Ukrajina: kořist, kterou si mezi sebou rozdělují Moskva a Washington

Od doby, kdy ruské jednotky 24. února 2022 vpadly na Ukrajinu, uplynuly 3 roky a 9 měsíců. Tato válka, která podle Moskvy měla trvat několik měsíců, možná rok, měla oficiální cíl chránit ruskojazyčné obyvatelstvo dvou oblastí Donbasu – Luhansku a Doněcku. Po svém osamostatnění v roce 1991 po rozpadu SSSR Ukrajina nikdy nepřiznala těmto regionům elementární menšinová práva, byť jim byla po dlouhém období společenských a ozbrojených konfliktů oficiálně přislíbena v minských dohodách z let 2014 a 2015. Ve skutečnosti byla tato obyvatelstva – s výjimkou několika období, kdy se některé vlády, jako například Janukovyčova, pokoušely nastolit jakousi rovnováhu mezi NATO a Evropskou unií na jedné straně a Ruskem na straně druhé – naopak vystavena systematickému útlaku a represi jak ze strany ústřední vlády v Kyjevě, tak ze strany neonacistických milicí ve službách Kyjeva (jako například „prapor Azov“). Proruské separatistické síly, pod záminkou, že jejich požadavky na autonomii nebyly nikdy splněny, využily operace na Krymu (jeho anexe Ruskem v roce 2014) k vyhlášení vzniku republik Doněck a Luhansk, opírajících se o podporu Ruska a jím jako jediným státem okamžitě uznaných.

Ve skutečnosti konflikt mezi ukrajinskými proruskými frakcemi a ukrajinskými proevropskými a prozápadními frakcemi začal bezprostředně po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny na Moskvě a zesílil na konci devadesátých let minulého století, kdy tlaky Západu a NATO na vtažení Ukrajiny do jejich tábora sílily a stávaly se stále úpornějšími; za této situace prezidentské volby v říjnu 2004 vynesly k vítězství Janukovyče (protievropského a „proruského“), nicméně byly Nejvyšším soudem anulovány kvůli podezření z volebních podvodů a opakovány v prosinci téhož roku, kdy zvítězil jeho konkurent Juščenko (stoupenec Evropské unie a NATO; toto období novináři označili jako „oranžovou revoluci“), silně podporovaný Spojenými státy a Evropskou unií. Politická krize však vítězstvím „oranžové revoluce“ neskončila; ve volbách do ukrajinského parlamentu (březen 2006) zvítězila Janukovyčova strana, což nebylo po chuti Juščenkovi ani jeho euroamerickým podporovatelům. Politické turbulence tak vyústily v další předčasné parlamentní volby poté, co prezident Juščenko rozpustil parlament; většinu křesel získala oranžová koalice, která v prosinci 2007 přivedla Juliji Tymošenkovou do funkce premiérky, čímž byl dán základ pro trvalé napětí mezi Janukovyčem, tehdejším opozičním lídrem a budoucím prezidentem, a vládou vedenou proevropskou Tymošenkovou. V roce 2008 NATO prohlásilo, že v budoucnu přijme žádost Ukrajiny o vstup do této vojenské aliance. V roce 2010 prezidentské volby znovu přinesly vítězství Janukovyčovi, který porazil Tymošenkovou, jež v té době kandidovala na prezidentku a která byla za zpronevěru veřejných prostředků (v souvislosti s dodávkami zemního plynu, sjednanými s ruským Gazpromem a považovanými za obzvlášť nevýhodné pro Ukrajinu) odsouzena na sedm let vězení za zneužití pravomoci.

Silné proevropské protesty proti prezidentu Janukovyčovi, podněcované a financované evropskými a americkými kruhy, zvýšily napětí v zemi poté, co tento ukrajinský prezident v roce 2013 pozastavil asociační dohodu mezi Ukrajinou a Evropskou unií: tato dohoda měla otevřít cestu k zesílení obchodní výměny mezi oběma stranami, ale poškodila by dovoz a vývoz mezi Ruskem a Evropskou unií v důsledku konkurence ukrajinského, zejména zemědělského, zboží. Ekonomické otázky se tak prolínaly s otázkami politickými a vojenskými, v jejichž důsledku by Rusko – kvůli tlaku Západu na vtažení Ukrajiny do NATO – zcela ztratilo svůj vliv na tento příhraniční stát, jenž je pro Moskvu strategicky životně důležitý.

V listopadu 2013 se masové demonstrace hnutí „Euromajdan“ v Kyjevě postavily proti odmítnutí Janukovyče podepsat dohodu s Evropskou unií a tvrdě protestovaly proti proruské vládě, obviňované z korupce. Demonstrace a protesty, v nichž nemalou roli sehrály ozbrojené skupiny blízké neonacismu, byly podporovány a povzbuzovány ke vzpouře Spojenými státy a evropskými mocnostmi, což ze strany vlády vyvolalo tvrdou represi, při níž zahynuly desítky lidí a stovky byly zraněny. V únoru 2014 Janukovyč, již izolovaný a opuštěný i samotnou armádou, uprchl do Ruska a do čela vlády byl jmenován proevropský Jaceňuk. Rusko prohlásilo, že to, co bylo vydáváno za „revoluci“, bylo vojenským státním převratem, a pouhý měsíc poté vpadlo na Krym a obsadilo jej; Krym je z drtivé většiny obýván Rusy nebo obyvateli ruského etnika. Ve stejném období se s podporou Ruska pokusily i východní oblasti Donbasu, Luhansk a Doněck, vymanit z politické a územní kontroly Kyjeva, což ze strany ukrajinského státu vyvolalo vůči nim systematickou represi.

Společenské a politické turbulence na Ukrajině, vzniklé několik let po její nezávislosti na Moskvě, nakonec již v roce 2014 přerostly v ozbrojený střet mezi separatisty Donbasu a Kyjevem; válka, která postavila proti sobě ukrajinskou a ruskou buržoazii, tedy začala dávno před ruskou invazí v únoru 2022.

CO CHTĚLO RUSKO ZÍSKAT OD UKRAJINY?

Především neutralitu Ukrajiny vůči NATO a samozřejmě i vůči Evropské unii, která pro všechny bývalé sovětské republiky po jejich osamostatnění od Moskvy znamenala jakýsi pas ke vstupu do NATO. Za druhé možnost spoluspravovat nebo přímo spravovat prosperující těžební a zemědělskou ekonomiku, kterou Ukrajina, zejména v jihovýchodních regionech, vždy představovala. Dále mělo Rusko nepochybně zájem na rozšíření kontroly nad pobřežím Černého moře od Azovského moře po Oděsu kvůli námořní dopravě (obchodní i vojenské), která přes Bospor a Dardanely spojuje Černé moře se Středozemním mořem. Imperialistická kontrola a vykořisťování území jihozápadního Ruska: o to jde.

CO CHTĚLA UKRAJINA ZÍSKAT POTÉ, CO PROEVROPSKÁ A PROAMERICKÁ FRAKCE PORAZILA FRAKCI PRORUSKOU?

Napojit se na Evropskou unii, aby mohla využívat ekonomických a obchodních výhod jednoho z nejbohatších a nejdůležitějších trhů světa; rozšířit nejen obchod, ale i technologickou, vojenskou a kosmickou spolupráci s předními imperialistickými mocnostmi, jako jsou Evropa a Spojené státy; a dostat se pod ochranu NATO, aby se ochránila před Ruskem, považovaným za nepřítele číslo jedna, jemuž nesmí být dovoleno ovládnout Černé moře. Imperialistická kontrola a vykořisťování ukrajinského území ve prospěch ukrajinských oligarchů a jejich euroamerických imperialistických podporovatelů: o to jde.

