Postoj revolučních komunistů k imperialistickým válkám – ať už jsou vedeny lokálně nebo globálně – se nikdy nezměnil: zájmy proletářů všech zemí, které se účastní války, jsou v první řadě protiburžoazní, tedy v jasném protikladu k zájmům národní buržoazie každé země, a proto jsou i protiimperialistické, tedy proti jakémukoli zájmu nadvlády vlastního nebo cizího imperialismu. Nicméně to není ani pacifistický postoj, ani postoj vyzývající ke všeobecnému odzbrojení, ani postoj neutrální; a platí jak pro revoluční komunisty, tak pro uvědomělé proletáře zemí, které se kvůli specifickým zájmům své vlastní buržoazní vládnoucí třídy aktivně nezapojují do konfliktu a nepodporují ve válce jednu či druhou stranu.

Proletářská třída je v každé zemi třídou, proti níž je každodenně veden ze strany buržoazie neúprosný boj s cílem pokořit ji a udržet ji v porobě, vykořisťovanou a zotročenou. Důvod je prostý: pouze z vykořisťování námezdní práce extrahuje buržoazie v každé zemi nadhodnotu, tj. reálné zhodnocení každého investovaného kapitálu, které si kapitalisté plně strčí do kapsy a poté rozdělí na zisky a rentu. Stejně jako se každá buržoazie neobejde bez rozsáhlého a intenzivního vykořisťování námezdní práce a obětování stále větších mas proletářů bohu zisku, tak se neobejde bez obětování stále větších mas proletářů ve vojenských střetech, ke kterým je každá buržoazie hnána mezinárodním konkurenčním bojem. Imperialistický rozvoj kapitalismu nezmírňuje jeho rozpory, ale zvyšuje jejich výbušný ekonomický a společenský potenciál. Od vypuknutí první světové imperialistické války vstoupil kapitalismus do posledního stádia svého vývoje: nemůže se již zastavit, nemůže se již vrátit zpět, musí se stále více koncentrovat a centralizovat. A v tomto procesu vývoje se válka – tedy zahraniční politika prováděná jinými prostředky, a to konkrétně vojenskými – stává nevyhnutelnou. Stejně jako jsou součástí historického vývoje kapitalismu ekonomické a finanční krize, je součástí historického vývoje kapitalismu i válka, která není ničím než v určitých historických situacích vyvrcholením společensko-ekonomické krize nejrozvinutějších kapitalismů. Stejně jako se buržoazie snaží vyřešit krizi své hospodářské struktury přijetím ekonomických a politických faktorů, které nevyhnutelně působí proti zájmům konkurenčních buržoazií (dobytí nových trhů, intenzivnější vykořisťování stávajících trhů, stále intenzivnější vykořisťování vlastního proletariátu a proletariátu slabších zemí), tak se snaží „vyřešit“ válečný konflikt nastolením míru, který není ničím jiným než jen přestávkou mezi jednou a další válkou.

Každá buržoazie si toho byla vždy vědoma a připravuje se na nevyhnutelné vyústění ve vojenskou konfrontaci s buržoazií, která stojí proti ní. Proto vedle stále většího rozvoje zbrojního průmyslu a vojenské techniky a posilování stávajících či uzavírání nových spojenectví rozpoutává masivní nacionalistickou kampaň s cílem zapojit (tak či onak) proletářské masy do obrany národní ekonomiky, vlasti a, slyšte, slyšte!, míru!

Právě proti tomuto zapojení se musí proletáři postavit; musí bojovat nikoli za zájmy národní ekonomiky nebo vlasti, která nikdy nebyla jejich, ale za své vlastní třídní zájmy, které jsou protikladné zájmům jejich vlastní buržoazie stejně jako zájmům jakékoli jiné buržoazie.

Třídní zájmy proletariátu jsou nesmírně konkrétní a tvoří materiální základ jeho boje a třídní solidarity. Když buržoové prohlašují, že mají „společné“ zájmy se zájmy proletářů (jako je záchrana podniku před konkurencí, záchrana národního hospodářství, záchrana vlasti), nejenže prohlašují nepravdu, nejenže se snaží obelhat námezdně pracující, aby je ještě více podřídili požadavkům kapitálu a kapitalistického zisku; vytvářejí ideologický konstrukt založený na základním vydírání, který je základem kapitalistického výrobního vztahu: že je to právě kapitalista, kdo „dává práci“ proletáři – proto si říká „zaměstnavatel“ – a proletář buď pracuje pro takového či jiného kapitalistu, nebo umírá hlady. Kapitalista je vlastníkem výrobních prostředků a výroby samotné, proletář není vlastníkem ničeho, ale pouze své vlastní fyzické pracovní síly. Společenská moc kapitálu podřídila pracovní sílu svým vlastním zákonům a má zájem na tom, aby si tuto nadvládu udržela. Pracovní síla se však může přeměnit ve společenskou moc pouze tehdy, když bojuje proti společenské moci představované kapitálem, tj. proti kapitalistům, a pouze tehdy, sjednotí-li svou vlastní fyzickou pracovní sílu s fyzickou pracovní silou všech ostatních proletářů. Takové spojení má zcela konkrétní materiální základnu: podmínky pracujících podléhajících námezdní práci, tj. práci, kterou poskytují nebo neposkytují v této společnosti pouze kapitalisté. Boj za lepší pracovní a existenční podmínky byl a je součástí každodenního života každého proletáře. Kdyby byly zájmy kapitalisty a proletáře skutečně „společné“, tj. kdyby zájmy, které by oba sdíleli stejnou měrou, spočívaly v tom, že by měli stejné možnosti žít, lenošit, cestovat, učit se, stejné možnosti následovat své sklony a touhy, nemělo by třídní rozdělení společnosti smysl, neexistoval by kapitalista, který vlastní vše, a proletář nevlastnící nic. Ve skutečnosti buržoazní společnost nikdy nebyla a nebude společností, kde svoboda, rovnost a bratrství představují konečně naplněnou skutečnost. Buržoazní společnost je pravým opakem společnosti rovných, je to společnost, v níž společenské nerovnosti dosáhly úrovně, které předchozí společnosti nikdy nedosáhly. Buržoazní společnost se opírá o výrobní a vlastnické vztahy, které vyjadřují a zároveň posilují nadvládu buržoazní třídy nad ostatními třídami, zejména nad třídou proletariátu. A právě tyto buržoazní výrobní a vlastnické vztahy vytvářejí nesmiřitelný protiklad mezi buržoazními a proletářskými zájmy. Nesmiřitelný protiklad, který buržoazní třídě přinášejí výhody jen potud, pokud třída proletariátu nerozpoznává, že tvoří nepřeklenutelnou propast mezi oběma hlavními třídami dnešní společnosti.

