Jaká je budoucnost Palestinců v Gaze?

Palestinci mají před sebou své systematické vyhlazení, které je chtěné a organizované Izraelem se souhlasem a podporou všech imperialistů, počínaje nejdemokratičtějšími Spojenými státy americkými a evropskými státy.

Po desetiletích neúspěšných pokusů ustavit se jako národ a jako nezávislý stát, rovnocenný ostatním a především Izraeli, se zdá, že neexistuje žádné východisko; jedno východisko však existuje, a to historická cesta znovuobnovení třídního boje proletariátu nejen v zemích Blízkého východu, ale především v kapitalisticky vyspělých zemích v perspektivě mezinárodní proletářské a komunistické revoluce v Evropě, Americe, Rusku, na Dálném východě, v Číně a Japonsku; takový třídní boj nemůže nezasáhnout – zvenčí – i země, kde se třídní spolupráce mezi proletariátem a buržoazií v průběhu desetiletí natolik upevnila, že se zdá neotřesitelná, jako je tomu v Izraeli.

Mnohým se tato perspektiva může jevit jako odtržená od reality, iluzorní a neuskutečnitelná, stejně jako „znovuprobuzení“ pracujících tříd v zemích Blízkého východu.

Buržoazní vládnoucí třída – poté, co během více než dvou set let přestála nekonečnou řadu ekonomických, obchodních a finančních krizí, společenských bojů a pokusů proletariátu o dobytí moci, a dokonce i revoluci, jako byla ta bolševická v roce 1917 s jejím dočasným vlivem na Evropu a svět; poté, co přestála dvě světové války, jednu ničivější než druhou, a jejich negativní důsledky; poté, co dále rozvíjela průmyslovou a kapitalistickou ekonomiku a podřídila svým zákonům každý kout světa, i ty geograficky nejvzdálenější od velkých finančních a imperialistických center; a poté, co připoutala každý proletariát k národním zájmům vlastní buržoazie, potlačovala povstání a vzpoury pokaždé, když vypukly, a nadále rozpoutávala války po celém světě, až způsobila otřesy i v mírumilovné Evropě – po tom všem to, co se jeví jako nemožné, není vzpoura, povstání lidových mas nebo celých národů proti útlaku, kterému jsou neustále vystaveny ze strany velkých imperialistických států, velkých monopolů a světových trustů, velkých bank, nýbrž to, že by se tyto vzpoury a povstání přetavily v organizované třídní boje, jak tomu bylo v 19. století a v prvních třiceti letech století dvacátého.

Doposud jsme byli svědky toho, že demokratické státy se podle bezprostředních a budoucích zájmů své buržoazie spojují nebo dostávají do konfliktu s jinými demokratickými státy či se státy autoritářskými, totalitními, avšak veskrze stejně buržoazními a protidělnickými; po desetiletí jsme již svědky stále silnější militarizace všech národů, ať už je tato militarizace dílem domácí buržoazie, nebo buržoazií jiných zemí, které si svou nadvládu získaly vítězstvím ve válkách. Stále více je zřejmé, zejména od konce druhé imperialistické světové války, že konkurenční boj mezi různými národními kapitalismy vynesl do popředí to, co Manifest Komunistické strany, Kapitál, Imperialismus – zkrátka marxismus – předpověděl již před sto osmdesáti, sto šedesáti a sto deseti lety: že buržoazní státy, ať už demokratické, konstitučně monarchistické nebo totalitní, jsou v každé zemi nástrojem kapitalistického panství nad společností; že vysávají pot a krev z námezdní práce proletářských mas, pot a krev z chudých rolnických mas, a to výhradně za účelem posilování moci kapitalismu nad každým kusem země na planetě, nad každým mořem a každým nebem. Podle buržoazie se zákonům kapitálu, a tedy i zákonům kapitalistické velkoburžoazie, musí podřídit nejen velké a malé podniky, velký i drobný obchod, každé malé i velké vlastnictví, a tím i každá země a každý jednotlivý člověk od narození až do smrti, ale i všechny budoucí generace. Pokud si budoucnost představujeme na základě toho, co se děje v přítomnosti, nebude to budoucnost tolik propagovaného blahobytu, tolik vzývaného míru, proklamované svobody, rovnosti a bratrství: budoucnost, kterou v každé zemi nastoluje vládnoucí buržoazie, zvěstují ústí děl, bomby padající z nebe, rakety střílené ze země, z moře a z nebe. A nestřílejí-li děla, nezabíjejí-li bomby a rakety a neničí-li celá města, pak to za ně učiní hlad, podvýživa, žízeň, hladomor a kriminalita – která vždy těží z chaosu způsobeného sociálními krizemi a válkami. Buržoazie a kriminalita, ač mezi sebou svádějí boj, se vzájemně podporují; obě jsou plody kapitalistického způsobu výroby a obě uctívají jako všemocného boha peníze, jimž jsou ochotny obětovat vše, včetně celých národů.