Dosažení těchto cílů na obou stranách samozřejmě záviselo na průběhu války, která od února 2022 nevyhnutelně nabrala na intenzitě v důsledku ruské invaze na ukrajinské území.

Válka na Ukrajině byla ve skutečnosti připravována – především ze strany NATO – nejméně po dobu pětadvaceti let. Po rozpadu SSSR se ve východní Evropě neotevřelo období demokratické stabilizace, nýbrž období světového chaosu (1), jehož se Spojené státy a historické evropské imperialistické mocnosti, Velká Británie a Francie, k nimž se po znovusjednocení připojilo Německo, snažily využít k získání dalšího vlivu nad celou východní Evropou, z níž bylo Rusko nuceno se stáhnout (i vojensky), a tímto způsobem diktovat podmínky nového světového řádu, v němž by Rusko hrálo druhořadou roli. Tento nový světový řád však narazil – kromě skutečnosti, že Rusko i přes ekonomickou a politickou krizi nadále představovalo jadernou velmoc prvního řádu – na další, částečně nečekanou překážku: vzestup dalších dvou imperialistických mocností schopných silně ovlivňovat světový trh, Japonska – které spolu s Německem již měnilo globální poměr ekonomických sil – a Číny, která se začala rýsovat na obzoru jako více než pravděpodobný a nebezpečný konkurent jak Spojených států, tak evropských mocností. Už nešlo jen o staré imperialistické mocnosti, mezi nimiž na vojenské rovině dominovaly Spojené státy a Rusko, ale i o významnou ekonomickou a finanční sílu, s níž se Čína rychle prosazovala ve světě, jemuž po sto let dominovaly euroamerické síly.

Jak jsme již měli příležitost uvést v předchozích článcích, Evropa se znovu stává bojištěm nejen mezi „domácími“ imperialismy, které musí čelit imperialismu Spojených států a Ruska, ale také vměšování nově se prosazujících ekonomických a imperialistických mocností ve světě, mezi nimiž dnes již dominuje Čína, následovaná – i když s odstupem – Indií, Indonésií a Brazílií, které v posledním desetiletí zaznamenávají závratný růst HDP a které spolu s Japonskem, Německem, Spojeným královstvím a Francií v roce 2024 tvoří deset nejvýznamnějších zemí světa. Ekonomická síla určité země podpírá její politickou a vojenskou sílu, která, postavená do služeb ekonomické, obchodní a finanční expanze na světové úrovni, nevyhnutelně vytváří stále rostoucí rozpory, vedoucí až k ozbrojeným střetům.

Evropa tedy po rozpoutání dobyvačných a loupeživých válek po celém světě a poté, co byla ve 20. století ohniskem dvou světových imperialistických válek, se v posledních pětatřiceti letech znovu ocitla v centru dělení sfér imperialistického vlivu – sfér nesoucích v sobě faktory krize a válek. Rozpad SSSR, jemuž předcházelo „znovusjednocení Německa“ (bez krveprolití), vyvolal všeobecnou destabilizaci celé východní Evropy, počínaje Jugoslávií – během jednoho desetiletí, od roku 1991 do roku 2001, se všechny republiky, které tvořily „socialistickou“ Federativní republiku Jugoslávii, staly nezávislými státy prostřednictvím mimořádně krvavých válek, jejichž důsledky přetrvávají dodnes, jak ukazuje situace v Kosovu – a pokračující poté v letech 1997–1999 v Čečensku, na Kavkaze, na samém východním okraji Evropy, a znovu na Kavkaze v Gruzii: po mnohonásobných ozbrojených střetech mezi znepřátelenými frakcemi ruské a gruzínské etnické příslušnosti v roce 2008 ve dvou regionech, které byly předmětem sporu těchto frakcí (Abcházie a Jižní Osetie), vypukla skutečná válka mezi Ruskem a Gruzií, po níž se tyto dva regiony, vojensky okupované Ruskem, prohlásily za nezávislé na Gruzii. Přišel rok 2014 a – jak jsme již zmínili – nastoupila politika zbraní na Ukrajině.

NEZBYTNÝ A UŽITEČNÝ POHLED NA LÉTA 1989–1991

Na přelomu let 1989–1991 se euroamerický Západ s Gorbačovem slavnostně dohodl – výměnou za to, že Rusko akceptuje znovusjednocení obou německých republik bez uchýlení se k vojenské síle, a za dohody o „jaderném míru“, které předpokládaly přesun ukrajinských jaderných zbraní do Ruska a vzájemnou kontrolu příslušných arzenálů se Spojenými státy – že NATO se nebude rozšiřovat do východoevropských zemí, bývalých satelitů Moskvy. Tento vývoj navazoval na stále dramatičtější prohlubování hospodářské krize i v samotném Rusku; Gorbačov, zvolený generálním tajemníkem KSSS v roce 1985, se pokoušel dohodnout s nenáviděným-milovaným Západem ekonomicko-finanční a obchodní sblížení zavedením nové politiky nazývané perestrojka (tj. politiky „strukturálních reforem“, jejímž prostřednictvím se sovětský režim snažil vymanit z hospodářské a politické krize, bojovat proti rozsáhlé korupci vzniklé během desetiletí absolutní moci KSSS a otevřeně se napojit na západní a světový trh privatizací mnoha státních hospodářských odvětví a jejich otevřením i zahraničním investicím; a současně omezoval politickou a vojenskou kontrolu nad zeměmi Východu a se Spojenými státy vyjednával o omezení raket s jadernými hlavicemi). Toto období krize – nejen ruské, ale i mezinárodní – však rozhodujícím způsobem přispělo k rozpadu SSSR a jeho „impéria“. Mezi dubnem a prosincem 1991 všechny bývalé sovětské republiky vyhlásily svou nezávislost. Po rozpadu SSSR vzniklo z iniciativy Ruska, Běloruska a Ukrajiny Společenství nezávislých států (SNS), k němuž se připojilo dalších osm bývalých sovětských asijských republik (2).

Možnost států východní Evropy, poté co se osamostatnily od imperialistické Moskvy, obchodovat a jednat s nejmocnějšími státy Evropy a Ameriky vtáhla bývalé sovětské republiky do náruče euroamerického imperialismu, a tím i NATO a Evropské unie. Samo Rusko na druhé straně, navzdory krizi, která omezila jeho imperialistický vliv, po dlouhé období těžilo z obchodních vztahů, zejména se státy západní Evropy, díky jejich hladu po surovinách (ropa, plyn, obilí, hnojiva atd.) a díky velké ochotě a značnému zájmu Ruska rozšiřovat své exporty na bohatý a snadno dostupný trh. Problém NATO a jeho postupující expanze na východ však dosáhl vysoce kritického stavu ve chvíli, kdy se plán zapojení rovněž Ukrajiny do této sítě stal reálnou možností.

Aby bylo zřejmé, že politicko-vojenské dohody, které mezi sebou uzavírají kapitalistické a imperialistické mocnosti, mají pouze relativní hodnotu a jsou porušovány pokaždé, když se zájmy jedné či druhé strany prosadí silným nátlakem, stačí si připomenout dohody o rozšiřování NATO ve východní Evropě: podle dohod mezi Spojenými státy, Velkou Británií, Francií a Ruskem k tomuto rozšíření nemělo dojít (3), nicméně se začalo uskutečňovat od roku 1999 začleněním Maďarska, České republiky a Polska do NATO a pokračovalo v roce 2004 vstupem Bulharska, pobaltských zemí, Rumunska a Slovenska. Ukrajina a Gruzie se ucházely o členství v Evropské unii i v NATO, avšak válka ze strany Ruska tento proces zastavila.