Jednou z výhod, a nikoliv druhořadou, kterou buržoazní třída nabyla – a to díky neúnavné práci nejhanebnějšího oportunismu samozvaných představitelů proletariátu, a to jak na poli odborů, tak na poli politickém – je právě ta, že přiměla proletářské masy obětovat své životy v míru i ve válce ve prospěch kapitalistické a buržoazní nadvlády nad společností, čímž zesílila pouta, která je poutají k osudu kapitalismu.

Přetrhnout tato pouta znamená rozpoznat se jako společenská třída, která je na buržoazní třídě nezávislá a je jejím protějškem, jako společenská třída, která má své vlastní cíle, a to nejen bezprostřední (jednota proletářských sil, třídní solidarita a lepší životní podmínky v této společnosti), ale také historické (osvobození se od námezdní práce, tedy od kapitalismu, a tím i od třídně rozdělené společnosti). Proletariát, jak prohlásil Marxův a Engelsův Manifest před sto sedmdesáti čtyřmi lety, může dobýt celý svět. Nemůže toho však dosáhnout, dokud bude jeho boj paralyzován oportunismem a mezitřídním kolaborantismem, dokud se jeho boj nerozejde se sociálním smírem a nepostaví na první místo svých požadavků třídní boj a nepřijme tentýž terén boje, na který je buržoazie nucena vyrazit, aby všemi prostředky hájila své třídní zájmy.

Proletáři mají potenciální sílu postavit se jako třída buržoazní válce, avšak dokud budou pod vlivem kolaborantské, národovecké a sociálšovinistické politiky, která je přivedla k prolévání krve v první a druhé světové imperialistické válce a ve všech válkách, které buržoazie od té doby vedla, nikdy neuniknou údělu být potravou pro děla v míru i ve válce.

A současná rusko-ukrajinská válka to dokazuje již poněkolikáté, tím spíše, že se nejedná o lokální válku, nehledě na to, že se zatím geograficky omezuje na Ukrajinu, ale o válku, v níž se euroamerické a ruské imperialistické mocnosti střetávají na ukrajinském válčišti s cílem nastolit nový řád na kontinentu a s výhledem na budoucí nový světový řád, který si nevyhnutelně vyžádá světovou válku, a to již třetí.

Proletariát nejen Ukrajiny a Ruska, ale všech zemí, a zejména Evropy a Ameriky, má již po několikáté před sebou vyhlídku, zda se nechá nadále ubíjet prací a dřinou, jakož i na válečné frontě, či zda konečně povstane a vezme svůj osud do vlastních rukou tím, že vyhlásí proti imperialistické válce třídní válku.

