Pryč s imperialistickým útokem na Írán !

Třídní válku proti imperialismu a kapitalismu !

Společný útok zahájený 28. února Spojenými státy a Izraelem proti Íránu, který již zabil stovky lidí v Íránu a desítky v Libanonu, je skutečnou imperialistickou útočnou válkou; jeho cílem není pomoci íránskému „lidu“ osvobodit se od diktatury islámského duchovenstva, ani čelit „bezprostředním hrozbám“ představovaným islámským režimem, jak prohlásil Trump, přičemž opakuje lži o „zbraních hromadného ničení“ obdobně jako v případě Saddáma Husajna, které byly tehdy použity k ospravedlnění války proti Iráku. Všichni vojenští experti se shodují na tom, že Írán nemá prostředky k tomu, aby ohrozil Spojené státy, a podle vyjednavačů Teherán dokonce akceptoval americký požadavek vzdát se obohacování uranu. Pokud jde o osud íránského lidu, stačí si připomenout případ Venezuely, kde Spojené státy odsunuly „demokratickou opozici“ stranou a daly přednost dohodě s chavistickým režimem, který prokázal svou schopnost udržet společenský řád navzdory strašným životním a pracovním podmínkám proletariátu, abychom posoudili, jak málo se o něj imperialisté starají. Stejně tak v Íránu počkali, než rozpoutali válku, až režim brutálně potlačí lednové demonstrace: tváří v tvář vzbouřeným masám se tmářské islámské duchovenstvo a yankeeští kapitalisté postavili na stejnou stranu, protože patří ke stejné společenské třídě upírů. Pro proletariát je tedy zcela zbytečné si představovat, jak to činí íránská buržoazní a maloburžoazní opozice, že američtí a izraelští imperialisté šli do války proto, aby nastolili demokratický režim. Ostatně od své tiskové konference z 2. března Trump už změnu režimu v Teheránu mezi cíli války nezmiňuje.

Americko-izraelský útok ve skutečnosti směřuje k oslabení vlivu Íránu, který je vzhledem ke svému bohatství na ropu a plyn, velikosti své populace a své geografické poloze přirozeně předurčen hrát významnou roli v Perském zálivu a na Blízkém východě. Po svržení monarchie během revoluce v roce 1979 a nastolení islámského režimu však Írán, kdysi důležitá opora amerického imperialismu (který dosadil šáha k moci), začal jeho regionální nadvládu zpochybňovat. Tak Írán spolu se svými spojenci (palestinský Hamás, libanonský Hizballáh, irácké milice, syrská vláda a jemenští Húsíové) vytvořil „osu odporu“, jejímž cílem je čelit vojenské moci Izraele, amerického četníka Blízkého východu. V posledních letech však Izrael s pevnou podporou Spojených států systematicky a úspěšně pracoval na rozbití této osy, zatímco Spojené státy se snažily ekonomicky dusit íránskou ekonomiku uvalováním stále přísnějších sankcí. Současné útoky, jejichž cílem je srazit Írán na kolena, zapadají do tohoto úsilí o nastolení nesporné americké nadvlády na Blízkém východě, v oblasti, jejíž strategický význam je v období rostoucího meziimperialistického napětí větší než kdy dříve: 20 % světového zkapalněného plynu a 25 % jeho ropy pochází z Perského zálivu, přičemž směřují především do asijských zemí – a zejména do Číny, rivala Spojených států…

Západní vlády se přimkly ke Spojeným státům; společné prohlášení podepsané Německem, Velkou Británií a Francií v den vypuknutí války odsuzovalo pouze íránské útoky! Poté 1. března tyto vlády prohlásily, že jsou připraveny „podniknout obranné akce“ (sic!) „k zničení samotného zdroje“ vojenských kapacit Íránu. Britská vláda prohlásila, že dává americkým ozbrojeným silám k dispozici své vojenské základny v regionu, zatímco francouzská vláda potvrdila své odhodlání podporovat své spojence v Perském zálivu. Evropské imperialistické mocnosti, pobouřené americkými ambicemi zmocnit se Grónska a zároveň vyzývající k respektování „mezinárodního práva“, na to pohodlně zapomínají, jakmile již nejsou terčem ambicí Washingtonu. Nechtějí být vyloučeny z kořisti, až půjde o přetváření imperialistického řádu na Blízkém východě po případné porážce Íránu.

Současná válka je dalším krvavým projevem rostoucí tendence různých imperialistických mocností, velkých i malých, uchylovat se k otevřenému násilí a vojenským střetům, aby bránily své zájmy, ať už jde o Ukrajinu, Blízký východ, Latinskou Ameriku nebo jinde. Tato tendence podněcuje všude závody ve zbrojení a rozvoj militarismu; a je příčinou rozpadu mezinárodního systému Organizace spojených národů vytvořeného po druhé světové válce, který měl za cíl – byť nedokonale – zmírňovat konflikty mezi státy. V sevření stále rostoucích ekonomických obtíží směřuje kapitalistický svět nevyhnutelně k novému světovému konfliktu. Žádné výzvy k míru mezi národy, žádné odsuzování „válečných štváčů“, žádná podpora napadeného státu proti útočícím státům tomu nemohou zabránit: kapitalismus jako celek je válečně štvavý, všechny buržoazní státy jsou zločinné!

Jedinou silou, která se může postavit na odpor, je proletariát, předurčená oběť válek, ale zároveň síla, jejíž vykořisťování udržuje kapitalismus při životě a která má tedy moc jej paralyzovat bojem proti tomuto vykořisťování. Vrátí-li se k nezávislému boji za své třídní zájmy, odmítne-li oběti ve jménu vlasti nebo národní ekonomiky, překoná-li všechna rozdělení podle rasy, národnosti, pohlaví atd., znovuobjeví-li své třídní zbraně a svou třídní organizaci, má proletariát všech zemí možnost postavit se kapitalistům a jejich zdánlivě všemocným státům.

Od té chvíle, strhávaje za sebou široké masy utlačovaných, se může dát do revolučního boje za svržení kapitalismu a nastolení své mezinárodní a totalitní moci, jediného způsobu, jak spolu s tímto způsobem výroby skoncovat s vykořisťováním, nespravedlností a válkami, které jej charakterizují. Právě za tuto perspektivu musíme dnes bojovat, aniž bychom se báli jít proti proudu, protože je klíčem k budoucnosti.