Válečné nálady v Evropě

(«il comunista»; č. 171; prosinec 2021 - leden 2022)

V jednom z březnových čísel britského týdeníku The Economist vyšel článek o vyhlídkách vrchního velení francouzské armády v souvislosti s hypotetickou válkou „vysoké intenzity“, která by se mohla rozvinout na evropském území a „se značným počtem civilních obětí“. (1) Článek tak nepřímo evokuje možnost rozsáhlého konfliktu, do něhož by se kolem roku 2030 zapojily hlavní imperialistické mocnosti v Evropě. Na základě závěrů francouzského armádního think tanku (2) a vyjádření náčelníka jeho generálního štábu Thierryho Burkharda The Economist vysvětluje, že pracovní hypotéza francouzských ozbrojených sil (a tedy i francouzského státu) spočívá v rozvinutí „velké konfrontace“ s Ruskem, Tureckem nebo zeměmi severní Afriky, a to s razancí „nevídanou od druhé světové války“. S ohledem na tuto skutečnost provede francouzská armáda, stejně jako britská, belgická a americká armáda, v roce 2023 v Ardenách a na moři cvičení za účasti 10 000 vojáků, čímž zahájí plán přípravy ozbrojených sil na možné střety v příštím desetiletí.

Pokud jde o generální štáb Španělska, ten, aniž by dosáhl rozměrů představy Francie, tj. aniž by dal vojenskému plánování na nadcházející roky podobné geopolitické odůvodnění, stanovil rok 2035 (pouhých pět let po datu uvedeného Francií) jakožto mezní termín pro reorganizaci armády. Můžeme říci, že vyhlídky Španělska jsou skromnější, neboť ačkoli míří stejným směrem jako vyhlídky Francie, nedodávají jim žádné odůvodnění nad rámec potřeby zlepšit operační schopnosti vojsk na bojišti. Každopádně potřeba tohoto zlepšení a samotná reforma jsou v souladu s veřejnými prohlášeními francouzské armády. V případě Španělska se jedná o projekt „Force 2035“, plán reorganizace pozemních jednotek s cílem poskytnout jim operační schopnosti v městských oblastech, s nepřátelským civilním obyvatelstvem atd. Tento přístup je technicky velmi podobný přístupu francouzské armády. Na druhou stranu bude vypracování tohoto plánu probíhat v rámci „vojenského cyklu 2017–2024“, tedy v termínech analogických s počátkem francouzského plánu.

Kromě shod v datech, které mohou být více či méně přesné, je jisté, že přístupy těchto dvou armád (které budou nepochybně společné i pro další země, stačí se podívat na spolupráci, kterou ve svých dokumentech požadují od svých tradičních spojenců) nasvědčují tomu, že perspektiva války v srdci Evropy může být relativně blízko. Co to znamená?

Znamená to, že politické a vojenské napětí mezi soupeřícími státy, které se až dosud přenášelo na třetí země, na více či méně vzdálená území a vždy se projevovalo nepřímo, by mohlo zesílit do té míry, že by přímá vojenská konfrontace na nejbližším poli, jímž by byla oblast Středozemního moře a střední a východní Evropy, byla nevyhnutelná. A navíc, že by k tomu mohlo dojít v relativně krátké době, uvážíme-li, že francouzská armáda nepočítá s více než desetiletým odstupem od naplnění takového možného scénáře.

Stejně jako jsme v posledním desetiletí byli svědky toho, že se znovu objevuje přízrak ničivých ekonomických krizí, válek omezených na okrajové oblasti kapitalismu apod., tak doba, která by mohla znovu vzkřísit přízrak velkých válek minulého století, je podle redaktorů časopisu The Economist možná bezprostřednější, než se dříve předpokládalo.

VÁLKA A BURŽOAZNÍ PROPAGANDA

Otázka války nikdy ve skutečnosti nezmizela z obzoru. Nikoli proto, že by od konce druhé světové války nebyly války v okrajových oblastech, v nichž se velké imperialistické mocnosti střetávají za pomoci jiných armád a jiných zemí coby prostředníků, stálou realitou, ale proto, že válka je zásadním prvkem analýz, již buržoazní třída neustále omílá, mluví-li o svém světě. Ne nadarmo se tato třída ve všech vyspělých zemích chlubí tím, že se jí jako první podařilo odstranit využívání války jako běžného prostředku řešení konfliktů mezi třídami a národy. Od základní školy až po vojenskou službu (v zemích, kde je stále povinná) buržoazie neustále opakuje, že mír je hlavním cílem veškeré její politické, a dokonce i vojenské činnosti a že udržování míru je nedílnou součástí jejího politického systému.