LUPIČSTVÍ RUSKA PROTI LUPIČSTVÍ EUROAMERICKÉMU A JEHO UKRAJINSKÉMU VAZALOVI

Ze „speciální vojenské operace“, kterou Rusko deklarovalo jakožto záměr „demilitarizovat“ a „denacifikovat“ Ukrajinu (ve skutečnosti zabránit vstupu Ukrajiny do NATO, anektovat Donbas potom, co tak učinilo s Krymem, a podřídit Ukrajinu svým imperialistickým zájmům) a která měla podle ruských plánů probíhat do několika měsíců, se vzápětí vyklubala dlouhodobá válka. Doba trvání války je dána především tím, že Velká Británie, Německo, Itálie… a Evropská unie a zejména Spojené státy dodávají Kyjevu výzbroj a miliardy na pokračování války a podporují Zelenského propagandu probíhající pod heslem „bojujme, dokud nezískáme zpět Donbas a Krym“, a evropskou/americkou propagandou hospodářských sankcí, které „na dlouhou dobu pokoří Rusko“. Protiruské sankce nepochybně uvrhly ruskou ekonomiku do krize, která by v případě dlouhodobého trvání mohla mít politické dopady na stabilitu Putinovy vlády a dokonce by mohla vyvolat i společenské tenze. Ovšem vzhledem ke skutečné závislosti německé, italské a obecně evropské ekonomiky na Rusku, pokud jde o plyn, ropu a další suroviny, se do hospodářské krize začalo dostávat i Německo, Polsko a do jisté míry i Itálie, stejně jako Bulharsko a pobaltské státy. Zdá se, že Nizozemsko a Dánsko se také blíží nulovým dodávkám ruského plynu. Závislost evropské ekonomiky, zejména na ruském plynu, ve skutečnosti dostala Evropu do dosud nevídané zranitelnosti, a to tím spíše, že se blíží zima (období, které obvykle vyžaduje dvojnásobek průměrné spotřeby; dle posledních údajů je ve skutečnosti průměrná spotřeba EU od dubna do září 130 miliard metrů krychlových a od října do března 270 miliard metrů krychlových). Problém Evropanů spočívá v tom, že nejsou schopni nahradit dodávky ruského plynu, jak pompézně prohlašovali, jinak než v horizontu několika let; mezitím plyn enormně zdražil, což spekulantům poskytlo nečekanou výhodu a samotnému Rusku dodalo na síle, které si pro změnu, třebaže za nízké ceny, zajistilo dodávky do Číny, Indie a Turecka. Je třeba říci, že Rusko směrem k Ukrajině nepřerušilo dodávky plynu – ponechalo si tuto zbraň jako potenciální finální „ránu z milosti“ – a nechává kyjevskou pokladnu za to platit majlant, přičemž ta je naopak zásobována euro/americkými miliardami… Na druhou stranu opětovné uchýlení se k uhlí, jak to učinilo Německo a v menší míře Itálie, nehledě na popření všech slibů o dekarbonizaci průmyslu ve prospěch obnovitelných zdrojů energie, neřeší energetický problém superindustrializovaných evropských zemí; mnoho neřeší ani uchýlení se ke zkapalněnému zemnímu plynu (jehož nejvýznamnějším dodavatelem se okamžitě staly Spojené státy), protože kromě toho, že je mnohem dražší než plyn dodávaný plynovody, vyžaduje k opětovnému přeměnění na plynné skupenství rozsáhlou síť zařízení na regazifikaci, která v Evropě zatím neexistuje. Je zřejmé, že všeobecné ekonomické potíže vedou evropské země k tomu, aby přenášely náklady na proletářské masy, jako to dělaly vždycky; až na to, že se tak děje po dvou letech pandemie a hospodářské recese; navíc právě z tohoto důvodu se budou zesilovat a zostřovat činitele střetů mezi samotnými evropskými zeměmi. Případ Orbánova Maďarska nemusí být ojedinělý, tím spíše, pokud jej spojíme s případem Erdoganova Turecka, které ze svých vlastních státních důvodů nadále pokračuje se svým balancováním mezi NATO/USA a Ruskem s cílem stát se nepostradatelným strategickým partnerem v meziimperialistických vztazích mezi mocnostmi NATO a Ruskem, Íránem a dalšími středně velkými mocnostmi Blízkého východu. Rusko-ukrajinská válka způsobila obrovskou destrukci a způsobí ještě mnohem více, protože v krátké době uvrhne Ukrajinu do bezprecedentní hospodářské a společenské krize. To přimělo téměř 10 milionů Ukrajinců opustit svá města a domovy a jejich útěk nemohl směřovat jinam než do západoevropských zemí. Nehledě na pokryteckou humanitární propagandu evropských vlád je částečně nevyhnutelné, že tento obrovský příliv lidí dříve či později způsobí sociální problémy v soužití zejména s domácími pracujícími masami a masami legálních či nelegálních přistěhovalců z afrických a asijských zemí, čímž se mezi nimi (záměrně, prostřednictvím místní státní politiky) zvýší rivalita. Zatímco imigraci z afrických a asijských zemí dlouhou dobu tvořili a stále tvoří především muži a chlapci, ukrajinskou uprchlickou populaci tvoří v drtivé většině ženy a nezletilí, neboť dospělým mužům bylo zakázáno opustit zemi, čímž byli přinuceni bojovat za „obranu vlasti“. Z tohoto důvodu a také díky humanitární propagandě, kterou západoevropské země umně šíří, jsou ukrajinské ženy a jejich děti přijímány mnohem lépe, než byli a jsou přijímáni imigranti a imigrantky z Afriky a Asie: ukrajinští běženci nejsou nuceni překonávat pouště, pralesy nebo zátarasy z ostnatých drátů, jak to dosud museli dělat migranti v Evropě nebo ve Spojených státech, a nemusí, než se vydají přes moře v naději, že se vylodí v Itálii nebo ve Španělsku, zažívat martyria a násilí v koncentračních táborech, jako jsou ty v Libyi.

Pokud jde o destrukci, ta představuje pro kapitalismus obrovský byznys pro všechny společnosti, domácí i zahraniční, které se nemohou dočkat, až si ukrojí kousek ze zisků, které nyní zahraniční kapitalisté shrabují především ze zbrojního průmyslu a jemu spřízněných odvětví.