UKRAJINA: OD ILUZORNÍ NEZÁVISLOSTI K ÚZEMÍ, JEŽ SI IMPERIALISMY PODMAŇUJÍ

Ukrajina je příliš významným soustem jak pro imperialismus Spojených států, tak pro evropské imperialismy, a především pro imperialismus Ruska, za nímž – nelze to vyloučit – se rýsuje imperialismus Číny. Skutečnost, že Ukrajina, vedená prozápadními vládami, měla být přijata do NATO a zároveň i Evropské unie, představovala pro Rusko historickou porážku, jíž se ovšem snažilo zabránit všemi prostředky: nejprve politickými a ekonomickými manipulacemi prostřednictvím proruských politických sil, poté ekonomickým vydíráním Ukrajiny a nakonec přechodem k otevřeným vojenským činům – anexí Krymu a ekonomickou i vojenskou podporou ruských separatistů na Donbasu, až nakonec přímou vojenskou invazí do země.

Tato válka nemohla být ničím jiným než pokračováním zahraniční politiky jak Ruska, tak euroamerického Západu – politiky, jejímž ohniskem je Ukrajina, avšak s horizontem a cíli, jež dalece přesahují její geografické hranice. Je samozřejmé, že euroamerické demokracie připisují odpovědnost za válku Rusku; je stejně samozřejmé, že Rusko přisuzuje odpovědnost za tuto válku euroamerickým demokraciím, které nedodržely dohody uzavřené v roce 1989, ani dohody – konkrétně se týkající Ukrajiny – z Minsku z let 2014–2015, a rovněž ukrajinské buržoazii, která nadále utlačovala ruskojazyčné menšiny na Krymu a v Donbasu. Každá buržoazie vidí v zahraniční buržoazii svého protivníka, přičítá jí odpovědnost za agresi a vyzývá vlastní lid – a především vlastní proletáře – k národní jednotě. Právě proletáři jsou totiž nuceni jít na frontu a prolévat svou krev. Není náhodou, že ruské územní nároky na Krym a ruskojazyčné oblasti Donbasu využívá Čína k ospravedlnění svých územních nároků na Tchaj-wan (dříve Formosa), který považuje za území odjakživa obývané Číňany.

S postupem měsíců a let války se stále jasněji ukazovalo, že Ukrajina vede zástupnou válku, v níž byly ukrajinská armáda i obyvatelstvo obětovány ve prospěch euroamerických mocností – mocností, které neměly v úmyslu v těchto letech rozpoutat přímou válku proti Rusku, protože by to znamenalo zatažení i Číny, což by mohlo urychlit vypuknutí světové války, na niž dosud nebyla připravena žádná imperialistická mocnost, pokud jde o nezbytné ekonomické, finanční, politické a vojenské vypětí. Všechny však – bez výjimky – měly zájem vyzkoušet si na bojišti vlastní schopnosti i schopnosti protivníků vést válku, která ponese značně odlišné charakteristiky a zčásti dosud nepoznané ve srovnání s druhou světovou imperialistickou válkou, jež se již sama výrazně lišila od té první jak kvantitativně (mobilizací milionů vojáků a přepravou prostředků na velké vzdálenosti zajišťující jejich výkonnost), tak kvalitativně (nejen z hlediska stále účinnějších a ničivějších zbraní a přeměny národních ekonomik na ekonomiky válečné, ale i z hlediska zpravodajských služeb).

Jak ukazují obrovské investice do satelitních a kosmických technologií, vedle nevyhnutelných technických investic do konvenční výzbroje, příští světová válka překoná kvantitativně i kvalitativně destrukci a masová jatka, jež již během druhé světové imperialistické války daleko přesáhly hrůzy války první. První světová válka se vedla především jako válka zákopová a jako fyzická vojenská okupace území nepřítele stovkami tisíc vojáků, což částečně navazovalo na techniky koloniálních válek.

Druhá světová válka byla vedena kombinací pozemních sil, námořnictva a vojenského letectva a stále více směřovala k ničení celých měst a k útokům na civilní obyvatelstvo nejničivějšími zbraněmi, včetně atomové bomby, s cílem zlomit odolnost a morálku nepřítele a podrobit si „nepřátele“ do postavení podřízených.

Třetí světová imperialistická válka zkombinuje vojenské techniky první i druhé světové války: jak poziční a zákopovou válku na územích, která mají být dobyta a ovládnuta, tak válku proti civilnímu obyvatelstvu nepřátelských států, přičemž zvýší geometrickou řadou genocidy celých populací považovaných za překážku ekonomickým a politickým zájmům dominantních imperialistických mocností. Současně se přidalo používání robotů, raket a dronů ovládaných na velmi velké vzdálenosti, doprovázených nekonečnou škálou elektronických prostředků a v poslední době i umělou inteligencí, jak ukázala válka Izraele proti Palestincům v Gaze (4). Zatímco první světová válka měla své hlavní a rozhodující bojiště na evropském kontinentu a druhá světová válka zahrnovala Evropu, severní Afriku, Blízký a Dálný východ, Atlantik a Tichý oceán, třetí světová válka bude nutně probíhat na celém zemském povrchu: žádný stát, žádný kontinent, žádné moře ani žádné nebe nebudou ušetřeny válečných operací – ani Spojené státy americké, které dosud nepocítily ničivé účinky války na svém vlastním území, nýbrž je vždy vyvolávaly mimo své hranice.

Je to vývoj kapitalismu v imperialismus, který určil a určuje bojiště válek; válka je vždy pokračováním zahraniční politiky států vedené vojenskými prostředky a je nevyhnutelným důsledkem imperialistické politiky, jež je stále nenasytnější po ekonomických územích, které by mohla ovládnout a vykořisťovat, tedy vyrvat z kontroly jiných států. Tomu odpovídá stále hlubší a rozsáhlejší útlak a represe vůči zemím a populacím, které se nepodřizují nadvládě nejsilnějších imperialistických států. Brutalita, s níž je válka vedena mezi bojujícími stranami – jak na samotných frontách, tak vůči civilnímu obyvatelstvu – je přímo úměrná nutnosti a schopnosti zničit nepřítele. Diplomacie, jak tvrdí buržoové, měla ve 20. století ještě částečně roli nástroje k předcházení sporům vedoucím k válečným střetům, případně mohla zčásti omezit jejich trvání a rozsah; ve skutečnosti se však stále více stávala tupou zbraní, pouhým divadýlkem ke klamání obyvatelstva a především proletariátu zemí – ať už do válečných konfliktů přímo zapojených, či nikoli.

Evropská unie, Velká Británie se Spojenými státy v pozadí vynaložily obrovské úsilí nejen o snahu přilákat Ukrajinu do tábora Západu a NATO, ale také o snahu odejmout Rusku jakékoli ambice znovu si podmanit území, jež kdysi spadalo pod jeho nadvládu. Zájem euroamerických imperialistických mocností v rusko-ukrajinském konfliktu nikdy nespočíval v obraně demokracie. Odvádět pozornost je umění, které vládnoucí třídy vždy zdokonalovaly, aby skryly skutečné cíle svých válek. Rusku se podařilo zmocnit zemí východní Evropy, jež se následně staly součástí jeho pásu západních satelitů, pouze díky americkému vítězství ve druhé světové imperialistické válce a následné dohodě o rozdělení kontroly nad Evropou mezi USA a Rusko, respektive mezi dvě vojenské aliance – NATO a Varšavskou smlouvu. Více než dvacet milionů ruských vojáků obětovaných ruským kapitalismem ve válce a postup Ruska až k Berlínu umožnily Stalinovi usednout po boku Roosevelta (a později Trumana) a Churchilla (později Attleeho) ke stolu největších imperialistických lupičů, aby si rozdělili kořist; Spojené státy nakonec s Ruskem dohodly nové hranice Polska a rozdělení Německa na dvě části a – za účasti Francie – sektorové rozdělení Berlína do čtyř zón.