Je očividné, že nic nemůže být dále od pravdy: buržoazie se dostala k moci svržením feudálních vládnoucích tříd nebo imperialistických mocností, které ovládaly kolonizovaná území, a to prostřednictvím revolučních válek, které měly vždy dvojí národní rozměr (občanské války na jedné straně proti vrchnostenské moci a na druhé straně udržení již jednou dobyté buržoazní moci). Tyto války se neobešly bez krveprolití, jak ukazuje dlouhý cyklus válek za národní nezávislost od Indie po Alžírsko, přes Vietnam a Angolu v průběhu 20. století.

To, že se buržoazie prosadila jako vládnoucí třída, že své zřízení vybudovala a rozšířila prostřednictvím války, je nepopiratelný fakt. Je však rovněž nepopiratelné, že se toto zřízení udržuje válkou: buržoazie nejenže bojovala proti vládnoucím třídám starého režimu, ale od samého svého vzniku měla zapotřebí se střetávat s jinými národními buržoazními třídami, aby prosadila své obchodní, ekonomické a politické zájmy všude tam, kde to vyžadovalo podpoření ozbrojenou silou. Anglická buržoazie, zvítězivší ve své revoluci již v 17. století, se bez váhání postavila vojskům napoleonské Francie, a dokonce proti ní podporovala své feudální nepřátele, jen co je uznala za své spojence, aby si udržela svůj vliv na evropském kontinentu. V minulosti anglická buržoazie, která se dnes chlubí tím, že má esenci demokracie v krvi, vedla proti buržoaznímu povstání svých amerických kolonií strašlivě krvavou válku, která trvala dlouhých osm let. A stejně tak postupovala o desítky let později s neobvyklou krutostí proti irským povstalcům… Tyto příklady uvádíme jen proto, abychom ukázali, že využití války má opodstatnění, též je-li střet namířen proti nastupujícím buržoazním třídám. Mimo to je třeba připomenout, že světové války, které zpustošily Evropu, války za nezávislost afrických a asijských kolonií atd. a samozřejmě války, které vedly koalice imperialistických mocností proti revolučnímu proletariátu, jenž se prosazoval jako vládnoucí třída v Paříži v roce 1871 a Petrohradu v roce 1917, ukazují, že buržoazie všech zemí zasvětily mnohem více času plánování, organizování a vedení válek než žití v míru, že válka je nedílnou součástí jejich společenského zřízení a že uchýlení se k ní vždy visí vzduchu vztahů mezi třídami a národy.

Je pravda, že ne všechny války jsou stejné, ale neříkáme to v tom smyslu, v jakém to říká buržoazie. Pro buržoazii je ta či ona válka spravedlivá a nutná podle toho, zda je spravedlivá a nutná pro ni samotnou, tedy zda je vedena na obranu jejích národních zájmů, a vždy si najde způsob, jak ji ospravedlnit (válka proti terorismu, na obranu napadené národní suverenity atd.). Pro marxisty je válka nezbytná („spravedlivá“ je slovo, které raději přenecháme moralistům), pokud hájí zájmy třídy, která představuje revoluční síly společnosti. Proto byly války revoluční buržoazie, která se postavila feudální moci a nakonec ji svrhla na velké části světa, nezbytné. Stejně jako byla a je nezbytná revoluční válka proletariátu, a to z naprosto stejného důvodu: odstranit vládnoucí třídu. A ze stejného zřetele nejsou války vedené různými buržoaziemi za rozdělení trhů, tedy imperialistické války, ani nezbytné, ani nelze na ně v jakémkoli ohledu přistoupit; nemohou představovat krok revolučním směrem, jsou podporou buržoazního řádu, posílením třídní moci buržoazie a oslabením proletářské třídy ve všech ohledech.

Nicméně přestože jsou dějiny třídní nadvlády buržoazie i její samotná přítomnost přerušovány brutálními ozbrojenými střety, pro velkou část evropské a americké proletářské třídy je představa míru, světa, v němž relativně není války, běžná. Není to jen (nebo spíše jen ve velmi malé míře) zásluhou buržoazní třídní propagandy hesla o míru: té s jejím dílem, jež představuje velmi důležitou součást buržoazního řádu, jdou naproti politické a odborové síly politiky mezitřídní spolupráce, sociálnědemokratické, stalinistické a poststalinistické strany, které ze všech sil pracují na šíření mýtu o mírovém a demokratickém pokroku lidstva.