NACIONALISMUS, DEMOKRACIE A VÁLKA JSOU VŽDY NEROZLUČNĚ SPJATY

Jak jsme již napsali v našich článcích v tisku, velké problémy ukrajinského a ruského proletariátu – a pročež i proletariátu zemí, které se postavily na podporu obou válečných frontů – se točí kolem nacionalismu, který slouží jako pojivo třídní spolupráce, což je politika systematicky uplatňovaná všemi kapitalistickými státy. Po pádu Berlínské zdi, rozpadu ruského impéria a po krvavých válkách v Jugoslávii ztratila propaganda falešného socialismu ve variantách „lidové demokracie“, „samosprávy“ a „hospodářského plánování“ zcela na účinnosti. Stále více směřuje k propagandistickému srovnávání „demokracie“ a „totalitarismu“ (nebo „fašismu“), přičemž na různých místech se neustále omílá obvyklá směs „svobody“ a „autoritářství“, „obrany posvátných hranic“ a „legitimní reakce na vnější agresi“.

Skutečnost, že socialismus již není vyvoláván, jako tomu bylo v dobách Stalina a poststalinismu, aby se zakryla kapitalistická realita a buržoazní třídní zájmy, je objektivně pozitivní. Ta sama o sobě nevyklidí terén buržoazních mystifikací, které, bez ohledu na to, jak moc se buržoazní propagandisté nebo ti, kteří jsou placeni buržoazií, snaží „inovovat“, se vždy točí kolem stejných ideologických koncepcí: demokracie–totalitarismus, svoboda–autoritářství.

V „ Prospettive del dopoguerra” z roku 1946 jsme napsali:

„Přestože se západní demokracie postupně vyvíjejí směrem k totalitním a fašistickým formám, budou schopny z řady důvodů, které přímo vyplývají z jejich společenské základny a postavení ve světě (zejména USA), ještě dlouho hrát komedii na obranu všech svobod. (...) Že v Rusku není nic z formální demokracie (ta coby faktická podstata je všude chimérou) a ze zastupitelského systému liberálního ražení, se vědělo odjakživa, ale pro protihitlerovskou propagandu bylo po dlouhá léta výhodné předstírat svou víru v demokratizaci ruského režimu. Vidíme a uvidíme, jak se postupně tato teze mění v tezi opačnou a jak se ruskému vládnímu aparátu vyčítá oligarchický a utlačovatelský charakter a panovačné a kruté metody, které dosud předhazovali nacistickým bestiím tito beránci parlamentních demokracií.“

Jsme si dobře vědomi toho, že Stalinův sovětský režim a režim po Stalinovi považovali beránci parlamentních demokracií v ničem nelišící se od fašismu, a to do té míry, že stavěli na roveň fašismus a komunismus. Po rozpadu SSSR světová média oslavovala pád „komunismu“ a vítězství „demokracie“, ale samotný vývoj západních demokracií dostatečně prokázal naši tezi z roku 1946: totalitní a fašistické formy – i když do jisté míry maskované za „formální demokracií“ – stále více charakterizují buržoazní režimy průmyslových zemí, tedy nejen Ameriky a Evropy, ale také Ruska a Číny, poslední imperialistické mocnosti, která se časově objevila na světové scéně a která z důvodů výhodnosti své propagandy trvá na prezentaci svého režimu jakožto režimu řízeného „komunistickou stranou“. Pravděpodobně nebude trvat dlouho a Čína bude označována za nový „fašismus“, proti němuž je třeba bojovat; Tibet, Hongkong a Tchaj-wan představují etapy na cestě k annexím (nebo k obnovení národní jednoty, jak tvrdí Číňané), o něž Čína již dlouhou dobu usiluje.

Stále ostřejší hospodářská a finanční konkurence v buržoazním světě velí, aby se znovu projevily dva velké protikladné mýty: demokracie versus totalitarismus, demokracie versus fašismus. Proto stále naléhavější kampaně na obranu národního hospodářství ze strany každého státu si vyžadují „zušlechtění“ prostřednictvim znovuoživeného a stále energičtějšího nacionalismu a prosazování „hodnot“ vlastní „historie“, vlastní „kultury“, vlastní „civilizace“. Buržoazie v každé zemi při rozvoji své politické a společenské nadvlády zničila „hodnoty“ předchozích dějin, kultury a civilizace své vlastní země, aby prosadila hodnoty nové kapitalistické ekonomiky, nové buržoazní moci, nového náboženství kapitalistického zisku, aby mocněji ovlivnila ovládané masy – proletáře, rolníky, maloburžoazii – a připravila je tak k obětování se v místních válkách, a tím spíše ve válce světové; a nemá jinou možnost, než skloubit své utlačovatelské a represivní metody s tím, co v průběhu svého vývoje sama prohlásila za „prošlé zboží“, „zboží nicotné hodnoty“: kulturu, civilizaci a dějiny předchozích společností a znovu je přebalené předkládá jako „zboží“ s tak vysokou hodnotou, že si žádá, pro svou „obranu“, samotné životy ovládaných mas. Prostředky propagandy, které má buržoazie v rukou, však mohou být pouze produktem její vlastní společnosti, v níž panují obchodní vztahy, v níž je vše zbožím, včetně života každého člověka, a v níž perspektiva budoucnosti není ničím jiným než reedicí, navíc zhoršenou, současné utlačovatelské a represivní společnosti.

