRAVICE NEBUDE VLÁDNOUT, AVŠAK ÚTOKY PROTI PŘISTĚHOVALCŮM BUDOU NADÁLE SÍLIT

Dalším důležitým poznatkem, který si lze z těchto voleb odnést a na který kladou důraz zejména buržoazní média a maloburžoazní demokraté, je historický výsledek krajní pravice (AfD). Pokud se totiž CDU nepodařilo překonat průzkumy předpovídanou 30% hranici, bylo to do značné míry způsobeno tím, že se část jejích voličů obrátila k této populistické straně. Rozsah tohoto autoritářského obratu v německé politice a společnosti by neměl být relativizován. Není pochyb o tom, že na pozadí výše popsané krize si část buržoazie a maloburžoazie přeje stále autoritářštější a represivnější politiku vůči imigrantům a „příjemcům sociálních dávek“, těmto věčným obětním beránkům. Stejně tak nezanedbatelná část domácího proletariátu možná uvěřila – strašná iluze! – že by jim populistická strana mohla poskytnout lepší životní úroveň, pokud obětuje přistěhovalecký proletariát. Ve skutečnosti nemá AfD s pracující třídou nic společného a její program by v případě uskutečnění jen prohloubil zhoršení životních a pracovních podmínek proletariátu, a to jak přistěhovaleckého, tak domácího. A priori není pravděpodobné, že by krajní pravice v dohledné době vládla na spolkové úrovni. Břemeno antifašismu, onen pověstný „cordon sanitaire“, i nadále, byť se stále zejícími trhlinami, brání jakémukoli trvalému spojenectví mezi pravicí a krajní pravicí. Jakkoli tento mýtus o „antifašistické“ německé společnosti stále mystifikuje mnoho proletářů, o čemž svědčí historická volební účast (82 %) a přítomnost téměř 1,4 milionu demonstrantů proti krajní pravici během volební kampaně (5), faktem zůstává, že ve skutečnosti se propast oddělující krajní pravici od tradičních stran stále zmenšuje. CDU, FDP a levicová proti-imigrační a stalinisticky nostalgická strana založená bývalou vůdkyní Die Linke Sahrou Wagenknechtovou spojily síly s krajní pravicí a hlasovaly pro společný antiimigrační pakt. Toto okolnostmi vyvolané spojenectví je jen nejokázalejší podobou proti-imigrační politiky, kterou energicky prosazuje celá německá politická scéna včetně sociálních demokratů. Již v říjnu 2023 Olaf Scholz hrdě prohlásil: „Musíme se odhodlat k masovému vyhošťování“ (6). Po těchto slovech následovala řada stále tvrdších opatření proti přistěhovalcům, včetně znovuzavedení hraničních kontrol, omezení pomoci žadatelům o azyl a masových deportací, včetně deportací do „bezpečné země“ Afghánistánu (oficiálně Afghánský islámský emirát). Celá politická scéna, od radikální levice po krajní pravici, přes zelené a sociální demokraty, tedy svorně kráčí za tím, aby ze života přistěhovaleckých proletářů udělala peklo. Zatímco však proti-proletářská a proti-imigrační politika jsou sdílenou politickou orientací, u některých programových postojů AfD tomu tak zatím není. Například vystoupení z eurozóny a Evropské unie stále není na pořadu dne. Stejně jako opětovné sblížení vazeb s Ruskem. Musíme se však vyvarovat statické analýzy, neboť změna postoje Spojených států pod vedením prezidenta Trumpa s izolacionistickým obratem vůči Evropské unii pobízí zaryté stoupence NATO, jako je budoucí kancléř Friedrich Merz, aby mluvili o „nezávislé“ Evropě na Spojených státech (7).