Obvykle si tyto proudy dokázaly udržet vliv na proletářskou třídu tam, kde toho buržoazie nebyla schopna, právě proto, že tvrdily, že zastupují proletariát v jeho boji proti ní. Není zde prostor vracet se k vysvětlení politického a společenského charakteru oportunismu a příčin jeho rostoucího vlivu mezi proletariátem, což je aspekt, který byl v našem tisku opakovaně probírán (3). Stačí, když zde poukážeme na to, že důležitým prvkem tohoto vlivu je právě obrana míru, kterou se oportunismus tvářil zastávat proti válkychtivosti buržoazie. Zrovna tak jako je základní funkcí oportunismu připoutat proletariát k buržoazii tím, že jej nutí přijmout její obecné zájmy za své, ztotožňujíce osud obou tříd v obraně klamavě prezentovaného státu coby subjektu stojícího nad třídními zájmy, demokracie či parlamentního systému, je jednou z jeho osobitých funkcí popírat, že válka, a zejména imperialistické dobyvačné války, v nichž se různé buržoazie utkávají o kontrolu nad zónami ekonomického vlivu, surovinami atd., jsou společnou odpovědností buržoazní třídy jako celku, a tedy kapitalistického systému jako takového.

Postoj stalinismu tváří v tvář imperialistické válce a triumf kontrarevoluce znamenal, že politika po vzoru té, kterou zastávala Druhá internacionála, byla šířena uvnitř proletářské třídy ve všech zemích. Národně-komunistické strany (tj. (post)stalinistické) byly využívány jak k připoutání proletariátu k místnímu buržoaznímu soukolí, tak k obraně imperialistických zájmů rodícího se ruského buržoazního státu. Tato dvojí funkce, která se projevovala i v oblasti propagandy, dala vzniknout heslům, která se stala všeobecně rozšířenými: za imperialistické války nese odpovědnost několik chamtivých a krutých buržoů, kteří nabourávají mezinárodní rovnováhu a kteří za to musí být výhradně činěni odpovědnými. Je jasné, že tato chamtivá a výbojná buržoazie byla ztotožňována s tehdejším nepřítelem Ruska. A tak jsme nejprve viděli spojenectví Ruska a Francie proti Itálii a Německu, které se z hlediska domácí politiky zhmotnilo v lidových frontách roku 1935; poté se po spojeneckém paktu Ribbentrop-Molotov s nacistickým Německem stala nepřítelem „plutokratická Anglie“; a nakonec došlo ke spojenectví s Anglií, USA a Francií Charlese de Gaulla, které trvalo po zbytek druhé světové války. Mezitím byla proletářská třída opět masakrována na bojištích. Obhajoba spojenectví proletariátu a buržoazie proti „nacismu-fašismu“ Německa-Itálie odsoudila proletariát k porážce o to závažnější, protože přišla ze země, která kdysi byla velkou oporou revolučního a protiburžoazního boje. V následném míru, postaveném na milionech mrtvých, kteří padli v Evropě, Americe, Asii a Africe, zaznamenala tato antimarxistická politika triumf, která se od té doby uplatňuje a vštěpuje proletářům vysvětlení imperialistických válek jakožto fenoménů nesouvisejících se světem kapitalismu, jakožto podivností, za něž je zodpovědných jen několik mocností, několik multimilionářů, chamtivých ve své touze po bohatství a pramálo solidárních vůči zbytku ostatních zemí. Tato doktrína válek se natolik zakořenila, že ačkoli se hlavní aktér jejího šíření, tj. falešně socialistické Rusko, v roce 1991 zhroutil, mýtus „spravedlivé války“ zůstal zachován. Byl pro buržoazní třídu natolik užitečný, že jej pozvedla jako svůj odvěký prapor a drží jej při životě, aby jej mohla nadále využívat po celém světě jako ospravedlnění své imperialistické politiky.

Buržoazie se připravuje na války vysoké intenzity; proletariát se bude muset připravit na to, že na to odpoví tím, že se chopí všeobecného revolučního boje!

CO NÁS UČÍ MINULOST

Propaganda šířená buržoazií ohledně války pokrývá všechny její stránky, počínaje její nenadálou povahou a konče problémy se zbraněmi, logistikou atd., které s sebou přináší. A jelikož problematiku války lze – vně rámec maloburžoazní ideologie míru či krajně sobecky jednající nátury nejvíce výbojných stran – studovat a porozumět jí, činí tak právě proto.