FALEŠNÉ ALTERNATIVY: DEMOKRACIE NEBO TOTALITA

Světový imperialismus má své kořeny v samotném kapitalismu, tedy v zákonech ekonomické, finanční, politické a vojenské konkurence, stejně jako každý národní kapitalismus; aliance, „svazy“ a různé „pakty o spolupráci“ mezi státy nejsou ničím jiným než projevem toho, že každý národní kapitalismus se musí na nejvyšší a státní úrovni co nejlépe zaopatřit, aby mohl porazit konkurenci na trhu, který je již dlouho celosvětový a které právě proto – stejně jako mezi místními a národními firmami – je třeba čelit s větší silou, s více zbraněmi, které má k dispozici. Kapitalistická koncentrace, monopol, trusty vznikají ze samotného kapitalistického vývoje, z potřeby rozšířit rozsah zasahování do trhů, a tím zajistit a rozšířit zdroje zisku. Ekonomická válka je neodmyslitelnou součástí DNA kapitalismu a ta vyžaduje politickou organizaci za účelem řízení výrobních sil, z nichž se získává nadhodnota, a tedy zisk; vyžaduje posílení ústředních státních orgánů za účelem zavedení společenské kontroly, jejímž prostřednictvím se kapitalisté chrání před ekonomickými krizemi svého ekonomického systému a společenským pnutím, které vykořisťování proletariátu nevyhnutelně vyvolává. Aliance mezi státy jsou nezbytné k tomu, aby bylo možné čelit jednání a agresi jiných států (a kapitalistů, které zastupují) na světovém trhu. Ovšem stejně jako každá smlouva mezi obchodníky a mezi lupiči může každá aliance trvat delší nebo kratší dobu v závislosti na skutečné výhodnosti pro členy této aliance. A Itálie byla ve věci porušení aliancí, do nichž patřila, mistrem. Ve skutečnosti se každý stát, každý buržoazní režim – lhostejno, zda „demokratický“ nebo „totalitní“ – nemůže ve snaze mobilizovat masy k obraně národního hospodářství a k obraně režimu samotného omezit na represivní prostředky; musí je motivovat ideologicky, jakož i ekonomicky a sociálně, aby se na této obraně aktivně podílely.

Během první světové imperialistické války byla mobilizace demokratických režimů motivována obranou proti agresi autokratických režimů, Ústředních mocností; autokratické režimy mobilizovaly své masy na obranu své historie, své civilizace, svého zřízení proti demokratickým režimům, které by zaplavily trhy a zničily stávající světský řád. Během druhé světové imperialistické války mobilizovaly demokratické režimy své masy na obranu svobody, demokracie a občanských práv proti totalitarismu reprezentovanému fašismem, nacismem a „novodobým“ asijským despotismem, který představovalo Hiro-Hitovo Japonsko. Po skončení první světové války a po skončení druhé světové války se měl konečně „k míru dovedený“ svět – podle buržoazní propagandy – vyvíjet bez dalších válek a díky mimořádnému rozvoji technických a technologických inovací a díky vítězství nad nacismem-fašismem rozdělovat hospodářský a společenský blahobyt mezi všechny národy světa. Ale již s válkou v Koreji v roce 1950 se na obzoru objevila možnost třetí světové války, která by přivodila konflikt mezi dvěma znepřátelenými imperialistickými bloky, jejichž velmoci byly ještě před několika lety spojenci ve válce proti nacismu-fašismu. Po vojenské porážce nacismu-fašismu zdědily vítězné mocnosti po fašismu jednu z nejúčinnějších sociálních politik, jakou kdy buržoazie přijala, a to i díky rozhodujícímu přispění oportunistických sil falešného socialismu a klamavému zastupování bezprostředních zájmů proletariátu: institucionalizace spolupráce mezi třídami. Mír mezi státy, a tedy i mezi národy, však nebyl a nemohl být výsledkem politiky třídní kolaborace, protože taková politika v podstatě vždy a v každém případě odpovídá zájmům jednotlivých národních kapitalismů a neodstraňuje základní nesmiřitelný protiklad mezi námezdní prací a kapitálem. Poválečný mír posloužil buržoazii ve všech zemích, vítězných i poražených, k obnově, k opětovnému zprovoznění celého kapitalistického produkčního mechanismu, k upevnění dominantních pozic získaných vítězstvím ve válce a k opětovnému spletu sítě národních kapitalistických zájmů v zemích, které vyšly z války poraženy. Mír, jak Lenin opakovaně zdůrazňoval, je jen přestávkou mezi imperialistickými válkami, ať už na světové nebo regionální úrovni.

Buržoazní výrobní a vlastnické vztahy se změnou režimu z fašistického na demokratický nezměnily, stejně jako se nezměnily dříve při změně z demokratického na fašistický: jsou páteří celé kapitalistické ekonomiky, ať už je buržoazní režim jakýkoli. Jestliže tedy na jedné straně buržoazní výrobní a vlastnické vztahy, zavedené na celém světě, tvoří základ ekonomiky každé země, tak na druhé straně upevňují zákony kapitalismu, které vyvolávají stále hlubší, ostřejší a rozsáhlejší střety, aniž by byly v rozporu s celkovou historickou dráhou kapitalismu, která vede k otevřené centralizaci a otevřenému totalitarismu.