Proti tomuto světu, proti takové budoucnosti nepředstavuje řešení „dobrá vůle“ lidí, ani „demokracie“ s jejími falešnými „hodnotami svobody a rovnosti“. Buržoazní třídu netvoří lidé, kterým leží na srdci lidská společnost, nýbrž lidé, kteří jsou nástroji kapitálu, jsou rukou boha-kapitálu, jehož zájmy jdou proti lidské společnosti: když jsou namísto zájmů společenského života lidského druhu jsou prosazovány zájmy kapitálu, peněz, zboží – tedy ekonomiky, která využívá lidskou práci výlučně k zhodnocování kapitálu – pak je povoleno jakékoli násilí: násilí kapitálu, jeho zbožní ekonomiky, se přímo přelévá do násilí třídy, která drží politickou, ekonomickou a vojenskou moc, aby podřídila celou společnost zájmům kapitalismu, a za tímto účelem si tato třída nejen přivlastňuje veškeré bohatství vytvořené lidskou prací a soustřeďuje jej ve svých rukou, ale také uplatňuje všechny formy násilí, aby svou moc bránila a rozšiřovala ji na stále rozsáhlejší území.

Válka – kterou izraelská buržoazie vede již desítky let proti všem národům obývajícím území sousedící s tím, co je odjakživa považováno za „Zemi zaslíbenou“ (… zaslíbenou Bohem Izraele), počínaje palestinským obyvatelstvem, které je v celé oblasti přítomno již více než tisíc let, neboť i ono je semitským národem, stejně jako ten židovský – nemá své kořeny v údajném antisemitismu Palestinců: její původ spočívá v zájmu a potřebě obou národů podrobit si jeden druhého a ovládnout společně obývaná území, zejména úrodné oblasti podél Jordánu; tisícileté náboženské spory není pro obě strany ničím jiným než ideologickým ospravedlněním. S rozvojem kapitalismu, a tedy i buržoazních tříd v každém z těchto národů v oblasti, nabyly konflikty nevyhnutelně charakter permanentní války, v níž – po rozpadu Osmanské říše, která tato území ovládala po čtyři století, a po jejich kolonizaci vítěznými imperialistickými mocnostmi první světové války, Anglií a Francií – došlo k úplnému rozpadu celé oblasti Blízkého a Středního východu, počínaje prastarým imperiálním uspořádáním. Anglie a Francie zde, za účelem své imperialistické nadvlády a s ohledem výhradně na své vlastní imperialistické zájmy, aniž by braly v úvahu tradice různých etnických skupin a obyvatelstva, vytvořily nové národní entity: Irák, Palestinu/Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrii, Kuvajt a Saúdskou Arábii.