Pro nás marxisty je válka ve skutečnosti jedním z charakteristických rysů kapitalistického světa: v něm její vývoj dává smysl jednak proto, že znamená životně důležitý impuls pro jeho rozvoj, jednak proto, že stmeluje všechny zpátečnické tendence, které vedou boj proti jeho zničení rukou proletářské třídy. Proto v souvislostech válečných střetů došlo nejen k největším příkladům povstání proletariátu, počínaje Komunou roku 1871 a konče bolševickou revolucí roku 1917, ale také k nejdůležitějším střetům mezi skutečně revolučními silami a těmi, které byly (a jsou) jimi pouze formálně: před válkou se Druhá internacionála rozpadla, protože maloburžoazní proudy, které obhajovaly své příslušné státy, a jejich síla v ní, představovaly nemožnost obnovy organizace ve smyslu jejích původních proletářských cílů. Apolitické proudy dělnického hnutí, syndikalismus a anarchismus, ovšem také před válkou odhalily svou skutečnou oportunistickou povahu, srovnatelnou se sociální demokracií: skvělým příkladem toho bylo Španělsko v roce 1936, kdy nejsilnější existující libertariánská organizace neodolala než pár dní, než se postavila na stranu republikánského státu proti proletářům ve zbrani.

V roce 1914 přinesla imperialistická válka debakl Socialistické internacionály, definitivní přechod Kautského a spol. na stranu buržoazie, což však donutilo internacionalistické menšiny se seskupit okolo marxistické teorie a revolučního programu a povstat na jeho obranu. Z tohoto krachu, který se v srpnu 1914 zdál být definitivní, vzešla Komunistická internacionála jako významné úsilí o ustavení světové komunistické strany. V roce 1936 ani v roce 1939 se však z podobného debaklu, způsobeného v prvním případě libertariánskými proudy a ve druhém spojenými silami sociální demokracie a stalinismu, neobjevily síly schopné dobýt zpět ztracený terén: ani proletářská třída již neměla sílu, kterou demonstrovala v letech 1917–1919 v celé Evropě, a byla zlomena sérií porážek, které utrpěla rukou buržoazie, a ani nebyl u konce kontrarevoluční proces, nastartovaný v Rusku a posléze na celém světě stalinismem, což komplikovalo malým a rozptýleným skupinkám, jež se této kontrarevoluci postavily, možnost uskutečnit nezbytnou bilanci.

Jediným proudem, který byl díky svému historickému vývoji a svému postoji již proti prvním příznakům deviace, jež v mezinárodním komunistickém hnutí dala vzniknout stalinismu, se chopit práce, kterou v letech 1914–1917 na sebe vzali bolševici spolu s několika málo elementy rozptýlených v různých zemích, byla komunistická levice Itálie. Ostatně každý čtenář našeho tisku může potvrdit, že od nepaměti zaujímá problematika války, jejího vztahu k průběhu třídního boje proletariátu a vývoji kapitalistické společnosti, který k ní vždy tíhne, v našich publikacích přední místo. Úkolem našeho proudu bylo vždy uvádět otázku války do správných souvislostí, a to jednak jejich potvrzováním, jednak bojem proti všem politickým proudům, které s odkazem na marxismus prohlašují, že otázku války lze chápat z jiné perspektivy než z perspektivy historického materialismu.

Právě proti moralistickému pojetí války, které ji považuje za zlo samo o sobě, bez ohledu na její historické charakteristiky, jsme věnovali velkou část našeho stranického úsilí definování války pomocí její klasifikace v rámci historicky vymezených typů.

Prvním z nich je válka revoluční, tj. války vedené nastupující třídou proti reakčním silám. V dějinné fázi kapitalismu má tento typ války dvě varianty. První z nich je buržoazní revoluční válka vedená národní buržoazií v zemích, jako je Francie, proti starým aristokraticko-feudálním třídám. Druhou je proletářská revoluční válka, tj. válka, kterou vede revoluční moc proletariátu na svou obranu proti agresi imperialistických mocností. Dějiny nám bohužel poskytují jen málo příkladů právě této varianty a my se jí nyní nebudeme zabývat.