Z naší strany jsme uznali charakteristické rysy kapitalismu, nikoli socialismu, v ekonomické a společenské struktuře stalinského Ruska, a tak znovu jsme potvrdili, že v historické fázi, která vzešla z druhé světové imperialistické války, „ruský režim není proletářským režimem a moskevský stát se stal jedním z článků kapitalistického imperialismu“; dále jsme však konstatovali, že  „jeho centralizovaná a totalitní forma se jeví jako současnější než zastaralá a skomírající forma parlamentní demokracie“ (stále z „Le prospettive del dopoguerra“, 1946). A právě díky této centralizaci a totalitarismu (ve skutečnosti zděděné po proletářském sovětském režimu nastoleném s Říjnovou revolucí a poté, co byl tento režim zničen) si kapitalistické Rusko (tj. SSSR) po dobu o něco delší než šedesát let razilo cestu kapitalistického/imperialistického rozvoje. Což se, i když s nikoliv proletářským, ale buržoazním revolučním převratem, odehrálo během padesátých let také v Číně.

PROLETARIÁT BUĎ BOJUJE SÁM ZA SEBE, NEBO ZŮSTÁVÁ OTROKEM BURŽOAZIE JAK V DOBĚ MÍRU I V DOBĚ VÁLKY

A tak dilema, před nímž tehdy proletariát stál v souvislosti s případnou třetí světovou válkou – bojovat po boku Spojených států a jejích spřízněných mocností na obranu „demokracie proti totalitarismu“, nebo bojovat po boku Ruska a jeho satelitů „za socialismus proti kapitalismu“ –, naše strana vyřešila následováním klasické marxistické linie: Ani s Trumanem, ani se Stalinem; takto stručně vystihla náš postoj revolučního defétismu vůči oběma imperialistickým blokům. Dnes už nestačí říkat ani s Bidenem, ani s Putinem, protože na scéně se objevilo mnoho dalších aktérů, v první linii jako Si Ťin-pching, v druhé jako Macron a Scholtz nebo v třetí jako Draghi. Podstata se však nemění: proti každé národní buržoazii, ať už se účastní válečného střetu, či nikoli.

Spojitost s Marxovými a Engelsovými postoji lze nalézt v samotném „Manifestu komunistické strany“: proletariát bojuje nejprve proti své vlastní buržoazii, a aby se stal vládnoucí třídou, jako to udělala Pařížská komuna, bojuje za dobytí politické moci proti všem svým protivníkům, i když tito protivníci vedou válku proti sobě navzájem. V čem jiném spočíval Leninův revoluční defétismus před Říjnovou revolucí, během ní i po ní, když ne v nekompromisním uplatňování této marxistické direktivy? A nebylo tomu tak jen u defetistických intervencí uvnitř armády během války; bylo tomu tak i v případě následujícím po převzetí moci, v případě brestlitevského míru, kdy hlavním cílem proletářské a komunistické moci bylo ukončit imperialistickou válku i za cenu zaplacení vysoké ceny v podobě územních ztrát, jak se ostatně stalo, a připravit se s vlastní proletářskou armádou na obranu dobyté moci jak proti domácím bělogvardějským silám, tak proti imperialistickým mocnostem útočícím zvenčí.

Revoluční defétismus neznamená odzbrojení, nýbrž znamená dezorganizaci válečné výroby a vojenských sil buržoazie s cílem oslabit ji, ukázat ostatním vrstvám obyčejného lidu, že jsme proti imperialistické válce a jejím tragickým důsledkům, ukázat proletářům ostatních válčících mocností, že se nechceme podílet na jejich masakrech, které páchají buržoazní mocnosti, a připravovat a organizovat v mezidobí (v armádě a ve společnosti) vlastní proletářské ozbrojené síly, a to jak s ohledem na nevyhnutelné represe ze strany buržoazního státu, tak s ohledem na nevyhnutelný útok ze strany existujících imperialistických států, jakmile revoluce zvítězí. Revoluční defétismus je součástí taktiky programu revoluční komunistické strany, uplatňované zejména v předválečném a válečném období, tj. v období, kdy přebírá roli rozhodující taktiky.

Nic z toho se nestalo před, ani se to neděje během samotné rusko-ukrajinské války. Ruští a ukrajinští proletáři nevyjádřili žádnou třídní opozici vůči válce. Třídní opozice proti válce se však nerodí přes noc, je výsledkem společenské opozice, která se rodí dlouhodobě, z kolektivního boje třídního charakteru, v němž proletáři získávají zkušenosti s bojem, s organizací, ověřují si sílu a slabiny svých vlastních nároků a své třídní solidarity a sílu buržoazie, poznávají ty, kdo jednají na podporu jejich boje, i ty, kdo mu brání, sabotují jej nebo jej otevřeně hatí tím, že pracují po boku buržoazních sil a v jejich prospěch. Jak tak ostatně činila německá vládnoucí sociální demokracie během revoluce v letech 1918–1919, a jak tak činily síly „lidové demokracie“ před druhou imperialistickou světovou válkou, během ní i po ní, a kterým se i dnes daří paralyzovat proletariát. Je tedy zřejmé, že pokud doposud v Rusku a na Ukrajině vůbec došlo k nějakému odporu ze strany proletářů proti rusko-ukrajinské válce, nebylo tomu tak na úrodné půdě třídního boje, ale z více než oprávněného strachu jít na smrt za věc, kterou nesdílejí, nebo z bezprostředního zájmu zachránit svou rodinu; což jsou motivy více než „přirozené“, ale zdaleka se nejedná o nositele znovuoživení třídy. Samozřejmě, čím více se zhoršují všeobecné podmínky proletářů v průmyslových zemích, tím více se hromadí faktory společenské krize a tím snadněji může propuknout hněv a boje, z nichž mohou vzejít konkrétní zkušenosti a potřeby po směrování, které by bylo solidnější a třídní povahy, pro budoucí boje. A právě v těchto situacích může strana, je‑li přítomna se svými militanty, intervenovat, může být uznána za užitečný, ne‑li nepostradatelný subjekt pro nastolení třídní orientace nezbytné k tomu, aby se lekce a zkušenosti z bojů, jakmile jednou skončí, nerozplynuly a nezapomněly, ale mohly tvořit základ spojení třídního charakteru s boji v jiných částech země nebo v jiných zemích.