Pochopitelně, zájmy imperialistických mocností nespočívaly pouze v rozdělení oblastí bývalé Osmanské říše na Blízkém a Středním východě na sféry vlivu (odtud Sýrie a Libanon připadly Francii, zatímco Jordánsko, Palestina/Izrael, Irák, Kuvajt a Saúdská Arábie Anglii), aby mohly přímo kontrolovat komunikační cesty, monopol obchodu a výnosy z ropných ložisek, ale také v rozeštvávání různých menšin (především kurdské a posléze i židovské) proti arabskému obyvatelstvu. Po skončení první světové války byly Sèvreskou smlouvou (1920) vytyčeny nové hranice, které radikálně změnily celou oblast Blízkého východu. Po druhé světové válce – po porážce států Osy a arabských mocností, které je podporovaly, a po vyhlazení Židů – vítězné imperialistické demokracie, které již podruhé zvítězily nad imperialistickými totalitními režimy, jen ještě více prohloubily konflikty mezi obyvateli Blízkého východu; bylo tomu tak zejména v případě vzniku státu Izrael, který se ze „židovského domova“ v roce 1948 stal skutečným státem na území, které světové imperialistické mocnosti sdružené v OSN od roku 1945 zamýšlely rozdělit na dva různé státy, palestinský a židovský – k čemuž však nikdy nedošlo. Že Anglie, Spojené státy a Francie v podstatě stály na straně židovského obyvatelstva, a nikoli arabského, bylo zjevné – i navzdory opakovaným deklaracím o arabsko-izraelských konfliktech a o „dvou národech, dvou státech“ – již od násilného zřízení státu Izrael, které způsobilo pro Palestince první velkou katastrofu (v arabštině al-Nakba), kdy byli nuceni uprchnout do Libanonu a Jordánska. Ani Anglie, ani Francie nijak nezasáhly, aby zabránily nucenému exodu 700 tisíc Palestinců z jejich území, které izraelské síly vojensky obsadily. Židovský stát vyhovoval všem imperialistickým mocnostem, neboť mohl za ně plnit roli jejich četníka v oblasti, která bylo po svém úplném rozpadu turbulentní a obtížně ovladatelná; a navíc tišil špatné svědomí imperialistických demokracií, které – i přes vědomí osudu miliony Židů v nacistických koncentračních táborech – naprosto nic neučinily, aby tuto předem ohlášenou genocidu zastavily.

Po skončení války tudíž vítězné demokracie podpořily migraci stovek tisíc evropských Židů z Polska, Německa, Ruska (čímž v podstatě dosáhly obrovské etnické čistky ve střední a východní Evropě a vlastně se staly vykonavateli nacistické vůle vyřešit „židovskou otázku“ v této části Evropy) a také samotného Blízkého východu do Izraele, jejich nové vlasti. Tímto způsobem imperialismus – ať už pod rouškou formální demokracie, či nikoli – doufal, že zmírní, ne-li přímo pacifikuje Blízký východ, který se naopak rýsoval jako oblast, kde se etnické, náboženské, politické a ekonomické rozpory národů, které jej odjakživa obývaly, budou střetávat a s přibývajícími rozpory mezi různými imperialistickými mocnostmi ještě prohlubovat. Mezitím se v průběhu desetiletí od roku 1948 Izrael stal kapitalisticky velmi vyspělou zemí s výraznými expanzionistickými ambicemi – ambicemi, které může uskutečnit pouze porobením celého palestinského obyvatelstva, aby nemohlo jakkoli ohrozit zájmy Tel Avivu na zabrání celého území Palestiny – a to i za cenu vyhlazení palestinského obyvatelstva, jak se to ve skutečnosti děje v Gaze již více než 600 dní.

Vzpoury, povstání a války, jejichž hlavními aktéry jsou Palestinci již více než šedesát let, přes neustálé porážky a nutnost bojovat nejen proti izraelské armádě, ale také proti vládám a armádám arabských zemí, které se slovy prohlašovaly za zastánce a přátele „palestinské věci“, nevedly k „vyřešení“ „palestinské otázky“. Přestože se opakovaně spoléhaly na vliv a vedení politických skupin a milicí, které od dob OOP až po současnou Palestinskou národní správu a Hamás naopak prokazují, že upřednostňují své vlastní zájmy a privilegia, přičemž vykořisťují palestinské proletářské a rolnické masy a střídavě se staví do služeb té či oné regionální či imperialistické mocnosti; a přestože nesou nejstrašnější důsledky v podobě útlaku, ponížení, mučení a smrti – palestinské masy pokračují v odporu a přežívají na zbytcích země, které se stále více mění v otevřené hřbitovy.