Druhým typem, tedy reakční válkou, je ta, kterou vedou národní buržoazní síly mezi sebou ve střetech cílených na drancování a loupež. Jde o síly, které jsou co do svého třídního složení stejné, ale jsou ve střetu coby projev konkrétní národní formy. Jde o imperialistické války, velké masakry z let 1914 a 1939, ale také o ozbrojené střety, které od konce druhé světové války vedou velmoci především prostřednictvím prostředníků.

Oba typy válek existovaly vedle sebe: asymetrický vývoj kapitalistického výrobního způsobu v různých regionech světa způsobil, že například Evropa a Severní Amerika byly již plně pohrouženy do imperialistické fáze svého vývoje, zatímco v některých oblastech Afriky nebo Asie byly na pořadu dne národně osvobozenecké boje, jasné příklady progresivních válek v buržoazním smyslu.

Základní proměnné, kterými můžeme války charakterizovat, jsou tedy dvě: historické období a oblast, ve které se odehrávají. V euroamerickém prostoru tak můžeme vysledovat dlouhou linii revolučních válek o národní uspořádání: od roku 1792 do roku 1871, tj. od Národního konventu (Convention nationale: revoluční buržoazní instituce ve Francii v letech 1792 do 1795) po Pařížskou komunu, kdy se buržoazie Francie a Německa spojily v jeden blok proti nastupující proletářské třídě. Takto jsme v jednom z našich klasických textů popsali první kroky tohoto cyklu:

„Války mezi Francií a následnými evropskými koalicemi, které nakonec vyústily v obnovení absolutní monarchie, byly zásadní etapou šíření kapitalismu v Evropě, kterému vůbec nezabránilo vítězství feudálních armád, spřízněných s ultrakapitalistickou Anglií. Po celé toto dějinné období buržoazní revolucionáři nejenže prováděli politiku vlastenectví a vypjatého nacionalismu, ale strhli s sebou i rodící se proletariát, přičemž oba k této politice a z ní vycházejícím ideologiím determinovala společenská nutnost zpřetrhat poslední feudální svazky. To však neznamená, že by byla občanská válka mezi třídami soupeřícími o moc nahrazena vojenským střetem států a armád. Určujícím faktem společenského vývoje zůstává boj mezi třídami, rozhořívající se všude postupně, a bez něj bychom nebyli schopni vysvětlit samotný vývoj válek s novým globálním a masovým charakterem moderního militarismu. Sami jakobíni nikdy neodvedli těžiště své pozornosti od vnitřního boje, byť jej vedli během ‚novodobé bitvy u Thermopyl‘ probíhající na hranicích Francie, jejíž Leonidas – generál Dumouriez, neotálel se zradou a skončil jako zrádce“ (4).

Z tohoto odstavce je třeba vypíchnout jednu myšlenku: v období buržoazní revoluce, kdy již dominantní buržoazní třída v zemi, jako je Francie, čelí sjednoceným aristokratickým třídám, třídní boj mezi proletáři a buržoazií a mezi proletáři a feudálními třídami nemizí: je vlastně jedním z doutnajících ohnisek revoluční síly buržoazie, existují však společné cíle proletariátu a buržoazie, které mohou vyústit v dočasné spojenectví obou tříd. Je to výjimečná situace, kdy dějiny pohlížejí na obranu národních zájmů ze strany proletariátu nikoli jako na krok k jeho porážce, ale jako na nezbytný krok k jeho osvobození; tudíž marxismus, aniž by se kdy zřekl své povinnosti vyzývat k nepřetržité válce proti buržoazní třídě, chápe toto spojenectví, které lze shrnout do hesla „udeřme společně, kráčejme samostatně“, jakožto faktor pokroku v tom smyslu, že revolučně převrací feudální společenské poměry.

Pokračuje citovaný článek z „Sul filo del tempo“:

„Víme, že marxismus považoval války z let 1792–1871 za války rozvoje, které lze zjednodušujícím termínem nazvat válkami pokroku, aniž bychom však padli do pasti ‚obranné války‘. Lenin totiž správně upozorňoval, že mohou být také válkami ‚útočnými‘ a že v hypotetickém případě válek mezi feudálními a buržoazními státy mohou marxisté spatřovat akci vývojově vyspělejšího státu ‚ospravedlnitelnou‘ ‚bez ohledu na to, kdo válku začal‘. Šlo o přísně polemickou argumentaci na adresu absurdního postoje francouzských i německých socialistů, kteří byli shodně pro válku pod mrzkou záminkou ‚obrany‘; to znamená: pokud by se v daném dějinném momentu daná válka ukázala jako ‚revoluční‘, bylo by třeba ji podporovat, i kdyby nebyla obranná. Koneckonců je-li tu revoluční válka, je to válka výsostně útočná, agresivní. Tento dialektický argument bičoval do živého hanebné pokrytectví všech kampaní, které mobilizují masy k válečnému nadšenectví, při předstírání, že válku nepřipravují a nechtějí, ale že jsou povinni ji odrazit jakožto připravovanou a chtěnou ze strany nepřítele.“

