8. březen: S imperialistickou válkou na obzoru se proletariát musí připravit na návrat třídního boje

Před 110 lety se v Bernu konala třetí konference socialistických žen. Jednalo se o pravidelné setkání bojovných žen z předních evropských socialistických stran, jehož cílem bylo od počátku minulého století podporovat boj proletářských žen v konkrétních oblastech, kde měly největší společenský vliv. Vycházejíce z mimořádně obtížných podmínek, které jim přisoudil (a stále ještě přisuzuje) buržoazní režim, pozvedaly socialistické bojovnice ony prapory, které jak v oblasti ekonomických bojů, tak v oblasti politických požadavků měly pohnout proletariát k tomu, aby se vymanil z marastu, do něhož ho uvrhl kapitalistický svět, a zaujal své náležité místo v třídním boji.

V roce 1915 již rok zuřila první imperialistická světová válka. Hlavní sociálnědemokratické strany, francouzská a německá, zpečetily posvátný pakt o spolupráci se svými národními buržoaziemi na obranu „ohrožených“ vlastí a jakékoli bratření mezi nimi bylo preventivně zakázáno. Zatímco internacionalistické tendence v socialistickém hnutí - ty, které měly brzy dát vzniknout zimmerwaldské a kienthalské konferenci - byly ještě relativně utlumeny drtivým dopadem zrady politických a odborových špiček ve prospěch svých národních buržoazií, byly to socialistické ženy, které se jako první vymanily, rozpačitě, avšak rozhodně, z převládající nacionalistické disciplíny ve svých organizacích, aby se účastnily konference v tomto roce. Byl to první příklad přetrvání základních internacionalistických principů uvnitř části sociální demokracie a s ním i první možnost, která otevřela cestu k znovuobnovení marxistických tezí prosazujících revoluční boj - proti imperialistické válce a za zničení třídní nadvlády buržoazie. Takto končila jejich Výzva k pracujícím ženám světa:

„Celé lidstvo vás sleduje, proletářské ženy válčících zemí. Musíte se stát hrdinkami, zachránkyněmi.

Spojme se! Buďte jednotné ve vůli a akci! Hlásejte milionkrát to, co vaši muži a synové zatím nejsou s to uznat: dělníci všech zemí jsou bratři. Jen jednotná vůle tohoto lidu může dát povel k ukončení tohoto masakru.

Jedině socialismus představuje pro lidstvo budoucnost míru.

Pryč s kapitalismem, který obětuje miliony lidí na oltář bohatství a moci vládnoucí třídy.

Pryč s válkou! Vpřed! K socialismu!“

O pouhé dva roky později, v roce 1917, to byly právě proletářské ženy v carském Rusku, které udělaly první krok tímto směrem: 8. března (podle juliánského kalendáře) se v Petrohradě uskutečnil protest požadující zvýšení přídělů chleba - značně snížených kvůli nedostatku způsobeného válkou -, který vyvolal první vzpoury vedoucí k únorové revoluci. Jak známo, proletářské ženské hnutí bylo prvním krokem v prvním dějství skutečné proletářské revoluce: tedy říjnové revoluce v roce 1917, kdy bolševici vedli proletářské a rolnické masy (z nichž mnohé byly mobilizovány do války) k převzetí moci a nastolení diktatury proletariátu v Rusku, která měla být v očích samotných bolševiků předehrou ke světové revoluci.

O více než sto let později se na obzoru opět vynořuje imperialistická válka, která se již nezdá být tolik vzdálená. Velká kapitalistická krize v letech 2008-2013 způsobila nejen brutální zhoršení životních podmínek proletariátu, ale také odhalila obtíže, s nimiž se potýkají hlavní imperialistické mocnosti při udržení svého systému globálního rozparcelování, systematického, ale relativně organizovaného plundrování zdrojů, obchodních tepen, bohatství atd. Několik posledních let ukázalo nezadržitelnou tendenci směrem ke konfrontaci mezi těmito mocnostmi, a přestože se tak zatím děje jen vzdáleně a prostřednictvím zástupců - jak je vidět na Ukrajině, částečně na Blízkém východě a v Africe -, ve skutečnosti bubny války duní všude stále hlasitěji.