To, co se již nějakou dobu děje, je kumulace nikoliv nepodstatných krizových faktorů, které vyvolávají výbuchy společenského hněvu a bojů, a to nejsnáze v zemích na periferii imperialismu, jako nedávno na Srí Lance nebo jako v době „arabského jara“ (2010–2014). Boje, které, protože nemohou počítat s organizovaným proletariátem na třídním terénu, jsou nevyhnutelně ovlivňovány a řízeny silami mezitřídní spolupráce a jsou odsouzeny k vyčerpání svých sil v páchnoucích labyrintech kolaborantismu.

NAŠE ÚKOLY

To nikterak neubírá na našem úkolu opakovat a šířit, jakkoli málo je nasloucháno našim prostředkům propagandy, konkrétní hodnocení situace, a ukazovat tak třídní linii, kterou bude muset proletariát zaujmout – i v časech, které jsou v nedohlednu –, aby se opět stal společenskou silou s vlastními cíli, vlastními hesly, vlastními kritérii organizace. Naším prvořadým úkolem je i dnes to, co si soudruzi z komunistické levice stanovili po druhé imperialistické světové válce: osvojit si marxistickou teorii, znovu oživit poučení z kontrarevolucí, pevně se držet programových a politických základů vytyčených v té době stranou, a to pokud možno s ještě větší neústupností, než jaká charakterizovala celý vývoj italské komunistické levice.

Dnešní (a budoucí) proletářské generace byly v důsledku houževnaté a brutální práce oportunismu a kolaborantismu v jejich nejrůznějších variantách připraveny o živé, materiální spojení, které soudruzi komunistické levice ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století stále udržovali s třídními boji Komunistické strany Itálie a mezinárodním komunismem 20. let a které se snažili předat mladším generacím proletářů.

Toto fyzické, materiální spojení, které proletariát v každé zemi ztratil, ve skutečnosti žije ve straně, kterou reprezentujeme, třebaže jen zárodečně; životaschopnost a kontinuita strany závisí na tom, s jakou pevností dokážeme udržet politickou linii, kterou strana vytyčila počínaje lety 1945–1946, a na hlubokém přesvědčení o dějinném kurzu, na němž je postavena naše činnost, činnost, která i v těch několika málo elementech, jimiž dnes jsme, mohla a může vzejít jen ze skutečných potvrzení marxismu.

Ekonomické a společenské rozpory, kterými je kapitalismus prosycen, jsou historicky předurčeny k tomu, aby periodicky propukaly, někdy lokálně, jindy globálně, a uvolňovaly společenské síly do nevyhnutelného střetu třídního boje. Problém je v tom, že třídní boj prozatím má jen jednoho protagonistu: buržoazní vládnoucí třídu, která nikdy nepřestává vést svůj boj proti proletariátu ve všech oblastech, od ekonomické a společenské až po ideologicko-politické, kulturní a náboženské, útoky, proti nimž se dosud proletáři zpravidla ukazují jako bezbranní.

Jistota obnovení třídního boje proletariátem – i když ne v bezprostřední budoucnosti – spočívá dle již marxismem definované perspektivy právě v dějinném vývoji kapitalismu a jeho rozporů. Právě tato jistota dodávala soudruhům z komunistické levice Itálie sílu nepodlehnout v čase, navzdory jejich skromnému počtu a skutečnosti, že se ocitli sami ve světě v boji proti obří utlačovatelské a represivní mašinérii buržoazie a stalinismu, jednotně především proti světovému proletariátu a samozřejmě proti nezlomným představitelům revolučního marxismu, houževnatým obhájcům politické linie, kterou sledoval Lenin a komunistická levice Itálie.

My dnes nejsme dědici oněch velkolepých třídních bitev, nedostali jsme darem „přirozené“ právo, tím méně „právně a úředně“, na teoretické a politické, taktické a organizační dědictví strany minulosti. Poté, co kontrarevoluce vynesla ortel nad bolševickou stranou Lenina, nad Komunistickou internacionálou, nad Komunistickou stranou Itálie, se všemožně snažila odstranit i Mezinárodní komunistickou stranu, která se znovu ustavovala mezi lety 1945 a 1952 a od roku 1952 fungovala jako homogenní organizace; nicméně s vypjatou krizí v letech 1982–1984 se kontrarevoluci záměr podařil: ona strana už neexistuje.