„Marxismus tedy neposuzuje války v klasickém období 1792–1871 podle moralistního kritéria obrany, které je mu vlastním protikladem, nýbrž podle dopadů těchto válek na celkový vývoj, a mnohokrát ve své kritice považoval určité vojenské útočné iniciativy za užitečné a akcelerující onen celkový vývoj, jako byla například válka Napoleona III. v roce 1859 a prusko-rakouská válka v roce 1866. Nejde tedy o to říci, že do roku 1871 byla marxistická strana pro ‚obranu vlasti‘ nebo ‚obranu svobody‘, nýbrž o něco zcela jiného“. (5)

Tento typ „válek rozvoje“ neexistoval pouze v období národního uspořádání v Evropě a Severní Americe. I dvacáté století skýtalo názorné příklady, zejména v Asii a Africe. Vietnam, Alžírsko, Kongo nebo Angola jsou jen několika příklady událostí, v nichž se revoluční válka národního, tedy buržoazního typu uskutečňovala jakožto stimul schopný otřást silami imperialistického statu quo v daných regionech. Nešlo tam o střet mezi feudálními silami a nastupující buržoazií, nýbrž o střet mezi plně rozvinutými kapitalistickými silami uskutečňujícími imperialistickou nadvládu nad těmito zeměmi a nesourodou směsicí buržoazních, maloburžoazních a proletářských sil. Navzdory tomuto rozdílu je uplatňováno stejné kritérium, jak bylo definováno dříve. To je často kritizováno tvrzením, že ve skutečnosti tyto typy konfliktů jednoduše představovaly meziburžoazní boje, imperialistického charakteru, v nichž nastupující a dynamičtější buržoazie chtěla nahradit méně dynamickou starou koloniální mocnost. Tento typ námitek ignoruje roli, kterou národněosvobozenecké války sehrály jakožto akcelerující faktor proletarizace širokých vrstev rolnického obyvatelstva v koloniálních oblastech, tedy jakožto faktory osvobozující výrobní síly, které se nutně budou muset střetnout s kapitalistickým řádem. Ignoruje také důležitost nástupu organizovaného proletariátu schopného střetu s vlastní buržoazií. A konečně ignoruje důležitost oslabování mezinárodního imperialistického řádu, který není vůči těmto typům otřesů imunní a který, aby byl udržen, si ve skutečnosti vyžadoval spolupráci velmocí (a dokonce i nově nastupujících velmocí jako Čína). Stručně řečeno, takový typ kritiky pokračuje v zastávání starého antimarxistického stanoviska, které popírá rozmanitost historických proměnných, jež podmiňují povahu válečných střetů, a které je klasifikuje podle zcela abstraktního systému, neschopného posoudit okolnosti, které k nim v každé situaci přispívají.

Níže reprodukujeme dva odstavce z našeho textu „L’incandescente risveglio delle ‚genti di colore‘ nella visione marxista“ (6):