Je zřejmé, že všechny imperialistické mocnosti mají zájem na udržení dobrých ekonomických, obchodních, finančních a politických vztahů s Izraelem; i po 8. říjnu 2023 pokračovaly v obchodu se zbraněmi všeho druhu – přičemž prvenství v tomto obchodu mají Spojené státy, Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a dokonce i Španělsko, které navzdory nedávného uznání „palestinského státu“ ze strany Pedra Sáncheze po 7. říjnu 2023 ještě zvýšilo dovoz zbraní z Izraele, včetně nových raket Spike a minometů Cardom „vyzkoušených v boji“ v Gaze (1). Tyto mocnosti neudělaly nic, aby po smířlivých slovech o „dvou národech, dvou státech“ (o nichž velmi dobře vědí, že se nikdy nenaplní), následovaly i činy, a neučinily nic pro zastavení systematického násilí izraelské armády a osadníků proti palestinskému civilnímu obyvatelstvu.

K čemu tedy posloužila jejich velká politická, ekonomická a vojenská moc? K ochraně palestinského civilního obyvatelstva? K postrašení státu Izrael výhrůžkami tvrdých odvetných opatření, pokud nezastaví systematické násilí proti bezbrannému palestinskému obyvatelstvu? Jistěže ne – vzhledem k tomu, že po 600 dnech bombardování, které srovnává Pásmo Gazy se zemí – s více než stem tisíc mrtvých, ať už identifikovaných, či pohřbených pod troskami, se stovkami tisíc zraněných, umírajících, hladovějících a nemocných bez přístupu k lékařské péči – si mnozí vládcové v oblecích a kravatách dovolují před kamerami prohlásit, že Izrael „to přehání“, že „překročil hranici“ (jakou hranici? kolik civilních obětí je pro tyto pány „přijatelných“ za téměř dva roky bombardování, zasahujícího školy, nemocnice, civilní obydlí, uprchlické tábory?), že je prý na čase „vyjednávat“… Vyjednávat s kým? S Hamásem? Který je sám spoluodpovědnou stranou v této válce rozpoutané Izraelem a který má naopak zájem na tom, aby obyvatelstvo Gazy nadále trpělo všemi zvěrstvy, kterých je izraelská armáda schopna, aby měl tak další důvod k reorganizaci a znovuzískání vlivu alespoň nad částí palestinského obyvatelstva a mohl i nadále sloužil jako prodloužená ruka regionálních mocností (a nejen Íránu), kterým se hodí, že Izrael zůstává plně zaměstnán na území, které kdysi bylo Palestinou?

A jistě to není takzvaná „humanitární pomoc“ – v podobě nákladních vozů plných potravin, léků, oblečení a vybavení, které dorazily na hranice Gazy a od 2. března jsou zadržovány izraelskou armádou pod spalujícím sluncem, čímž je znemožněna jakákoli pomoc systematicky bombardovanému a hladem sužovanému obyvatelstvu – co ulehčuje přežití Palestincům v Gaze. Poté, co Izrael vyhostil humanitární organizaci OSN UNRWA, obviněnou izraelskou teroristickou vládou z terorismu, a ve spolupráci se Spojenými státy zorganizoval novou samozvanou humanitární organizaci Alliance of Lawyers for Palestine (ASAP) pod vedením takzvané Gaza Humanitarian Foundation (GHF) – financované Mossadem a izraelským ministerstvem obrany a ve skutečnosti tvořené americkými žoldáky a bývalými agenty CIA – Izrael rychle pokračuje v plánu soustředit většinu Palestinců z Pásma do jeho jižní části. Zde, poblíž hranic s Egyptem, pod dohledem Spojených států, zřídil čtyři distribuční střediska pro výdej potravin (oproti předchozím 400 distribučním střediskům, která provozovala UNRWA v celém Pásmu), přičemž byly vytvořeny dlouhé a úzké koridory z ostnatého drátu a všichni, kdo stojí ve frontě na jídlo, jsou identifikováni pomocí nejmodernějších biometrických technologií. Po dnech a týdnech hladovění je pochopitelné, že se mezi Palestinci vytvoří tlačenice, aby si zajistili alespoň minimální množství jídla. Jak bylo předem očekáváno, aby rozehnali tlačící se dav a přinutili Palestince spořádaně seřadit do speciálně zřízených koridorů a zabránili útoku na to malé množství potravin, které bylo k dispozici, američtí kontraktoři a zločinecké milice organizované palestinskými klany ve shodě s Netanjahuovou vládou(2) stříleli do davu a přidali tak další mrtvé a zraněné k desítkám tisíců, které již byly zasaženy izraelskými útoky. Takto je s Palestinci nakládáno hůře než s vězni v jakémkoli koncentračním táboře: za fasádou „humanitární pomoci“ – která slouží k utišení špatného svědomí imperialistických zemí – se skví hlavně samopalů a tanků, které tak z distribučních center potravin činí smrtící pasti.

