Nepokoje v Maroku

Tváří v tvář lidové nespokojenosti – represe režimu krále Mohameda VI

Už několik dní vycházejí tisíce marockých mladých lidí do ulic, aby protestovali proti špatné hospodářské a sociální situaci, v níž se nachází většina obyvatelstva. Požadují zlepšení zdravotnictví a školství, ale v pozadí je hluboká společenská nespokojenost, která se hromadila celé roky a nyní vybuchla – ta staví mládež do čela hnutí, jež čelí represi marockého státu a mlčenlivé spoluvině západních médií.

Maroko se vyznačuje tím, že je státem řízeným železnou rukou, s buržoazií sjednocenou kolem královské rodiny a s jejím ústředním jádrem, takzvaným maḫzenem, který udržuje teror jako jediný způsob vlády. Vnitropolitická moc této buržoazie stojí na vojenském režimu, jež zaručuje vykořisťování proletářů z města i z venkova a podrobení širokých vrstev zbídačených mas, které přežívají díky využívání drobných zemědělských pozemků, rybolovu nebo pěstování konopí, zpracování a pašování jeho derivátů. Tato buržoazní třída navíc získává tučné zisky ze systematického drancování Západní Sahary, kde udržuje saharské obyvatelstvo v otřesných životních podmínkách, neustále pronásledované a ohrožované armádou, která tímto umožňuje těžbu cenných nerostů nacházejících se pod zemí této oblasti.

Pokud jde o zahraniční politiku, Maroko bylo od vyhlášení nezávislosti za vlády Mohameda V. pevným spojencem Spojených států, Británie a Francie, které v konzervativním a autoritářském režimu viděly nástroj k zadržení národně osvobozeneckých hnutí, jež otřásala jak zeměmi Maghrebu, tak subsaharskou Afrikou. Tento status přednostního spojence hlavních euroamerických imperialistických mocností znamenal pro Maroko jak záruku vnitřní stability, tak možnost získat podporu pro svůj expanzionistický projekt – jehož prvním milníkem bylo právě dobytí Západní Sahary, když po „zeleném pochodu“ v roce 1975 Španělsko oblast opustilo. Od té doby Maroko podporu, které se mu dostalo, víc než splatilo. Jednak proto, že se vždy profilovalo jako garant míru a stability vůči Mauretánii a Alžírsku – zemím, jejichž budoucnost byla v očích bývalých metropolí mnohem nevyzpytatelnější a tudíž rizikovější pro imperialistickou kontrolu nad regionem – a jednak proto, že se v posledních letech upevnilo jako „nárazníkový stát“, který blokuje proudy masové migrace původem ze subsaharské Afriky a mířící do Evropy přes Španělsko. Marocká armáda a četnictvo dokázaly, že umí zadržet tisíce migrantů na svém území, vytvářejíce skutečné „detenční tábory pod širým nebem“ výměnou za finanční pomoc států Evropské unie. Není náhodou, že když tyto dotace ustávají nebo když ochabne vztah s partnery na druhé straně Gibraltarského průlivu, Maroko vyvíjí tlak tím, že umožní průchod stovkám migrantů k hranicím Ceuty a Melilly. Maroko je tak zlověstným garantem imperialistické stability jak v Maghrebu, tak v Evropě, a jeho role se tímto posiluje i v celosvětovém měřítku. Stačí připomenout jeho strategický význam při podpoře Izraele při podpisu tzv. Abrahámovských dohod, včetně jeho vojenské spolupráce se židovským státem.

Vzpoury, které propukly v posledních dnech, připomínají ty, jež v letech 2016–2017 otřásly Rífem (berberská oblast v severním Maroku), kdy tisíce Rífanů, organizovaných v rámci hnutí Hirak, také vyšli do ulic s požadavky na ekonomické a sociální reformy, i když tehdejší události měly výrazný etnický prvek a menší geografický rozsah. Tehdy vypukla revolta v kontextu rychlého zbídačení rífských lidových mas, většinou živících se samozásobitelským zemědělstvím, coby jednoho z dozvuků světové kapitalistické krize 2008–2014; ty současné se však odehrávají v době, kdy režim krále Mohameda VI. vytrubuje do světa rostoucí prosperitu země, plynoucí z evropských dotací a určitého oživení ve zpracovatelském průmyslu a zemědělství. Viditelnou výkladní skříní tohoto obrazu má být blížící se pořádání mistrovství světa ve fotbale – symbolický triumf režimu, který se tak chce prezentovat jako „moderní“ stát začleněný mezi světové velmoci.

Za touto zdánlivou prosperitou se však skrývá silné společenské napětí, které přimělo tisíce mladých lidí k otevřeným střetům s policií při požadavcích na změny. A toto napětí není žádnou novinkou. Stejně jako v jiných zemích bylo překonání kapitalistické krize posledních dvou desetiletí realizováno brutálním zvýšením vykořisťování proletariátu a zintenzivněním tlaku na nejchudší vrstvy. Návrat k „normálnímu“ tempu podnikání (normálnímu a nevyhnutelnému – až do příští krize, rozumí se) byl získán tím, že se břemeno „oživení“ naložilo především na bedra námezdních pracujících, ale také drobných rolníků atd., kteří již trpěli dopady mezinárodní konkurence, proti níž neměli žádnou šanci a která je uvrhla do dramatické situace. Jsou to mladí, kteří po právu vidí svou budoucnost jako dlouhou cestu utrpení a bídy, zatímco se země chlubí dosaženým rozvojem – ti zapálili jiskru povstání.