PŘETRVÁVAJÍCÍ MÝTUS: DEMOKRATICKÝ ANTIFAŠISMUS

Vedle AfD se v těchto volbách podařilo, a to v mnohem menší míře, úspěšně prosadit i druhé straně: radikální levicové straně Die Linke, která vznikla spojením levicového křídla SPD a pozůstatků stalinistické SED. Získala 64 mandátů, o 25 více než ve spolkových volbách v roce 2021, a to navzdory konkurenci svému vysloveně populistickému odštěpku, Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW). Die Linke je dokonce vedoucí stranou mezi lidmi ve věku 18–29 let (8), což dříve patřilo Zeleným, a vůdčí stranou v Berlíně. Tento výsledek může být překvapivý vzhledem k tomu, že nedávné spolkové a regionální volby zdánlivě naznačovaly nezadržitelný úpadek radikální levicové strany. Ve skutečnosti je tento úspěch podle mnoha odborníků do značné míry důsledkem klíčové role, kterou tato strana sehrála v antifašistických demonstracích pořádaných od začátku volební kampaně, na nichž se sešly miliony lidí. Tento výsledek svědčí o nezpochybnitelné síle antifašistického mýtu mezi velkou částí obyvatelstva, zejména mladých lidí, což je dynamika, kterou jsme viděli působit již během posledních parlamentních voleb ve Francii, kde bylo vítězství koalice Nouveau Front populaire (Nová lidová fronta) opět do značné míry vysvětlováno používáním antifašistické rétoriky, jež je stále působivější s tím, jak se krajní pravice v mnoha západních zemích dostává blíže k moci. Tato podobnost mezi oběma politickými formacemi neunikla pozornosti veterána francouzské radikální levice Jeana-Luca Mélenchona, který na síti X publikoval příspěvek, v němž uvedl, že „připojením se k politice rozchodu s rasismem a liberalismem zdvojnásobuje Die Linke své skóre a vrací se na výsluní. Budoucnost se stává opět možnou (9)“. „Rozchod“, který Die Linke představuje, je do značné míry relativní. Jistě, tváří v tvář SPD, která se již před desetiletími vzdala veškerých odkazů k marxismu a antikapitalismu, a Straně zelených, která je mnohem více centristická a válkychtivá než její protějšky v jiných zemích, se tato levicová strana může jevit jako „radikální“ alternativa. Ve skutečnosti každý, kdo se zajímá o program a historii této politické formace, snadno zjistí, že zdaleka nenabízí alternativu - ostatně jaká jiná alternativa než komunismus existuje? – a že Die Linke není ničím jiným než „reformistickou“ stranou bez reforem, organizací levice kapitálu, oddanou bránit – buržoazní - demokracii před domnělým fašistickým nebezpečím. Jinými slovy, Die Linke nepředstavuje nic jiného než další ztělesnění levého křídla sociální demokracie, jejíž relativní úspěch u části proletariátu lze vysvětlit pouze stoletým odklonem a opuštěním třídně orientovaných metod boje. To, co by mělo proletáře znepokojovat, není tato hypotetické fašistické ohrožení demokracie, ale demokracie sama, ideologická nadstavba, která kapitalistický způsob výroby a buržoazní řád pouze zastírá a činí jej přípustným. Neboť právě tato demokracie, pro niž je proletariát volán na pomoc, je tou, která umocňuje propouštění, organizuje útoky vůči proletářům, přistěhovalcům i domácím a prosazuje militarizaci společnosti a ekonomiky v předtuše budoucí den ode dne pravděpodobnější imperialistické války. Antifašistické kampaně mají v Německu stejně jako jinde ve světě jen jeden a tentýž smysl: slouží k odvádění pozornosti a nasměrování proletariátu do slepé uličky. Jak jsme opakovaně říkali po celou dobu naší existence: alternativou není demokracie nebo fašismus, ale socialistická revoluce nebo kapitalismus. Je zcela jasné, že Die Linke nemá s tímto historickým bojem zdaleka nic společného a že právě naopak, proletariát bude muset překročit její mrtvolu, chce-li hájit své historické zájmy.

TŘÍDNÍ BOJ MUSÍ NAHRADIT VOLEBNÍ ÚČAST

Z těchto spolkových voleb si tedy mohou abstencionističtí komunisté zcela oprávněně vyvodit závěry: zaprvé ukazují oslabení sociální kontroly SPD nad proletariátem, hlavním „hasičem sociálního konfliktu“ od války z let 1914–1918. Potvrzují také, že buržoazie zdaleka nezmírnila své útoky proti pracující třídě, nýbrž je odhodlána svou ofenzívu zesílit. A konečně tyto volby potvrzují, že buržoazie je vždy o krok napřed a je připravena hrát na demokratickou antifašistickou strunu, aby zabránila jakémukoli obnovení bojů, což se jí doposud skutečně dařilo. Nicméně, abychom parafrázovali Spinozu, „nejde o to smát se nebo plakat, ale o to pochopit“. To, co s pomocí mocného determinismu marxismu chápeme, je, že rozpoutaná zuřivost buržoazie proti německým pracujícím nutně povede proletariát k opětování úderu. Nejpočetnější evropský proletariát se poté bude muset navrátit k metodám boje třídního charakteru, aby rozerval sociální smír a přešel z defenzivy do ofenzivy a pod vedením své znovu ustavené internacionalistické a mezinárodní třídní strany se pustil do boje na život a na smrt s tímto dějinami odsouzeným systémem. Dnes se to může zdát nereálné; nebude to snadné ani okamžité, avšak proletariát, který dal světu Marxe, Engelse, Luxemburgovou, Liebknechta a tisíce dalších revolucionářů, zítra pozná, jak být hoden své slavné minulosti třídního boje. „Však se revoluce zítra zase ,,s rachotem vztyčí“ a k vaší hrůze jako pozoun zazní její hlas: byla jsem, jsem a budu!“ (Rosa Luxemburgová, „V Berlíně vládne pořádek!“, Die Rote Fahne, č. 14, 14. ledna 1919) (10).

(1) „Těžiště politického života se v současnosti definitivně a zcela přesunulo mimo prostor parlamentu.“ (Teze o komunistických stranách a parlamentarismu, II. sjezd Komunistické internacionály, červenec 1920).

(2) https://time.com/7233982/germany-economic-slump-explainer/

(3) https://www.tunisienumerique.com/crise-de-lindustrie-en-allemagne-des-fermetures-dusines-et-des-milliers-de-licenciements/

(4) https://www.lemonde.fr/ international/article/ 2025/01/15/ l-allemagne -en-recession-pour-la-deuxieme-annee-d-affilee_ 6499318_ 3210.html

(5) https://www.lemonde.fr/ international/ article/2024/01/21/ en-allemagne- la-manifestation- contre-le-parti-d- xtreme-droite- afd-a-munich-i nterrompue-a- cause-de-l-affluence.htm

(6) https://www.courrierinternational.com/une/une-du-jour-olaf-scholz-muscle-son-discours-sur-la-question-migratoire

(7) https://edition.cnn.com/2025/02/23/europe/german-election-results-cdu-afd-intl/index.html

(8) https://www.sueddeutsche.de/politik/bundestagswahl-2025-daten-alter-geschlecht-beruf-bildung-linke-li.3203939?reduced=true

(9) https://x.com/JLMelenchon/status/1en-allemagne-melenchon-explique-la-percee-de-l-extreme-droite-par-la-politique-du-centre- gauche

(10) https://www.marxists.org/archive/luxemburg/1919/01/14.htm