Od roku 1985 jsme se ujali úkolu znovu ustavit stranickou organizaci, která by se mohla stát Mezinárodní komunistickou stranou roku 1952, pokud by se rozvíjela, aniž by podlehla vlivům nejrůznějších variant oportunismu. Avšak strana, jak jsme ji vždy chápali, je živým, jednajícím organismem, který po velmi dlouhou dobu bojuje proti silám a tendencím založeným na mocných ekonomických a materiálních silách, které kontrarevoluce postupem času zesílila. Bylo tudíž myslitelné, že i naše „minulá“ strana zdegeneruje, jako zdegenerovala Komunistická internacionála a její členské strany.

Co však kontrarevoluce nemohla a nemůže odstranit, jsou materiální rozpory kapitalismu, v nichž se utváří sopečné magma, které po dosažení velmi vysoké společenské teploty nezadržitelně tlačí nezastavitelnou silou na společenské hradby – buržoazní formy výroby a směny –, až uvolní onu ohnivou masu představovanou společenskou silou proletariátu, která má historicky alternativu:

– buď vtrhnout do společenské reality bez definovaných historických perspektiv a s odezněním mohutného výbuchu této skutečné „přírodní“ síly, kterou jsou výrobní síly, pozbýt své síly a životaschopnosti, vyčerpat se, ochladnout a navrátit se k tomu, že je pouze třídou pro kapitál;

– nebo pod vedením třídní strany – která je jediným politickým orgánem, jenž má jasné povědomí o dějinném pochodu proletářského třídního boje – zorganizovat se a směřovat k historickým cílům vytyčeným marxismem, a to jak na předrevolučním terénu třídního boje, tak na revolučním terénu dobytí politické moci, či na terénu již dobyté politické moci nastolující třídní diktaturu uskutečňovanou stranou.

Abychom mohli být touto třídní stranou, je třeba dlouhodobě politicky pracovat na linii, kterou již naše tehdejší strana vytyčila a kterou máme za úkol nejen znovu potvrzovat – to je pro revoluční komunisty naprosté minimum –, ale také ji konzistentní a kontinuální stranickou činností uvádět k životu a přitom si zachovávat těsné spojení s teorií, od níž se odvíjí každý možný krok vpřed směrem k budoucímu vítězství.

Řekli jsme to již mnohokrát a je třeba to znovu zdůraznit: „Pro nás marxisty, že poznání je tu před procesem, je dostačující; ale nikoliv všeobecně, nikoliv v masách, nikoliv ve většině (termín bez deterministického významu) třídy, ale v její dokonce i malé menšině, v určitém okamžiku dokonce i v nevelkém uskupení, a třebas i – budiž se pohoršujte, aktivisté! – v dočasně zapomněných textech. Leč skupiny, učení, hnutí, texty, teze utvářejí v dlouhém časovém vývoji kontinuum, které není ničím jiným než stranou, nepersonifikovanou, organickou, jedinečnou právě díky tomuto již existujícímu poznání revolučního vývoje“ („Sul filo del tempo: Danza di fantocci, dalla coscienza alla cultura“, 1953).

Naše činnost je součástí této kontinuity, kterou v dlouhém časovém vývoji utvářely skupiny, školy, hnutí, texty, teze, a která není ničím jiným než stranou, nepersonifikovanou, organickou, jedinečnou právě pro toto již existující poznání revolučního vývoje.

V jaké éře žijeme?

V roce 1953 tentýž článek ze série „Sul filo del tempo“ („Na niti času“) napsal: „Probíhají éra je nepříznivá pro proletářskou třídu, revoluci a revoluční stranu. Ale až přijde hodina, všechny tři opět společně povstanou“.

Jaký je rozdíl mezi touto a naší érou?

Není pochyb o tom, že je stále nepříznivá, ale dnes je tu pozitivní politická skutečnost: kontrarevoluční nadvláda falešného socialismu představovaného stalinismem – a poststalinismem – dospěla ke svému konci. Buržoazní kontrarevoluce se stále více prezentuje s tváří demokracie; „velké doznání“, které jsme očekávali od stalinistů ohledně ekonomické a společenské struktury Ruska, se odehrálo nejprve na ekonomické a společenské úrovni, poté, se skřípěním zubů, na úrovni ideologicko-politické.

To neznamená, že úkol revolucionářů je dnes snazší než včera, protože oportunismus, který ve stalinismu a poststalinismu našel svou největší protiproletářskou sílu, se bude obnovovat v jiných podobách prostě proto, že kapitalismus, buržoazní společnost, mu poskytuje materiální základnu, a dokud budou kapitalismus a buržoazie na nohou, bude mít oportunismus vždy úrodnou půdu, v níž zapustí kořeny. Proto je boj proti oportunismu, na nějž můžeme historicky navázat prostřednictvím textů, tezí a prací Lenina a komunistické levice Itálie, bojem, který nesmí nikdy ustat. Naším politickým úkolem je proto také zavčasu rozpoznat oportunistické tendence.

Ve skutečnosti neexistuje lepší způsob, jak vytvořit politické protilátky, než čerpáním z bojů proti různým formám oportunismu, které vedli naši významní předchůdci, počínaje Marxem, Engelsem a Leninem.