A zatímco v Pásmu Gazy probíhá tato dlouhá a krvavá jatka, saúdskoarabský ministr zahraničí princ Fajsal bin Farhán se v neděli 1. června chystal setkat s Mahmúdem Abbásem v Ramalláhu na Západním břehu, aby jednali o tom, co by se jednoho dne mělo stát tolik vytouženým „palestinským státem“. Více než padesát let nevkročil žádný vysoký představitel Saúdské Arábie na palestinskou půdu; více než padesát let Rijád mlčí o tragédii palestinského obyvatelstva. V čele arabské delegace složené z ministrů zahraničí Egypta, Jordánska a dalších zemí Ligy arabských států chtěl princ Fajsal bin Farhán zahájit iniciativu, díky níž by Saúdská Arábie ráda znovu sehrála klíčovou roli při obnově mezistátních vztahů mezi arabskými zeměmi regionu a Izraelem – a jak se na zkušeného obchodníka patří, hned na několika frontách. V první řadě normalizací vztahů s Izraelem na základě slavných Abrahámových dohod, které byly přerušeny v důsledku útoku Hamásu ze 7. října 2023 a velmi násilné reakci Izraele v Pásmu Gazy – dohod, které již urovnaly vztahy mezi Izraelem a Bahrajnem, Spojenými arabskými emiráty a Marokem, a které by mohly vést k obnovení vztahů mezi Tel Avivem a Rijádem. Zadruhé obnovením vztahů s Palestinskou národní správou, poté co byly přerušeny, a opětovné zařazením „palestinské otázky“ do centra zájmu – to vše v souladu s Francií pod vedením Macrona, s níž Rijád svolal na 17.–20. června konferenci OSN právě za účelem znovu prosadit uznání palestinského státu.

Jsme tak svědky dalšího divadelního představení, v němž je „palestinská otázka“ využívána – jednou jednou, jindy druhou mocností – jako páka k prosazení vlastních zájmů v dělení regionu, který je systematicky vystavován v zásadě neřešitelným konfliktům a v němž se regionální mocnosti – Saúdská Arábie, Írán, Turecko a pochopitelně Izrael – již nejméně šedesát let snaží prosadit svou pozici vůči ostatním soupeřům. Za nimi – nebo po jejich boku – však jednají historické imperialistické mocnosti a také mladší imperialismus, jako například Čína, které se nezajímají tolik o „palestinskou věc“, jako spíše o ropu a obchodní trasy vedoucí přes Rudé moře, Suezský průplav a Perský záliv. Ve skutečnosti byla tato návštěva Ramalláhu zmařena Izraelem a byla pochopitelně… odložena. Důkazem toho, že velký izraelský plán počítá s redukcí počtu Palestinců v Pásmu a na Západním břehu na historické minimum, jsou neustálé nové osidlovací aktivity na Západním břehu – a zítra, po dokončení vyhlazování v Gaze, také v samotném Pásmu. Není jistě náhodou, že se návštěva saúdského prince Fajsala bin Farhána v Ramalláhu měla uskutečnit pouhých čtyřiadvacet hodin poté, co Netanjahuova vláda schválila dalších 22 osad na okupovaném Západním břehu – nejrozsáhlejší osidlovací operaci na okupovaných územích, která jsou stále fiktivně určena pro budoucí palestinský stát…

