Marx o neosobním charakteru kapitálu

Uvádíme zde tři citáty z třetího dílu „Kapitálu“, abychom ilustrovali neosobnost kapitálu, kapitál jako ne-lidský činitel, ne-osobní povahu kapitálu, a také abychom vyvrátili „teorie“, které vidí v zániku individuálního kapitalisty, ve státním kapitalismu, ve znárodňování atd. překonání kapitalistického systému.

O ZMIZENÍ KAPITALISTY JAKO OSOBNOSTI

„Akciové podniky vůbec, které se vyvíjejí s úvěrnictvím, mají tendenci stále více oddělovat tuto správní práci jako zvláštní funkci od vlastnictví kapitálu, ať vlastního, nebo vypůjčeného, tak jako se s vývojem buržoazní společnosti soudní a správní funkce odlučují od pozemkového vlastnictví, jehož atributy byly ve feudální době. Ale když na jedné straně proti pouhému vlastníkovi kapitálu, peněžnímu kapitalistovi, stojí fungující kapitalista, a s rozvojem úvěru tento peněžní kapitál sám nabývá společenského charakteru, koncentruje se v bankách a ty ho půjčují, nikoliv už jeho bezprostřední vlastníci; když však na druhé straně všechny reálné funkce, které má vykonávat fungující kapitalista jako takový, obstarává osoba, která je pouze ředitelem a nemá kapitál z žádného titulu, ani ze zápůjčky, ani nijak jinak, pak zůstává jen funkcionář a kapitalista jako zbytečná osoba mizí z výrobního procesu.“ (1)

O SPOLEČENSKÉM A NEOSOBNÍM KAPITÁLU

„Nehledíme-li na akcionářství – které znamená překonání kapitalistického soukromého průmyslu na základě kapitalistického systému samého a které tou měrou, jak se šíří a zachvacuje nová výrobní odvětví, ničí soukromý průmysl – dává úvěr jednotlivému kapitalistovi nebo tomu, kdo je pokládán za kapitalistu, absolutní moc v určitých mezích disponovat cizím kapitálem a cizím vlastnictvím, a tím i cizí prací. Moc disponovat společenským, nikoliv vlastním kapitálem mu dává moc disponovat společenskou prací. Sám kapitál, který má někdo skutečně nebo podle veřejného mínění, se stává jen základnou pro úvěrovou nadstavbu. To platí zejména o velkoobchodu, jehož rukama prochází největší část společenského výrobku. Všechna měřítka, všechna ospravedlnění, která byla za kapitalistického způsobu výroby ještě víceméně oprávněná, tu mizí. To, co spekulující velkoobchodník riskuje, není jeho majetek, nýbrž majetek společenský. Stejně otřepanou se stává fráze o tom, že kapitál pochází z úspor, poněvadž tento velkoobchodník právě žádá, aby pro něho šetřili jiní. S jinou frází o odříkání je v rozporu jeho přepych, který se nyní také sám stává prostředkem úvěru. Představy, které mají na méně rozvinutém stupni vývoje kapitalistické výroby ještě jakýs takýs smysl, se tu stávají úplně nesmyslnými. Zdar i nezdar tu vedou stejně k centralizaci kapitálů, a tudíž k vyvlastnění v nejúžasnějším měřítku. Vyvlastnění tu postihuje nejen bezprostřední výrobce, ale i menší a střední kapitalisty. Toto vyvlastnění je výchozím bodem kapitalistického způsobu výroby; provést toto vyvlastnění je jeho cílem, a to koneckonců vyvlastnit všem jednotlivcům výrobní prostředky, které s vývojem společenské výroby přestávají být prostředky soukromé výroby a produkty soukromé výroby a které mohou být výrobními prostředky již jen v rukou sdružených výrobců, tj. jejich společenským vlastnictvím, jako jsou jejich společenským produktem. Toto vyvlastňování se však v rámci kapitalistického systému samého projevuje v protikladné podobě, jako přivlastňování společenského vlastnictví malým počtem lidí; a úvěr dává tomuto malému počtu lidí stále více charakter pouhých dobrodruhů. Protože vlastnictví zde existuje ve formě akcie, stává se jeho pohyb a převod jen a jen výsledkem hry na burze, kde žraloci požírají malé ryby a burzovní vlci ovečky. V podstatě akcie již existuje protiklad ke staré formě, ve které se společenský výrobní prostředek jeví jako individuální vlastnictví; ale sama přeměna ve formu akcie zůstává ještě v zajetí kapitalistických mezí; tedy místo aby protiklad mezi charakterem bohatství jako společenského a jako soukromého bohatství překonávala, vytváří ho jen v nové podobě.“ (2)

O MIZENÍ SOUKROMÉHO CHARAKTERU KAPITÁLU

„Viděli jsme, že průměrný zisk jednotlivého kapitalisty čili .každého jednotlivého kapitálu není určován nadprací, kterou si přímo přivlastňuje tento kapitál, nýbrž množstvím celkové nadpráce, kterou si přivlastňuje celkový kapitál, množstvím; z něhož si každý jednotlivý kapitál bere svou dividendu pouze jako poměrnou část celkového kapitálu. Tato společenská povaha kapitálu je podmíněna a plně se realizuje teprve úplným rozvojem úvěrové a bankovní soustavy. Na druhé straně jde tato soustava ještě dále. Dává průmyslovým a obchodním kapitalistům k dispozici všechen volný, dokonce i potenciální kapitál společnosti, který ještě aktivně nefungoval, takže ani osoby, které ho půjčují, ani osoby, které ho používají, nejsou jeho vlastníky nebo výrobci. Tím ruší soukromý charakter kapitálu a obsahuje tak sama o sobě, ale jen sama o sobě, zrušení kapitálu. Bankovnictvím se rozdělování kapitálu jako zvláštní podnikání, jako společenská funkce, bere soukromým kapitalistům a lichvářům. Ale banka a úvěr se tím zároveň stávají nejmocnějším prostředkem, který žene kapitalistickou výrobu za její vlastní hranice, a jedním z nejúčinnějších prostředků krizí a švindlu.

Tím, že bankovní soustava nahrazuje peníze různými formami úvěrového oběživa, ukazuje dále, že peníze nejsou ve skutečnosti nic jiného než zvláštní výraz společenského charakteru práce a jejích produktů; tento charakter – protože je v rozporu se základnou soukromé výroby – se však koneckonců musí vždy jevit jako věc, jako zvláštní zboží vedle ostatního zboží.

Konečně je nesporné, že úvěrová soustava bude mohutnou pákou při přechodu od kapitalistického výrobního způsobu k výrobnímu způsobu založenému na sdružené práci; ale pouze jako složka ve spojitosti s ostatními velkými organickými převraty v samém výrobním způsobu.“ (3)

(1) Marx Karel, Kapitál III-1, kap. XXIII, str. 374, Svoboda, 1980

(2) Marx Karel, Kapitál III-1, kap. XXVII, str. 421–422, Svoboda, 1980

(3) Marx Karel, Kapitál III-2, kap. XXXVI, str. 137–138, Svoboda 1980