Pro válku, na niž se připravovaly všechny hlavní imperialistické mocnosti (včetně Japonska), je vždy zapotřebí, aby některý stát učinil „první krok“, vystřelil „první ránu“. Pro marxisty však nemá smysl označovat viníka a tím automaticky ospravedlňovat napadeného vůči agresorovi. Skutečnou příčinu je třeba hledat v kapitalismu, tedy v ekonomicko-společensko-politickém systému, který vládne nad třídně rozdělenou společností a který neustále vytváří faktory rozvoje a zároveň krize, až po krize všeobecné a válečné; na jevišti dějin nejsou aktéři ničím jiným než představiteli protichůdných zájmů vládnoucích tříd a tříd, které mezi sebou vedou boj. Jména Hitler, Stalin, Mussolini, Roosevelt, Truman, Churchill, Attlee, Hirohito a jim podobní nebyla ničím jiným než jmény politických vůdců, kteří v daných okamžicích představovali hluboké a obecné zájmy příslušných národních kapitalismů; kapitalismů, které ve své imperialistické fázi vývoje nutí své třídní politické představitele ubírat se určitými směry, uzavírat či porušovat určité aliance, případně zaujímat „neutrální“ postoj k přímému ozbrojenému konfliktu; ale ani v tomto případě nejsou nikdy neutrální vůči zájmům národního kapitalismu, jenž zastupují a který je tlačí k podpoře jedné či druhé bojující strany, aniž by se samy konfliktu přímo účastnily – a především k obchodování s oběma válčícími stranami. Totéž se dělo a děje i v případě osob typu Obama, Biden, Trump, Merkelová, von der Leyenová, Meloniová, Sarkozy, Macron, Starmer, Putin a Si Ťin-pching, pokud jde o poslední roky.

Kdy vůbec nějaký imperialistický stát – tedy stát zcela ve službách národního kapitalismu – vytáhl do jiné země se svými kapitály a vojenskými prostředky pouze proto, aby ji učinil nezávislejší, politicky a ekonomicky svobodnější, silnější vůči jiné či jiným nepřátelským zemím? Imperialismus nepředpokládá nic zadarmo, ani projevy šlechetnosti vůči jiným ekonomickým centrům, pokud z nich neplyne žádný ekonomický, obchodní, finanční, politicko-vojenský a územní prospěch. Nikdy nesmíme zapomínat, jak připomíná Lenin, že imperialistická fáze kapitalismu se vyznačuje chorobnou touhou po ekonomických územích, tedy po všem, co může přinést konkrétní zisky investovanému finančnímu kapitálu – ať už jde o průmyslové podniky, hospodářská odvětví, půdu, doly, naleziště, přístavy, geografické oblasti či celé státy a příslušné mořské zóny.

Po druhé světové imperialistické válce buržoazní státy, které se samy deklarovaly jako demokratické, definitivně ztratily „nevinnost“ klasické demokracie a přeměnily se v centralizované orgány sloužící výlučně zájmům velkého průmyslu a velkých monopolů, což vedlo k enormnímu rozvoji korupce a urychlilo proces společenského úpadku. Z někdejší demokracie zbyl jen teátr s lidskými loutkami, v němž jsou tyto loutky ovládány ekonomicko-finančními silami překonávajícími veškeré státní hranice; je to však tyátr nesmírně užitečný pro vládnoucí buržoazní třídy k obelhávání a otupování širokých mas, kterým vnucují iluzi, že ještě drží v rukou drobnou zbraň, s níž mohou bránit své specifické zájmy: volební lístek. Stačí však sebemenší náznak ekonomické krize, pokles prodejů, konkurenceschopnosti či produktivity, aby se jakékoli volební sliby – bez ohledu na to, kdo je dal – zcela rozplynuly. Kapitalismus je diktátorský systém, v němž život každé lidské bytosti musí záviset na ekonomickém systému založeném na soukromém vlastnictví, kapitálu a námezdní práci; v míru i ve válce prosazuje politiku obrany svého vlastního systému a zájmů třídy, která vládne společnosti. Tato nadvláda umožňuje vládnoucí třídě nasazovat obrovské ekonomické, finanční a lidské zdroje k propagandě „hodnot“, jimiž jsou zahalovány surové, cynické a nelidské zájmy ekonomicko-společenského systému, který produkuje, aby ničil, ničí, aby znovu produkoval – v nekonečné spirále, v níž jsou potřeby lidstva obětovány zájmům kapitálu, trhu a třídy, která na těchto obětech, těchto destrukcích a krveprolitích, jež se stále více stávají každodenní „normalitou“, žije a prosperuje.

Politická zkušenost buržoazie na mezinárodní úrovni napovídá každé národní buržoazii, aby se připravovala na válku, která jednou vypukne, protože trh bude v určitém okamžiku natolik zahlcen zbožím a kapitálem, že uvrhne ekonomiku do krize, a tím i vlády všech zemí, více či méně akutním způsobem; připravovat se na válku, již si každá buržoazie dokáže představit, že vypukne, ale nemůže vědět, jak dlouho bude trvat a jak skončí, neboť subjektivní i objektivní faktory války se mohou v jejím průběhu měnit. Jedno je však jisté a je to potvrzeno dějinami kapitalismu: imperialistická válka nikdy neznamená konec kapitalistického ekonomického a společenského systému, který není s to ovládnout vlastní vývoj a který povede k rozbití celé jeho ekonomicko-společenské stability a ke stále rozsáhlejším a hlubším destrukcím; zároveň však plodí objektivní faktory svého překonání – faktory, které nazýváme revolučními, protože se shodují s revolučním hnutím pracujících tříd, jež představuje společenský protilék proti prohnilému kapitalistickému uspořádání.

A mezi těmito faktory hraje rozhodující roli proletariát, který – jak ukázala první světová válka a rok 1917 v Rusku – může být s to překvapit všechny vlády světa svým revolučním hnutím a svou třídní válkou. Pouze pokud se třídní válka kryje s válkou mezi státy, je možné, aby revoluční hnutí na mezinárodní úrovni dokázalo učinit konec dlouhé řadě imperialistických válek. Role proletariátu je však rozhodující i tehdy, nevstoupí-li na terén třídního a revolučního boje, ovšem v naprosto negativním smyslu pokud jde o jeho třídní zájmy, protože tím, že se nepostaví proti buržoazní válce, podílí se objektivně svou vlastní krví na válce, kterou jeho vlastní národní buržoazie rozpoutala proti jiným buržoaziím, a tím i na přežívání kapitalismu, jenž je základní příčinou všech pohrom.

Kapitalismus nemá srdce ani city; od vládnoucích buržoazních tříd, které jej brání a jsou na něm existenčně závislé, vyžaduje, aby zajišťovaly jeho přežití v krizích vyvolaných jeho vlastním výrobním způsobem, přičemž tyto krize stále hlouběji a rozsáhleji dopadají na samotné podmínky přežití lidské populace. Kapitalistický výrobní způsob učinil výrobu zboží pánem nad výrobci a zájmy kapitalismu – tedy nepřetržité a stále rostoucí zhodnocování kapitálu prostřednictvím nadprodukce zboží – postavil nad zájmy lidského druhu: ten je nucen zásobovat kapitál produktivní prací, živou prací, rovněž ve formě zboží, tedy námezdní prací, a v době krize zásobovat boha-kapitál masem na porážku, totiž proletariátem, výrobci veškerého společenského bohatství. Žádný buržoazní stát, žádná buržoazie na světě nemůže uniknout zákonům kapitalismu; a čím více se rozvíjí monopolistický a finanční kapitalismus, tím více roste cynická buržoazní brutalita při ničení lidských životů, výrobních prostředků a životního prostředí. Nenasytná touha po zisku nemá jiné řešení než destrukci, hladomor a genocidu, aby bylo možné překonat stále ostřejší a rozsáhlejší krize kapitalistického výrobního systému, které lze obecně vyjádřit prostřednictvím dějinného zákona objeveného marxismem: tendenčního poklesu průměrné míry zisku, proti němuž buržoazie nemá žádný ozdravný recept.