Válka na otřesy zmítaném Blízkém východě byla, je a bude normálním stavem, protože se zde během více než sta let nahromadilo a soustředilo příliš mnoho rozporů: ty i nadále vyvolávají další střety. Proti této situaci trvalé války může historickou odpověď na neustálé krveprolití, jímž se regionální a imperialistická buržoazie opakovaně snaží prosadit své partikulární zájmy, přinést jedině výbuch proletářského třídního boje. Takový proletářský třídní boj by mohl vypuknout v Egyptě, stejně jako v Sýrii, Íránu, Turecku nebo samotné Saúdské Arábii, Libanonu, Iráku nebo přímo v Palestině – a mohl by mít sílu, že by v mžiku požár třídních bojů zachvátil celý region.

Bohužel, a to nikoli teprve dnes, je cesta ven z útlaku, masakrů a současného vyhlazování Palestinců stále zcela popřena. Pod záštitou „práva Izraele na obranu“ krvavá židovská buržoazie – ve jménu „Bohem vyvoleného národa“, Boha, který vyžaduje naprostou poslušnost a jemuž je třeba obětovat i to nejcennější – lidský život – ospravedlňuje „právo Izraele na obranu“ jakýmikoli prostředky, včetně těch nejnásilnějších a nejnelidštějších, zamýšlených, plánovaných a realizovaných proti jakémukoli jinému „bezbožnému“ národu nebo národu považovanému za nepřítele. Na základě tohoto prastarého náboženského přesvědčení si „Bohem vyvolený národ“ v průběhu času, z generace na generaci, vybudoval velmi úzké pouto solidarity mezi všemi svými členy – a mezi všemi židovskými komunitami, které byly od dob Římské říše vyháněny z různých zemí. Toto pouto napomohlo jejich přežití v dějinách, během nichž se věnovali převážně obchodu a půjčování peněz, z čehož se postupem času stali lichváři a bankéři, neboť jim bylo podle zákona zakázáno vlastnit nemovitosti a půdu. Ve skutečnosti „židovský národ“ plnil zejména ve středověku tímto způsobem důležitou společenskou funkci – jakožto nečlen křesťanské komunity se mohl věnovat činnostem, které křesťané sice odsuzovali, ale zároveň potřebovali, především lichvě. Rozvoj obchodu a peněžního oběhu vedl k rozmachu lichvy, což přispělo k zakořenění prvních zárodků kapitalismu a k následnému rozpadu feudální společnosti. To však nestačilo k ochraně židovských komunit před masakry a pogromy, které je od středověku sužovaly v Německu, Anglii, Francii a zejména v Rusku. „Bohem vyvolený národ“ byl pronásledován mnoha jinými národy, především křesťanskými, neboť v nekonečném pokrytectví katolicismu, protestantismu a pravoslaví byla nespokojenost nižších tříd záměrně obracena proti židovským komunitám, které – kvůli svým zřetelným odlišnostem – bylo snadné identifikovat a izolovat do ghett. Takto vznikla nespokojenost vyvolaná konkurencí, kterou Židé představovali pro nežidy, když se – kromě lichvy a díky penězům, které měli k dispozici – začali věnovat klasickým maloburžoazním profesím (obchod, svobodná povolání atd.). Antijudaismus (známý jako antisemitismus) z feudální éry byl tak využit buržoazií, která ze Židů učinila pohodlné obětní beránky.

Staletí pronásledování nezabránilo velké části židovských komunit zbohatnout díky obchodu a lichvě – ve světě, kde se vztahy mezi různými národy, ať už násilné či méně násilné, prohlubovaly a stále zřetelněji odhalovaly potřebu směny produktů a později i zboží, a to do té míry, že když se zlato, stříbro a poté peníze staly měřítkem obchodu, obchodní a lichvářská praxe, kterou Židé po staletí zdokonalovali a rozvíjeli, jim zajistila takové společenské privilegované postavení, že se stali předními představiteli kapitalismu.