Tento druh vzpour je odrazem neodvratného zhoršení životních podmínek většiny obyvatelstva, zejména proletariátu, na jehož vykořisťování stojí celá kapitalistická ekonomika. Je podobný těm, kterých jsme byli nedávno svědky v Nepálu, Ekvádoru atd. Projevuje se jako nerozlišitelná směsice, která v celku požaduje pouze demokratické reformy, zlepšení správy, veřejných služeb apod.

Marocký proletariát nemá dlouhou existenci jako odlišitelná společenská třída a má za sebou jen nemnoho zkušeností z bojů proti buržoazní třídě a jejímu státu. Jsou to bezpochyby chvályhodné boje, ale vzácné, utopené v represi a doprovázené několika málo ústupky, které vládnoucí buržoazie poskytuje některým maloburžoazním vrstvám.

Nicméně vývoj kapitalismu v Maghrebu a v celé Africe vytvořil objektivní faktor, který může urychlit vymezení proletářského třídního terénu v tomto regionu světa: pracující, kteří emigrovali do metropolí Západu. Tito proletáři sdílejí pracoviště a domovy s proletáři Evropy, kteří patří k nejchudším vrstvám španělského nebo francouzského proletariátu, a tvoří základ pracující třídy, jež sdružuje pracovníky mnoha ras a původů a představuje v Evropě třídně orientovaný potenciál prvního řádu. Ti se mohou stát nositeli širší tradice boje a organizace, než jaká v současné době existuje v Maroku, a zároveň mohou evropským proletářům ukázat cestu k mnohem otevřenějšímu a neúprosnějšímu boji, než jaký dnes existuje v jejich zemích.

Je pravda, že tento evropský proletariát se již desítky let projevuje jako poměrně podřízený buržoazii – s malými a omezenými výbuchy odporu, avšak obecně stále podřízený požadavkům vládnoucí třídy. Po mnoho let mu politický a odborový oportunismus a zbytky sociálních „tlumičů“, které mu umožňovaly neupadnout do naprosté bídy, svazovaly ruce a udržovaly jej svázaného s přísnou politikou spolupráce s buržoazií. Tyto mechanismy, které dosud dokázaly brzdit jeho historickou sílu, se však postupně vyčerpávají. Příkladem je právě imigrace: dovoz dělníků z jiných zemí, který buržoazie potřebuje k snižování životní a pracovní úrovně západních proletářů, objektivně podkopává onen „blahobyt“, který sloužil jako sociální polštář. Stejně jistě, jako lze říci, že budoucnost kapitalistické společnosti bude znovu budoucností proletářského třídního boje – neboť dary, jimiž mohla buržoazie po desetiletí zajišťovat „sociální mír“, se rychle vyčerpávají –, lze pochopit i to, že tento třídní boj se nebude odehrávat pouze v Evropě, Americe či Asii, ale že obrovská armáda afrického proletariátu, která dnes v těchto zemích žije v bídných podmínkách, přispěje k rozšíření plamene vzpoury až k proletářům Marrákeše, Nadoru či Nuakšottu.

Bylo by však absurdní, nematerialistické a přímo fatální chtít, aby proletariát zanechal těchto bojů v očekávání nějakého „ryzího“ proletářského boje, stejně jako by bylo absurdní požadovat, aby se vzdal dílčích či izolovaných bojů pod záminkou, že jsou zbytečné. V této fázi útlumu třídního boje musí nutně projít těmito střety – které ještě nepředstavují obnovení proletářského třídního boje – aby jednou dospěl k nezávislému třídnímu boji. Aby však tato cesta, na níž se dnes nachází, byla plodná, musí jasně rozpoznat, co se děje před jeho očima, rozeznat materiální zájmy bojujících tříd – a tedy i své vlastní – a pochopit, že současné boje nejsou nic jiného než epizody, které se v lepším případě obracejí proti následkům, nikoli proti příčinám, jakož i samotné podmínky svého osvobození. Jen tehdy, pokud z těchto bojů vyvodí poučení, dokáže zpřetrhat pavučinu politiky spolupráce mezi třídami, dosáhnout své třídní nezávislosti, spojit a rozvinout všechny prvky nutné pro budoucí bitvu. Tak přestane být třídou podřízenou ve vztahu ke kapitálu, vstoupí na terén vlastního politického boje, strhne za sebou další nemajetné vrstvy a v nejvyšším smyslu se stane třídou revoluční.

Pro nás, revoluční komunisty, kteří pracujeme na znovuoživení třídního boje a rozvíjení marxistické stranické práce – jakkoli se dnes může zdát omezená – jde o to nastolit podmínky, za nichž se tento třídní boj znovu objeví. Ne jako výsledek naší vůle, a už vůbec ne jako důsledek oslavování jakýchkoli otřesů buržoazního světa coby „proletářských“ či „revolučních“, nýbrž jako výsledek materiálních skutečností, které nevyhnutelně ženou různé společenské třídy do války na život a na smrt mezi sebou.

Proletáři Maroka, kteří dnes bojují v ulicích, se dříve či později začlení do velké třídní armády světového proletariátu – a učiní tak v boji proti všem demokratickým mystifikacím a proti všem zbytkům mezitřídní solidarity, kterou jsou dosud ovládáni, omamováni a paralyzováni.

2. října 2025

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program

Top  -  Back to Statements  - Back to Czech Page -  Back to Archives