Vrátíme-li se k Ukrajině, i tato země se stala – mezi mnoha dalšími – územím k podmanění a sporu mezi nejvýznamnějšími imperialistickými mocnostmi světa. Když ukrajinská buržoazie tvrdí, že osud její země se netýká pouze Ukrajiny, ale celé Evropy, není daleko od pravdy. Není náhodou, že téměř všechny evropské státy se cítily vtaženy do rusko-ukrajinské války, a to do té míry, že podporovaly ukrajinskou stranu miliardovými injekcemi kapitálu, dodávkami zbraní a politickou podporou; zároveň využily příležitosti k obnově vlastních vojenských arzenálů a k zahájení rozsáhlé kampaně znovuvyzbrojení, při níž postupně transformují své ekonomiky – již dlouho kulhající a neschopné vytvářet očekávané zisky – na válečné ekonomiky. Buržoazie ve válce vždy vidí obchodní příležitost: při její přípravě, podpoře, účasti, prodlužování i v jejím ukončení. Jak bylo opakovaně zdůrazněno, kapitalistická krize má tendenci ničit výrobní síly, které byly až do jejího vypuknutí podněcovány a tlačeny k produkci stále obrovitějšího množství zboží v slepé honbě za ziskem; kapitalistická krize je vždy krizí nadvýroby jak zboží, tak kapitálu, a tato nadvýroba, zahlcující trhy, musí být odstraněna, aby se uvolnilo místo pro novou produkci zboží a kapitálu. Válka se svými stále rozsáhlejšími destrukcemi je prostředkem, jímž buržoazie překonává krizi nadvýroby, avšak – jak říká Manifest z roku 1848 – dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím starých zdůrazňováním dalších „potřeb“, vytvářených obchodem a kapitálem hledajícím investice, pouze připravuje stále ostřejší a ničivější faktory budoucích krizí.

Takto, při honbě za novými trhy a novými příležitostmi k zisku – ve světě stále více poznamenaném rivalitou ekonomických mocností usilujících o ovládnutí trhů na úkor svých konkurentů – jsou imperialistické buržoazie nuceny jednat ve stále kratších časových intervalech mezi jednotlivými ekonomickými krizemi a s pomocí stále mocnějších a ničivějších prostředků. Ukrajina a Gaza jsou dvěma příklady tohoto vývoje. Všeobecná destrukce celých měst a obdělávaných i obdělavatelných území nejenže zbavuje možnosti života masy, jež tam žily a pracovaly, masakruje jejich část a nutí ty, které nebyly zabity, k vysídlení, ale zároveň vytváří situaci, v níž může realitní a technicko-průmyslový byznys poskytnout příležitost k vysokému zhodnocení kapitálů, jež by jinak zůstaly nezhodnoceny. Nejen to: vytváří také situaci, v níž nejsilnější imperialistické mocnosti ve střetu svých ostře protikladných zájmů určují nadvládu jedné či druhé strany, jedné či druhé aliance, a tímto způsobem pokládají základy nejen pro vzájemné obchody, ale i pro budoucí války a především pro třetí světovou válku, která se stále více blíží.

Aby se realitní a technicko-průmyslový byznys mohl v oblastech zničených válkou rychle rozběhnout a nahradit byznys se zbraněmi, musí válka skončit nebo být výrazně omezena, případně přesunuta do jiných oblastí – kterých rozhodně není nedostatek, například v Africe, Latinské Americe, na Blízkém východě či na Dálném východě. Do hry tak vstupuje politika imperialistického míru, politika, která se snaží vytěžit z dosud probíhající války co největší ekonomické, finanční a politické výhody, aby co nejdříve nastartovala „byznys míru“. Faktem je, že v kapitalistickém způsobu výroby jde byznys míru ruku v ruce s byznysem války: jeden nemůže existovat bez druhého. Zatímco na jednom místě nahrazují jeden druhého, jinde si role vyměňují: proto od konce druhé světové imperialistické války neuplynul jediný rok, v němž by někde na světě neprobíhala válka (navzdory tolik opěvovanému míru, jímž se demokracie chlubily, že jej dobyly pro svět vítězstvím na nacistickými a fašistickými diktaturami), po níž následoval mír, který je po desetiletích bojů spíše příměřím než skutečnou absencí války. Byznys – destruktivní i rekonstrukční – na prvním místě!

DŘÍVE VŠICHNI PRO VÁLKU; NYNÍ VŠICHNI PRO MÍR?

Ukrajina, proměněná v bojiště, získala pro trumpovskou frakci americké vládnoucí třídy s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu jinou důležitost. Trump z ní chce udělat příklad své „politiky míru“, kterou se již delší dobu chlubí – ostatně obdobně jako v případě Gazy –, a jejímž prostřednictvím chce mocenským kruhům amerického imperialismu ukázat, že se dá profitovat více z ukončení války, kterou zahájili jiní, a z nalezení společné řeči, například s Ruskem, než z pokračování ve válce, kterou podle všech hlavních vojenských expertů vyhrává Rusko. Trump opakovaně prohlašoval, že tato válka vůbec neměla začít a že odpovědnost za její rozpoutání nese Zelenského Ukrajina, evropské státy, které jej podněcovaly k jejímu pokračování, a Biden, který ji podporoval vynaložením obrovských miliard. Pokud je nám známo, Trump se nikdy neodvolával na předchozí vyjednávání, která byla následně zmařena, aby se uvolnila cesta k eskalaci, jež nikdo nechce, aby zesilovala, avšak všichni k ní fakticky přispívají. Nejvýmluvnějším příkladem je právě situace války na Ukrajině. Od chvíle, kdy Trump urychlil tlak na nalezení východiska z této války, jež by bylo výhodné pro Američany, ale také pro Rusy – vzhledem k tomu, že válku vyhrávají – a které by evropské státy nadměrně neponížilo (EU již byla v přímých vztazích s Putinem odsunuta stranou), dělali evropští imperialisté vše pro to, aby sabotovali to, co se následně stalo „28bodovým mírovým plánem“ navrženým Bílým domem, předem však dojednaným s Rusy. Evropská unie nadále podporovala pokračování války proti Rusku (přirozeně dalším posíláním Ukrajinců na porážku); proklamovala možnost ukrajinské protiofenzivy, která by – na rozdíl od předchozí protiofenzivy na podzim 2023 – díky možnosti zasahovat i ruské území pomocí raket dlouhého doletu mohla přinutit ruské jednotky k ústupu, ne-li je dokonce donutit ke stažení… Je však všem zřejmé, že ukrajinské protiofenzivy neměly včera a nemají ani dnes žádnou šanci na úspěch, protože od určitého okamžiku docházejí zbraně, munice a především vojáci.

Je sice pravda, že houževnatost, s níž ukrajinská armáda bránila své území, nedovolila Rusům rozšířit se po celé Ukrajině a donutila je soustředit se na Donbas; stejně tak je však pravda, že z hlediska nasazených sil a času, který mají k dispozici, mohou Rusové tuto válku vést mnohem déle než Ukrajinci.