„‚Indiferentismus‘ se dnes urputně schovává za záminkou, že povstání v koloniích jsou původem a ideologickým (a částečně i sociálním) obsahem buržoazní a propůjčují se k machinacím ze strany proti sobě stojících bloků imperialismu. Právě zde vězí podlá lest: právě lhostejnost (která poté na terénu třídních bojů znamená přeběhnutí k nepříteli) revolučního proletariátu, a co je ještě horší, jeho strany, zatarasuje cestu procesu radikalizace povstání v koloniích, zužuje jejich vyhlídky na rámec buržoazních programů a společenských sil, a vystavuje je tudíž možnosti cynického vykořisťování velkokapitálem sídlícím za zdmi Bílého domu nebo Kremlu! Právě zřeknutí se převzetí poslání, které jim svěřili nikoli Marx, Engels či Lenin, ale dějiny, jež mluvily jejich prostřednictvím, vede k uhašení dějinného fenoménu tak plodného budoucím potenciálem. Roky, téměř den co den, buší tvrdá pěst ‚barevných národů‘ na dveře nikoli buržoů, ale proletářů metropolí: a nejde o žádné obrazně vyjádřené bušení, jelikož belgičtí proletáři roku 1961 nebo francouzští proletáři velkých stávek minulých let odpovídají a odpovídali, ať už vědomě či nikoli, na tom příliš nezáleží, na ‚vlnu nepokojů‘ linoucí se z pralesů Konga nebo z alžírského venkova; tato odpověď přichází v záchvěvech napříč široce rozšiřující se proletářskou třídou, nepřichází od její strany, a když už přijde, je tato odpověď protipólem celé velkolepé revoluční tradice, je to odpověď ukňouraně demokratická, smířlivá, diplomatická, vlastenecká anebo je to o nic méně hanebná odpověď povýšenecké a nadřazené ‚lhostejnosti‘. Buržoazní povstání! A přece první ‚šturmování‘ v Kongu, jak v roce 1945, tak v letech 1959–1960, bylo výsledkem gigantických stávek nikoli buržoů, ale nefalšovaných proletářů; a nikoli dnes poprvé si na těchto stránkách připomínáme dějiny alžírských revolučních organizací majících i sociálně proletářské zázemí, které teprve kapitulace komunismu metropolí před demokracií, lidovou frontou, odbojovým hnutím, De Gaullem, umožnila zadusit a zničit. Cožpak nebyl horizont února 1848 nebo února 1917 buržoazní? Nebyla by ruská ‚první revoluce‘ definitivně padla za oběť imperialismu a války, kdyby se bolševici nechopili úkolu překonat právě tento horizont a uzavřeli se do přihlouplé pevnůstky ‚lhostejnosti‘?“

„Západní revoluční proletariát musí získat zpět čas a prostor, tragicky ztracený v honbě za přeludem demokratických řešení problému, který ve světovém měřítku může rozetnout pouze komunistická revoluce. Nemůže po povstáních v koloniích požadovat to, co závisí jen na něm. Ale i tak je vítá se strhující vášní: a to i proto, že jakožto jediné jiskry života ve smrtonosné současnosti nabourávají mezinárodní rovnováhu zavedeného řádu (uvidíme později, kterak je nutno samotné ‚zneužívání koloniálních povstání ze strany imperialismů‘ brát s mnohými výhradami), protože katapultují obrovské lidové masy – a mezi ně patří i proletářské masy – doposud netečně přežívající v ‚bezdějinné izolaci‘ do arény dějin, protože i kdyby tyto masy bylo možné redukovat – což však marxistická dialektika odmítá – na čistě buržoazní povstání, vychovaly by ve svých lůnech hrobaře, které prohnilý Západ, ponořený do idiotského a vražedného blahobytu, ukolébává do ještě otupělejšího dřímání, než jaké navozuje ‚utišující droga zvaná opium‘; zkrátka proto, že jsou, v souladu s více než stoletou historickou tradicí ‚revolucionáři sobě navzdory‘.“

„Což je pro dnešní buržoy a indiferentní radikály, stejně jako pro ty, kterým se Marx smál v dopise Engelsovi z roku 1853, velmi zarážející, velmi skandální: ne pro nás, ne pro marxisty hodné tohoto jména!“

Celý tento ucelený náhled na teoretické problémy války, jak je nastoluje marxistická doktrína z hlediska praktického vyhodnocení, není nějakým rétorickým cvičením. Má sloužit ke stanovení minimálních referenčních bodů, na jejichž základě lze prohlásit, že jejich akceptováním je sdílen základní marxistický postoj k problematice války a že naopak jejich popřením je tento postoj negován. Odkazujeme proto na tyto základní texty a na toto rámcové vodítko, aby bylo možné zabývat se řadou stěžejních hodnocení.

Prvním z nich je, že po pominutí revoluční fáze nastupující buržoazie a jejích „pokrokových“ válek již nikdy nemohou mít střety mezi buržoazními národy charakter revolučních válek, a to jednoduše z důvodu jejich přilnutí k imperialistickému schématu popsaném Leninem.

„Imperialismus je nejvyšší stupeň vývoje kapitalismu, jehož bylo dosaženo teprve ve 20. století. Kapitalismu začalo být těsno ve starých národních státech, bez jejichž vytvoření nemohl svrhnout feudalismus. Kapitalismus vystupňoval koncentraci natolik, že se syndikáty, trasty a sdružení kapitalistických miliardářů zmocnily celých průmyslových odvětví a skoro celou zeměkouli si tito ‚vládcové kapitálu‘ rozdělili mezi sebou buď jako kolonie, nebo tím, že opředli cizí země tisícerými nitkami finančního vykořisťování. Místo volného obchodu a volné konkurence nastoupila snaha vytvářet monopoly, anektovat země pro kapitálové investice, jako zdroj surovin atd. Z osvoboditele národů, jímž byl kapitalismus v boji proti feudalismu, se stal imperialistický kapitalismus největším utlačovatelem národů“ (7).