Jak samotná válka, tak období, které jí bude předcházet a které se bude vyznačovat mobilizací stále větších zdrojů pro tento konflikt (od zbraní po vojáky, od miliard dolarů investovaných do vojenské techniky po pracující převedené do odvětví, která budou označena jako „nezbytná průmyslová odvětví“), budou vyvíjet stále větší tlak na proletariát, jehož životní a pracovní podmínky se budou systematicky zhoršovat. Takzvané „sociální výdobytky“ - které jsou ve skutečnosti ústupky poskytovanými buržoazií k udržení sociálního smíru díky mimořádným ziskům vyždímaným z kapitalistického systému - budou jistě první, které zmizí. A s nimi i samotný systém, který mnozí považují za trvalý, tentýž systém, na který spoléhají velké masy proletářů ve vysoce rozvinutých kapitalistických zemích při zajištění života, který není tak bídný jako život jejich bratrů a sester v někdejších koloniích, v takzvaném „třetím světě“ atd.

Válka i její přípravy budou pomalou, ale nevyhnutelnou demonstrací toho, že kapitalismus nemůže nabídnout nic jiného než bídu a zkázu a že každé zdání míru a stability bylo jen klamem.

Dokonce i během desetiletí ekonomické expanze a relativního kapitalistického míru (relativního proto, že takový mír existoval pouze v nejrozvinutějších zemích, zatímco na kapitalistické periferii byla válka stálou realitou) zůstávala proletářská žena v podřízeném postavení ve srovnání s proletářským mužem. Kromě třídního útlaku čelila dalšímu útlaku kvůli svému pohlaví. Vždy nesla břemeno tlaku rodiny, péče o domácnost, výchovy dětí, nejhůře placených a nejhorších pracovních podmínek, jakož i ponižování a obtěžování, které jí buržoazní společnost „ nadělila“ jen proto, že je žena.

Tato situace se má zhoršovat s tím, jak se společnost blíží k válce. Každý útlak se tak zdvojnásobí. Podmínky, o nichž se věřilo, že jsou překonané - leč pro buržoazii zůstávají ekonomicky či politicky prospěšné -, se navrátí. A proletářská žena bude trpět ještě více, ponese hlavní tíhu zhoršující se reality kapitalismu. Bude vyzvána, aby snášela zvýšený útlak ve jménu národní jednoty, obrany vlasti, „jednotné fronty“ s buržoazními ženami ( zajisté zastřešené feministickou solidaritou či jiným heslem). A takzvaná „svoboda“ a „vydobytá práva“ budou použity jako argumenty k tomu, aby se aktivně podílela na obraně třídních zájmů buržoazie.

Válka postaví proletariát - a proletářské ženy obzvlášť - před tvrdou volbu: bojovat za své třídní zájmy, nebo umírat. Válečná mobilizace bude na pracující třídu vyvíjet takový tlak, že jí nezbude nic jiného než se vrátit na bitevní pole třídního boje, nesmlouvavě hájit své zájmy a pomocí třídně pojatých metod a prostředků - které nelze na žádné rovině sdílet s buržoazií - zamezovat buržoazii v ničení jejich životů a v tom, aby z nich a jejich dětí činila potravu pro děla.

Proletářské ženy mají dlouhou tradici boje, byť na ni možná zapomněly. Od Pařížské komuny v roce 1871 až po Petrohrad v roce 1917, včetně jejich role v nejvýznamnějších třídních a politických organizacích a odborech, prokazovaly svou revoluční sílu - sílu, kterou budou znovu potřebovat, až si to dějiny budou žádat.

Až buržoazie, jak jsme to nedávno viděli na Ukrajině, v Rusku a v Izraeli, opět určí, že válečné fronty jsou nevyhnutelným osudem proletářů, bude muset proletářská žena bez stínu pochybností prokázat, že je dědičkou největší tradice boje v dějinách: boje proletářské třídy.

Do té doby budou proletářské ženy pokračovat, bok po boku s proletářskými muži, v boji za prosazení důstojného života, v obraně svých nejzákladnějších a nejvlastnějších práv - mateřství, dětství, noční práce atd. - a neústupně vystupovat v ekonomických bojích, při obraně mezd, pracovních podmínek a bezpečnosti na pracovišti.

Ať žije proletářský 8. březen!

Ať žije Mezinárodní den boje žen!

Za znovuobnovení třídního boje!