Z hlediska finanční a vojenské podpory Zelenského Ukrajiny ze strany Evropy a Spojených států došlo mezi lety 2024 a 2025 k jejímu omezení, zejména ze strany Německa a USA. Bez ohledu na oficiální prohlášení, která obvykle slouží k tahání veřejnosti za nos, jsou po více než třech letech rusko-ukrajinské války evropské zbrojní sklady vyprázdněné; a vzhledem k tomu, jak se rýsuje blízká budoucnost – bouřlivá z ekonomického i politického hlediska – vstoupilo na pořad dne každé evropské vlády téma znovuvyzbrojení. Ne nové zbrojení za účelem darování či prodeje zbraní Ukrajině, nýbrž znovu vyzbrojit, a to pokročilejšími technologiemi, ozbrojené síly každého národního státu. Bez ohledu na korupci, která na Ukrajině existuje odjakživa a která s válkou – jak se ostatně děje všude, kde jsou možnosti kontroly soustředěny výhradně v rukou vlády vyhlašující výjimečný stav – propukla v masivní míře a odhalila, jak jsou do ní zapojeny všechny osoby spojené s vládou a Zelenského klanem, což zvýšilo vládní nestabilitu v Kyjevě, ocitají se evropští imperialisté v situaci, kdy musí bránit ukrajinskou vládu, která je v rozkladu. Ti tak zesilují své výkřiky a prohlášení o nebezpečí, před kterým se varuje již od počátku války, že Rusko se po vítězství ve válce na Ukrajině chystá napadnout Evropu, možná počínaje pobaltskými státy a Polskem…

Skutečné a současné poměry sil mezi imperialistickými mocnostmi, a především mezi Spojenými státy, Velkou Británií, Evropskou unií, Ruskem a Čínou, závisí na tom, jak tyto imperialistické mocnosti v průběhu posledních osmdesáti let – tedy od konce druhé imperialistické války – posílily nebo oslabily. Je nepochybné, že bez ohledu na hospodářské oživení evropských kapitalismů, způsobené především přílivem amerického kapitálu, jímž Washington přinutil staré evropské imperialistické mocnosti hrát ve světě druhořadou roli a v každém případě jednat podle dominantních zájmů amerického imperialismu, a bez ohledu na kolonizaci Evropy americkým dolarem a na americko-ruskou společnou nadvládu nad Evropou po celých 45 let (od roku 1945 do roku 1991), jsou ekonomiky evropských zemí mnohem více závislé na americkém trhu, než je americká ekonomika závislá trhu evropském. Celá záležitost ohledně cel, jimiž Trumpova Amerika značně otřásla evropskými „spojenci“, kteří navíc museli bez odporu přijmout povinnost výrazně zvýšit své investice do NATO (podíl na HDP každé země má během několika let dosáhnout 5 %!), a to v období, kdy kapitalistická ekonomika směřuje spíše ke stagnaci či recesi než k růstu, ukazuje, že Spojené státy – včera za Obamy a Bidena, dnes za Trumpa a zítra za nějakého jiného válečného štváče – si vytyčují cestu, která je povede ke třetí světové válce, přičemž zkoušejí, na které spojence se mohou s jistotou spolehnout a na které nikoli, a jaké dlouhodobé politiky přijmout, aby mohly zítra čelit tomu, kdo by se mohl jevit jako nepřítel číslo jedna: Čína. Nepřítel v Tichomoří, v Indickém oceánu, v Africe a v Latinské Americe a prostřednictvím Ruska i v Evropě.

Proto je takzvané přátelství Trumpa s Putinem třeba chápat jako americký pokus odtrhnout Rusko od těsného vztahu s Čínou a tím Čínu co nejvíce izolovat i teritoriálně; Spojené státy totiž dnes z obchodního hlediska a zítra z vojenského spatřují v Evropě potenciálního nepřítele – Německo. Podobně jako se o to svého času pokoušel Roosevelt, když se Stalinovo Rusko na prahu druhé imperialistické války dohodlo s Hitlerovým Německem nejen na rozdělení Polska, ale i s výhledem na rozdělení Evropy. Hitlerovo Německo však chtělo mnohem více – dobýt celou Evropu – a proto muselo zaútočit nejen na Francii a Anglii, ale i na Rusko, přičemž jeho fronta na Dálném východě byla „jištěna“ Japonskem coby jeho spojencem; nepočítalo však s tím, že Amerika vstoupí do války po boku Francie a Anglie. Japonský útok na její námořní základnu na Havaji byl záminkou k zapojení se do velkého byznysu světové války, jehož se taková mimořádně silná imperialistická mocnost, jakou byly Spojené státy, rozhodně nemohla držet stranou.

Žádná americká základna v Evropě, ani ve východní Evropě, nebyla Ruskem napadena, a tedy žádná země NATO nebyla Ruskem napadena; to si totiž dobře rozmyslelo, aby nevkročilo do zápasu, z něhož by vyšlo velmi pochroumané. Jeho reakci na pokus NATO – tedy anglo-amerických sil, které stojí v jeho čele – zmocnit se Ukrajiny je však třeba chápat také jako obranný krok, který ruský imperialismus musel učinit, aby sobě samému i svému spojenci, Číně, ukázal, že disponuje silou zabránit západnímu imperialismu převálcovat Rusko v celé Evropě a že je pro Čínu spolehlivým spojencem pro případ, že by se Amerika v budoucnu pokusila zaútočit na Peking.

RUSKO-AMERICKÝ MÍR VE SPLETI PROTIKLADNÝCH MEZIIMPERIALISTICKÝCH ZÁJMŮ

„Mírový plán“ o 28 bodech, který Trump nedávno navrhl jako základ pro jednání o příměří s Ruskem a evropskými mocnostmi za účelem ukončení války na Ukrajině, byl, jak je známo, pro evropské mocnosti (tedy Londýn, Paříž a Berlín) těžko přijatelný: na jedné straně byly Washingtonem od samého počátku vyloučeny z účasti na vyjednávání s Ruskem a na druhé straně by tyto body znamenaly odsunutí zájmů evropských imperialistů na vedlejší kolej. Evropské státy – zejména takzvaná skupina „ochotných“ – se totiž postavily proti, protože obsah plánu zvýhodňuje téměř výlučně Spojené státy a Rusko. V praxi by tento „plán“ stanovil pakt o neútočení mezi Ruskem, Ukrajinou a Evropou: Rusko by tedy nenapadalo sousední země a NATO by se dále nerozšiřovalo; Kyjev by mohl počítat s bezpečnostními zárukami podle vzoru článku 5 NATO, tedy se závazkem zásahu ze strany euroamerických signatářů tohoto „plánu“ v případě, že by se stal terčem útoku ze strany jakékoli jiné země; počítá se rovněž s tím, že by Kyjev vybudoval armádu o síle až 600 tisíc mužů (před ruskou invazí měla kyjevská armáda 200 tisíc mužů) a že by do své ústavy zakotvil nečlenství v NATO, zatímco NATO zahrne do svých stanov, že Ukrajina nebude v budoucnu integrována, a Rusko zákonem stvrdí svou politiku „neagrese“. Pokud by Ukrajina vrhla na ruské území nebo na ně vypustila rakety, tyto záruky by ztratila; pokud by Rusko znovu napadlo Ukrajinu, čelilo by koordinované vojenské odpovědi a přišlo by o všechny výhody tohoto „plánu“. Předpokládá se, že na Ukrajině nebudou rozmístěny jednotky zemí NATO, zatímco evropské stíhačky NATO budou dislokovány v Polsku. Předpokládá se vstup Ukrajiny do EU a pokud jde o rekonstrukci Ukrajiny, počítá se s balíčkem opatření zahrnujícím Rozvojový fond a zvláštní program Světové banky, zatímco USA požadují 50 % zisků pocházejících z dosud zmrazených ruských aktiv (v hodnotě 100 miliard dolarů), jež by byly investovány do obnovy Ukrajiny. Moskva by navíc znovu získala postavení na mezinárodní úrovni (zrušení všech ekonomických sankcí a její návrat do G7, která by se opět stala G8, spolu s dohodou o spolupráci s USA), získala by rozsáhlejší území, než která dosud fakticky obsadila (Krym, celou Luhanskou a Doněckou oblast, se zmrazením současné situace podél linie spojující Záporoží a Cherson), přičemž by se stáhla z ostatních okupovaných území souběžně se stažením ukrajinských vojenských sil z území Doněcké oblasti, jež dosud zůstávají pod kontrolou ukrajinských sil. Moskva i Kyjev by získaly úplnou amnestii za své činy během války; Kyjev by znovu mohl využívat řeku Dněpr pro obchodní účely a získal by dohody o volné přepravě obilí přes Černé moře. Pokud jde o otázku jaderných zbraní, USA a Rusko by uzavřely nové dohody o nešíření a kontrole jaderných zbraní na základě smlouvy New START, která vyprší 5. února 2026, zatímco Ukrajina by akceptovala, že nebude státem disponujícím jadernými zbraněmi. Záporoží je sídlem největší jaderné elektrárny na Ukrajině; ta by byla pod dohledem MAAE a vyrobená elektřina by byla rozdělena rovným dílem mezi Ukrajinu a Rusko. Ostatní body se týkají výměny zajatců, vzájemného navrácení těl padlých a vzájemných vzdělávacích programů. To je ve zkratce 28 bodů rusko-amerického mírového plánu pro Ukrajinu.