V tomto smyslu plní imperialistické války společensky konzervativní funkci, ztěžují rozvoj třídního boje proletariátu, a tedy nenesou žádnou pokrokovou roli. Ani takzvané „obranné“ války, v nichž jedna mocnost prohlašuje, že je napadena druhou, a proto se dožaduje podpory „lidu“ ve jménu spravedlnosti. Tento typ čistě buržoazní propagandy slouží pouze k posílení posvátného svazku mezi proletáři a buržoazií a usnadňuje poutání těch prvních k obraně národních zájmů, kterých se ti druzí domáhají.

Z toho bezprostředně vyplývá naše druhé hodnocení. V současné fázi kapitalistického vývoje, a aniž bychom popírali, že v nějaké zapadlé oblasti planety by se ještě snad mohlo uvažovat o válce, pouze v malém měřítku, více či méně progresivního charakteru, má proletářská třída na obranu proti buržoazní válce jediné heslo: revoluční defétismus, boj proti vlastní buržoazii, a to bez ohledu na další „taktické“ či „strategické“ ohledy. Je zřejmé, že toto heslo, tento způsob přístupu k více než jistému rozsáhlému vojenskému střetu, k němuž dojde v příštích desetiletích, postrádá smysl, nebude-li vyložen jako důsledek politického zrání proletářské třídy.

Ta je dnes zcela podřízena buržoazii, a to jak na poli politickém, tak na poli odborovém a pochopitelně i vojenském. Válka a jí předcházející vystupňování společenských rozporů, které k ní spějí, nutně spustí oslabování této podřízenosti.

Nicméně v každém případě je úkolem třídní strany za všech okolností hájit skutečnost, že jedinou přijatelnou politikou pro proletariát je boj proti vlastní buržoazii, protože i když tato politika dnes nemá vliv na proletářské masy, tak napomáhá k potvrzení nejen politického stanoviska, ale celé perspektivy pro blízkou, nikoliv však bezprostřední, budoucnost.

To je pro nás třetí kritický bod: třídní strana nejenže popírá mír a rovnost mezi státy coby podstatu kapitalistického výrobního způsobu, nýbrž pokládá válku za ústřední bod jeho vývoje. A tento náhled obhajuje mezi proletáři nejen formálně, ale také tím, že pravdivost tohoto konstatování dokládá údaji, které poskytují dobové i současné dokumenty. Náš politický boj na obranu internacionalismu jakožto bitevního pole proletariátu proti uvězňování do jednotlivých národních rámců a proti z toho vyplývající mezitřídní solidaritě není abstraktní, nýbrž vychází z faktů, které každodenně prokazuje realita. Naše obhajoba nutnosti revolučního boje má smysl, protože vychází z reálného faktu, který z této nutnosti činí něco objektivního.

(1) „The French armed are planning for high-intensity war“, v The Economist, 31. březen 2021.

 (2) Think tank je obecně pojímán jako „laboratoř idejí“.

(3) Viz článek ze série Sul filo del tempo s názvem „Il proletariato e la guerra“, v brožure Quaderni del programma comunista, č. 3, červen 1978. K dispozici v sekci „Achivi“ na www.pcint.org.

(4) Viz článek ze série Sul filo del tempo s názvem „Guerra e rivoluzione“, publikovaný v tehdejších stranických novinách „Battaglia comunista“, č. 10, 18. – 31. května 1950; později rovněž zařazen v brožuře Quaderni del programma comunista, č. 3, červen 1978. K dispozici v sekci „Achiv“ na www.pcint.org.

(5) Tamtéž

(6) Takto se jmenoval první referát přednesený na valné schůzi strany v Boloni 12.–13. listopadu 1960 (s obecným názvem: Insegnamenti del passato, fremiti del presente, prospettive del futuro nella linea continua ed unica della lotta comunista mondiale) a zveřejněný v „Il programma comunista“, č. 1, 1961.

(7) Viz Lenin V. I., Socialismus a válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 26, str. 333–334, Svoboda, Praha, 1986.