Absence třídního boje v Izraeli, Evropě, Americe a arabských zemích Blízkého východu znemožňuje palestinskému proletariátu – a tím spíše palestinskému obyvatelstvu jako celku – opřít se o jedinou konkrétní solidaritu, která by mu mohla pomoci postavit se proti vyhlazování a setřást ze sebe pijavice v podobě nacionalisticko-buržoazních sil Hamásu, Palestinské národní správy a všech různých klanů a politicko-ozbrojených formací; tyto síly v posledních desetiletích nepředstavovaly žádné „národní a demokratické řešení“ izraelsko-palestinského konfliktu, nýbrž zneužívání bojovnosti a nezdolného odporu palestinského proletariátu k prosazování vlastních buržoazních třídních zájmů a privilegií – tu prostřednictvím ozbrojených střetů s Izraelem a s tím či oním arabským státem, který se vůči nim ukázal stejně represivní jako Izrael, tu prostřednictvím těch nejpodlejších a nejcyničtějších kompromisů s vládnoucími silami, ať už reprezentovanými Izraelem, arabskými státy, Spojenými státy či evropskými mocnostmi.

Nejnovější izraelská ofenzíva proti obyvatelstvu Gazy, po falešném příměří dohodnutém s Washingtonem, byla pojmenována Gedeonovy vozy. Každý název, který Izrael svým válkám udělil, měl vždy silný symbolický význam. V tomto případě odkazuje na Bibli, konkrétně na Knihu soudců a činy soudce Gedeona (11.–10. století př. n. l.), „vyvoleného Bohem“, aby přivedl Izraelity zpět k víře v Boha Izraele, poté co se odvrátili od Božích přikázání a byli utlačováni pohanskými národy, jako byli Midjánci a Amalekité. Jeho činy lze shrnout jako vyhlazovací operaci, kterou Gedeon zorganizoval překvapivým nočním útokem na tábor Midjánců; moment překvapení usnadnil vítězství Gedeona a jeho tří set bojovníků; osobně popravil zajaté knížata a nařídil vyhlazení obyvatel dvou vesnic, Sukót a Penuel, jejichž obyvatelé se provinili tím, že nepodpořili jeho vojsko. Tak bylo, jak vypráví Bible, obnoven zákon Boha Izraele a zajištěna kontrola nad územím obývaným Izraelity – a soudce Gedeon poté zajistil čtyřicet let míru. V Novém zákoně byl povýšen na vzor víry pro všechny křesťany – víry, která ve skutečnosti nařizovala vyhlazení všech, kdo se nepodrobili zákonu Boha Izraele… a zákonu Boha křesťanů…

A oč jiného se jedná, než o vyhlazování do nejmenších detailů organizované – právě to, co se odehrává v Gaze od 8. října 2023, den po útoku Hamásu na izraelské kibucy sousedící s Gazou? Vyhlazování prováděné se souhlasem všech takzvaných civilizovaných států – a za které se jednoho dne budou zodpovídat před nastupujícím revolučním proletářským hnutím, jež – hnáno stále ostřejšími a vyhrocenějšími rozpory světového kapitalismu – nevyhnutelně povstane z popela.

(1) Viz https://contropiano.org/altro/2025/06/05/benefici-inconfessabili-la-compravendita-darmi-tra-la-spagna-e-israele-dopo-il-7-ottobre-0183806

(2) Viz htpps://www.avvenire.it/mondo/pagine/caos-aiuti-striscia, 31. května 2025, kde se píše o Yasseru Abu Shababovi, členovi mocné rodiny z Khan Yunis na jihu pásma Gazy, který se v dohodě s izraelskými silami podílel na útocích na stovky nákladních vozů Světového potravinového programu OSN.

5. červen 2025 (aktualizováno 15. června 2025)