Že je Ukrajina výrazně ponížena, je zřejmé; ostatně po ponížení Evropské unie by mohly snad Spojené státy a Rusko Ukrajinu neponížit?

Evropská unie spolu s Velkou Británií fakticky vstoupila do války – prostřednictvím Ukrajiny – proti Rusku a jejím cílem bylo Rusy porazit; od této porážky si slibovala vnitřní povstání v Rusku proti Putinovi (který byl stokrát považován za politickou mrtvolu a přesto stokrát znovu „vstal z mrtvých“). Jenže vše se obrací proti nim: Rusko válku vyhrává, Putin pevně sedí na svém trůnu, zatímco Zelenskyj je dnes více než kdy dříve ohrožen po rozsáhlé protikorupční operaci, která zasáhla i jeho nejbližší spolupracovníky – jeho pravou ruku Jermaka a ministra obrany Umerova – a v zemi roste nespokojenost i nedůvěra, a to jak kvůli válce, jež byla prezentována jako definitivní řešení problémů se sousedním Ruskem, tak kvůli příslibu budoucí demokracie a blahobytu, který mělo přinést členství v Evropské unii za cenu… válečných obětí… Evropští lídři – od Macrona po Starmera, od Merze po Meloniovou a polského Tuska, od von der Leyenové přes Metsolaovou až po Kallasovou a další – si osvojili válečně štvavé teze namířené proti Rusku (někdejší „říši zla“, dnešní putinovské diktatuře lačnící po evropské krvi), avšak zcela lhostejní k osudu milionů Palestinců, periodicky drcených jinými válečnými štváči, jako je Netanjahu, podporovaný oním příležitostným „superpacifistou“ Trumpem. Nyní se samozřejmě pokoušejí vymanit z chaosu rusko-ukrajinského konfliktu, do něhož vložili miliardy do zbraní a finanční podpory pro předem ztracenou věc a za niž nesou politickou odpovědnost.

Jak se z něj budou snažit vymanit buržoazie dotčených zemí? Od „lokální“ války k přípravě války všeobecné, v níž vládnoucí buržoazní třídy přejdou od „mírových plánů“ k „válečným plánům“.

A tak Spojené státy, vzhledem k tomu, že si nemohou dovolit neposkytnout svým evropským spojencům – kteří jsou ostatně členy NATO – alespoň určité zadostiučinění, byly nuceny souhlasit s projednáním onoho „28bodového mírového plánu“. Z něj však evropské státy vyškrtaly všechny body, které byly výhodné pro Rusko; a nyní se čeká na odpověď Moskvy, jež sotva může být jiná než pokračování války na Ukrajině, což ji uvrhne do ještě hlubší sociální katastrofy. Jak dlouho ještě mohou ukrajinští vojáci v této válce vydržet, navíc při nedostatku vojáků a dodávek zbraní a munice v množství i kvalitě odpovídajících tomu, aby byli schopni čelit pomalému, ale smrtícímu postupu ruských jednotek – jak bylo v těchto dnech vidět u Pokrovsku –, které jen v samotném listopadu obsadily v jižní části Záporožské oblasti 272 km² a ve středovýchodní části Dněpropetrovské oblasti téměř 200 km²? Myslí si Macron opravdu, že může poslat několik tisíc francouzských vojáků, aby se v ukrajinské zimě stali kanónenfutrem?

Myslí si Merz a Starmer skutečně, že s několika dalšími raketami dlouhého doletu může Zelenskyj zvrátit průběh války? Nevěří tomu ani oni sami, jsou však natolik zaslepeni představou, že Rusko přistoupí na vyjednávání o ukončení války, jako by bylo poraženou stranou, že předkládají návrh, podle něhož má mít Ukrajina svobodu vstoupit do NATO, má mít armádu o 900 000 vojácích vyzbrojených až po zuby díky NATO, nemá uznat Rusku žádné z okupovaných ukrajinských území, zatímco obnova Ukrajiny má být hrazena výlučně Ruskem a nové volby mají být vyhlášeny, kdykoli se to uzná za vhodné. Každý, kdo má ještě alespoň trochu fungující mozek, ví, že tento návrh má jediný účel: zmařit případnou dohodu mezi Washingtonem a Moskvou a především prodlužovat válku po dlouhou dobu na úkor Ukrajinců, zatímco se evropské státy mezitím znovu vyzbrojují… rozhodně ne proto, aby zachránily Ukrajinu ze spárů Moskvy, nýbrž aby se připravily na válku, která bude světová.

V podstatě tato válka bezpochyby potrvá ještě řadu měsíců, s velkou pravděpodobností po celou zimu, dokud ukrajinští vojáci nepřestanou být ochotni dále bojovat a umírat pro slávu Zelenského a jeho evropských ochránců a dokud jejich rodiny nepřestanou být ochotny dále hladovět a mrznout v zemi zničené válkou, kterou si drtivá většina z nich rozhodně nepřála. Tragédií v této tragédii je, že ruský proletariát na jedné straně a ukrajinský proletariát na straně druhé neměli sílu postavit se vlastním bojem proti válce rozpoutané jejich buržoaziemi kvůli zájmům neslučitelným s bezprostředními i historickými zájmy proletářské třídy. Krev, která se dnes prolévá – stejně jako krev prolévaná ve všech předchozích válkách rozpoutaných imperialistickými buržoaziemi jen proto, aby si přivlastnily ekonomická území k využívání ve prospěch kapitalistického zisku a obětovaly miliony lidských životů jen proto, aby prosadily partikulární buržoazní zájmy – volá po pomstě, volá, aby nebyla prolita nadarmo; připomíná proletářům celého světa, že na tragickou současnost může být odpovědí, platnou pro celé lidstvo, jen proletářský třídní boj, který jednou provždy skoncuje s obětováním milionů lidských bytostí bohu kapitálu: třídní válka, otevřeně vyhlášená proti buržoaziím celého světa, s cílem definitivně ukončit éru, v níž lidský pot a krev slouží pouze k uhašení žízně kapitálu!

ALE MEZITÍM SE EVROPA ZNOVU VYZBROJUJE…

Plán, který evropští imperialisté nazvali ReArm Europe (a hned poté, co jej pojmenovali, jej přejmenovali na Readiness 2030, tedy Připravenost 2030, protože si zřejmě mysleli, že tento název bude působit méně odporu…), počítá se zvýšením vojenských výdajů o 800 miliard eur v období 2025–⁠2030. Částka 800 miliard, kterou EU dává svým členským státům k dispozici na znovuvyzbrojení, může působit impozantně; uvážíme-li však, že samotné Německo oznámilo investici ve výši 1 000 miliard eur v letech 2025–2030 jen pro sebe, aby proměnilo Bundeswehr v nejsilnější armádu Evropy a posunulo jej na třetí místo na světě ve vojenských výdajích po Spojených státech a Číně, je zřejmé, že to není jen Rusko, kdo akceleruje své vojenské výdaje. Není sporu o tom, že mezi osmi hlavními světovými skupinami vyrábějícími zbraně zaujímají největší podíl americké průmyslové koncerny (Lockheed Martin, RTX, Northrop Grumman a General Dynamics), zatímco největší evropské skupiny BAE Systems (Spojené království), Thales (Francie), Leonardo (Itálie) a Rheinmetall (Německo) je těsně následují. Je samozřejmé, že i v oblasti obchodu se zbraněmi zaujímají přední příčky, přičemž americké koncerny stojí na špici žebříčku (v roce 2023 prodaly zbraně za 152 miliard eur), zatímco evropské skupiny dohromady dosáhly obratu 53,6 miliardy eur, tedy 35 % amerického obratu (5). Nemáme po ruce údaje o obchodu se zbraněmi Číny a Ruska, je však známo, že v celosvětovém žebříčku jsou na prvním místě americké společnosti s přibližně 50 % trhu, na druhém místě čínské podniky se 16 %, následované společnostmi Spojeného království se 7,5 % a hned pod nimi, se stejným podílem 4 %, výrobci zbraní z Francie a Ruska. Je zřejmé, že znovuvyzbrojování se týká všech velkých světových mocností, nejen Evropy. Také Japonsko totiž začalo znovu investovat do výroby zbraní a vyčlenilo na zbrojení 2 % svého HDP (stejně jako v současnosti země NATO), přestože v tuto chvíli nepředstavuje přímého „konkurenta“ ani Spojeným státům, a dokonce ani Jižní Koreji. Je známo, že vyspělým ekonomikám, jako je ta japonská, nebude trvat mnoho let, než dosáhnou úctyhodné úrovně vojenské výroby, aby mohly zajistit svou „obranu“ v oblasti Indo-Pacifiku, kde se soustřeďují zvláště vyhrocené protikladné zájmy mezi Čínou a Spojenými státy. A právě z tohoto důvodu i Indie, která se vyšvihla na páté místo ve světovém žebříčku HDP, rychle rozvíjí nejen výrobu stále pokročilejších zbraní na svém území (v současnosti se zdá být největším světovým vývozcem munice), ale také se připravuje na to, aby mohla konkurovat gigantům ve vývozu zbraní.

Tento obrovský tlak na výrobu zbraní a jejich obchod ze strany hlavních světových imperialistických mocností je jasným signálem – zejména v situaci, kdy globální ekonomika neprochází příznivým obdobím expanze –, že se připravují na válečný střet, tedy na stav, v němž buržoazie každé země bude muset vyčleňovat stále větší zdroje na přezbrojování a stále menší prostředky na sociální zabezpečení a na všechna opatření související se sociálními záchrannými mechanismy, jimiž po osmdesát let imperialistické mocnosti držely své proletariáty na uzdě. Společenská kontrola buržoazie nad vlastním obyvatelstvem, a zejména nad vlastním proletariátem, je předurčena k tomu, aby se zintenzivňovala a přitvrzovala, a to nejen proto, že se prostor pro čistou hospodářskou konkurenci zmenšuje, ale také proto, že se od proletariátu dříve či později očekává vzpoura proti stále nesnesitelnějším životním a pracovním podmínkám. Kontrarevoluce, která v roce 1926 dokázala zvítězit nad revolucí nejen v Rusku, ale i ve světě – ať už ve stalinistické verzi, nebo ve verzi buržoazní reakce oděné do fašismu či demokracie – po celé století dál drtila obrovské masy proletářů, rolníků a zbídačených lidí světa v sevření hladu, bídy, válek a takzvaných environmentálních katastrof v nikdy nepolevujícím víru horečného honu za ziskem. Terén kontrarevoluce – řekl Marx v roce 1848 – je dialekticky zároveň terénem revoluce; aby se však proměnil v terén revoluce, musí proletariát znovu získat své třídní a revoluční tradice; musí konečně přetrhat pouta, která jej vážou k buržoazní mašinérii, k politice třídní spolupráce, k mezitřídnímu smíru, k národním zájmům, jež každá buržoazie propaguje jako společné zájmy vykořisťovaných i vykořisťovatelů.

Právě pro toto budoucí obnovení třídního a revolučního boje pracují marxističtí komunisté, aby při prvním třídním probuzení proletariátu – bez ohledu na to, v které zemi k němu dojde – proletariát znovu nalezl a rozpoznal svou třídní stranu!

(1) Viz článek „Nový světový nepořádek: od studené války ke studenému míru a v perspektivě ke třetí světové válce“ (Il nuovo disordine mondiale: dalla guerra fredda alla pace fredda, e in prospettiva la terza guerra mondiale), „il comunista“, č. 43–44, říjen 1994 – leden 1995.

(2) SNS si kladlo za cíl vytvořit mezi svými členy zónu volného obchodu, zrušit dovozní cla uplatňovaná na obchod mezi členskými státy a v budoucnu nezvyšovat zavedená vývozní cla. Od prosince 1991 se k němu kromě Ruska, Běloruska a Ukrajiny připojily Arménie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Tádžikistán, Uzbekistán a jako přidružený člen Turkmenistán. Gruzie, která přistoupila v roce 1993, v roce 2009 zcela vystoupila po ruské válce v Jižní Osetii a v souvislosti s jednáními s NATO; Moldavsko svou účast pozastavilo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu, zatímco Ukrajina oficiálně vystoupila již v roce 2018.

(3) V této souvislosti je třeba připomenout, že po léta bylo ze strany Západu a NATO popíráno, že by existovala dohoda, v níž vedoucí země NATO – Spojené státy, Velká Británie, Francie a Západní Německo – ujistily Gorbačovovo Rusko, že NATO se neposune na východ ani o centimetr. V britském Národním archivu v Londýně americký politolog Joshua Shifrinson, spolupracovník německého týdeníku Der Spiegel, objevil dokumenty – odtajněné v roce 2017 –, které vyprávějí skutečný příběh dohod mezi NATO a Gorbačovovým Ruskem z let 1990–1991, v době znovusjednocení rozděleného Německa. V roce 1991, po rozpadu SSSR, některé bývalé satelity Moskvy, v čele s Polskem, požádaly o vstup do NATO. Při jednání skupiny známé jako „2+4“ (USA, Velká Británie, Francie a Západní Německo plus Rusko a Východní Německo) zástupce Západního Německa uvedl: „Během jednání 2+4 jsme objasnili, že nemáme v úmyslu posunout Atlantickou alianci za Odru. Nemůžeme tedy Polsku ani jiným zemím střední a východní Evropy umožnit vstup.“ Na téže schůzce zástupce Spojených států prohlásil: „V rámci jednání 2+4, stejně jako v dalších bilaterálních kontaktech mezi Washingtonem a Moskvou, jsme Sovětskému svazu oficiálně slíbili, že nehodláme strategicky využít stažení sovětských vojsk ze střední a východní Evropy a že NATO se nebude rozšiřovat za hranice nového [sjednoceného] Německa, ani formálně, ani neformálně.“ Je známo, jak tyto záruky dopadly… Viz https://www.startmag.it/mondo/nato-est/, 26. února 2022.

(4) Viz článek „Gaza, smrtelné hřiště umělé inteligence“ (Gaza, parco giochi mortale dell’intelligenza artificiale), „il comunista“, č. 180, prosinec 2023 – únor 2024.

(5) Viz https://sbilanciamoci.info/rearm-europe-tante-armi-poca-ricerca/

2. prosince 2025